Věnováno Marice a Nele
1.
Brod. Město. Spíš městečko.
Velké tak akorát, aby ho člověk prošel sotva za jedno odpoledne. S několika křižovatkami, několika autobusy, několika paneláky rozesetými na jeho okrajích. S jedním náměstím a třemi nebo čtyřmi náměstíčky. S nádražím autobusovým, vlakovým a taky – světe, div se – s nádražím pro letadla. Tedy s letištěm. Spíš letišťátkem. To leží kousek za městem a z jeho jediné asfaltové dráhy vzlétávají jen malé stroje s výletníky nebo ty o chlup větší s parašutisty.
Michalův táta často říká, že Brod ani opravdové město není. V opravdovém městě stojí velká sídliště, jezdí tam fůra taxíků, tramvaje a taky metro. Jsou tam domy, které při pohledu z chodníku vypadají, že se skoro dotýkají oblohy.
A hlavně v takovém městě můžete celý den chodit mezi lidmi, aniž se potkáte s někým, koho znáte.
Tohle se vám v Brodu nestane.
V Brodu nejpozději během několika kroků narazíte přinejmenším na povědomou tvář, dost často rovnou na kamaráda nebo někoho z příbuzenstva. Což nutně neznamená, že je Brod něco jako vesnice. I v tak malém městě žije pořád ještě spousta lidí, které nejen že neznáte, ale nikdy jste je ani nepotkali. Vůbec nevíte, že existují. Totéž platí o domech. Ulicí, ve které bydlíte, můžete chodit klidně
se zavázanýma očima, protože ji znáte jako svoje boty.
Víte o každém výmolu na chodníku, prolezli jste všechna křoví a nazpaměť vyjmenujete dopravní značky od jedné křižovatky ke druhé. Když ale jdete do školy a dostanete se třeba do vedlejší čtvrti, tam už přece jen musíte koukat, kam šlapete. No a pak jsou ulice a čtvrti za náměstím, úplně na opačném konci města, kam obvykle nemáte důvod chodit, protože tam nebydlí nikdo z vašich kamarádů, a dokonce tam není ani fotbalové hřiště, skatepark nebo knihovna.
Když tedy Michalův táta říká, že Brod ani není opravdové město, nemá tak docela pravdu. I tady totiž můžete objevit domy skryté za plotem nebo za hradbou ze vzrostlých keřů. I malé městečko má svá tajemství. Tím spíš proto, že Brod je starý. Skoro tak starý jako Praha, ze které se Michalův táta kdysi přistěhoval za jeho mámou.
Ve středověku žil v Česku král, kterému se říkalo Železný a zlatý. Ve skutečnosti se jmenoval Přemysl Otakar II., ale ta přezdívka o něm vypovídala všechno potřebné. Byl chytrý, statečný a bohatý, proto taky patřil mezi nejmocnější panovníky v celé Evropě. Tenhle král založil spoustu měst, která zná každý – třeba Kolín, Písek nebo České Budějovice. Taky nechal postavit několik hradů, kam dnes jezdí školáci na výlety.
Pro Michala je samozřejmě nejdůležitější to, že se Přemysl Otakar II. osobně zasloužil o vznik Brodu. Z místních zná tu historku každý, no a přespolní si ji můžou přečíst na tabuli
u radnice. Stalo se to léta Páně 1270. Nebo taky o rok dřív nebo o rok dva tři později, tohle se tak úplně přesně neví. Král Přemysl Otakar II. se cestou z nějaké války nebo do války, což se vlastně taky přesně neví, dostal se svou družinou k řece, které se říkalo Divoká. Té se, mimochodem, dodnes říká stejně a taky pořád stejně vypadá. Nedlouho předtím, než k ní král dorazil, se řeka rozvodnila a mohutný proud strhl dřevěný most. Postavit nový by trvalo věky, proto se královská družina
usadila na břehu a dva jezdci na koních vyrazili hledat nějaký jiný most, nebo aspoň lávku. Protože se už stmívalo, panovník i s poddanými se rozhodli přenocovat na přilehlé louce.
A pak, ještě před rozedněním, se prý král vypravil za tábor a tam si všiml jelena, který jen malý kousek od něj prošel vodou z jednoho břehu na druhý.
Tahle část příběhu se Michalovi jako jediná nezdála. Nevěřil tomu, že toho jelena viděl přímo král. Výsadou každého vládce je přece to, že má poddané, žije na hradě, pořádá hostiny, a hlavně že může spát, do kolika hodin chce! Proč by teda měl být vzhůru před rozedněním? Snad jen že musel někam na záchod.
