9788028406172

Troják s příb ěhem

Jsem zvědav, jak se mi uleví, až se přiznám, že jsem už skoro šedesát let nedovoleně ozbrojený.

Ano, jsem majitelem nelegálně držené kulové zbraně.

Propásl jsem šest amnestií, abych ji bez úhony odevzdal na policii. Jedinou omluvou snad je, že s ní nechodím volně po světě a neohrožuji sebe ani okolí.

Mám ji zastlanou v gauči.

Je to troják s dosud nevyřešenou minulostí. Až se mi podaří v ní zorientovat, tak se nechám odzbrojit.

V lednu v roce sedmdesát ležela v lese půlmetrová vrstva prašanu a sněžilo stále dál. Dřevaři si vzali volno, hajní, polesný a já jsme seděli v kanceláři polesí, kterou nevytápělo tepelné čerpadlo, ale kachlová kamna. Do kamen se přikládala buková polínka se zbytky namodralé kůry. uhlíková stopa nám byla ukradená a bavili jsme se o stopách divočáků.

Tenkrát nebyli tak hojnou zvěří jako dnes, teprve ten rok se stěhovali do kopců za mimořádnou úrodou bukvic.

„No řekni, Antoníne, myslíš, že budou ve čtyřicítce?“ obrátili se s dotazem na bradatého p olesného dva mladí hajní. Antonín, který černé zvěři neřekl jinak než „divousi“, to pochopitelně nevěděl. Vlastně ani neměl rád kolektivní

lovy. Pokud někde divousi budou, tak se rozplaší, a on nebude mít čas na svůj podivuhodně zvláštní osamocený lov. Říkal tomu „na zpáteční cestě“. rád jsem jeho vyprávění poslouchal, klidně i celou pracovní dobu.

Lovil jen osamocené kusy, tedy kňoury.

„Když objevím stopu divouse, jak jde tam, tak vím, že během tří nebo čtyř nocí půjde zpátky. Ta noc ovšem nesmí být ani bílá, ani černá, nejlíp, když je půl měsíce a větřík prohání mraky…“

Přiložil jsem do kamen a někdo otevřel okno do mrazivého dne. Cigaretový oblak vyplul jeho horní p olovinou a spodní vpustil dýchatelný ledový vzduch.

Antonín pokračoval ve vyprávění.

Poblíž té stopní dráhy si vyhlédne nějaký osamělý listnatý strom, na který se dá vylézt a usednout do větví. obleče si vlastnoručně ušitý kožich z p o domácku vyčiněných lišek – je to vlastně takový kožešinový rubáš, který když trochu namokne, tak strašlivě smrdí. Lidi ten puch odpuzuje, divousy přitahuje.

„Jak dlouho tam vydržíte sedět?“

„Když není velký mráz, tak šest hodin…“ obdivně jsem vzdychl. Chtěl jsem být jako on.

Dokonce jsem si nanečisto několikrát vylezl na ptačí třešeň a na větvi vydržel dvě hodiny. Představoval jsem si, jak se bude divous vracet po své stopě. Nevěděl jsem, zda mám být obrácen ve směru jízdy, nebo naopak. Ve směru odchodu, neb o přícho du? Stopa zvěře ve vysokém sněhu však mohla patřit komukoliv, jen ne divousovi. Nevadilo mi to, protože to byla jen zkouška. Stejně by mi to bylo houby platné, protože jsem neměl kulovnici. měl jsem akorát lankasterku dvacítku, do které se ani nevyráběly breneky. Byla to taková milá ptáčnice.

„S tím ani na tu nátlačku nechoď,“ uzemnil mě rovnou

Antonín, o d kterého bych to nejmíň čekal, a ukázal na pušku za mými zády. Nosil jsem ji tenkrát na záchod i do ložnice, takže byla se mnou i tentokrát. Byli jsme stále spolu.

Vybuchl ve mně vzdor. Nebudu tady přece pořád za novice a jelimánka. „Kulovnici si koupím…,“ vyštěkl jsem.

„Za týden?“ vyprskl někdo a sbor tří hajných a jednoho polesného se začal smát. „A máš nákupní povolení?“

Vůbec jsem nevěděl, co je to nákupní povolení a k čemu se používá. To až později jsem se dozvěděl, že to je něco jako komplexní osobnostní prověrka žadatele. Vyjadřuje se k tomu mnohem víc institucí než ke stavebnímu povolení.

