9788028403775

Milí přátelé na cestách, uteklo již pěkných pár roků od doby, kdy jsme připravili knížku Brdy známé ineznámé. Otevřel se tehdy dlouho nepřístupný vojenský prostor asním inádherná místa, která stála zato objevovat. Nechtěli jsme tohle dílko pojmout jen jako tradiční turistický průvodce, atak jsme dali průchod inašim pocitům, vytáhli vzpomínky na dávné inedávné toulky. Tehdy nás nenapadlo, že na Brdech tohle naše putování zdaleka nekončí aže zjedné knížky bude nakonec celá edice. Atak teď listujete již třináctým svazkem spodtitulem „známé ineznámé“, věnovaným Třeboňsku. Pojďte tedy snámi za poznáním rázovité oblasti, vníž se tak úžasně do dějin rybníkářství zapsali mistři svého řemesla jako Josef Štěpánek Netolický, Jakub Krčín či Mikuláš Ruthard, krajem, spojeným smocným rodem

Rožmberků či slavnou pěvkyní Emou Destinnovou, která tady marně hledala lék na své raněné srdce. Čekají na nás úžasné památky včetně třeboňského zámku, mimořádná soustava rybníků včetně největšího unás – Rožmberka aobdivuhodná technická díla, znichž nejznámější je Zlatá stoka. Unikátní je imalebná oblast Vitorazska, vníž se to vždycky tak trochu míchalo mezi Čechami aRakouskem. Tu je nejlépe projít pěšky nebo projet na kole– je to taková poklidná rodinná klasika, bez velkých kopců. Akdyž se příjemně unavíme, nebudeme odtud spěchat– čekají na nás útulné hospůdky stěmi nejlepšími rybími specialitami. Odůvod víc, proč se sem vracet…

OBSAH

Křížem krážem kapřím královstvím ... 8

Veselsko ....................... 11

Kardašova Řečice a okolí .......... 35

Stráž nad Nežárkou a okolí ........ 51

Lomnicko ...................... 69

Třeboň a okolí .................. 95

Chlum uTřeboně a okolí ........ . 125

Suchdolsko .................. . 153

Vitorazsko .................... . 177

Novohradsko .................. . 191

Třeboňsko turistické ............ . 225

Rejstřík ...................... . 229

Křížem krážem kapřím královstvím

Každá oblast v České republice je něčím zvláštní, něčím speci cká. Co je zvláštností Třeboňska je patrné na první pohled. Je to voda, ať již v podobě řek, potoků a stok, rybníků nebo jezer v zatopených pískovnách. Z celkové rozlohy (700 km²) chráněné krajinné oblasti (CHKO) Třeboňsko tvoří vodní díla asi 15%. Fenoménem, jaký v takovém množství u nás (ale ani nikde jinde v Evropě) nenajdeme, jsou však rybníky. Jejich budování na rozsáhlém území v okolí Třeboně má dlouhodobou tradici. První stopy člověka jsou v těchto končinách zaznamenány ve střední době kamenné (mezolitu), roztroušená sídla především při řece Lužnici existovala i v neolitu, jádro oblasti ale zůstávalo po staletí neosídleno – bránila tomu močálovitá krajina, porostlá hustými neprostupnými pralesy. Její postupnou kultivaci a přeměnu na pole a louky, případně na místa vhodná pro zakládání nových vesnic zásadním způsobem umožnila až stavba rybníků. Třeboňské rybníkářské dědictví je příkladem děl zhodnocujících původně nehostinnou a neobyvatelnou krajinu prostřednictvím jejího odvodňování. Dnes slouží rybníky především k chovu sladkovodních ryb, mají však nezastupitelnou funkci i při povodních, u některých vystupuje do popředí také význam rekreační (Svět, Staňkovský, Dvořiště, Holná, Nový lipnický).

