Latimérie, dvojdyšní, ostencovití a příbuzní ................................................. 190
Proč některá zvířata spolupracují? ............. 192
Hmyz, pavouci a další bezobratlí ............. 194 Kdo jsou bezobratlí?
SAVCI
Lidé jsou jen jedním z přibližně 5500 druhů savců. Savci se liší velikostí i tvarem a nacházejí se prakticky všude na světě –od zamrzlé Arktidy až po horké pouště, hluboké lesy a největší oceány. Existuje mnoho různých druhů savců a každý má specifický způsob života. Například tygři loví svou kořist v hlubokých lesích, zatímco delfíni plavou v moři, krtci si vyhrabávají nory v podzemí, netopýři létají vzduchem, koně se prohánějí po pláních a opice se houpou v korunách stromů.
CO JE SAVEC?
Savci jsou různorodá skupina zvířat, ale některé rysy mají společné. Jsou teplokrevní, mají plíce na dýchání vzduchu a vnitřní kostru,
DRUHY SAVCŮ
Většina
mláďat savců se rodí živá. U největší skupiny savců –placentálů – probíhá vývoj mláděte v děloze matky. Potrava a kyslík se k nim dostanou přes speciální orgán – placentu, už při narození jsou poměrně dobře vyvinutí. Vačnatci se rodí nevyvinutí, doplazí se do speciálního vaku matky, kde mohou v bezpečí růst. Ptakořitní jsou zvláštní případ – namísto rození živých mláďat kladou vejce.
která slouží jako opora a ochrana vnitřních orgánů. Většina z nich má také relativně velký mozek, vyvinuté smysly a chlupy nebo srst.
VAČNATCI
Mládě klokana krmené ve vaku matky
Mládě klokana přisáté ke struku Velká hlava
Slabě vyvinuté nohy
Dlouhý, silný ocas pro udržení rovnováhy
Slon indický
Savci jsou teplokrevná zvířata –jsou schopni udržovat stálou teplotu těla bez ohledu na teplotu okolního prostředí. Mnoho savců se potí, když je jim horko, aby se ochladili. Sloni se nepotí, a tak pro ochlazení zůstávají ve stínu, koupou se ve vodě a vyzařují přebytečné teplo prostřednictvím velkých uší.
Silné nohy pro rychlé přískoky
Dlouhá tvář s místem pro velké ploché zuby určené ke žvýkání rostlin
Mládě klokana
Klokan žlutonohý
SMYSLY
Savci mají obecně velmi dobře vyvinutý zrak, sluch, čich, chuť a hmat. Tyto smysly jim pomáhají najít potravu, vyhnout se predátorům, najít partnera a mnoho dalšího. Smyslové orgány se často nacházejí na hlavě blízko mozku.
Ostrý sluch
Bystré oči
Citlivé vousy
Výborný čich
Samice divokého prasete s mláďaty
PTAKOŘITNÍ
KOJENÍ
Samice savců mají mléčné žlázy (nazývané též prsa nebo vemena), které produkují mléko, jež mláďata sají ze struků. Tomu se říká kojení. Mléko obsahuje cukry, tuky, bílkoviny a vitamíny, které mládě potřebuje, aby rostlo a zůstalo zdravé.
PLACENTÁLOVÉ
Ježura australská Gibbon kápový
Vrstva ochranných ostnů
Samice nosí vejce v prohlubni na břiše
Ježura nemá struky – mléko vytéká z kožních pórů
Ramena
Obratle
Kyčle
Kostra gorily
Chodidla
Dlouhé paže pro pohyb ze stromu na strom
Oči směřující dopředu umožňují přesný odhad vzdálenosti
Hrudní koš
Lebka
Čelisti
Paže
Kostra plejtváka obrovského
Čelisti
Ruce
Obratle
Ramena
Hrudní koš
Ocas
Lebka
Ploutve
Kyčle, ale bez nohou
Pětiprstá chodidla
Kůži pokrývá srst
Krátké, silné nohy
KOSTRA SAVCŮ
Savci jsou obratlovci, což znamená, že jejich kostra má páteř složenou z jednotlivých kostí nazývaných obratle. Hrudní koš obklopuje srdce a plíce, zatímco lebka chrání mozek. U některých savců se kostra přizpůsobila prostředí, kde žijí. Například mořští savci mají namísto rukou a nohou ploutve.
