o nártounovi přírodopisci říkají,
že je filipínský, a o outloňovi, že je váhavý.
Nic proti tomu, klasifikace je potřeba, aby se
člověk ve světě kolem sebe vyznal, ale Nártoun
s Outloněm o sobě takhle nepřemýšleli. Co se jich dvou týkalo, byli skoro odjakživa prostě dvě noční
opičky z Panenských Břežan. „Počkat, počkat,“ voláte pohoršeně, „to se nám nezdá.“ No ano, chápu vaše pochyby, ale je to tak. Z naší ústřední
dvojice obratlovců se v útlém dětství stali Středočeši.
To by vědci zírali, tužky by jim kmitaly, jak by si zaznamenávali nové poznatky. Opičky si ale nepřály, aby o nich lidi moc věděli: neměly s lidmi dobré zkušenosti.
Tak se ostatně seznámily.
Nebyla to pěkná vzpomínka. Zvuk motorové
pily, hlasité volání hromotluckých, neomalených
chlapů a pak je oba někdo drapl za kožíšek a mrštil
s nimi do přepravky, kam se sice dostala troška vzduchu, ale světlo žádné, proto neměli dlouho ponětí, co se s nimi děje. Každého z nich ukořistili
bezcitní pytláci v jiné džungli, a tak se prvně sešli
až na lodi. Svět se s nimi houpal, oba měli hlad,
strach a trápil je smutek. Pak to hodně házelo, jak je překládali do automobilu, kde byla tajná
schránka v zadní části, co vypadala jako plechová stěna. Tam je schovali. To kdyby pašeráci narazili na policejní kontrolu. Na tu nenatrefili, zato kousek za Břežany najela dodávka do hlubokých děr ve zubožené asfaltové silnici směrem
na Prahu a s vozem to hodilo tak mocně,
až se všechny bedny vznesly do vzduchu a s nárazem o sebe třískly.
To bylo prvně, kdy se kdo radoval, že proděravělou vozovku léta letoucí nikdo neopravil.
Víko Outloňova vězení se nadzvedlo; hned vyrazil ven – a to si buďte jistí, že neváhal ani trošku. Zajatá zvířátka plakala, jak se lekla,
Outloňovi bylo taky do breku. Rád by jim všem pomohl, jenže třebaže měl prsty mrštné a šikovné,
na takovou práci nestačily. Ale přece něco zmohl: támhle, nalevo, hele! Všiml si, že ještě jedna schránka povolila, škvírou se protahovaly
malinkaté prstíky. Outloň zabral: nic.
Zaťal zuby a zkusil to ještě jednou.
Uf! A je to!
Otvor se rozšířil dost na to, aby se protáhlo prťavé stvoření s obrovitýma očima. Ani si nestačili
cokoli říct, protože auto s cuknutím zastavilo. Všechna zajatá zvířátka zbystřila, nozdry měla napěchované puchem sedřené gumy a spáleného benzínu. Osvobozené
opičky popoběhly k dvoukřídlým dveřím a natiskly se těsně ke karosérii. Dovnitř nahlédl nerudný
chlap, nos baňatý, čelo plné mračen, oči studené.
Za zády se mu do auta drala noc, a tak skoro nic neviděl, musel si zalézt hlouběji do nákladového
prostoru. Ale kdepak noční opičky, těm tma svědčila!
Přispěchala k nim jako starý známý a hebkým
šeptem je vyzvala: „Tudy, pospěšte.“
Honem, honem se protáhly zlému chlapovi za zády a pelášily do lesa.
I když, pelášily je asi silné slovo: Outloně na bleskové pohyby zrovna neužije, v tom nemůžeme vědcům odporovat. Má loudavý
metabolismus. Když se nabaští, jeho tělo získává energii z potravy pozvolna, a tak raději nikam nežene, aby mu nedošel pohon; a taky z prozíravosti. Kdo nechvátá, nenadělá tolik hluku a neupozorní na sebe predátora. Čili stvoření s chtivým žaludkem nebo úmyslem. Tygra, krokodýla nebo člověka.
Maličký Nártoun vzal nového kamaráda v podpaží, protože ten se naopak řadí k udatným sprinterům.
Nadřel se, to ano, Outloň byl dvojnásobná váha než on, ale adrenalin z krušných útrap mu pomohl zdolat překážky. Opičky to vzaly úprkem do lesního porostu vedle silnice, kde jim propletené větve a husté listoví poskytly úkryt.
