ROKY DOBRODRUŽSTVÍ
(Místo úvodu)
Je tomu už hezkých pár roků, co jsem zhlédl pozoruhodný film z roku 1990 nizozemského režiséra českého původu Otakara Votočka Wings of Fame (Na křídlech slávy). Spisovatel (hraje ho už tehdy skvělý Colin Firth) zabije v afektu arogantní a samolibou hereckou hvězdu Cesara Valentina – představuje ho Peter O’Toole a já si troufnu říci, že to byla jeho životní role. Spisovatel ovšem umírá také. Načež se oba ocitnou na lodi, která pluje do říše mrtvých. Podobenství s bájným Charónem převážejícím mrtvé do podsvětí není ani trochu náhodné. Spisovatel a herec přistanou na břehu, jemuž dominuje velký hotel. Jsou tu lidé, kteří stejně jako oni dva skončili v říši mrtvých. Pokud ještě žili, byli populární, slavní. Umělci, politici, vědci… Ti všichni se tu potkali. Daří se jim tady náramně. Hodují, popíjejí, veselí se. Ti, kteří se v říši živých stále ještě těší velké popularitě a pořád se tam o nich mluví, obývají luxusní přízemní apartmány. Podle toho, jak jejich popularita klesá, jak se na ně zapomíná, jsou nuceni stěhovat se do vyšších a vyšších pater. Už to nejsou rozlehlé apartmány, ale čím dál skromnější a menší pokojíky. A když se na toho či onoho už zapomene úplně, skončí v miniaturním pokojíčku v podkroví. Ale i odtud nakonec zcela zmizí. Do nicoty. Do hlubin zapomnění…
Občas se mi stane, že když při svém pátrání „v hlubinách zapomnění“ narazím na zapomenutý příběh, zapomenutý osud, a podaří se mi tento příběh takzvaně zrekonstruovat, vyjmout ze zapomnění, vybaví se mi hotel z filmu Na křídlech slávy. Představuji si, jak se kdysi slavný, posléze zapomenutý člověk vrací zpět do luxusního apartmánu v přízemí.
Málo známé či zcela už zapomenuté osudy – to je jeden z pomyslných hnacích motorů mé reportérské a dokumentaristické práce.
A tedy také mého rozhlasového pořadu (dostal i televizní podobu) Stopy, fakta, tajemství. Každé takové pátrání je pro mě velkou výzvou. Jak to vlastně všechno začalo…
„Myslíte, že byste během roku zvládl připravit alespoň třicet dílů?“ zeptal se mě, bylo to na jaře 2010, ředitel Českého rozhlasu Dvojka doktor Jiří Vejvoda. Stalo se tak krátce poté, co jsem této slovutné instituci nabídl svůj nový projekt, dokumentární seriál Stopy, fakta, tajemství. Poněkud svázaný trémou, kterou jsem se snažil nedat najevo, pronesl jsem něco v tom smyslu, že bych tu „třicítku“ snad zvládl. Po letech přiznávám, že jsem si zase tak úplně jistý nebyl. Což o to, námětů jsem měl vždycky dost, jenomže zvládnu všechna ta témata přetavit v profesionální půlhodinové rozhlasové dokumenty? A navíc týden co týden? Na Fakultě žurnalistiky Univerzity Karlovy jsem sice vystudoval rozhlasovou specializaci, ovšem tuto práci, na rozdíl od práce televizní či časopisecké, jsem do této doby prakticky neznal. Na to ale, jak jsem se později dozvěděl, vedení rozhlasu pamatovalo. A tak jsem krátce po setkání s doktorem Jiřím Vejvodou stál tváří v tvář žijící rozhlasové legendě Vladimíru Príkazskému. Jednomu z mých dětských hrdinů. Patřím totiž do mnohamilionové rodiny lidí, kteří byli odkojeni Československým rozhlasem. Vyrostli jsme na rozhlasových hrách, na četbách na pokračování, na rozhlasových dokumentárních pásmech. Lidé jako třeba Vladimír Kovářík, Miroslav Doležal, Alfred Technik, F. K. Zeman, Miloslav Disman, Jiří Horčička, Karel Weinlich, Josef Schwarz Červinka a v neposlední řadě právě i Vlado Príkazský v nás probouzeli fantazii, obrazotvornost, v mém případě také lásku k vědění, touhu neustále se vzdělávat.
