PROLOG
Ka˙ı
Chodby jsou v tuto hodinu děsivě prázdné.
Jako každý rok.
Pomalu jimi procházím a kradu si pro sebe ten kousek klidu. Ačkoli ukradené blaho je jen o málo víc než zastíraný chaos.
Když zahýbám do temné chodby, rozhodnu se to pomyšlení ignorovat. Mé kroky tlumí měkký, smaragdově zelený koberec. Spící hrad je uklidňující a samota je v rodinách králů vzácností.
Králů.
Skoro si dovolím se tomu titulu zasmát. Často zapomínám, čím jsem býval, než jsem se stal tím, čím jsem. Nejdřív princem, pak Vymahatelem. Chlapcem, pak netvorem.
Ale dneska nejsem nikdo. Dneska prostě můžu být tím, kým jsem měl být.
Zpod dveří kuchyně proniká matná záře. Při tom pohledu se pousměju.
Každý rok. Každý rok tu je.
Zlehka otevřu dveře a vkročím do kaluže světla, kterou vytváří několik blikajících svíček. Ve vzduchu se vznáší sladká vůně těsta a skořice a halí mě do tepla a vzpomínek.
„Každý rok vstáváš dřív.“
Na Gailin úsměv odpovím vlastním pousmáním. Zástěru má poprášenou skořicí a na obličeji šmouhy od mouky. Vytáhnu se na stejný pult, na němž sedávám od chvíle, kdy jsem byl dost velký na to, abych na něj vylezl – dlaněmi se opírám za zády, jizvy se mi lepí k desce.
V normálnosti toho všeho je útěcha.
Usměju se na ženu, která mě prakticky vychovala, a líně pokrčím jedním ramenem. „Každý rok spím míň.“
Když si dá ruce v bok, je mi jasné, že bojuje s nutkáním mi vynadat. „Děláš mi starosti, Kaii.“
„Kdy jsem je nedělal?“ odpovím lehce.
„Mluvím vážně.“ Máchne prstem a gestem mě zahrne celého. „Na tohle všechno jsi ještě moc mladý. Připadá mi, jako by to bylo včera, co jste se proháněli mou kuchyní, ty a Kitt…“
Při zmínce o něm ztichne, čímž mě nutí oživit skomírající konverzaci. „Vlastně jdu rovnou z otcovy…“ Na chvilku se odmlčím a odfouknu si nosem. „… Kittovy pracovny.“
Gail pomalu přikývne. „Od své korunovace ji neopustil, že?“
„Ne, neopustil. A já jsem tam taky nepobyl dlouho.“ Prohrábnu si rozcuchané vlasy. „Právě mě informoval o mé první misi.“
Dlouhou chvíli mlčí. „Je to ona, že?“
Přikývnu. „Je to ona.“
„A ty se…?“
„Chystáš splnit úkol? Udělat, co mi řeknou?“ dokončím za ni. „Pochopitelně. Je to moje povinnost.“
Další dlouhá pauza. „A vzpomněl si, co je dneska za den?“
Pomalu vzhlédnu, a když se jí podívám do očí, smutně se usměju. „Není jeho povinností si to pamatovat.“
„Dobrá,“ povzdechne si. „No, stejně jsem letos udělala jen jednu. Tušila jsem, že se k tobě nebude moct přidat.“
Ustoupí stranou a vedle trouby odhalí lesklou máčenou houstičku. Sklouznu z pultu a s úsměvem k ní vykročím. Teprve když ji políbím na tvář, podá mi tácek.
„A teď jdi,“ pobídne mě. „Běž s ní strávit pár chvil.“
„Děkuju ti, Gail,“ řeknu tiše. „Za každý ten rok.“
„A za všechny následující,“ mrkne na mě, než mě postrčí ke dveřím.
Ohlédnu se na ni, na ženu, která mi byla matkou, když královna nemohla. Znamenalo to vřelá objetí a náklonnost, zasloužené hubování i tolik vytoužené uznání.
Nedokážu si představit, kde by bez ní bratři Azerové byli.
