Ka p ito la 1
Všechno magické mívá jednu zajímavou vlastnost:
bývá nesmírně chytré. Kdežto dospělí zase docela
často nejsou chytří vůbec. Nebo alespoň ne tak, aby to bylo
užitečné. K objevení něčeho magického si toho samozřejmě v prvé řadě potřebujete všimnout. Jenže většina dospělých
je příliš zaneprázdněná, než aby trávila čas koukáním a žasnutím a vyčmucháváním tajemství.
Dětem naopak nikdy nic neunikne. Ačkoli i tomu nejzvědavějšímu dítku může chvíli trvat, než vyslídí něco magického. Všechno magické totiž dobře ví, kde se schovat. Ne někde v dalekých krajích ani v dávno zaniklých královstvích.
Ale přímo tady. Rovnou u nosu. V našich lesích a řekách. V našich oceánech a jeskyních. V našich vesničkách, kde se
zdánlivě nikdy nic zajímavého, natož vzrušujícího nestává.
Tohle jsou ta místa, kde se děje všechno, kde číhají magičtí tvorové a kde začínají dobrodružství…
A tak tomu bylo i v ospalé vesničce jménem Zevlín. Choulila se nad útesy na východním pobřeží Skotska – hlouček snadno zapomenutelných domků lemujících jedinou, snadno zapomenutelnou ulici. Dokonce i geografové ji zapomínali zanášet do map. Našli byste v ní menší školu, opravnu automobilů a poštu. Hned za vesničkou se rozprostíralo
širé moře. Místní mu neřekli jinak než Vířivá polívka. Bylo příliš bouřlivé, než aby se na něm dalo pohodlně plavit ve člunu, a příliš studené, než aby se k němu nějací turisté obtěžovali zavítat.
Bystrým očím by se však i tady podařilo najít ledacos magického. Pokud byste o půlnoci hleděli na mořskou hladinu, mohli byste spatřit temeno ohromné klenuté hlavy, když se nad mořskou hladinu na okamžik vynoří kraken, aby na kůži pocítil noční vzduch. Pokud byste se odvážili sešplhat po těch nejstrmějších útesech, mohli byste narazit na hnízdícího fénixe. Pokud byste v ten nejpochmurnější den, co kdy Zevlín zažil, dokázali rozehnat mračna, mohli byste na nebi zahlédnout sotva patrný záblesk dračích křídel.
Ničeho z toho si však desetiletá
Ember Jiskřivá až dosud nikdy nevšimla. Žila v Zevlíně tak dlou
ho, jak si pamatovala, a připadalo jí, že tady se opravdu nikdy nic zajímavého ani vzrušujícího neděje. Vesnička Zevlín byla zklamáním nedozírného rozsahu. To nejméně pravděpodobné místo pro jakékoli dobrodružství.
Ember o tom byla neochvějně přesvědčena – až do okamžiku, kdy se zcela náhodou osobně stala zachránkyní magického tvora.
Všechno to začalo jednoho zamračeného nedělního odpoledne, když Ember seděla na kameni na pláži za Zevlínem.
Na tomhle kameni na pobřeží sedávala většinu víkendů, házela žabky po hladině nebo se oblázky trefovala do ostatních kamenů, trčících z vody, a přitom čekala, až se stane něco zajímavého. Ale nikdy se nic nestalo. Ačkoli loni v létě jí paní učitelka Vetchokroká vnukla myšlenku, že by snad jednou mohlo.
„Dobrodružství jsou trochu jako škytavka,“ nadhodila, zatímco Ember znuděně seděla na houpačce na hřišti. „Můžou se stát kdykoli a komukoli…“
Od té doby si Ember říkala, že je potřeba hlavně nezanedbat přípravu, a tak začala spát s holínkami pod polštářem.
Jednalo se sice o poněkud nepohodlné opatření, avšak důležité. Ember totiž chtěla být na dobrodružství připravená, a kdyby náhodou vypuklo vprostřed noci a venku právě běsnila ukrutná bouře, nechtěla se ocitnout v situaci, kdy ve tmě pátrá po vhodném obutí. Chtěla zpod polštáře tasit holínky a bez zaváhání vyrazit do noci.