Vlado Príkazský se měl stát – bez nadsázky – klíčovou osobností nového seriálu.
Tenkrát, v roce 2010, mi rozhlas splnil jeden z velkých snů. Pořad Stopy, fakta, tajemství dostal skvělé dramaturgické a technické zázemí.
Tvůrčí tým tvořili již vzpomínaný Vlado Príkazský, dále Jitka Borkovcová, Tomáš Gsöllhofer, doktorka Broňa Janečková, Eva Senetová, Libor Vacek, Dan Moravec či Tomáš Zikmund.
Ani zdaleka jsem netušil, že po odvysílání prvních třiceti dílů se počet posluchačů tohoto cyklu vyšplhá na téměř půl milionu.
Netušil jsem rovněž, že rozhlasový seriál Stopy, fakta, tajemství bude již na konci roku 2010 oceněn hlavní a prestižní cenou, kterou uděluje
Asociace mezinárodního vysílání v Londýně (The AIB International Media Excellence Awards) v kategorii „Nejlepší investigativní dokument“. V tomto případě šlo o dokument Chlapec a hvězdy – příběh neobyčejně talentovaného Petra Ginze, který v terezínském ghettu založil a téměř dva roky vydával časopis Vedem.
O rok později mezinárodní porota složená ze zástupců 44 zemí ocenila hlavní cenou (je považována za rozhlasového Oscara) dokument
Letec a smrt – hledání okolností obestírajících smrt jednoho z prvních padlých československých válečných letců Timotea Hamšíka. Toto pátrání vyvrcholilo jednoho deštivého dne nedaleko francouzského Sedanu. Společně s několika francouzskými a britskými přáteli se nám podařilo lokalizovat a posléze vykopat Hamšíkův sestřelený letoun. Přesněji části tohoto letounu.
Přestože jsem příběh Petra Ginze i Timotea Hamšíka v minulosti již knižně publikoval (v prvním a třetím dílu knižní série Cesty za oponu času), rozhodl jsem se, vzhledem k tomu, že tato kniha vychází u příležitosti významného jubilea pořadu Stopy, fakta, tajemství, literární podobu těchto rozhlasových dokumentů ještě s některými novými dodatky zařadit znovu.
Podobně jako ještě několik dokumentů, jež v době svého vzniku byly tematicky zcela objevné a vyvolaly opravdu mimořádný ohlas, například Případ Nikola Šuhaj či Poslední z Titaniku.
Od chvíle, kdy jsme na stanici Český rozhlas Dvojka odvysílali první díl cyklu Stopy, fakta, tajemství – byl to dokument Zlatý vlak –, uplynulo čtrnáct let. Stalo se to, v co jsem tenkrát v roce 2010 nedoufal ani v nejtajnějších snech: V létě 2023 jsme totiž odvysílali 500. díl seriálu. Desítky, stovky příběhů – zpravidla lidí odsouzených k zapomnění. Desítky, stovky objevů. Objevů, které mi v mnoha případech poskytly – a stále poskytují – archivy. Jak už jsem v mnoha rozhovorech řekl, od chvíle, kdy jsem v archivech začal bádat (ještě jako žák základní školy), našel jsem v nich nejenom strhující lidské osudy, ale zároveň také velké dobrodružství – srovnatelné s tím, co jsem prožíval a občas ještě prožívám například na zahraničních sportovně-adrenalinových výpravách.
