„ A ňáký jiný sportovce nemáš? “
„ Mám toho šíleně moc, já fotil jako
blázen padesát let! Mám mladýho Jágra, jak hází seno. Mám starýho Zátopka…
Nebo texaský hokejisty: tehdy expandovala AHL do Texasu a hokeji tam nikdo nerozuměl.
Domácí prohrávali osm jedna a ze staďáku nevodešla ani noha. Všichni čekali, až propukne další rvačka!“
„Do Paříže mě nikdy neposlali, těch šťouchů v civilizaci mi moc nepřihráli,“ stěžoval si Antonín Kratochvíl na svou fotografickou kariéru nad šnytem plzeňského.
Litoval se přes čáru: dlouhou dobu platil v New Yorku za fotografického univerzála, kterého slavné časopisy vysílaly do ošemetných situací. („Věděli, že se nepodělám a že něco přivezu. Byl jsem klidnej, to bylo moje terno.“) Fotografoval války, pogromy, hladomory, zločince, mafiány, gangy, prostitutky, uprchlíky, lágry, věznice, šoky třetího světa, chlad za železnou oponou… Samé věci, kterým rozuměl, často je sám zažil, a tak jsem mu připomněl: „No proto máš tolik všelijakejch cen. A takovejch neskutečnejch příběhů.“
A presto! A ntonínovi jeden z nich asociačním biliárem naskočil: „Dyť já fotil olympijskýho vítěze v lochu! To jsem ti neříkal?“
„Koho? Kde?“
„ Mamo Woldeho! Maratónce! V Addis Abebě! A to vězení se jmenovalo End of the World!“
V ten moment mi vytanuly jiné sportovní fotky: Antonín udělal portrét Dominika Haška v době, kdy se v Buffalu rodil „Dominátor“. Časopis Men’s Journal ho tehdy v létě vyslal, aby svými snímky ilustroval můj článek o brankářském zjevení, a Antonín Haška přemluvil, aby mu v ten tropický den v rozpálené garáži pózoval v plné výstroji. Dominátor se potí, focení ho nebaví, mezi portrétistou a portrétovaným to jiskří – takhle sportovní hvězdy nikdo neukazuje… Co třeba sebrat Antonínovy sportovní snímky do antologie?
„ A ňáký jiný sportovce nemáš?“
„ Mám toho šíleně moc, já fotil jako blázen padesát let! Mám mladýho Jágra, jak hází seno. Mám starýho Zátopka… Nebo texaský hokejisty: tehdy expandovala AHL do Texasu a hokeji tam nikdo nerozuměl.
Domácí prohrávali osm jedna a ze staďáku nevodešla ani noha. Všichni čekali, až propukne další rvačka!“
A tak byla počata tato kniha.
Antonínův pohled na sport je jiný, než jak se na něj dívá drtivá většina fotografů.
V archivu nemá jediný snímek vítěze s cáry cílové pásky na prsou; žádné stupně vítězů; jen pár fotografií zachycujících průběh nějakého sportovního klání. Když Kratochvíl fotografuje box, tak ze své reportáže vybere záběr ringu mezi koly zápasu: v rohu huláká trenér na vyčerpaného rohovníka a mezi provazy krouží peroxidová sexbomba v bikinách s číslem nad hlavou.
A ntonín jen zřídka fotografuje to, co sport znamená pro většinu nesportovců: zápasy, závody, utkání a soutěže; dramata, vítězství a porážky; víkendové vášně, kmenové emoce a davové opojení. Nevnímá sport zvenku jako divák a fanoušek. Jeho pohled na sport je pohledem zevnitř – daleko víc ho totiž zajímá to, co sport představuje pro většinu sportovců: každodenní trénink, úmorně se opakující dril, pot, dřinu, únavu, bolest, hlídání váhy, zranění, regeneraci. (Desetibojař, čili sportovec všech sportovců, má poměr mezi přípravou a závody vychýlený až groteskně: každý den tvrdě trénuje, aby to prodal třeba jen čtyřikrát za rok na dvoudenních závodech –8:365, vyjádřeno matematicky; špičička ledovce, vyjádřeno graficky.)
Ti uvnitř sportu se také hodně zajímají o to, co sport dává: Antonín dokumetuje obdiv litevských kluků k basketbalové hvězdě; hrdost, s níž jedna z největších osobností amerického baseballu, Reggie Jackson, předvádí svou sbírku vzácných automobilů; pocit rasové nadřazenosti bílých golfistů v dávném Zimbabwe, podtržený ostrou obezřetností černých nosičů jejich holí.
