Úvod
Král Karel III., navzdory svým staromódním postojům, je v hloubi duše džentlmenem 21. století; je nestárnoucím a stoprocentně britským mužem snažícím se dělat maximum ve světě , jehož moderní inovace vyvádějí z míry mnohé jeho současníky.
Jako idealista s vrozeným smyslem pro laskavost vždy věřil v lidi a chtěl jim pomáhat. Vášnivě se zajímá o kvalitu života těch, kteří přijdou po nás, a o budoucnost naší planety. V uplynulých padesáti letech se vyjadřoval ke všem problémům, jež zaujímají čelní místa v politické agendě současnosti – od změny klimatu, znečištění životního prostředí a odlesňování po daleko prostší záležitosti, jako je recyklace a opětovné uvedení krajiny do původního stavu.
Karel byl odjakživa plachým dítětem a dodnes trpí, když se má setkat s větším počtem lidí, ale je zdvořilý. Nikdy neprojde kolem sloužícího na chodbě paláce či kolem neznámého člověka na procházce na venkově, aniž by pozdravil – ať už má jakoukoli náladu. Zatímco jiní lidé méně významného společenského
postavení někdy své zaměstnance ignorují – Karel nesnáší slovo „služebnictvo“ a jako král úzkostlivě dbá na to, aby jim pokaždé poděkoval.
Král Karel má s matkou společného více, než je ochoten připustit. Zesnulá královna byla nesmírně ostýchavá a v přítomnosti cizích lidí se nikdy necítila příjemně, ale byla velmi laskavá a vždy vyslechla, co měli na srdci. Když už toho měla dost, řekla: „Skutečně?“ a pro její dvorní dámy to byl signál, aby jí pomohly přesunout se jinam. Proslulý a poněkud výstřední autor knih pro děti Roald Dahl mi kdysi vyprávěl, že ho jednou při obědě v Buckinghamském paláci posadili vedle královny. Dahl měl sklony přehánět a ujistil mě , že královna je jedním z nejnudnějších lidí, jaké poznal. Arogantní génius královně nikdy nic neusnadnil – a ona jemu také ne. Královna trvala na tom, že se budou bavit o koních, ale Dahl se o koně vůbec nezajímal, v jeho odpovědích nebyla ani stopa nadšení, a rozhovor posléze ustal. Královna se poté bez rozpaků prostě obrátila k člověku, který seděl vedle ní z druhé strany.
„Královna se naučila nedávat najevo své pocity, aby se vyhnula jakékoli konfrontaci,“ konstatoval konzervativní politik
Douglas Hurd . Královnin bývalý tiskový tajemník , tajemný a dnes již zesnulý Martin Charteris, který pro ni začal pracovat v době, kdy byla ještě princeznou, s tím souhlasil. „Královna nevyniká v projevech náklonnosti. Vždy plní svou povinnost.“
Martin Charteris pracoval v Buckinghamském paláci více než dvacet let a tvrdil, že královna trávila s princem Charlesem jen málo času. „Když byla v Británii, trávil s ní hodinu po odpoledním čaji, ale i tyto kontakty postrádaly vřelost. Jeho tec byl
téměř v každé situaci poněkud nerudný. A žádný z nich nebyl příliš otevřený.“
Byla to velmi staromódní elitářská výchova. Členové královské rodiny nikdy nemluvili o svých potížích, a pokud některý z nich měl nějaký problém, nikdy o něm nediskutoval. Hovořili jen o nicotných věcech a výsledkem bylo to, že ty nepříjemné a ošemetné záležitosti byly odsouvány stranou tak dlouho, až už bylo pozdě. Zesnulá Diana, princezna z Walesu, byla jedinou výjimkou. Čekávala v předsíni pážat vedle královnina obývacího pokoje, a jakmile odešel předchozí návštěvník, pronikla dovnitř a vydala se královně na milost. Často vzlykala a vyprávěla tchyni, jak moc ji Charles nesnáší. Není nijak překvapivé, že královna nevěděla, co dělat. Člověku, který byl vychován v duchu hesla, že způsoby jsou mnohem důležitější než pocity, byly takové výbuchy emocí naprosto cizí. Výsledek byl ten, že královna nedělala nic. Byla to doba, kdy se její vztah k synovi nacházel na bodu mrazu, a Charlesovi tehdy nezbývalo než křičet na matku do telefonu, když se snažil, aby ho pochopila.
