Uprostřed jedné šumavské vesnice, v domku s velikou zahradou žila se
svými rodiči a mladším bratříčkem Milánkem holčička jménem Mankulka. Ta jednoho letního dne slavila narozeniny, a co se nestalo? Rodiče jí jako
překvapení nadělili vytouženého papouška! Bylo z toho doma veliké pozdvižení a Mankulka s Milánkem začali tomu opelichanému ptáčkovi, krčícímu se v rohu papírové krabice, okamžitě vymýšlet jméno. Měl šedá pírka po tělíčku a žlutá na hlavičce a nebýt dvou kulatých oranžových
tvářiček a legrační chocholky, vypadal by snad i trochu obyčejně.
Možná by vás napadla i jiná pojmenování a věřte, že takový tatínek pro ně nechodil daleko, zvlášť když papoušek spustil tu svou zamilovanou hned po rozednění, ale Mankulka s Milánkem mu začali říkat Ferdík.
Ferdík do jejich rodiny skvěle zapadl, povahou byl pecivál a téměř veškerý volný čas trávil v kuchyni buďto v kleci na bidýlku, nebo trůnil na ní a rozhlížel se po okolí. Asi hledal, co by kde sezobl. Kromě slunečnicových semínek, prosa, čerstvých pampeliškových listů, zeleniny a ovoce zbožňoval i maminčiny domácí nudličky, kukuřičné lupínky, rýži a vajíčko natvrdo. Jakmile viděl, že se otevírá lednička či špajz, už se křikem hlásil o ochutnávku.
Mankulka s ním trávila každou volnou chvilku. Povídala si s ním
a milovala jej víc než pohádkové hrdiny ze svých oblíbených knížek. Zpočátku si myslela, že by ho mohla naučit mluvit. Ale Ferdík neměl zrovna pod chocholkou, a tak jediné, co se naučil říkat, bylo jeho jméno, a to ještě špatně. „Ferdíčku“ si nedokázal zapamatovat, takže někdy říkal jen „-čku“
a jindy zase jen „Ferdí-“ a Mankulka to za něj dokončovala. Tak plynul jejich život a Ferdík se ve své nové rodině skvěle zabydlel.