A to bylo v době, kdy nastupovala normalizace. od hasičů a Červeného kříže v místě bydliště, Sp olku přátel žehu, předsedy národního výboru a předsedy Národní fronty, až všechno orazítkuje nevratným rozhodnutím místně příslušná buňka KSČ.

Nemám nákupní povolení, ale mám tatínka, chtěl jsem vyhrknout, ale nechal jsem si to pro sebe.

Večer jsem se vrátil do kanceláře k telefonu. ostrava bylo meziměsto, musel jsem čekat, než se spojovatelka zeptá, jestli se slyšíme.

Slyšíme.

„Potřeboval bych kulovnici, tatínku, ale nemám to nákupní povolení a do soboty…“

Tatínek něco nesrozumitelně zamrmlal a bylo to dobře, protože hovory přepínala paní Řeháková a věděla všechno o všech ve vesnici.

„mluvíte?“ skočila do ticha ve sluchátku, ale chtěla tím naznačit, že špatně slyšela.

už jsme nemluvili, všechno bylo řečeno. Bylo p ondělí a naháňka byla v sobotu.

Ve středu mi tatínek policejní volhou dovezl troják.

Dvě brokové hlavně nahoře a kulová dole byly o něco kratší než pažba. Na hlavních bylo vidět, že je někdo uřezal pilkou na železo. místo mušky byla narychlo přiletována hlavička z hřebíku bez hlavičky.

„Do lesa s ním choď, do vlaku ho neber…,“ řekl a přidal čtyři kulové náboje ráže osm milimetrů.

Bez dlouhých řečí jsem pochopil, že nákupní povolení nepotřebuji. A kdyby mě moc trápilo, že troják nemám napsaný v papírovém loveckém lístku, tak si ho tam mám napsat.

Troják Ferlach 16/16, 8x57r .

Konečně jsem byl k povšimnutí. měl jsem první uniformu se stříbrnými jedlovými snítkami, lesnickou ušanku a na rameni pověšenou tu zvláštní věc.

Kdyby můj trojáček neměl pažbu, mohl jsem ho mít zastrčeného za pasem jako Jánošík bambitku. Bylo dost složité najít na něm těžiště tak, aby visel na řemeni poněkud způsobně, v normách myslivecké etiky. Lépe by se mu líbilo na krku jako dalekohledu. To nešlo, stejně jako by tenkrát nešlo jít na hon v červené reflexní vestě.

„To je dobrá věc pro boj zblízka,“ poznamenal někdo. „od jaké délky hlavně se musí žádat o nákupní povolení?“ přisadil si druhý.

Bylo to takové milé domácí žertování, mysleli to se mnou dobře a já jsem je za to měl rád.

Den mé první nátlačky byl modrobílý. Slunce zakrýval jemný mrazivý závoj, přemrzlý sníh p o d kroky křupal jako zmačkaný papír. Kdyby se mě v té chvíli někdo zeptal, zda bych nechtěl být raději jaderným fyzikem než technikem

polesí za 1200 Kčs hrubého, řekl bych ne. Stát nás platí tak málo, abychom nemuseli doplácet za niterné okamžiky štěstí.

V dálce se z nahé bučiny ozval zvonivý hlas Antonínova psa Lumpa a pisklavý mé foxteriérky.

Lumpík byl kříženec s černou kučeravou srstí na vysokých nohou, přesto ho Antonín nazýval welschteriérem.

moje foxteriérka byla čistokrevná, ale teď k nepoznání zjizvená veteránka z bojů pod zemí.

Při posledním norování ve skalním hradu, kam jsem byl pozván, se někde zasekla a nebylo ji ani slyšet. Čekali jsme sotva dvě hodiny, když ji netrpělivý majitel pohřbil.

určitě ji jezevec někde zazdil, jak to mívají ve zvyku, a je to vlastně krásná smrt pro norníka, zemřít v boji. Konečně je dost stará na to, aby odešla do věčných lovišť.

„Já bych ještě počkal,“ řekl jsem.

„Jak myslíš. Kdyby tedy náhodou vylezla, tak si ji nech.“

rozdělal jsem si ohníček a čekal půl noci. občas jsem přilehl k vsuku a poslouchal.

