Pro každou ženu, o které se říká, že je moc divoká. Příliš impulzivní.
Že jí je prostě moc.
Ať taková zůstane navždy.
ALLUVION
HVOZD SARGA
POHOŘÍ BELTZA
HÁJ SIVA
ŘEKA SINEN
ZÁTOKA ZELEN
AFELION
KRÁLOVSTVÍ
SRDCE LESY
Vítejte zpět ve světě Uranu! Doufám, že hoříte nedočkavostí, až se znovu ponoříte do příběhu o Lor a zjistíte, co se bude dít dál.
Tentokrát můžete očekávat spoustu úzkosti i zlomených srdcí a třeba párkrát dostanete chuť mrsknout knihou na druhou stranu pokoje? To by mě mrzelo, ale nebojte, slibuju, že to všechno bude stát za to.
Varování před citlivým obsahem je víceméně stejné jako u prvního dílu, ale pro všechny případy ho najdete také na mých internetových stránkách nishajtuli.com.
Ještě jednou děkuji!
S láskou Nisha
Vší silou po princi Aurory mrštím vázou, která jen o vlásek mine jeho hlavu. Zvedne ruce, aby se kryl, zatímco váza se roztříští o stěnu a pokropí ho sprškou porcelánových střepů. Vrhnu se k nejbližšímu stolu s úmyslem popadnout křišťálovou misku, ale už je u mě – jednou rukou mě čapne za zápěstí, druhá mi sevře krk. Přirazí mě ke zdi takovou silou, že stačím jen heknout.
„Nech toho,“ zasyčí a obličej má tak blízko, že na rtech cítím jeho teplý dech.
Jsme v mé ložnici – respektive v mém vězení –kterým je dům někde uprostřed Pralesa v těch úplně nejvzdálenějších končinách království Aurory. Kolem jsou hory a pak nekonečná plocha půlnoční oblohy
posetá záplavou tisíců hvězd a pruhy duhových barev.
Poté, co mě Amya a Mael před téměř pěti týdny vysvobodili z Afelionu, mě sem zavřeli a odmítají mě pustit. Zpočátku jsem byla přesvědčená, že mě vrátí do Nostrazy, ale nadále se ukazuje, že můj osud je složitější. Místo toho mě uvrhli do této okázalé komnaty a nepřestávají mi klást otázky. Už ani nevím, kolikrát jsem promýšlela útěk, jenže netuším, kam by to mělo být. Obklopuje nás smrtelně nebezpečný les a ještě nebezpečnější pohoří.
„Nic ti neřeknu, dokud mi nepřivedeš Willow a Tristana,“ prohlásím už po tisící, nebo teď možná po milionté. Přehled jsem ztratila před několika týdny.
„To nebude dřív, než odpovíš na otázky. Znám způsoby, jak tě rozmluvit, vězenkyně,“ cení na mě Nadir zuby, v tmavých znepokojivých očích prodchnutých polární září mu zlostně blýská. V zorničkách se mu svíjí barvy tak, že to působí téměř hypnoticky. Přikloní se tak těsně, až nás neodděluje nic než hradba z čirého hněvu. Z té blízkosti mi poškubává kůže, jako kdyby mi krví proplouvaly proužky látky.
„Jen do toho!“ odseknu. Takhle mi vyhrožuje celé týdny a nevím, co mu brání sliby dodržet. Taky proto ho provokuju – aby mu ruply nervy. Dumám, jak daleko asi můžu zajít.
Svá slova jsem myslela vážně. On se sice domnívá, že něco ví, a možná se jeho podezření zakládají na pravdě, ale já mu nehodlám nic potvrzovat, dokud nebudu vědět, že jsou bratr a sestra naživu.
Ale i tak je Nadir naivní, jestli si myslí, že ze mě potom něco dostane.
Zatne zuby, ale v očích se mu mihne zaváhání, i když tak letmé, že si nejsem jistá, jestli se mi to nezdálo.
