OBSAH
Úvod
Hádanky
Závěr
Řešení
176
184
ÚVOD
Během mnoha dobrodružství se Sherlockem Holmesem jsem se ocitl ve zvláštní dobu na zvláštních místech, takže když vám povím, že na začátku tohoto případu jsme oba stáli ve dvě ráno na střeše hospody ve Wappingu a vyšetřovali smrt staré kočky, jistě pochopíte, že to ani zdaleka není ta nejpodivnější věc, kterou jsme kdy podnikli.
Holmes mě vytáhl z postele, abychom se vloupali do skladiště a oknem v nejvyšším patře vylezli na střechu pivnice Prospect of Whitby, protože tam byl zavražděn Charlie, legendární místní kocour, kterého dělníci z doků milovali. Zvídavý Holmes prozkoumal kočičí tělo a usoudil, že musí jít o dílo plukovníka Sebastiana Morana, našeho společného nepřítele a bývalého zástupce Moriartyho.
„Úhel a povaha zranění kočky naznačují, že čepel, která zvíře usmrtila, byla vržena s pozoruhodnou zručností,“ vysvětloval mi Holmes, když jsme procházeli skladištěm.
„Ale Moran je střelec, nikoli vrhač nožů!“ zvolal jsem. Holmes mě však upozornil, že Moran skvěle ovládá všechny způsoby vraždění. Z věznice Newgate utekl teprve před třemi měsíci a Holmes se domníval, že se nyní ukrývá na půdě budovy, na níž jsme právě stanuli.
Holmes rukama přejížděl po střeše, dokud nenašel skrytý poklop. Otevřel ho a nahlédli jsme dovnitř. Byla tam příliš tma, abychom něco viděli, ale pak nám nečekaný paprsek měsíčního světla umožnil spatřit obrys postavy ležící na matraci.
Vytáhl jsem pistoli, abych mohl krýt případný útěk, a Holmes se chystal vlézt dovnitř, ale náhle se zarazil.
„Podejte mi svou zbraň, Watsone,“ řekl nenuceně a já mu ji podal. Pozorně zamířil a střelil do postavy pod sebou! Ozval se podivný praskavý zvuk.
„Myslím, že teď už můžeme dovnitř,“ prohlásil Holmes. Dole jsme našli podlahu pokrytou koňskými žíněmi. Tělo na matraci byla nepochybně figurína a uprostřed místnosti číhala nastražená sklapovací past.
„Moran už odtud odešel,“ řekl Holmes, „a věděl o tom, že je pronásledován, takže tu nechal tohle ošklivé překvapení, které mělo zranit každého, kdo by se pokusil na něj skočit.“
Rozhodli jsme se, že nejlepší bude prozkoumat, co po něm zbylo. Moran sice možná unikl našemu dopadení, ale nikoli Holmesovu pozorovacímu talentu.
Druhý den ráno jsem navštívil Baker Street a zastihl jsem Holmese, jak bedlivě zkoumá věci z Moranova úkrytu. Když jsem vstoupil, usmál se na mě se zábleskem nadšení v oku.
„Ach, Watsone. Povězte mi, co si myslíte o tomhle...“
Zvedl ze stolu hrací kartu a ukázal mi ji. Byla to piková čtyřka.
„Hrací karta? Z Moranova úkrytu. Je to přece profesionální karetní podvodník. Nepochybně jste postřehl něco neobvyklého, co jsem přehlédl.“
„Vskutku ano, ale nevyčítám vám, že jste si toho nevšiml, protože k odhalení jejího tajemství mě nepřivedl její vzhled, nýbrž její textura.“
Uchopil kartu pinzetou.
„Je na ní pečlivě vytištěn skrytý obrázek pomocí jakési sloučeniny, možná šťavelanu ceritého. Proto ten hrubší, drsnější povrch.“
Opatrně ponořil kartu do kádinky s průhlednou kapalinou.
„Stačí ho jen namočit do roztoku peroxidu vodíku a síranu manganatého…“ Vytáhl kartu a ukázal mi, jak se místo původních obrázků objevila řada zvláštních symbolů. „…a tajemství je odhaleno!“
„Jak jste věděl, že právě tento roztok bude fungovat?“ zeptal jsem se.
„Abych řekl pravdu, Moran měl tuto kapalinu ve své placatce. Když jsem si uvědomil, že jsou ty karty něčím zvláštní a že v té lahvi není alkohol, přišlo mi logické, že první věc aktivuje druhou…“
„Počkejte, těch karet je víc?“
Holmes mi ukázal balíček karet rozložený na stole. Všechny už je předtím ponořil a na každé z nich byly různé symboly a obrázky, některé doprovázené textem.
Začal jsem chápat rozsah této záhady.
„Holmesi, Moran to sice umí s puškou i s nohama pod karetním stolkem, ale tohle je nad jeho síly!“
„Ano, myslím, že mu ten balíček karet dal jeho bývalý zaměstnavatel.“
„Vy myslíte… Moriarty?“
Holmes se zahleděl na symboly na kartách.