„Kaii?“
Už jsem ve dveřích, když se zastavím a ohlédnu se na ni.
„Všichni jsme ji měli rádi,“ řekne tiše.
„Já vím,“ přikývnu. „Věděla to.“
A pak už mě nohy nesou ven do zšeřelé chodby.
Máčená houstička na tácku v mé ruce je lákavá, voní skořicí, cukrem a jednoduššími časy. Ale já se donutím soustředit na známou cestu do zahrady, po níž touhle dobou chodívám z kuchyně každý rok.
Zanedlouho už mířím k širokým dveřím, za nimiž se rozkládá zahrada. Sotva si všimnu Imperiálů stojících na stráži i těch, kteří vedle nich neužitečně pospávají. Těch pár, co jsou vzhůru, předstírá, že si nevšimli máčené houstičky, kterou s sebou odnáším do tmy.
Jdu po kamenné cestičce mezi řadami barevných květin, jež ve stínu nedokážu rozeznat. Sochy v zahradě jsou porostlé břečťanem a několika z nich chybějí kusy kamene, protože se nesčetněkrát poroučely k zemi, v čemž já prsty rozhodně nemám. Uprostřed toho všeho zurčí kašna, která mi připomíná dusné dny a nevinnou nerozvážnost, s níž jsme do ní s Kittem skákali.
Ale já jsem tu kvůli tomu, co je za zahradou.
Vyjdu na měkký trávník, který kdysi během druhého plesu Zkoušek zakrývaly barevné koberce. Nedovolím si na tu noc dál vzpomínat a sleduju měsíční světlo, jež svými bledými prsty hladí obrys vrby.
Vypadá strašidelně svůdně a její listy ševelí v jemném vánku. Přejedu pohledem po každé svěšené větvi. Po každém kořeni prodírajícím se hlínou. Každým coulem je krásná a silná.
Projdu závěsem listí a vstoupím pod strom, který navštěvuju tak často, jak mi okolnosti dovolí – ale v tenhle den vždycky s máčenou houstičkou v ruce. Přejíždím prsty po drsné kůře kmene a sleduju jeho povědomé rýhy.
Během chvilky se pod vzrostlým stromem usadím na známé místo a natáhnu se paží přes podepřené koleno. Tácek opatrně položím na vrcholek obzvlášť velkého kořene a z kapsy vytáhnu malou krabičku sirek.
„Letos jsem nenašel svíčku, promiň.“ Škrtnu sirkou a zírám na malý plamínek prskající na dřívku. „Takže tohle bude muset stačit.“
Zasunu sirku doprostřed máčené houstičky a lehce se usměju nad tímhle dojemným pohledem. Chvíli pozoruju, jak hoří a zbarvuje mohutný strom mihotavou září.
Pak se podívám pod sebe a přejedu dlaní po měkké trávě.
„Všechno nejlepší, A.“
Sfouknu provizorní svíčku a nechám se pohltit tmou.
Paedyn
Krev je mi užitečná, jen když se jí podaří zůstat v těle.
Hlava je mi užitečná, jen když se jí podaří neztratit.
Srdce je mi užitečné, jen když se mu podaří nezlomit.
Takže to vypadá, že jsem se stala zcela neužitečnou.
Očima přejíždím po prknech pod nohama a bloudím po opotřebovaném dřevu. Při pouhém pohledu na známé věci mě zaplaví vzpomínky a já se snažím zaplašit prchavé představy malých nohou na velkých botách, které přešlapují v rytmu povědomé melodie. Zatřesu hlavou ve snaze vyhnat z ní tu vzpomínku, přestože se zoufale toužím v minulosti zdržet. Moje přítomnost totiž není v tuto chvíli zrovna nejpříjemnější. … šestnáct, sedmnáct, osmnáct…
Usměju se bez ohledu na bolest, která mě štípe do kůže.
Našla jsem tě.
Chůzi mám nejistou a ztuhlou, bolavé svaly trpí při každém kroku ke zdánlivě obyčejnému prknu. Klekám si, bolestí se koušu do jazyka a prsty s rudými skvrnami, jež se snažím ignorovat, drápu do dřeva.
