ÚVOD
Ústředním dějištěm této knihy je Terra Australis, země protinožců, rudý kontinent, říše klokanů, ptakopysků, koal a černých labutí. Kdo Austrálii navštívil, toho uchvátila. Kdo se v Austrálii usadil natrvalo, ten si ji zamiloval a nedá na ni dopustit. Bylo to dokonce několik desítek tisíc Čechů, kteří se rozhodli žít na druhém konci světa a museli si zvykat na zcela jiné prostředí, chování místních, rostliny, živočichy i počasí.
Ti první přišli již v polovině 19. století.
Například vyučený řezník Jan Jílek z Litomyšle už jako osmnáctiletý jinoch vyrazil roku 1836 přes Německo, Rusko a Anglii na jižní polokouli a v Sydney pracoval v masném závodu. Byl okouzlen přírodními krásami, méně pak deportovanými a propuštěnými vězni, kteří v té době tvořili většinu bílých osadníků. Vladislav Bouček se po roce 1880 věnoval farmaření a včelaření ve Victorii, než se kvůli neúrodě odstěhoval do Jižní Afriky. Tisk o něm referoval jako o „nejjižnějším Čechovi“. Víme o zástupu cestovatelů, dobrodruhů, obchodníků, přírodovědců či misionářů, ale až do 40. let 20. století nepatřila Austrálie pro svou odlehlost k předním cílům našich vystěhovalců. Vzájemné kontakty se každopádně posilovaly. Diplomatic-
ké vztahy byly navázány již roku 1920 a v Sydney začal úřadovat československý generální konzulát. Do srdce Evropy mířila na základě obchodní smlouvy z roku 1936 zejména bavlna a zemědělské produkty, opačným směrem spotřební zboží, strojírenské výrobky, sklo a bižuterie. Po Mnichovské dohodě vnímali Austrálii coby bezpečný přístav čeští Židé, po komunistickém převratu v únoru 1948 demokratičtí političtí exulanti, po „bratrské pomoci“ spřátelených armád v srpnu 1968 pak všichni ti, kteří odmítali žít pod cizí okupací a v zatuchlých normalizačních poměrech. Po sametové revoluci Austrálie přitahovala pracovními i studijními možnostmi a přátelské vztahy na nejvyšší úrovni vytrvale posilují, o čemž svědčí
Ambasáda České republiky v diplomatické čtvrti hlavního města Austrálie
i otevření nové budovy české ambasády v Canbeře na konci roku 2024 za účasti prezidenta republiky Petra Pavla. Za Čechoaustralany všech generací se v uplynulých dvou desetiletích vydalo hned několik badatelů a na základě svých výzkumných cest představilo nadmíru zajímavé publikace a texty, odborné či popularizační, především ale napěchované dosud málo známými informacemi, z nichž mnohé si zaslouží hlubší pozornost a rozšíření. Eva Střížovská z Českého dialogu, Jan Kratochvil z Muzea českého a slovenského exilu, Stanislav Brouček z Etnologického ústavu Akademie věd a zejména Miloš Trapl, Jaroslav Miller, Jana Burešová a Pavel Kreisinger z Palackého univerzity v Olomouci si zaslouží velký dík. Otevřeli totiž nesmírně bohaté téma a inspirovali také autora knihy, již teď držíte v rukou, aby přidal pár střípků do mozaiky historického poznání a snad nalákal i další nadšence, aby se vydali po této trase plné pokladů a překvapení.
Kapitoly knihy vás postupně zavedou do všech australských států a jejich hlavních měst, přičemž představí zajímavé události, instituce a osobnosti tamních krajanských komunit. Následuje šest samostatných příloh se vzpomínkovými texty, z většiny dosud nepublikovanými, které přibližují samotnou strastiplnou cestu do Austrálie, potažmo různé aspekty života v ní. Hlavní důraz je přitom kladen na období po roce 1948, kdy vzdálený kontinent zaplavila vůbec nejpočetnější česká vlna. Seznámíte se s podnikateli, vědci, intelektuály, umělci i sportovci, o nichž jste možná ještě neslyšeli. Z mrazivé evropské zimy, míněno klimatické
Česká rodina po měsících čekání konečně odplouvá do Austrálie, prosinec 1949
Proslulá Bondi Beach v Sydney patřila k mnohým lákadlům, kterými Austrálie ukazovala svou přívětivou tvář
i té politické, se přistěhovalci rázem ocitli v kraji slunce a poprvé v životě třeba mohli pohledem spočinout na zlatavých plážích z jemného písku.
Na druhou stranu je vyděsila představa střetu s jedovatými pavouky, hady a ještěrkami, natož pak se žraloky. Byli také nuceni plné dva roky pracovat na přidělených pozicích, bez ohledu na předchozí zkušenosti. V začátcích občas naráželi na zaostalost, izolovanost a odměřené přijetí ze strany místních, kteří zuby nehty bránili svůj způsob života, odmítali evropské vlivy, kromě Britů měli nevalné povědomí o jiných národech a pejorativně je označovali za „zatracené Balty“ (Bloody Balts). Vládní místa oproti tomu chápala benety, plynoucí z přílivu kvali kovaných a vzdělaných přistěhovalců a snažila se jim pomáhat s rychlou adaptací v „zemi zítřka“, jak Austrálii označovala líbivá
„Austrálie, země zítřka“
Neighbour Council
propagační kampaň. Zejména síť poboček organizace zvané Rada dobrého sousedství (Good Neighbour Council) povzbuzovala a koordinovala tyto snahy, a zároveň zlepšovala obraz „Novoaustralanů“ mezi veřejností.
