Věnováno mému kocourkovi Džínovi a všem milovníkům koček
Vanoce a tajemny darek
Jen a J en pro sebe chci většinu tvé lásky a péče.
Ja
24. prosince
Dárek pod vánočním stromkem se pohnul. Promnula jsem si oči.
To snad ne, hned po Vánocích si zajdu na oční. Dárek se pohnul znovu.
Růžový papír ozdobený hvězdičkami zašustil a z místa, kde se třpytila mašle vyrobená ze zlaté stužky, se pomalu vysunula dlouhá tlapka a opatrně začala prozkoumávat okolí. Tlapku zakončovaly tlusté polštářky hustě prorostlé trsy rezavých chlupů.
To je nějaký omyl, napadlo mě. Ocitla jsem se v nějakém jiném prostoru, propadla jsem se nějakým vánočním kouzlem do jiného světa, tohle nejsou naše Vánoce, ani náš byt, který jsem tak poctivě uklízela a zdobila, abychom si užili klidu, pohody a nádherné tradiční atmosféry. Myšlenky mi rachotily v hlavě, jako když vysypeš fůru kamení ze srázu a balvany do sebe narážejí, bubnují a odskakují
od sebe. Přitiskla jsem si dlaně na uši a zavřela oči. Až je otevřu, budu zase ve svém tichém a ničím nerušeném domově a kolem vánočního stromku budou ležet jen samé klidné a nehybné balíčky. Otevřela jsem oči. Na zemi ležel zmuchlaný balicí papír a od něj se táhla zlatá stuha, jako by vyznačovala nějakou cestu. Byl to jen přelud? Opřela jsem se zády o pohovku.
„Mňau!“ zavřísklo to za mnou. Zděšeně jsem vyskočila a zírala na malé rezavé kotě, které si protahovalo pomačkané tělíčko.
Pak si ale začalo spokojeně olizovat packu.
„Že to není pravda?“ otočila jsem se na dceru a na manžela. Oba se usmívali, dcera dokonce zářivě. A přestože manželův úsměv působil trochu nejistě a křečovitě, byl to právě on, kdo mi odpověděl: „JE.“
A tak mi do života vstoupil náš kocourek, pevně se v něm zabydlel a rozhodl se, že jen a jen pro sebe chce většinu mé lásky a péče.
24. prosince
v ítězství v téhle rodině mám v kapse.
Nikdy jsem si nemyslel, že by se někdo mohl tvářit tak vyděšeně, když uvidí malé roztomilé koťátko. Že by se bála mých drápků?
Nebo zoubků? Ale vždyť jsem jí je ještě ani neukázal. No co, bude si muset zvyknout, stejně jako já. Ale mně to nejspíš nebude dělat takové problémy. Nejdřív si ji musím označkovat a taky pořádně očuchat.
Proč stojí tak strnule, když se o ni otírám? No konečně mě pohladila. Je to takové nanicovaté pohlazení, ale asi má respekt z mého kožíšku, no, jen přitlač, můžeš ještě trochu víc. Tak je to lepší.
Její ruka pěkně voní a je taková měkká a suchá. Ještě nad ocáskem.
To máme my kočky moc rády. A abys viděla, že jsem s tebou vcelku spokojený, zapnu svoje vrnící zařízení.
Předl jsem tak hlasitě, abych se před paničkou předvedl, že jsem si ani nevšiml, jak se všichni kolem stromku smějí. Roztáhl jsem chlupy na ocásku do všech stran, aby byl ještě mohutnější a aby na jeho vrcholku vynikl bílý praporek.
„Ty seš ale krasavec,“ ozvalo se odněkud z výšky nade mnou a já musel uznat, že moje panička má nejen přátelské ruce, ale i milý hlas. „Ty seš ale krasavec,“ ozvalo se znovu, ještě mazlivěji, nade mnou – a právě na tahle slova jsem čekal.
Vítězství v téhle rodině mám v kapse!
Kdo mi odpovi na otazku , proc odmitat kocici lasku?
Ja leden
kocourka nedám.
Můj alergolog se zhrozil. „To snad nemyslíte vážně!“ mračil se na mě. „Pořídit si kočku! Víte, co má taková kočka alergenů? V srsti, ve slinách! Vždyť to zvíře se neustále olizuje a všude po bytě nechává chlupy!“
„Můj kocour je čistotný. A je nádherně rezavý. Na uších má takové malé štětičky.“
„Vy si asi neuvědomujete, kolik má taková kočka parazitů,“
skočil mi alergolog do řeči, jako by mě vůbec neposlouchal.
„Byli jsme u veterináře na očkování a odčervení,“ vedla jsem si zase já svou. „Říkal, že je to výstavní kocourek,“ špitla jsem skoro zamilovaně.
Alergolog na mě vykulil oči, ale pak jen mávnul rukou: „Víte co?
Udělám vám nové testy. A jestli vám vyjde alergie na srst, nedá se nic dělat a kocourka budete muset někomu darovat.“
Hned se pustil do práce. Nervozitou jsem ani nedýchala.
Co když doktorovy předpovědi vyjdou? Co budu dělat? Po očku jsem sledovala, jak mi sestřička na předloktí odměřuje malé kapky, které rozhodnou o osudu kocourka. Patnáct minut nesnesitelného napětí se dlouze táhlo.
„Tak pojďte za mnou,“ už docela vesele zavolal pan doktor a já k němu napřáhla ruku jako odsouzenec, který má za okamžik slyšet rozsudek. „Hmmm, hmmm, trávy, pyl, peří, hmm, hmmm, ale srst ani sliny ne, no, tak ten váš chlupáč má vyhráno a vy taky,“ zasmál se na mě a já jsem pochopila, že vlastně celou dobu tomu mému kocourkovi i mně potajmu fandil.
MNAU
a dala mi pusu, až to mlasklo.
Nemyslete si, já moc dobře vycítím, když je ve vzduchu radost a pohoda, ale cítil jsem jen nepříjemné napětí. Páníček se zlobil, kdo ví, jak to s tou paniččinou alergií bude, mládě, které mě přineslo
od mojí maminky, odmlouvalo a panička mlčela. Procházel jsem se mezi nimi a dožadoval se pozornosti. Ale jako bych byl vzduch!
Proč řeší nějaké nesmysly, místo aby mi vyčesali kožíšek a naplnili misku granulemi? Užuž jsem se chtěl urazit, když tu mě panička vzala do náruče a prohlásila: „My to spolu všechno zvládneme.“
A dala mi pusu, až to mlasklo.