Protože svět je málo přehledný nejenom pro dospělé, ale i pro děti. Protože se všichni setkáváme s týmiž tématy a problémy a každý z nás v nich občas plave a neví, co si myslet. Není pravda, že některá témata jsou jenom pro dospělé a jiná jen pro děti, děti narážejí na tytéž překážky jako dospělí.
Kniha není návodem, jak se chovat nebo co si myslet, nechce předávat postoje nebo názory, naopak snaží se před zbrklými názory a postoji varovat. Abychom svět přijali a byli jím přijati, musíme vynaložit poctivé úsilí na to, abychom problémy kolem sebe vnímali bez předsudků. Je potřeba se snažit poznat jejich příčiny, dívat se na ně z více stran a teprve potom si vytvořit názor, nebo dokonce si ho hned ani nedělat, když je informací málo nebo problém příliš složitý.
Kniha je rozhovorem s jakýmsi univerzálním klukem neurčitého věku. Jelikož čeština neumožňuje napsat hodnověrný rozhovor ve středním rodě, musel to tedy být kluk, nebo holka. Vybral jsem si trochu vzpurného
a přidrzlého kluka, protože si tak jeho reakce dovedu lépe představit a protože se už dobře známe z knih o umění, architektuře a designu. Žádné téma knihy ale není typicky „klukovské“ a kterékoliv je převoditelné do podmínek ženského pohlaví.
Ani jedno z témat není vyčerpané úplně do hloubky, protože kniha není učebnicí, přednáškou ani kázáním, některá témata jsou hodně roztěkaná, protože udržet nit v přirozeném rozhovoru není snadné, některá jsou otevřená a uzavírat si je čtenář musí postupně sám. Některé motivy se znovuobjevují v různých kapitolách, protože všechno souvisí se vším a jednotlivá témata není možné striktně oddělovat. Ostatně ani v životě oddělená nejsou.
Předpokládám, že vyspělejší děti mohou knihu číst samy, méně vyzrálé nebo mladší spolu s rodiči. Rodiče pak čtení mohou doplňovat osobní zkušeností, vlastními názory, mohou s navrhovanými postoji souhlasit, nebo jim oponovat. Není důležité, čí postoje u čtenářů zvítězí, podstatné je, abychom se naučili problémy vnímat a přemýšlet o nich.
Ten jiný 1 přijetí
Tak o čem si budeme povídat?
O ničem.
Jak to? Co se děje?
Nic se neděje. Nechce se mi povídat, mám starosti.
Jaké máš starosti?
Nechci o tom mluvit. Prostě mám starosti. Nech mě být.
Máš svoje starosti a nechceš mě do nich tahat, chceš si je vyřešit sám. Tomu rozumím. Ale starosti má skoro každý. Tvůj nejlepší kamarád nějaké starosti má určitě taky a ostatní kamarádi taky mají svoje starosti. Takže starosti jsou vlastně dobré téma na povídání. Pojď si povídat o starostech!
Nechci.
Ne o tvých starostech, ale o starostech, které má víc lidí, které jsou časté a které mohou potkat každého.
Každý má úplně jiné starosti.
Každý je jinak prožívá, ale často jsou ty starosti skoro stejné. Zkus si představit tuhle situaci: S rodiči jste se přestěhovali a ty jdeš první den do nové školy. Paní učitelka
tě představí spolužákům a posadí do lavice k docela sympatickému klukovi. Jenže ty zakrátko vidíš, že ten sympatický kluk si s tebou o přestávce vůbec nepovídá, že si s tebou vlastně vůbec nikdo nepovídá, že spolužáci postávají v partičkách, ukazují si na tebe a posmívají se.
To nevím, proč by to dělali.
No právě, nevíš proč. Třeba jsi na začátku udělal nějakou chybu, nebo ses nějak divně oblékl, prostě něco je jinak, než třída čekala, ale ty nevíš co.
Tak o tom budu přemýšlet a tu chybu znovu neudělám, nebo se prostě líp obleču.
Správně, to je dobrá reakce. Problém je jen v tom, že to vždycky nepomůže.
Proč by to nepomohlo?
Třeba správně neodhadneš, co třídě vadilo. Třeba jsi neudělal žádnou chybu, ale jsi prostě jen „ten novej“. Třída je vždycky tak trochu smečka, většina smečky přizpůsobí svoje chování jednomu nebo několika málo jedincům, kteří mají ve smečce autoritu. A když se těmhle vůdcům
nelíbíš, tak to budeš mít aspoň na začátku těžké. A nelíbit se jim můžeš právě už jenom tím, že jsi „ten novej“.