Možná překvapí, že Češi se prosadili i ve velmi neobvyklých profesích, od lovců krokodýlů po hledače opálů, a to často i v těch nejodlehlejších koutech australského outbacku, jak bývá souhrnně označována nekonečná vnitrozemská pustina. Daleko od nablýskaných bulvárů velkoměst a hlavních center krajanského dění. Jako by zde dvojnásob platila stará známá pravda, že na české stopy narazíte opravdu úplně všude. Někteří navíc zatoužili po ještě větší exotice a nechali se zavést cestami osudu dál na Papuu Novou Guineu, ostrovy Nové Irsko, Nová Británie a Bougainville, popřípadě jižním směrem do mrazivé Antarktidy.
A co teprve zjištění, kdo všechno v sobě má špetku české krve. Kupříkladu rodný dědeček jednoho z nejslavnějších hráčů australského fotbalu Michaela O’Loughlina, kterého by neznalí mohli dle vzezření označit za ryzího Aborigince, se jmenoval Jacob Stengel a pocházel z pražské židovské rodiny.
Na příštích stránkách se zkrátka nudit nebudete. Divoká jízda po prašných cestách ještě divočejšího kontinentu začíná. Držte se a pozor na divoké klokany z okolní buše.
Krámek a benzínová pumpa Západočecha Jaroslava Pecánka v Oodnadatta v Jižní Austrálii, na dohled od nehostinné Simpsonovy pouště
SYDNEY
A NOVÝ JIŽNÍ WALES
Nový Jižní Wales zaujímá zhruba jednu desetinu australského kontinentu, ale je spolehlivě nejlidnatějším, nejprůmyslovějším a patrně i nejpestřejším státem. Klimaticky jej můžeme rozdělit do čtyř hlavních zón. Pobřežní oblast o šířce zhruba sta kilometrů zahrnuje úrodná říční údolí, historicky hojně využívaná pro zemědělství, vinařství a mlékárenský průmysl. Nacházejí se tu rovněž hlavní obchodní centra, Newcastle, Wollongong a samozřejmě Sydney. Západněji nalezneme náhorní plošiny a tzv. Velký předěl (Great Dividing Range) v nejčastější nadmořské výšce mezi 500 a 1000 metry, nicméně oblasti dominuje nejvyšší vrchol Austrálie Mount Kosciuszko s 2 228 metry. Na řadě míst se ve velkém choval skot a ovce, pěstovaly brambory a ovoce. Trojice pohoří, která Velký předěl tvoří, tedy Australské Alpy, Modré a Sněžné hory, se rovněž staly oblíbenou turistickou destinací, kam se prchalo před úmornými vedry v nížinách. Třetí zónu představují Jihozápadní svahy (South Western Slopes) s úrodnými lány pšenice a ovsa a pásy eukalyptových a cypřišových lesů. A konečně vyprahlejším Západním pláním (Western Plains) dominoval chov ovcí a těžba minerálů.
Sydney je hýčkaným klenotem státu s mnoha přízvisky: pulzující metropole kultury, obchodu, služeb a nancí, vstupní brána na rudý kontinent, světový přístav, nejstarší australské město (založeno 1788). Malebné kopečky, množství zátok a zálivů mu dodávají pestrobarevný ráz. Není divu, že vznikaly stále nové čtvrti, roztahující se do vnitrozemí, a že počet obyvatel narostl z 500 000 v roce 1900 na současných 5,3 milionu. Prozíravosti zakladatelů města vděčíme za existenci prostorných parků a oblíbené botanické zahrady v samotném centru města, nedaleko bankovní a obchodní tepny Pitt Street a hlavní pošty na Martin Place. Za pár minut můžete procházkou podél vody projít kolem ikonické budovy opery ve tvaru škeble (nebo plachetnice, fantazii se meze nekladou), nábřeží Circular Quay se starou budovou celnice až k Sydney Harbour Bridge, mostu se čtveřicí žulových pilířů a půl kilometru dlouhým ocelovým obloukem. Jeden z nepřehlédnutelných symbolů města byl s velkou slávou dokončen v roce 1932. Mimochodem, tuny ocelových součástek ke konstrukci dodaly také kladenská Poldi, železárny ve Vítkovicích a plzeňská Škodovka. Dělnické domky z červených cihel ustoupily
moderním bytovým komplexům, panoramatu centra vévodí i bezpočet mrakodrapů. Trajekty křižují zálivem jako pilné včelky a přemisťují cestující do rezidenčních čtvrtí i k desítkám městských pláží, nabízejících příjemnou relaxaci uprostřed každodenního shonu.
Zřejmě tím prvním krajanem, který kdy v rámci přírodovědecké expedice do Sydney zavítal, byl na jaře 1793 botanik Tadeáš Haenke z obce Chřibská ve Šluknovském výběžku. Strávil zde asi měsíc výzkumem a sběrem vzorků. Oproti tomu mnoho let v Sydney žil Mark Blucher (1801–1846) z Prahy. Oslnivých panoramat si však zprvu neužíval. Byl sem totiž dopraven z Anglie do trestanecké kolonie za krádež, spolu s dalšími sto osmdesáti hříšníky. Odpykal si šestiletý trest a ve městě zůstal, živil se jako obchodník.
