ZROZENÍ STÍHACÍHO LETOUNU
V létě 1915 vznikly první stíhačky, určené k boji s nepřátelskými letouny ve vzduchu. K jejich úspěšnému nasazení však bylo nutné vyřešit jeden závažný technický problém: střelbu z kulometu přímo před sebe. Tam totiž překážela točící se vrtule. Francouzi, Němci i Britové se problém pokusili vyřešit každý po svém.
Vojáky létající stroje zaujaly hned od jejich vzniku. Teoretické úvahy z roku 1910 uveřejněné v jedné ročence ale říkaly: „Při úžasné rychlosti současných letadel až 80 kilometrů za hodinu by nebylo možno mířit na stejně rychle letícího protivníka.“ První letecký souboj za použití palných zbraní se nicméně odehrál už v listopadu 1913 během občanské války v Mexiku. Několik výstřelů z pistole na sebe navzájem vypálili američtí žoldnéři Philip Rader a Dean Ivan Lamb, bojující každý na jiné straně. To však byla jen drobná epizoda.
Již od prvních dnů Velké války1 se nad frontou začaly objevovat letouny v poměrně hojných počtech. Podnikaly průzkumné lety do hloubky nepřátelského týlu, naváděly palbu dělostřeleckých baterií a prováděly pozorování nad frontovou linií. Mnohdy je pilotovali
první průkopníci letectví, kteří se často osobně znali. Proto se při vzájemných setkáních ve vzduchu jen džentlmensky zdravili. To ale nemohlo vydržet dlouho. Válka na zemi se rozbíhala do stále větších obrátek a bylo jasné, že volné působení nepřátelských letounů nad vlastním územím nelze dovolit.
K prvnímu doloženému zničení letounu jiným ve vzduchu došlo na východní frontě 8. září 1914. Toho dne štábní kapitán Petr Něstěrov narazil na trojici rakousko-uherských dvojplošníků Aviatik B.I, které právě bombardovaly ruské polní letiště. Něstěrov pilotoval neozbrojený jednoplošník Morane M a pokusil se srazit nepřátelský bombardér úderem podvozku. Náraz se mu ale příliš nepovedl, oba letouny se zřítily a všichni letci zahynuli.
1 Jedno z dobových označení první světové války. Pozn. red.
n 6 Benzin, krev a kulomety
V prvních týdnech konfliktu došlo i k několika pokusům útočit na nepřátelský letoun kotvou na ocelovém lanku, pomocí ručních granátů či kovových čepelí, připevněných na konci křídla. Tudy však cesta zjevně nevedla.
Pistole, karabiny i kulomety
První letoun zničil střelnou zbraní podle všeho poručík německého námořnictva Günther Plüschow. Boj se odehrál 28. září 1914 nad čínským městem Čching-tao. Na německý stroj Rumpler Taube zaútočil pilot japonského farmanu poručík Šigemacu a došlo
k přestřelce. Plüschow vypálil ze své pistole Parabellum třicet ran na nepřátelský letoun a ten zřítil ve vývrtce k zemi.
K daleko intenzivnějším bojům docházelo na západní frontě a někteří letci začali na palubu brát nejen pistole, ale i pušky. Do jednoho vzdušného boje se 6. prosince 1914 zapojil také Francouz Jean Navarre, který letěl na bombardovací misi za řízením letounu Farman MF.11. Během akce narazil na německý Rumpler Taube a o boji později napsal:
Nepřítel přilétá směrem ke mně, otáčí se, nalétá vedle mě a mává na pozdrav. On je v letounu také sám. Já jsem mu jako pozdrav poslal tři kulky ze své karabiny.
Ve Fokkerově stínu
Společnost Pfalz už od roku 1914 vyráběla jednoplošný letoun E.I, produkovaný na základě licence od francouzské firmy Morane-Saulnier na její stroj Type H. Další evolucí vznikly stíhačky Pfalz E.II a E.III. Vzdáleně připomínaly známé jednoplošníky konkurenční firmy Fokker. Zdaleka se však netěšily stejné popularitě.
Na začátku roku 1916 začal na frontu přicházet nejnovější typ Pfalz E.IV. Nebyla to ale dobrá stíhačka. Pilotům vadil velký točivý moment dvojhvězdicového rotačního motoru Oberursel U.III o výkonu 118 kW. Stroj se zdaleka nemohl rovnat lehkým a obratným francouzským nieuportům a létal maximální rychlostí 150 kilometrů za hodinu. Jedinou výhodu představovala silná výzbroj v podobě dvou synchronizovaných kulometů v přídi.