Na pointě historky to ale nic nemění. Jelen ukázal králově družině brod, díky kterému se bezpečně dostali na druhou stranu řeky. Aby na to místo do příště nikdo nezapomněl, nechal tam Přemysl Otakar II. umístit ceduli.
A protože nedaleko postavili nový most a lidi tamtudy chodili stále častěji, nějaký chytrák si na břehu zřídil hospodu.
Vedle ní pak někdo hokynářství. Dům a poté ještě jeden. No a už to jelo, stavby rostly jedna za druhou. Tak vznikl Brod.
Uběhla staletí, přešly dobré i zlé časy, ale městečko stále stojí. Za tu dobu v něm žily už spousty lidí, od královských dvořanů kdysi dávno až po kadeřnice, řidiče autobusů nebo ajťáky, kteří v Brodu bydlí a pracují dnes. Taky se tu narodil nespočet dětí. Jedním z nich je Michal.
A i když se jeho táta nad Brodem někdy ušklíbá, dělá to jen jako. Jinde by už dávno žít nechtěl.
2. Hlas paní Frantové prolétl bytem jako vítr, který sice nestudí, ale i tak se dostane do každého koutu a není před ním úniku.
„Míšo! Večeře!“
U psacího stolu v dětském pokoji seděl kluk a něco si kreslil. Když zaslechl volat mámu, křikl přes rameno ke dveřím.
„Minutu, mami!“
Ten pokoj by mu záviděl snad každý, kdo rád čte kouzelnické příběhy Harryho Pottera anebo dobrodružné romány, které napsal před více než sto lety Jules Verne. Především byl veliký. Prostornější než většina dětských pokojů, do kterých se člověk v životě dostane. Bylo to proto, že Frantovi bydleli v přízemí secesního činžáku, a jak se všeobecně ví, v době secese, tedy před sto lety, se v domech ještě místem nešetřilo. Pokoje se stavěly rozlehlé, s vysokými stropy a velkými okny. Dveře měly většinou šířku rozevřených paží a sestávaly ze dvou křídel vyplněných pískovaným sklem. Takovými se vcházelo i k Michalovi do pokoje, a už když je člověk otevíral, byl zvědavý na to, co za nimi najde.
Bylo to jako ocitnout se na napůl ve Škole čar a kouzel v Bradavicích a napůl na námořní výpravě. Začalo to zdí nalevo ode dveří, kterou skoro po celé délce pokrývaly
různé mapy. Největší byla samozřejmě mapa světa, ta zabírala většinu stěny. Na výšku měřila jako skříň a na délku o kus víc než postel. Vlastně se v téhle velikosti ani nedala koupit v obchodě, Michalovi ji nechal vyrobit jeho táta u jednoho svého kamaráda v tiskárně. Museli ji sestavit z několika dílů, ty potom zvětšit na speciálním stroji a nakonec jednotlivé kusy na milimetr přesně slepit. Bylo s tím práce jako na kostele, jenže Michal si právě takovou mapu přál ke svým desátým narozeninám, a to pak správnému tátovi nezbude nic jiného než se třeba rozkrájet, jen aby takové přání splnil. Když teď Michal stojí uprostřed pokoje, vidí před sebou všech šest kontinentů celého světa –Evropu, Asii, Afriku, Austrálii, Ameriku a Antarktidu. I když jak by někdo správně podotkl, někdy se těch světadílů počítá sedm, to když Ameriku rozdělíme na Severní a Jižní. Mimochodem, ani když Michal přijde k mapě blízko tak, že se o ni skoro opírá nosem, Brod na ní vidět nemůže. Ještě tak Prahu a Brno, ale ostatní česká města nejsou dost velká na to, aby se na ni vešla. Řešení se samozřejmě našlo, přesněji řečeno na něj přišel Michalův kamarád Patrik – do místa, kde leží Brod, spolu zapíchli špendlík s barevnou hlavičkou.
„Je přece důležitý vědět, odkud člověk pochází, ne?“ řekl k tomu tehdy Patrik, což od něj znělo vtipně, protože zrovna on pochází z Vietnamu. Tedy ne úplně, spíš odtamtud pocházejí jeho rodiče a on už se narodil v brodské nemocnici. Ale i tak se tomu Michal tenkrát zasmál.
Kolem velké mapy světa viselo ještě několik menších a každá z nich zobrazovala nějaký ostrov. Ty přitom neměly společného nic než to, že se Michalovi líbilo, jak znějí jejich názvy. Podle toho je taky vybral, každý jinak ležel v jiném oceánu a v jiném koutě planety. Cejlon, Jamajka, Madeira, Hispaniola, Madagaskar nebo Tasmánie, tam všude by se Michal chtěl jednou podívat. Oprava – on se tam podívá! Až bude dost velký, aby mohl cestovat bez rodičů, vydá se do světa. Tohle ví od chvíle, kdy mu táta jeho narozeninovou mapu pověsil na zeď.
