9788028404154

Obsah

Petra Dvořáková

Důstojnost

Kateřina Surmanová

Hra na anglickou detektivku

Petra Klabouchová

Černý pes

Kristýna Trpková

Radek Blažek

BoheMYSTIKA

Jiří Březina

Mystérium profesora Broučka

Marek Epstein

Mráz

Sára Zeithammerová

Moje holka Petra

David Urban

Pořádná rána

Boris Dočekal

Pomníček

Petr Bým

Příliš mnoho čahounů

Petra Dvořáková (1977)

Spisovatelka a scenáristka, vystudovala filozofii na Masarykově univerzitě v Brně . Za svoji literární prvotinu, knihu rozhovorů Proměněné sny (2006), obdržela cenu Magnesia Litera za publicistiku .

Značný ohlas vzbudila i její autobiografická kniha o boji s mentální anorexií Já jsem hlad (2009) a titul

Sítě (2016), tematizující negativní dopady nízkého sebevědomí . Román Dědina (2018) kladně přijala čtenářská i kritická obec a prakticky každé další dílo Petry Dvořákové se právem řadí mezi bestsellery a je překládáno do mnoha světových jazyků (Chirurg, 2019; Vrány, 2020; Zahrada, 2022; Pláňata, 2023) . Je též autorkou několika knih pro děti, z nichž Julie mezi slovy (2013) byla oceněna Zlatou stuhou a Cenou učitelů v anketě SUK . V roce 2025 vydala román Návrat . Její povídky pravidelně vycházejí v různých sbornících a antologiích .

Důstojnost

Nejradši mám tuhle starou chodbu v noci . Za okny padla tma, okna areálu jsou otočená mimo cestu, směrem k vzrostlému borovému háji, takže světla z chodníku sem nedosáhnou . Kroky tu hlídají jen namodralá noční světla u podlahy, připomínají ztracené bludičky, které už nikdo nehledá . Pokaždé když tady procházím, na okamžik se zastavím . Přeříkám krátkou modlitbu – za pacienty, za Karla, za děti . Vlastně mám ráda celou tuhle nemocnici . I když už to dávno není opravdová nemocnice . To bývávalo . Doby, kdy se sem jezdilo na plicní za Trávníčkem, ty jsou dávno pryč . A nejen za ním . Jeden dobrý doktor přitáhne další . Proto to tady tak frčelo . S vyhlášenými jmény přišly peníze a s penězi další lidé . Jenže v nejlepším se to tady prodalo . Přišel nový majitel, ani nebyl od doktořiny, nějaký programátor či co, nadělal si pět firem, to jejich ťukání do počítače dost neslo, tak se rozhodl, že si koupí špitál . Nevím, k čemu si představoval, že mu to

bude . S Trávníčkem se rozhádal hned první měsíce a za následující půlrok mu s tím praštili další čtyři doktoři . To je na takovou malou nemocničku dost . Nakonec to nového majitele dohnalo k restrukturalizaci, jak to sám nazýval . Zmizely plicní i interna, taky ortopedie a chirurgie . Nezbylo než to tu předělat na eldéenku . Navezli se sem ležáci, o které doma nikdo nestojí . Je tu šest oddělení a je vlastně jedno, na kterém člověk pracuje . Jen si může vybrat, jestli chce umývat zadek ženským bez nohy nebo chlapům s pupkem . Obojí má svoje . Ženské jsou protivné a chlapi mají přisprostlé řeči, hlavně na mladé holky . I mě tu občas některý z nich pleskne po zadku . A to mi je šestatřicet a už zdaleka na ty mladé kočky tady nemám . Těm dědulům k tomu vždycky řeknu svoje, ale jen ve slušnosti . A v lásce a odpuštění, protože víra je pro mě naprosto zásadní . Na rozdíl od ostatních sester, které na ty staříky dost zle vystartují . Monika je taková citlivka, že si běžela stěžovat vrchní . Co asi čekala? Že ji bude litovat? Nebo na toho chudáka bez nohy pošle policii, aby ho zatkla? Někdy mi je těch zmrzačených lidí vážně líto . Ale stejně to tu mají za pár, jak se tady říká . Špitál stojí dost na kopci a už jsem tolikrát od lidí dole ve městě slyšela: „Ze špitálu Na Stráních se jezdívá nohama napřed . “ Monika si ale nakonec vydupala, že na mužském oddělení nebude, a skončila u nás .