Antonínův styl se na oslavnou dokumentaci špičky sportovního ledovce nehodí. Většina klasických sportovních fotografií je ulovena zdálky, velkým optickým dělem, z bezpečí za čárou, ale jeho přístup je pravým opakem lovu: tenhle fotograf prakticky čouhá špičkami bot do obrazů, které ho přitahují. Kratochvíl pracuje se širokoúhlými objektivy, nejčastěji 28mm, takže musí do snímané situace téměř nakročit. „Dokavaď necejtíš ten smrad podpaží, bejby, tak dovopravdy nefotíš!“ popisuje svou pracovní metodu typickým kóanem.
Kratochvíl občas nestačí ani vnímat, co mu v tak širokém pohledu na svět „padá po okrajích“ záběru. V dnešním digitálním světě se na snímek může okamžitě podívat, ale v dobách, když svůj osobitý styl nacházel, viděl teprve až po vyvolání filmu v černé komoře, co všechno se před aparátem na okrajích jeho letmého pohledu dělo a co z toho vlastně zachytil. Prohlížet kontakty bývalo vzrušující dobrodružství.
Výhodou Kratochvílova fotografického vidění je, že podává svět panoramaticky, že děj před kamerou zůstává součástí prostoru mimo záběr, že to, co vidíme, navazuje na věci, které se odehrávají za rámem obrazu: svět si žije svým životem všude kolem fotografa a jeho obrazový dokument není zastavením krásného / rozhodujícího okamžiku v čase, není nadreálnou výsečí z normálních rytmů světa, nýbrž jejich pokračováním – Kratochvílův styl zůstává ve své širokosti a nevyzpytatelnosti naprosto otevřený.
Jak si svůj fotografický styl vytvořil?
Jak k němu přišel?
Na to Antonín odpovídá dalším kóanem: „ Já byl fotograf odmalička, akorát jsem to nevěděl.“ Jeho otec byl úspěšný fotografický obchodník, který za války i po ní vlastnil fotografická studia – Antonín tátovy fotoaparáty a lampy používal dávno před tím, než v roce 1967 ve věku dvaceti let emigroval. Sloužily mu jednak jako rekvizity na balení „modelek“ z karlínských ulic, ale také s nimi fotil portréty svých kámošů na vandrech. Když se Antonín po skoro neuvěřitelných životních improvizacích svého mládí (lágry, vězení, cizinecká legie, výtvarná akademie) ocitl v Hollywoodu, vznikl tam jeho otevřený a široký styl organicky z fádních novinářských ambicí. Našel si práci v Los Angeles Times jako fotograf a grafik nedělní přílohy, v níž všichni interní i externí fotografové toužili urvat dvoustránku. A Antonín na to šel logicky: „Dvoustránku nemůžeš fotit na střed, protože tam máš tu škarpu, kde se dvojstránka překládá. No tak jsem začal fotit tak, abych se tý škarpě vyhnul“ – pro dokumentární fotografii si tak Kratochvíl vytyčil velice obtížný úkol: co nejširší pohled. A zjistil, že ho zvládá. Nakonec těch dvoustran do L. A. Times i jinam nafotil celý štos a přitom našel svůj nezaměnitelný styl: „Hnal jsem to do stran. A docela dost lidí jsem tím ovlivnil.“
Na podzim roku 1995 vyslal nejslavnější sportovní časopis světa, Sports Illustrated, novináře Kenny Moorea a fotografa Antonína Kratochvíla do Etiopie, aby odtamtud podali zprávu o olympijském vítězi ve vězení. Tahle dvojice reportérů vypadala skvěle na papíře. Kenny Moore patřil mezi nejlepší vytrvalce světa, než se stal výborným novinářem, a na dvou olympiádách proti Mamo Woldemu závodil. V roce 1972 v Mnichově spolu na trati olympijského maratónu dokonce po několik kilometrů běželi bok po boku za vedoucím Frankem Shortem. „Wolde běžel tak tiše, že jsem neslyšel ani jeho kroky, ani jeho dech,“ vzpomínal Moore později. „A že běží vedle mě, jsem věděl jenom podle toho, jak se natřásá elegantní kohoutek na jeho hlavě.“
Moore byl o hlavu větší než Wolde, ale na 35. kilometru dostal dehydratační křeč do stehna. Poskakoval v bolestech a Habešan zmírnil tempo a chvíli čekal, jestli se Moore zmátoří. Ten však v kleštích křeče nastavené tempo nezvládal, a tak se Wolde s „omluvným pohledem“ rozeběhl za vedoucím běžcem sám. Snažil se obhájit svou zlatou medaili z předchozí olympiády v Mexico City, ale to se mu už nepodařilo – tou dobou už bylo Woldemu čtyřicet let, a tak je spíš zázrak, že si z Mnichova odvezl bronzovou medaili. (Wolde je stále ještě nejstarším vytrvalcem s olympijskou medailí.)