Probudila mě olíznutím tváře někdy nad ránem. Srst měla obalenou hlínou a smrděla, jako by norovala skunka. Ptal jsem se jí, co tam čtrnáct hodin dělala, a taky jsem jí řekl, že jsem teď její pán, protože jsem ji vyhrál čekáním.

A budeš se jmenovat Zora.

Psí dvojhlasné lání se přibližuje. S oprán Zory a baryton Lumpa. Srdce mi buší, ruce svírají troják nabitý jen kulovou hlavní. Tatínek mi přivezl pět nábojů, brenek žádný. hlubokým sněhem se těžce prodírají dvě černé koule.

Chvíli cvalem, za okamžik poklusem. Přesto si od psů udržují stálou vzdálenost.

Divousi.

Jsem přilepen k mohutnému kmeni buku, zelený mužíček na modrém kmeni, oba na bílé podložce.

Nemají o mně ani tušení a přibližují se p o vteřinách.

Doteď nevím, zda by mě viděli, kdybych měl něco červeného, jak se teď do lesa začalo nosit po americkém vzoru. Nevěřím totiž, že zvěř je barvoslepá a žije jen v černobílém světě.

Jsou to dva lončáci a zastaví snad patnáct metrů ode mě a otáčejí se po psech.

Stačím namířit na druhého, první už zabírá do skoku.

Kupodivu jsem klidný a srovnávám hledí s hřebíkovou hlavičkou a hlavou divouse.

Antonín radil mířit nejlépe na hlavu, do oka. Kus po ráně většinou zůstane na místě, mysliveckou mluvou zhasíná v ohni.

Nikdo mi neřekl, že to bude taková šupa, říkám si, když se zvedám ze sněhu a hledám odpadlou trojhlavňovku.

Prase sice leží na místě, ale není v ohni, protože kvičí na celou bučinu. Dva psi po něm skáčou jako gumové míčky, a jak ho depilují, škytavě vyplivují štětiny z mordy.

„Dostřel ho, vole…,“ huláká na mě stejně starý hajný, ale než profouknu hlavně zalepené sněhem, má to divous za sebou zázračnou trefou do oka z Antonínovy kozlice.

Kde se vzal, tu se vzal, ani dlouho nemířil asi z padesáti metrů.

„Chtěl jsem taky do oka,“ vysvětluji, zatímco se už scházejí další a usmívají se nad prostřelenými zadními kýtami.

Svého prvního divouse jsem si musel koupit a taky jsem ho věnoval tatínkovi.

Antonín mě na lesovně postavil před vrata stodoly, která už byla děravá mými předchůdci, a připevnil na ně prázd-

nou krabičku od cigaret značky Start. Vzdálenost deset metrů, s oporou, ještě mi natáhl napínáček.

Zasekl jsem p ohorky p evně do sněhu, abych snad neopakoval salto, a trefil jsem vrata. metr vpravo od Startek.

„Kolik máš nábojů?“ zeptal se Antonín.

„Ještě tři.“

„Tak ti zůstanou dva,“ řekl Antonín a připravoval se ke střelbě.

„Je to jako střílet z pistole s pažbou,“ řekl a vypálil.

Vrata taky trefil, díra dokonce byla o něco víc vedle než moje.

„Ty dva náboje si nechej na boj zblízka. Asi se musí přeletovat ta hřebíková hlavička místo mušky. ovšem, kdyby náhodou na tebe divous vyskočil, tak ho majzni pažbou,“ rozesmál se, ale vzápětí zvážněl.

Natočil mi před oči krček pažby, kde byla vidět pečlivě opravená a běžným pohledem nezřetelná jizva po zlomenině.

„Konečně, už to někdo asi udělal před teb ou, ale ten puškař, který to opravil, byl genius…, přesto se raději toho krámu zbav.“

Neposlechl jsem a krámu jsem se nezbavil. Jenom jsem troják uložil do depozita v rozkládacím gauči. Neposlechl jsem ani tatínka, který mi řekl, abych troják zakopal.

Ale zpátky.

Když jsem tenkrát v mrazu a sněhu na nosiči motorky dovezl tatínkovi divouse a on uviděl obě rozstřílené kýty, zeptal se, kdo mu to udělal.

„Troják…“

„Tak ho někde zakopej, pracujeme na něčem lepším.“

Naložil mě do svého auta škoda 1201 Sedan s řazením pod volantem a zavezl mě k puškaři panu K. na Slezskou

ostravu. Ten měl od policie za úkol znehodnocovat zbraně s trestnou minulostí a posílat je do hutí k dalšímu použití.