A je to starost, kterou mívají i dospělí, když třeba přijdou do nové práce. Ale tohle byla situace, kdy jsi byl jen „ten novej“. Teď si představ situaci, že někdo je nejenom „ten novej“, ale i „jinej“.
Jak „jinej“?
Třeba neumí dobře česky, má tmavší barvu kůže, špatně vidí nebo má jen jednu nohu.
To se mi ale nestane.
Ano, může se stát, že nikdy v životě nebudeš „ten jinej“, ale situaci, kdy „ten jinej“ stojí před partou „těch správnejch“, můžeš zažít často. Jen asi budeš na druhé straně plotu.
Jako že bych se posmíval?
To nevím. Ale byl bys asi v tom hloučku, co si v rohu třídy něco povídá.
Ale co bych měl dělat?
Možná by stačilo si představit, že ty jsi „ten jinej“.
To neumím.
Umíš. Stojíš mezi lavicemi, jsi sám, všichni jsou daleko od tebe, slyšíš, že si něco povídají, pokukují po tobě, možná se ti posmívají. Ty víš proč, ale nemůžeš s tím nic dělat, protože k nim prostě nepatříš a nemůžeš za to. Co bys v tu chvíli chtěl?
Nevím, asi bych chtěl jít pryč.
Ano. To je tak nepříjemná situace, že bys radši chtěl jít pryč. Jenže tam musíš zůstat a víš, že tam budeš muset zůstávat třeba celý školní rok. Jak by ses cítil?
Hodně špatně.
Co by ti pomohlo?
Asi nic. Možná bych se rozbrečel.
Je ti tak nepříjemně, že bys radši utekl, jenže víš, že utéct nemůžeš, a vůbec tě nenapadá, co by ti pomohlo, chce se ti brečet. Uf, už jen ta představa je ošklivá, že jo? A teď to zase zkusíme obrátit. Mezi lavicemi stojí osamoceně „ten novej“, nebo dokonce „jinej“, a ty jsi v tom uzavřeném hloučku kamarádů, co se na něj dívá. Jenže teď už si dovedeš představit, jak tomu novému nebo jinému je. Co můžeš udělat?
Nevím. Bylo by mi taky nepříjemně.
Ano, je ti nepříjemně, tak se můžeš k tomu novému otočit zády, abys ho radši neviděl, a povídat si dál se svými kamarády.
Ale to by mi asi bylo pořád nepříjemně.
Pojď o tom přemýšlet. Co myslíš, že by se třeba stalo,
kdybys udělal pár kroků k tomu novému, vzal ho za ramena a řekl: „Ahoj, já jsem Tonda. Jak se ti tu líbí? Chceš to tu ukázat?“
Možná by se teď smáli nám oběma.
Určitě? A i kdyby, už byste na to byli dva. Ale kdo je tvůj nejlepší kamarád ve třídě?
Asi Mirek.
A kdyby ses otočil a jen tak hlavou na Mirka kývnul, co by udělal?
No, možná by k nám přišel.
A to byste byli najednou tři a tři je už parta, ta už něco unese. A možná by přišli i další. Ale pojďme to zase otočit. Ty jsi teď zase „ten novej“, stojíš sám mezi lavicemi, proti tobě hlouček posměváčků, je ti hrozně, chtělo by se ti utéct a najednou k tobě přijde kluk, vezme tě za rameno a řekne ti něco jen tak, aby ses necítil sám. Jak by ti bylo?
Asi o hodně líp.
Taky si myslím. Celé jsme si to vymysleli, ve skutečnosti by to bylo třeba v detailech trochu jinak, ale podstata je v tom, že někdy stačí málo a můžeš někomu hodně pomoct. Pár kroků a je to.
A je to hotové.
No, ono to úplně hotové není.
Jak to?
Teď jsme si přehráli situaci, které bychom mohli říkat „přijetí“. Přišel někdo, kdo je nový a jiný, a ty jsi mu usnadnil ten těžký začátek. Mimochodem, jak mu budeme říkat?
Třeba Karel.
Jestli je Karel jenom „novej“, tak se během pár dní seznámíte, zjistíte, komu fandí, co sbírá, jestli chodí bruslit nebo plavat, on nový být přestane a věc bude vyřízená.
A jestli neumí dobře česky, tak se to naučí.
