KAPITOLA 1
„TY UŽ HO MÁŠ HOTOVÝ?“
Obdařil jsem Petea širokým úsměvem, zhasl motor a vystoupil ze svého nově zrestaurovaného Mustangu GT z roku 1968. „Co na něj říkáš?“
Hvízdl a obešel auto kolem dokola. „Je parádní, ale myslel jsem, žes ho chtěl nalakovat na červeno.“
„Změnil jsem názor.“ Přejel jsem rukou po zářivé, azurově modré karoserii. „Červený jsou všechny mustangy ve městě. Chtěl jsem, aby ten můj vyčníval.“
V lednu jsem si tohle auto koupil za patnáct stovek od strejdy Della Maddena. Celé roky ho měl zaparkované v kůlně – takový zločin. Posledních šest měsíců jsem ho ve volném čase dával do kupy v garáži svého bratránka Paula. Na autě toho bylo potřeba fůru udělat a padl na to celý můj podíl z peněz, které nám Sara dala v Kalifornii, ale sakra práce, ta kára za to fakt stála.
Pete uznale kývl. „No, asi se nemusíš bát, že by ses ztratil v davu. Chápu teda dobře, že nás dneska k Justinovi hodíš?“
„Jo, ledaže bys chtěl vzít svoje auto.“
„Moje auto?“ Když jsem z kapsy vytáhl klíčky a hodil mu je, údivem vytřeštil oči.
„Escort je celý tvůj, přesně jak jsem slíbil. Dokonce jsem ti ho i trochu poladil.“
Technicky vzato patřilo auto, co mi Jordan v lednu před naším odjezdem z Kalifornie věnovala, nám oběma, Pete však souhlasil, že si ho můžu nechat, dokud nedokončím mustanga. Po návratu domů jsme ostatně stejně skoro nikam nejezdili. Při škole, výcviku a práci na pile nám na nic moc jiného nezbýval čas.
„Pecka!“ zakřenil se a protočil si klíčky na prstu. „Tentokrát bych ale radši vzal tvoji káru.“
Zasmál jsem se. „Čekal jsem, že to řekneš.“
„Pěknej bourák, kámo,“ ozval se nový hlas.
Ohlédl jsem se a spatřil, jak se k nám po příjezdové cestě blíží
Kyle a Shawn Walshovi. Byli sice bratranci, jeden druhému se ovšem tak podobali, že by klidně mohli být bratři. Oba měli rovné černé vlasy a stejný úsměv – případně zamračený škleb, podle aktuální nálady.
„Komu jsi to žihadlo šlohnul, člověče?“ zavtipkoval Shawn a zvědavě si auto prohlížel. „Hele, ten interiér je původní?“
„Vypadá dobře, co?“
Kyle poklepal na kapotu. „Co pod tím máš?“
Přední dveře domu se otevřely, vystrčil z nich hlavu můj bratránek Francis a změřil si nás zachmuřeným pohledem. „Hodláte dál blbnout s Rolandovou novou hračkou, pánové, nebo se k nám uráčíte dostavit na poradu?“
S Petem jsme se po sobě podívali a vykročili za Kylem a Shawnem do domu. K pohybu nás ovšem nepřiměla Francisova kyselá nálada, ale vědomí, že na nás uvnitř čeká Maxwell. Náš alfa nemá rád, když se někdo opozdí, a vytočit ho bylo to poslední, co bych dneska chtěl. Letos jsem mu dělal hromosvod tolikrát, že si s tím v klidu vystačím do konce života.
Když jsme postupně vešli do rozlehlého obývacího pokoje, seděl Maxwell – strejda Max – na svém obvyklém místě v křesle u krbu. Strejda Brendan, jeho beta, si zabral flek na druhé
straně krbu, hned vedle Peteovy mámy, alfovy drahé polovičky.
Všechny ostatní židle v místnosti byly obsazené, stejně jako většina míst ke stání. Opřeli jsme se s Petem o zárubeň – měli jsme odtamtud dobrý výhled a slyšeli každé slovo.
„Teď když jsou všichni konečně tady, můžeme začít,“ promluvil Maxwell svým hlubokým, znělým hlasem. Vstal, zpražil mě přísným pohledem a teprve pak očima přelétl zbytek místnosti. Byl vysoký a robustní, stavbou těla připomínal grizzlyho, což ještě umocňovaly rezavohnědé vlasy, a byl to nejdrsnější a nejděsivější chlap, s jakým jsem se kdy setkal. Je ale fakt, že alfa vlkodlačí smečky – hlavně tak velké jako ta naše – musí být silný. Ani trochu jsem mu jeho práci nezáviděl.