Umělá vodní díla, inspirovaná budováním rybníků ve středověké Francii, tu vznikala již v době vlády Karla IV. ve 14. století, vrchol však nastal na počátku 16. století za Petra IV. z Rožmberka, v jehož službách pracoval Josef Štěpánek Netolický. S jeho jménem je spojena první fáze systematického budování třeboňské rybniční soustavy včetně unikátního vodohospodářského díla – Zlaté stoky, dokládajícího vysokou

úroveň naší techniky v minulosti. Štěpánkovým pokračovatelem byl Mikuláš Ruthard z Malešova, který se zasloužil například o vybudování rybníků poblíž Chlumu u Třeboně. Druhým vrcholem třeboňského rybníkářství byla druhá polovina 16. století, kdy zdejší rybniční soustavu zvelebil a rozšířil rožmberský regent Jakub Krčín z Jelčan, který mimo jiné založil náš největší rybník Rožmberk. Na jeho ochranu před povodněmi vybudoval v letech 1584–1585 i Novou řeku, umělý odlehčovací vodní kanál, odvádějící část vod Lužnice do Nežárky. Za třicetileté války trpěli nejen lidé, ale i rybníky; řada jich zpustla, byla vypuštěna nebo zcela zničena. Naštěstí Třeboňsko nepostihla vlna rušení rybníků v 17. a 18. století, která jinak zasáhla prakticky celé Čechy. Nové oživení nastalo ve 2. polovině 19. století zásluhou vrchního správce třeboňského velkostatku Josefa Šusty. Dnes tvoří třeboňské rybníky 16 vodohospodářských soustav náležejících převážně do povodí Lužnice a Nežárky. V roce 2002 byly významné kulturní a technické památky Třeboňska – historické centrum Třeboně, rybníky Rožmberk a Svět, Zlatá stoka, Nová řeka a část Staré řeky – prohlášeny za národní kulturní památku a roku 2003 nominovány k zápisu na seznam památek světového dědictví UNESCO pod názvem Třeboňské rybníkářské dědictví. Nejvýznamnější vodní plochy jsou od roku 1990 evidovány jako

mokřad mezinárodního významu podle Ramsarské úmluvy a od roku 1993 je tímto způsobem registrována i část rašelinišť.

S rybníkářstvím je jako pupeční šňůrou spojena i Třeboň – perla mezi historickými městy ve střední Evropě. Rybářství jako hlavní zdroj obživy je mezi obyvateli stále početně zastoupeno, přímo v Třeboni sídlí i současný největší producent živých kaprů v České republice Rybářství Třeboň, a.s. To všechno přispívá k charakteristice historického města Třeboně jako hlavního města rybníků, rybníkářství a celé významné tradice umělého chovu sladkovodních ryb u nás.

A když už je řeč o vodě – zdejší řeky, především Lužnice, v menší míře i Nežárka, jsou vyhlášeným rájem vodáků. Lužnice je u vyznavačů pádel nekorunovanou královnou, o které platí, že kdo ji alespoň jednou v životě nesjel, nemůže se považovat za vodáka. Lužnici i Nežárku lemují četné kempy a vodácká tábořiště s rázovitými hospůdkami (další jsou v blízkých obcích), kde se dá užít ta pravá a nefalšovaná zábava, na kterou se pak dlouhá léta vzpomíná.

Rybníky a voda vůbec jsou jistě nejtypičtějším atributem Třeboňska, nikoli však jediným. Ještě ve 12. století pokrývaly prakticky celé území lesy, dnes zabírají necelou polovinu (45 %) chráněné krajinné oblasti. Typickou dřevinou

jsou duby, které se od počátku rybníkářství vysazovaly na hráze a břehy rybníků, aby je jejich kořeny zpevňovaly; řada z nich je starší než 200 let. Najdeme mezi nimi i skutečné velikány s mohutnými boulovitými kmeny a košatými korunami, chráněné jako památné stromy. K mnohým se vážou zajímavé příběhy a pověsti, často spojované se zdejším panstvem nebo s osobou rybníkáře Jakuba Krčína a jeho bájnými spojenci – čerty. Pokud takové dubisko sejde věkem, nechává se jeho suché torzo dál stát jako nedílná součást zdejší krajiny. Mimořádně bohaté je zastoupení ptáků, zejména vodních. Odborníci uvádějí, že jich na Třeboňsku žije 280 druhů, z toho více než 180 zde pravidelně hnízdí. Platí to o různých druzích potápek, kormoránu velkém, kvakoši nočním, bukači velkém a bukáčku malém, volavce popelavé, huse velké, čápu bílém i černém.