Pravda je, že občas něco nenechal roztavit a jindy zase slepil k nepoznání zlomenou pažbu.

Tentokrát ne pro tatínka, ale pro mě.

„Karle, to bude flintička, a neboj se, dám ji na papíry,“ oslovil otce a oba nás vedl k ponku, kde se znovurodila moje nová kulovnice, „jo a ten troják zakopej.“

mezi tím nám vyprávěl její příběh, který se dozvěděl od paní z hlučínska, která ji poctivě donesla na Veřejnou bezpečnost.

Zbraň byla dokonale zabalená ve voskovaném papíru, dvacet poválečných let prožila v suchu a teple na půdě její babičky. Dědeček s ní prý bojoval u Stalingradu ve službách Wermachtu a nějakou osudovou náhodou se mu prý povedlo dostat se až do rodné vesnice. Tu měl bránit proti rudé armádě, která z Polska útočila v rámci ostravské operace. S choval se doma, a ačkoliv se p otom stejně dostal do ruského zajetí, mauser 7,92x57 už doma zůstal.

Vyslechl jsem to vyprávění rezervovaně, ale tatínek ho přijal s nadšením.

„Vidíš, kdo má kulovnici s příběhem. Kdybychom ještě věděli, co prováděla u toho Stalingradu.“

„To bych, Karle, raději nechal být, bavme se raději o její budoucnosti,“ řekl nám pan puškař a p ostupně nám ji s nadšením stvořitele vylíčil.

hlaveň našroubujeme novou, určitě bude vystřílená, kdo ví, jak dlouho se v tom městě na břehu Volhy bránila. Páku závěru zbavíme kuličky, do spoušťového mechanismu doděláme francouzský napínáček. A samozřejmě nová polopažba.

„Jsi spokojený, náčelníku?“ zeptal se servilně a málem se u toho postavil do pozoru. Z toho jsem pochopil, že můj tatínek musí být dost velké zvíře.

Nákupní povolení jsem měl tenkrát skoro na počkání, protože jsem předsedovi místní organizace KSČ celý večer vyprávěl, jak jsem jako student pomáhal zúrodňovat celiny. Neměl o tom ušlechtilém Chruščevovu činění tenkrát ani tušení, protože na mě celou hodinu zíral s otevřenými ústy.

„Kam mám dát to razítko? Takové soudruhy, jako jsi ty, potřebujeme. Kdybys potřeboval další povolení, tak přijď.

A přijď i tak, dopovíš, kolik jste tam toho poorali.“

Další povolení jsem nepotřeboval, protože mi jedna kulovnice stačila na celý život.

Jedna kulovnice, ale tři hlavně.

Tu první, která ještě lovila rusy u Stalingradu a Němce u hlučína, když chlapík dezertoval.

Druhou hlaveň jsem za skoro šedesát let vystřílel sám.

A tu třetí mi našroub oval pan Lenikus z uherského Brodu.

První amnestii v roce 1996 tatínek už nezažil, přesto se mě před smrtí několikrát zeptal, zda jsem už troják pohřbil.

Když si vzpomenu, s jakou rozšafností mi jeho torzo s podezřele uřezanou hlavní před pětadvaceti lety dovezl, tak to bylo zvláštní.

Jakoby chtěl mít uklizený stůl a prázdnou třináctou komnatu. Možná takových předmětů doličných bylo víc, které měli s puškařem nechat pohřbít žehem v hutích, a teď musí do země.

V tom desetiletí, kterého se tatínek nedožil, se mi dařilo ve všem, na co jsem sáhl.

Začátkem devadesátých let jsem si pronajal honitbu.

Ten pocit byl po tolika letech strávených ve státní něco tak neuchopitelného, že jsem se s tím musel naučit žít. Bylo to v první vlně, kdy Lesy České republiky tento způsob provozování myslivosti vymyslely.

Nájmy byly vypočteny z předpokládaných zisků. o nájemci ovšem nerozho dovala nalicitovaná výše nájmu, ale myslivecký záměr. Plán chovu a lovu navržený nájemcem byl respektován. Cílevědomé masírovaní laické veřejnosti, že s tak vysokými stavy zvěře nevyroste les, přišlo až o pár let později.