Podlaha jako by byla stejně tvrdohlavá jako já a odmítá se podvolit. Nebýt to zatracený kus dřeva, obdivovala bych její odolnost .
Na tohle nemám čas. Potřebuju se odsud dostat.
Z krku se mi vydere zklamaný zvuk, pak se podívám na prkno a vyhrknu: „Přísahala bych, že jsi tajná skrýš. Copak nejsi devatenácté prkno od dveří?“
Probodávám dřevo očima, ale vzápětí se hystericky rozesměju, zakloním hlavu a zavrtím s ní ke stropu. „Morové, právě mluvím s podlahou,“ zabručím. To je další důkaz, že přicházím o rozum.
Ne že bych tu měla někoho jiného, s nímž bych mohla mluvit.
Jsou to už čtyři dny, co jsem se vystrašená a polomrtvá dopotácela do domu svého dětství. A přesto má moje mysl i tělo do uzdravení daleko.
Sice jsem se při každém máchnutí králova meče vyhnula smrti, ale stejně se mu toho dne po poslední Zkoušce podařilo zabít kus mého já. Jeho slova se zařezávala hlouběji, než by kdy dokázala jeho čepel, a krájela mě střípky pravdy, zatímco si se mnou s úsměvem na rtech pohrával, poškleboval se mi a vyprávěl mi o smrti mého otce.
„Nechceš vědět, kdo zabil tvého otce, Paedyn?“
Zatímco mi v hlavě zní králův chladný hlas, po páteři mi přeběhne mráz.
„Řekněme, že k tvému prvnímu setkání s princem nedošlo, když jsi Kaie zachránila v té uličce.“
Kdyby byla proradnost zbraní, toho dne ji na mě použil a tupým ostřím mi probodl zlomené srdce. Roztřeseně vydechnu a zaženu myšlenky na chlapce s šedýma očima, které bodají stejně jako meč, jímž jsem ho před mnoha lety viděla proklát otcovu hruď.
Vyškrábu se na nohy a přenáším váhu na okolní prkna. Zatímco bezmyšlenkovitě otáčím stříbrným prstenem na palci, poslouchám, jestli se neozve prozrazující vrznutí. Bolí mě celé tělo, a i kosti mi připadají příliš křehké. Rány, jež jsem utržila při poslední Zkoušce i při boji s králem, jsem si narychlo ošetřila,
ale tiché vzlyky a roztřesené prsty měly za následek rozmazané vidění a křivé stehy.
Když jsem odkulhala od Mísové arény do Kořistné uličky, dopotácela jsem se do bílého domku, který jsem nazývala domovem a Odboj štábem. Přivítala mě však prázdnota. V tajné místnosti pode mnou nebyly ony známé tváře, a tak mi zbyla jen vlastní bolest a zmatek.
Na to, abych dala do pořádku změť, jíž je moje tělo, hlava i krvácející srdce, jsem zůstala – a zůstávám – sama.
Dřevo zasténá. Zasměju se.
Znovu jsem u země a páčím prkno, pod nímž se objeví temná skrýš. Zavrtím nad sebou hlavou a mumlám si: „Je to devatenácté prkno od okna, ne od dveří, Pae…“
Sáhnu do tmy a nahmatám neznámou rukojeť dýky. Srdce mě bolí víc než tělo, jak si přeju cítit v dlani kroucený jílec otcovy zbraně.
Ale ve chvíli, kdy jsem milovanou čepelí mrštila do králova hrdla, dala jsem přednost prolévání krve před citem. Lituju jen toho, že ji našel on a slíbil ji vrátit tak, že mi ji vrazí do zad.
Z odrazu blyštivé čepele, kterou vytahuju na světlo, na mě mrknou prázdné modré oči. Vyděsí mě to natolik, že své ohavné myšlenky zarazím. Pokožku mám posetou šrámy a řeznými ranami. Polknu při pohledu na rýhu táhnoucí se po straně krku a prsty si přejedu přes hrbolatou kůži. Potřesu hlavou, zastrčím dýku do boty a s ní schovám i svůj vyděšený odraz.