Pominout nemůžeme ani historickou architekturu, jako jsou gotické, renesanční i barokní měšťanské domy a radnice (Třeboň, Veselí nad Lužnicí), kostely a kláštery, zámek ve Třeboni, spojený s posledními Rožmberky, zámek ve Stráži nad Nežárkou, v němž žila slavná pěvkyně Ema Destinnová, a zámek v Chlumu u Třeboně, odkud se na osudnou cestu do Sarajeva vydal arcivévoda František Ferdinand d’Este. Ozdobou desítek vesnic a osad je rázovitá lidová architektura ve stylu selského baroka.

Rozednívá se, je konec října, krátce po sedmé. Stojím na hrázi, po které vede silnice, a klepu se zimou. Slunce si obtížně razí cestu přes chuchvalce mlhy nad rozlehlou, teď ale z větší části vypuštěnou vodní hladinou, nad kterou s křikem poletují stovky racků a dalších ptáků. Z nevelké dálky, kam ale oči zatím nedohlédnou, se ozývají hlasy a volání. Pak se z mlhy vynořují pramice se stojícími rybáři s dlouhými bidly v rukou, jiní táhnou vodou sítě zvané nevody plné ryb. V lovišti pod hrází je jich už tolik, že se pod nimi voda doslova vaří. Je třeba je urychleně roztřídit, naložit do kádí a odvézt na sádky. Nejprve přicházejí na řadu ryby doplňkové, choulostivé na nedostatek kyslíku – štiky, candáti, sumci a druhy býložravé. Teprve pak přijdou ke slovu odolnější kapři. A že jsou to, pane, chlapáci; někteří mají šest někdy i osm kilo. Mlha se rozpouští, světla přibývá. Před chvílí přijel autobus se školními dětmi, které se sem vydaly za atraktivní podívanou. V jednom ze stánků se začíná s vařením rybí polévky, v nabídce nebudou chybět ani hranolky z kapra, rybí řízky a samozřejmě pivo.

Jsem novinář a byl jsem sem vyslán, abych vytvořil reportáž o výlovu Horusického rybníka. Jak to udělám, nevím, mám z toho všeho trochu zmatek. Zjišťuji, že výlov se vlastně slovy popsat nedá. Ten prostě musíte vidět, zažít ho na vlastní, i když často husí kůži. V. S.

Místo rožmberských veselic

Podle jména města můžeme odhadnout, že jeho zakladatelé byli veselé kopy. Rožmberský archivář Václav Březan v 16. století vypravuje, jak bylo ve Veselí při veselicích a kratochvílích pořádaných Rožmberky. Například v dubnu 1561 se poblíž města konala štvanice na medvědy a po ní koňské dostihy, běžecké závody chrtů, zápasy kohoutů, střelba z kuší i ručnic na cíl, skoky a hody do dálky, hry v kostky i další soutěže, každý večer končil hodokvasem a nevázanou zábavou. K rytířským kratochvílím se sem spolu s Vilémem z Rožmberka a jeho mladším bratrem Petrem Vokem sjelo mnoho vzácných hostů; čestné místo mezi nimi zaujímal arcikníže Ferdinand, který prý při štvanici a následných sportovních soutěžích předvedl statečnost, sílu a obratnost. Při tom všem se stihl sejít i k rozhovorům s několika nejvyššími zemskými úředníky.