Správně. A naučí se to tím dřív, čím víc si s ním budete povídat. Ale jestli je opravdu jiný, tak jiný bude pořád.
Jenže s tím nemůžeme nic dělat.
S tím, že je Karel jiný, asi nic dělat nemůžete, ale můžete něco dělat sami se sebou.
Tomu nerozumím.
Je to vlastně jednoduché. Musíte přijmout nejenom Karla, ale i to, že je jiný. Zvyknout si na to. A teprve tím je to hotové.
Ale co to je, zvyknout si na to, že třeba má Karel jen jednu nohu?
Nevím, to byste museli vypozorovat sami. Třeba na něj počkat, když poběžíte ze schodů. Třeba mu pomoct s taškou nebo do autobusu. Třeba mu říct, že jdete jezdit na skejtu, jestli nechce jít s vámi.
Ty si děláš legraci, to mi teda přijde dost drsný.
Myslíš, že Karel s jednou nohou někdy stál na skejtu?
Ježíš, samozřejmě že nestál. Vždyť by ho museli dva držet!
No, a proč byste ho dva nepodrželi? Víš, co by to pro Karla bylo za zážitek, pár metrů se popojet na skejtu?! To by pro něj bylo něco úplně nového. Pak byste mu ukázali pár triků a třeba vysvětlili, jak se dělá ollie.
Ty víš, co to je ollie?
Já jo, ale Karel to asi neví. Ale kdybyste mu to ukázali, mohl by třeba soudcovat, kdo z vás udělá vyšší.
Prolomit to 2 šikana
Minule jsme si povídali o přijetí. Když je někdo nový nebo jiný, jak ho přijmout do party, aby to pro něj bylo snazší. A teď si můžeme povídat o opaku.
Jak o opaku?
O nepřijetí. Parta dětí může toho nového nebo jiného nepřijmout. Může si ho nevšímat, dělat, jako že neexistuje.
Ale když se mu nevysmívá, tak mu neublíží!
Tím si nejsem jistý. Zkus si to představit. Když je ve třídě třeba jednadvacet žáků, tak každý ke každému má nějaký vztah.
Proč jednadvacet?
Aby se to líp počítalo. Když je ve třídě třeba jednadvacet žáků, tak každý ke každému má nějaký vztah. Někomu půjčíš pravítko, nějaké děvče se ti líbí, s někým se kamarádíš víc, někomu závidíš mikinu, s někým chodíš na hřiště, někdo ti při zkoušení napovídal, prostě máš dvacet různých vztahů. A to má každý. Kolik je to dohromady?
Jednadvacet krát dvacet.
Přesně! To je čtyři sta dvacet vztahů. Když si každý ten vztah představíš jako šňůrku, tak to už je pořádná síť. Ty v té síti jsi a vede k tobě dvacet šňůrek. Ale teď si představ, že jsi ten „nepřijatý“. Díváš se na velkou síť. Ta síť se vlní a hýbe, protože ty vztahy jsou živé. A ty jsi mimo tu síť. K tobě žádná šňůrka nevede! Kolem tebe je mrtvo. Jak se cítíš?
Asi špatně.
Ne „asi“, ale určitě. Tady jsme na počátku velkého svinstva, protože tahle situace už vlastně patří mezi ty, kterým se říká šikana. Víš, co to je, že jo?
Třeba když mi někdo vysype batoh na zem.
Už ti někdo vysypal batoh na zem?
Jo. Jeden kluk.
A co jsi udělal?
Chvíli jsem ho honil, abych mu dal facku, a pak jsem mu batoh vysypal taky.
A pak?
Pak nic, skončila přestávka a přišel pan učitel.
A o další přestávce?
To už nic. Normálně.
Výborně, tak nám tvůj batoh poslouží k rozlišení dvou různých věcí: klukovského zlobení od šikany. Ty jsi toho kluka možná něčím vyprovokoval nebo jen měl zrovna náladu na hlouposti, vysypal ti batoh, ty jsi mu to vrátil a tím to skončilo. To je klukovské chování, takové jako škádlení. Nebyl jsi bezbranný, toho kluka ses nebál, dokonce jsi ho honil, abys mu dal facku. U šikany je všechno jinak. Jak budeme říkat tomu, kdo šikanuje?
Terorista.
Výborně, to docela sedí, protože on to terorista vlastně je, ale obvykle se mu říká agresor. Agresor si jako oběť
vždycky vybere někoho slabšího, než je sám. Svoji oběť nešikanuje proto, že se na ni pro něco zlobí, ale proto, že mu dělá radost někoho ponižovat nebo trápit.