V přihrádce zahlédnu ukrytý luk a toulec s ostrými šípy. Po tváři mi přeběhne náznak smutného úsměvu při vzpomínce na to, jak mě otec učil střílet a mým jediným cílem byl sukovitý strom za naším domem.
Luk a toulec si hodím na záda a probírám se dalšími zbraněmi ukrytými pod podlahou. Do batohu, kam jsem už v rychlosti strčila balíčky s jídlem a láhve s vodou, přidám pár ostrých vrhacích nožů a s námahou se postavím.
Nikdy jsem si nepřipadala tak křehká a tak zničená. Při tom pomyšlení mě zaplaví zuřivost. Chňapnu po noži u pasu a mám
sto chutí zabodnout ho do sešlé dřevěné stěny před sebou. Napřaženou paží mi projede palčivá bolest, jak se cejch nad srdcem s pohybem napne.
Připomínka. Znamení toho, co jsem. Nebo spíš toho, co nejsem.
O jako Obyčejná.
Se zaťatými zuby hodím nožem a ten se zabodne do dřeva. Jizva mě pálí, jako by se škodolibě radovala z trvalé přítomnosti na mém těle.
„… zanechám nad srdcem své znamení, abys nezapomněla, kdo je zlomil.“
Vyrazím k dýce a chystám se ji vytrhnout ze stěny, když mou pozornost upoutá prkno, které mi zaskřípe pod nohama. Přestože vím, že v domech chudinské čtvrti nejsou rozvrzané podlahy ničím neobvyklým, zvědavost mě ponouká, abych to prozkoumala.
Kdyby každé skřípějící prkno byla skrýš, byla by jimi naše podlaha posetá…
Dřevo se zvedne a moje obočí ho napodobí, když mi překvapením vyletí vzhůru. Natahuju se do tmy skrýše, o jejíž existenci jsem neměla tušení, a bez pobavení se zasměju.
Bylo ode mě hloupé myslet si, že Odboj je jediné tajemství, jež přede mnou otec skrývá.
Přejedu prsty po zašlé kůži a pak vytáhnu velkou knihu napěchovanou papíry, které hrozí, že se rozsypou. Listuju v ní a rozpoznávám neuspořádaný doktorský rukopis.
Otcův deník.
Zastrčím ho do batohu, protože vím, že nemám čas ani bezpečí potřebné ke studiu jeho práce. Jsem tu už moc dlouho. Strávila jsem až příliš dní zraněná, zesláblá i v obavách, že mě najdou.
Zrakyně, která byla svědkem mé vraždy krále, nejspíš tu scénu předvedla celému království. Musím se dostat z Ilye a už jsem promarnila náskok, jejž mi tak laskavě poskytl on.
Zamířím ke dveřím, připravená vyklouznout ven a vydat se do ulic, kde v chaosu Kořistné dokážu zmizet. Odtud se
pokusím zamířit přes Spáleniště do města Dor, kde Elity neexistují a jediné, co tam znají, jsou Obyčejní.
Natáhnu se ke dveřím, za nimiž čeká tichá ulice…
S napřaženou rukou se zastavím.
Tichá.
Je skoro poledne, což znamená, že Kořistná i okolní ulice by se měly hemžit hulákajícími prodavači i pištícími dětmi, protože slumy přetékají barvami a ruchem.
Něco není v pořádku…
Dveře se otřesou, když do nich zvenčí něco – někdo – narazí. Uskočím a těkám očima po místnosti. Zvažuju, že sejdu po tajném schodišti do spodní místnosti, kde se pořádaly schůze Odboje, ale při pomyšlení, že se tam dole ocitnu v pasti, se mi zvedá žaludek. V tu chvíli mi pohled padne na krb a já si navzdory současné situaci otráveně povzdechnu.
Jak to, že se vždycky ocitnu v komíně?
Sotva stačím vyšplhat do necelé půlky špinavé stěny, když se dveře s třeskem rozletí. Nohy mám zapřené a do zad se mi zarývají cihly.
Svalovec.
