Úvod
Ze srdce Evropy do neznámých dálav
Na Blízkém východě
Napříč Britskou Indií
V Říši středu poprvé
Země vycházejícího slunce
východní Indie
V Říši středu podruhé
krásném ostrově
Země dlouhého bílého oblaku
Zpět na rodnou hroudu
České globetrotterství a Zdeněk Burian
Expedice Bohemian Pioneer do srdce Arábie
autorů
Exotické dálavy lákaly našince od nepaměti. Touhu vyletět z české kotliny objevovat svět sdílelo mnoho mužů a žen s nebojácnou povahou a neukojitelnou zvídavostí v srdci. Jen málokdo to však dokázal realizovat měrou tak vrchovatou jako ústřední postava této knihy, Bohumil Pospíšil (1902–1974). Sledováním jeho životních osudů se znovu potvrzuje, že nezáleží, z jakých poměrů člověk vzejde. Pokud je odhodlaný, pilný a jde si za svým cílem, žádné překážky v cestě nejsou nepřekonatelné. „Český Marco Polo“ navštívil desítky zemí, poznal kulturu, historii, radosti i strasti desítek národů. Tuto přezdívku mu přisoudil domácí tisk v reakci na jeho fantastická dobrodružství, která dokázal ještě lákavější formou prezentovat lačnému oku čtenáře. On sám občas podepisoval své články pseudonymem „B. Marco“, aby vzdal proslulému benátskému kupci, který jako vůbec první Evropan pronikl do tajů Asie, náležitý hold. Pospíšil obdivoval jeho odvahu vydat se vstříc neznámému, ale jistě neměl ambice škrábat se na piedestaly či být oslavován v encyklopediích a kronikách.
Jednoduše byl hnán mladickým elánem a chutí. Kdo by přece nechtěl zjistit, co se asi skrývá za tím vzdálenějším kopcem a pak ještě za všemi těmi dalšími? Nebyl přitom akademikem bažícím po terénním výzkumu, jehož výsledky by přetavil v odborné publikace a následné uznání vědecké obce, nebyl ani profesionálním cestovatelem s předem stanovenými cíli expedice, jež by převyšovaly cíle jeho kolegů, nebyl ani rozmazleným synáčkem ze zámožné rodiny, kterému by tatínkovo tučné konto dovolilo poznávat svět pro zábavu. Pospíšil chtěl jen poznávat a objevovat. Po návratu domů z pět let trvající cesty kolem světa na chvíli
zazářil, užíval si slávy, ale když znovu odjel a natrvalo se usadil na Novém Zélandu, stejně rychle se povědomí o něm a o všem, co prožil, vypařilo. Díky náhodě stojíme dnes, půlstoletí od jeho úmrtí, znovu na začátku fascinujícího příběhu. Klíčem je lodní kufr, který po léta zůstával zapomenut a zapadán prachem. Když se s hlasitým cvaknutím otevřou dva jeho masivní zámky a víko se ztěžka odklopí, zorničky pozorovatele se rozšíří a na těle vyskáče husí kůže. Ano, bytelné zavazadlo patřilo Pospíšilovi a dnes už známe jeho obsah. Z neznámých pohnutek učinil v pokročilé fázi života rozhodnutí, že dětství, mládí, cestování a vlastně vše spjaté s Československem přikryje závojem mlčení. Seznamte se. Bohumil Pospíšil, člověk bez minulosti. Nenápadný pán s knírkem, hůlkou a tlustými brýlemi v tichosti dožil a zemřel v Aucklandu. Rozvětvené potomstvo naštěstí nechtělo dále mlčet. Stejně tak lodní kufr, který se jal vydávat své poklady: fotografie, dopisy, pohlednice, deníky, poznámky, výpisky, vzkazy, náčrtky, články, výstavní panely. Možná Pospíšil nechtěl, aby na kufr kdy znovu dopadalo denní světlo a zraky veřejnosti. Věřme ale, že to bylo naopak a že zájem rodiny dostat tajemného dědečka Pospíšila zpět do obecného povědomí, v Čechách i na Novém Zélandu, se proměnil ve skutečnost ve správný čas. Snad český Marco Polo na tuto knihu hledí z cestovatelského nebe a je spokojený. Zároveň se škodolibě usmívá, protože nám v životopise nadále nechává až příliš mnoho bílých míst a nezodpovězených otázek.