U stěny s mapami nestál žádný nábytek, jen by tam překážel při plánování cest kolem světa. Psací stůl měl Michal pod velkým oknem naproti dveřím, to aby mu světlo dopadalo
přímo na výkresy lodí nebo na domácí úkoly. Taky na ten stůl občas vylezla máma, když potřebovala sundat závěsy. Po obou stranách okna visel na zdi nějaký lodní artefakt neboli část plavidla. Vlevo to bylo kormidlo a napravo pirátská vlajka. Obojí samozřejmě z obchodu, aspoň než Michal sežene věci ze skutečné lodi.
Zatímco levá strana pokoje byla věnována mapám, na pravé stála u zdi skříň a vedle ní postel.
Skříň je skříň, ta nikoho nezajímá, slouží jen k tomu, aby se do ní vešlo oblečení a občas taky co nejvíc věcí, které je třeba rychle někam uklidit. Zato postel, to je jiná! Ta Michalova totiž nebyla ledajaká, sahala mu nad hlavu a muselo se na ni po žebříku vyrobeném z námořního lana.
Pod vysokou postelí se našlo dost místa pro čtyři vaky na sezení. Byly z hrubé látky a naplněné tisíci drobnými kuličkami, takže když se do nich člověk zabořil, připadal si jako ve vlnách. Každý z těch pytlů na sobě nesl znak jiné koleje ze Školy čar a kouzel. Na tom s erbem lva sedával právě Michal, který si jakožto domácí vybral samozřejmě Nebelvír. Jeho tři nejlepší kamarádi se pak podělili
o ty ostatní. Patrik si zvolil Zmijozel, Kája Havraspár a na
Vendulu zbyl Mrzimor, což je prý kolej hlupáků, ale všichni víme, že to není pravda. Uprostřed mezi pytli stál malý dřevěný soudek, který sloužil jako stůl. Spíš stoleček, vešly se na něj sotva čtyři skleničky s džusem a miska s oříšky.
Poslední stěnu, tu s dveřmi, zabíraly police plné knížek
o lodích, zvířatech a dalekých krajích. No a samozřejmě pohádky, ze kterých Michal sice už vyrostl, ale kam s nimi?
Žádného mladšího sourozence neměl a svým kamarádům by se příběhy o princeznách a dracích taky už nezavděčil.
Takže si je nechal. Knížky se přece nevyhazují. Patrikova sestra Lia je sice ještě mimino, ale až trochu vyroste, třeba se jí budou hodit. Anebo…
Anebo se máma s tátou rozmyslí a pořídí si ještě jedno dítě. Být jedináček totiž není žádný med, to Michal říká všem, kteří si něco takového myslí. Když jste sám, nejen že se s vámi nikdo nestřídá v uklízení pokoje nebo vyná-
šení odpadků, ale můžete i za všechny průšvihy, které se přihodily. A taky si nemáte s kým povídat. A s kým si hrát.
Jenže má vůbec smysl těšit se na bráchu, kterému by bylo o dvanáct let míň? Vlastně o třináct, vždyť by se narodil až za rok od chvíle, co by se k tomu rodiče rozhodli.
„Míšo! Volala jsem tě k jídlu!“
„Jenom něco dokreslím, mami!“
„Jak myslíš! Zákaz víkendovýho kina za tři… dva… jedna…“
„Už letím!“
Michal rychle odložil pastelky, odrazil se nohama od stolu a na kolečkové židli přejel celý pokoj až ke dveřím. Máma je hodná. Většinou. Teda skoro vždycky. Ale nechcete ji naštvat, protože když už jednou něco zakáže, tak se ještě nestalo, aby ten zákaz odvolala. Ani když se táta zkusil přimluvit. A víkendové kino Michal nesmí prošvihnout, bude to poprvé po dvou týdnech, co se uvidí se zbytkem party. Když je člověk nemocný a nesmí k němu kamarádi, je to na houby. Patrik mu několikrát volal, Kája taky. Dokonce i Vendula, i když o čem si chcete povídat s holkou?
Ještě dneska a zítra to vydrží doma, v pátek naposled na kontrolu, a když bude všechno v pořádku, což určitě bude, víkend stráví s partou. Konečně! Protože když jste jedináček, a ještě navíc bez kámošů, tak…
„Michale!“
„Už jsem u stolu, mami!“
To bylo o fous!