PTAKOŘITNÍ A VAČNATCI
Uvětšiny savců se mláďata po dlouhou
dobu vyvíjejí uvnitř těla matky, než se narodí. U ptakořitných a vačnatců se věci mají jinak. Ptakořitní kladou vejce, stejně jako jejich dávní předci plazi. Když se ale mláďata
PTAKOŘITNÍ
Ptakořitní jsou tvořeni dvěma skupinami – ježurami a ptakopysky. Samice ježury klade jedno vejce s měkkou skořápkou a nosí ho v prohlubni na břiše. Tam je sedm až deset dní chráněno, než se vylíhne. Ptakopysk je jeden z mála jedovatých savců – samec má na zadních nohou výstupky, které mu umožňují vstříknout do nepřítele jed. Samice ptakopyska klade dvě až tři vajíčka do dlouhého tunelu, kde se mláďata vylíhnou do čtrnácti dnů.
vylíhnou, jsou krmena mateřským mlékem. U vačnatců se zase rodí nedovyvinutá mláďata – některá ne větší než zrnko
rýže, vždy jsou ale slepá a bez srsti. Po porodu se dále vyvíjejí ve vaku na matčině břiše.
Velikost: tělo 45–77 cm prakticky bez ocasu
Výskyt: Papua Nová Guinea
Habitat: tropické stálezelené lesy
Paježura Bruijnova
Zaglossus bruijni
Ježury mají dlouhé, tenké čenichy. Nemají zuby a jejich čelisti jsou slabé, takže pomocí lepivého jazyka lapají mravence, termity a další malé živočichy, aby je pak rozdrtily o horní patro.
Velikost: tělo 46 cm
ocas 18 cm
Výskyt: Austrálie, Tasmánie
Habitat: sladkovodní toky
Ptakopysk podivný
Ornithorhynchus anatinus
Ptakopysk tráví většinu dne v noře na břehu řeky. Během úsvitu a západu slunce pak vychází lovit do koryta
řeky, kde pomocí citlivého zobáku hledá v bahně hmyz, červy, ponravy, raky a žáby. Jeho zobák tvoří kostní tkáň pokrytá kůží.
Velikost: tělo 35–50 cm ocas 9 cm
Výskyt: Austrálie, Tasmánie, jihovýchodní Papua Nová Guinea
Habitat: opadavé a stálezelené tropické lesy, louky mírného pásu, poušť
Ježura australská
Tachyglossus aculeatus
Ostny na těle ježury ji chrání před predátory. Když se cítí ohrožena, buď se sbalí do klubíčka, nebo, pokud je na měkké půdě, se zahrabe tak, aby ven vyčnívaly jen ostny.
VAČNATCI
Jak jejich název napovídá, jsou to savci s vakem. Maličké mládě se musí doplazit matčinou srstí do tohoto vaku. Jakmile je v jeho bezpečí, začne sát mléko ze struku. Vak poskytuje mláděti bezpečné místo, kde může v klidu růst, dokud není schopné začít prozkoumávat okolní svět. Na světě existuje více než 355 druhů vačnatců.
Vakorejsek
čtyřprstý
Dasyuroides byrnei
Velikost: tělo 27–33 cm ocas 36–40 cm
Výskyt: Mexiko, Střední a Jižní Amerika
Habitat: sladkovodní plochy
Vačice vydří
Chironectes minimus
Vačice vydří je jediným vodním vačnatcem.
Vylézá z nory na břehu řeky a plave za kořistí – rybami, měkkýši a dalšími drobnými vodními živočichy. Ty vytáhne na břeh, kde je sní. Plave díky blánám mezi prsty zadních končetin a kormidluje dlouhým ocasem. Mastná srst odpuzuje vodu a udržuje vačici v suchu.
Velikost: tělo 16,5–18 cm ocas 13–14 cm
Výskyt: střední Austrálie
Habitat: tropické stepi, pouště
Tento malý vačnatec je doma ve stepích i na pouštích, kde žije osamoceně nebo v malých skupinkách v podzemních norách. V noci loví mezi trsy trávy hmyz, ještěrky a malé ptáky. Vakorejsci se páří v zimě a vrhy čítají pět až šest mláďat. Vzhledem k nadměrnému spásání a ztrátě přirozeného prostředí jsou vakorejsci vedeni jako zranitelný druh.