Archivy a vzpomínky pamětníků. To jsou dva z pomyslných základních kamenů mé práce. Minimálně spoléhám na internet (je to záměr) a snažím se jít cestou heuristické metody pátrání, kterou nás na univerzitě – a také novinářští mistři – učili. Co to vyžaduje? Pátrat právě
v archivech, v knihovnách, a to nejenom v naší zemi, putovat autentickými místy spjatými s příběhy a osudy konkrétních lidí. Získané informace pak pečlivě podrobit analýze, tuto schopnost – jak v knize Digitální demence napsal Manfred Spitzer – v člověku ničí právě práce s počítačem. Ale ještě k nově objeveným dokumentům – ona historická analýza je nutná, že nelze vždy hned věřit všemu, co si přečteme. Jak nás učili latiníci: De omnibus dubitandum est – O všem nutno pochybovat.
Heuristická metoda je náročná. Hlavně časově. Ale v badateli vyvolává někdy až neskutečnou radost. Radost z nového objevu, radost z toho, že se podaří zaplnit další bílé místo na pomyslné mapě. Stále se ale snažím zůstávat nohama na zemi; nemám totiž patent na rozum, dobře vím, že všichni jsme omylní.
Nepřestávám Osudu děkovat za to, že oněch radostných okamžiků, o nichž jsem se před chvílí zmínil, jsem mohl prožít opravdu hodně. Byly to často nezapomenutelné chvíle.
Například když jsem stál tváří v tvář někdejšímu stíhači německé luftwaffe Horstu Rippertovi. Řada historiků a badatelů, především v zahraničí, ho považuje za pilota, který 31. července 1944 sestřelil nad Středozemním mořem dnes světově proslulého spisovatele, autora Malého prince , Antoina de Saint-Exupéryho. Stále si v sobě nosím zážitek, kdy Horstu Rippertovi, který celá desetiletí tuto událost tajil – než ho „usvědčili“ historici a badatelé v čele s německým podmořským archeologem Linem von Gartzenem –, vyhrkly z očí slzy. To, když se snažil vysvětlit, že… „já ale přece nemohl vědět, že za kniplem nepřátelského letounu sedí pan Saint-Exupéry! Už tehdy jsem to jméno znal. Uznával jsem ho jako skvělého spisovatele, pilota a machra.“
Hovořil jsem také s podmořským archeologem a potápěčem Lucem Vanrellem, který objevil 80 metrů pod hladinou Středozemního moře Saint-Exupéryho letadlo. Vzhledem k tomu, že v jeho sousedství byl ještě jeden letecký vrak, Luc Vanrell se svými spolupracovníky dlouho nedokázal spisovatelův letoun identifikovat. V jednu chvíli mi Luc promítl několik záběrů z místa nálezu. A upozornil mě na logo Škodovky, které bylo patrné na jednom z vraků. „Teď už nám to bylo jasné,“ řekl s úsměvem. „Škodovka za války nepracovala pro spojence. Pracovala pro Němce. Bylo tedy jasné, že jde o německý letoun a ten druhý – to byl stroj Saint-Exupéryho.“
Knihu o svém mnohaletém putování po stopách Antoina de Saint-Exupéryho po několika světadílech dokončím ještě v letošním roce. Hezké vzpomínky mám třeba také na Montpellier. V tomto francouzském přístavním městě jsem se měl možnost potkat s více než devadesátiletým filozofem Michelem Navratilem. V té době byl už posledním žijícím mužským pasažérem Titaniku. V čase katastrofy, v roce 1912, mu bylo pět let. Jeho otec zahynul a on se zachránil společně s bratrem Edmundem v posledním záchranném člunu, jenž byl na hladinu spuštěn pouhých deset minut před potopením lodi. Po celý svůj další život Michel Navratil neznal svou identitu. Neznal své kořeny. Neznala ji tudíž ani jeho početná rodina. Rozhodl jsem se tehdy, že panu Navratilovi jeho identitu vypátrám. Po několika měsících hledání v matrikách či archivech jsem Michelu Navratilovi mohl přivézt dárek. Dokumenty a další důkazy o jeho českých a slovenských kořenech. Okamžiky, kdy se shromáždění potomci pana Navrátila dozvídali z mého vyprávění fascinující příběh otce a také předků pana Michela, byly i pro mě velmi emotivní. Prožil jsem úžasný pocit. Pocit, který nelze vyvážit sebevětším oceněním, sebevětší finanční odměnou.