Bohumil Pospíšil se narodil 25. září 1902 ve dvacetitisícovém Přerově jako první syn nádeníka v tiskárně a posléze kočího Františka Pospíšila a jeho ženy Marie, rozené Ambrusové. Děd z otcovy strany pracoval v dělnických profesích, rodina matky měla hospodářství. Dětství neměl zrovna veselé. Matka zemřela, když mu byly necelé tři roky, následkem porodu druhého syna Františka, který sám se dožil pouze několika týdnů. Otec se záhy podruhé oženil a s manželkou Annou se jim narodily další dvě děti, Alois a Marie. Rodinné štěstí ani tentokrát netrvalo dlouho. Otec zemřel v pouhých dvaatřiceti letech v červenci 1910. Bohumil žil dále v domácnosti s nevlastní matkou a sourozenci, navštěvoval obecnou školu v Palackého ulici v Přerově (1908–1914) a měšťanku (1914–1916) tamtéž. Nepatřil k nejlepším studentům. Jak je patrné z vysvědčení, výbornou měl pouze z mravů a náboženství, v ostatních předmětech měl prospěch sotva průměrný. Poté se učil stolařem u firmy Kánský.
Z Přerova pocházela také jistá Klementina Skopalová, narozená 18. října 1893. Osudy měla podobné. V útlém věku přišla o matku a vychovávala ji teta. Školní docházku ukončila ve čtrnácti letech v létě 1907 a vydala se na zkušenou do Vídně, kde potkala obchodního příručího a později poštovního úředníka Martina Šebestu původem z Brumovic na Břeclavsku. V necelých osmnácti se za něj prov-
dala a v roce 1915 přivedla na svět dceru Terezii. Manželství nakonec nedopadlo dle jejích představ a Klementina se s dcerou vrátila do Přerova, kde našla podnájem na Horním náměstí 18 v bytě rodiny Hüblových. Jeden ze synů Josef Hübl byl spolužákem a kamarádem Bohumila Pospíšila. Oba mladíci měli dobrodružného ducha a velké plány. Hübl po měšťance nastoupil na obchodní gremiální školu a stal se účetním. Vedle toho byl aktivním členem přerovské Dělnické tělocvičné jednoty, tedy tělovýchovného spolku, který se koncem 19. století odštěpil od Sokola, aby lépe sloužil potřebám dělnické třídy. Hübl měl blízko k sociálnědemokratické ideologii a zřejmě tímto směrem ovlivňoval i Pospíšila. Ten se v pouhých osmnácti záhadně ocitl na přelomu let 1920–1921 v Rusku, sužovaném občanskou válkou. Jedná se o jeden z úseků Pospíšilova života, k němuž se dosud nepovedlo najít žádné listinné prameny. Jedinou stopou zůstávají portréty namalované tužkou v Moskvě roku 1921. Co tam dělal? Přijel coby válečný korespondent, nebo coby idealistický zástupce československého dělnického hnutí na nějakou konferenci, nebo snad skončil v zajateckém táboře? Zatím nevíme.
Po návratu do Československa, a opět se můžeme jen domnívat, kdy přesně a za jakých okolností, Pospíšil v Přerově patrně často docházel do bytu Hüblových a našel zalíbení v o devět let starší a stále ještě vdané podnájemnici. Není jasné celé pozadí a vývoj milostné zápletky, na každý pád Klementina s Terezií se k 1. říjnu 1921 přestěhovaly do jiného bytu na adrese Brabansko 4 a Pospíšil se na tuto adresu přihlásil jen o tři týdny později. 16. září 1922 bylo manželství Šebestových rozvedeno rozhodnutím Krajského soudu v Přerově a o pouhé tři měsíce později Klementina porodila syna Bohumila, o jehož otci zřejmě není pochyb. V říjnu 1923 se všichni odstěhovali do Prahy, ale Pospíšil byl ještě několik let registrován v knize domovských příslušníků Čekyně nedaleko Přerova, kde měl po otci domovskou příslušnost. Ke svatbě nikdy nedošlo, což však nebránilo, aby se jim narodily ještě dvě dcery, Květoslava (1924) a Jarmila (1926). V rodných listech není otec uveden, Pospíšil je však zmíněn jako svědek.