Už zase jsem se tu zamyslela . To se mi tady na té chodbě stává často . Opřu se do vozíku a dostrkám ho ke dveřím s nápisem Špinavé . Navzdory litrům dezinfekce, které tu uklízečky každý den vylijí, to tady páchne čpavkem z moči a stolicí . Vyskládám pytle na podlahu, kolem páté ráno sem přijede auto a odvezou to do prádelny . Za dva dny se sem vrátí čisté a voňavé a starouši můžou zase pod sebe dělat, jak je jim libo .

Už když vystupuju v patře z výtahu, slyším, že se na oddělení něco stalo .

„No tak vstávat, já se tu s vámi nebudu tahat,“ slyším Moničin pisklavý tón . Hned nato se ozve nesrozumitelné ženské vysvětlování . Podle hlasu to bude Šotkovská z šestky . Postavím vozík na chodbu za dveře a vydám se za Monikou . Přesně jak jsem si myslela . Zvuk se nese ze záchodu . Když vejdu do malé předsíňky, vidím, jak Šotkovská sedí na podlaze, vykasanou noční košili a nemůže se zvednout . Je to taková seschlá babka, sotva metr šedesát, s tou se tady člověk nenadře .

„Tady vám bylo nějaké mokro, podjely mi na tom nohy,“ omlouvá se babka, vypadá u toho jako hromada neštěstí a bez zubů docela legračně šišlá .

„Žádný mokro tu nebylo, určitě jste se počurala cestou na záchod,“ prská Monika jako rozzuřená veverka, na hlavě má stočené dva drdůlky plné barevných korálků, jak to teď ty mladé holky nosí .

„Ale kdepak počurala, já se přece nepočurávám,“ brání se Šotkovská . Má takový trochu vznešený obličej a pořád je dobře opečovaná . Tuhle jsem ji viděla, jak si sama upravuje pinzetou obočí . Bývala to prý profesorka latiny, učila kdesi na vysoké . Měla by tu být jen pár týdnů, prodělala lehkou mrtvičku a hůř se jí ovládala levá ruka, tak aby to tu ještě rozcvičila .

„Počkej, já ti pomůžu,“ řeknu Monice . Je to takové nedomrlé tintítko, se Šotkovskou by si mohla ruku podat . To já jsem její pravý opak . Mohutná, vysoká, vlasy dávno stříhám nakrátko, tady v nemocnici je to praktičtější, ale na to musí přijít každá sama . Je mezi námi věkový rozdíl devět let, ale to hlavní je v tom, že já mám děcka . A ono člověku něco po těch porodech navrch vždycky zůstane . „Tak, paní Šotkovská, zapřeme se a na tři nám pomůžete,“ chytím babku pod paží . Její ruka se do mě zasekne jako pařátek . Cítím její trochu nakyslý dech na tváři . Ale taky nějaký parfém, něco trochu jako citrusy . Je vidět, že je přece jen hogo fogo, takové vůně tu pacienti běžně nepoužívají . Možná bych na něco takového já se svým platem ani neměla . „Raz, dva, tři,“ odpočítám a v té chvíli zabereme . Šotkovská se vyhoupne na nohy úplně zlehka . Jak se postaví, získá jistotu a docela v pohodě odkráčí na pokoj . Monika ji doprovází a dost hlasitě jí u toho vyčítá: „Jasně jsem vám řekla, že v noci si zazvoníte

na mísu, a ne že mi tu budete trajdat po oddělení . Pak to takhle dopadá . Já vás tu mám na starosti třicet, a kdyby si každý vzpomněl, že poběží na záchod, tak se tu sedřeme . “

„Mě to moc mrzí, ale opravdu tam bylo mokro,“ zamumlá Šotkovská, pak zaleze do postele, přetáhne si přikrývku přes sebe a spí až do rána .