Některým pilotům se však v kokpitu stíhaček Pfalz E.IV poměrně dařilo, například Rudolf Berthold získal tři potvrzené sestřely nepřátelských letounů. Právě nepříjemné letové vlastnosti tohoto stroje však způsobily, že 25. dubna 1916 ztratil během startu nad pfalzem kontrolu a zřítil se s ním z výšky sto metrů. Jen se štěstím vyvázl živý.
Výroba typu Pfalz E.IV běžela jen krátce a dala pouhých 24 kusů. Přesto na začátku roku 1916 sehrál nad bojištěm poměrně důležitou roli v eliminaci dohodového letectva, které tou dobou nemělo podobný stroj.
Stíhačky Pfalz E.IV si dohodoví letci často pletli s fokkerovými eindeckery
K boji ve vzduchu se mnohem více hodily kulomety. Dne 5. října 1914 hlídkoval nad frontou francouzský voisin od letky VB.24, pilotovaný četařem Josephem Frantzem s pozorovatelem desátníkem Louisem Quénaultem. Ten pěchotním kulometem Hotchkiss sestřelil neozbrojený německý Aviatik B.I. Během zimy 1914–1915 se kulomety, montované na oběžných kruzích na zadních sedačkách dvoumístných strojů, staly běžnou výbavou letounů. Dalo se z nich ale pálit jen směrem dozadu, což se hodilo spíš pro obranu než pro
n 8 Benzin, krev a kulomety
aktivní útok. Dvoumístné letouny také byly těžší a pomalejší než jednomístné.
Francouzské letectvo již od začátku konfliktu s úspěchem používalo hornoplošníky Morane-Saulnier Type L, přezdívané parasol – deštník. Za tímto pojmenováním patrně stálo, že pilot seděl přímo pod křídlem, takže se nemusel bát deště. V prosinci 1914 příslušník letky MS 26 Roland Garros ve spolupráci s mechanikem Julesem Huem opatřil svůj stroj kulometem Hotchkiss, pevně namontovaným před kabinou pilota. Mohl tak pálit přímo před sebe. Toto umístění se ukázalo jako velmi vhodné pro výměnu rámečku na 24 nábojů a pro manipulaci se zbraní v případě zaseknutí. Zásadní novinkou byly deflektory – ocelové klíny namontované na vrtuli v místě výstřelné dráhy kulometu a odrážející projektily, které zasáhly vrtuli. Její listy byly navíc
v tomto místě zúženy. Vrtule tak měla o osm až deset procent menší účinnost, rychlost letounu klesla o asi patnáct kilometrů za hodinu, zhruba desetina vypálených střel byla ztracena a nárazy na vrtuli se přenášely na motor, který velmi trpěl a jehož životnost se snižovala. Výhody však převažovaly. Pilot nemusel kulomet držet a mohl se soustředit na řízení. Zbraň zaměřoval manévry celého stroje a především mohl pálit přímo před sebe, což vyhovovalo taktice útočného boje. Dne 1. dubna 1915 Garros touto zbraní sestřelil pozorovací albatros. Už 15. dubna získal druhé a 18. dubna třetí vítězství. Bohužel ten samý den musel nouzově přistát za německými liniemi poté, co jeho motor zasáhla palba ze země. Na letounech Morane Parasol ale začali létat a sestřelovat i jiní francouzští letci jako Eugène Gilbert a Jean Navarre.
Kulomet Hotchkiss s rámečkem na 24 nábojů
Britové v potížích
Britským konstruktérům se stále nedařilo postavit výkonný letoun pro vzdušný boj a prakticky jediný typ Královského leteckého sboru (RFC)2 k vybojování vzdušné převahy byl dvoumístný RAF3 F.E. 2b. Archaicky vyhlížející stroj s trupovou gondolou, z níž dozadu vybíhaly nosníky rámu nesoucího kormidla, poháněl tlačný motor, vyvíjející maximální rychlost 150 kilometrů za hodinu. Vpředu seděl střelec, který ovládal dva pohyblivé kulomety Lewis ráže 7,7 mm. Jeden byl umístěn v přídi gondoly, druhý mohl pálit nad hlavou
pilota, a to jak dopředu, tak dozadu vzhůru nad horním křídlem. První dva vyrobené kusy se dostaly 14. května 1915 k 6. peruti působící na frontě ve Francii a zapojily se do bojů. F.E. 2b si přes zdánlivou zastaralost získal oblibu osádek pro svou spolehlivost, odolnost proti poškození a možnost pálit takřka do všech stran. Ta se ještě zlepšila po zavedení verze F.E. 2d, nesoucí dokonce tři až čtyři kulomety Lewis. Celkem se těchto strojů vyrobilo na dva tisíce čtyři sta a tvořily základ výzbroje britských perutí po celý rok 1916.