„Prvním bodem na programu je celosmečkové shromáždění. Letos přijede víc vlků než obvykle a musíme zařídit, aby tady bylo pro každého místo. Anne?“
Teta Anne vstala. Vedle Maxwella sice působila drobně, ovšem když chtěla, uměla nahnat stejnou hrůzu jako její druh.
„Uklidili a vyvětrali jsme v domech pro hosty a máme tam dost postelí pro čtyřicet lidí a nafukovací matrace pro děti. Navíc je tu k zapůjčení dvanáct obytných vozů a pár návštěvníků si přiveze vlastní. Budeme tu trochu natěsnaní, ale měli bychom zvládnout ubytovat každého, kdo se ukáže.“
Pokusil jsem se ignorovat skutečnost, že se mi pokaždé, když se někdo o každoročním shromáždění zmínil, udělalo špatně od žaludku. Trvalo celý měsíc a členové smečky se sem sjížděli ze všech koutů Maine, aby prodiskutovali záležitosti týkající se smečky a užili si společnost ostatních. To by nebylo zase tak špatné, nebýt všech těch ženských bez druha, co doufaly, že si tady nějakého najdou.
Posledních pár let jsem se po dobu konání shromáždění pokaždé zašil u Sary doma, ale letos to nepřipadalo v úvahu. Pro všechny vlky starší osmnácti let byla totiž účast povinná.
A to ani nemluvím o tom, že příštích pár týdnů bude v Knolls
pěkně našlapáno, takže se prostě každé ženské vyhnout nedokážu. Stačí, aby některá z nich upoutala mého vlka, a mám po legraci.
Možná bych se mohl zeptat Sary, jestli by mi svůj dům na léto nepronajala. Potřebuju vlastní prostor, a když mám teď práci na pile, můžu si to dovolit. Smečka svým členům poskytovala bydlení a v tuhle chvíli byl ve výstavbě tucet nových domků.
Teď když jsem dospělý, bych si o jeden z nich mohl zažádat, stávající dilema tím ovšem nevyřeším. Ani bydlení u Sary by mi neumožnilo vyvléknout se ze všech společenských aktivit, alespoň bych však mohl z Knolls uniknout pokaždé, když by mou přítomnost nikdo nevyžadoval.
„… a jelikož teď budeme mít po ruce víc vlků, zvládneme na hlídkách pokrýt větší území.“
Maxwellův hlas mě vytrhl z úvah a vrátil mou pozornost zpátky k probíhající poradě. Rozhlédl jsem se kolem sebe a uvažoval, co mi uniklo. Očima jsem se střetl s Petem. Střelil po mně varovným pohledem a znovu obrátil hlavu ke svému otci.
„Když jsme to tedy vyřešili, rád bych vám oznámil další novinu.“ Maxwell si zkřížil paže na hrudi, díky čemuž působil ještě impozantněji – pokud to vůbec bylo možné. „V Maine jsme zatím moc potíží neměli, alespoň až do loňského podzimu.“
Při jeho slovech se po celé místnosti rozlehl hlasitý šepot, doprovázený několikerým hlubokým zavrčením. Nikdo jen tak nezapomene, jak na naše území minulý rok vnikli upíři nebo že necelý kilometr a půl od Knolls došlo k napadení crocottami. Od chvíle, co odsud odešla Sara, tu panoval klid, ale celá smečka byla od loňského podzimu v pohotovosti.
„Pokud mě nedávné události něco naučily, tak že jsme si posledních pár let začali být sami sebou až příliš jistí. Musíme být vždy připravení chránit své území a lidi, kteří na něm žijí.“
„No to bych sakra řekl,“ zamumlal Francis, usazený pár desítek centimetrů ode mě. Kdyby záleželo na mém bratranci, celá smečka by zřejmě žila zastrčená v nějaké odlehlé části Maine a zabila by všechno, co by se opovážilo překročit hranice jejího území. „Přes zimu jsem o tom hodně přemýšlel a snažil se najít způsob, jak zaručit, aby nás už nikdy nikdo nezaskočil nepřipravené,“ prohlásil Maxwell. „Můj strýc Thomas, poslední alfa přede mnou, vládl ve smečce železnou rukou, ale on a jeho pobočníci dokázali naše území udržet v bezpečí.“
Pokojem se znovu rozlehl vzrušený šepot a mně se úzkostí sevřel žaludek. Přece nemůže uvažovat o návratu starých pořádků. Pobočníci byli nejsilnější bojovníci ve smečce a stejně jako u alfy a bety bylo jejich slovo zákon. Spousta smeček je pořád měla a všichni jsme slýchali zvěsti o jejich brutalitě a tyranském chování. Byl to jeden z důvodů, proč Maxwell, jakmile se stal alfou, tuhle úlohu zrušil. Byl to přísný vůdce, ale taky byl spravedlivý a zbytečným násilím opovrhoval.
Pozvedl ruku a všichni opět utichli.
