Pro ty, kteří dostali druhou šanci.
PROLOG
Máma umřela, když mi bylo dvacet tři.
To je věk, kdy nechcete, aby vám někdo blízký umřel. Natož máma. Co na tom, že se ke mně chovala… no prostě tak, jak se chovala. Chladně? Hnusně? Bez špetky vstřícnosti a lásky? Ať to bylo jakkoliv, už na tom nezáleží. Nic s tím neudělám. Ani s tím svíravým pocitem, že mi i tak neskutečně chybí.
Máma pro mě byla vším. I dneska je mojí součástí. Pořád ji slyším. Pořád mám v hlavě její hlas. Máma je někdo, kdo ve vás žije, dokud vy sami nezmizíte ze světa. Nejsem paranoidní, vím, že je to jenom moje svědomí zhmotněný do jejích slov. Udělala jsem pro ni dost? Mohla jsem udělat víc? Měla mě aspoň trochu ráda? Dívám se na sebe jejíma očima a vidím všechno to špatný, co viděla ona. Ale poprvý v životě se učím přijímat to bez výčitek. Jde to pomalu, ale pracuju na tom. Učím se samu sebe přesvědčovat, že ať se mámě dělo cokoliv zlýho, nebylo to mojí vinou. Zvlášť potom, co umřela babička, máma onemocněla a my na to zůstaly samy. Jiný hromosvod svýho neštěstí neměla.
A já to akceptovala.
Máma mě přece potřebovala. Bránila se, ale potřebovala mě. Kdo jiný jí měl pomoct? To jsem ji měla opustit? Copak bych se pak mohla sama sobě podívat do očí? Copak vy byste svoji mámu v takový chvíli zavrhli? Nebo v jakýkoliv jiný
chvíli? Mámu, ať je, jaká chce, máme jenom jednu. A třeba právě z tohohle důvodu jí odpustíme všechno. Já navíc neměla co odpouštět. V dětství mi radost dávala babička, v dospělosti jsem se rozhodla dobrovolně. Žila jsem pro ni ze svojí vlastní vůle navzdory všem hromům a bleskům.
Dneska sedím v Boršově na schodech před domem s Mickou a s vědomím, že kdybych dostala šanci to změnit, nezměním na tom vůbec nic. Vím, že jsem si svůj život nechala utíkat mezi prsty. Ale udělala bych to stejně. Ať si máma říká, co chce. Ať mě odhání jakkoliv. Jsem už prostě taková.
Teď tady ale máma není. Není tu ani babička s dědou. Zbyla mi jen moje věrná kočičí přítelkyně, která si však ráda chodí po svých. Nikdo další mě nepotřebuje a já se cítím zvláštně.
Nejsilnější pocit, který tady doma vnímám, je osamělost. Dům je příliš velký a stěny místností zase příliš těsný. Jeho vůně mi každý den připomíná, koho jsem ztratila. Cítím je tu všechny. Cítím tu všechny koláče, který jsme s babičkou upekly. Cítím tu svoje dětství, dospívání, cítím všechny odchody i návraty. Cítím tu pach léků a nemoci, který se vsáknul do zdí, nábytku i koberců. Jsou chvíle, kdy se nemůžu nadechnout. Utíkám ven, ale ani tam to není lepší. Zahrada je pustá, ulice tichá. Nedokážu tu jenom tak být. Existovat sama se sebou a s pocitem, že se stejně nikdo z nich nevrátí. Možná i proto ve mně sílí přesvědčení, že je na čase pohnout se z místa. Už nemám na co svádět to, že mi život dál utíká. Co mi na to řekneš, mami? Co řekneš na to, že chci začít odznova?
Tentokrát jenom já.
Tentokrát jenom sama za sebe.
TÍM DRDOLEM
„Tady mi to ještě podepište a tohle neztraťte.“
Plastovou kartičku hbitě schovám do tašky, kterou žmoulám na klíně. Z chodby k nám proniká tlumený smích. Poposednu si a zadoufám, že čůrky potu, který mi stýkají po bedrech, nezanechají na židli stopy mojí nervozity. Jak dlouho už to je? Dva roky? Nebo snad tři? Přijde mi to jako věčnost. V týhle místnosti to tehdy skončilo. A dneska to znova začíná. Zachvěju se vzpomínkama i nadějí.