Přeskočíme-li více než století a hrstku dobrodruhů a cestovatelů, jejichž noha spočinula na půdě Nového Jižního Walesu, dostáváme se do období mezi první a druhou světovou válkou. Tehdy do Austrálie z masarykovské republiky odešly asi dva tisíce lidí, zejména dělnických profesí a farmářů. Většinu tvořili Slováci z nejzaostalejších regionů na východě. Československé úřady možné zájemce o vystěhování upozorňovaly na nejistou ekonomickou situaci a restrikce ohledně vlastnictví půdy. Konkrétně v Novém Jižním Walesu byla koupě pozemků podmíněná deklarací kupujícího, že se stane naturalizovaným britským příslušníkem do tří let. Pokud se tak nestalo, úřady měly právo půdu zkon skovat.1
První číslo časopisu Trade Journal of the Czechoslovak Chamber of Commerce for Australia z ledna 1929
1 Archiv ministerstva zahraničních věcí, Obor vystěhovalectví do Austrálie, periodická zpráva, rok 1929, s. 9–10.
Rostoucí Sydney nabízelo živnostníkům a řemeslníkům neomezené pole působnosti. Zároveň se mohli obrátit na československý generální konzulát, fungující od srpna 1920.2 Při úřadu vznikla roku 1929 také Československo-australská obchodní komora, která vydávala vlastní čtvrtletník, v němž představovala možnosti vzájemné obchodní výměny.
Velká hospodářská krize, která na kontinent dopadla se vší tíhou a takřka zdecimovala vlnařský průmysl, ve 30. letech naopak vyhnala mnoho přistěhovalců zpět do Evropy. Tehdy už v Sydney fungoval první spolek, Československý kroužek, založený v prosinci 1927. Osazenstvo se scházelo co pátek v klubovně zakoupené na Parker Street. Přerovský světoběžník Bohumil Pospíšil (1902–1974), který do Austrálie připlul z Hongkongu v listopadu 1929 a dalších osm měsíců strávil jejím objevováním, ve svých cestopisných črtách zmínil i několik podrobnosti o kroužku:
„Klub byl útočištěm nově přistěhovalým krajanům. Funkcionáři pronajali malý jednoposchoďový domek. Ve dvou přízemních místnostech byly dva stoly, židle, knihovnička, mapa ČSR a pár obrazů. Třetí místnost sloužila za kuchyňku
a bar, kde správce klubu bydlící nahoře připravoval jídla a nápitky…“3
Manažer sklářské továrny Josef Široký byl prvním předsedou kroužku, který neměl více než čtyřicet členů, mnozí navíc žili daleko na venkově. Dali ale dohromady kapelu, která se o víkendech starala o hudební doprovod k tanci a zábavě. Pořádaly se občasné pikniky a výlety na pláž. Za podpory konzulátu se rozšiřovala i klubová knihovna, a dokonce vznikl sportovní odbor S. K. Czechoslovakia. Hospodářská krize samozřejmě zasáhla i do činnosti spolku. Dobrovolné nanční příspěvky byly ty tam, dělníci tvořící značnou část členů přišli o práci a každý ztěžka bojoval o živobytí. Sudetská krize a německá okupace způsobily, že před politickou a rasovou perzekucí utekly a Austrálii coby svůj nový domov následně vybraly stovky Čechů a Slováků, z toho sto sedmdesát šest Židů, profesí převážně živnostníků, obchodníků, úředníků a inteligence. Usazovali se v Sydney a Melbourne, kde úspěšně pokračovali ve svém podnikání.4 Mnohem větší počet jich ale pochopitelně zamířil do evropských zemí, zejména do Velké Británie.5 V lednu 1939 otiskl časopis Přítomnost Ferdinanda Peroutky
2 Úřad postupně sídlil na několika místech v centru, například na Wynyard square, na adrese Bayswater Road 40 ve známé čtvrti Kings Cross, nebo v moderních kancelářských budovách Grace Building a Prudential Building.
3 Pospíšil, Bohumil: Naši vystěhovalci a sociální poměry v Austrálii; In: Širým světem, roč. XI, Československá gra cká unie, Praha 1934, s. 95–96.
4 Blíže k českým židovským přistěhovalcům Rosenbaum, Anna: Safe House Down Under. Jewish Refugees from Czechoslovakia in Australia (1938–1944), Peter Lang 2017.
5 Z Britských ostrovů někteří také pokračovali do Austrálie, ovšem až po skončení války, když pochopili, že do osvobozeného Československa se kvůli tamním poměrům již vracet nechtějí. Židovské humanitární organizace organizovaly převozy těchto lidí, společně s přeživšími holocaustu a židovskými sirotky. Blíže Rutland, Suzanne D.: Edge of the Diaspora, Brandl & Schlesinger, Rose Bay 1997, s. 225–256; srov. Seligman, Richard: Very Convenient Everywhere, Vantage, Press, New York 1991.