Lépe si vedli francouzští konstruktéři. Už v červnu 1914 na sletu v Aspernu u Vídně představila společnost
2 Royal Flying Corps. Prakticky po celou první světovou válku nebylo britské letectvo samostatnou složkou ozbrojených sil, ale jako jeden ze sborů podléhalo armádě. Jako samostatná složka vzniklo Královské letectvo (Royal Air Force, RAF) až roku 1918. Pozn. red. 3 Zkratka je zavádějící. Od roku 1918 sice znamená především Royal Air Force, tedy (britské) Královské letectvo, v letech 1911 až 1918 to však znamenalo Royal Air Factory – Královská letecká továrna. Roku 1918 byla přejmenována na Royal Aircraft Establishment – Královské letadlové zařízení. Pozn. red.
Morane-Saulnier elegantní středoplošník s mnohaúhelníkovým průřezem trupu a plovoucí vodorovnou ocasní plochou bez stabilizátoru. Neměl ještě křidélka a naklánění kolem podélné osy se dělo kroucením konců křídel. Nesl označení type N a pilotoval ho již zmíněný Roland Garros, který s ním zvítězil v rychlostní soutěži i v závodu v nejrychlejším stoupání. Armáda neměla ze začátku o tento typ zájem a sériová výroba začala až skoro o rok později. Jeden z prvních strojů přišel k letce MS 494 a dostal ho četař Eugène Gilbert.
Ten ho nechal vybavit kulometem Hotchkiss s deflektory a 7. června 1915 na něm sestřelil jeden německý letoun a 17. června druhý. Ve stejném boji však jeho letoun schytal spršku střel od německého pozorovatele obsluhujícího pohyblivý kulomet a musel být vyřazen. Stejný typ s úspěchem používal i slavný Jean Navarre, který na něm 26. října sestřelil německý dvoumístný LVG C.II.
Letounů Morane-Saulnier N se patrně vyrobilo jen 49 a většinou byly přidělovány běžným průzkumným letkám po jednom, aby bránily dvoumístné stroje. Létali s nimi obvykle dobrovolníci, kteří se již v minulosti aktivně pokoušeli vést vzdušný boj. Nejméně 27 kusů sloužilo v britském RFC, kde tyto stroje nesly označení Morane Bullet – Střela. Ve druhé polovině roku 1915 představovaly jedinou skutečnou stíhačku v britské výzbroji a dočkaly se nasazení ještě v červenci 1916 v bitvě na Sommě.
Fokkerův vynález
Na jaře 1915 se s principem francouzského deflektoru seznámil slavný, pro německé ozbrojené síly pracující letecký konstruktér Anthony Fokker5, což ho údajně inspirovalo k vývoji synchronizačního zařízení. To pozdrželo výstřel v okamžiku, kdy se před ústím kulometu nacházel list vrtule. Podle rozšířené legendy prý Fokker prohlásil, že dokáže do dvou dnů sestrojit účinnější systém střelby vpřed. Kořeny tohoto systému však ležely patrně už v Schneiderově patentu z 30. září 1914. Toho se chopil Fokkerův spolupracovník Heinrich Luebbe a vestavěl ho do prototypu Fokkeru E.I6, který vznikl na základě průzkumného jednoplošníku A.III v dubnu 1915. Šlo o letoun nijak oslnivých výkonů. Jeho
4 Francouzské jednotky v té době nosily názvy v podobě písmen označujících výzbroj. Jednotka MS tedy měla letouny Morane-Saulnier. Pozn. red.
5 Ve skutečnosti se jmenoval Anthonij Herman Gerard Fokker a byl nizozemského původu. Jméno „Anthony“ (psáno s „h“, tedy anglicky) bylo něco jako jeho obchodní značka. Pozn. red.
6 Ze zkratky tvořící název německých letadel, především právě výrobků společnosti Fokker, se dá vyčíst konfigurace letadla. Písmeno „E“ znamenalo „Einedecker“, jednoplošník, písmeno „D“ znamenalo „Doppeldecker“, tedy dvojplošník, a písmena „Dr“ byla „Dreidecker“, trojplošník. Pozn. red.
n 12 Benzin, krev a kulomety