„Ano, jsem si jistý, že balíček pochází od něj.“
„Že by přežil pád do vodopádu? Nesmysl!“
„O mně jste kdysi prohlásil totéž, a tady mě máte! Je ovšem možné, že Moran ty karty získal ještě před Moriartyho smrtí.“
„Co ale znamenají?“ zeptal jsem se.
„Tím si zatím nejsem jist,“ odvětil Holmes. „Proč je Moriarty vyrobil? Možná jsou v nich instrukce pro Morana nebo snad pro jiného agenta, ale v minulosti svému impériu vládl velmi přímočaře a bez podobných triků se obešel.“
„Myslíte tomu impériu, které jste zničil?“ opáčil jsem a Holmes naznačil gesto přehnané skromnosti. „Holmesi, pokud je Moriarty naživu, musel by své obchody provádět tajně, aby měl jistotu, že mu je opět nezmaříte. Možná si myslí, že jsou šifry a hádanky jediným způsobem, jak toho dosáhnout.“
„Ano, každá karta může být klíčem ke zločinu, ke zločinci nebo zkrátka k cíli. Ale nesmíte zapomínat na Moriartyho neuvěřitelný intelekt, Watsone. Ve skutečnosti to může být past, která má odvést moji pozornost. Existuje jediná možnost, jak to zjistit.“
Holmes vložil karty do krabičky s Moranovým monogramem. „Musíme všechny karty z Moriartyho ďábelského balíčku vyluštit!“
Poznámka k řešení záhadných karet
Každá hádanka v balíčku karet odpovídá příběhu se stejným číslem. Můžete se pokusit ji vyřešit pouhým prohlédnutím
karty. Nebo si můžete přečíst příběh, který obsahuje skryté vzkazy a na konci malou nápovědu.
Některé karty jsou označené řeckým písmenem sigma (∑). Ty mají zvláštní význam a společně ukazují k místu, kde má být
Moriartyho plán naplněn, takže ho Sherlock musí najít dřív, než bude pozdě. Dokážete ho odhalit i vy?
HÁDANKY
Hádanka č. 1
PADĚLEK
Detaily z údajné kresby omase Bewicka, všechny špatně!
Kromě jednoho. Kterého?
Zíral jsem na tu spoustu karet a nenacházel mezi nimi žádnou souvislost. Holmes jako obvykle promluvil, jako by mi četl myšlenky.
„Možná spolu nijak nesouvisejí, Watsone. Možná je to jakási aide-mémoire našeho milého matematika, zašifrovaný soupis informací, které se týkají jeho podnikání. Plány budoucích zločinů? Záznamy o minulých zločinech? To zatím nevím.“
Srovnal je všechny do úhledného balíčku a položil je vedle netknutého psacího stroje, který dostal jako dárek za pomoc při řešení případu otravy v Marweatheru a dosud ho měl přikrytý, aby se na něj neprášilo.
„Co však vím jistě, je to, že mě Moriarty považoval za překážku. Takže nemohu vyloučit možnost, že to má odvést moji pozornost od jiného plánu. Nepříjemný tenký hlásek v uších, něco jako telefon. Z toho důvodu se nebudu věnovat jejich luštění, ale budu je zkrátka nosit u sebe, a pokud mě během naší běžné práce napadne řešení některé z těchto hádanek, zodpovím ji takříkajíc na místě.“
„Inu, už se těším, jak s vámi pojedu v dunícím vlaku, kde se budeme snažit přemoci Velkého škrtiče z Východu, načež ho najednou pustíte, vytáhnete hrací kartu a vykřiknete ‚Řešení je 43, to dá rozum!‘ a on mě mezitím chytne pod krkem…“
Holmes se na mě shovívavě usmál. „Pochopitelně dám přednost všem situacím, kde půjde o zdraví či o život. Můžete se, myslím, spolehnout, že se zvládnu věnovat několika věcem naráz.“
Rozložil balíček, vybral z něj jednu kartu a ukázal mi ji. Vypadalo to, že na ní je vytištěno několik detailů z jakési ilustrace. Byla u nich poznámka, že tyto výjevy – všechny kromě jednoho – dokazují, že údajná kresba omase Bewicka je padělkem.
„Tady je jedna karta, kterou jsem už vyluštil, navzdory proklatě rušivému rachocení šicího stroje paní Hudsonové v přízemí. Co na to říkáte, Watsone?“
„Inu, nevím, zda se Bewick zabýval kreslením obrázků na karty…“
„No tak, můj drahý příteli, mám vám to vyťukat morseovkou? omas Bewick se poprvé proslavil knihou Historie a popis suchozemského
ptactva z roku 1797. Někde tu mám její výtisk; je dobře zpracovaná, byť již zastaralá. Autor zemřel v roce 1828, tedy předtím, než náš svět zaplavila celá řada údajně zázračných vynálezů...“
Prohlédl jsem si kartu pozorněji.
„Nedosahují snad tyto ilustrace obvyklých Bewickových kvalit?“ odvážil jsem se odhadnout.