„Tak co noc?“ vyptává se Malášková . Sedí u počítače a civí na záznamy pacientů . Tahle doktorka mi přijde jak vyoraná myš . Asi to dělají ty vystříhané ježaté vlasy a špičatý nos . A taky možná ty divně zalomené ruce, kterými bubnuje do klávesnice .

Takhle tu probíhají vizity, pěkně od počítače, aby se náhodou na pacienta nemuselo sáhnout . Zkontroluje zapsanou teplotu, tlaky, pokud měl někdo odběry, tak sjede výsledky a hotovo . Na obhlídku jde jen ve chvíli, kdy se někdo doopravdy zhorší . Nebo když hrozí nějaký průšvih . „Ále jo, všechno dobrý,“ přikývnu a mávnu rukou . Na Šotkovskou si ani nevzpomenu .

Zato Monika ano . „Šotkovská řádila celou noc .

Bylo to příšerný, fakt nesnesitelný .“ Přešlapuje Maláškové za zády a mně už je jasné, o co půjde . Taky že ano . Malášková něco doťuká do počítače, otočí se na židli a tázavě se dívá na nás na obě . Malé brýle na čtení jí u toho sklouznou ze špičky nosu . „Tak už jí to napíšeme?“

Monika rozhodně přikývne a já se otočím k vozíku na převazy a dělám, že to neslyším . Přesně takhle se to dělá . Příbuzní starých pacientů se s tím setkávají docela běžně, jenže vůbec nechápou, co se jim to přímo před očima děje . Začne to jednoduše tím, že se starouškovi něco stane . Nemusí si zrovna zlomit nohu v krčku nebo dostat zápal plic . Na to, aby se dostal do nemocnice, stačí, když se mu kapánek zatočí hlava . Někde upadne, lidi zavolají rychlou a už se jede . Nejdřív na internu, řeší se, jestli neselhává srdíčko nebo dotyčný neprodělal mrtvici . Pár dní si tam pobude a pak i ten docela čiperný dědula nebo babča putuje na eldéenku . Aby se zrehabilitovali . Tak se to vysvětlí příbuzným . Že se to dělá podle toho, jak potřebuje eldéenka zaplnit místa, aby dostala peníze od pojišťovny, o tom se mlčí . A tady už se o dědu nebo babičku postaráme . Začne to tím, že chce v noci na záchod . Jenže když je někomu osmdesát a je v cizím prostředí, snadno se něco stane . Omylem vleze někomu jinému na pokoj, upadne na chodbě nebo nechá zaneřáděný záchod . A sestry běhají, co to dá . A na to nemají nervy ani čas . A hlavně ne síly . A tak se to pacientům napíše . Tak tomu tady říkáme . Nejdřív se v kartě objeví léky na spaní . Pořádná dávka, aby starouš přespal celou noc a nezlobil . Jenže i tak prášek často k ránu vyprchá, starouš se probudí, a i když je docela obluzený, uvědomí si, že se mu

chce čurat . Zvedne se na posteli a po pár krocích se mu zamotá hlava a spadne . V nejlepším případě se potluče . V tom horším si něco zlomí . Sestry se další den domluví s doktorkou na lécích na uklidnění .

Pro jistotu i přes den, aby se stařík zas nepostavil a nespadl . Na mísu si zvonit odmítá, navíc teď když je potlučený, těžko ho zvedat . Lepší bude dát mu plenu . A pěkně zábrany na postel . Znala jsem i pár takových, co se je zkusili přelézt . Těm se pak přivážou ruce i nohy k pelesti postele . Pro jejich bezpečí . Už tak rodina dost zírá, jak se jim maminka nebo tatínek za těch pár dní zhoršili .