Potíž však tkvěla v tom, že dobrodružství mělo podle všeho zpoždění. Velké zpoždění. Ember dokonce začínala dumat, jestli se nakonec vůbec dostaví.
Teď už byl březen a sílící vítr zdvihal hladinu Vířivé polívky, šedou jak beton, do vysokých vln. Ember házela žabky po hladině a třásla se. Oceán vypadal ledový, jako voda, v níž si opravdu v žádném případě nechcete zaplavat. Leda že byste byli Nebojsa Neskutečná, přemítala Ember, z vln by se právě vynořila mořská příšera a všichni by spoléhali na to, že ji přemůžete právě vy.
Nebojsa byla hrdinkou Embeřina nejoblíbenějšího komiksu: Úžasná dobrodružství Nebojsy Neskutečné. Přes den žila jako
obyčejná holka, ale v noci se stávala superhrdinkou. Ember
jí byla naprosto uchvácená, protože Nebojsa dovedla létat a stát se neviditelnou a protože trávila čas zachraňováním
světa před mimozemšťany, příšerami a dospělými, co se chovají strašně.
Ember vytrhl z úvah dívčí hlas, který se ozval z pláže:
„Hej, Ember! Jdeme k nám domů na pizzu. Chceš se přidat?“
Ember se otočila za hlasem a uviděla, jak na ni mává spolužačka Amina. Se dvěma kluky a jednou další dívkou ze třídy se na pláži právě pokoušeli dělat stojky a váleli se u toho smíchy. Ember se zastesklo po tom, jaké to bývalo dřív. Když Amina, Ben, Carly a Diego bývali její nejlepší kamarádi.
Až do loňského roku dělávali všechno společně: prozkoumávali jeskyně u pláže, jezdili na kole podél útesů, zvali se navzájem na přespávačky nebo se proháněli na koloběžkách po Zevlíně a z plných plic zpívali oblíbené písničky. Jejich parta si říkala Abeceda, protože jejich jména začínala na písmenka ze začátku abecedy. A ačkoli spolu neprožili žádná pořádná dobrodružství – protože takové věci v Zevlíně neexistovaly –, užili si spolu spoustu zábavy.
Pak ale Embeřin táta vloni od rodiny odešel. A všechno se změnilo.
„Musím pomáhat mámě v servisu,“ odpověděla Ember, ačkoli o víkendech máma v servisu nepracovala.
„Tak třeba příště!“ zavolala na ni Amina. Ember jí sice ukázala palec nahoru, byla si však jistá, že se to nestane. Od té doby, co táta odešel, hodně přemýšlela a bolest, kterou pociťovala nad jeho odchodem, ji přivedla k zoufalému závěru, že mít přátele nemá smysl, když beztak můžou z jejího života kdykoli zmizet. Pak by tu agónii, že
ji opustil někdo, koho má ráda, musela prožívat celou znova. A o to tedy v žádném případě nestála. Jako preventivní opatření proto dočista přestala se zbytkem Abecedy trávit čas. Život v Zevlíně se tím ovšem stal ještě ponuřejším.
Amina a ostatní děti zmizely za písečnými dunami a na
pláži zůstala jen Ember a osamělý rybář. Tedy Ember alespoň předpokládala, že jde o rybáře, protože na sobě měl nepromokavé lacláče a nepromokavý klobouk se širokou krempou a pochodoval podél břehu se sítí v ruce. Ember si nepamatovala, že by tady vlastně kdy viděla rybáře, jak se ve Vířivé polívce snaží cokoli ulovit. Místní měli čluny zakotvené v přístavu o kus dál v místech, kde bylo moře klidnější a rybolov snazší.
Ember muže ještě chvíli sledovala, jak přechází podél okraje vody tam a zpátky a upírá zrak na moře. Začalo mrholit a Ember vzhlédla k tmavým mračnům. Povzdechla si. Blížil se vydatnější déšť, a ačkoli měla Ember dovoleno chodit sama na pláž, máma jí velice jasně vysvětlila, že se vždycky musí vrátit včas k jídlu a rozhodně předtím, než vypukne jakýkoli nečas.