Kenny Moore tehdy v Mnichově nakonec křeč rozhýbal natolik, že si doběhl pro medaili bramborovou. Skončil půl minuty za Mamo Woldem – a pak ho třináct let neviděl. A nyní se za ním chystal do Etiopie sepsat jeho příběh. Ve Sports Illustrated naštěstí dali Mooreovi k ruce zkušeného fotografa.
V Etiopii se ukázalo, že místo dávného olympijského soupeře měl vydavatel spíš poslat do Addis Abeby právníka: olympijský vítěz totiž již třetím rokem vězel v legálním limbu. V roce 1992 Woldeho zatkli pro podezření, že během Rudého teroru „spáchal zločin“; ten zločin se zatím jen vyšetřoval, a tím pádem z něj Wolde oficiálně obviněn nebyl; a protože nebyl z ničeho obviněn, neměl žádný nárok na právníka…
Před cestou do Etiopie udělali Moore s Kratochvílem taktické rozhodnutí: nepoletí do Etiopie jako novináři, nýbrž jako turisté. Báli se, že oficiální cestou by se k Woldemu nikdy nedostali, a tak Moore předstíral, že se jen tak jede podívat za svým „starým přítelem“ a někdejším maratónským rivalem. Antonín byl „trenér“, který se jel poučit z tréninkových metod Mamo Woldeho. Při jeho falstaffovské figuře však bylo takové krytí dost nepravděpodobné, a tak se zároveň prezentoval jako „ designer“.
P ro Kratochvíla byl tenhle šťouch typický i tím, že záhy převzal iniciativu nad celou anabází a posléze se stal jednou z hlavních postav Mooreova dlouhého článku.
Bývalá Habeš je vysoko položená země, v jejíchž horách pramení řeka Nil.
Její panovníci přijali křesťanství v roce 330 po Kristu a Habeš pak ostrovem této víry zůstala, i když ji po celá století ze všech stran obklopoval islám; později byla také jednou ze dvou afrických zemí, kterou evropské mocnosti nikdy nedokázaly kolonizovat –není náhodou, že Habešané mají pověst podezíravých, lstivých a xenofobních lidí. V době, kdy na olympiádách začali poprvé vyhrávat afričtí běžci, Abebe Bikila a Mamo Wolde, vládla v Etiopii „jeho císařská výsost, císař Haile Selassie I., Král králů, Vítězný lev z kmene Judova, Vyvolenec Boží“ — malý šlachovitý muž s plnovousem a rodokmenem sahajícím až k biblickým postavám, králi Šalamounovi a královně ze Sáby, kterého v kouři marihuany na Jamajce rastafariáni dodnes vzývají jako vtělení boha, neboli „Jah“ (Jahwe).
„Vítězný lev z kmene Judova“ vládl
Habeši 34 roků a stázi na jeho dvoře popsal polský spisovatel Ryszard Kapuściński. Jeho kniha Císař je nádherná fuga, spletená z hlasů císařových dvořanů. Jeden z nich se rozpovídá
o psíku, kterého Haile Selassie miloval tak, že ho nechával spát na své ohromné posteli. A tenhle psík japonského plemene „během různých státních funkcí často utíkal z císařova klína a čůral hodnostářům na boty. Velební pánové nesměli hnout ani brvou, když cítili, že mají najednou mokré nohy. A já musel kolem hodnostářů chodit se saténovým hadrem a počůrané boty jim utírat. To bylo mé zaměstnání po deset let.“
„Král králů“ byl zjevně dobrým technologem moci, když se u ní tak dlouho udržel, a horlivě pečoval o svou ochranku.
Například fyzickou přípravu jeho gardistů vedl švédský trenér: Onni Niskanen se časem stal trenérem Abebe Bikily i Mamo Woldeho.
Císaři Haile Selassiemu bylo 82 roků, když ho v roce 1974 po velkém hladomoru svrhla vojenská junta, která si říkala Derg neboli Rada. Do jejího čela se časem vyšvihl major Mengistu Haile Mariam a zavedl v Etiopii tvrdou komunistickou diktaturu. Byl to rudý teror se vším všudy: čistkami, popravami, znárodňováním, kolektivizací, pouličními výbory a bratrskou pomocí od Sovětského svazu a Kuby ve válce se Somálií. Amnesty International odhaduje, že za vlády Mengistua a Dergu bylo zavražděno 500 000 Habešanů. Krále králů a Vyvolence Božího drželi po revoluci rok v domácím vězení, kde v roce 1975 zemřel. Říkalo se, že Mengistu uškrtil císaře vlastníma rukama, důkazy pro to však nejsou. Mengistu to popřel, ale je fakt, že nechal císařovo tělo zakopat pod podlahu své kanceláře: nechtěl, aby se jeho hrob stal symbolem starých časů a ohniskem odporu. Do konce osmdesátých let držely Mengistua u moci sovětské a kubánské jednotky; po rozpadu Sovětského svazu včas uprchl do Zimbabwe.