Jonathan Dimbleby vydal v roce 1994 jeho životopis, kde vykreslil obraz nešťastného prince a jeho matky. Vyprávěl, že princ hořce vzpomínal na dětství a na to, že to byly vychovatelky, a nikoli jeho „emočně rezervovaní“ rodiče, kdo ho „učil, jak si hrát, kdo byl svědkem jeho prvních krůčků, kdo ho trestal a odměňoval, kdo mu pomáhal vtělit první myšlenky do slov“.
Karel a jeho matka časem svůj vztah urovnali a chovali k sobě vzájemnou úctu. Stejně jako mnozí z nás také on měl posléze čas přemítat o svých vztazích a dnes vidí věci jinak.
„Vzájemně jim na sobě záleží, i když to nedávají příliš najevo,“ potvrdila svého času královnina sestřenice, zesnulá Margaret Rhodesová. „Královna Charlese hluboce miluje. Někdy ale mají odlišný náhled na věc a občas se neshodnou.“
Před několika lety jsem v Highgrove House nad šálkem čaje hovořila s princem Charlesem o jeho staré škole, Gordonstounu, a řekla jsem, že si dovedu představit, jak to tam muselo být hrozné. Bez váhání začal svou alma mater bránit. „Nebylo to hrozné,“ řekl. „Bylo to jen strohé. Získal jsem tam značnou dávku nezávislosti a hodně jsem se naučil, a přesně to udělal Eton pro Williama.“
Královna nikdy nerozuměla Charlesově potřebě žít v pohodlí a připadalo jí to nepochopitelné. Karel není sobecký člověk, ale protože byl vychován k tomu, že mu ostatní prokazují úctu, bere to jako samozřejmost. Obvykle nemá pochopení pro banální neduhy a své potíže s nosními dutinami řeší tak, že spává v kyslíkovém stanu. Únava nebo zaspání pro něj nejsou přijatelné omluvy pro zmeškání třeba jen jedné hodiny práce a v neděli ráno si nikdy nepřispí, i když se třeba někdy necítí dobře. Trvá na tom, aby se věci dělaly správně , a když jeho plyšový medvídek z dětství – podle prince Harryho si ho „tatínek“ brává všude s sebou – potřebuje vyspravit a záplatovat, Karel ho posílá ke švadleně své manželky s pokynem, aby oprava proběhla rychle. Karel je se svým plyšovým medvídkem možná výstřední, ale když se objeví příležitost, je zábavný společník. Krátce před svatbou s Dianou se princ Charles účastnil slavnostní večeře. Pořádal ji obchodní magnát Nigel Broackes, který byl známý okázalými večírky. Princ při večeři seděl naproti tehdejší rockové hvězdě
Garymu Glitterovi a Glitter vzpomíná, že se ho Charles zeptal: „Gary, jaké jsou hlavní znaky rockové hvězdy?“ Gary nemohl odpovědět, protože měl plná ústa zmrzliny. Ale oba si rozuměli tak dobře, že spolu nakonec seděli na desce koncertního křídla v Broackesově elegantním obývacím pokoji a zpívali Ying Tong
Song, veselou píseň, kterou napsal Charlesův přítel Spike Milligan a která často zněla v britském komediálním pořadu The Goons. Královna věděla o synovi mnohem více, než jí byl ochoten přiznat, a velmi přesně si uvědomovala jeho silné a slabé stránky. Dříve než kdokoli jiný soukromě uznala, že jeho sňatek s Camillou je nevyhnutelný, že si budou muset přestat hrát „na kočku a myš“, jak to nazvala, a vzít to jako fakt. Věděla, že je to součást jeho osudu jako muže, a nakonec i jako krále. Oba chápali, že princ Charles je veřejnou osobností, ale její syn nelibě nesl vměšování do svého soukromého života – nyní, když je sám králem, to zřejmě snáší lépe.
