O SIROTCÍCH
Byli jednou dva sirotci, Emilka a Standa. Jak se stalo, že byli sirotci?
Vlastně docela prostě. Jednou šli tatínek s maminkou do kina. Než odešli, řekli dětem, že si můžou ještě chvilku číst a pak si mají vyčistit zuby a šup do postele. Oni sami se nikde nebudou zdržovat a hned po kině přijdou domů. Děti nic nenamítaly, protože rodiče zas tak často ven nechodili, a zvlášť ne bez nich, bez dětí. Takže jednou za sto let, řekly si děti, můžou do toho kina jít.
„Můžem je pustit, ne, co myslíš, Emilo?“ povídá Standa, který byl o rok starší.
„Ale nebudeš mě strašit, když tady budeme sami?“ trošku váhala Emilka. Standa ji uklidňoval, i když někdy docela rád na ni vybafl nebo vyprávěl nějaké strašidelné historky, a to právě před spaním. Ale dnes slíbil, že bude, jak se říká,
jak milius. Těšil se totiž, že si počte trochu dýl, měl připravenou velice napínavou knížku. Takže mu Emilka uvěřila a rodičům to svolení k návštěvě kina dali.
Zaklaply dveře a rodiče byli pryč. Jenže netrvalo dlouho a ozval se zvonek. Bylo to tak neočekávané, že si děti skoro myslely, že se tatínek s maminkou vrací, že snad něco zapomněli. Standa se přece jen podíval pro jistotu kukátkem ve dveřích. Na chodbě stáli dva policisté a paní sousedka, všichni se tvářili vážně.
Standa otevřel, paní sousedka se k oběma dětem vrhla, objala je a přitiskla k sobě. Přitom plakala a volala: „Vy
nebozí sirotci! Co budete dělat? Bez tatínka, bez maminky! Vždyť vy už nikoho na tom širým světě nemáte!“
Děti vůbec nic nechápaly, až jeden z policistů plačící paní sousedku odtáhl a ten druhý se k nim obrátil s vážnou tváří.
„Milé děti, víte, co se stalo?“
„Nevíme,“ odpověděly zmatené děti.
„Tak já vám to řeknu,“ řekl policista, „sotva vaši nešťastní rodiče vyšli z domu, řítilo se právě kolem velkou rychlostí nákladní auto, které dostalo smyk, vjelo na chodník
a přejelo je, takže byli na místě mrtví. To je všecko. My jsme hned zahájili pátrání, jestli by si vás někdo nevzal k sobě, když jste ještě malé, vždyť jste děti, že…, ale nikdo se nenašel. Nikdo vás nechce ani nepotřebuje. Tak je to.“
Sousedka zase zanaříkala: „Vždyť ty nebohé děti nemají ani dědečka nebo babičku, jsou úplní sirotci. Opuštěné chudinky, já se na to ani nemůžu dívat!“ zavyla a utekla rychle pryč, jen za sebou zabouchla dveře.
Policisté se rozpačitě rozhlíželi, přešlapovali z nohy na nohu a pak ten jeden řekl: „No, co jsme vám měli říct, to
jsme vám řekli. Radši bychom vám přinesli nějakou lepší zprávu, milé děti. Ale žádná taková není. Co už naděláte… tak nashle!“
Pak se otočili a rychle odešli. Děti zůstaly samy. Nevěděly v tu chvíli vůbec, co si mají počít, bez maminky, bez tatínka, bez příbuzných... Jediný, kdo jim zbyl, byla taková zrzavá kočka se zelenýma očima, Nebojsa. Ani nevěděly, odkud přišla. Jednoho dne se ozvalo nějaké škrábání na dveře, a když maminka otevřela, Nebojsa vešla do bytu, jako by tam bydlela odedávna. Skoro jako by ji tam někdo poslal.