dopis nejmenovaného bývalého ředitele továrny, jenž popisoval klady a zápory života v Sydney:
„Těžkosti jazykové v obchodním životě nelze podceňovat, i když podle evropských pojmů člověk mluvil zběžně anglicky. Akcent je zde velmi zlý, také proto, že je pomíšen se skotským. Tvrdí-li někdo, že se naučí tuto řeč za pár týdnů, pak je buď génius, anebo myslí řeč, která stačí k tomu, aby v nějakém hokynářství prodával zeleninu. (…) Teplota se zde mění až čtyřikráte denně. Přes den je někdy horko jako v parném létě u nás, pak náhle přijde studená brisa, kdy je potřebí teplý oblek. Někdy je vzduch nesnesitelně vlhký a přitom teplý, takže Evropanům vyvstává olejovitý pot a nelze pracovat, špatně se dýchá a člověk je smrtelně unaven. Co o Sydney málokdo ví: není tu vůbec možnost zažít něco, co souvisí s uměním. Není divadla, není koncertů, není architektury, kina hrají jen anglické a americké lmy. Hlavní zábavou je sport, především dostihy, kde se prosází miliony liber. Kaváren v našem smyslu zde není. Stinnou stránku tvoří zvířena všeho druhu. O trápení se spoustou much a komárů v létě ani nemluvím. Na prvního motýla jsme zírali trochu vyjeveně. Měl přes 15 centimetrů rozpětí křídel. Ale není zde procházek v lesích a polích, protože noviny varují před hady. Výstrahy, aby v parku nikdo nechodil přímo pod stromy, anebo si poblíž stromu nelehal, jsou téměř denně uveřejňovány v novinách. Koupá se jen v koupalištích, kde jsou ocelové sítě proti žralokům (…) Austrálie je skutečný ráj dělníků. Každý
dobrý dělník má skvělé auto a domek, specialisté žijí velmi slušně. Zástupci evropských rem musí počítat s tím, že se tu volně setkává konkurence celého světa, přičemž anglické se dává přednost, a japonská není cenově k poražení. Bez dostatečného kapitálu je tu začátek nekonečně těžký. Otevřít si například dílnu znamená počítat s vysokými mzdami a s přísnou kontrolou odborových organizací, co do stavu dílny a zacházení s personálem. Ještě bych chtěl říci, že my muži musíme dělat večer a přes weekend i nejhrubší domácí práce, protože najmout si pomocnici je dosažitelné jen pro dolních deset tisíc.“
Pisatelova manželka připojila na závěr dopisu ještě vlastní poznatek: „Mému kdysi ředitelsky obávanému a obsluhovanému manželu připadalo nejprve mytí a utírání nádobí trochu podivné, ale už se z něho stává dosti obstojná služebná. Po prvním čištění bot, drhnutí, vymetání a velkém úklidu měl na rukou puchýře, jaké doma míval jen po tenisovém matchi, ale už to bereme z humorné stránky…“6
Během válečných let se protektorátní úřady postaraly, aby počet židovských uprchlíků klesl na minimum. I cestu těch, kterým se již dříve podařilo vyklouznout ze spárů nacistů a v různých zemích čekali na odplutí do bezpečí mimo Evropu, provázely těžkosti. Někde byli umístěni do internace jako osoby bez domova, někde čelili ústrkům coby občané Říše, někde úřady za tranzitní víza a přechodná povolení k pobytu požadovaly horentní sumy. Ani dosažení vysněného australského cíle neproběhlo bez komplikací.
6 Z dopisů nejnovějších imigrantů: Austrálie; In: Přítomnost, 25. ledna 1939, s. 4–5.
Do přístavu v Sydney v září 1940 připlula z Liverpoolu loď královského námořnictva Dunera, s více než 2 500 internovanými na palubě. Většina byli Židé z Německa, Rakouska, Čech a jiných okupovaných zemí. Okamžitě putovali do internačního tábora v Hay, uprostřed divočiny na hranici Nového Jižního Walesu a Victorie, kde strávili asi půl roku, než se podařilo přesvědčit odpovědná místa, že nepředstavují bezpečnostní riziko a mohou být propuštěni.7
Československý kroužek v Sydney v roce 1940 dosáhl patrně svého maximálního počtu 90 členů, z čehož zhruba třetina dojížděla z venkova. Aktivně se účastnili protinacistických demonstrací, pořádali nanční sbírky na podporu boje za osvobození republiky a zapojili se do činnosti Slovanského výboru, sdružujícího zástupce slovanských národů v Austrálii. Zaměřen byl silně prosovětsky, což v nadcházejícím období způsobilo rozkol. Vlna československých přistěhovalců po únoru 1948 přicházela na jižní polokouli s vlastními syrovými zkušenostmi a odmítala sdílet idealizovaný obrázek o ryzích úmyslech generalissima Stalina a komunistického hnutí nastolit sociální spravedlnost a světový mír. K nelibosti konzulátu, kam mezitím nastoupila prověřená rudá garnitura, začalo tahat „pokrokové“ křídlo komunity za kratší konec. Podle sčítání obyvatelstva v roce 1954 žilo v Novém Jižním Walesu téměř 5500 Čechů a Slováků, přičemž starousedlíci reprezentovali pouhý zlomek. Kroužek o sobě občas dal vědět nějakým memorandem či pocho-
dem za mír pod taktovkou konzulátu, od 25. ledna 1958, tedy na desáté výročí „vítězného února“, začal nepravidelně vydávat vlastní informační bulletin Krajan, avšak obecně paběrkoval a iniciativu zcela převzaly nově založené krajanské spolky a organizace.
Řeč je především o Tělocvičné jednotě Sokol Sydney, jejíž historie se začala psát 5. července 1950, když se na založení dohodlo devětačtyřicet sokolských nadšenců. Půjčovali si každou středu večer tělocvičnu YMCA na Pitt Street. Kromě cvičení pořádali i oslavy významných výročí, přednášky a kulturní programy. V dalších letech přibyla také knihovna, pořádání tanečních zábav a besídek. Na papíře k sydneyské jednotě náleželo až 168 členů, ale její aktivity záhy ochably a v polovině roku 1953 i hrozilo, že zanikne. Ochotných a organizačně schopných činovníků bylo poskrovnu a YMCA navíc odmítala Sokolu pronajmout tělocvičnu na delší dobu a požadovala, aby všichni účastníci vstoupili do jejích řad. Až o čtyPrvomájová demonstrace Československého kroužku, rok 1964