„Nechte mě případné klepy utnout hned v zárodku. Dokud jsem alfa, v mé smečce žádní pobočníci nebudou.“
Vydechl jsem vzduch, který jsem do té doby zadržoval v plicích.
Maxwell pokračoval. „Mám ovšem v úmyslu vrátit se k jedné starší tradici, která tu byla ještě před nimi a doteď ji dodržují některé smečky v Evropě. Místo jednoho bety jich budeme mít tolik, kolik uznám za vhodné. Pomůže nám to rozložit povinnosti, zejména u skupin, jež žijí odděleně od hlavního jádra smečky. Nové bety budou mít stejné pravomoci, jaké má momentálně Brendan.“
S Petem jsme na sebe zůstali udiveně zírat. Víc než jeden beta? To by mě zajímalo, co na to říká Brendan. Podíval jsem se na něj a zjistil, že pokyvuje hlavou a vypadá, že ho celá ta věc celkem potěšila.
Nepřekvapilo mě, že jako první se ozval Francis: „A kdo to bude, ti noví betové?“ Jestli totiž můj bratránek v životě po něčem prahl, tak po větší autoritě v rámci smečky.
„Brendan a já je vybereme zhruba v průběhu příštího měsíce,“ odpověděl Maxwell. „Na shromáždění bude příležitost kandidáty sledovat. Vzkážu to i zbytku smečky a kdokoli, kdo by se o tuto roli rád ucházel, může po ukončení porady informovat Brendana.“
Všiml jsem si, že si Francis, Kyle a Shawn vyměnili úsměvy, a do hlavy se mi vloudila představa, jak se všichni tři stanou novými betami. Francis je o čtyři roky starší než já a pokoušel se mě a Petea komandovat, už když jsme byli malé děti. Ani jsem si nechtěl představovat, jak by můj život vypadal, kdyby se mu podařilo získat ve smečce vyšší hodnost než já.
Kyle a Shawn měli k Francisovi blízko, a dokud jsme já a Pete společně s Nikolasem a Chrisem loni na podzim nezabili crocottí smečku, taky se na nás koukali pěkně svrchu. Od té doby k nám byli bratranci Walshovi o dost přátelštější. Stejně to ale neznamenalo, že bych rád, aby mi říkali, co mám dělat.
Jakmile porada skončila, přistoupil ke mně Pete. „Několik bet? To by mě teda zajímalo, jaký to bude.“
Podíval jsem se na Francise, Kylea a Shawna, kteří za Brendanem vyrazili jako první. „Jestli se toho budou účastnit tihle tři, nebude to dobrý.“
Ztlumil hlas. „Táta s Brendanem dobře vědí, co je Francis zač. Kdyby si mysleli, že bude dělat potíže, tak ho nevyberou. A musíš uznat, že mu na smečce fakt záleží.“
Mocně jsem si odfoukl. „No, jediný, na čem v tuhle chvíli záleží mně, je jistá loď a jistá zrzka, se kterou mám spicha na Justinově mejdanu. Připravený vyrazit?“
Maxwell musel trochu zatahat za nitky, abychom se Pete a já mohli po měsíční nepřítomnosti vrátit do školy, museli jsme si však doplnit chybějící známky, tím pádem jsme oba proseděli
spoustu nocí nad domácími úkoly. Navíc nám nezbýval žádný čas na randění. Když nám Justin Reid nabídl, že můžeme strávit odpoledne na jachtě jeho táty a navázat mejdanem u něj doma, došlo mi, že je to dokonalá příležitost vynahradit si ztracený čas.
„Jaká zrzka?“
„Taylor Whiteová. Pokouší se mě sbalit už od března.“
Pete potřásl hlavou. „Ty máš ale kliku, ty prevíte.“
Zakřenil jsem se na něj, protože jsem se dneska opravdu cítil docela fajn. Měl jsem svého mustanga, konečně mi skončilo domácí vězení a čekala na mě parádní rusovlasá kočka.
Vyrazili jsme ke dveřím, jenomže v tu ránu jsem se zarazil, protože mi na rameni ztěžka přistála něčí dlaň. Když jsem se ohlédl a uviděl Maxwella, v duchu jsem si povzdechl. Stačilo málo a podařilo by se mi upláchnout.
„Kampak vy dva tak spěcháte?“
„Jdeme k Justinovi na loď,“ odpověděl Pete.
Napůl jsem očekával, že nám Maxwell oznámí, že máme pořád zaracha. Místo toho ale prohlásil: „Zapomněli jste se Brendanovi zmínit, že chcete, aby s vámi počítal v beta programu.“
Úžasem jsem otevřel pusu dokořán a ani jsem se nepokoušel skrýt překvapení. Já a beta? Vždyť jsem sotva dokončil střední školu. A ani nemluvím o tom, že Maxwell strávil posledních šest měsíců tím, že mi neustále otloukal o hlavu, jak musím konečně dospět a začít se podle toho i chovat. Má to snad být další z jeho zkoušek?