Jedině Elita s mimořádnou silou by se tak rychle dokázala probourat mými zabarikádovanými a zatlučenými dveřmi. Podle zvuku těžkých bot usoudím, že do mého domu právě vpadlo pět Imperiálů.
„Nestůjte tu jen tak. Prohledejte to tu a přesvědčte mě, že jste užiteční.“
Ztuhnu a trochu se po začouzené stěně sesunu. Při zvuku toho chladného hlasu, který jsem slýchávala znít jako pohlazení i jako rozkaz, mi po zádech přeběhne mráz.
Je tady.
Následující hlas je chraplavý a patří Imperiálovi. „Slyšeli jste Vymahatele. Pohněte se.“
Vymahatele.
Kousnu se do jazyka a nevím jistě, jestli je to proto, abych se nezačala hořce smát, nebo křičet. Krev ve mně při tom titulu vře
a připomíná mi všechno, co udělal, veškeré zlo, které ve stínu krále spáchal. Nejdřív pro otce a teď pro bratra – kvůli tomu, že jsem ho toho prvního zbavila.
Jenže on mi za to nepoděkuje. Ne, místo toho mě přišel zabít.
„Možná až se tě zbavím, najdu odvahu. Takže ti dávám náskok.“
Jeho náskok mi přinesl opravdu hodně dobrého.
Nemůžu riskovat, že mě uslyší škrábat se komínem, takže čekám a poslouchám těžké kroky dupající při prohledávání domu. Nohy se mi začínají třást, jak se mě snaží udržet nahoře, a každé zranění mě bolí.
„Zkontrolujte knihovny v pracovně. Za jednou z nich by měla být tajná chodba,“ poroučí suše Vymahatel a zní znuděně.
Opět ztuhnu. Tohle malé tajemství musel z nějakého člena Odboje dostat mučením. Tep se mi zrychlí při pomyšlení na boj v Míse po závěrečné Zkoušce, kdy se Obyčejní, Fatálové a Imperiálové střetli v krvavé bitvě.
V krvavé bitvě, jejíž výsledek pořád neznám.
Kroky Imperiálů se vzdalují a zvuky jejich pátrání slábnou, jak míří po schodech do místnosti pod námi. Ticho.
A přesto vím, že je pořád v tomto pokoji. Dělí nás pouhých pár stop. Prakticky cítím jeho přítomnost, jako jsem cítila teplo jeho těla na svém, žár jeho šedých očí, když jima po mně bloudil.
Vrzne prkno v podlaze. Je blízko. Třesu se vzteky, pomsta mi bublá v krvi a zoufale si přeju prolít tu jeho. Je dobře, že nevidím jeho tvář, protože kdybych teď zahlédla jeden z jeho pitomých dolíčků, neudržela bych se a pokusila se mu ho vyškrábat z obličeje.
Radši ale zklidním dech, protože vím, že když s ním budu bojovat teď, vztek mi na to, abych ho porazila, stačit nebude. A já mám v úmyslu zvítězit, až se konečně Vymahateli postavím.
„Myslím si, že když jsi hodila tím nožem, představovala sis můj obličej.“ Hlas má tichý, uvážlivý a zní mnohem víc jako chlapec, jehož jsem znala. Vzpomínky na něj mi zaplaví mysl a podaří se jim rozbušit mi srdce. „Není to tak, Paedyn?“ A je
to tady. Do Vymahatelova hlasu se vrátila ostrost, vymazává
Kaie a zanechává velitele.
Srdce mi v hrudi buší jako splašené.
Nemůže vědět, že jsem tady. Jak by mohl…
Zvuk čepele vytrhávané z rozštípnutého dřeva mi napoví, že vytáhl můj nůž ze zdi. Slyším známý svist švihání a živě si dovedu představit, jak bezmyšlenkovitě pohazuje zbraní v ruce.
„Řekni, zlato, myslíš na mě často?“ Šeptá, jako by měl rty přitisknuté k mému uchu. Zachvěju se, protože přesně vím, jaké to je.
Jestli ví, že jsem tady, tak proč ještě ne…
„Pronásleduju tě ve snech a soužím tě v myšlenkách jako ty mě?“
Dech se mi zadrhává.