Ale proč mu to dělá radost?
Někdy je to prostě zlý kluk, kluk s pochroumanou povahou. Může to být kluk i holka. Ale často je to dítě, které má samo se sebou nějaký problém a ten překrývá svojí hrubostí, chce samo sobě dokazovat, že je silné. Jenže šikana se může vyvíjet. Nejde jen o to, že ti jeden zlý kluk občas vysype batoh na zem, oni se k tomu klukovi můžou přidat třeba další dva. A zbytek třídy to většinou jen pozoruje.
Jak to?
Znáš přece to pořekadlo: ‚Nehas, co tě nepálí.‘ Ostatní jsou rádi, že se ta šikana netýká jich, a bojí se, že kdyby se proti ní postavili, mohla by se obrátit i proti nim. A tak se postupně může stát, že si na to celá třída zvykne a začne jí to připadat normální. To už je hrozné stádium. A šikana nadělá hodně škody hlavně proto, že je dlouho utajená.
To právě nechápu.
Ti, co šikanují, to na sebe povídat nebudou.
A co učitelé?
Většinou je to tak, jak jsi sám popsal, když jsi spolužákovi na oplátku vysypal batoh. Učitel vejde do třídy a všechno je v pořádku. On to dlouhou dobu vůbec nemusí vidět.
Ale ten, co je šikanovaný! Proč ten to hned neřekne?
To má asi spoustu důvodů, jsou na to školení odborníci, kteří to vysvětlují. Možná ten šikanovaný neví, komu to říct, bojí se, že bude vypadat jako srab a žalobníček nebo že se mu za to ostatní pomstí, a třeba si není jistý, jestli by se to stejně nezametlo pod koberec.
Jak nezametlo pod koberec?
To se říká, když se nějaký problém neřeší a dělá se, jako by nebyl.
Proč by to někdo neřešil?
Šikana je hodně vážný problém a žádná škola, úřad nebo firma není ráda, když se ukáže, že v ní byla šikana. Všichni by byli pochopitelně radši, kdyby se ukázalo, že to šikana nebyla. Dovedu si představit i učitele, který šikanovanému dítěti řekne: „To nesmíš být tak choulostivý, oni tě jenom škádlí…“ Nebo se šikanované dítě může bát, že učitel agresorům jen tak trochu vynadá a oni se mu za to budou mstít ještě víc.
A teď si ještě jednou představ, že ty jsi ten šikanovaný. Nikdo s tebou nepromluví, a když přece, tak jenom s nějakým posměškem. Občas ti někdo vysype batoh, sebere svačinu nebo podtrhne židli, když si chceš sednout. Ostatní dělají, že to nevidí, nebo se jen pochechtávají, a už to trvá několik týdnů. Jak ti bude?
No, špatně, to už jsme říkali.
Jaké budeš mít sebevědomí?
Asi žádné.
Budeš na sebe pyšný?
To rozhodně ne.
Budeš vědět, že všechno je špatně. Budeš si to v hlavě pořád převracet. Budeš se za tu situaci stydět, budeš se stydět za to, že zrovna ty ses v ní ocitl. Dokonce se možná začneš stydět sám za sebe, začne se ti v hlavě míchat, jestli za to vlastně nemůžeš ty sám. Šikana tě může vnitřně úplně rozhodit a v takovém rozpoložení těžko půjdeš řediteli školy říct, ať už s tím „konečně něco udělá“.
No ale co s tím?
Nevím. V téhle fázi už je to hodně těžké, takže nejdůležitější je nenechat to zajít tak daleko, bránit šikaně hned
17
od začátku. A s tím může pomoct každý slušný kluk nebo holka ve třídě.
A co jako bych měl dělat?
Už jsme si říkali, že bys mohl tomu novému nebo jinému pomoct hned na začátku, že bys mu mohl usnadnit přijetí. Když někoho kolektiv přijme jako svého člena, tak si ho už ti agresivní lumpové šikanovat většinou netroufnou. A když tuhle příležitost propásneš, ale už cítíš, že se k šikaně schyluje, tak záleží na tom, kolik máš odvahy.
Já se ale nechci prát.