Bandikut krátkonosý
Isoodon obesulus
Velikost: tělo 30–33 cm ocas 7,5–18 cm
Výskyt: jižní a východní Austrálie, Tasmánie
Habitat: opadavé lesy, pouště
Velikost: tělo 32,5–50 cm ocas 25,5–53,5 cm
Výskyt: jihovýchodní Kanada, Spojené státy americké , Střední Amerika
Habitat: opadavé i stálezelené tropické lesy, pouště, obydlená území a zástavba
Bandikut loví pomocí čichu. Jeho kořistí jsou červi, larvy hmyzu a podzemní houby. Dokonce jí škorpiony, kterým před konzumací odhryzne jejich jedovatý zadeček. V oblastech s hustou vegetací se dokáže skrýt před predátory, jako jsou orli nebo lišky.
Vačice virginská
Didelphis virginiana
Jedná se o jediného vačnatce Severní Ameriky. Často hledá potravu v odpadkových koších a popelnicích. Když potřebuje uniknout predátorům, jako jsou psi, orli nebo rys, neváhá „hrát mrtvého“, leží strnule na boku s vyplazeným jazykem a nehybnými zorničkami. Když predátor považuje vačici za mrtvou, ztratí zájem a ona získá životně důležité sekundy, aby unikla.
Velikost: tělo 60–85 cm prakticky bez ocasu
Výskyt: východní Austrálie
Habitat: opadavé a tropické lesy
Koala medvídkovitý
Phascolarctos
cinereus
Koala tráví až 18 hodin denně spánkem.
Zbytek času požírá listy eukalyptu. Koalové mají velmi dlouhý trávicí
trakt, který jim umožňuje
listy strávit a neotrávit se chemickými látkami, kterými se strom brání proti jiným býložravcům. Listy si ukládají i do vaků ve tvářích, kde je mají vždy po ruce.
Ďábel medvědovitý
Sarcophilus harrisii
Tento vychytralý tvor, přezdívaný také tasmánský čert, je velký jako menší pes a pohybuje se pomalu, ale promyšleně. Jeho citlivé smysly mu umožňují najít kořist ve tmě a překvapit ji. Živí se ještěrkami, ptáky, rybami a malými savci, jejichž kosti zvládne rozdrtit svými silnými čelistmi. Tento druh je vzhledem k závažné chorobě veden jako ohrožený.
Velikost: tělo 52–80 cm ocas 23–30 cm
Výskyt: Tasmánie
Habitat: opadavé lesy, obydlená území a zemědělská půda, pobřeží
Velikost: tělo 32–58 cm ocas 24–35 cm
Výskyt: Austrálie, Tasmánie, introdukován na Nový Zéland
Habitat: opadavé a tropické stálezelené lesy
Kusu liščí Trichosurus vulpecula
Jako většina vačic je i tento druh noční. Ve svém přírodním prostředí – lesích – se živí květy, listy, plody, hmyzem a mladými ptáky. V obydlených územích žije v okolí domů a živí se odpadky. Jednou až dvakrát do roka vyvádí jedno mládě.
Velikost: tělo 70–120 cm prakticky bez ocasu
Vombat obecný
Vombatus ursinus
Výskyt: východní Austrálie, Tasmánie
Habitat: opadavé lesy, pouště
Vombati se živí trávou v lesích a křovinách, bez vody se dokážou obejít až několik měsíců. V létě se před horkem ukrývají v dlouhých hlubokých norách. Samice má jedno mládě, které zůstává v jejím vaku tři měsíce. Pak s ní několik měsíců žije, než se osamostatní a vydá vlastní cestou.
Velikost: tělo 1–1,6 m ocas 90–110 cm
Výskyt: střední Austrálie
Habitat: savany, buše, pouště
Klokan rudý
Macropus rufus
Klokan rudý je největší z vačnatců. Skoky na mohutných zadních nohách dosahuje rychlosti až 56 km/h. Žije v australských horkých, suchých pouštích a savanách. Samice porodí jedno klokáně, které pak zůstává ve vaku po dobu dvou měsíců. Pokud hrozí nějaké nebezpečí, klokáně se ve vaku schová.