Ember sklouzla ze svého kamene na zem a chystala se od Vířivé polívky odvrátit, když vtom cosi zahlédla. K boku největšího útesu trčícího z vody, co by kamenem dohodil
od břehu, se tisklo něco malého a bílého. Nejdřív si Ember pomyslela, že to malé bílé cosi je jen nějaký odpadek uvázlý ve štěrbině mezi kameny. Ale když zamžourala skrz drobné kapky deště, poněkud znejistěla. Odpadky obvykle nebývají chundelaté. A taky se obvykle nedrží útesů čtyřmi roztřesenými tlapkami.
Ember zamrkala. Copak se na tom skalisku krčí nějaké zvířátko? Kdyby byl právě odliv, mohla by skákat z kamene na kámen až k tomu největšímu, kterého se tvoreček zoufale držel. Jenže v nastupujícím přílivu už Vířivá polívka menší kameny dočista pohltila.
Ember vkročila do vody a brodila se tak daleko, jak si troufla – až jí voda šplouchala přes okraje holínek. Znova přimhouřila oči. V tu chvíli na ni zpoza kamene vykoukla bílá chlupatá hlavička. Ember spatřila dvě zářivá černá očka, chvějící se růžový čumáček a fousky.
Zamračila se: „Křeček! Na útesu v moři?“
Začala usilovně přemýšlet. Ve vesnici nevisely žádné plakáty, že by někdo postrádal svého mazlíčka. A pokud jí bylo známo, ve volné přírodě Skotska se křečci taky obvykle nevyskytují. Ovšem teď tu byl, v sílícím dešti čím dál zmáčenější, zoufale se snažil udržet na útesu a moře v přílivu kolem něj vytrvale stoupalo.
Ember brněla kůže. Že by dnešek byl tím dnem? Že by nalezení zatoulaného křečka předznamenávalo začátek jejího dlouho očekávaného dobrodružství? Ember ta vyhlídka úplně pohltila, takže si ani nevšimla, že rybář přestal pochodovat podél břehu a zíral teď na útes, kterého se křeček držel.
Ember s odhodláním hleděla na moře, přesně jak si představovala, že by na ně hleděla Nebojsa Neskutečná na začátku nové mise. Pořád vypadalo ledově studené. Teď tu ale byl ten křeček. A potřeboval pomoc. Protože ačkoli
Ember kdysi četla, že někteří křečci umí plavat, pochybovala, že by jakýkoli hlodavec dokázal přežít nástrahy Vířivé
polívky. Silné proudy se vynořovaly odkudkoli a vítr zdvihal mořskou hladinu do mohutných vln, takže křeček by to jistě
měl během chvilky spočítané. A Ember zvířata milovala, takže tohle vážně nemohla dopustit.
Zrovna minulý týden zachránila myš, která nedopatřením uvázla v jejich autoservisu, a týden předtím zase ošetřovala motýla se zlomeným křídlem. Se zvířaty to vážně uměla, což se dokonce dočkalo zmínky i v jejím školním hodnocení: „S učivem nedošlo k zásadním pokrokům, avšak Ember má za sebou další vynikající rok péče o školní morčata. Odmítají se nechat krmit od kohokoli jiného. Dokonce i morče Křoup, o němž každý předpokládal, že se zajímá výhradně o ledový salát a vraždy
(plyšáků, nikoli dětí), k Ember přihopká a chová se v jejích dlaních
klidně a spokojeně. Ember má na péči o zvířata zvláštní nadání.“
Teď se jí však do holínek dobývalo vzdouvající se moře.
K Vířivé polívce se vztahovalo jedno mámino důrazné upozornění: přísný zákaz vstupovat do moře sama. A tak se Ember začala rozhlížet po tom rybáři, kterého předtím zahlédla. Možná by mohli do moře vejít společně
a k záchraně křečka využít tu jeho síť. Když se na něj však ohlédla, všimla si, že už nepochoduje podél břehu. O kus
dál vešel do vody a začal se brodit zcela nepochybně rovnou ke křečkovi. Jako kdyby celou dobu hledal právě jeho.