To je dobře, protože praním se bys tomu asi ani moc nepomohl. Tyhle agresory většinou dostatečně vyvede z míry už jen to, že se jim někdo postaví. Oni nejsou zvyklí na odpor, neumí ho zpracovat. Ale přece nemusíš být sám. Máš ve třídě nějaké kamarády, všichni nemůžou být zlí nebo úplní strašpytlové. Obejdeš své kamarády a řekneš, že třeba té nové Karolíně Roman už dvakrát vysypal batoh a že se ti to nelíbí. A můžete dát dohromady partu, co bude na Karolínu dávat pozor. A když uvidíte, že to nezvládáte, musíte holt hledat pomoc jinde. Určitě se to nebát říct rodičům a učitelům. Prostě prolomit to mlčení, nenechat to přejít do další fáze, nenechat třídu v pocitu, že to je normální. Za to by vám Karolína měla stát, ať už je tou Karolínou nesmělá holka, nebo koktavý kluk. Ještě na závěr: šikana je problémem nejenom na základních školách, ale i na středních nebo na učilištích, v internátech, na kolejích a samozřejmě také ve firmách a na úřadech nebo ve spolcích a oddílech. Prostě může být úplně všude, kde je delší dobu víc lidí pohromadě. A šikanují nejenom chlapci nebo muži, ale i dívky nebo ženy.
A šikanují nejenom ti, co jsou ve skupinové hierarchii formálně výš, jako vedoucí podřízené nebo učitelé žáky,
ale může to být i naopak. Zaměstnanci mohou šikanovat vedoucího a žáci učitele. Četl jsem, že zhruba každý desátý středoškolský učitel kvůli útokům žáků uvažuje o odchodu ze školy. Takže dávat pozor na šikanu a bránit jí musíme všichni a všude.
Neztloustla jsi trochu? 3 kyberšikana a bodyshaming
Minule jsme si povídali o šikaně, a my teď o ní zrovna měli přednášku.
To je moc dobře.
Ale o jiné šikaně, o kyberšikaně, jako o šikaně na sítích.
A co vám říkali?
To, co nám říkají pořád. Hlavně že si nemáme psát s nikým, koho neznáme, že nemáme dávat na sítě osobní údaje a že holky nemají nikomu posílat nahaté fotky.
Výborně, to všechno platí.
Ale když holky pošlou někomu nahaté fotky, tak jsou hloupé a nemají se pak co divit.
Nevím, jestli je dobře být tak přísný. Třeba fotka v plavkách je pro tebe nahatá fotka?
To ne.
Ale pikantní může být dost. Nebo si vezmi párek mladých. Jsou do sebe zamilovaní, už spolu mají leccos za sebou a holka se polonahá nebo nahá v koupelně pochlubí, jak jí sluší nový účes.
To se může, protože to posílá někomu, koho dobře zná.
Jenže s tím, koho dobře zná, se pak třeba rozejde, on na ni má vztek a v mobilu má její fotky z koupelny. Když je to rozumný normální kluk, tak třeba chvíli smutní, pak ty fotky vymaže a nic se neděje. Ale když je to zlý hlupák, tak jí může hodně ublížit. Ale to je jen jedna podoba kyberšikany. A prosím tě, moment, přišla mi nějaká zpráva, já si jen něco vyřídím, zatím se tu třeba porozhlídni.
Můžu se kouknout z okna?
Klidně.
Začalo pršet.
Už bylo třeba.
Tak, mám to vyřízené, můžeme si dál povídat.
Ale když prostě nedávám na sítě žádné nahaté fotky ani je nikomu neposílám, tak mě nikdo nemůže kyberšikanovat.
Ony ani nemusejí být nahaté, stačí fotka, na které hloupě vypadáš.
Tu tam přece nebudu dávat.
Ty ne, ale třeba někdo, kdo ti chce ublížit. Pojď se podívat! Zatímco ses díval z okna, udělal jsem si pár tvých fotek.
Jako model na nich sice nevypadám, ale celkem dobré, to by mi neublížilo.
A tahle?
Ježíš, to vypadá, jako když se drbu na zadku. Ale to jsem si jen upravoval mikinu.
Přesně, je to jen rozmazaná nepovedená momentka, ale kdybych to dal na sítě a napsal k tomu: „Prcek se asi špatně myje“, to by se ti líbilo?
Nelíbilo, ale hned bych k tomu napsal, jak to vzniklo.
Jenže třeba druhý den ve škole by se tě určitě neptali, jestli už máš upravenou mikinu, ale jestli už se dobře
21
myješ. Udělat mobilem nepozorovaně fotky, na kterých nevypadáš dobře, je snadné a přidat k tomu ubližující
komentáře je taky jednoduché, okolí se toho může chytit a začít se posmívat. Takže kyberšikana může vzniknout, i když ty sám žádnou chybu neuděláš.