Veselí má sice ve jménu přídomek nad Lužnicí, leží však na soutoku této řeky s Nežárkou; obě protékají středem města téměř souběžně, vzdálené od sebe asi 200 metrů. Město, mekka

pěších turistů, cyklistů i vodáků, je vstupní branou do dvou světů – kromě rybničnatého Třeboňska i do Soběslavsko-veselských blat, nazývaných také blata Pšeničná, s nádhernými ukázkami zděné lidové architektury ve stylu selského baroka. Vzniklo spojením dvou původně samostatných měst – Veselí nad Lužnicí a Mezimostí. Prvotními slovanskými obyvateli těchto končin byli asi Doudlebové, počátky trvalého osídlení jsou však spojeny až s rozvětveným rodem Vítkovců, konkrétně s Rožmberky, kteří si také v místě dnes zvaném Talíř nebo Na Talíři vybudovali tvrz. Některé staré kroniky sice tvrdí, že Veselí bylo jednou ze tří tvrzí, které na jihu Čech založila kněžna Libuše, ale jde samozřejmě o mýtus (jakým je sama Libuše), jehož pravděpodobnost se blíží nule. Kdy tvrz zanikla, není známo. Podle některých zdrojů to bylo již na počátku 15. století; archeologické nálezy však dokládají její existenci od 13. až do 16. století. Stávala nad mokřady Bechyňského potoka na severním okraji města, nedaleko soutoku Lužnice s Nežárkou. Dnes ji připomíná už jen oválný, asi 30 metrů dlouhý pahorek, ze tří

Veselí nad Lužnicí – kostel Povýšení sv. Kříže a fara

stran obklopený podmáčeným, až 18 metrů širokým příkopem. Do roku 2013 bylo místo zarostlé stromy, téměř neprostupné a dno příkopu se postupně plnilo odpadky a posekanou trávou. Ve zmíněném roce dalo město tvrziště prořezat a skládku v příkopu zakázalo. Dnes je tak prohlídka tvrziště o něco příjemnější.

Zrodilo se město

Při tvrzi na významné „solné“ stezce vznikla osada Veselí, poprvé písemně zmiňovaná v roce 1259 jako majetek VokaI. z Rožmberka. Kolem roku 1300 už byla městečkem, které se na začátku 14. století stalo královským majetkem. V roce 1362 je císař Karel IV. povýšil na královské město a do znaku mu dal stříbrného českého nekorunovaného lva v červeném poli. Nikdy ale nezískalo právo na vlastní hradby, a tak zůstávalo neopevněné; často tak doplácelo na vpády nepřátelských vojsk i průchody různých armád. Není známo, zda se během husitských válek stalo cílem kališníků z nedalekého Tábora, tak jako třeba Soběslav a Třeboň. Pravděpodobně je ale husité ušetřili, tím spíš, že většina zdejších obyvatel byla víry podobojí. Nehrazené město možná odolalo husitským vojskům, neubránilo se ale fanatické sektě adamitů, kteří sídlili v blízkých lesích při Nežárce, přepadávali a olupovali okolní vsi a městečka. Jedné noci roku 1425 přepadli adamité i Veselí, vypálili je a 16 mužů zabili.

Utrpení obyvatel města ale nebylo zdaleka u konce. Po bitvě u Lipan, 31. května 1434 se rozpoutaly další boje, a to mezi tábority a Oldřichem z Rožmberka, jejich zavilým nepřítelem. Boje si vyžádaly obrovské škody na obou stranách. Veselí a okolní obce, které tvořily nárazníkovou zónu mezi oběma stranami, se staly

dějištěm bitev, loupeží, vražd a vypalování. To vše trvalo až do roku 1452, kdy se táborité vzdali Jiřímu z Poděbrad.

Město bylo často dáváno do zástavy; v roce 1491 je získali do dědičného držení Rožmberkové. Hlavně za Petra Voka nastal mohutný rozmach rybníkářství, rozvíjela se řemesla. Roku 1612 však páni z Růže vymřeli a Veselí přešlo na Švamberky, za jejichž správy začalo chudnout. V roce 1619 je vypálila císařská armáda. Zoufalí obyvatelé prchali do okolních lesů a bažin. Císařští je pronásledovali – koho dostihli, toho nejprve zohavili a pak zabili. Ještě hůře bylo ve třicetileté válce, kdy lidé umírali hlady přímo v ulicích. Po bitvě na Bílé hoře dostalo Veselí císařskou milost a odpuštění za účast ve stavovském povstání, byly opět zavedeny trhy a povoleno vaření piva. I díky tomu tu následná rekatolizace proběhla bez problémů. V roce 1660 získali panství Schwarzenbergové a zůstali zde až do roku 1918, kdy město získalo plnou samostatnost.