Pete se ušklíbl. „Proti těm ostatním klukům nemáme vůbec šanci.“
Maxwell nám pokynul, abychom ho následovali do kuchyně. Nasadil přitom výraz naznačující, že nás čeká pořádná přednáška, a já stěží potlačil zaúpění.
„Ve vašich žilách koluje krev alfy a jednoho dne může jeden z vás zaujmout mé místo. Role bety je dobrý způsob, jak se začít učit tuhle smečku vést.“
Počkat! To snad ne. Alfa? Vést smečku? O čem to sakra mluví? Neubránil jsem se smíchu.
„To myslíš vážně?“
Maxwell svraštil obočí. „Vypadám snad, že si dělám legraci?“
„Před měsícem jsi mi řekl, že jsem při výcviku tak pomalý, že by mě předběhla i vlastní babička, a teď si myslíš, že by ze mě mohl být alfa?“ Zavrtěl jsem hlavou. „Bez urážky, ale jo –myslím, že žertuješ.“
Zkřížil si paže na hrudi. „Netvrdím, že na tu úlohu budeš v dohledné době připravený. Ani u jednoho z vás se sice zatím moc vlastností alfy neprojevilo, ale jste ještě dost mladí. Pokud to zase nezvoráte, existuje pro vás naděje.“
Podíval jsem se na Petea. Zdálo se, že ho otcovo prohlášení šokovalo úplně stejně jako mě. Očividně to i pro něj byla naprostá novinka.
„A co když smečku vést nechci?“ Měl jsem pár nápadů, co bych si se svým životem rád počal, žádný z nich však nezahrnoval, že se ze mě stane alfa. A ani beta, když už na to přišla řeč.
Maxwell pokrčil rameny. „Někteří z nejlepších vůdců jsou právě ti, kteří o to vůbec nestáli. Vědí ale, že se na tuhle práci hodí. Protože je jejich smečka potřebuje.“
Odvrátil se a vykročil zpátky do obýváku. „Očekávám, že vaše jména uvidím na seznamu kandidátů.“
„Výborný,“ zamumlal jsem, sotva byl venku z kuchyně. „Padáme, Pete.“
Vydali jsme se hledat Brendana. Většina členů smečky už byla pryč, kromě několika opozdilců stále přetřásajících Maxwellovo oznámení. Když jsem betu s nechutí požádal, aby si nás připsal na seznam, nezdálo se, že by ho to kdovíjak překvapilo. Tvářil se spíš pobaveně. Byl jsem rád, že alespoň někdo si to užívá.
„Ani by mi nevadilo být beta,“ poznamenal Pete, když jsme se soukali do mustanga. „Táta nám ale asi jen chce dát lekci
o zodpovědnosti. Nikdo nás nevybere, na seznamu jsou starší kluci.“
Trochu jsem se zklidnil. „Nejspíš máš pravdu.“
Otočil jsem klíčkem v zapalování a usmál se, když se ozvalo plynulé burácení silného osmiválcového motoru. Při pomyšlení, jak skvělou práci jsem na autě odvedl, mě naplnila hrdost a uspokojení. Než jsem začal dávat dohromady mustanga, nikdy jsem se o opravy aut moc nezajímal. Teď když bylo hotovo, jsem však pocítil drobné bodnutí zklamání, že už mě na něm zítra žádná další práce nečeká. Není nic lepšího než přivádět stará auta zpátky k životu.
A není nad to mít poprvé po spoustě měsíců konečně chvíli volna. Dnes večer máme jediný úkol: dobře se bavit. S beta programem, celosmečkovým shromážděním a vlkodlačicemi bez druha, co doufají, že si tam nějakého uloví, si budu dělat starosti až zítra.
Při té poslední myšlence jsem měl co dělat, abych se neotřásl. Raději jsem v autě zařadil zpátečku.
Emma
„Tady to je, slečno.“
„Děkuju,“ hlesla jsem, když řidič položil moje kufry na podestu nad schody. Sáhla jsem do příručního zavazadla pro peněženku, ale odbyl mě mávnutím ruky.
„Ta paní, co vám zařizovala cestu, se o všechno postarala,“ oznámil mi a vykročil po schodech dolů. „Tak ať se vám tu líbí.“
Sledovala jsem, jak nasedá zpátky do modré dodávky letištní kyvadlové přepravy a odjíždí pryč, a teprve pak jsem z tašky vytáhla svazek klíčů a obrátila se ke vchodu. Zhluboka jsem se nadechla, odemkla a lehce strčila do dveří, aby se otevřely. Popadla jsem držadlo největšího kufru a vtáhla zavazadlo do bytu. Ruce se mi při tom třásly vzrušením a nervozitou.