Jako král stále nachází útěchu v osamělých činnostech, jako je četba a poslech hudby, a když sedí u pracovního stolu dlouho do noci, v jeho pokoji hřmí hudba. Je to vždy něco dramatického a někdy i smutného – tak trochu jako jeho život . Jeho „drahá maminka“ už tady není a on si uvědomuje, že jít v jejích stopách je krajně obtížné. Svou práci musí odvést po svém. Jeho představy o přetvoření monarchie jsou opakem velkolepých představ o její budoucnosti, které mnozí s obavami očekávali. Karlova zranitelnost, humor a schopnost nabídnout pomoc poddaným jsou působivé a funkční. Karel nakonec získal lásku a podporu, po níž celý život toužil. Svou matku podle všeho nezklame.
1. kapitola
JAKÁ MATKA, TAKOVÝ SYN
„Malý princ, narozený do tohoto světa plného svárů a bouří.“
WINSTON CHURCHILL,
1948
Dědičná monarchie nám – až na několik výjimek – umožňuje poznat budoucího panovníka již od okamžiku jeho narození. Moderní tradice fotografování královských rodičů a nemluvňat na schodech před vstupem do nemocnice nahradila formálnější stylizované portréty zhotovené oblíbenými fotografy své doby, ale další život královských dětí je i nadále dokumentován řadou pečlivě osvětlených aranžovaných snímků. Mladý dědic – a my všichni s ním – od malička dobře zná svou výslednou úlohu panovníka se všemi neodmyslitelně spjatými povinnostmi, i když jeho poddaní neprojevují svou oddanost pouze jemu samotnému, ale celé rodině, která předává pochodeň vlády z jedné generace na druhou. Tato představa možná působí staromódně, ale je zdrojem kontinuity, která je pro nás v těchto proměnlivých časech nepostradatelná.
Přestože královnu Alžbětu a krále Karla od sebe dělilo jen dvaadvacet let, vyrůstali za zcela jiných okolností.
V dubnu roku 1926, kdy se narodila Alžběta, Londýn prožíval nejzásadnější společenské a ekonomické změny od konce první světové války. Velké domy ve čtvrti Mayfair s komorníky, správci, kuchaři, osobními sluhy a chůvami, abychom jmenovali alespoň některé služebnictvo, byly ve válečných letech prázdné, jejich obyvatelé byli rozptýleni po Evropě a mnozí se nikdy nevrátili. Pro ty, kteří se vrátili, nebyla služba v domácnosti tak přitažlivá jako dříve. Svět se pomalu, ale jistě otevíral emancipovanějšímu pohledu na pracující třídu a pracovní příležitosti. Ve slonovinové věži královské rodiny se toho však mnoho nezměnilo a společenský život nejvyšších tříd se točil kolem loveckého kalendáře. Během lovecké sezóny zůstávala královská sídla v Londýně prázdná, nábytek byl přikrytý povlaky proti prachu a domy znovu ožívaly až během londýnské společenské sezóny.
Dům, kde se narodila princezna Alžběta, byl londýnským domovem rodičů její matky, hraběte a hraběnky ze Strathmore, kteří vlastnili také statky ve Skotsku a venkovský dům v St. Paul’s Walden v hrabství Hertfordshire. Honosný dům se vstupním portikem na Bruton Street 17 ve čtvrti Mayfair už neexistuje, ale fasáda protějšího domu s číslem 10 ze 30. let dvacátého století, kde sídlí salon královského krejčího Normana Hartnella, svědčí o velkoleposti a nádheře této oblasti . Londýn se svými téměř osmi miliony obyvatel byl tehdy pořád ještě největším městem světa; nejoblíbenější deníky té doby Daily Mail a Daily Express měly každý více než 1,5 milionu čtenářů.
Horní ložnice domu na Bruton Street, kde tenkrát bydleli vévoda a vévodkyně z Yorku, byla před porodem upravena na
operační sál. Oné deštivé dubnové noci byli na místě přítomni odborníci sir Henry Simpson a Walter Jagger. Uznávaný porodník sir Henry Simpson byl proslulý stejně tak svým osobním kouzlem jako odbornými dovednostmi. Měl velkou soukromou praxi a mezi jeho pacientky patřila i tehdejší princezna Mary, které pomáhal při porodu obou synů.