Jindy jsem zase – bylo to v Braidwoodu, pár desítek kilometrů od Chicaga – navštívil bývalý uhelný důl, v jehož hlubinách snil jedenáctiletý havíř a kladenský rodák Antonín Čermák svůj americký sen. Tento sen proměnil později ve skutečnost. To když byl zvolen starostou Chicaga, tehdy druhého největšího města Spojených států amerických. V městě Hilo, v jednom z center havajského souostroví, v těsném sousedství legendární Banyan Drive, jsem měl šanci prožít noční bivak pod jedním z banyánů, který tu kdysi zasadila Amelia Earhartová – letkyně, jež ohromila svět a nad jejímž záhadným koncem se dodnes vznášejí otazníky.
Nezapomenu ani na jedno pozoruhodné setkání s někdejším katolickým knězem, misionářem v Africe, který svého času považoval Adolfa Hitlera za hodného strýčka, aby mi o řadu let později do kamery pověděl, jak moc obdivuje stát Izrael: „Fascinuje mě, jak tam lidé proměnili neúrodnou a neutěšenou krajinu v úrodnou zemi… Mám tam ty lidi moc rád. Považuji je za své bratry.“ Jméno tohoto obdivovatele Svaté země? Martin Bormann. Nejstarší syn nacistického válečného zločince a někdejšího sekretáře Adolfa Hitlera, Reichsleitera Martina Bormanna…
O některých z těchto pro mě vpravdě osudových setkání se dočtete i v této knize.
Rád bych poděkoval těm, kteří se významnou měrou podíleli a podílejí na tom, aby si pořad Stopy, fakta, tajemství týden co týden nacházel cestu k posluchačům. O některých už byla řeč, ale přesto…
Jmenuji je, s velkou úctou, v abecedním pořadí:
Jitka Borkovcová (†)
Zdena Fleglová
Dr. Broňa Janečková
Eva Senetová
Magdalena Šorelová
Ing. Tomáš Gsöllhofer
Ludvík Mattanelli
Dan Moravec
Vlado Príkazský (†)
Petr Šplíchal
Ing. Libor Vacek
Čas běží. V hlavě se mi stále rodí nová a nová témata. Jsem rád, že můj pramen inspirace – jak doufám – nikdy nevyschne. Zároveň jsem ale tak trochu smutný. Život je příliš krátký na to, abych stihl vše, co bych stihnout chtěl.
Zatím ale mé velké dobrodružství, dobrodružství prožívané v archivech, na cestách světem, mezi pozoruhodnými a inspirativními lidmi, kteří rozšiřují obzory poznání, pokračuje.
S pokorou děkuji.
(Léto 2024)
SE ROZESTOUPILO…
A řekli: Nuže, vybudujme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi, a uděláme si jméno, abychom se nerozptýlili po celém povrchu země. (Genesis 11:4)
Bylo to u řeky Eufrat…
85 kilometrů od iráckého Bagdádu. V Babylonu. V místech, kde stával palác nejvýznamnějšího z novobabylonských králů, nelítostného a ambiciózního Nebukadnesara II. Za jeho vlády se Babylon stal největším a nejbohatším městem na světě. Stál tu i velkolepý Mardukův chrám, který jak se leckdy také říká, byl pro autory Starého zákona inspirací pro babylonskou věž, jež měla sahat až do nebe. Než zasáhl Hospodin, jemuž se tento symbol lidské pýchy ani trochu nezamlouval. Starozákonní Babylon přestal existovat, lidé byli rozehnáni po celém světě… Takže někdejší slávu Babylonu vzal čas. Což jsem si uvědomil ve chvílích, kdy jsem se procházel mezi zbytky kdysi pyšných zděných a hliněných staveb, díval se na sochu babylonského lva, na zbytky původní Ištařiny brány. Tehdy mě také napadla již zmíněná slova z Genesis. Citát o babylonské věži. Slova, jež připomínají, že žádný strom neroste do nebe a lidská pýcha bývá trestána. A někdy opravdu krutě. Následující dva příběhy jsou toho důkazem.