Můj nový domov.
Dovlekla jsem dovnitř i druhý kufr, zavřela za sebou pevné ocelové dveře a zajistila je zástrčkou. Upustila jsem příruční zavazadlo vedle obou velkých a vydala se na průzkum bytu.
První místnost, již jsem našla, byla kuchyně, a sotva jsem ji spatřila, zmocnila se mě nostalgie. Bledě žluté stěny a bílé skříňky mě vrátily zpátky do kuchyně domku, který moje rodina vlastnila ve Virginia Beach. Jezdívali jsme tam přes léto. Každé ráno jsem pro sebe a svou sestru Marii udělala skořicový toust a potom jsme si vyrazily hrát do písečných dun. Marie strašně ráda sbírala mušle, a zatímco jsem malovala, hrála si na Robinsona Crusoa. Zajímalo by mě, jestli ještě…
Hrdlo se mi sevřelo a rychle jsem přeběhla k oknu. Vyhlíželo do zátoky, jež ničím nepřipomínala pohled z okna našeho starého letního domku. Prsty jsem pevně sevřela žulovou pracovní desku.
Srdce se mi zběsile rozbušilo a hrozilo, že se mě zmocní závrať.
Uklidni se. Zhluboka dýchej, nabádala jsem se, pomalu jsem nasávala vzduch a zapojovala přitom bránici, přesně jak mě učila Margot.
Trvalo dlouho, než se mi tep vrátil do normálu a pokoj se se mnou přestal naklánět. Povolila jsem sevření a na okamžik zavřela oči.
Přece jsi věděla, že to přijde. Každý den to bude o kousek lehčí.
O jeden hluboký nádech později jsem otevřela oči a cítila, že mám zase všechno pod kontrolou. První měsíc po svém uzdravení jsem záchvaty paniky trpěla prakticky neustále. Margot mě spolu s ostatními léčiteli ve Westhornu naučila, jak poznat, že se blíží, a jak je zastavit. Pomáhalo i to, že jsem znala jejich spouštěče – většinou se týkaly mé rodiny a předchozího života. Života, ke kterému už se nikdy nebudu moct vrátit.
Fajn, to by stačilo.
Jestli jsem se za ty poslední tři měsíce něco naučila, tak že prodléváním u věcí, nad nimiž nemám žádnou moc, nic
nezměním. Akorát se zbytečně rozlítostním, a smutku jsem si užila tolik, že by mi vystačil na dva životy. Odvrátila jsem se od okna a znovu se rozhlédla po kuchyni. Byla to hezká místnost, příjemná a slunečná, a naprosto jsem chápala, proč si ji Sara tolik oblíbila. Představila jsem si, jak si tady vařím a jím u stolku, a usmála jsem se. Jo, tohle zvládnu.
Mou pozornost upoutal list papíru na lince. Zvedla jsem ho, a ještě než jsem se pustila do čtení, došlo mi, že je to dopis od Sary.
Emmo, vítej ve svém novém domově! Doufám, že se ti tu bude líbit stejně jako mně. Nemůžu uvěřit, že budeš bydlet v mém starém bytě a já zase jedu ze všech míst na světě zrovna do Ruska. Život je samé překvapení, co?
Vím, žes mi říkala, že chceš všechno zvládnout sama, ale nemohla jsem si pomoct. Zásobila jsem kuchyni několika tvými oblíbenými jídly, aby ses tady hned první den cítila jako doma. Taky jsem koupila pár dalších drobností – snad se ti budou líbit. Třeba ten senzační kávovar, co stojí přímo před tebou. Vím, že si potrpíš na mocha latté. V obchodě mi tvrdili, že se ta věc celkem snadno ovládá. Návod máš kdyžtak v šuplíku vedle lednice. Na ledničce jsem ti nechala telefonní číslo pro případ, že by se v domě něco porouchalo nebo rozbilo. Brendan je můj kamarád a dokáže opravit úplně všechno. Účty bude posílat mně. Žádné odmlouvání. Opravy mám na starost já. Brendan je členem smečky, ale neboj se, nic jsem jim o tobě neřekla. Taky jsem ti tu nechala číslo na Rolanda, kdybys náhodou změnila názor a přece jen se s ním chtěla seznámit. Doufám, že ano. Je to skvělý kluk a je s ním vážně legrace.
Tak jo, budu muset jít, než si mě Nikolas zase přehodí přes rameno. Začíná si z toho pěstovat zlozvyk. Za pár dní ti zavolám, abych viděla, jak si tady zvykáš. Ahoj!
S láskou Sara
Uchichtla jsem se. Po přečtení Sařina dopisu mi bylo o něco lehčeji u srdce. Je to nejlepší kamarádka, jakou jsem kdy měla. Kéž by tu byla. Jenže ona i Nikolas právě teď sedí v letadle do Ruska, kam se vydali na návštěvu za jeho rodinou.