Oheň – ničitel

Roku 1764 zažilo Veselí velký požár, při kterém vyhořela radnice i s městským archivem, pivovar a čtyři rozlehlé měšťanské domy. Oheň tady řádil také v červnu 1866; přenesl se i do Mezimostí, kde stačil strávit 35 domů.

Veselsko

Nová radnice ve Veselí

Rozvoj díky nádraží

O něco mladší než Veselí je sousední Mezimostí, položené na pravém břehu Nežárky; poprvé se uvádí ve 14. století. Jeho původními držiteli byli páni z Mezimostí, kteří se nazývali Jeníkové a v erbu měli chrta. Sídlili na tvrzi, která stávala na ostrově mezi rameny Nežárky nedaleko soutoku s Lužnicí, jen několik stovek metrů od tvrze veselské, takže majitelé si mohli navzájem téměř nahlížet do oken. V blíže neznámé době za Rožmberků ztratila význam a jako nepotřebná zanikla. Když roku 1465 prodával Jan z Rožmberka místní dvůr obci Mezimostí, vyhradil si kopec, „kdež jest tvrz byla“. V roce 1494 povýšil PetrIV. z Rožmberka původní osadu na městečko se všemi právy svobodných měst, které dostalo do znaku rožmberskou růži ve stříbrném poli. Později zde vznikl panský dvůr, jehož majitelé se často střídali. Na rozdíl od Veselí si Mezimostí dlouho uchovávalo spíše vesnický charakter – obyvatelé se živili hlavně zemědělstvím, řemesla tu moc nekvetla. S Veselím však sdílelo městečko po většinu času společné osudy. Vzhledem k nepříznivější poloze tu kromě vojsk a požárů působily značné škody i katastrofální povodně, které bez milosti odnášely, co se dalo, a přiváděly tak obyvatele do velké bídy, takže často neměli ani osivo na osetí polí, o daních vrchnosti ani nemluvě. Na počátku 15. století žilo v Mezimostí kolem

250 obyvatel, ve Veselí asi o stovku víc. Tato „dištanc“ se udržovala po dlouhou dobu, teprve v 19. století začalo Mezimostí své sousedy dohánět a na začátku 20. století už bylo větší a lidnatější než Veselí, a tak se není co divit, že v roce 1908 bylo povýšeno na město. Zásluhu na jeho rychlém růstu měla dráha císaře Františka Josefa z Vídně do Prahy, dokončená v roce 1870, která přes Mezimostí vedla. Ba co víc: v roce 1874 se rozjely vlaky i po nově dokončené odbočce z Mezimostí do Českých Budějovic. A když se roku 1887 přidala i trať do Jindřichova Hradce a Jihlavy, stal se ze zdejšího nádraží důležitý železniční uzel, jeden z nejvýznamnějších v zemi.

Od roku 1994 je Veselí nad Lužnicí členem klubu „Veseláků“, který sdružuje obce mající ve svém názvu Veselí. (Pokud by to někdo náhodou nevěděl, je jich celkem osm.)

Naši furianti

Snad každý ví o řevnivosti mezi Hradcem Králové a Pardubicemi, případně Spartou a Slavií. S tím je dobře srovnatelná i nesnášenlivost, jaká panovala mezi Veselím a Mezimostím. I když je od sebe dělilo jen několik desítek metrů a most přes Nežárku, mohlo by se zdát, že mezi nimi leží celý oceán. Cizinec neznalý poměrů, který tudy projížděl, musel mít přitom pocit, že jede přes jedno město. Nesporné bylo i propojení hospodářské a kulturní. Prozíraví, většinou vzdělanější občané obou sídel doporučovali jejich sloučení a zdůrazňovali výhody, které by to přineslo. Otázka sloučení se často vyskytovala na programu jednání obecních zastupitelstev a obecních rad. V cestě ke spojení nestály jen majetkoprávní poměry, ale hlavně tvrdé hlavy místních patriotů,