„To víte, je tady věk . Ta příhoda ho hodně fyzicky vyčerpala, začíná být zmatený,“ zaslechnu obvykle Maláškovou, jak vysvětluje příbuzným, že o propuštění domů, o kterém se původně mluvilo, nemůže být řeč . „Počítejte se vším . Děláme, co se dá, ale v tomhle věku se už může stát cokoliv . “

Na některých tvářích vidím, že je to příbuzným

líto . Dokonce se objeví slzy . Jindy ale člověk zahlédne úlevu . Naději, že nebudou muset řešit, co s dědou nebo bábou doma, starat se, zajišťovat pečovatelky a bůh ví, co ještě . Za pár týdnů má dotyčný obrovskou proleženinu v kříži, na patách nebo na bocích .

Otrava krve a exitus je pak otázka v lepším případě dnů, v horším týdnů .

„Já bych řekla, že je nejvyšší čas,“ vytrhne mě z myšlenek Monika .

Panebože, s tímhle já nechci nic mít . Zavrtím hla-

vou . „Tohle je proti mému svědomí .“ Na rozdíl od nich se nehodlám podílet na tomhle pomaličkém

zabíjení . To je to . Zabití se tu neprovede jako jedna rychlá akce, ale skládá se z mnoha droboučkých kroků . Smrt je pak nenápadná, docela plíživá a vypadá

přirozeně . Kolik jsem jich už tady za ty roky viděla?

Tři sta? Pět set? A co jich běží každý den na všech těch odkladištích pro starouše po celé zemi? Skoro bych řekla, že je to běžný postup . Zlatý standard na odpravení člověka používaný prakticky všude . Nikoho nezajímají otázky, jako je lidská důstojnost, kvalita závěru života . Klidně nechají z člověka udělat balík obalený podělanou plenou . Zfetovaný kus masa . Někdy si říkám, jak se na to Pán Bůh může dívat . Jenže možná od toho tady má člověka, aby dělal, co je potřeba .

Raději tam ty dvě nechám a vydám se k šatně . Stáhnu ze sebe sesterskou uniformu a vlezu do sprchy . Horká voda ze mě smývá pach dezinfekce, výkalů a staroby . Před zrcátkem se učešu a natřu obličej heřmánkovým krémem . Jen co venku trochu vysvitne sluníčko, naskakují mi kolem nosu pihy jak nějaké mladé holce . Pod očima mám ale černé kruhy . No bodejť, měla jsem dvě noční po sobě . Ještěže bydlím kousek odsud, v těch bytovkách, které se tu kdysi postavily pro zaměstnance nemocnice . Stačí

mi vylézt zadní brankou z areálu, vrátný mi kdysi nechal udělat klíč, takže domů to mám sotva tři sta metrů . Je půl sedmé ráno, akorát vzbudím kluky do školy .

„Miláčci, vstávat,“ pohladím je jemně po hlavách . Oba se chvíli vrtí, nechce se jim, když ale roztáhnu závěsy a otevřu okno, pomalu se zvednou . Každý den začínáme stejně, bez ohledu na to, jestli jsem doma já nebo Karel . Klekneme si společně k posteli a prosíme Pána Boha za nový den .

„Za to, aby nás ochránil,“ přeříkává Martínek a natřásá u toho kudrnatou hlavou . Andílek .