„Tak dělej,“ dobírám si ho, zatímco mi sevře hrdlo ještě pevněji, tak, že už to začne být nebezpečné. Hledím mu zpříma do očí, odhodlaná nedat mu nikdy najevo strach.
Nikdy mě nezlomí.
„Tak ukaž, jak mě přiměješ mluvit, mocný princi. Slibuju, že mi neuděláš nic, co jsem nezažila už předtím.“
„Přestaň, Nadire,“ řekne Amya, když vejde do místnosti a rozladěně sleduje, jak mě tiskne ke stěně. „Tohle jí nesmíš dělat.“
Nadir ji probodne zuřivým pohledem, ale ona ani nemrkne. Zjišťuju, že je vůči bratrovým náladám imunní, tak si usmyslím, že ji sama později o pár rad požádám.
Na sobě má dlouhou černou sukni s rozparkem odhalujícím nohy oděné v přiléhavé černé kůži, nahoře korzet bez rukávů, vepředu zavázaný fialovým šněrováním. Dlaně jí zdobí bezprstové rukavice, černé vlasy s barevnými proužky má po stranách hlavy svázané do dvou neúhledných drdolů.
Navzdory scéně, kterou narušila, se naprosto uvolněně usadí do křesla z černého sametu a zkříží nohy. Nadir a já se probodáváme očima, atmosféra je napjatá, hrudníky se nám vzdouvají vypjatým a nazlobeným oddychováním.
„Poslala jsem zprávu do Nostrazy,“ prohlásí, čímž na sebe strhne mou i jeho pozornost.
Když Nadir zavrčí: „Amyo,“ opět jako kdyby mi pod kůží propluly proužky látky.
Zvedne jemnou ručku. „Neboj. Byla jsem diskrétní.“
„Jestli se otec dozví, že ji máme tady…“ „Nedozví,“ řekne, ale zablýsknutí polární záře v očích prozradí, že ji pohodová nálada opustila.
„Vím, co je v sázce. Nejednej se mnou jako s dítětem.“
„Hodláš mě pustit, nebo tady mám dál stát s tvojí rukou kolem krku, zatímco se tu budeš vybavovat?“ zeptám se ho.
Nadir se na mě zase zahledí, v očích se mu zračí nerozhodnost. Chtěl by udělat nějaké rázné gesto. Ztrácí trpělivost a je naprosto zřejmé, že balancuje na samém okraji, přes který může co nevidět přepadnout.
No, tak ať na tom okraji stojí dál. Vlastně bych ho mohla popostrčit.
Když mu zaškube v čelisti a naše pohledy se vpijí do sebe, zažívám opět ten pocit, jako by se mé kůže dotýkal zevnitř. Přestože bych to nikdy nepřiznala, nemůžu nevnímat, že se to stává pouze v jeho přítomnosti. Ani nechci myslet na to, co to může znamenat. Nevím, co to znamená, ale jsem si jistá, že to značí jen problémy. Ještě na vteřinu zaváhá, než mi krk konečně pustí.
„A přestaň tady zatraceně házet věcmi,“ prohlásí Nadir tak hlubokým a smrtícím hlasem, až mi přejede mráz po zádech. „Nebo tě uvážu na řetěz ve sklepě spolu se svými mazlíčky.“ Zlověstné zablýsknutí v jeho očích naznačuje, že ti jeho mazlíčci nebudou přátelská zvířátka, ale strašlivá monstra.
Poodstoupí a sleduje mě jako vyhladovělý predátor, který by mi po sebenepatrnější provokaci rozerval hrdlo. S pohledem, jejž na něj odhodlaně upírám, vystoupím z jeho stínu a dřív, než mi v tom může zabránit, se natáhnu pro křišťálovou misku a mrsknu s ní o stěnu.
Když se s třeskem rozletí na kousíčky, s vítězoslavným úsměvem se k němu otočím a odhodím přes rameno pramen vlasů.