Veselí nad Lužnicí – radnice v části Mezimostí

typických furiantů. Nad vším vždy zvítězila nesnášenlivost mezi „košťálníky“ (přezdívka Veselských odvozená od tradičního pěstování zelí) a „chramošťáky“ (posměšné označení Mezimostských). Někteří občané Mezimostí projevovali odpor proti všemu, co přicházelo z Veselí a tvrdili, že větší Mezimostí přece nebude ustupovat menšímu, i když historicky staršímu Veselí. A tak dne 7. června 1935 zamítlo obecní zastupitelstvo v Mezimostí sloučení s Veselím „jednou provždy“. A o rok později nasadilo místnímu patriotismu korunu, když název Mezimostí změnilo na Mezimostí nad Nežárkou. Místní triumfovali: „Nyní máme kromě větší rozlohy i delší název než Veselí!“

Ale člověk míní a úřední šiml mění. Tím hůř, že šlo o šimla, který zařehtal v pohnuté době německé fašistické okupace. Tehdy se otázkou sloučení Veselí a Mezimostí začaly zabývat protektorátní úřady. V prosinci 1941 daly Mezimostským na vědomí, že když ke sloučení měst nemůže dojít

dobrovolně, bude provedeno z moci úřední. Verdiktu říšské moci se odporovat nedalo, to bylo příliš nebezpečné. A tak vzniklo k 1. 1. 1943 z obou měst konečně město jediné, pro které ministr vnitra ustanovil jednotný německý název Frohenbrück a český úřední název Veselí nad Lužnicí. Zároveň bylo rozhodnuto, že sídlem správy bude radnice v Mezimostí. Tam pak úřadovala správa města, později městský národní výbor, až do roku 1991. Po osvobození v roce 1945 uspořádali nespokojení a „ukřivdění“ občané Mezimostí podpisovou akci pro opětovné rozpojení měst, ale neuspěli. Ministr vnitra československé vlády nařídil, aby obce Veselí nad Lužnicí a Mezimostí nad Nežárkou, jež zanikly v době nesvobody, byly obnoveny v jednu politickou obec a byly společně spravovány jako celek místním národním výborem ve Veselí nad Lužnicí. Pozdější léta prokázala, že sloučení obou měst bylo prospěšné, i když starší generace se místního patriotismu ještě dlouho obtížně zbavovala.

Procházka městem

Veselí je pěkné město, jako stvořené k příjemným procházkám. Začít můžeme na rozlehlém náměstí T. G. Masaryka (ve veselské části), kterému vévodí nádherná renesanční radnice z druhé poloviny 16. století, dnes nazývaná Stará, po požáru na začátku 17. století přestavěná pozdně renesančně. Po dalším ohni v roce 1764 bylo její průčelí upraveno barokně a doplněno

Veselsko

Renesanční Poštovský dům na veselském náměstí T. G. Masaryka

přes Lužnici ve Veselí

o hodinovou věž. Průčelí zdobí mimo jiné tři erby – habsburský, rožmberský a schwarzenberský. Radnice sloužila svému účelu až do roku 1897, kdy se sídlem starosty a správy města stala Nová radnice. Objekt se pak využíval jako hostinec s tanečním sálem a jevištěm. Dnes je v majetku soukromé osoby. V nádvoří se zachovaly stavby pivovaru a sladovnické věže. Pivo se zde vařilo od 16. století do roku 1895, sladovna ukončila provoz až roku 1935.

Vedle stojí další skvostný renesanční objekt čp. 111, dům někdejšího starosty Martina Lomnického z přelomu 16. a 17. století, s atikou s obloučkovými štíty, při restaurování ve 20. století opatřený novorenesanční sgra tovou omítkou. Nazývá se také Weisův – podle zdejšího rodáka Karla Weise (1862–1944), hudebního skladatele, sběratele a vydavatele lidových písní z oblasti Blat. Od roku 1950 v něm sídlí Blatské muzeum, dnes součást Husitského muzea v Táboře. Stálá expozice nazvaná Z pokladů muzea představuje uměleckohistorické sbírky z 15. až 21. století, dokumentující tehdejší život na malém městě – cechovní malovýrobu, bytovou kulturu a vzdělanost. Samostatný sál je věnován národopisu Blat.