7 Blíže Patkin, Benzion: e Dunera internees, Cassell Australia, Stanmore 1979.
ři léta později bylo zvoleno nové vedení jednoty, rozhodlo se o pravidelných cvičeních, byť stále bez vlastních prostor, pořádání šibřinek s živou hudbou, výuce češtiny pro děti a vydávání věstníku. První číslo vyšlo v květnu 1957 a měsíční periodikum se na příštích několik desetiletí stalo spolehlivým zdrojem informací o krajanech v Sydney. Jen stovky otištěných reklam na služby a nabídky rem a obchodů v českých rukou jasně ukazují, že město bylo našim podnikatelům zaslí-
Sokolský věstník
Ceremoniál rozvinutí sokolského praporu v Sydney v roce 1958
Oslava v krojích po dokončení Národního domu ve French’s Forest
bené. V říjnu se konaly sokolské šibřinky s živou hudbou. Cvičilo se ve školní hale ve Fort Street nebo v komunitním centru na Mountain Street nedaleko městského Victoria parku. Teprve od roku 1975 se v severním předměstí French’s Forest v několika fázích vybudovala prostorná zděná sokolovna a národní dům pod jednou střechou, kde se napříště koncentrovaly nejen cvičební aktivity, ale krajanský život ve všech podobách.
Vedle Sokola se počátkem 50. let ustavilo také Československé národní sdružení „Pravda vítězí“, přičemž někteří lidé, včetně zakladatele Miroslava Horňáka, byli členy obou organizací. Sokol a Sdružení také společně pořádaly některé akce, například oslavy 28. října. Nezaostával ani duchovní život. Každou první neděli v měsíci pořádal páter Stanislav Mika (1915–1970) krajanské bohoslužby. Lidé mohli rozšířit i řady Československého skautského oddílu. Od června 1951 začala skupina okolo čtyřiadvacetiletého Františka Bejčka (alias Frank Baychek) vydávat měsíčník (později čtrnáctideník)
Paci c,8 kde čtenáři našli zpravodajství ze světa, Austrálie i Československa, poezii, humor, užitečné informace, ale také některé politické úvahy, jež se u části komunity nesetkaly s pochopením. Typicky pro exil, o hádky ani osobní útoky nebyla nouze, a tak i redakce Paci ku si občas na stránkách vyřizovala účty s činovníky Sdružení i Sokola. Za devět let existence časopis získal značnou popularitu a množství abonentů, pro něž pořádal i hudební zábavy. Sdružení samotné v letech 1957–1973 s různou periodicitou vydávalo vlastní zpravodaj v redakci Bedřicha Mikla a Jaroslava Pražáka.
V roce 1951 se po pažitu rozeběhli hráči fotbalového klubu S. K. Praha Sydney, který téměř každou sezónu zakončil ziskem nějaké soutěžní trofeje či poháru. Nejproduktivnějším hráčem s celkem 378 góly na kontě byl Miloš Muller, kterého si roku 1955 vybrala australská fotbalová reprezentace, aby nastoupil v mezistátním utkání. Proslavili se také hokejisté hrající za I.H.C. Bombers, od roku 1959 znám jako Prague Bombers. Na ledové ploše se stali několikanásobnými mistry Nového Jižního Walesu. Jejich domovským stadionem bylo venkovní hřiště v městském Prince Alfred Park vedle hlavního vlakového nádraží.
Kings Cross je čtvrť nacházející se zhruba dva kilometry východně od centrálního obchodního distriktu Sydney. Počátkem 20. století byla známá koncertními sály a divadly. Na nedalekém výběžku se nacházela základna Garden Island, odkud sem mířili vojáci a námořníci za
Časopis Paci c
Zpravodaj Československého národního sdružení z podzimu 1968
Prague Bombers po jednom z mnoha vítězství
zábavou. Pohoršení slušní občané vytrvale protestovali, ale hazard, prostituce, drogová scéna a další nelibé jevy se tu promíchávaly s bohatou kulturní a gastronomickou scénou, navíc se zde kvůli
8 Paci c souběžně vycházel i ve Wellingtonu na Novém Zélandu péčí Zdeňka G. Kučery.
levnějším nájmům usazovalo mnoho přistěhovalců, což čtvrti dodávalo etnicky pestrý ráz. Ze vzpomínek Bořka Šindlera (1925–2017), nadšeného činovníka krajanského života a pravidelného přispěvatele do různých exilových tiskovin:
„… Kings Cross byl ovšem již tehdy semeništěm neřesti, rejdištěm zločinců a pokoutním působištěm podloudníků všech obměn. Byla to čtvrť vykřičená po celé australské federaci s dámičkami promenujícími se s jistou diskrétní vyzývavostí po chodnících, a vrhajícími skrytě dráždivé pohledy na kdejaké mužské stvoření, a také s možností sehnat pokoutně alkohol – říkalo se tomu „sly grog“ –i po šesté hodině večerní, kdy svatouškovské zákony prodej lihovin zakazovaly. Kings Cross byl soustava křivolakých ulic a uliček kolem živé dopravní křižovatky mezi centrem města a východním Sydney. Kdysi, za klasické doby koloniální, tam prý stával větrný mlýn. Před druhou světovou válkou se tam shromažďovali umělci všech uměleckých vyznání a odstínů, pokud se tehdy o umění v Austrálii dalo vůbec hovořit, a za války tam vtrhli za zábavou a povyražením američtí vojáci, a jejich každovečerní halasná přítomnost i jejich dolary byly chtivými dámičkami vítány s nepotlačovanou rozkoší. Tak i v padesátých letech tam po soumraku bylo slyšet jazyky a potkávat námořníky ze všech koutů globu, a to byla senzační podívaná nikde jinde v Austrálii nevídaná a nezakoušená. Samozřejmě sem tam se do té bizarní lidské změti vedrala i čeština, a neslavně proslulé leč ruchem živě
a hlučně tepající Arabian Café hlučívalo nejedním nářečím jak Moravy, tak i Čech. Někteří z našich krajanů se tam nastěhovali a usadili se v tom polosvětě hříchu a zločinu nadobro, a hrávali tam ferbla ještě před koncem dvacátého století.“9
Lahůdkářství, pekařství, cukrářství, zlatnictví, spediční rma, obchody s nábytkem a textilem, holičství, obuvnictví, realitní kancelář, krejčovský salon. Ty všechny patřily v rušné Kings Cross Čechům, stejně jako oblíbené kavárny a restaurace jako Tatra Viléma Umlaufa, Premier Gustava Hochvalda a Karla Králíčka, Adria rodiny Kosařových, Gulash Bar Petra Engelmana, plzeňský podnik Mamsel Otakara Brejši nebo Praha Oldřicha Grygara a šé uchaře Josefa Strejce na Penny’s lane. Neznamená to, že by se české živnosti koncentrovaly výhradně zde. I na dobrých adresách v samotném centru se jich pár našlo, například známá hodinářská rma Ebner a Němec. V Sydney pokračovalo v podnikatelských aktivitách i několik zavedených rem již z první republiky, kupříkladu Jindřich Vaňha (1889–1961), majitel proslulé rybárny na Václavském náměstí. Na jižní polokouli se jeho podnik s říčními a mořskými pochoutkami nacházel na Devonshire Street ve čtvrti Surry Hills.