Pro příběh Mamu Woldeho je důležité, že během nejhoršího údobí rudého teroru v Eiopii museli příbuzní vykupovat těla „kontrarevolucionářů“ a jiných popravených z márnic, aby je mohli pohřbít. A režim si účtoval poplatek za každou kulku s tím, že střelivo je drahé. Nelze se divit, že časem se v Etiopii střílelo i do mrtvých těl, jenže to už byla otázka finanční.
O výletu dvou turistů z Ameriky do Addis Abeby napsal Kenny Moore v roce 1995 dlouhý článek: sehnali si „fixera“ s omláceným volkswagenem broukem. Muž jim sloužil jako překladatel, průvodce a řidič, ale připraveného tam neměli nic. Nejdříve se jeli podívat na vězení, kde Mamo Wolde trčel ve vyšetřovací vazbě. Antonín se rozvalil na zadní sedadlo a otevřeným okénkem věznici nenápadně fotografoval malým „špiónským foťáčkem“.
T he End of the World měl klenutou bránu a žlutou strážní věž. Za ní bez ladu a skladu trčely betonové budovy se střechami ze zvlněného plechu. Pršelo, bahnitá ulice neměla jméno, naproti se mezi autobusy pásly kozy a nějaký chlápek močil na zeď. U strážní věže klepalo kosu pár bachařů v tenkých modrých uniformách a podezíravě zíralo na brouka: pršelo, ale auto mělo stažené zadní okénko a projelo kolem už několikrát. „Náš fixer z toho byl pěkně nervózní, ale byly to dobrý fotky.“
A meričani se ubytovali v Sheratonu a Moore odtud telefonoval na všechny strany. Na ministerstvech zahraničí a spravedlnosti se s ním nikdo nebavil. Americkému velvyslanci jméno Mamo Wolde neříkalo nic. „Nemá ten Wolde nějakou rodinu?“ převzal otěže reportážní výpravy Antonín.
Fixer je dovedl za dlouhou zeď z vlnitého plechu. Tam mezi kukuřicí a dýněmi stál domeček z nepálených cihel a v něm přivítala Američany Woldeho žena Aberdaš. Bylo jí 24 let a měla se šedesátiletým Woldem dvě malé děti. Temné místnosti s hliněnou podlahou dominoval ohromný portrét Woldeho.
Byla to fotografie z mládí a vedle ní visely na hřebíku jeho olympijské medaile — „samý dobrý fotky.“
Od Aberdaš se reportéři Sports Illustrated konečně dozvěděli, proč Woldeho zavřeli: „To bylo v roce 1975, řádění Dergu vrcholilo,“ vyprávěla jim. Wolde byl stále ještě členem palácové stráže a jednou v noci mu zavolali, „ať se oblékne do sváteční uniformy, vezme si s sebou pistoli a přijde do jednoho nočního klubu.“ Wolde si myslel, že ho tam chtějí představit nějakému významnému cizinci, ale „ten hodnostář, co ho zavolal, tam měl asi patnáctiletého kluka v želízkách. Možná, že se ten kluk nějak zapojil do odbojové činnosti proti Dergu, to už se neví. Ten hodnostář pak ještě s jedním chlapem odvedli kluka ven a zastřelili ho. Pak se vrátili a nařídili Mamovi, ať jde ven a střelí do něj ještě jednou ze své pistole. Mamo nechtěl, jenže odmítnout takovou žádost od nadřízeného v té době, to člověk riskoval, že ho zastřelí taky, a tak se nakonec zvedl a šel. Venku ležel ten kluk. Byl po smrti. Mamo šel o deset metrů dál. Vystřelil, ale naschvál se netrefil,“ tvrdila Aberdaš. „Má na to několik svědků. Jenže rodina toho kluka se teď domáhá spravedlnosti a ten hodnostář, co kluka venku zastřelil, to hází na mého muže. Tvrdí, že on to nebyl, že vrahem byl Mamo, jenže to je jasné, ten vrah se jenom snaží zachránit sám sebe.“
Od vraždy nešťastného kluka uplynulo dvacet let; Habešané za tu dobu utratili za drahé střelivo majlant. Vyšetřit, co se doopravdy stalo, už bylo skoro nemožné. Soud zatím rozhodl jen to, že Wolde musí
JAROMÍR JÁGR po návratu z NHL do Kladna