Tento klokan je výjimečný tím, že samice mívají dvojčata. Na rozdíl od ostatních druhů klokanů se raději pohybuje po všech čtyřech jako zajíc. Samci i samice produkují silný pižmový zápach, ale nikdo neví proč.
Klokan uzdičkový
Onychogalea fraenata
Tento klokan je pojmenován podle charakteristické bílé srsti, která tvoří „uzdu“ okolo krku, ramen a břicha. Jeho skoky jsou zvláštní tím, že při nich mává předními končetinami v kruzích. Spásání trávy ovcemi a dobytkem zničilo velkou část jeho přirozených stanovišť, kde žil a sbíral potravu, proto je dnes veden jako ohrožený.
Klokan stromový
Dendrolagus lumholtzi
Klokan stromový tráví většinu času vysoko v korunách stromů, kde pojídá listy a plody. Dokonce tam může i spát, přikrčený na silné větvi. Tento druh je málokdy vidět, protože je to noční živočich s dobrým maskováním.
Velikost: tělo 45–67 cm ocas 33–66 cm
Výskyt: části východní Austrálie
Habitat: křoviny a pastviny
MRAVENEČNÍCI A DALŠÍ
HMYZOŽRAVCI
Tyto druhy nejsou nutně příbuzné, přesto ale dohromady představují snad nejzvláštnější a nejvíc fascinující savce. Patří mezi ně obrnění pásovci, hrabáči s prasečím tělem, zaječíma ušima
HRABÁČI, PÁSOVCI
A MRAVENEČNÍCI
a ocasem podobným klokanům, mravenečníci s neuvěřitelně dlouhými čenichy a drobní krtci, ježci, bodlíni a rejsci.
Mravenečníci a pásovci náleží do skupiny zvířat nazývaných chudozubí – kam patří i lenochodi. Mravenečník sice nemá zuby, ale někteří pásovci mají až sto malých kolíčkovitých zubů. Nepotřebují je ke kousání, protože se živí mravenci a termity, které slíznou jazykem. Hrabáči mají podobný životní styl, i když s mravenečníky a pásovci nejsou blízcí příbuzní.
Velikost: tělo 1–1,6 m ocas 44,5–60 cm
Výskyt: Afrika jižně od Sahary
Habitat: tropické louky
Hrabáč
kapský
Orycteropus afer
Hrabáči se živí termity, jež hledají v noci pomocí dlouhých lepivých jazyků. Během dne spí v noře, kterou si vyhrabali silnými končetinami. Nora bývá dlouhá a klikatá, s mnoha východy.
Mravenečník velký
Myrmecophaga tridactyla
Tento mravenečník hledá mraveniště a termitiště pomocí čichu. Pak je drápy rozdrolí a dovnitř strčí dlouhý lepivý jazyk. Dává si velký pozor, aby mraveniště nezničil a nesnědl všechny mravence, aby se v budoucnu mohl ke zdroji potravy vrátit.
Velikost: tělo 1–1,2 m ocas 65–90 cm
Výskyt: Střední a Jižní Amerika až po sever Argentiny
Když se tento pásovec cítí ohrožen, sbalí se do klubíčka tak, aby si chránil měkké břicho a odhalená zůstala jen záda chráněná pásy. Většinu dne tráví spánkem ve své noře.
KRTCI, BODLÍNI,
REJSCI A JEŽCI
Početná skupina malých savců, kam patří i krtci, bodlíni, rejsci a ježci, se živí výhradně hmyzem a jinými malými bezobratlými, jako jsou červi, stonožky, šneci a pavouci. Většina těchto savců má dlouhé úzké čenichy, kterými se mohou dostat do míst, kde se hmyz schovává. Také mají ostré zuby a drápky. Jejich zrak není většinou nijak ostrý, zato mají výtečný čich.
Ježek západní (obecný)
Erinaceus europaeus
Ježci prohrabávají půdu pod keři, kde by mohla být kořist. Přitom často vydávají zvuky podobné praseti. Pokud jsou napadeni, schoulí se do klubíčka, bodliny predátory odradí. V místech s chladným klimatem zimu přežívají v hibernaci.