V brzkých ranních hodinách 21. dubna se sir Henry rozhodl, že šestadvacetileté vévodkyni z Yorku provede císařský řez, protože dítě bylo v poloze koncem pánevním . Jak bylo zvykem , byl přítomen i ministr vnitra sir William Joynson-Hicks. Poslal zprávu také starostovi Londýna a informoval ho o nadcházejícím porodu. O císařském řezu nebylo řečeno nic. Pokud vůbec něco zaznělo, bylo to popsáno jako „jistý postup“.
„Musela jsem být jedním z prvních lidí kromě členů rodiny, kdo princeznu spatřil,“ vzpomínala ve svých pamětech Mabell, hraběnka z Airlie. „Přišla jsem na Bruton Street 22. dubna, den po jejím narození. Tenkrát jsem samozřejmě neměla tušení, že vzdávám hold budoucí královně Anglie. V té době se totiž očekávalo, že během jednoho nebo dvou let se ožení princ z Walesu (který trávil prázdniny v Biarritzu).“
Když se malá princezna narodila, byla třetí v nástupnické řadě, hned po svém otci a jeho okouzlujícím bratrovi , princi z Walesu. Za ní potom následovali její strýcové, princ Henry, který se později stal vévodou z Gloucestru; princ George, pozdější vévoda z Kentu; a její teta Mary, která se stala královskou princeznou.
Křest se konal 29. května v soukromé kapli Buckinghamského paláce ( která byla později zničena výbuchem bomby ).
JAKÁ MATKA, TAKOVÝ SYN
Vedl jej arcibiskup z Yorku, Cosmo Gordon Lang, a byla přítomna také řada kmoter a kmotrů: lady Elphinstoneová (její teta), Arthur, vévoda z Connaughtu (praprastrýc), královna Marie a král Jiří V. (prarodiče z otcovy strany), hrabě ze Strathmore (dědeček z matčiny strany) a princezna Marie, vikomtesa Lascelles (teta). Dívenka dostala jméno Elizabeth Alexandra Mary – po matce, prababičce a babičce. Byla pokřtěna vodou z řeky Jordán, která byla pro křest poslána ze Svaté země. Na událost vzpomínala Mabell Airlie, která toho dne doprovázela královnu
Marii jako jedna z jejích dvorních dam: „Byla rozkošné miminko, přestože po celou dobu obřadu plakala tolik, že ihned potom jí její staromódní chůva [Clara Knightová] dala napít koprové vody – k překvapení přítomných mladých matek a k pobavení jejího strýčka, prince z Walesu.“
Stejně jako většina malých dětí, také princezna měla ráda zvířata. Hrávala si se dvěma pejsky čau-čau, kteří patřili její babičce lady Strathmoreové. Milovala je a hladila je, a když je zahlédla, tleskala, chichotala se a radostně dupala. Dalším velkým potěšením pro ni bylo, když hladila otcovy velké lovecké psy a sledovala, jak otec se svou loveckou výstrojí odjíždí na lov ze sídla Naseby Hall v Northamptonshire. Vévoda a vévodkyně používali tento dům během lovecké sezóny a princezna tam trávila většinu zimních měsíců. Starala se o ni její chůva Clara Knightová. Dívenka také milovala šedého papouška Charlotte, který patřil jejímu dědečkovi králi Jiřímu V., a dávala mu kousky cukru. Později, když se vévoda a vévodkyně přestěhovali z původní rezidence na Bruton Street do vlastního domu na Piccadilly 145, malou princeznu fascinovala okna dětského pokoje
pokrytá sazemi . Mohla pozorovat koně táhnoucí těžké vozy, a když zaslechla klapot mnoha kopyt, věděla, že zahlédne vojáky na koních projíždějící pod obloukem, který vede na Constitution Hill.
Představa, že princezna Alžběta by se někdy mohla stát královnou, přišla ve 20. a 30. letech minulého století na mysl jen málokomu – a nejméně ze všech příslušníkům rodu Yorků, kteří se prostě jen těšili na to, že postupně rozšíří rodinu. Počítali s tím, že se v následnické linii posunou do vzdálenějších pozic, jakmile se narodí děti z jakéhokoli manželského svazku prince z Walesu. Nikdo tenkrát nevěděl, co přijde.
O dvaadvacet let později se narodil princ Charles do zcela jiných podmínek než jeho matka. Od okamžiku jeho narození bylo zřejmé, že se jednoho dne stane králem, a podle toho s ním také jednali.
