Když nasněží na slony, jako by se na zem snesly tenké bílé záclony. Pod povrchem záclon vržou
sloní tlapy závějemi, to se celé stádo sune překvapenou, tichou zemí.
Vlní se a pohupují, vyfukují bílý prach, jako mraky, jejich bratři, zabydlení ve výškách.
Když nasněží na slony, táhnou bílé kopce krajem až na samý okraj zimy.
Tam si vzdychnou ... teď už tajem.
Jaro je loď, co pluje zčerstva a nikdo jí v tom nezabrání, předpisy ani ministerstva. Stačí jen, aby chytla vánek do plachet, do prokřehlých dlaní. Potom se řítí svěžím vzduchem a ve své posádce má zajíce a motýly a modré kosatce.
Chtěl bys být motýl uvnitř květu, voňavým pylem obalený?
Do prstů vezmi hladkou mouku, očima naber tisíc barev, co prosvítají přes záclonu.
Na jazyk nasaj malou kapku žlutavě sladké pěny.
Poslouchej tiché zvonky tónů, jak do zahrady padá déšť.
A jakmile se slunce vrátí, leť vysoko, až do závratí.
Leť si, jen leť, kam chceš.