BOHYNĚ ZABIJÁK
(Když hořelo Karibské moře)
Muž obviněný z vraždy, potomek afrických otroků – a úctyhodný guvernér ostrovního ráje, který si tolik zakládal na své kariéře francouzského koloniálního úředníka. Oba dělila hluboká sociální propast. Každý žil v úplně jiném světě. A přece jim bylo souzeno, aby jednoho dne navzájem spojili své osudy. Stalo se tak na ostrově Martinik. To když se tito muži – a s nimi na třicet tisíc dalších lidí – náhle ocitli rovnou uprostřed smrtícího chaosu a děsu. Ráj se proměnil v peklo. Jako by právě nastal soudný den.
Apokalypsa začala ve čtvrtek 8. května 1902. Byl svátek Nanebevstoupení Páně. Ze Saint-Pierre, města na ostrově Martinik přezdívaného Perla Antil, se v 7:55 hodin ozvalo poslední telegrafní hlášení. Zaznělo jedno jediné slovo: „Allez!“ („Jděte! Dělejte!“) Jenomže na útěk už bylo pozdě. Sopka Pelée, tyčící se do výše jednoho tisíce a 397 metrů nad městem, začala vydávat ohlušující děsivý řev. Dvě minuty po osmé hodině vybuchla. První výbuch. Pak druhý. V té chvíli ožil obraz pekla. Horské úbočí se rozestoupilo. Nad horou se objevil hustý černý oblak. Vznášel se nad vrcholem. Vzápětí se vynořil oblak další. Ten se naopak valil vzhůru. Vytvořil se obrovský hřib. A zcela zastínil oblohu. Slunce zmizelo. Obrovské žhavé mračno o teplotě osmi set stupňů se dalo do pohybu. A blížilo se – obrovskou rychlostí – k městu. Trvalo to zhruba jednu minutu. A pak – město vzplálo. Hořely domy. Hořeli lidé. Někteří v zoufalé snaze přežít skákali do vody. Ta však už byla vařící. Na město, kterému se pro jeho bohatství říkalo Perla Antil, padaly nyní rozžhavené kameny. Z kopce stékala ohnivá láva, která zapalovala vše, co jí přišlo do
Ozval se mohutný výbuch. O tři minuty později se nad Mont Pelée vytvořil ohromný ohnivý mrak. Nastává apokalypsa…
Hořelo dokonce i moře. A tohle byl výsledek.
cesty. Během okamžiku zmizelo ze světa, doslova se vypařilo, na třicet tisíc lidí. Kdysi bohaté a pyšné město bylo v troskách. O několik desítek hodin později přistál u zničeného přístavu francouzský křižník Suchet. Jeho kapitán Pierre Le Bris poslal do světa telegram tohoto znění:
„Vrátil jsem se ze Saint-Pierre, města zcela zničeného masivním požárem… Předpokládá se, že veškeré obyvatelstvo vyhynulo. – Přivedl jsem zpět několik přeživších, kolem třiceti. – Všechny lodě v přístavu shořely a ztratily se. Nepřetržitá erupce sopky. Odplouvám do Guadeloupe. Sežeňte jídlo. Velitel Le Bris.“
A ještě svědectví lodního telegrafisty:
„Kotvíme uprostřed stále kouřících lodních vraků. Horu pořád zakrývá hustý mrak… Vystupujeme na břeh. Ulice jsou posety zčernalými, nahými mrtvolami. Dusí nás pach spáleného masa.“
A takhle popsal své pocity místní duchovní, otec Roche, který katastrofu přežil na jednom z okolních vrchů, který nebyl sopkou zasažen:
„Před námi jsou trosky, stále obestřené závojem kouře a popela… Naše oči hledají obyvatele… Ale nic! V této pusté poušti obklopené děsivou samotou se neobjeví ani živá bytost!“
Uběhlo více než jedno století. Martinik – jeden ze šesti francouzských zámořských departementů – se dnes těší mimořádnému zájmu turistů z celého světa. Dvě třetiny tohoto ostrovního ráje, někdy se mu také říká ostrov květin, jsou pokryty národními parky. Žije tu téměř
Louis Guillaume Mouttet, guvernér Martiniku, až do posledních chvil kvůli blížícím se volbám odmítal evakuaci obyvatel Saint-Pierre. Nakonec sopka Pelée zabila i jeho.