„Ještě ten podpis,“ připomene se studijní referentka a posune ke mně popsaný list. Všimnu si jejího pohledu. Vím, že mě poznala. Taky jsem ji poznala. Tuším, že moc lidí vysokou školu z vlastní vůle neukončí. Z rodinných důvodů, zapsala tehdy do formuláře. Stálo to tam černý na bílým. I tehdy žádala podpis. Vykroužila jsem ho bez zaváhání.
„Pardon,“ pousměju se omluvně a ona přikývne.
I teď vykresluju jedno písmeno za druhým. Svižně, jako bych se bála, že mi tuhle druhou šanci zase vezmou. Ale copak ti zbyl někdo, kdo by ti ji vzal, Símko? Zůstala jsi sama. Jenom ty, nikdo jiný. Trhnu sebou.
Mámin hlas ke mně přijde nečekaně. Mluví tiše, skoro nenápadně, přesto se každá zmínka o samotě do mě zabodává jako jehla. Mami, teď ne. Neber mi, prosím, tuhle chvíli.
„Ehm.“
Moje myšlenky přeruší zakašlání a já sebou zmateně cuknu. Referentka ke mně natahuje ruku a já v první chvíli netuším, co po mně chce. Pak si uvědomím, že v ruce žmoulám ten podepsaný papír, kterým se opět stávám studentkou brněnský univerzity.
„Promiňte,“ pípnu jen, protože další vysvětlení mě nenapadá.
„V pořádku,“ usměje se vlídně referentka a já se snažím soustředit na to, co dál říká, přestože mi myšlenky zase utíkají k mámě.
„Informační systém funguje stejně, jako když jste studovala poprvé. Rozvrh předmětů si před každým semestrem naklikáte sama. Pamatujete si, jak se to dělá?“ podívá se na mě s lehce zvednutým obočím.
Přikývnu, přestože popravdě nemám tušení. V posledních letech byl elektronický rozvrh tím posledním, na co jsem myslela. Nechci být ale za ještě většího ňoumu, než jak doteď působím, a tak dodám: „Určitě to zvládnu.“
„Dobře,“ přikývne ona, ale já vidím, že jsem ji moc nepřesvědčila. Hned mi proto podává další papír, hustě popsaný z obou stran. „Tady si raději pro připomenutí přečtěte podmínky dvouoborového studia. Najdete tam i ten postup, jak si zaregistrovat předměty. Přece jen je to nějaká doba.“
Omluvně sevřu rty a papír schovám ke studentskýmu průkazu. Referentka ještě něco ťuká na klávesnici, upřeně sleduje obrazovku a já nenápadně pozoruju ji. Napadne mě bizarní myšlenka: v něčem mi připomíná mámu. Možná je to tím drdolem, co má vyčesaný na temeni. Nebo možná tím žlutým tričkem, co má na sobě. Přiškrceně polknu.
„Tak to bude vše,“ natočí se referentka znova ke mně. „Držím palce, a kdybyste v průběhu studia cokoliv potřebovala,
jsem tu každé pondělí a středu dopoledne,“ usměje se na závěr.
Úsměv jí oplatím, s úlevou se konečně zvednu, rychlým pohybem dlaně setřu mokrou stopu na židli a upřímně zadoufám, že tentokrát ji už potřebovat nebudu.
MUSÍ BÝT PRYČ
Svoji bývalou spolubydlící Kláru potkám, ještě než stihnu shodit krosnu ze zad.
„No to jsou k nám hosti! Vítej zpátky, Símko,“ přiběhne ke dveřím a hned se ke mně namáčkne.
Směju se a snažím se vymanit z těsnýho objetí. Na jejím temperamentu, který je tomu mýmu tolik vzdálený, se vůbec nic nezměnilo.
„Ahoj,“ usměju se na ni, když konečně povolí a ustoupí o krok vzad.
Klára si mě bedlivě prohlíží a já se okamžitě cítím nesvá.