Velikost: tělo 9,5–12,5 cm ocas 9,5–14 cm
Výskyt: jižní Afrika
Habitat: křovinatý buš, pouště
Bércoun africký
Velikost: tělo 13,5–27 cm ocas 1–5 cm
Bodlín páskovaný
Hemicentetes semispinosus
Macroscelides proboscideus
Výskyt: západní Evropa, introdukován na Novém Zélandu
Habitat: obydlené oblasti a zemědělská půda, opadavé lesy, pouště
Velikost: tělo 16–19 cm prakticky bez ocasu
Výskyt: Madagaskar
Habitat: tropické lesy
Bodlín, jak už název napovídá, má tělo pokryto ochrannými bodlinami. Vrh tvoří sedm až jedenáct mláďat. Pokud se samice cítí ohrožena, naježí malou část bodlin na zádech a rozvibruje je. Ty pak vydávají klapavý zvuk, který varuje mláďata před nebezpečím.
Bércouni dostali jméno podle dlouhého čenichu podobného chobotu. Normálně chodí po všech čtyřech, ale když se potřebují pohybovat rychle, skáčou po zadních jako miniaturní klokani. Živí se termity, semínky, plody a bobulemi, které hledají během dne. Před poledním horkem se schovávají v norách.
Krtek obecný
Talpa europaea
Tento malý savec tráví většinu života pod zemí, kde hrabe tunely. K tomu mu slouží široké přední nohy, které fungují jako lopaty. Má velmi špatný zrak, ale dobrý sluch. V tunelech a při hledání červů a hmyzu v zemi se orientuje pomocí sledování vibrací, které kořist způsobuje pohybem.
Velikost: tělo 9–16,5 cm ocas 3–4 cm
Výskyt: Evropa až střední Asie
Habitat: obydlená území, zemědělská půda, opadavé lesy, pastviny
NETOPÝŘI
Netopýři jsou jediní létající savci. Vzduchem plachtí na hladkých, kožovitých křídlech, která jim umožňují dělat prudké zatáčky a vývrtky. Většina netopýrů během dne spí a visí za nohy hlavou dolů mimo dosah predátorů. V noci vyrážejí lovit kořist ve vzduchu. Někteří z nich vydávají vysoké tóny, které se odrážejí od okolního prostředí, a jejich uši je následně zachytí. Tuto echolokaci netopýři používají k hledání kořisti a vyhýbání se překážkám. Jiní, například kaloni, se více spoléhají na čich a zrak.
Listonos velký
Phyllostomus hastatus
Velikost: tělo 10–13 cm ocas 2,5 cm rozpětí křídel 44–47 cm
Výskyt: Střední Amerika a severní část Jižní Ameriky
Listonos sice může konzumovat hmyz a ovoce, ale má radši maso myší, ptáků a malých netopýrů. Naopak jeho loví další druhy netopýrů. Listonos má, jak už název napovídá, na nose kožní lalok tvaru listu. Početná hejna tohoto podsaditého netopýra ráda nocují v jeskyních a domech. Při západu slunce pak vylétají lovit. Samice má jednou nebo dvakrát do roka jedno mládě.
Habitat: tropické stálezelené lesy
Netopýr ušatý
Plecotus auritus
Velikost: tělo 6,5–8,5 cm bez ocasu rozpětí křídel 23–30 cm
Výskyt: od Indie po Barmu (Myanmar), jižní Čína, Malajsie
Megaderma je jeden z největších druhů netopýrů, přezdívaný falešný upír. Živí se především hmyzem a pavouky, ale také hlodavci, žábami, rybami a dalšími netopýry. V jeskyních tvoří kolonie o 3–50 jedincích. Navzdory svému jménu nepijí krev.
Velikost: tělo 4–5 cm ocas 3–4,5 cm rozpětí křídel 23–28 cm
Výskyt: od severní Evropy po Čínu, Japonsko Habitat: opadavé lesy
Uši tohoto netopýra jsou téměř tak velké jako jeho hlava a tělo dohromady. Díky vysoké citlivosti je používá k navigaci a hledání hmyzu podle zvuku pohybu nebo svých vlastních signálů. Netopýři ušatí během zimy hibernují v jeskyních. V létě tvoří kolonie 50–100 jedinců v domech a na stromech. V noci pak loví především noční motýly.