čtyři sta tisíc lidí. Většinu tvoří potomci někdejších afrických otroků. Saint-Pierre opět stojí. Ovšem stále zde nacházíte stopy dávné katastrofy: Jsou to především černé pláže – pokryté ztvrdlou sopečnou lávou. Jsou to třeba také trosky kdysi honosného divadla. A je to rovněž Muzeum. Památník katastrofy založený již v roce 1933. Tedy 31 let po katastrofě. Uvnitř jsou k vidění mimo jiné dobové fotografie. Rovněž nejrůznější artefakty, které přežily výbuch sopky. Najdeme tu například také databázi jmen dosud identifikovaných obětí. V jednom místě je možné spatřit fotografii muže s bradkou. Je to Louis Guillaume Mouttet, jedna z klíčových osobností tehdejších událostí. V přiloženém textu můžeme číst: „Francouzský koloniální úředník narozený v roce 1857. Byl guvernérem Pobřeží slonoviny. Pak také guvernérem Francouzské Guyany. V roce 1901, tedy rok před katastrofou, se stává, ve svých 44 letech, guvernérem Martiniku. Se svou manželkou měli tři děti. Dvě dcery, jednoho syna. Rodina žila v tehdejším hlavním městě Martiniku Fort de France. Již od počátku roku 1902 bylo patrné, že se sopka Pelée probudila. Mnozí lidé začali propadat čím dál větší panice. Chtěli z města odejít – guvernér Mouttet však prostřednictvím místních novin obyvatele vytrvale přesvědčoval, že žádné nebezpečí nehrozí.“
Následnou katastrofu, která se v roce 1902 na Martiniku odehrála, přirovnávali mnozí k osudu starověkých Pompejí. Tenkrát, bylo to roku 79 našeho letopočtu, zničila město erupce sopky Vesuv. Zahynulo na 20 000 lidí. V případě města Saint-Pierre bylo však mrtvých daleko více. Okolo 30 000. Proč se ale právě na tuto tragédii zapomíná? Troufnu si říci – a nejsem sám –, že to pramení rovněž ze špatného svědomí. Svědomí mocných lidí, pro něž osudy barevných obyvatel, zejména potomků afrických otroků – těch tu tehdy žila většina –, v podstatě nic neznamenaly… Vydejme se nyní, od černých pláží dodnes pokrytých
ztvrdlým lávovým polem, ještě více do minulosti. Hledejme počátky této zapomenuté tragédie.
„Bylo to v roce 1502, 15. června, když na ostrově Martinik, který leží jako součást Malých Antil v Karibském moři, přistál Kryštof Kolumbus. Později, v roce 1635, ostrov obsadil ve jménu francouzského krále Ludvíka XIII. francouzský obchodník Pierre Belain – celým jménem sieur d’Esnambuc. Založil tu první kolonii složenou z několika desítek osadníků. Francouzi se začali usazovat na úpatí hory Pelée. Postavili tu pevnost, s jejíž pomocí se chránili před nájezdníky; byli to především Nizozemci, Angličané či Španělé. Byli to ale také často nepřátelsky naladění domorodci – Karibové.“
Citoval jsem z Encyklopedie Britannica . Ze zmíněné pevnosti vyrostlo později město Saint-Pierre. Město, jež mělo v roce 1902 zažít ohnivou apokalypsu, kterou na ni seslala sopka pojmenovaná po havajské bohyni sopek a ohně Pelée. Ve vzpomínaném roce 1902 – poté co si obyvatelé Martiniku prošli staletími plnými krvavých bojů, vzpour zoufalých otroků, ale také staletími hospodářských, zejména obchodních úspěchů – se město Saint-Pierre, tedy Svatý Petr, proměnilo v opravdový klenot Malých Antil.