Žádné ryby, ale křečka.
„Vypadá to, že támhle na tom útesu uvázl křeček!“ zavolala
na něj Ember. „Můžu vám pomoct ho zachránit?“
Rybář neodpověděl. Dokonce se ani neotočil jejím směrem.
To Ember přišlo poněkud divné, vždyť se brodil sotva dvacet metrů od ní, rozhodně na doslech. Ember se odvážila o maličký krůček vpřed a do holínky jí šplouchl cákanec ledové vody. Uvědomovala si, že rybář se sítí v ruce má mnohem lepší šanci na úspěšnou záchranu křečka než ona, ale něco na tom, jak se rybář pohyboval, s hlavou skloněnou a skrytou pod krempou klobouku, a jak ji naprosto ignoroval, ji zneklidňovalo.
Při dalším kroku hlouběji do Vířivé polívky se jí voda
nahrnula do obou bot. Ember se roztřásla, ale nezastavila.
Přestože viděla, jak se dál na moři zvedají vlny.
Vtom rybář náhle vykřikl. Srazila ho vlna a pod hladinou ho odtáhla o kus dál, zpátky, odkud přicházel. Vynořil se,
z brady mu kapala voda, a než si stihl natáhnout klobouk zpět do obličeje, Ember zahlédla dlouhý křivý nos a oči šedé
a chladné jako nevyleštěný pancíř. Spatřit ty oči byť jen na maličký okamžik Ember však úplně stačilo k tomu, aby pochopila něco velice důležitého: Ember se k tomu křečkovi rozhodně musí dostat dřív než on.
„Už jdu!“ zavolala na hlodavce.
Rybář se zvedl na nohy a už se zase brodil mořem. Teď
když se Ember podívala víc zblízka, viděla, že se jeho síť vůbec nepodobá sítím, jaké běžně používají místní rybáři.
Ty jejich měly opotřebované rukojeti a roztřepenou síťovinu, téhle se však černá rukojeť jen leskla a síťovina se stříbřitě blyštěla jako velká třpytivá pavučina.
Ember úvahy honem zahnala, protože v tuhle chvíli byla ke křečkovi blíž než rybář – sotva pár metrů. Voda už jí sahala po pás a její chlad se jí zakusoval do kostí. Ember cítila, jak se pod hladinou probouzí k životu proud. Šla však vytrvale dál a nespouštěla oči z křečka, který ve snaze
uniknout stoupajícímu přílivu šplhal po útesu výš a výš, a jen koutkem oka sledovala rybáře o kus dál. Proud kroužil i kolem něho, cloumal jím ze strany na stranu, i on se však přesto přibližoval k útesu.
„Vydrž, mrňousku!“ zavolala Ember, teď už po hrudník ve vodě. Celá se třásla. „Už jsem skoro u tebe!“
Natáhla ruku, že vezme hlodavce do dlaně, ale proud ji bez varování strhnul pod hladinu. Snažila se zvednout na nohy, prskala a lapala po dechu, ale proud se do ní opřel ještě silněji a vlny ji znovu pohltily. Holínky jí sklouzly z nohou a dmoucí moře je schvátilo. Konečně se Ember podařilo se postavit a zhluboka nadechnout. Jenomže pokaždé když se pokusila vykročit vpřed a vzít křečka do ruky, proud ji
strhl zpátky a táhl ji dál a dál do moře, až už nohama vůbec nedosáhla na písčité dno.
Rybář, mnohem větší a silnější než Ember, se brodil dál a dál, až už měl křečka na dosah. Napřáhl síť a Ember se hrůzou málem zastavilo srdce. A v tu chvíli, když už už mával sítí, aby křečka polapil, se přes útes, jehož se křeček držel, převalila vlna. Ember vykřikla hrůzou, že je vše ztraceno. Buď se křeček utopí, nebo ho rybář určitě chytí! Nestalo se však ani jedno z toho. Neboť křeček udělal něco neuvěřitelného.