Nevinně na něj zamrkám. „Co že jsi to říkal?“
Oči mu potemní tak, že jsou úplně černé, vířící světýlka pohasnou a zůstanou jen tmavé tůňky hluboké tak, že by v nich bylo možné utonout. Znovu mnou projede ta síla připomínající vzteklého démona, který se mi chce skrz kůži prodrat ven. Proč na mě jeho hněv působí takhle?
Amya si zakryje ústa, aby potlačila úsměv, zatímco já se na prince zadívám spatra. Zavrčí, napochoduje ke mně a opět mě chytí za zápěstí.
„Varoval jsem tě,“ řekne a přitáhne mě k sobě tak, že málem zakopnu, a tak se musím rychle opřít dlaní o jeho rozložitý hrudník, abych neupadla.
„Počkej! Chci si vyslechnout, co se dozvěděla v Nostraze. Jsou Tristan a Willow živí?“
Nadir mě trhnutím otočí, přitiskne si mě zády k hrudníku, jednu ruku mi obtočí kolem pasu, druhou mi zacpe ústa.
„Nic jí neříkej,“ přikáže své sestře, která se očividně chystá odpovědět mi na otázku. „Při samé bohyni Zeře, Amyo. Mlč.“
Amya zavře ústa, když slyší mé tlumené námitky, semkne pevně rty.
„Dovol, abych jí to pověděla,“ zaprosí pak princezna, čímž si u mě maličko polepší.
„Ne,“ zavrčí Nadir. „Varoval jsem ji.“
Když mě zvedne za pas ze země, začnu mu mlátit do železného nátepníku. Otočí se na patě a nese mě ke dveřím, zatímco se snažím vyprostit a kopu nohama ve snaze trefit mu holeně. Nebo nějakou drahocennější část těla.
Jenže je to neuvěřitelně mocný vznešený fae, takže si připadám asi jako kaktus, který se snaží ublížit stromu ze železa.
Na chodbu mě vynese ve chvíli, kdy se k mé
komnatě blíží Mael. Jakmile nás spatří, přitiskne se zády a dlaněmi ke stěně, abychom mohli projít. „Koukám, že všechno klape.“
„Drž zobák,“ utrhne se na něj Nadir, zatímco spolu cestou po chodbě zápasíme, pak se zastaví. Stále se vzpírám a máchám rukama, zatímco on se otáčí dokola, jako by se nemohl rozhodnout, kam se vydat.
„Problém?“ vyzvídá Mael, který přišel blíž a složil ruce na široké hrudi. Má na sobě svou obvyklou koženou zbroj, černé vlasy nakrátko ostříhané, tmavě hnědá pokožka se mu leskne pod řadou drobných lustrů rozvěšených po celé délce chodby. Za ním stojí Amya s širokým úsměvem na tváři, který se očividně snaží skrýt.
„V tomhle baráku chybí hladomorna,“ prohlásí Nadir, jako by za to ostatní mohli a on si tuto zásadní skutečnost uvědomil právě teď. Hlavně že vyhrožoval, že mě zamkne ke svým mazlíčkům.
„V takovýchto domech hladomorny nebývají,“ informuje ho Amya. „Kvůli tomu jsme ho taky stavěli.“
„Jenže to bylo předtím, než jsem si uvědomil, že tu budeme ukrývat vězenkyni, která se chová jak vzteklý spratek,“ zavrčí Nadir, načež se škodolibě uchechtnu, což ho rozčílí ještě víc.
Princ z frustrace doslova zařve, pak kopnutím rozrazí dveře na konci chodby a odnese mě do rozlehlé ložnice s obří postelí pod dlouhou řadou oken, za nimiž severní polární záře maluje po nebi barevné stuhy.
