O semaforu,
co
už nechtěl svítit zeleně
U rušné křižovatky uprostřed jednoho velkoměsta stál starý semafor jménem Zelenka.
Ukazoval řidičům, už hrozitánsky dlouho, jestli mohou jet, nebo musí stát. Pod plechovými kšilty svítil třemi barvami. „Máte zelenou! Jeďte, honem!“ hulákal, jakmile se na křižovatku rozlilo jeho zelené světlo. Když svítil červeně, auta se měla na pozoru. „Stát, nikdo ani hnout. Kdo projede, tomu ukážu,“ burácel. Oranžově svítil vždy jen chvilinku. „Tááák, a teď pozóóór, připravit, jedem!“ volal na řidiče, aby se nachystali
k odjezdu, nebo naopak stihli zabrzdit v případě, že se blížila červená. Hru s barvami uměl dokonale, možná nejlíp ze všech semaforů ve městě.
Ale dneska svítil jenom červeně, plechové kšilty zkroucené do smutné grimasy. Od rána se ani nehnul, natož aby zablikal zeleně. Kdyby dal autům aspoň naději, že se umoudří, a zasvítil jen na chviličku oranžově... Jenže se nic nestalo. Se semaforem nebylo něco v pořádku.
Ve městě pěkně houstla doprava. Co ti budu vyprávět... Když jeden semafor trucuje, je hned zaděláno na kolaps. Auta troubila všemi tóny, kupila se na křižovatce do dlouhých front, ale co naplat. Když je červená, jet se nemůže.
„To je vážné, musíme zavolat na pomoc jiné semafory,“ mudroval zelený panáček ze semaforu pro chodce, který stál hned vedle. „Máš pravdu, ještě nikdy se nestalo, aby náš Zelenka přestal měnit barvy. Neoddychl si snad ani v noci,“ přitakal mu červený kolega. Oba měli teď pauzu. Chodci mohli křižovatkou procházet volně, auta stála.
Druhý den se ve městě sešly ty nejlepší semafory z okolních měst, aby se poradily. Situace byla totiž už tak vážná, že kolona aut kupící se od křižovatky dosahovala vzdálenějších krajů. Nemocný Zelenka se nehnul celou noc, ani když ho zelený panáček a červený panáček prosili na kolenou.
„Je to jasné,“ podrbal se na plechové bradě semafor z Berlína. „Jedná se o typický zapadákovský komplex. Ztráta motivace. Nechuť svítit zeleně. Znal jsem jeden semafor, který se cítil vyčerpaně, a tak si tuhle barvu vypnul.“
Jenže to byl nesmysl. Oba panáčkové mu vysvětlili, že jejich město není nějaká malá vesnice, ale jedno z největších měst v téhle zemi. Jezdí tady tolik aut, že by se do nějakého zapadákova ani nevešla.
Byl tu ale i jeden velmi uznávaný semafor z Pekingu. Tam už je panečku čest ukazovat řidičům, kdy mohou jet. Aut je v tomto městě tolik, že jejich kouř zakryje oblohu i na několik dní. „Myslím, že vím, o co tu jde,“ zablikal. „Došla mu zelená. U nás se to taky stalo,“ pravil.
Červený panáček nervózně přešlapoval, dech se mu zatajil. A kdyby ten zelený nebyl přirozeně zelený, bylo by vidět, jak se mu udělalo mdlo.
„Zelenka se už nemohl dívat na takové množství kouřících aut. Svítil tak dlouho zeleně, aby mohla projet, že mu barva prostě došla,“ vysvětloval semafor ze Šanghaje.
A asi měl pravdu. A tak se konsilium moudrých semaforů usneslo, že Zelenkovi došla zelená následkem velkého počtu aut. Proto polovinu z nich poslaly jezdit do zapadákovů, aby zdejší semafory netrpěly komplexy a tato