Ještě jsem neviděla dva lidi, kteří by byli jeden do druhého zbláznění tak jako oni. Dokud jsem je nepoznala, myslela jsem, že podobné city najdete nanejvýš v milostných románech. Než jsem byla násilím vytržena ze svého starého života, snila jsem o lásce, jako byla ta jejich. Tyhle sny však dávno zemřely spolu s dívkou, jíž jsem bývala. Teď už jsem doufala pouze v něco, co by se alespoň vzdáleně podobalo normálnímu životu, a v šanci najít kousek štěstí.
Setřásla jsem smutek, který se mě opět pokoušel zmocnit, a vydala se na průzkum zbytku bytu. V přízemí jsem objevila útulný obývací pokoj, velkou ložnici, koupelnu, prádelnu a Nateovu starou pracovnu. Když jsem na psacím stole spatřila zářivý nový notebook, jen jsem potřásla hlavou. Pár drobností, to určitě. Na konci chodby bylo schodiště do podkroví, kde dřív Sara mívala pokoj. Vyběhla jsem nahoru – nemohla jsem se dočkat, až ho uvidím. Na vrcholu schodiště jsem se však zarazila. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím.
„Ach, Saro.“
Zrak se mi zamlžil slzami. Zamrkala jsem, abych je zahnala, a přešla k velkému stojanu uprostřed místnosti, která se proměnila v malířský ateliér. Všude kolem samá plátna, barvy, štětce, stojany a všechno, co budu potřebovat, včetně veškerých mých věcí, co mi sem nechali předem poslat z Westhornu. Nemělo to chybu.
Obešla jsem místnost kolem dokola, dotýkala se malířských potřeb a snažila se ze všech sil potlačit pocit tíhy na hrudi. Takovou štědrost a laskavost si ani nezasloužím.
Vyšla jsem z ateliéru a otevřela další dveře, abych mohla nakouknout na půdu. Až na krátké schůdky vedoucí na střechu byla úplně prázdná. Zavřela jsem za sebou a v duchu si poznamenala, že se tam nahoru později musím podívat. Právě teď byl ale čas trochu se tu usadit a zahájit svůj nový život.
Cestou ze schodů do přízemí se mě zmocnilo očekávání.
Postel v hlavní ložnici byla holá a chvíli mi trvalo, než jsem ji čerstvě povlékla a přinesla ze skříně v chodbě čistý přehoz. V průběhu následující hodiny jsem vybalovala kufry a ukládala si věci do skříní a přilehlé koupelny. Během toho jsem si v duchu sestavovala seznam, co všechno si sem budu muset dokoupit.
Ačkoli mi Tristan tvrdil, že to není nutné, hodlala jsem si, sotva se trochu rozkoukám, sehnat práci. Tristan by rád, abych zůstala ve Westhornu, ale nemůžu se přece mezi Mohiry schovávat donekonečna. Když jsem trvala na tom, že chci odejít, založil mi v bance účet a poslal mi tam nějaké peníze, prý „do začátku“. Neměla jsem ponětí, kolik tam je, ovšem jak ho znám, bude to pěkně tučný obnos.
Chvíli trvalo, než jsem si uvědomila, že mi kručí v břiše. Po všech těch měsících jsem si ještě nezvykla naslouchat požadavkům svého těla a musela jsem si neustále připomínat, že potřebuju stálý přísun energie. Ne že bych jedla nerada. Od svého uzdravení jsem objevila spoustu báječných pochoutek. Občas jsem ale zapomínala, že moje tělo teď potřebuje jiný druh potravy a musím ho krmit častěji.
Vešla jsem do kuchyně, abych zkontrolovala obsah ledničky, a při pohledu na přetékající poličky jsem se neubránila smíchu. Jak si Sara proboha živého může myslet, že to všechno spořádám?
Potřásla jsem hlavou, vytáhla trochu masa a sýr a všechny ostatní suroviny na výrobu sendviče. Kdysi, když jsem žila svůj starý život, mé kuchařské dovednosti sestávaly ze skořicových toustů, smaženého sýra a míchaných vajíček – všechno to byla
Mariina oblíbená jídla. Teď, když stojím na vlastních nohou, musím se naučit pořádně vařit. A do té doby si budu zkrátka muset vystačit se sendviči. Taky jsem znovuobjevila svou lásku k pizze. Sara mi pověděla o své oblíbené pizzerii ve městě, která navíc jídlo i rozváží, což bylo perfektní, protože auto jsem zatím neměla. Ale pěkně krůček po krůčku.