V roce 1948 se Spojené království ještě stále vyrovnávalo s následky druhé světové války, nenávistného konfliktu, který zpustošil tolik měst a městeček v celém Spojeném království. Londýn byl v té době špinavým , tmavým a zasmušilým místem, a dokonce ani ty nejvelkolepější domy neměly ústřední topení. Na oknech se v zimě vytvářela námraza a v ohništích používaných místností hořelo uhlí, které nevydávalo mnoho tepla. Zejména ve středu Londýna se běžně vyskytovaly husté smogové mlhy. Mlha ulpívala na oknech a zanechávala po sobě usazeniny plné sazí. V Londýně bylo vidět na vzdálenost několika metrů a řídit v takových podmínkách automobil bylo obtížné či zcela nemožné. Uhlí se dováželo na vozech tažených koňmi nebo nákladními auty s otevřenou plošinou a sypalo se zvenčí do uhelných
sklepů. Pokud uhlíř neměl pro svůj náklad specifickou objednávku, jezdil po tichých ulicích a volal: „Uhlí!“ V Buckinghamském paláci vypadalo sice všechno velkolepěji, ale stejně zanedbaně. Zima roku 1947 byla výjimečně drsná a uhlí bylo na příděl. V Buckinghamském paláci bylo přibližně 300 místností a jediné teplo pocházelo ze stejného počtu otevřených ohnišť. Palác měl vlastní dodavatele uhlí, jejichž úkolem bylo plnit kbelíky na uhlí, přivézt je k výtahu a tlačit je chodbami na dřevěném vozíku, do kterého se vešlo deset kbelíků najednou. Palác byl během války několikrát bombardován a krátce po válce zde probíhaly rozsáhlé opravy. Reprezentační místnosti a sály byly renovovány jako první. Umělecká díla, která byla z bezpečnostních důvodů uložená ve sklepeních hradu Windsor, byla znovu instalována podle pokynů vypracovaných ještě před válkou , aby se přesně vědělo, co má kam přijít . Přestože byly mnohé místnosti obnoveny ve své původní kráse, potraviny zůstávaly stále ještě na příděl. Královská domácnost měla výhodu, že byla téměř plně soběstačná. Maso, zvěřina, mléčné výrobky a některé ovoce pocházely z královských pozemků.
V létě roku 1948, uprostřed omezení spojených s poválečným uskrovněním, se v Londýně konaly olympijské hry. Král zahájil hry 29. července, a přestože se jich neúčastnilo Německo, Japonsko ani Rusko, byla to působivá sportovní událost. Veslařské závody se konaly ve městě Henley v hrabství Oxfordshire, střelecké soutěže probíhaly v městečku Bisley v hrabství Surrey a jachtařské soutěže se konaly v Cowes na ostrově Wight. Hlavní stadion ve Wembley měl novou škvárovou dráhu a nedaleký bazén Empire Pool se stal střediskem vodních sportů.
Princezna se v listopadu 1947 provdala za Philipa Mountbattena a chtěla mít dítě co nejdříve. Ale i ona sama byla překvapená, jak rychle otěhotněla.
Vzrušený dav před plotem Buckinghamského paláce sledoval vývoj událostí, poté co gynekolog princezny Alžběty sir William Gilliatt strávil v paláci celou předchozí noc. Gilliatt působil jako gynekolog v královské rodině už více než dvacet let. Princezně Marině, vévodkyni z Kentu, pomáhal při porodu Edwarda, Alexandry a Michaela a princezně Alžbětě v Clarence House pomáhal při porodu prince Charlese a později princezny Anne . Při porodu Charlese mu asistoval vynikající lékařský tým: králův lékař sir John Weir, který se věnoval homeopatii; sir John Peel, člen královské porodnické a gynekologické akademie, který se později stal královniným gynekologem; anesteziolog pan Hall z nemocnice King’s College a oddaná porodní asistentka Helen Roweová, která pomáhala při porodu všech čtyř královniných dětí.