Srnčímu se ještě říkalo srnčí, a ne kopytník a jeleni ještě byli jeleny, a ne smradlavci. Dnes bych, díky svému věku, mohl pod přísahou svědčit u Ústavního, nebo Božího soudu, že to není pravda. A nemusel bych dokládat žádné písemné důkazy, pozval bych soudící na procházku do lesů, které v té době vznikly. už to jsou pořádní dorostenci, ve věku kolem čtyřiceti. mají patnáct metrů na výšku a více než deset centimetrů pařezu.

Sám jsem je založil.

Když lesník použije výraz, že les založil, znamená to, že ho zasadil sazenicemi nebo zasel semenem. mám takových lesů spoustu a některé už vyrostly tak, že je nepoznávám.

Ale hlavně v nich žije zvěř.

Zájemců o pronájem nebylo v té době příliš. Dnešní bohatí ještě neměli ponětí, jakou kratochvílí může být lov. Kapitál vstoupil do myslivosti až o deset let později.

Prozatím to byl ještě kapitalismus s lidskou tváří.

Zájemci o poplatkový lov se mi začínali hlásit sami, tak jak se ta možnost šířila stepním telegramem. Skvělá honitba v podhorském kraji, oplývající veškerou spárkatou zvěří,

vyjma kamzíky. Ceny lovu dohodou včetně zvěřiny. A tak byla žádost zájemkyně o lov bez trofeje a zvěřiny zcela mimořádná.

„Chtěla bych jen vyzkoušet své pejsky v práci na černou, samozřejmě poplatkově, bylo by to možné, pane …?“

To, že mě oslovila jménem a příjmením, bylo z celého dojmu z té jedné věty vlastně to nejméně působivé. medový hlas, neznatelně měkký moravský přízvuk, pomalé kladení slov na mně zapůsobily lehkým mravenčením v celém těle a slastným zatrnutím. Pokud se taková fascinace hlasem a slovem stane jednou za život, tak to u mě bylo právě teď.

„Jste tam, Aleši?“

Další injekce spinální anestezie.

„Ano, ale nejlepší by to bylo na nějaké společné naháňce, pozvánku vám pošlu, máte lovecký lístek, i když ani by nemusel být, víte, já mám svoji honitbu, tak o věcech rozhoduji sám, tak mi pošlete adresu na to pozvání…,“ blekotal jsem nalomeným hlasem deváté přes páté, až mě přerušila.

„Já bych raději jen ve dvou, já jsem marcela …, “ přidala nějaké nic mi neříkající příjmení svým božím hlasem, který bych si v telefonu nejraději nahrál, kdybych to uměl.

Byla polovina září, horké dny a teplé noci, všichni tři jeleni, které jsem v honitbě měl, mlčeli. Z toho pohledu mi to příliš nevadilo, protože mě čekaly další alternace říjí, za měsíc daňci a za další mufloni.

Ani jedna z nich ovšem nelimituje společný lov s marcelou, majitelkou hlasu, který jako dokonalé afrodiziakum přivádí k říji mě samotného.

Domluvili jsme se hned na zítřek, když jsem se jí zdvořile a stále ještě přidušeně zeptal, jaké to plemeno psů bude chtít na divočáky vyzkoušet.

„Bordíky, mám tři bordíky, otce, mámu a jejich dceru.“

raději jsem už neodpověděl, abych nechal její hlas v sobě naplno doznít.

Tak zítra.

Je večer a já si chystám věci na zítřejší lov s bordíky. Nejdřív jsem pochopitelně musel nastudovat plemeno tohoto anglického norníka, protože v té dob ě ještě u nás nebyli tak početní. Je dobrý na lišky a vydry.

Nelíbí se mi.

Jako zavilý chovatel jagdteriérů jsem obdivoval nádhernou hlavu tohoto německého teriéra, dlouhou mordu, stále bystrý pohled v očích, na bradě dnes tak módní krátký plnovous. Pevná, ale upravená srst proti neuspořádané a stále neučesané borderteriéří. u bordíka k tomu krátká morda a smutný, unavený pohled na jediné fotografii, kterou jsem měl k dispozici.

Nevadí, marcela to určitě doplní jiskrou v oku, téměř jsem nespal.