Takže neví, že jsem tady. Ne jistě.
To mi řeklo jeho přiznání.
Jako Obyčejnou, která byla vycvičená a přizpůsobená na Psychika, mě otec naučil číst v lidech, shromažďovat informace a postřehy během pár vteřin.
A na čtení v Kaiovi Azerovi jsem měla mnohem víc než pár vteřin.
Dívala jsem se skrz jeho četné masky i přetvářky a zahlédla pod nimi chlapce, jehož jsem poznávala pořád víc a na němž mi záleželo. A se vší tou zradou, která teď mezi námi je, vím, že by se ke snění o mně nepřiznal, kdyby věděl, že hltám každé jeho slovo.
Slyším v jeho hlase humor, když si povzdechne: „Kde jsi, Malá Psychičko?“
Jeho přezdívka je směšná, protože on i zbytek království už vědí, že jsem všechno, jen ne tohle. Všechno, jen ne Elita.
Nic než Obyčejná.
Saze mě štípou v nose a musím si ho rukou stisknout, abych zadržela kýchnutí. Připomíná mi to četné noci, kdy jsem vykrádala obchody na Kořistné a pak utíkala stísněnými komíny.
Stísněná. Polapená. Dusící se.
Ve tmě těkám očima po cihlách kolem. Prostor je tak malý, tak dusný, tak snadno ve mně vyvolává paniku.
Uklidni se.
Klaustrofobie si vybrala tu nejhorší chvíli, kdy se vydrápat na povrch a připomenout mi mou bezmoc.
Dýchej.
Dýchám. Zhluboka. Ruka, kterou mám pořád přitisknutou na nose, páchne jakoby po kovu – ostře a silně, což mě štípe v nose.
Krev.
Odtáhnu roztřesenou ruku od obličeje, a přestože nemůžu rudé skvrny na prstech vidět, vážně cítím, jak jsem jimi ulepená. Zaschlou krev mám pod zlámanými nehty a ani netuším, jestli je moje, králova, nebo…
Nadechnu se a snažím se vzpamatovat. Vymahatel se ke mně blíží, rázuje po podlaze a dřevo pod ním při každém kroku sténá.
Nechat se chytit, protože začnu vzlykat, by bylo stejně trapné jako nechat se chytit kvůli kýchnutí.
Ani jedno nehodlám dopustit.
V jednu chvíli se do místnosti pode mnou s dupotem vracejí
Imperiálové. „Není po ní ani stopy, Vaše Výsosti.“
Nastane dlouhá pauza, než si Jeho Výsost povzdechne. „Přesně jak jsem si myslel. Všichni jste k ničemu.“ Jeho další slova jsou ostřejší než čepel dýky, kterou si ledabyle pohazuje v ruce. „Vypadněte.“
Imperiálové na nic nečekají a rychle se derou ke dveřím a pryč od něj. Nedivím se jim.
Ale on je pořád tady a nechává mezi námi jen napjaté ticho. Znovu si rukou stisknu nos a z pachu krve ve spojení se stísněným komínem se mi zatočí hlava.
Myslí se mi honí vzpomínky – na moje tělo zalité krví, na můj křik, když jsem se ji snažila setřít, ale podařilo se mi jen kůži umazat odpornou červenou. Z pohledu na tolik krve i z jejího pachu se mi dělalo špatně. Vybavila jsem si otce, který mi vykrvácel v náručí, i Adenu, již potkalo totéž.
Adena.
V očích mě štípou slzy a donutí mě mrkáním zahnat představu jejího mrtvého těla v písečné Jámě. Nos mi znovu zaplní kovový pach krve a já už ji nedokážu vydržet cítit, vidět, vnímat…
Dýchej.
Moje myšlenky přeruší těžký vzdech. Zní, jako by byl stejně unavený jako já. „Je dobře, že tu nejsi,“ řekne tiše tónem, o němž jsem si myslela, že ho od něj už nikdy neuslyším. „Protože jsem ještě pořád nenašel odvahu.“
A pak můj domov vzplane.