Bezděčně strčím pramen vlasů za ucho a špičkou jazyka přejedu popraskaný rty. Je polovina září, zítra začíná semestr a já stěhování na kolej nechala na poslední den. Z Boršova, mýho domova, se mi do známýho neznáma i přes to všechno odjíždělo těžko.
Klára naštěstí zaměří pozornost na Micku, která mňouká v přepravce vedle mých nohou. Sehnu se a otevřu dvířka. Mourek okamžitě vyběhne a zkoumá pokoj, který rychle pozná. Shodím krosnu z ramen a postavím ji vedle postele u dveří.
„Nechala jsem ti tu tvoji. Pamatuješ?“ zeptá se Klára a ukáže na postel prstem. Micka se jí otře o nohy, ona ji láskyplně podrbe za ušima.
„Pamatuju,“ odpovím s úsměvem a unaveně se posadím na povlečenou peřinu. „Jsi hodná,“ dodám ještě, položím se na záda a nepřítomně se zakoukám do stropu.
Když jsem zjistila, že budu bydlet na svojí původní studentský koleji, se svou bývalou spolubydlící Klárou, která pořád ještě studuje, mísily se ve mně protichůdný pocity. Byla jsem spokojená, že můžu být tam, kde to znám, a s člověkem, který je mi blízký. Na druhou stranu… co když potkám Kubu? Moji první vážnou lásku? Člověka, který ke mně byl tak vřelý, chtěl mi s mámou pomoct, ale já ho od sebe stejně jako všechny ostatní odehnala? Kuba přece bydlel na stejný koleji. Nevím, jak by naše shledání dopadlo. Nejsem si jistá sama sebou a nechci ho vystavit trapný situaci. Pak jsem si ale spočítala, že už přece musí být pryč. Vystudoval, odstěhoval se, určitě se vrátil zpátky do Ostravy. Klára mi navíc byla oporou, když jsem se starala o mámu. Nechtěla jsem ji proto zklamat. Vždyť jsme se nakonec dokonce spřátelily. Símko, nikdy jsi neměla moc kamarádů, ale dobře víš, že si za to můžeš sama. No jo, mami, vím to, ale měla jsem přece Marjánku. A teď ji mám zpátky, víš o tom?
Jo, Marjánka, moje nejlepší kamarádka, na pár let dokonce moje nevlastní sestra, se mi taky vrátila do života. Bez řečí, automaticky, jako by se tehdy mezi náma vůbec nic nestalo. Jako by naše předchozí nedorozumění a napjatý vztahy smázla mávnutím kouzelnýho proutku. Když jsem ji tehdy odmítla s nápadem užít si společný víkend na Šumavě, abych si od péče o mámu odpočinula, urazila se. A já to nechala být. Nechtěla jsem ve svým životě nikoho než mámu. Veškerou pozornost jsem potřebovala věnovat jí a její nemoci. Trvalo několik dlouhých měsíců, než jsme se s Marjánkou znova viděly. Bylo to na máminým pohřbu.
Přiběhla, podívala se mi do očí a objala mě. Dlouze, upřímně, tak jak to umí jenom ona. Símko, je mi to ukrutně líto. Pohladila mě. Políbila moji uslzenou tvář. Všimla jsem si jejích vlhkých očí. Hledala jsem Pavla, jejího manžela.
Pavla nehledej, jsem tady dneska jenom pro tebe. Vzala mě za ruku. Děkuju, ale víš, že… Neděkuj a mlč, dneska je to o tvojí mamce. Už nikdy jsme se k naší rozepři nevrátily.
„Je dobře, že jsi zpátky, Símko,“ slyším za sebou.
Znova se usměju. I já jsem ráda, že jsem tady s Klárou. Ona je sice živel, ale dneska už vím, že některý věci v životě jdou naprosto snadno překonat.
„Micinko, pojď, čumáčku, pojď se pomazlit s nejoblíbenější tetičkou,“ vábí teď k sobě Klára kočku.
Ta potěšeně zamňouká a já mám konečně čas na vteřinu zavřít oči a začít si zvykat na všechno to staronový, co přichází.
Mámu v tomhle pokoji neslyším.
CESTU K UPŘÍMNOSTI
Když se ráno probudím, nevím, kde jsem.
