Úvod:
OBSAH
KAPITOLA PRVNÍ „Je se mnou něco špatně?“ (Ne)
KAPITOLA DRUHÁ
KAPITOLA
KAPITOLA ČTVRTÁ
ÚVOD Tahle kniha je pro vás
Tuhle knihu jsem napsala pro vás – ano, pro vás. Možná jste ji dostali jako dárek od člověka, který vás miluje, nebo jste si ji nadělili sami.
Třeba jste po ní sáhli, protože jste v minulosti měli potíže s duševním zdravím, nebo se s nimi potýkáte právě teď. Možná se už nějakou dobu necítíte sami sebou, připadáte si plní naděje nebo vás svazuje zoufalství. Ať už si procházíte čímkoliv, máte psychické zdraví, o které je potřeba se starat – takže tahle kniha je určená právě vám.
Popisuju v ní vlastní bitvy na cestě za duševním zdravím, počínaje prvními symptomy přes první terapii až po pozitivní místo, na kterém se nacházím právě teď – je to upřímná zpověď o procesu zotavování posetém úspěchy a neúspěchy, zádrhely, vítězstvími a vším, co jsem se v mezičase naučila. Napsala jsem ji, protože i když má zkušenost
není nijak neobvyklá, o svém duševním zdraví otevřeně hovoří velmi
málo lidí. Svou zkušenost jsem použila jako výchozí bod, abych s vámi mohla mluvit o vaší duševní pohodě a o tom, čím si možná taky procházíte, čím jste si procházeli nebo třeba v budoucnosti procházet budete.
Chci vám ukázat, že ani ve slabších chvílích rozhodně nejste sami, a už vůbec nejste ztracení. Na obzoru jsou lepší zítřky.
Budu vám vyprávět, co jsem se na své cestě naučila (a co naopak odnaučila). Pomocí obrázků a slov sdílím tipy, které jsem mezitím posbírala a které mi umožnily uzdravit se: nástroje sebepéče, jež můžou skutečně pomoci, copingové mechanismy – strategie zvládání stresu, nepohody nebo náročných situací, které vám můžou na cestě za uzdravením poskytnout záchranný člun, a nové perspektivy, jež přicházejí, když se naučíte být sami sobě znovu přítelem. Ve zkratce, sdílím, jak jsem se naučila si život užívat (a nejen přežívat), a vy si z mé zkušenosti můžete vzít cokoliv, co pro vás bude užitečné.
Kniha se věnuje citlivým věcem, jako jsou sebevražda, trauma či zármutek. Nenuťte se do čtení ničeho, co by pro vás v tuto chvíli bylo příliš náročné. Jsou součástí knihy, protože chci sdílet realitu své cesty a věřím tomu, že by tato témata neměla být tabu. Až budete připraveni si o nich přečíst, budou tu pro vás. Označila jsem je tímto symbolem:
Čtěte tento text tak, jak vám to bude nejlépe vyhovovat, ať už to bude od začátku do konce, nebo se ponoříte do pasáží, které vám pomůžou během složitého období. Každá kapitola je krátká a doprovázená mými ilustracemi, takže doufám, že pro vás bude snadné vzít si z nich, co potřebujete, ve chvíli, kdy to potřebujete. Nebojte se zvýrazňovat a čmárat do stránek, jež k vám budou promlouvat, půjčte knížku kamarádovi, který se poslední dobou necítí dobře, nebo si ji nechte po ruce pro momenty, kdy bude nejvíce třeba.
Používejte ji jakýmkoliv způsobem, který nejvíce pomůže vám a vašim milovaným.
Doufám, že vám tahle kniha bude připomínat, že na světě jsou miliony lidí, kteří se cítili podobně jako vy, a že existují stovky způsobů, jak se vyléčit. Mým největším přáním je dát vám trochu naděje, ať už si procházíte čímkoliv – aby tato kniha byla rukou, jež drží tu vaši, když budete mít dojem, že se kolem vás hroutí svět. Perspektivy, tipy a triky na těchto stránkách vám můžou pomoci, i když netušíte, co zrovna teď potřebujete, nebo když nemáte energii zjišťovat, kde začít. Použijte to, co vámi rezonuje, a zbytek nechte na jindy.