Také kulturní scéna v Sydney se seznamovala s talentovanými českými umělci. Když v únoru 1954 zahájila návštěvu Austrálie mladičká Alžběta II., celé město bylo vzhůru nohama. Připlutí královského křižníku do přístavu si údajně nenechal ujít až milion lidí (z celkových 1 863 000
9 Šindler, Bořek: Věstník Sokola Sydney, 5/2012, s. 42–43.
Hodináři Ebner a Němec při práci
Pro rybu jedině k Vaňhovi, v Praze i v Sydney
obyvatel). Na veřejných prostranstvích a stěnách úřadů visely podobizny novopečené britské panovnice. Několik těch největších vytvořil Karel Šara (1896–1968), malíř a dekoratér původem z Ostravy, jehož ovšem touha po exotických dálavách dovedla až do indické Bombaje, kde vyučoval na Akademii umění. Procestoval také Barmu, Srí Lanku, v Himalájích se neúspěšně pokoušel zdolat Mount Everest. Když Indie vyhlásila roku 1947 nezávislost, přestěhoval se do Sydney a pokračoval v tvůrčí i pedagogické činnosti. Zemřel v městečku Moree na severu státu, přesně dva dny po sovětské okupaci Československa. Několik týdnů po této temné události našich moderních dějin v Sydney i s rodinou přistál oceňovaný výtvarník, sochař a keramik Vladimír Tichý (1926–2019). Otevřel vlastní studio na předměstí Parramatta a rychle se stal vyhledávaný coby autor jedinečných soch, dekorativních stěn, podlah, fontán či sloupů zdobících bary, restaurace, lobby hotelů, banky i kostely.
Ve Vídni narozený syn českých rodičů Rudolf Komon (1908–1982) začínal v roce 1952 s malým obchůdkem se starožitnostmi ve čtvrti Bondi Junction. Zákazníci netušili, co vše tento bodrý chlapík s výrazným obočím již prožil. Pracoval jako korespondent československých novin z německých zemí, za války se v protektorátu přidal k odboji, zároveň si přivydělával kresbou karikatur. Jeho matka mezitím zemřela v Berlíně při spojeneckém bombardování. Po roce 1945 pracoval jako korespondent agentury Associated Press a před komunistickým režimem uprchl nejprve do Švýcarska, odkud další
cesta vedla už za oceán. V Sydney se živil prodejem obrazů, stal se také sklepmistrem a velkým popularizátorem pití vína, což v tradičně „pivařské“ Austrálii zprvu neměl snadné. V roce 1959 zakoupil vinotéku na Jersey Road ve Woollahra, kterou přeměnil v Rudy Komon Art Gallery.10 Zde v jistém smyslu objevil klenoty australského malířství a představil je světové komunitě sběratelů i aukčním síním v Evropě a USA. S uměleckou scénou si vybudoval navzájem prospěšný vztah. Podporoval začínající talenty, platil za pronájem studií, kde mohli tvořit, organizoval jejich výstavy – na oplátku získal výhradní právo zastupovat je v jednáních s kupci. Obchod s uměním v Austrálii díky Komonovi nabyl na profesionalitě a stal se
Vladimír Tichý před dokončenou keramickou stěnou
Rudolf Komon ve své galerii, epicentru prodeje moderní australské výtvarné tvorby
mezi smetánkou módou a společenskou potřebou.
V Sydney se zabydlela paleta známých a úspěšných krajanů, stejně jako těch, kteří coby vědci, výzkumníci a vynálezci posunuli lidské poznání kupředu a instituce, kde působili, jim mohly vděčit za vysoký kredit v odborných kruzích. Řadu těchto fascinujících příběhů již ve struč- Mistr Šara a jeho Alžběta II.
10 Galerie má vlastní fond v Národní knihovně v Canbeře: Rudy Komon Arts Gallery (MSS 8327).
nosti představili autoři jiných publikací,11 ale pozornosti by si zasluhovaly mnohem více.
Například Ladislav Karpíšek, na Slovensku narozený, ale v Praze vyrůstající matematik a fyzik, si po příchodu do Austrálii v 50. letech na své konto připsal na 1 200 technických patentů. Vyvinul nový typ rotačního motor, o který měli eminentní zájem Sověti i íránský šáh, nakonec přeorientoval svou pozornost a badatelský zájem směrem k čisté energii, za což se dočkal nominace na Nobelovu cenu.
