N evím už, ve které vesnici se narodili. Sedm bratrů jich bylo. Sedm Mamlasů. Tehdy to ještě nebylo ošklivé slovo. Lidé se za těch časů míň zlobili a nemusili si tedy vymýšlet, jak by si říkali.
Tak z těch sedmi bratrů měla maminka Mamlasová velkou radost. Posílala je do školy a pan učitel musil na ně ukazovat prstem. Byli si totiž tak podobni,
že se v nich skoro nikdo nevyznal. Toho nejchytřejšího posadili Mamlasové
při počtech vždycky na místo bratříčka, který měl být zkoušen, a tak dostávali všichni samé jedničky. Nebylo to od nich hezké. Nedivme se, že pak neuměli dobře počítat, když nastrkávali na zkoušení stále jednoho.
Přišlo léto a sedm Mamlasů se šlo koupat. Dováděli v řece i na písku. Už měli jít domů, když si jeden z nich vzpomněl, že by bylo dobré spočítat bratry, zda jsou všichni. Postavili se do řady a počítali. A hle, bylo jich šest.
„Počítáš špatně,“ řekl druhý Mamlas a počítal znovu. Ale co naplat, bylo jich přece jen šest. Zavolali toho nejchytřejšího: „Spočítej nás, asi jsme se spletli.“
Počítal nejchytřejší, a vida, bylo jich šest.
Teď už to bylo jisté. Někdo z nich se asi utopil, když teď chybí. Začali houkat, křičet, ulomili větev a šťárali v řece, a když nic neobjevili, plakali a plakali.
„Snad ho odnesl proud,“ řekl první Mamlas.
„Možná, že ho spolkla velryba,“ hořekoval nejuplakanější Mamlas.
„Velryby v naší řece nežijí. A velryby lidi nežerou,“ řekl nejchytřejší z Mamlasů.
„A proč nežerou velryby lidi?“ divil se ten uplakánek.
„Protože je nemohou spolknout,“ odpověděl nejchytřejší Mamlas, neboť se den předtím učil přírodopisu.
„Ach je, ach je, stejně už je po něm,“ bědovali všichni.
A tu šel po břehu vandrovní a ptal se: „Co je to s vámi, copak se vám stalo?“
„Ach, ach, milý pane, koupali jsme se a bylo nás sedm, a teď, když chceme odejít, je nás jen šest. Bratříček se nám utopil.“
Vandrovní se lišácky usmál a poradil: „Strčte všichni nosy do písku a spočítejte důlky. Bude-li jich sedm, pak je i nosů sedm. Sedm nosů, sedm Mamlasů.“
Mamlasové, že ano, a už strkali nosy do písku.
„Sedm jich je,“ zaradovali se a utíkali domů k mamince.
Vandrovní se za nimi díval a smál se jim. Všude, kam přišel, o nich vyprávěl: „To vám byli Mamlasové,“ říkal lidem, „ani se neuměli spočítat. Ten, který počítal, zapomněl vždycky připočítat sebe.“ Mamlasové, mamlasové.
Tak dostali jméno všichni popletenci.
Byla veliká potíž s tím malým Mamláskem. František se jmenoval. Neuměl vyslovovat r, a což teprve ř. To už vůbec ne. Místo řeka říkal feka, místo
rozum jenom hozum.
To bylo něco pro kluky uličníky z vesnice. Často se mu vysmívali. Volali na něho: „Řekni řípa!“
Ubohý Mamlásek křičel: „Nefeknu fípa!“
A rozpustilci opakovali jako papoušci po něm: „Nefeknu fípa, nefeknu fípa,“a škádlili ho.
Malý František Mamlasů chodil plačky domů. Ať se maminka namáhala
sebevíc, František jen hekal a frkal, ale pořádné r nebo ř vyslovit neuměl.
„Máte podařeného bratra,“ povykovali kluci na Mamlasy.