Nemůžu se zorientovat. Micka mi leží na břiše, má přivřený víčka a přede. Její teplý tělíčko vibruje a já okamžitě zavnímám klid, který mi tahle chlupatá potvůrka do života vnáší. Vzpamatuju se, zívnu a pohladím Mícu po kožíšku. Ještě že ji mám. Neumím si představit být na tomhle místě sama. Opuštěná. No tak, Símko, kruci! Přestaň!
Zavrtím hlavou. Ne, litovat se rozhodně nebudu. Samotu jsem nechala v Boršově. Tady přece začínám od začátku. Všechno bude dobrý. Lepší. Máma by ale stejně jenom opovržlivě zakroutila hlavou.
Chybíš mi, mami. Taky ti chybím?
Ucítím cukr. To mě vyděsí, a tak se rychle zvednu na lokty. Micka, kterou tím shodím na podlahu, podrážděně zakňourá. Otočím hlavu za známou vůní. Babičko. Klára sedí na posteli, na uších sluchátka připojený do notebooku, sleduje film a u toho do sebe láduje obrovský kus buchty.
Asi na ni zírám moc upřeně, protože zaregistruje můj pohled, spolkne sousto a stáhne sluchátka na krk.
„Nevzbudila jsem tě?“ zeptá se a láká Micku na kus sladkýho.
Zavrtím hlavou a protřu si oči.
„Jenom jsem cítila bublaninu. Myslela jsem, že se mi to zdá.“
Klára se zasměje.
„Mamča pekla, zabalila mi s sebou celej plech. Nabídni si, než to celý sežeru a pak si budu vyčítat, že jsem tlustá,“ vstane z postele, popadne talíř a strká mi ho pod nos. Se smíchem se bráním.
„Vždyť nemám ještě ani vyčištěný zuby.“
Klára protočí panenky.
„Prosím tě, jaký zuby. Nejlepší hygiena je drobenka,“ zachechtá se.
Směju se s ní a po chvilce zaváhání si kousek moučníku přece jen vezmu.
„Výborná,“ pochválím a Klára se zasměje.
„Mamča má v pečení praxi. Ale na tebe nemá, to si přiznejme.“
Začervenám se.
„To neříkej, já přece neumím nic zvláštního.“
Klára mi nabídne ještě jeden kousek, ale teď už trvám na svým. Poděkuju a odmítnu. Cítím, jak se sladká chuť na patře mísí se slanou příchutí slz.
Klára to vidí, zarazí se, ale dál nenalíhá a zaleze zpátky do postele. Zhluboka se nadechnu a tu mořskou vlnu, která mezitím vystoupala do nosu, spolknu. Pak konečně vstanu, rychle popadnu kartáček s pastou, ručník a misku na vodu. Než vyjdu ze dveří, Micka vklouzne zpátky do vyhřátýho pelíšku. Když se pak z umývárek vrátím, vidím, že tvrdě spí.
„Promiň mi tamto, Símko,“ pohodí Klára hlavou.
Nejistě mě pozoruje, sluchátka stále na krku. Talíř s bublaninou zmizel.
Pokusím se o úsměv.
„To je dobrý. Mně to asi ještě chvíli potrvá, než si zvyknu. Že tady máma ani babička nejsou.“
Ještě před pár lety bych svoje pocity nikomu veřejně nepřiznala. Byly doby, kdy jsem lidem záměrně lhala. Lhala jsem i sama sobě. Potlačovala jsem veškerý emoce, který by mě mohly srazit na kolena. Měla jsem pro to důvod, nešlo to jinak. Máma potřebovala, abych byla silná. Aby moje myšlenky směřovaly k ní. Co jsem chtěla já, na tom nezáleželo. Každý miligram slabosti a chtění jsem v sobě okamžitě zadupala. Teď si ale hledám cestu k upřímnosti. Není to snadný. Když to ale zkusím, cítím se líp. Volnějc se mi dýchá.
„Jasně, to chápu,“ vytrhne mě z myšlenek Klára. „Ale neboj se, časem se to zlepší.“
Přikývnu a probudím Micku, abych ustlala postel. Kouknu na hodiny, co visí nad dveřma. Času mám dost, ale začínám být nervózní.