Poněkud v jiném oboru se proslavil Jan Domabyl, který jako první obohatil australský trh o erotické pomůcky, seznamovací kluby a swingers party.12 Byl obdařen nesporným podnikatelským talentem, o čemž ostatně svědčí, že také provozoval české ochotnické divadlo, spolu s Jiřím Kačerem, Alexandrem Kratochvílem-Mirským a Vlastou Vlažnou,13 a převzal dokonce vedení úspěšného fotbalového klubu SK Praha Sydney. Pravidelně mohl navštěvovat i Československo, což bylo ovšem vykoupeno závazkem spolupráce se Státní bezpečností, který podepsal v lednu 1971.
Úctu a respekt některým přinesla dávná hrdinství z válečných let, například Jaroslavu Novákovi, Aloisi Šedivému, Josefu Doubkovi, Karlu Niemczykovi nebo veliteli legendární 311. bombardovací perutě RAF Vladimíru Nedvědovi, kte-
Ladislav Karpíšek (1924–2018)
Jan Domabyl (1920–2015)
rý pracoval jako vrcholový manažer pro rmu Shell a byl častým návštěvníkem akcí pořádaných v Sokole Sydney. O tom, že o odvážné muže v československé uniformě, které komunisté vypudili, není ani
11 Zejména Ulč, Ota: Naši mezi protinožci (Praha 1998), Kratochvil, Jan: Austrálie, můj nový domov (Brno 2006), Střížovská, Eva: Mezi našimi v Klokánii (Praha 2013).
12 Nejen své podnikání v erotickém průmyslu popsal v pamětech Sběratel sexu (Nakladatelství R3, Praha 1993)
13 Blíže Miller, Jaroslav: Divadelní aktivity českého exilu v Austrálii (1948–1989); In: Moderní dějiny, roč. 21, č. 2, Ústav soudobých dějin AV ČR, Praha 2013, s. 187–191.
Vladimír Nedvěd (1917–2012), po sametové revoluci povýšen na generálmajora
v daleké Austrálii nouze, svědčily i činné pobočky Československé obce legionářské a Svazu československých letců v exilu. Krajanská komunita, s výjimkou Československého kroužku, navázaného na konzulát, se nezdráhala hlasitě vyjadřovat antikomunistická stanoviska.14 Do povědomí veřejnosti se dostalo několik afér, například ta Petrovova v roce 1954.
Vladimír Michailovič Petrov byl plukovníkem sovětského ministerstva vnitřních záležitostí, který od února 1951 pracoval na ambasádě v Canbeře v pozici třetího tajemníka. Na úřadě byla zaměstnána i jeho manželka (s hodností kapitána) Evdokia jako účetní a sekretářka velvyslance. Není překvapující, že ve svých funk-
cích se věnovali také špionážním úkolům. Zejména Petrovová byla velmi cennou odbornicí v oblasti dešifrování. Pár měl možnost poznat klady života na západě a Petrov začal pochybovat o komunistickém zřízení. Byl v kontaktu s Michaelem Bialoguskim, rodákem z Kyjeva, který žil už několik let v Sydney a provozoval zde lékařskou praxi. Zároveň byl informátorem australské zpravodajské služby ASIO, nasazeným do místní ruské komunity. Pod jeho vlivem se Petrov rozhodl zběhnout a dlouhodobě shromažďoval utajované depeše, zasílané Moskvou, aby je mohl ve správný čas vyměnit za azyl v Austrálii. Svůj úmysl tajil i před ženou. Ona chvíle nastala 3. dubna 1954, když se Bialoguski a Petrov sešli v Sydney s důstojníky ASIO, kteří cennému defektorovi nabídli za předané dokumenty pět tisíc liber a ochranu. Celá záležitost měla politické důsledky. Premiér Robert Menzies o deset dní později oznámil parlamentu, že získané informace povedou k velkému odhalení podvratné činnosti až pěti set sovětských agentů v Austrálii i mimo její hranice. Rázem se zvedly protikomunistické nálady, jež ovlivnily také parlamentní volby na konci května. Zvítězili v nich sice levicoví labouristé, avšak koalice Menziesových liberálů s Agrární stranou získala dostatek hlasů, aby mohla pohodlně pokračovat ve vládnutí. Zpráva o zradě se bleskově donesla k Petrovovým nadřízeným, kteří vyslali do Austrálie dva operativce k únosu nic netušící manželky. Panovalo ovšem podezření, že je do
14 Blíže Nekola, Martin: V zemi klokanů proti srpu a kladivu. Protikomunistický exil v Austrálii v první fázi studené války, In: Moderní dějiny, vol. 24, Historický ústav AV ČR, Praha 2016, 221–241.
komplotu zapojená. Na veřejnost uniklo, z jakého důvodu soudruzi Karpinský a Žarkov vážili tak dlouhou cestu. Když se pokoušeli 19. dubna nadrogovanou ženu nenápadně odvléct na letiště v Sydney, čekalo je zde nemilé překvapení v podobě houfu novinářů a masivní demonstrace, organizované právě československými exulanty. Na místě se jich sešlo přes dvě stě, měli transparenty a snažili se zabránit nastoupení Petrovové do letadla. Spustila se vřava, na místě zasahovala policie i hasiči, vše bylo zaznamenáno kamerami. Se značným zpožděním se nakonec stroj vznesl do oblak, i s ostře sledovanou trojicí na palubě. V důsledku mediálního tlaku však rychle zasáhla vláda, během
Dramatická scéna na letišti 19. dubna 1954, Evdokia Petrovová odváděná sovětskými nohsledy…
… a naši zuřivě protestující krajané, kteří si tak vyřizovali účty i s režimem doma
Odpor proti vystoupení teologa Hromádky
Československá demonstrace v Sydney na podzim 1968
mezipřistání v Darwinu byla žena osvobozena agenty ASIO a spolu s manželem dostala politický azyl. Petrovova aféra na pět let zmrazila diplomatické vztahy obou zemí. Češi se Slováky na sebe tímto upozornili a získali potřebné sebevědomí pro pořádání dalších kampaní. Nemuseli ani čekat dlouho. V říjnu 1954 přicestoval na
přednáškové turné po Austrálii Josef Lukl Hromádka, „pokrokový“ lozof a teologický interpret marxismu, pozdější držitel Leninovy ceny míru. Na vystoupeních bylo rovněž velmi živo, pro řečníka samotného v nepříliš pozitivním duchu. Ke zdaleka nejrozsáhlejším protestům krajané přistoupili po okupaci Československa v srpnu 1968.