„Ale kdeže! Jak víte, napsal jsem několik monografií na téma padělků dřevorytin. Tyto obrázky patří k těm nejzdařilejším, s jakými jsem se kdy setkal.“
„Pak se to musí týkat přímo vyobrazených předmětů,“ usoudil jsem, pečlivě jsem zkoumal každý detail a čekal, až se mi v hlavě rozsvítí.
„Jedna kresba, Watsone. Jeden vynález, který se vyznačuje něčím, co pro ostatní neplatí... zatím.“
Nápověda omas Bewick působil jako ilustrátor koncem 18. století.
Všechny vyobrazené vynálezy kromě jednoho vznikly až v průběhu 19. století.
Hádanka č. 2
NÁDRAŽNÍ HODINY
Píše se rok 1891. Hodiny na těchto nádražích ukazují aktuální čas. Kolik hodin je na nádraží Charing Cross v Londýně?
Gare du Nord Paříž, Francie
nádraží Middleton Wellington, Nový Zéland ?
Postupimské nádraží Berlín, Německo
nádraží Charing Cross Londýn, Anglie
Holmes mě laskavě pozval na společnou večeři se svým přítelem a vzdáleným příbuzným monsieurem Lhermittem, francouzským gentlemanem, který navštívil Londýn, aby prozkoumal možnosti otevřít zde podnik. Sešli jsme se v restauraci hotelu Kettner’s v Soho, který vždy oplývá výtečným jídlem a příjemnou atmosférou.
Holmes však netoužil po jídle, nýbrž po společnosti svého přítele.
„Patnáct minut zpoždění?“ podivil se Holmes. „To je neobvyklé.“
„On nikdy nechodí pozdě?“ zeptal jsem se.
„Ne, zpravidla přichází pět minut v předstihu. Můj přítel je velkým milovníkem nejen jídla, ale také rychlosti... dokonce je zvyklý na vysokorychlostní vaření, neustále v pohybu. Dalo by se tomu říkat rychlé občerstvení.“
Představil jsem si šéfkuchaře, jak připravuje omeletu na koňském hřbetu.
Najednou si Holmes na něco vzpomněl a vytáhl známý balíček karet.
„Další hádanka, Holmesi?“ zeptal jsem se.
„Další hádanka, Watsone. Její řešení využívá rozdílu v měření času u nás a v jiných zemích. Náš greenwichský čas zapečetil svitek chronologie, a přestože se to našim přátelům v zahraničí nemusí líbit, nezbývá jim než tento jednoznačný pevný bod přijmout.“
„Uznávají sice, že je náš greenwichský čas zcela přesný, ale sami rozhodují o tom, kolik si k němu přidají nebo od něj uberou,“ podotkl jsem.
Holmes přikývl. „Máte pravdu. Ale povšimněte si, že pařížský čas není o 10 hodin napřed, navzdory tomu, do jaké míry se naše vlády nemají v lásce. Nechat obyčejného francouzského rolníka pracovat na poli ve dvě ráno jen proto, aby se mohl vysmát Královské observatoři, to by bylo i na monsieura Sadiho Carnota příliš.“
Sklonil jsem hlavu, abych si vytaženou kartu prohlédl, ale v tu chvíli dorazil monsieur Lhermitte.
„Pánové, je suis vraiment désolé!“ pronesl a zabořil se do křesla. „Upřímně se za své zpoždění omlouvám. Bohužel k němu došlo mou
Nádražní hodiny
vlastní vinou. Kdybych nepřiplatil drožkáři, aby zrychlil, jistě by se nám na Pall Mallu nebylo uvolnilo kolo.“
„Neměl jste si s pozdním příchodem dělat starosti,“ chtěl jsem ho uklidnit.
„V tu chvíli jsem ovšem zpoždění neměl,“ odpověděl se svěšenou hlavou. „Jen jsem chtěl vyzkoušet, jak rychle ta drožka dokáže jet.“
Holmes Lhermitta povzbudivě poplácal po rameni.
Vzpomněl jsem si na Holmesovu poznámku o Lhermittově vysokorychlostním vaření a zeptal jsem se ho na to. Francouz se hrdě napřímil.
„Jsem šéfkuchařem Orient Expressu. Nikdo jiný nedokáže připravit tak lahodné pokrmy při 125 kilometrech za hodinu!“
Nyní jsem pochopil, proč Holmesův přítel obvykle přicházel o pět minut v předstihu. Hodiny na pařížských nádražích šly záměrně o pět minut napřed, aby našemu Francouzi neujel vlak.
„Blahopřeji! A nyní byste zde rád otevřel restauraci?“
„Oui, to je mon plaisir. Přál bych si vařit, aniž bych byl neustále v rychlém pohybu. Moje srdce už není, co bývalo, a kromě toho se v Orient Expressu schyluje k vraždě, mon brave.“
Nápověda
Vztah Francouzů k času (greenwichskému). Ve Francii dobrovolně nastavují hodiny o pět minut dopředu, aby lidem neujely vlaky.