Hübl také odešel do Prahy a získal místo kalkulačního úředníka ve vysočanských Kolbenových závodech, zatímco Pospíšil se pokoušel uživit jako novinář na volné noze a obchodní cestující. Učil se také pilně esperanto a vstoupil dokonce do Světového esperantského svazu, jehož československou pobočku vedl Otto Sklenčka v Hradci Králové. Jak se ukázalo při následné expedici po Asii, znalost umělého jazyka a kontakty s místními esperantisty přišly Pospíšilovi velmi vhod. Angažoval se také ve Sdružení socialistických skautů, založeném manželi Jaroslavem Štychem a Luisou Landovou-Štychovou. Do poloviny 20. let členská základna narostla na více jak tři tisíce. V neposlední řadě docházel i na schůze Spolku volných myslitelů „Augustin Smetana“, což byla organizace ideově blízká Volné myšlence, liberálnímu, ateistickému a antiklerikálnímu hnutí kolem básní-
ka Josefa Svatopluka Machara a poslance sociální demokracie Theodora Bartoška. Část nespokojených členů odešla a realizovala se ve výše zmíněném spolku, pojmenovaném po českém filozofovi a exkomunikovaném knězi.
Ve 20. letech se v západních sdělovacích prostředcích objevovaly nejrůznější cestovatelské výzvy a soutěže. Kdo nejdále dolétne, dopluje, kdo pokoří kterou poušť či pohoří, a také kdo dosáhne mety 100 000 mil za nejkratší čas. Opět můžeme jen spekulovat, zda s tímto na první pohled šíleným nápadem přišel Pospíšil nebo Hübl, ale shodli se, že opravdu společně vyrazí. Maloměšťácký život se jim zřejmě už zajídal, bažili po nových výzvách.
Dne 10. srpna 1926 překročili v Gmündu československo-rakouskou hranici a zahájili neuvěřitelnou pětiletou odyseu, o jejímž průběhu se dočtete v následujících kapitolách. Co konkrétně Pospíšila natolik táhlo do ciziny, že doma zanechal Klementinu se čtyřmi dětmi, z čehož tři byly jeho vlastní? Byl to nedostatek rodičovské lásky, protože on sám ji v dětství nepoznal? Družka zůstala po jeho odjezdu zcela bez prostředků. Stačil ji zajistit, nebo z cest pravidelně posílal peníze? Dochoval se jediný poštovní pohled z podzimu 1926, poslaný Klementině do Prahy:
„Milá Klemo, druhý pozdrav z Turecka. Zde se mi vede dobře, ale dosud nemohu nikde zastavit. Snad v příští zastávce zůstanu asi měsíc. Doufám, že ti peníze došly. Za několik dnů další dopis. Líbá Tě a děti Bohouš.“
Ten by ještě svědčil o tom, že světoběžníkovi na rodině záleželo a hodlal ji na dálku podporovat. Jenže kontakty postupem času pravděpodobně zcela utichly. Klementina občas korespondovala s československými úřady a marně po Pospíšilovi pátrala. Až koncem roku 1930 se od konzulátu v Sydney dozvěděla, že se oženil na Novém Zélandu. Tím bylo poslední pouto přetrháno a také ona se rozhodla udělat za minulostí tlustou čáru. V příštích čtyřech letech se ještě dvakrát vdala. Nemáme důkazy o tom, že se Pospíšil s „pražskými“ potomky ještě někdy setkal. Osobní vztahy bývají mnohdy mimořádně spletité.
Československo mizelo spolu s párou na kolejích v dáli, Bohumil Pospíšil a Josef Hübl plni napětí a očekávání mířili vstříc největšímu dobrodružství v životě.
Martin Nekola a kolektiv autorů
Pospíšilovo vysvědčení z měšťanské školy v Přerově.
Pospíšilovy nakreslené podobizny, Moskva 1921.
Klementina Šebestová s dětmi Jarmilou, Květoslavou, Bohumilem a Terezií.
Hübl (v nátělníku přímo uprostřed druhé řady) mezi cvičenci a funkcionáři přerovské
Dělnické tělocvičné jednoty.
Členská legitimace Spolku volných myslitelů Augustin Smetana.
Pospíšilův průkaz Světového esperantského svazu.