Kaloň indický
Pteropus giganteus
Megaderma australská
Macroderma gigas
Tento „netopýří duch“, nazývaný také vampýr, získal pojmenování podle tajemně bledé barvy srsti. Živí se myšmi, ptáky, gekony a jinými netopýry. Přes den pobývá v jeskyních, skalních prohlubních a starých důlních šachtách. Je vzácný, protože těžba kamene zničila mnoho míst, kde žil.
Velikost: tělo 7–12 cm; ocas 1,5–2,5 cm rozpětí křídel 20–28 cm
Výskyt: Papua Nová Guinea, Šalomounovy ostrovy
Velikost: tělo 20–25 cm; bez ocasu rozpětí křídel 1,5 m
Výskyt: jižní a jihovýchodní Asie
Habitat: tropické lesy, bažiny
Největší křídla mezi netopýry patří právě tomuto kaloňovi. Během dne hejna čítající tisíce jedinců visí na stromech a při západu slunce se rozlétají do okolí hledat plody nebo nektar květů. Ovocné stromy se díky kaloňům dobře opylují, protože tito netopýři roznášejí na srsti pyl na další květy. Semínka z plodů, která netopýr vyplivne nebo projdou jeho trávicím traktem, pak vyklíčí v nové ovocné stromy.
Velikost: tělo 11,5–14 cm bez ocasu; rozpětí křídel 40–60 cm
Výskyt: severní a západní Austrálie
Habitat: tropické stálezelené lesy, pouště
Habitat: tropické stálezelené lesy, obydlená území, zemědělská půda
Kaloň ostrovní
Nyctimene major
Tento kaloň má nozdry ve tvaru srolovaného papíru, které vystupují po stranách obličeje. Pravděpodobně mu slouží při hledání zralého ovoce, jako jsou kvajáva, fíky, nebo mladé kokosy. Pomocí ostrých zubů kaloň ovoce rozžvýká, aby se dostal ke šťávě.
Velikost: tělo 11–13 cm ocas 2,5–4 cm rozpětí křídel 33–35 cm
Výskyt: Evropa, Asie, severní Afrika
Habitat: obydlená území, zemědělská půda, opadavé lesy, louky mírného pásu
Vrápenec velký
Rhinolophus ferrumequinum
Tento netopýr se živí brouky, na které se snese ze vzduchu. Hřaduje v jeskyních, na stromech a na půdách starých budov. Nicméně jak se jeskyně zpřístupňují veřejnosti, kácejí se stromy a bourají staré domy, ztrácí místo k životu. Kvůli tomu je v některých částech severozápadní Evropy vyhynulý nebo vzácný.
UPÍŘI J
ediní savci, kteří se živí výhradně krví, jsou netopýři nazývaní upíři. Žijí v tropických oblastech Střední a Jižní Ameriky. Upír obecný (Desmodus rotundus) saje krev ze spících zvířat –většinou dobytka a koní, ale někdy i člověka! Další dva druhy upírů – upír bělokřídlý (Diaemus youngi) a upír ptačí (Diphylla ecaudata) pak sají krev velkých
ptáků – slepic apod. Upír obecný saje krev své oběti přibližně třicet minut. Ačkoli oběť neztratí tolik krve, aby to bylo nebezpečné, kousnutí upíra může přenášet nemoci a infekce. Během jednoho roku vypije kolonie sta jedinců tolik krve, kolik jí v sobě má dvacet pět krav nebo čtrnáct tisíc slepic.
Tělo upíra obecného je dlouhé 9 cm a rozpětí křídel činí 18 cm. Nemá žádný ocas. Jeho nos je krátký, stejně jako jeho uši. Má méně zubů než většina netopýrů, protože nepotřebuje svou potravu rozmělnit.
MLADÍ UPÍŘI
Po narození je mládě upíra bezmocné, ale silné drápky a zahnuté mléčné zuby mu umožňují se pevně držet matky i v letu. Zpočátku mládě saje mateřské mléko, postupně mu však matka do stravy přidává krev, vždy po několika kapkách.
KRMENÍ
Upír přistane na zemi poblíž oběti a pak se po všech čtyřech připlíží. Špička jeho nosu je citlivá na teplo, to mu usnadňuje najít místo na těle, kde je teplá krev těsně pod povrchem. Upír se pak zakousne do oběti svými ostrými zuby a hltá krev, která z ran teče. Jeho sliny zabraňují srážení krve a rychlému vytvoření strupu.