Pomalu jsem žvýkala sendvič a stěží si uvědomovala, jak chutná, protože jsem se snažila nenechat se převálcovat skutečností, že od nynějška už opravdu pojedu na vlastní pěst. Tristan a Sara udělali, co mohli, aby mi to co nejvíc usnadnili. Díky bezpečnostním technikům z Westhornu jsem měla zdravotní pojištění, nový řidičák i číslo sociálního pojištění. Nebylo moc věcí, co by tihle lidé nezvládli.
Jejich šéf Dax dokonce vypátral mou rodinu. Rodiče odešli do důchodu a přestěhovali se do Charlestonu a moje sestra Marie žila ve Washingtonu. Psala knížky pro děti a angažovala se v hnutí Child Find of America. Kromě toho lobbovala ve vládě za přísnější zákony na ochranu dětí. To všechno dělala kvůli mně a já bych jí hrozně ráda prozradila, že jsem živá a zdravá. Neexistoval ovšem způsob, jak jí vysvětlit, proč i po všech těch letech vypadám pořád stejně. Ačkoli to pro mě byla učiněná muka, musela jsem se od všech lidí ze své minulosti, hlavně sestry a rodičů, držet dál. Bude to tak pro všechny nejlepší.
Proto jsem si nenechala ani své původní příjmení. Odteď jsem nebyla Emma Chaseová z Raleigh v Severní Karolíně. Stala se ze mě Emma Greyová ze Syracuse v New Yorku, Sařina sestřenice přes koleno. Když mi Sara nabídla, že můžu používat její příjmení, zdálo se mi příhodné převzít jméno osoby, jež
mi dala nový život. Získala jsem tím i skvělé zdůvodnění, proč bydlím v jejím bytě.
Uklidila jsem po sobě a pak jsem zůstala stát v kuchyni, protože jsem si nebyla úplně jistá, co dál. Vyhlédla jsem na prosluněné nábřeží a zauvažovala, jestli bych si neměla vyrazit na malou procházku, ale vzápětí jsem tu myšlenku zavrhla. Ještě jsem nebyla připravená vyjít ven. Možná zítra.
Ze zamyšlení mě vytrhlo vyzvánění a já se rychle rozběhla pro mobil, který jsem si nechala v tašce. Sotva jsem uviděla jméno na displeji, rty se mi roztáhly do širokého úsměvu.
„Zdar, chica! Jak se ti žije v zapadákově?“ chtěla vědět Jordan, sotva jsem hovor přijala.
„Zatím to celkem ujde. Ale přijela jsem teprve před dvěma hodinami.“
„A už máš prsty ukousaný nudou?“ zasmála se. Zakryla mluvítko dlaní a něco na někoho zavolala. Teprve pak se vrátila k hovoru se mnou. „Pardon. Jak se ti líbí nový bydlení?“
Vešla jsem do obýváku a usadila se do křesla u krbu. „Je to tu hezké. Je trochu zvláštní mít pro sebe celý dům a je tady mnohem větší klid než ve Westhornu.“
„Jo, chvilku potrvá, než si zvykneš, ale mají to tam celkem hezký – pokud máš teda ráda život na maloměstě. Nezapomeň si zajít k Ginovi. Lepší pizzu s feferonkama nikde jinde nenajdeš.“
Se smíchem jsem si natáhla nohy na pohovku. „Jo, Sara mi to taky vtloukala do hlavy.“
Kdesi na pozadí se ozvala policejní siréna a Jordan se odmlčela, dokud houkání neodeznělo.
„Strávila jsem tam jen tři dny, ale lidi mi tam připadali celkem fajn. A Vlčák je v pohodě. Ne že mu ale práskneš, že jsem to řekla.“
„Vlčák?“
Ušklíbla se. „Myslím Rolanda. Přece víš – toho vlkodlaka.“
„Aha, jasně. Ten Sařin kamarád.“
Ztuhla jsem a sevřely se mi útroby. Poslední dvě desetiletí jsem vlkodlaky považovala za své smrtelné nepřátele, kteří mají v životě jeden hlavní cíl: lovit a zabíjet můj druh. Asi chvíli potrvá, než se přes to přenesu.
„Tipuju, že jsi neměla čas se s ním a s Peterem seznámit, když jsi tam teprve den.“ Na okamžik ztichla. „Sara mi říkala, že nechceš, aby se o tvý minulosti dozvěděli. Celkem chápu proč. Ale myslím, že až je trochu poznáš, mile tě překvapí. Taky jsem z nich nejdřív nebyla kdovíjak odvázaná, ale časem člověku tak nějak přirostou k srdci.“
„Dobré vědět.“ Přemítala jsem, jak nenápadně stočit rozhovor k nějakému příjemnějšímu tématu. „Jak je vlastně v Los Angeles?“
„Paráda. Poslední dva týdny jsem byla na stopě jednomu ohavnýmu inkubovi a dneska ráno jsem toho parchanta sundala. Řeknu ti, bylo mi fakt potěšením sprovodit ho ze světa. I když teda zbytek týmu nebyl z mých metod úplně nadšený.