A ze všeho nejvíc doufám, že se tahle knížka stane upomínkou, abyste se starali o své duševní zdraví a chovali se k sobě s úctou a jako k někomu, kdo za tu péči rozhodně stojí.
Duševní nemoc a já
Nepamatuju si přesně, kdy jsem poprvé začala vnímat, že se
mnou není něco v pořádku. Mám dojem, že ten pocit jsem měla už dlouho.
Máma mi říkala, že jsem byla extrémně pohodové miminko – většinu času naprosto spokojené a klidné. Uvažovala, proč lidé nadělají kolem
rodičovství tolik povyku. Pak jsem se naučila mluvit a pusa mi jen jela. Ze všeho nejradši jsem se prarodičů ptala absolutně na všechno.
Milovala jsem jejich staré, ručně vázané knihy, které sundávali z polic, aby mi na mé četné otázky mohli odpovědět. Měla jsem bohatý vnitřní
život: vyprávěla jsem sama sobě příběhy zasazené do komplexních světů, s imaginárními lidmi, místy a událostmi, které se překrývaly a rozvíjely se během všech těch let, jež jsem strávila denním sněním.
V raných fázích mého života byla moje mysl svatyní a milovala jsem, že v ní můžu být. Jak jen se věci mění.
Čím víc jsem toho ze světa viděla a čím víc nových zkušeností jsem
získávala, tím jsem byla ostražitější a měla větší strach. Tyhle pocity zesílily ve škole. Většina dětí jako by nic neřešila, ale já jsem byla
nervózní i z toho, když jsem s nimi měla vylézt na strom. Ve třetí třídě jsem uprostřed hodiny matematiky často potichu brečela, protože jsem vůbec ničemu nerozuměla.
Tehdy mi poprvé tekla krev z nosu: scho
vala jsem si obličej do dlaní, příliš jsem se styděla a nechtěla na sebe upoutat pozornost. Když mi učitelka řekla, abych dala ruce dolů, tvář i dlaně jsem měla upatlané od hutné, lepkavé krve.
Bylo mi příšerně trapně. Později mi diagnostikovali dyskalkulii, poruchu učení, jež velmi ztěžuje porozu
mění číslům, a taky ADHD, což
obecně docela znesnadňuje soustředění se na cokoliv, pokud zrovna nejde o téma, které mě zajímá.
Vnímala jsem, že jsem „v nepořádku“ – částečně proto, že mi to bylo řečeno. Dospělí mi konstantně spílali, že jsem moc citlivá nebo že se ve škole dost nesnažím. Rozčilovalo mě to, protože jsem se snažila, jak jen to bylo lidsky možné – a pořád to nebylo dost. Už ve čtrnácti
letech mě stravovala úzkost a ještě něco, co jsem nedokázala tak docela vysvětlit. Všimla jsem si, že se mi ze života vytratila zvídavost, radost a spokojenost. Nebyla jsem si jistá, kdy to všechno přestalo, ale myslím, že mi to v tu chvíli bylo jedno. Byla jsem puberťačka a s puberťáky přece běžně cloumají hormony a jsou plní neklidu, ne?
Jenže tohle mi nepřipadalo jako obyčejná puberťácká nervozita. Spíš se mi zdálo, jako by mi někdo chirurgicky odstranil část mozku, která zodpovídala za štěstí. Zažívala jsem dlouhá období totálního nezájmu a zoufalství – nesoulad mezi mnou a vším okolo.
Do deníku jsem si načrtla několik posledních vůlí, ale nikdy jsem se sama sebe nezeptala, proč to vlastně dělám. Stejně jsem nic podstatného nevlastnila – jako třeba auto nebo dům –, takže k ničemu nebyly, ale připadalo mi to jako nutnost. Moje nálady dělaly rodičům vrásky, a čím víc jsem se uzavírala do sebe, tím jejich obavy rostly.