Dítě se narodilo 14 minut po deváté hodině 14. listopadu 1948 a porod nebyl snadný. Oficiální oznámení připnuté na palácovou bránu sdělovalo, že „Její královské Výsosti a jejímu synovi se daří dobře“. Lékaři později prozradili, že Charles se narodil císařským řezem, ale v té době panovala taková pruderie, že oficiálně se o tom nikdy nemluvilo a nebyly informovány dokonce ani princezniny přítelkyně. O kojení se také nemluvilo, a dokonce i těhotenství, a zejména v královské rodině, bylo stavem, který se ve zdvořilé společnosti přecházel mlčením.
O tehdejších zvyklostech vypovídalo i to, že Philip svou ženu při porodu nedoprovázel. U porodu nebyl ani ministr koru-
JAKÁ MATKA, TAKOVÝ SYN
ny; král Jiří VI. totiž před porodem vydal oficiální prohlášení, v němž uváděl, že podle jeho názoru je to „archaický zvyk“ a už to není „ústavní nutnost“. Jakmile začaly porodní bolesti, vzpomínal osobní asistent páru Mike Parker, královská rodina se shromáždila v Parkerově pokoji a očekávala zprávy. Král se natáhl u krbu a princ přecházel kolem. Nakonec ho Parker odvedl, aby si zahráli squash. „Trochu se to táhlo a Philip začínal být nervózní,“ vzpomínal Parker. Jakmile králův osobní tajemník Tommy Lascelles přispěchal s dobrými zprávami, Philip se rozběhl do Buhlova sálu, který byl přestavěn na operační sál. Ještě ve sportovních flanelových kalhotách a v košili s rozhalenkou vzal do rukou svého prvorozeného potomka.
Jeho žena byla ještě pod vlivem sedativ, ale jakmile se probrala, Philip jí dal kytici rudých růží a karafiátů, kterou pro tuto příležitost prozíravě připravil Parker. Alžběta později řekla, že manželova tvář byla tím posledním, co viděla, než usnula pod vlivem anestetik, a tím prvním, co spatřila, když zase přišla k sobě.
Matka prince Philipa, Alice, se nedávno přestěhovala na řecký ostrov Tinos do domu bez telefonu, a proto ji Philip o novince informoval telegramem. Byla nadšená a hned mu napsala: „Myslím na tebe a na tvoje děťátko, na to, s jakou radostí a zaujetím budeš sledovat všechno, co dělá. Příroda je fascinující, ale člověk za to musí platit vyčerpávajícími hodinami plnými obav.“
Alžběta syna kojila a Charles strávil první měsíce života v kulatém proutěném košíku v šatně sousedící s matčinou ložnicí.
Potom ale Alžběta onemocněla spalničkami a lékaři doporučili, aby byla od dítěte izolována – v té době ještě neexistovala vakcína
proti spalničkám a choroba je velmi nakažlivá. Alžběta se odjela zotavovat do Sandringhamu a Charlese svěřili do péče dvou chův: Helen Lightbodyové a Mabel Andersonové. Paní Lightbodyová byla starší a vychovala děti Charlesova strýce, vévody z Gloucestru, a princezna ji už znala. Mabel Andersonová oslavila dvacáté narozeniny a teprve nedávno si podala inzerát do rubriky „Hledám zaměstnání“ v časopise pro ošetřovatelky. Když ji pozvali na pohovor do Buckinghamského paláce a setkala se s princeznou Alžbětou , byla ohromená , ale nabízenou práci přijala. Mabel byla velmi oblíbená, starala se o všechny královniny děti a nakonec pracovala pro princeznu Anne v jejím venkovském domě Gatcombe Park. Ale tamní život jí nevyhovoval a Mabel se zanedlouho rozhodla odejít na odpočinek. Teď už oslavila devadesátku, ale stále patří k rodině a žije v domku na panství Windsor.
Stejně jako všechny nastávající matky, také princezna věnovala mnoho času a myšlenek tomu, jak by její dítě mělo být vychováváno. Ráda používala slovo „normální“. „Chtěla bych, aby moje děti vedly obyčejný život,“ říkávala prý – jak mi sdělila
Eileen Parkerová, bývalá manželka Philipova osobního asistenta. Ale královská rodina byla všechno, jen ne normální a obyčejná.
Těmito slovy by se nedala označit ani Philipova výchova. On i Alžběta pocházeli z naprosto neobvyklého prostředí , a to se nutně projevilo také na jejich přístupu k rodičovství.