Cestování a turistika byly v meziválečném Československu velmi populárními činnostmi. Nedělní výlety do přírody, lyžování, plavání či jízda na kole tvořily běžnou součást života všech sociálních i věkových vrstev společnosti. Cestovatelé, turisté i takzvaní světoběžníci neboli globetrotteři (výraz odvozený z angličtiny, označující člověka, který doslova běží či cválá po zeměkouli) se ve 20. letech 20. století vydávali na výzkumné či dobrodružné cesty po celém světě. Cesty organizovaly cestovní kanceláře jako třeba Čedok, založený v létě 1920 coby vůbec první svého druhu v mladé republice, a jeho plavba Středomořím s návštěvou egyptských pyramid, různé spolky jako Klub přátel Orientu, jenž pomocí autokarů objížděl celou Evropu a Blízký východ, či učitelské spolky. Ty například pod vedením učitele a paleontologa Jaroslava Petrboka podnikaly cesty do Rumunska, Bulharska a Egypta s Palestinou. Automobilisté československého autoklubu z různých měst vyráželi na dobrodružné trasy po Evropě, Africe a několik výprav dojelo až do Indie. Studenti i profesoři univerzit mohli díky stipendiím od ministerstva školství vyrážet do zahraničí a studovat či bádat v knihovnách a archivech nebo provádět archeologické či zoologické výzkumy. Jejich cesty se ubíraly vedle evropských zemí též do Egypta, Turecka, Indie, Japonska a Číny. Tuto pestrou směsici cestovatelů a turistů doplňovali též skauti a výše zmínění globettroteři, kteří se vydávali na kratší či delší výpravy bez jakéhokoli institucionálního financování. Vedle Bohumila Pospíšila to byli také manželé Malí-Tatranští, kteří se na cestu kolem světa vydali v roce 1922 a průběžně si přivydělávali pořádáním přednášek a prodejem pohlednic.
Cestovatelé se mohli spolehnout na pomoc a podporu československých zastupitelských úřadů. Meziválečná republika začala svou zahraniční infrastrukturu budovat od roku 1919, kdy vznikala vyslanectví a konzuláty v Evropě, ale velmi brzy se k nim přidávala zastoupení v zámoří. Pospíšil s Hüblem zahájili výpravu v létě 1926 a po Blízkém, Středním a Dálném východě se tak pohybovali v době, kdy již většina tamních zemí měla přímé československé zastoupení, byť třeba jen ve formě honorárního konzulátu či spadala do gesce generálního konzula starajícího se o více zemí. Prvním úřadem ustaveným na Blízkém východě byl tzv. Úřad delegáta ČSR v Istanbulu, kterého se v roce 1919 ujal Vladimír Fric. Od ledna 1926 mělo Československo vyslanectví v Ankaře pod vedením Miloše Kobra. V Egyptě byl založen konzulát v Alexandrii v roce 1922 a po část 20. let byl konzul zodpovědný za celý Blízký východ. Prvním československým vyslancem v Káhiře se stal Cyril Dušek v roce 1923. V Teheránu byl zřízen konzulát až v roce 1927, o čtyři léta později povýšil na vyslanectví. To vedl jako chargé d’affaires Miroslav Schubert, spravující též záležitosti Iráku. Před vznikem této legace se českoslovenští občané obraceli v Persii a Iráku na britské úřady, které Československo oficiálně zastupovaly. V roce 1920 byl nově založen generální konzulát v indické Bombaji, jehož prvním vedoucím se stal československý indolog a religionista Otakar Pertold. Na Dálném východě vznikly v roce 1919 úřady plnomocníků v Číně a v Japonsku, a to v souvislosti s přítomností československých legionářů. Diplomatické zastoupení v Tokiu zahájilo činnost v roce 1920 pod vedením vyslance Karla Perglera a v roce 1924 v Pekingu pod vedením Karla Hally, který pak v roce 1928 převzal vedení vyslanectví v Japonsku.