V předvečer katastrofy žilo v městě, rozkládajícím se na ploše 75 hektarů, více než třicet tisíc obyvatel. Přes tři tisíce bílých a deset tisíc barevných – tedy domorodců, přistěhovaných Asiatů, hlavně Číňanů, Indů či jiných etnik. Nejvíce tu ale žilo potomků bývalých afrických otroků. Bylo jich okolo patnácti tisíc. Město, říkalo se mu také Malá Paříž, se stalo symbolem ekonomické prosperity. Bohatství zajišťovala mimo jiné zdejší velká produkce rumu. Bylo zde například i patnáct továren na jeho zpracování. Bohatství rovněž přinášely nemalé výnosy z pěstování kávy, cukrové třtiny a banánů. Saint-Pierre se stalo kulturně a ekonomicky nejdůležitějším městem ostrova. Jeho obyvatelé žili podobně jako lidé ve velkých evropských městech.
Tito lidé měli štěstí – přežili, protože nežili přímo v srdci hlavního města.
Místa, která utrpěla výbuchem sopky Pelée nejvíce. Město Saint-Pierre, přezdívané Paříž Karibiku, zmizelo z mapy světa.
Domy a byty byly vybaveny elektřinou. Lidé měli přístup k telefonu, k telegrafu. Navštěvovali divadlo, operu. Domy tu stavěli z velmi pevného zdiva – některé měly nádherné fasády z broušených kamenů. V městě jezdily i koňské tramvaje. Bylo tu veřejné osvětlení. Honosné obchody prodávaly zboží dovezené přímo z Paříže. Ženy z bohatých rodin chodily oblečené podle poslední pařížské módy.
Život v hojnosti si však mohli dovolit pouze vyvolení. Mezi nimi a velkou částí původních obyvatel, včetně potomků afrických otroků, byly propastné rozdíly… Ti, kteří na to měli, často organizovali rodinné pikniky. Odehrávaly se hlavně na svazích sopky Pelée. Lidé sem chodili na výlety a mnozí z nich si zde stavěli letní domky. Sopka Pelée, která byla v klidu celá století, byla symbolem radosti a potěšení. Pak se ale všechno změnilo. První náznaky toho, že se se sopkou něco děje, zaznamenali lidé hned na začátku ledna 1902. Citujme nyní pro změnu ze studie, kterou napsal proslulý francouzský vulkanolog Jean-Louis Cheminée:
„První výbuch sopky se odehrál již 23. dubna 1902. Šlo zatím o takzvaně freatickou erupci, kdy se zahřeje podzemní voda. Vše se odehrává v relativní blízkosti magmatu – tedy směsi roztavených hornin a plynu pod povrchem Země. Zatím ale bez přímého kontaktu. Na město padá první sopečný popel. Lidé cítí pach síry.“
Otřesy jsou čím dál citelnější. Manželka amerického konzula na Martiniku Clara Prenticová své sestře do Spojených států amerických
napíše:
„Slyšeli jsme a cítili tři zřetelné otřesy. První byl hlasitý, druhý a třetí byly ještě hlasitější. To už nádobí padalo z polic a dům byl, jak se říká, vzhůru nohama.“
Čím dál častěji jsou slyšet extrémně silné detonace. Z hory padají obrovské kamenné bloky. Některé jsou vrženy více než dva kilometry od vrcholu. Popel ze sopky dopadá na velkou část ostrova. 3. května 1902 Laurence Blondel la Rougery píše své sestře Leontině do Paříže: „Od včerejšího dne jsme pod mrakem popela. Ze sopky se čím dál více kouří, někteří lidé prý dokonce viděli plameny… Teprve dnes, ve čtyři hodiny ráno, kdy mě probudil pach síry a šel jsem k oknu, uvědomil jsem si, že popel je doslova všude. Celý vnitřek bytu, také povlečení, vše je pokryto popelem. Ti, co žijí na kopcích, jsou vyděšeni a prchají pryč. Město je neuvěřitelně smutné, oděné do obrovského šedého kabátu… Koně, kočáry, naše oblečení – všechno je zaprášené. Popel nás dusí…“