V té době začínala móda různých, převážně vojenských maskáčů, naštěstí ještě b ez reflexních doplňků, protože i tak jsem si, s odstupem času, připadal jako idiot. Protože jsem se chystal, že půjdu do leče, tak maskáče Bundeswehru a na opasku ještě útočný nůž koupený v armyshopu. Bez nože se do lesa nemože, rýmuje Jarek Nohavica.

S kulovnicí wehrmachtu na rameni a v alpském klobouku jsem se prohlédl v zrcadle. Klob ouk pryč a místo něj khaki kšiltovka, ale stále mi na mém vzhledu něco neladilo.

Kulovnice.

Konečně mi to došlo. mauserovka na věšák a už v botách se v ložnici dobývám do gauče. Je tam, dvacet let zastlaný v kómatu, troják Ferlach s uřezanou hlavní. Kulové náboje zůstaly stále dva, jak mi je nechal polesný Antonín při naší

zkušební střelbě do vrat. Nevadí, bude to boj zblízka, vzpomenu si dokonce na jeho radu.

Pokud bude blízko, tak ho majzni pažbou.

hrábl jsem do krabičky s brokovými náboji a poslepu vybral dva breneky.

Čekal jsem rozdychtěný před p olesím a v maskáčích, s dýkou a krátkou trojhlavňovkou jsem nevypadal jako revírník státního podniku, ale jako nikaragujský partyzán. marcela h. přijela světle zeleným Favoritem, neomylně zastavila, když u silnice uviděla mou maškaru, vystoupila a rozesmála se hlasem, o kterém se mi zdálo.

Za chvíli jsem se usmíval taky.

Asi čtyřicetiletá plnoštíhlá žena s nádherným hnízdem plavých vlasů p o dobných černému účesu v p o dání Alice Nellis měla na sobě maskáče Československé lidové armády. Tak jsme proti sobě stáli jako NATo a Varšavská smlouva na společném cvičení, nebo na válečné stezce.

Podali jsme si ruce, a když se podruhé ke mně natáhla a já jsem si samolibě myslel, že mě chce pohladit a nastavil jsem tvář, pohladila místo ní baskuli Ferlachu.

„Zajímavá zbraň, takový troják jsem ještě neviděla…“

„Líbí se vám?“

„hodně…,“ řekla a objala v dlani amputované hlavně.

Tenkrát jsem, milý tatínku do nebe, tvému daru opravdu záviděl.

Den se opět vydařil a už v deset hodin hýřil barvami jako malovaný džbánek.

hledat ve dvou divočáky, spící někde po noční šichtě, je obecně holý nesmysl, v mém případě padesát na padesát.

Nevelké smrkové mlazině na jižním svahu, na zcela nevhodném stanovišti téměř na holé skále, a která má třicet

let, ale vypadá na deset, říkáme špajzka. Sám jsem tam ještě nezkoušel spát, tak nevím, čím tak magicky přitahuje zvěř k dennímu odpočinku. Jedině tam je možné někoho probudit. Autem to nebylo daleko a z auta pěšky nedaleko.

marcela začala v kufru auta poutat na vodítka svoji borderteriéří rodinu. Psík a fenky kupodivu ožili, a dokonce se začali i usmívat, jako by vytušili, co je čeká.

Před očima jsem měl obrovský čepec hustých vlasů. Voněly jakousi přirozenou vůní, jako by si je jejich paní večer umyla v horském potoku a místo osušky použila luční seno z květnaté louky. Kdyby si je rozpustila, mohl bych se s nimi přikrývat. Zase ta muka obraznosti, řekl by pan Páral.

marcela ještě vytáhla otlučenou hamrlesku a hlásila, že je redy. „Tak kam máme jít?“ zeptala se i za svou smečku.

Vysvětlil jsem, jak bude představená v protisvahu, v řídké bukové kmenovině, a jak bude mít dostatek místa a přehledu ke střelbě. Současně jsem si vzal jaksi samozřejmě do ruky spletenec vodítek.

Vytrhla mi je zpátky tak razantně, jako by se bála, že ji chci pejsky ukrást. „Se psy půjdu já…“

Zbytečné a marné bylo vysvětlování, jak je to nebezpečné, protože houština je ze dvou stran obklíčena starým lomem bez oplocení. Stačí špatný úkrok stranou a řítíte se sto padesát metrů hluboko. o tom, jak nám tam už jednou spadl pes, jsem raději nic neřekl, protože by mi je nedala vůbec.