Posrpnová vlna uprchlíků ani v Sydney nezůstala bez odezvy. Stávajícím spolkům přibyli členové a nové vznikly. Skupina kolem Olivera Fialy, Jana Jiráska a Jany Reichové na jaře 1972 založila místní skupinu Společnosti pro vědy a umění, která přilákala okolo třiceti zájemců a 19. května uskutečnila první z dlouhé řady odborných přednášek.15 Věnovala se vývoji australského divadelnictví a vyslovil ji někdejší herec Fiala, který zastával prvních osm let funkci předsedy skupiny a byl profesorem na fakultě dramatu University of New South Wales. Patřil k vrcholným recitátorům a znalcům poezie, evropského i australského divadelnictví.
Napsal několik knih, včetně sbírek poezie a své biogra e,16 zrežíroval také Čapkovu divadelní hru Ze života hmyzu a díky působení na univerzitě se mnoho setkání SVU, koncertů, promítání, výstav či recitačních večerů mohlo uskutečnilo přímo v kampusu.
Na podzim 1974 se zrodil druhý krajanský klub, tzv. Czechoslovakian Country Club, s téměř stovkou zakládajících členů. Jednalo se o lidi žijící převážně
Profesor Oliver Fiala (1923–2018) při krajanské vzpomínkové akci na univerzitě
v západních předměstích, popřípadě městečkách v Modrých horách, pro které bylo logisticky náročné dojíždět do sokolovny ve French’s Forest. Kdo nemá představu o rozlehlosti metropolitní oblasti Sydney, museli urazit vzdálenost zhruba sedmdesáti kilometrů jedním směrem. Zájemci o setkávání a české zábavy si proto v okolí příležitostně pronajímali školní místnosti, salonky v hostincích nebo jednoduše pořádali grilování ve veřejných parcích. Při jedné hromadné akci u starousedlíka Jaromíra Rutara (1923–1996), který vlastnil kuřecí farmu a motel, počátkem 70. let bylo rozhodnuto o nákupu vlastní-
15 Blíže Fiala, Oliver a Jirásek, Jan (eds.): SVU Sydney (1972–1992), Záznamy z dvacetileté činnosti Místní skupiny Společnosti pro vědy a umění v Sydney, vl. nákladem, 142 s.
16 Fiala, Oliver: Oliver’s story: a personal account of growing up in a far away country, 1923–1948, vl. nákladem, Bathurst 2014.
ho pozemku. Vybírání toho nejvhodnějšího, kde by úřadům ani sousedům nevadil občasný hluk a větší množství lidí, ovšem zabralo nějaký čas. Až konečně se coby ideální jevila zalesněná parcela podél Devonshire Road v předměstí Kemps Creek. Komunita vybrala nance a podílela se přímo na stavbě klubovny a přilehlé restaurace. Místo brzy ožilo a stalo se hojně navštěvovaným Čechy i Australany. A zejména začalo vydělávat dostatek peněz, například provozováním pokerové herny a pronájmem velkého sálu na svatby, bály a konference, které se mohly investovat do dalších úprav a rekonstrukce. Funkci tajemnice klubu dlouhá léta vykonávala agilní spisovatelka a básnířka Hana Gerzanicová-Honsová (1928–2023) a k váženým členům patřil také plukovník Jan Novák (1897–1996), veterán první světové války, legionář a účastník bitvy u Zborova. V Austrálii žil od roku 1951, spoluzakládal zdejší Československou obec legionářskou, byl doživotní čestný předseda Nezávislého sdružení bývalých československých vojáků v Novém Jižním Walesu, vydával časopis Legionářská hlídka, byl držitelem několika vysokých vyznamenání. Jedno mu ostatně během státní návštěvy Sydney v dubnu 1995 předal také prezident Václav Havel.
Sokol, Country club, množství časopisů i krajanů žijících a podnikajících ve čtvrti Kings Cross dodávalo Sydney zpestření v podobě české a slovenské kultury, zvyků, výrobků a kuchyně. V roce 1976 se díky etnickému vysílání stanice SBS roze-
Hana Gerzanicová-Honsová při sázení lípy na dvoře country klubu
Osmadevadesátiletý Jan Novák během setkání s českou hlavou státu
zněly oba jazyky i na rozhlasových vlnách díky redaktorům Vlastě Vlažné, Jane Reichové a Vladimíru Špačkovi.17 Vysílání pokračovalo s přestávkami, v různém personálním složení a podobách až do počátku roku 2020.
Alespoň na australské poměry v hustě osídleném Novém Jižním Walesu po-
17 Blíže Reichová, Jana: Radio reminiscences: the Czech broadcasting service in Sydney, beginnings and history to 1992, Czech-Australian Artspectrum Association, French’s Forest 1999.