Dnes to zní neuvěřitelně, ale v této čím dál dramatičtější době město žije volbami do francouzského parlamentu. Proti sobě stojí dva kandidáti. Jeden zastupuje současný vládnoucí režim, druhý je na opačné straně pólu. Zastupuje ty, kteří se chtějí zbavit závislosti na Francii. Volbami a především svými ekonomickými zájmy žijí zejména místní podnikatelé. První kolo voleb se odehraje 4. května. Dopadne nerozhodně. Druhé je vyhlášeno na 11. května. Volební souboj je čím dál vyostřenější. Objeví se názory, že vzhledem k situaci kolem sopky by bylo lepší druhé kolo voleb zrušit, nebo alespoň odložit. Proti je především guvernér Martiniku, Louis Mouttet. 2. května sesuv bahna zabil majitele plantáže a s ním několik dělníků. Andreas Hurard, redaktor listu Les Colonies, na žádost guvernéra Moutteta píše, že panika je zbytečná. A zesměšňuje lidi, kteří chtějí odejít. Americký konzul Thomas Prentice se pokouší poslat varovný telegram do Washingtonu. Guvernér Mouttet však odeslání zprávy zablokuje. A konzulovi pošle ostrou nótu, v níž ho kárá za údajně neopodstatněné vytváření stavu falešného strachu. Guvernér a vládci města, kteří nechtějí přijít o své ekonomické a vůbec mocenské pozice, bojují jako lvi. Jejich jedinou a hlavní touhou je vítězství ve volbách.
Zázračně přeživšího vězně Ludgera Sylbarise, poznamenaného plameny na celý život, čekalo další trápení, když se stal hříčkou v rukách různých chytráků, kteří na jeho utrpení chtěli vydělat.
Do příběhu nyní vstupuje jistý Ludger Sylbaris. Neboli také Louis-Auguste Cyparis . Je mu sedmadvacet let. Má afro-karibské kořeny a pracuje jako dělník. 7. května –tedy den před katastrofou – popíjí v baru. Zaplete se do rvačky, která skončí smrtí člověka. Není jisté, zda nešťastníka zabil přímo Ludger Sylbaris nebo někdo jiný, v každém případě je ještě v noci uvržen do vězení. Ocitá se v komoře obklopené silnými kamennými zdmi. Cela je částečně pod zemí, nemá okna. Větrá se pouze úzkou mřížkou ve dveřích, které jsou odvráceny od sopky. Jak se mělo později ukázat, vězení bylo paradoxně nejchráněnější budovou v městě… Ještě krátce před Ludgerovým uvězněním masa vařící vody a bahna pohřbila rafinerii rumu a zabila 150 lidí. V této době si už i guvernér Mouttet uvědomuje, jaké nebezpečí hrozí.
Ještě před několika hodinami však guvernér a s ním další představitelé města tvrdili, že láva městské domy nezasáhne. Argumentují, že Saint-Pierre je chráněno třemi údolími. Guvernér dokonce poslal vojáky, aby zablokovali silnice a zabránili uprchlíkům v odchodu. Noviny stále ještě odmítaly evakuaci, protože jak doslova napsaly: „Zasáhlo by to do voleb.“ Volby je tedy nutné zajistit stůj co stůj… Zvířata umírají v popelu. Prudce jedovaté zmije žijící na svahu sopky nacházejí nový domov ve městě – stihnou zabít desítky lidí… Guvernér, který do Saint-Pierre dorazil společně s manželkou, vyslyšel volání svých oponentů a rozhodl jmenovat komisi k prozkoumání sopky. Členové komise guvernéra přesvědčí, že nebezpečí opravdu nehrozí. Noviny Les Colonies vzápětí napíší: „Z vědeckého hlediska neexistuje žádné nebezpečí… Bezpečnost města je absolutně zajištěna.“
8. květen 1902. Časně ráno guvernér a další tři členové komise nastupují na připravený parní člun. V nedalekém městečku Precheur se mají setkat s dalšími členy komise. Aby připravili evakuaci. Dobře ale