Když mi bylo dvanáct nebo třináct, máma mi domluvila sezení u terapeutky. Její kancelář byla světlá a přeplněná pokojovými rostlinami, na stolku ležela miska s antistresovými hračkami a vedle ní byla nedávno otevřená krabička
kapesníků. Jeden z nich byl povytažený, jako výzva nebo připomínka, že se má použít. Stěny lemovaly bílé police z IKEA a na nich stály úhledně vyskládané knihy o psychologii a velká zarámovaná reprodukce obrazu od Matisse.
Chtěla jsem vědět, jestli si obrazy do kanceláře může vybírat sama, a ona mi odpověděla, že se jí na to nikdo předtím nezeptal. Byla docela věcná, takovým tím způsobem, jaký mě znejišťoval, ale když jsem se jí ptala na podobné věci, které ji pobavily, trochu pookřála.
Požádala mě, abych vyplnila dotazníky o depresi a pokládala mi osobní otázky o životě doma. Zeptala se, jestli chci umřít. Nechtěla jsem, nebo jsem to aspoň navzdory sepisování závětí nezvažovala.
Zajímalo ji, jestli mám deprese už dlouho a já jí vysvětlila, že to přichází ve vlnách. „Zažíváš
šťastné chvíle?“ chtěla vědět.
O těch otázkách jsem nikdy
dlouho nepřemýšlela, než jsem odpověděla. „Ano, někdy
bývám hrozně šťastná,“ řekla jsem. „Občas mi to připadá
až moc, jenže to nikdy nevydrží. Vždycky zase upadnu do deprese.“
Při těch slovech se zarazila, jako by se jí v hlavě rozsvítila žárovka, a něco si načmárala do zápisníku takovou rychlostí, jakou jsem u ní ještě neviděla. Začala se vyptávat, jak dlouho štěstí obvykle trvá, jestli během té doby méně spím, jsem impulzivnější nebo mluvím rychleji. Musela jsem vyplnit nové dotazníky, terapeutka provedla hlubší psychologickou analýzu a potom mi pověděla, že má podezření na bipolární poruchu. Nevěděla jsem, co přesně to znamená, jenom že je to pravděpodobně špatné.
Později toho večera jsem si bipolární poruchu vyhledala na internetu. Potom jsem brečela do polštáře tak moc, že mě z toho rozbolela hlava a do povlaku se mi otiskly oční linky. Plakala jsem, protože jsem věděla, že má pravdu, a bylo mi jasné, že se tím můj život navždy změnil. Po pár týdnech se diagnóza potvrdila a poslali mě na oddělení pro lidi trpící bipolární poruchou a psychózami. Staral se o mě tým složený z lékaře, terapeuta, psychiatra, ergoterapeuta, sociálního pracovníka a ošetřovatele. Předepsali mi léky s dlouhými, nevyslovitelnými názvy, které mi způsobovaly závratě, třes rukou, vyrážky a těsně před spaním i sluchové halucinace, ale taky jsem díky nim byla méně náladová, což bylo cílem.
Cítila jsem se jako vědecký experiment, jako by mi někdo ukradl mládí i soukromí – jako
někdo nemocný, kdo všem dělá starosti. Pořád jsem byla stejně „rozbitá“ jako předtím, ale teď pro to existovaly názvy jako bipolární porucha, generalizovaná úzkostná porucha, sociální fobie a panická porucha. Kvůli kombinaci těchto onemocnění, která se vzájemně ovlivňovala, bylo „těžké mě léčit“.
Když se za tou dobou ohlédnu, byla to obrovská změna, která se mi zdála jako konec všeho. Truchlila jsem po předchozích verzích sebe samé: bolestně jsem toužila být znovu tím pohodovým miminkem, zvídavým batoletem, a dokonce i tou třináctkou, co zcela zjevně trpěla depresemi.