I když byl Afelion obyčejný královský dvůr maskovaný jako ráj pozlacené krásy, jeho modré nebe mi chybí jako květinám voda. Protože tahle depresívní šedošedá deka ve mně vyvolává bolestivé vzpomínky na dvanáct let, jež jsem pod touto pochmurnou oblohou jen tak tak přežila.
Všechno v místnosti je černé, až na občasné barevné proužky – karmínové, fialové, smaragdové –, které dodávají kobercům nebo nábytku šmrnc.
Jo, a také až na dva obrovské chlupaté bílé psy ležící před krbem, kteří po našem příchodu jen zvedli hlavu a s prohnanou zvědavostí nás pozorují. Aspoň myslím, že jsou to psi, protože jsou velcí jako vlci, kteří by k večeři klidně slupli skupinku dětí. Tyhle mazlíčky měl na mysli? Zas tak nebezpečně nevypadají. Vlastně jsou svým způsobem roztomilí, když si odmyslím, že by mi nejspíš dokázali jedním kousnutím utrhnout hlavu.
V tu chvíli jeden ohrne pysk a z hrdla se mu vydere hluboké zavrčení, zatímco na mě upírá až příliš inteligentní pohled.
No dobrá, nevadí. Jsou rozhodně velmi nebezpeční.
Nadir mě táhne po podlaze, přičemž si Amya a Mael vymění ostražitý pohled.
„Nadire,“ napomene ho Amya jemně.
„Teď ne,“ odsekne tónem ostrým jako břitva. Po chvilce se mu z rukou odlepí stužky barevného světla a omotají se mi kolem zápěstí. Na kůži je necítím, přesto nedokážu dát ruce od sebe, jako by byly spoutané pramínky vzduchu.
Mael povytáhne tmavé obočí, očividně k tomu chce něco poznamenat, ale raději to spolkne, zatímco mi Nadir dalšími magickými stuhami plnými barev přivazuje zápěstí ke sloupku postele. Kdyby mým hlavním cílem nebylo odhodlání vyrvat mu srdce z těla a předhodit ho těm psům, možná bych uznala, že jsou ty jeho schopnosti docela úžasné.
Když je se mnou spokojený, poodstoupí a se samolibým úsměvem si založí svalnaté paže na prsou.
Na sobě má běžný stejnokroj sestávající z přiléhavé černé košile a kalhot, vše mu sedí jako ulité.
„Kreténe,“ syčím a tahám za pouta. „Pusť mě odsud.“
Natlačí mě ke sloupku postele tak, že nás dělí jen závan napětí. „Říkal jsem, že jestli ještě něčím hodíš, poneseš si následky.“
S naštvaným heknutím škubnu pouty a odolám nutkání na něj plivnout. Nakopnout ho. Dát mu hlavičku. Cokoli. Tyhle kraviny už mě tak frustrují a štvou, mám toho po krk.
Nikdo mi nechce dopřát svobodu.
„A já ti zase řekla, že nebudu spolupracovat, dokud mi sem nepřivedeš přátele,“ odseknu.
Stále tajím pravdu o našem rodinném poutu s nadějí, že sourozence uchráním před tím, co podle mě princ chce.
„Myslíš, že se tě bojím? Přežila jsem dvanáct let v tom vašem svinském vězení, zatímco ty sis vyspával v nóbl hedvábném povlečení a promenoval se v nóbl šatech. I těm psům se nejspíš dostalo lepšího zacházení než mně.“
Tentokrát už po něm plivnu, ale slina se mu nějak vyhne a k mému zklamání spadne na podlahu.
„V tom vězení jsi byla proto, že jsi spáchala zločin,“ odvětí.
„Byla jsem dítě!“ zavřísknu tak, že se mi zlomí hlas. „Nic jsem neudělala, ty netvore!“
„Budeš mě oslovovat ‚Vaše Výsosti‘,“ zasyčí, v očích mu krouží karmínové spirály.
„Nejsi můj princ,“ vyprsknu a snažím se slova prodchnout bezedným hněvem.