Pozornost zasluhuje i dům čp. 22 na západní straně náměstí se třemi renesančními štíty ze 16. století, upravený barokně

a klasicistně. Jmenuje se Poštovský, protože v minulosti v něm bývala poštovní stanice, jedna z nejstarších u nás.

Nedaleko náměstí směrem na jihozápad, v dominantní poloze na výšině nad hlavní silnicí, stojí kostel Povýšení sv. Kříže s vysokou, zdaleka viditelnou věží, umístěnou nesymetricky k boku lodi. Jeho jádro pochází již z rané gotiky, z doby kolem poloviny 13. století, a za stavebníky je třeba považovat zakladatele obce Rožmberky. Kolem roku 1360 byla svatyně doplněna o presbytář a v letech 1542–1544 o jižní předsíň, vystavěnou již v renesančním slohu, na třech stranách vrcholící atikou s obloučkovými štíty. Původní dřevěný strop lodi nahradila v roce 1655 nová klenba. Věž byla přistavěna v roce 1598 na náklady Petra Voka z Rožmberka a v její části vznikl Boží hrob. V roce 1724 ji barokně upravil významný architekt Anton Erhard Martinelli. Po dohodě na faře je možné na věž vystoupat a potěšit se krásnou vyhlídkou na město a okolí. Uvidíme tu i čtyři zvony, pocházející z 15.–17. století. Kostel byl upraven tak, aby působil dojmem pevnosti – má dokonce falešné střílny. Z nejstaršího období se dochoval raně gotický ústupkový portál z doby kolem roku 1260 a fragmenty gotických nástěnných maleb v presbytáři. Zařízení je vesměs barokní a pseudoslohové. Často se tu konají koncerty vážné hudby, a to v rámci Veselského hudebního léta a Jihočeského hudebního festivalu.

Prostranství kolem kostela bylo revitalizováno a do výklenků kamenné zdi umístěna prostá křížová cesta v podobě jednoduchých dřevěných křížů. Malebný celek vytváří s kostelem vzorně opravená patrová barokní fara čp. 3 s vnějším kamenným schodištěm a branou s barokním štítem do dvora. A není to fara ledajaká: pyšnila

Most

se titulem „velký vikariát veselský“, v historických pramenech uváděným roku 1617. V roce 1902 byl vikariát povýšen na děkanství. Do ohradní zdi před farou je zakomponovaná výklenková kaple se sochou sv. Jana

Nepomuckého. Architektonickou zajímavostí je sokolovna čp. 2 v Budějovické ulici – také u kostela, ale na opačné straně, než je fara. Pochází z roku 1905 a byla vystavěna ve stylu secese.

Bylo – nebylo

Zástavbu Mezimostí tvoří převážně rodinné domy. Historické jádro této části města se soustřeďuje kolem Malého náměstí s velkou barokní kaplí sv. Floriána z roku 1715, doplněnou o mladší věž s gotizujícími prvky. Byla postavena na náklady obce a zasvěcena sv. Floriánovi, osvědčenému ochránci před ohněm. V případě Mezimostí se ale příliš neosvědčil.

Při ničivém požáru v roce 1862 vyhořela značná část města, zničena byla i původní věž kaple, na které se roztavily dva zvony. Stojí tu i bývalá radnice se zajímavě řešeným průčelím, zakončeným věžičkou mezi dvěma štíty. Budovu zdobí pětilistá rožmberská růže, znak Mezimostí. Stejný motiv najdeme i na průčelní fasádě velké novoklasicistní školy z roku 1907 na třídě

Československé armády. Tato ulice tvoří osu Mezimostí – začíná už na veselském náměstí T. G. Masaryka, vede přes dva mosty, míjí školu a nádraží a končí až za průmyslovým areálem za nejsevernější částí města. Najdeme na ní i takovou zvláštnost jako kubistické činžovní domy čp. 310–312. Také nádraží stojí rozhodně za pozornost – vzorně opravené budovy jsou již notně „vousaté“ – pocházejí z doby zahájení provozu na tratích z Prahy do Vídně a z Veselí do Jihlavy v letech 1869 a 1887. I díky nádraží je dnes Veselí nad Lužnicí oblíbenou turistickou základnou. Bez problémů se sem dají dopravit kola i lodě; pokud nic z toho nevlastníte – žádné neštěstí. Ve městě je půjčovna lodí a několik půjčoven kol. Pro vodáky je veselský kemp tradiční zastávkou.