„A aby se o nás postaral a pomohl mně dneska při písemce,“ přikyvuje Petřík . I on má kudrny, ale tmavé . Však nám Pán Bůh opravdu v rodině pomáhá . I s Karlem . Když se manželství nechá vést Boží láskou, dá se překonat prakticky cokoliv . To jsme si my dva vyzkoušeli na vlastní kůži . Kolikrát jsme měli takovou krizi, ale vždycky mezi nás nakonec Pán vstoupil a pomohl . Ráda bych s děckama odříkala aspoň desátek růžence, ale přece jen tolik času dnes nemáme . Ta Malášková s Monikou jen zdržovaly . Stihneme ale Otče náš a Zdrávas Maria . „Svatý Michaeli archanděli, opatruj nás v boji proti úkladům ďáblovým, budiž nám ochranou…“ zašeptám ještě na konec . Potom udělám míchaná vajíčka, opeču k nim chleba a přidám hrnek mléka . Kluci se obléknou raz dva, sice se u stolu trochu

handrkují, ale když jim připomenu, že je Pán Bůh

vidí, hned toho nechají . Jsem docela ráda, když konečně vyrazí ze dveří . Do školy to mají za rohem a v osmi a šesti letech už cestu zvládají sami .

Ani se nenajím a jdu si lehnout . Potřebuji se po noční prospat . Převleču se do noční košile, zatáhnu

žaluzii a lehnu si do peřin . Zdají se mi měkké jak obláčky .

„Pane Bože, dopřej mi odpočinek pro duši i tělo,“ pomodlím se a cítím, jak se mi příjemně zavírají oči . Jenže pokaždé, když to udělám, vidím před sebou Šotkovskou . Úplně hmatatelně cítím tu proměnu .

Dneska důstojná profesorka latiny, zítra už bude pospávat, další noc spadne z postele . Možná si zlomí krček . Do týdne bude v plenách . Představuju si proleženinu na její kostrči . Vidím, jak Mašková poslouchá její plíce a oznamuje rodině, že se rozvíjí zápal .

A za tím vším každý den ztráta důstojnosti a jedno malé utrpení za druhým . Všechno, co může člověk ztratit . Pomalu a zdlouhavě . „Pane Bože, jestli chceš, abych jí pomohla, z celého srdce tě prosím, dej mi své znamení . Odevzdávám ti svůj rozum, svou vůli i své ruce,“ šeptám a pevně u toho svírám víčka . Snažím se naslouchat Božímu hlasu . Modlím se dobrých deset minut a pak se má modlitba začíná měnit v sen . A v tom snu skutečně přijde znamení . Najednou nade mnou stojí Bůh . Rozpřahuje své mohutné paže a jeho velebnost zaplavuje celý svět kolem mě jako

obrovská klidná řeka . Klečím před ním a nedokážu se mu podívat do tváře, jen stále znovu šeptám: „Zachovej, Pane Bože, člověku důstojnost, do poslední chvíle, do posledního dechu a já jsem tvá služebnice a budu tě poslouchat, tak jak ty řekneš . Slibuji ti, že už nenechám nikoho trpět . Neboť nebeská blaženost je to nejcennější, k čemu míříme…“

Další noční mám o dva dny později, zase s Monikou . Už po večeři vidím, že Šotkovská je spavá, co teprve až dostane večerní léky . To bude v úplném deliriu .

„Přes den prý šíleně řádila, řvala jak zvíře… asi měla nějaký halušky,“ vypráví mi Monika, zatímco chystáme léky . Jen co je rozdáme, naposledy oběhneme oddělení a dáme lidi spát . Monika si kolem desáté může lehnout, obvykle ji pak vzbudím až ve dvě, kdy se ve spaní vystřídáme . Nakonec na pohovce v naší odpočívárně usne už kolem půl, já si potají na prstě otáčím růžencovým prstýnkem a odříkávám zdrávasy bolestného růžence . Vím, že mě Bůh povolal . Kolem půlnoci natáhnu do stříkačky inzulín a strčím ji do kapsy . Ještě jednou ověřím, že Monika spí, a potichu vejdu na chodbu . Modré bludičky mi jasně ukazují směr . „Vyjdi, Pane, vstříc na cestu téhle ztracené duši . Přijmi ji do své náruče a sejmi z ní všechny bolesti tohoto světa,“ šeptám si sama pro sebe .