Zvířátka nedutala, nešpitala, dokud brblající, sakrující a hekající chlap neodjel i s nešťastnými zajatci. Opičky mrzelo, že nemohly osvobodit i ostatní.
„Ty jsi maki nejmenší?“ optal se pak Outloň.
Utrhl si mladý prýtek a svými speciálními
zuby z něj kutal sladkou mízu.
„Pchá, ten prcek?“ ohradil se Nártoun.
„Ten s těma zakrslýma očičkama?“
„Aha, jasně, už chápu,“ usmál se Outloň
smířlivě, „ty tvoje kukadla. Takže nártoun. Tebe taky unesli?“
„Jo,“ zasmušila se opička. „Ta moje očička jsou
prokletí. To jsi věděl, že je mám v poměru k tělu vůbec největší ze všech tvorů? Že dokonce váží víc
než můj mozek? A to já mám nějaký mozek!“
„Vypadáš chytře,“ uznal Outloň a nabídl příteli větvičku.
„Hm, ale lidem připadají tuze roztomilá, ta moje očička. Jsem maličký, heboučký a oni si myslí, že jsem plyšák. Maminka mě varovala, ať si dávám
hodně pozor. Strejdu a dva bratrance sebrali pytláci.
‚Jak ti bude něco podezřelé, prchej,‘ říkala mi.
A stejně mi to nepomohlo. Podťali nám stromy.“
„Taky lidem připadám jako plyšák,“ přidal se
Outloň. „Nemám sice patnáct centimetrů jako ty, já mám skoro třicet, ale pořád jsem hodně
roztomilý. Nevím, co s těma lidma je, no vážně.
Já už jsem mezi nimi taky viděl nějaké hezké, ale nekradu je a neberu si je domů, no ne?“
„Přesně. Ani by se nám tam nevešli. A co by toho snědli!“
Chvíli mlčeli, cucali mízu. Nejprve jim bylo líto, že už neuvidí prales a příbuzné s kamarády, ale pak se rozhodli, že radši budou rádi. Rádi, že unikli, že neskončili v zajetí a že na nový život nejsou sami. S kamarádem je každé dobrodružství snazší.
Outloň se dal do pozvolného přeskakování z větve na větev, míhal se pod stříbřitými hvězdami
jako cirkusový akrobat. Mrštný Nártoun se mohutnými skoky – nikdo by se jich od takového mrňouska nenadál – vrhal vpřed s náskokem a naváděl přítele na příhodná místa. Kus za zámkem, v houštině z akátů a kaštanů, si v dutině stařičkého kmene našli nový domov.
„Jako dvě veverky,“ rozčiloval se Nártoun.
Líp by se cítili v koruně stromů, neodvažovali se
však takhle vystavovat. Dutina jim přišla poněkud těsná, ale byli tam v bezpečí, a to se počítalo.
Zprvu se jim všechno zdálo těžké a složité. Stromy vypadaly jinak, listí šumělo cizojazyčné písně,
déšť chutnal nezvyklými příchutěmi. Postupně, a překvapivě rychle, si Outloň s Nártounem zvykli.
Hodně si povídali, když na ně přišla trudnomyslnost, rozveselovali se vzpomínkami. Klidně si mohli vyprávět, i když pod nimi v trávě slídil po houbách
opláštěnkovaný člověk. Oba ovládali vysokofrekvenční zvuky, na které lidské ucho nedosáhne, ani když se vytáhne na špičky a přitáhne si stoličku. Jen psi,
pro opičky docela nová stvoření, z nichž se obě
zkraje vyjukaly, zvedali hlavy a radarem svých
sluchů pátrali, kdo to tam nahoře vykládá o sladké
šťávě z rambutanu, mléčně zabarvené dužiny
oděné do slupky z červeného pancíře.
„Ticho, Beníku,“ okřikoval houbař svého
jezevčíka, foxteriéra, čivavu nebo labradora, „jak
mám najít praváka, když pořád rušíš nesmyslným povykováním?“
Outloň s Nártounem se chichotali, hubičky ucpané chlupatými dlaněmi, a podivovali se, jak
mohli lidi s tak prachmizerně vyvinutými smysly
přežít, množit se, prospívat, a ještě ke všemu překážet jiným živočichům, kdykoli si umanuli.
Několik dnů po úniku z pašeráckého vozu si opičky netroufaly opouštět dutinu, pokud je k tomu nenutil hlad. Outloň se občerstvoval mízou