Dneska mě čeká velký den.
SVOJI SKUTEČNOU POVAHU
Na mámin pohřeb přišlo víc lidí, než jsem čekala. Byla jsem z toho upřímně překvapená. Netušila jsem, že vycházela s tolika lidma. Stála jsem před boršovským kostelem společně s Marjánkou, držely jsme se za ruce a čekaly na obřad. Při pohledu na přicházející hosty mě napadalo, jaká byla máma mimo domov. Jestli venku chodila s přívětivou maskou. Jestli svoji skutečnou povahu projevovala jenom se mnou. Zvědavě jsem se rozhlížela po neznámých tvářích a hledala odpověď.
Zahlídla jsem máminýho vedoucího, pana Pernýho, jehož zelený kabát vysíval v mým dětství u nás na věšáku. Mýmu pohledu se vyhnul a jako jeden z mála mi nekondoloval. Samozřejmě přišla sousedka Věra s tetou Hanzlíků, co bydlí naproti. Objímaly mě, pak poodstoupily, cosi si špitaly a lítostivě mě sledovaly. Všimla jsem si i pár žen v máminým věku. Jedna brečela tak úpěnlivě, že ji museli podpírat. Netuším, o koho šlo, možná někdo z máminý minulosti, snad to byla Inka, její kamarádka z mládí. Nikdy mě s ní neseznámila, tak nevím. Zastavila se i paní Mrhalová z pošty, kde jsem při máminý nemoci uklízela a kde jsem dnem jejího úmrtí uklízet přestala. Paní Mrhalová to chápavě přijala. A dorazili i máminý rodiče, moje babička s dědou z Bohdalovic, ale ty se ztráceli úplně vzadu, za hlavama ostatních, jako by ke mně ani nepatřili. Nemluvili se mnou, nepodali mi ruku,
neobjali mě. Byli cizí. Ostatně tak se chovali celý život, neměla jsem jim to tudíž za zlý ani teď. A neměla jsem to za zlý ani celý straně rodiny z Boršova. Teta Alena, teta Irena ani táta se neukázali. Parte jsem posílala všem, ale zůstalo bez odpovědi. Nepřemlouvala jsem je, byť mi to vůči mámě přišlo nefér. Nic jsme jim přece neudělaly. Copak nemají špetku slušnosti a úcty?
Ale hlavu jsem si s tím příliš nelámala. Nebyl čas. Dveře kostela se otevřely, Marjánka mi pevně stiskla ruku a dav čekal, až vstoupím jako první. A já rozechvěle vkročila dovnitř, tam, kde už čekala máma.
Na tom jediným v tu chvíli záleželo.
DOOPRAVDY ZPÁTKY
První den přednášek dopadne podle očekávání. Cestou vlakem do Brna jsem si tenhle moment mnohokrát představovala. Vejdu do vestibulu fakulty, přejdu dvůr, zamířím do budovy, kde sídlí naše katedra. Vystoupám po schodech do prvního patra, dveře vlevo, posluchárna. Vstoupím, nikoho neznám. Aby ne, všichni moji spolužáci jsou dávno pryč. Ucítím nervozitu, když se ke mně stočí pohledy. Jsem starší než oni, ale nejradši bych se propadla do země. Nejradši bych se zase stala neviditelnou. Kupředu mě pohání jedině radost, že jsem zpátky.
Poté, co jako ve snu projdu k volný židli a snažím se ignorovat pohledy ostatních, posadím se, tašku položím na klín a vytáhnu z ní blok s propiskou. Po chvíli, kdy předstírám, že si zapisuju, přestože vyučující ještě nedorazil, se uklidním a odvážím se rozhlídnout kolem sebe. Nikdo si mě samozřejmě nevšímá. No jistě, Símko, co sis o sobě myslela?
A tak to jde celý den. Nový předmět, nová místnost, nový lidi, nová nejistota. Když pak odpoledne vyjdu ze školy, zhluboka vydechnu. Okamžitě mnou projede vlna úlevy kombinovaná s nadšením. Jsem doopravdy zpátky!