Budoucí královna, stejně jako všichni její nejbližší příbuzní, byla vychovávána chůvami. Obětavé a pilně pracující skotské ženy ze skromného prostředí dostaly za úkol vychovat způsobné a zdvořilé prince a princezny. Některé chůvy měly kruté meto-
JAKÁ MATKA, TAKOVÝ SYN
dy – Alžbětina otce Jiřího VI. a jeho bratry jedna chůva dokonce týrala –, ale většinou to byly vlídné a laskavé náhradní matky, které své svěřence milovaly a jejich jedinou skutečnou odměnou byly polibky a objetí, které jim děti vracely.
O princeznu Alžbětu se starala Clara Knightová, která byla chůvou i její matky. Říkali jí Alah – je to dětsky zkomolené jméno Clara. Byla příznivkyní prostých a účelných postupů, kde mělo všechno svůj čas a místo. Alžbětin kontakt s matkou a otcem byl pečlivě naplánován. Vídala je ráno a večer, to bylo všechno. Vévoda a vévodkyně z Yorku byli rozhodnuti, že nepodlehnou přísnosti a omezením, které udělaly z vévodova dětství naprosté utrpení, ale to neznamenalo, že se jejich život točil kolem dcery. Když bylo Alžbětě pouhých devět měsíců, nechala ji matka v péči chůvy a doprovázela manžela na půlroční cestě po Austrálii.
Odjet od dítěte bylo pro vévodkyni z Yorku těžké, ale královna Marie se s překvapivým zájmem ujala role babičky, kterou sdílela s lady Strathmoreovou. Vévodkyně z Yorku psala své tchyni, že se jí „hrozně“ stýská po dceři a že „pět týdnů, kdy je pryč, jí připadá jako pět měsíců “. Královna Marie snaše odpověděla s vřelostí, kterou osobně dávala málokdy najevo. Popisovala, jak miminko s nadšením pozoruje manželova papouška Charlotte, který kolébavě přechází po stole s prostřenou snídaní, aby zobákem rozbil vajíčko nebo sezobl ovocná jadérka. Psala také synovi Bertiemu a líčila, jak to „rozkošné dítě“ nadšeně vyjekne pokaždé, když vidí psa.
Historie se opakovala, když princezna Alžběta a princ Philip odjeli na cestu po zemích Společenství národů, která trvala šest
měsíců – bylo to v době, kdy bylo princi Charlesovi teprve pět let. Ještě před tím cestovali do Kanady a Spojených států, a zmeškali tak Charlesovy třetí narozeniny. Nucená nepřítomnost byla součástí omezení, jež v 50. letech vyplývala z příslušnosti ke královské rodině, a přestože dnešní zahraniční cesty jsou mnohem kratší, královské děti i dnes musí ustoupit povinnostem.
Pro Alžbětu a Philipa, kteří se sňatkem stali vévodkyní a vévodou z Edinburghu, se jako jejich manželský domov připravoval Clarence House (vláda na jeho modernizaci poskytla štědrý příspěvek ve výši 50 000 liber), ale v době, kdy se narodil Charles, práce ještě nebyly dokončeny. Princ Philip se o stavbu i se všemi detaily velmi zajímal a využil každou příležitost, aby se podíval na stavební práce. Ve svém sportovním voze MG pokaždé jezdil závratnou rychlostí do Londýna, aby zkontroloval, jak pokračují přípravy jejich nového domova. Manželé ovšem měli kde bydlet, protože kromě bytu v Buckinghamském paláci si pronajali velký venkovský dům Windlesham Moor nedaleko Bagshotu v Surrey, kde trávili víkendy společně s přáteli.
Viktoriánská panská usedlost, která dnes patří rodině Ál Maktúm, se rozkládala na pozemcích o rozloze 24 hektarů, ale podle královských měřítek nebyla nijak velkolepá. Měla čtyři obývací pokoje, halu, jídelnu, salon a „čínský pokoj“. Kromě toho byla v domě pracovna, herna, lodžie a pět hlavních ložnic. K dětským pokojům v patře náležely dva spojené pokoje pro hosty, které používala asi šestice sloužících , mezi nimi i princeznina komorná Bobo a Philipův komorník John Dean, když byl královský pár v rezidenci. Princ Charles měl vlastního komorníka, Johna Gibsona, který později napsal paměti o tom,