Na pokoji jsou celkem čtyři babky, všechny ale v podobném stavu . Závan těžkého vzduchu mě udeří do chřípí . Pokoj oddechuje, babka u okna hlasitě chrápe . Postavím se k Šotkovské a snažím se v jemném světle z chodby zahlédnout její tvář . Zlehka ji pohladím po skráni a ještě odříkám modlitbu . Potom odhrnu přikrývku, nadzvednu noční košili . Jehla zajede do okolí pupku hladce a rychle . Dávka, která by porazila i pořádného chlapa . Vpouštím ji pečlivě a pomalu . Šotkovská je léky tak omámená, že se ani nevzbudí . Vytáhnu jehlu, strčím ji zpátky do kapsy, stáhnu noční košili a přikryju Šotkovskou přikrývkou . Právě se vydala na cestu k věčnosti . Inzulín začíná účinkovat . Tělo se roztřese, na kůži vyráží pot . Nahmatám na krku puls, je stále rychlejší . Kdybych Šotkovské posvítila do tváře, určitě by byla úplně bílá . A kdyby nebyla zmámená léky, trpěla by úzkostí . Jenže ona už trpět nebude . Nebude patřit k těm tisícům, možná i desetitisícům lidí, kteří se jen tak, pomaličku a plíživě, na eldéenkách odpravují . Nejdřív jim seberou rozum, pak důstojnost a nakonec život . Nikdo se za to necítí zodpovědný, pracovali na tom společně všichni . Zrychlený dech náhle ustává, stejně tak jako třes . Ještě chvíli a bude to . Srdce se zastaví, ťuk ťuk a ještě jednou a ťuk a konec . Rychlý a důstojný vstup do náruče Boží .

Ještě dobrou půlhodinu zůstanu vedle nebožky a odříkávám modlitby za zemřelou . V příšeří pokoje jako by se jí rozléval na tváři šťastný úsměv . Teprve potom se vrátím na sesternu, jehlu se stříkačkou šoupnu do infekčního odpadu . Potom začnu doplňovat materiál, jak máme předepsané na noční směnu . Moniku nechám spát do čtyř . Teprve pak ji vzbudím .

„Moni, vstávej, máme exitus,“ zatřesu s ní . Monika se zmateně rozhlídne, v koutku rtů jí uvízla slina . „Exitus? A kdo?“

„Šotkovská,“ řeknu a snažím se, aby to znělo co nejklidněji . Dokonce Monice nabídnu, že mrtvou sama umyju . Doktorku nemá cenu budit, ráno formálně přijde k posteli, přiloží fonendoskop na srdce a konstatuje smrt . A pitvy se bát taky nemusím . Takové staříky už nikdo pořádně neohledává . Smrt se přece čekala co nevidět . I doktorka to říkala . Když odcházím po noční z nemocnice, je mi zase o něco

lehčeji . V Boží náruči spočívá další lidská duše . Klidně a důstojně, stejně jak odešla .

13 . 5 . 2024 iDeník

Zdravotní sestra několik let vraždila inzulínem v léčebně v Kamenici

K šesti vraždám se doznala zdravotní sestra Jaroslava

Rychtářová (36 let) poté, co lékaři kamenické léčebny pro dlouhodobě nemocné odhalili, že na pracovišti dochází ke zvýšenému počtu úmrtí. Při pitvě byla zjištěna v těle zesnulé nadměrná dávka inzulínu, a to navzdory tomu, že dotyčná cukrovkou netrpěla. Při vyšetřování se ukázalo, že ke zvýšenému počtu úmrtí docházelo právě při nočních službách, které sloužila Jaroslava

Rychtářová. Ta se posléze k činům doznala. Hájila se tvrzením, že se jen snažila pomoci ke šťastnému životu u Boha lidem, kteří by jinak trpěli a stali by se součástí kolektivní vraždy, jak je v léčebnách dlouhodobě nemocných běžně používaným postupem. Zdravotní sestra byla odsouzena k doživotnímu trestu, který přijala s nevývratným přesvědčením, že jednala ve jménu dobra a v prospěch pacienta.