Ta verze „mě“, kterou jsem dnes, by si přála vrátit se v čase a říct sama sobě, že se mnou nikdy nebylo nic v nepořádku, nebyla jsem špatná nebo vadná. Moje současné já se z těch obtížných dnů hodně naučilo – o sobě a o tom, že se každý z nás musí starat o své duševní zdraví. Zjistila jsem, že temné myšlenky a těžké emoce mě
nemusejí stravovat, ale můžou mi ukázat, co je potřeba změnit, upravit nebo zpracovat. Že se nemusím podvolit tomu hlásku, který mi někdy říká, abych se vzdala, ale můžu najít způsoby, jak mu ukázat, že se mýlí. Moje zotavování začalo pomalým přeprogramo
váním mé mysli. Musela jsem rozpitvat samu sebe a podívat se
hluboko do míst, která jsem tak dlouho ignorovala. Přinutila jsem se najít odvahu proces uzdravování přestát stejně, jako jsem dlouhé roky snášela život s duševní nemocí. Kéž bych tuhle knížku mohla vložit do rukou svého mladšího já a říct: „Podívej, co všechno ses naučila! Podívej, co všechno dokážeš, když sama sobě fandíš. Podívej se, kým ses stala – tahle holka tě miluje!“
Když mi bylo dvacet, založila jsem si instagramový účet, kde jsem líčila své problémy s duševním zdravím a sdílela, co jsem se naučila, zatímco jsem se pokoušela pochopit, co se ve mně děje. Bylo to pro mě katarzní a doufala jsem, že se moje kresby dostanou k někomu, kdo se trápí stejně jako já. Instagram se pro mě stal takovým malým internetovým útočištěm a k mému překvapení počet sledujících rychle rostl. S obsahem mého účtu se patrně ztotožňovaly stovky tisíc lidí. Setkávala jsem se s komentáři jako „Tohle vypadá, jako bych to napsal já!“ nebo „Dokázala jsi popsat něco, co jsem sama cítila, ale nedokázala to vysvětlit“. Díky tomu jsem si uvědomila, že můj příběh není zdaleka tak unikátní, za jaký jsem ho považovala. Takže jsem pokračovala v jeho sdílení a našla v tom svůj smysl. Mohla jsem díky tomu pomáhat jiným a měnit to, jak vnímáme duševní nemoci.
Má nemoc bývala mým největším omezením – důvodem, proč jsem se cítila, že nikam nezapadám –, ale popohnala mě novým směrem, který mě motivoval, abych se uzdravila a pak mohla ukázat dalším,
že je to možné. Myslela jsem si, že moje zranitelnost a citlivost jsou
mými slabými stránkami – ukázalo se však, že jde o superschopnosti. Dnes trávím většinu dní v malém bytě ve Stockholmu, tvořím své umění, pokouším se zvyšovat povědomí o psychickém zdraví, prožívám emoce a uzdravuju se – nechávám se prostoupit světlem, o němž jsem si nemyslela, že ho někdy pocítím, a každý den se pohybuju světem o trochu lehčí. Některé dny jsou pořád temné, ale ta temnota už mě nepohlcuje, protože jsem si vytrénovala svaly potřebné k tomu, abych se dokázala zase vyhrabat ven.
V tom nejhorším období jsem
nedoufala, že se mi ještě někdy uleví. Teď zažívám dny, kdy se probouzím se srdcem plným
radosti a nadšení. Uvnitř téhle
knížečky jsem zachytila některé z věcí, které mi to umožňují.
KAPITOLA PRVNÍ
JE SE MNOU NĚCO ŠPATNĚ? (NE)
„Co
se to se mnou děje?“
Na moment se zastavte a zeptejte se sami sebe: jak se právě teď cítíte? Možná jste vzali do rukou tuhle knihu, protože vám připadá, že je s vámi něco v nepořádku, nebo máte strach o někoho blízkého. Chtěla bych vás ujistit, že nejste sami, kdo má takové pocity, a že na tom, čím si procházíte, není nic divného. Zhluboka se nadechněte, protáhněte si nohy, uvolněte čelist a pohodlně se usaďte. Jste připraveni?