Weisův dům, dnes Blatské muzeum ve Veselí

Kaple sv. Floriána v Mezimostí

V minulosti Veselí proslavila mlékárna a sýrárna Madeta, která se však v letech 2015–2016 přestěhovala do Plané nad Lužnicí. Zato zdejší mlýn čp. 113 zůstal v provozu dodnes. Patří k nejstarším stále provozovaným mlýnům v Čechách. S jeho výstavbou začal již Petr Vok z Rožmberka v roce 1594, dokončen byl roku 1613. Od roku 1759 jej měla v dědičném držení rodina Charvátů, a to až do roku 1919. Poslední mlynář z toho rodu Florian Charvát byl v letech 1901–1903 i starostou města. V roce 1911 rozšířil mlýn o malou vodní elektrárnu a tím položil základy elektri kace Veselí, o osm let později ale všechno prodal nově založenému družstvu. Během čtyř staletí byl mlýn několikrát přestavován a modernizován. Poslední přestavba v roce 1937, při které byly odstraněny i čtyři původní renesanční štíty, zcela změnila jeho vzhled. Veselský mlýn zpracovává i dnes kvalitní potravinářské obilí – pšenici a žito, ze kterého se vyrábí mouka Veselka. Malá vodní elektrárna zase mění sílu vody na elektrický proud.

S mlýnem souvisí tzv. Dekárka (Degárka), asi kilometr dlouhý spojovací kanál, který odbočuje z Nežárky nad posledním jezem ve Veselí vlevo a ústí do Lužnice. Jeho hlavním úkolem bylo navyšovat stav vody pro potřeby mlýna. Jezdí po něm i vodáci. Někteří z nich tvrdí, že při splouvání Degárky museli pádlovat proti proudu –tedy že v Degárce teče voda nikoli z Nežárky do Lužnice, ale naopak.

Sexuální čipera

V první polovině 18. století zde žil mlynář Jakub Šiškovský, kterého bychom mohli označit za sexuálního čiperu. Čiperný byl možná až příliš, někdy i proti vůli svých ženských protějšků. Jak prozrazují dochované zprávy, byl hned třikrát – v letech 1721, 1723 a 1734 vyšetřován pro opakované sexuální delikty na ženách z třeboňského panství. A ne vždy to zůstalo bez následků, neboť podle zápisu z roku 1723 „Juliana, dcera Václava Kristiána (Chrystiána), spoluradního z Třeboně, již potřetí s Jakubem … tělesně jest zhřešila a obtěžkána jest“.

Ve městě se narodili mimo jiné Václav Filípek (1811–1863), národní buditel a spisovatel, pochovaný v Praze na Vyšehradě, hudební skladatel Emil Hlobil (1901–1987) či komunistický funkcionář Lubomír Štrougal (1924–2023), předseda vlády ČSSR v letech 1970–1988. Veselským rodákem je také literární historik, spisovatel a humorista Milan Pávek (*1941), redaktor nakladatelství Československý spisovatel, dramaturg ve skupině dětského lmu Filmového studia Barrandov. Založil nakladatelství Galaxie, které vydávalo Václava Havla, Josefa Škvoreckého, Milana Kunderu a další, přednášel lozo i na Pedagogické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Je autorem knihy Třída jako řemen, která vypráví příběhy s důvtipným, ale nenapravitelným žákem Sluníčkem, vynálezcem a školníkem Lojzou Kudláčkem a třídním učitelem Pražmou. Kniha dostala i podobu animovaného večerníčku s mluveným slovem Václava Postráneckého.