Ne a ne. Jak chceš.

Nakreslil jsem jí do štěrku cesty klacíkem plánek. Slíbila, že ve vlastním zájmu bude hlídat každý krok. A bordíci by se mnou stejně nešli, jsou na ni fixovaní jako na vůdkyni smečky.

A alfa samici, dodal jsem pro sebe.

*

Teď jsem byl nadbytečný.

S trojákem, který při poslední zkušební střelbě před pětadvaceti lety trefil vrata na deset metrů, vylezu do protisvahu, do bučiny prosvětlené clonnou sečí, s kob ercem zmlazení, lahodným pro každé oko lesníka. můj perimetr je deset metrů. V mezerách korun svítí slunce, vyberu si takové místo a usednu mezi kořeny, které se kroutí jako klubko hadů. Napadlo mě, že bych přece jenom mohl nabít, sáhnu do kapsy a vytáhnu brokové náboje.

Nevadí, bordíci možná vytlačí bažantího kohouta, kterých jsem vloni deset koupil a vypustil – a nestřelil se ani jeden.

Sedím si ve sluneční lázni a žena, jejíž hlas mě naplňuje zvláštní touhou, mi nahání. už by tam měla být, už by se měla nořit mezi smrkové bonzaje, místy musí lézt po čtyřech a kloboukem svého drdolu odírat jehličí.

už by tam měla být, pokud se nepropadla o sto padesát metrů až k řece.

První vyštěknutí je spíš kvílivé zapísknutí, za chvíli nabírá na zlostné hrubosti a přidávají se dva další hlasy. Ten tón psí řeči už znám od svých teriérů, a bordíci nejsou horší. Naopak, jsou dobří, protože jsou stále zuřivější a vášnivější. Jsou jedničky, dostávají ode mě známku čtyři.

Výstřel z hamrlesky je tlumený smrčinou, vzápětí ho následuje druhý. marcelka do lomu nespadla, ale asi vystřelila do božích oken, protože tón ani intenzita psího lání se nezměnily.

Přece jenom se ozývají mnohem blíž, přidávají na hlasitosti, jak je houština netlumí. už jsou v potoce a začínají stoupat do bučiny, jeden sekáč a na něm tři jezdci – jak jeden odpadne, tak rychle dobíhá a naskakuje na divouse jako do jedoucí tramvaje.

Divočák jde pomalu, zřetelně kulhá na pravý zadní běh a stále se otáčí jen na pravou stranu.

Tak přece jenom byla marcela úspěšná.

Kousek nade mnou stojí nová kontrolní oplocenka, plocha desetkrát deset z plotového pletiva. Je to vlastně antiobůrka, zvěř žije venku a uvnitř se zjišťuje, zda bez ní roste les lépe.

Divočák do plotu narazil a zároveň pod sebou muchlal a kousal jednoho bordíka. Tvrdý psík ani nezasténal. marcela už stála poblíž a mířila do shluku těl.

Zvednutou rukou jsem ji zastavil. Nebyla by to kvůli psům bezpečná rána.

rukou jsem pohladil rukojeť tesáku. Ještě jsem to nikdy nedělal, ale několikrát při dosledu viděl. Záraz do srdce. Teď mám navíc svědka, který bude moje hrdinství šířit. Za levé plecko a stačí dvaceticentimetrová čepel. Já mám třiceticentimetrovou.

metrákový sekáč na levé světlo opravdu neviděl, neb o jsem byl tak mrštný. Dva skoky a vpich vší silou, ale asi jsem vedle. Cítím, jak ostří narazí na lopatku a sjíždí po ní. Divous má na rozdíl od bordíka asi nižší práh bolesti, vykvikne a vyrazí proti pletivu. To nemá spodní napínací drát, tak se pod těžkým tělem otevře a okamžitě jako opona zavře, čímž jako velký kartáč setře dotírající psíky.

Konec představení.

Kňourek je uvnitř, nůž mu trčí z těla, už se ani nesnaží o další atak proti pletivu. Stojí a hlasitě klektá zbraněmi.

Psíci se zuřivě snaží škubat pletivem, my se s marcelou k sobě tulíme za šedomodrým kmenem silného buku.

„Nemáš brenek?“ tykám spolulovkyni.

„Nemám, ale stejně…,“ ukáže na různě velké díry našich brokových hlavní.