Usměju se pro sebe a pomalým krokem vyrazím na zastávku.
Nakonec si to ale rozmyslím a vydám se pěšky na opačnou stranu. Táhne mě to do centra. Tak dlouho jsem tu nebyla.
Kráčím prosluněnýma ulicema obrovskýho města a na rozdíl od doby, kdy jsem tu šla poprvý, se ho už tolik neděsím. Co mi taky zbývá, domů do Boršova přece utéct nemůžu, nikdo tam na mě nečeká. Nenápadně si prohlížím lidi, co mě míjejí. Prohlížím si budovy, co mě obklopujou. Stromy, obchody, výlohy, značky, cedule, světla, zvuky, auta různých barev. Naše auto, žlutou fábii po mámě, jsem nechala zaparkovaný na dvoře. Doma řídím, ale do Brna se bojím. No jo, mám obavy, že to nezvládnu. Nikdy jsem tak daleko nejela, nikdy jsem neřídila na dálnici. Kdo by mi pomohl, kdyby se něco stalo? Pro klid duše proto pořád cestuju vlakem. S Mickou a knížkou, s nima je mi stejně nejlíp.
Zastavím se u jednoho z obchodů. Prohlížím si tu roztodivnou výlohu, když vtom mě zaujme nápis na dveřích.
Hledáme výpomoc.
Zarazím se. Jasně, měla jsem v plánu si najít práci, protože s tím, co jsem si našetřila z úklidu na poště, co mi zbylo po mámě a co mi chodí jako důchod pro polovičního sirotka, dlouho nevystačím. Ale že by to šlo tak hladce? Ambice na zaměstnání v oboru nemám. Copak já vím, co takový filozof s češtinou vlastně dělá? Jednou bych chtěla učit na gymplu v Budějcích, kde jsem studovala, alespoň dočasně. A až budu mít dost peněz, tak… při představě, že by se mi snad někdy mohl splnit sen, se zatetelím blahem.
Vlastní pekárna.
Dětský snění, který muselo ustoupit důležitějším věcem. Od doby, co trávím čas jenom sama se sebou, se mi ale v hlavě rýsujou obrysy. Představuju si, jak by mohla vypadat. Čistě bílý stěny. Na okně macešky. Vůně cukru. Koláče, buchty, čerstvý pečivo. Cítím ji, jako by byla skutečná. Zavrtím hlavou. Nejdřív se musím postarat o to, abych se
uživila tady a teď. A tak s cinknutím zvonku nad dveřma vstoupím do obchodu.
„Dobrý den,“ pozdravím neslyšně.
Za pultem sedí postarší žena. Zpozoruje mě a stáhne brýle z očí. Rychle se rozhlídnu kolem a zamířím k prvnímu regálu. Teprve teď si uvědomím, jak obchod vypadá a co v něm prodávají. Je to docela malý prostor, takže prodavačka nemá problém sledovat každý můj krok. Prohlížím si plastový košíčky s květinama. Duhový truhličky. Plyšový zvířata s mašlí. Keramický sošky a figurky všeho druhu. Co to má být?
„Přejete si?“
Otočím se, žena přísně krčí čelo.
„Jenom se dívám, děkuju.“
Proč nedokážu říct, že jdu kvůli práci?
„A taky jdu kvůli práci,“ vyhrknu, což ji zarazí.
Zvedne obočí, změří si mě od špiček bot k pěšince ve vlasech a přikývne.
„Už jste někdy prodávala?“ nasadí si brýle zpátky na oči.
„Neprodávala,“ zavrtím hlavou a sklopím oči.
Nevezme mě, uvědomím si smutně.
Žena se ale pousměje. „To nevadí.“
Překvapeně se na ni podívám. Žena obejde pult a podá mi ruku.
„Já jsem Alžběta. Jak se jmenujete vy?“
Vytřeštím na ni oči.
„Copak se stalo?“ zeptá se žena mírně. Po přísným pohledu není památky.
Cítím, jak mi vlhnou řasy. Zašmátrám rukou v tašce, snažím se najít kapesník. Najdu ho, vysmrkám se.
Žena na mě pořád kouká a nerozumí, co tu předvádím.