Dostáváme se k Bohumilu Pospíšilovi a jeho výpravě v letech 1926–1931. Razítka a udělená víza nám umožňují sledovat ji téměř doslova krok za krokem. Co stránka v pase, to jeden z příběhů, se kterými se v následujících kapitolách seznámíme. Vidíme, že Pospíšil s Hüblem začali zlehka, tedy běžnou a relativně levnou trasou na Blízký a Střední východ. Vlakem se dostali poměrně rychle přes Balkánský poloostrov a dále přes Turecko na území dnešní Sýrie. Cesta na Střední východ vedla přes Bejrút a Damašek, odkud jezdila nejen luxusní vozidla Nairn company, ale též malá soukromá auta do Bagdádu. V Bejrútu si Pospíšil nechal na československém konzulátu rozšířit platnost pasu (pasy byly v této době vydávány na určitou dobu a pro určité země) na Persii (dnešní Írán), Afghánistán a Indii. V ten samý den, 30. listopadu 1926, se hned vedle československého razítka nachází razítko perského konzulátu v Bejrútu, které potvrzuje cestu do Persie přes Irák. Francouzský mandát v Sýrii zastupuje razítko „Sureté Général de L’Etat de Syrie“ z Damašku ze 4. prosince 1926. Další razítka pak sloužila především jako doklad průběhu cesty přes jednotlivá města. Někteří cestovatelé této doby si zakládali
přímo jakousi cestovní knihu, do které si nechávali dávat razítka od místních úřadů, mandátních správ a zahraničních konzulátů a vyslanectví. Konkrétně Pospíšil vyřizoval povolení ke vstupu do dalších zemí za pochodu a obracel se přímo na příslušné diplomatické zástupce. Například v březnu 1927 si v Teheránu na britském konzulátu zajistil povolení ke vstupu do Indie, na japonském vyslanectví získal potvrzení k cestě do Japonska a na vyslanectví francouzském razítko pro vstup na francouzská území v jihovýchodní Asii. Na československém zastupitelském úřadě v Pekingu pod vedením Karla Hally byl v lednu 1928 Pospíšilovi prodloužen pas na všechny země světa. Na britské legaci tamtéž si pro jistotu ještě nechal vystavit potvrzení ke vstupu do Austrálie. V květnu 1928 československý chargé d’affaires v Tokiu Josef Švagrovský prodloužil Pospíšilovi pas do srpna 1929, samozřejmě zdarma. U britského konzulátu v Tokiu si pak ještě zajistil povolení k návštěvě britských území „British Territory“ po dobu jednoho roku. Měl sice povolení pro návštěvu Austrálie, ale následně se pohyboval též na britském území ve východní Asii. Následují razítka z Jávy, Taiwanu, Hongkongu či Šanghaje, kde československý vicekonzul Jaroslav Hnízdo prodloužil Pospíšilovi cestovní pas až do roku 1930. V listopadu 1929 se Pospíšil hlásil u československého generálního konzula v Sydney, v srpnu 1930 dostal do pasu razítko od Department of Internal Affairs ve Wellingtonu na Novém Zélandu a v srpnu si opět musel zajít na konzulát v Sydney, kde mu prodloužili pas o další rok. Závěr cesty pak dokládá povolení tranzitu přes Panamu do Venezuely a Kolumbie, které vystavil americký konzulát v Aucklandu v květnu 1931, a prodloužení pasu do července 1932 na vyslanectví v Haagu.
Pestrá směsice razítek na zažloutlých listech cestovního dokumentu vyvolává údiv a jistou závist. Pospíšil se vpravdě dostal na úžasná místa. Vydejme se krůček po krůčku za ním.
Adéla Jůnová Macková
Oficiální snímky mladé dvojice
dobrodruhů krátce
před odjezdem na cestu kolem světa.
Pospíšil do několika poznámkových bloků nasbíral úctyhodnou sbírku dobrozdání a přání úspěšného pokračování výpravy od stovek lidí, které potkal, včetně našich diplomatů. Zde vzkaz od vicekonzula v Šanghaji Jaroslava Hnízda z června 1929.
Samotná blízkovýchodní část výpravy zabrala více než půl roku a začala v Turecku. Na československém konzulátě ve Smyrně se Pospíšil s Hüblem přihlásili 18. října 1926. Na konci měsíce se už nacházeli v Bejrútu. Prosinec 1926 strávili na cestě z Damašku do Aleppa, kde na britském konzulátu obdrželi povolení na tranzitní cestu přes Irák do Persie. Na konci ledna pak zřejmě přes syrskou Hasaku dorazili do Mosulu, v němž pobyli několik dní, a pokračovali do Bagdádu. Tamní pobyt začíná 11. únorem 1927, a informuje o něm dokonce článek v novinách Baghdad Times. Odtud na začátku března doputovali do íránského Hamadánu, dále do Teheránu, kde zřejmě setrvali několik týdnů. Na začátku května dorazili do přístavu Búšehr na pobřeží Perského zálivu a po něm do Čábaháru, odkud se přeplavili do ománského Maskatu. Tam šlo pouze o jednodenní zastávku 11. května 1927 před pokračováním plavby přes Ománský záliv až do Balúčistánu na území Britské Indie.