Ale co bych s tím pak měl dělat?
To vám snad říkali na té přednášce.
Že se to má říct rodičům, učitelům nebo policii.
Ano, samozřejmě, ale záleželo by na tom, jak moc zlá šikana by to byla. Kdyby to bylo jen takové poškádlení, pozlobení, tak asi nedělat nic, ignorovat to. Určitá neomalenost na sítích je, s tím se nedá nic dělat, něco člověk vydržet musí. Ale kdyby se to opakovalo, kdyby tě to začalo trápit, tak nezbývá nic jiného než to, co říkali na přednášce. Zrovna tak, kdybys věděl o někom, kdo ten problém má. A radši dřív než později, mohou z toho být velké maléry.
Jak velké?
I ty největší. Už několik dětí si kvůli tomuto druhu šikany sáhlo na život. A když jsme u toho šikanování, víš, co to je bodyshaming?
Ne.
Tak to je taky pěkné svinstvo, ale nenápadné, někdy skoro nepozorovatelné. A přitom nemusí probíhat jen ve škole nebo na pracovišti, může se dít i doma, ve „slušné rodině“. Když se to z angličtiny přeloží, znamená to zahanbování těla nebo vysmívání se tělu, tomu, jak člověk vypadá.
Zas nějaké fotky?
Fotky ani nejsou potřeba. Stačí, když ostatní nevhodně komentují tvůj vzhled, tvoje tělo, výšku nebo třeba váhu: „Ty teda nejsi zrovna moc štíhlá...“, nebo naopak: „Ty už
jsi hubená jak ramínko na šaty.“ Týká se to hlavně žen a dívek, ale i kluků a mužů: „No, na kluka bys mohl být o trochu vyšší...“
To ale zas tak nebezpečné není.
Právě že může být. Když to dítě nebo člověk slyší jednou nebo dvakrát, tak nad tím snadno mávne rukou a nevšímá si toho, ale když to slyší moc často, a ještě z různých míst, tak ho to může hodně poznamenat.
Určitě nepříjemné to bude, to jo.
Žijeme ve společnosti, která na vzhledu hodně lpí, především u žen. Média a reklamy vytvářejí ideál ženské krásy, dobře ho znáš, protože ho na všech reklamách vidíš. Ideálem je vysoká, hubená, přiměřeně prsatá holka s dlouhými vlasy a tlustými rty, většinou na upravených fotkách, a s tímhle ideálem se všechna děvčata chtě nechtě poměřují. To samozřejmě dopadá špatně, protože skutečné dívky tak nevypadají, ať jsou jakkoliv hezké. U mužů je to podobné: výška aspoň sto pětaosmdesát, široká ramena, úzké boky, spousta svalů a husté vlasy.
Takže první špatný pocit ze svého těla už si kluci a holky odnášejí jen ze srovnání sebe sama s tím reklamním ideálem. A když se k tomu přidají časté kousavé poznámky okolí, tak může být zaděláno na problém.
Na mindráky.
Na mindráky, na deprese, na nemoci. Víš, co to je mentální anorexie?
Jak chtějí holky být hubené a nechtějí jíst.
Ano, porucha příjmu potravy. Neví se přesně, co všechno mentální anorexii způsobuje, ale určitě spolupůsobí potřeba být hubená nebo hubený, podobat se tomu ideálu krásy, co nám vnucuje reklama. Je to hodně vážná nemoc.
Je třeba ty holky přesvědčit, aby se najedly.
Ono to ani nejde. Tam není problém, že by ony jen nechtěly, ony chtít nedovedou. Je to duševní porucha a sakra vážná. A netýká se jen děvčat, co už jsou hubené až dost, ale může se to týkat i těch, co váží víc nebo akorát, protože tyhle poruchy mají víc podob, třeba bulimie nebo záchvatové přejídání. A trpí tím i kluci, ale ti v mnohem menší míře.
A jak se to léčí?
Hodně složitě, všemi možnými prostředky, třeba psychoterapiemi, ale často to končí dlouhými pobyty v nemocnici na umělé výživě. A někdy to taky bohužel končí i smrtí. Prý u čtyř procent nemocných, a někdy se píše, že i víc. Když si člověk představí, že k tomu ve velké míře přispívají právě rádoby nevinné poznámky jako „neztloustla jsi trochu?“, tak teprve vidí, jak nebezpečné takové průpovídky mohou být.