No co, práci jsem odvedla, ne?“
Mohla jsem se pouze dohadovat, jak Jordan sexuálního démona nalákala a chytila do pasti. Moje spřátelená bojovnice je své práci bezmezně oddaná, rozhodně si však do ničeho nenechá mluvit a dělá si věci po svém.
„Co ten Egypťan, kterého jsi tam chtěla potkat? Jak že se jmenoval?“
„Hamid.“ Ztěžka si povzdechla. „Přísahala bych, že se přede mnou schovává. Blbý, no. Vůbec by mi nevadilo dát si s ním nějaký ten zahraniční výměnný program, jestli víš, jak to myslím.“
Zasmála jsem se. „Jo, chápu.“
„Ale co, však to není jediný pěkný mužský v Kalifornii. Stačí zajít na pláž a člověk si div neukroutí krk.“ Zahihňala se. „Vlastně si říkám, že má Blonďák s tím svým ‚chodím zásadně jen s lidma‘ docela recht. Hezky se na ně kouká a pár z nich
dokonce i ví, jak holku potěšit. A nejlepší je, že je to všechno naprosto nezávazný.“
„Ty jsi ale potvora.“
„Jsem ženská, která ví, co chce. Asi si budu muset dneska večer zaskočit někam do klubu. Taková pěkná zabijačka mě vždycky dostane do nálady a musím pak trochu tý energie vybít, jestli mi rozumíš.“ Otevřela a zavřela dveře a všechny okolní zvuky ke mně najednou doléhaly jen tlumeně. „Možná až budeš připravená změnit prostředí, mohla bys za mnou na pár dní zajet. Pánbůh ví, že by se nám tady kapka estrogenu hodila.“
Mužský hlas zakřičel něco, co znělo jako výčitka, a Jordan mu cosi odsekla. „Tak jo, budu muset běžet. Hlavouni se můžou zvencnout, když nesepisuješ hlášení rovnou z oleje. Nechám tě dál zabydlovat.“
„Díky moc za zavolání.“
„Rádo se stalo. Když je teď Sara za horama, jsi jediná nejkámoška, co tady mám. Zvykej si, že o mně uslyšíš. Čao, chica.“
Po rozhovoru s Jordan mi najednou celý byt připadal strašlivě tichý. Našla jsem v kuchyni rádio a naladila na něm stanici, kde hráli od všech žánrů něco. Zvýšila jsem hlasitost, abych hudbu slyšela po celém bytě, a šla jsem se nahoru na chvíli ztratit v malování.
Posledních pár měsíců jsem ve Westhornu pracovala na krajince s jezerem, jenže od chvíle, co jsem se vyléčila, mi malování moc nešlo. Můj talent dlouhým nepoužíváním dost zakrněl a chvíli mi trvalo, než jsem dokázala prostředí správně zachytit. Před odchodem jsem nafotila pár snímků, abych nemusela pracovat po paměti, a přišpendlila si je nahoru na plátno. Dalších několik hodin jsem strávila pokusy o věrné zobrazení stromů odrážejících se na lesklé hladině jezera. S konečným výsledkem jsem příliš spokojená nebyla, ale po práci jsem se cítila příjemněji a domáčtěji.
Když jsem konečně odložila štětce a vydala se po schodech dolů osprchovat a převléknout do pyžama, venku už se setmělo. Smích lidí procházejících zvenčí kolem domu mi připomněl, že je páteční večer. Bývaly doby, kdy jsem si neuměla představit, že bych v tuhle dobu zůstala doma a šla brzy spát. Nakonec na mě ale dolehl celý dlouhý den a měla jsem co dělat, abych při čištění zubů moc nezívala.
Než jsem vlezla do postele, nechala jsem nejdřív málem všude rozsvíceno, nakonec jsem se však přiměla všechna světla kromě lampičky v ložnici pozhasínat. Ačkoli se zdálo, že na mě tma těžce doléhá, nebyla tím, z čeho jsem měla strach. Po probuzení do temnoty jsem se pokaždé několik strašlivých vteřin domnívala, že jsem zpátky ve světě bez slunce, v němž jsem prožila bezmála dvě desetiletí. Bez světla jsem nespala celé měsíce. Velké dvoulůžko bylo pohodlné, a sotva jsem se hlavou dotkla polštáře, ucítila jsem, jak zvolna upadám do spánku. Uvelebila jsem se pod přikrývkou a malátně si pomyslela, že můj první samostatný den vlastně nebyl vůbec špatný.
Třeba bude to samé platit i o první noci. Třeba bude alespoň pro jednou bezesná.