Naše dvojice dobrodruhů se po zemích Blízkého východu pohybovala v meziválečném období, které bylo plné významných zvratů a výrazně ovlivněné první světovou válkou. Její bezprostřední dopady pro Blízký východ můžeme označit za tragické. Týkaly se demografie. V důsledku války zde totiž došlo k nejvyšším poměrným ztrátám na životech. Zatímco Německo ztratilo zhruba 9 % obyvatel, odhady v případě Osmanské říše hovoří o téměř 25 %. Většina úmrtí ovšem nebyla způsobena přímo válečnými aktivitami, ale válkou způsobeným hladomorem. První světová válka měla ale i další dlouhodobé následky. Jejím přičiněním se v oblasti začal vytvářet systém národních států. Většina Blízkého východu
(Anatolie, Levanta, Mezopotámie, Egypt a části Arabského poloostrova) do války vstupovala jako součást Osmanské říše. Ovšem už na začátku 20. let 20. století se z Turecka stal nezávislý stát a asijské arabské provincie Osmanské říše byly rozčleněny do útvarů, které se měly brzy osamostatnit. Ideologickým pojítkem, které nově vznikající státní útvary drželo pohromadě, a v některých případech zároveň zpochybňovalo jejich hranice, byl nacionalismus. S koncem Osmanské říše totiž přestal existovat politický rámec, který by spojoval jednotlivé etnoling vistické či náboženské skupiny (Turky, Araby, Kurdy, sunnity, ší’ ity, křesťany, Drúzy a mnohé další).
Státy, které z první světové války vzešly, vznikly v zásadě dvěma způsoby. První skupina byla zkonstruována Francií a Velkou Británií. To byl případ Levanty a Mezopotámie, tedy území dnešní Sýrie, Libanonu, Palestiny, Izraele, Jordánska a Turecka. Francouzi a Britové, hnáni vlastními zájmy, tedy narýsovaly hranice tam, kde žádné předtím nikdy neexistovaly. Oproti tomu Turecko, Írán, Saúdská Arábie a Egypt vznikly coby nezávislé jednotky výsledkem vnitřních impulzů, ať už se jednalo o národněosvobozenecký boj, převrat, revoluci, anebo expanzi spojenou s dobýváním.
V Turecku, v němž Pospíšilova blízkovýchodní anabáze započala, stál u moci Mustafa Kemal Atatürk (asi 1881–1938), který se zasloužil o osamostatnění a vyhlášení republiky v roce 1922. Výraznou měrou také přispěl k utvoření Turecka coby sekulárního státu. Zrušil chalífát, znárodnil náboženské nadace a zrušil islámské soudy a súfitské řády. Rovněž změnil kalendář z islámského na západní a turečtinu nechal psát latinkou.
Co se týče arabských území Blízkého východu, ta byla součástí Osmanské říše po téměř čtyři staletí. Na konci roku 1918 se dostala pod vojenskou okupaci dohodových mocností, především Velké Británie a Francie. Nadšení arabských nacionalistických vůdců, těšících se z osvobození od turecké nadvlády, vystřídalo rychlé vystřízlivění, zvlášť když vyšly najevo různé tajné dohody, kterými se někdejší arabské provincie Osmanské říše měly rozdělit na území britského a francouzského vlivu. Irák a Palestina (se Zajordánskem) měly připadnout britské vojenské vládě a Sýrie a Libanon se měly dostat pod kontrolu Francie. Tato kontrola měla být vykonávána v podobě mandátní správy, v praxi rovnající se správě koloniální. V průběhu meziválečného období se Velká Británie i Francie snažily regulovat vztahy s územími pod svou kontrolou prostřednictvím různých smluv a místních samospráv. I tak ale většina arabských nacionalistických vůdců mandátní systém odmítala od samého počátku a usilovala o kompletní zrušení nadvlády a dosažení bezpodmínečné nezávislosti. Toto jejich usilování na sebe bralo i podobu pokusů o povstání. Nejznámější a asi nejnásilnější vypuklo v červenci 1925 v oblasti jižní Sýrie obývané Drúzy. Jeho dopady měl Pospíšil možnost vidět na