Před tímhle nabubřelým blbem se nikdy neskloním.
„Jsi občankou království Aurory.“
„Jdi se vycpat. Nejsem a radši dřív umřu, než bych tě takhle oslovovala.“
Zatváří se divoce, ale neodpoví, otočí se na patě a pokyne Amye a Maelovi, aby ho následovali. Ve dveřích se zastaví a ohlédne se přes rameno.
„Jestli s těmi hloupostmi nepřestaneš, Morana a Khione už si tě srovnají.“
Dvě chlupaté obludy před krbem při zaslechnutí svých jmen ožijí, ale díky chundelatým kožichům hustým jako čerstvě padlý sníh vypadají celkem nevinně. Jenže potom odhalí tlamy plné ostrých zubů a párkrát zhluboka zavrčí, čímž mi připomenou, že se nemám dát jejich vizáží ošálit.
Amya na mě vrhne účastný pohled, který neopětuju. Ona si taky vyspávala v hedvábném povlečení a nosila hezké šaty, zatímco já hnila v Nostraze. Možná je z těch dvou tou hodnější, ať už to znamená cokoli, ale to ji nezbavuje viny za to, co potkalo mě a mé sourozence.
Když se dveře zavřou, rozhlédnu se po místnosti. Pohledem sklouznu k psům s hlavami položenými na packách, kteří jistě velmi dobře vnímají každý můj pohyb. Přes opěradlo židle u stolu v rohu je přehozený Nadirův krátký kabát, protější stěnu lemují police plné knih.
Zpoza dveří ke mně doléhají tlumené hlasy Maela, Amyi a Nadira, kteří se kvůli něčemu přou. Pravděpodobně kvůli mně.
Hned v den mého příchodu do tohoto domu se mě Nadir vyptával, kdo jsem a co po mně Atlas chtěl, ale odmítla jsem mu na cokoli odpovídat. Nevím, čemu věří, anebo jak blízko je pravdě, ale nehodlám mu to nijak ulehčovat. Atlas mě chtěl využít kvůli moci, již možná mám, a tak musím předpokládat, že ambice tohoto temného prince se ubírají podobným směrem.
Stání mě unavuje, tak se svezu k podlaze, kouzelná pouta se přizpůsobí jen do té míry, aby to bylo aspoň trochu pohodlné.
Musím se odsud dostat. Nejen z tohoto pokoje, ale z domu. Problém je, že netuším, kam bych měla jít. Nemám domov a jsem chudá jako kostelní myš. A nemůžu si jen tak napochodovat do Nostrazy s požadavkem, ať propustí Willow a Tristana. Ani nevím, jestli jsou vůbec naživu.
Sluneční zrcadlo mi povědělo, ať vyhledám Srdcovou korunu, jenže o tom, kde bych měla začít, nemám představu už vůbec. Kde ji mám hledat?
Konečně se otevřou dveře, dovnitř rázně vejde Nadir a dřív, než za sebou zabouchne, na mě vrhne temný, zamračený pohled. Amya ani Mael už ho nenásledují, tak mi vzadu po krku přejede lehký závan strachu. Najednou si velice dobře uvědomuju, že vůbec netuším, čeho je tenhle divoký faeský princ schopný. Jak moc se mám bát? Přinutí mě dělat stejné věci jako stráže v Nostraze? Zrychlí se mi tep a zpotí dlaně. Radši umřu, než abych trpěla jako tenkrát.
Nikdo mi tu fyzicky neublížil, ale je jasné, že se kvůli své neustálé drzosti pohybuju na ostří nože. Co bych ale z toho měla, kdybych začala spolupracovat? Nemám téměř co ztratit. Pokud se mě Nadir chystá využít jako Atlas, pak jsem v každém případě v průšvihu. Jediná moc, kterou disponuju, spočívá v tajemstvích uzamčených v mé hlavě a schopnosti je použít k vysvobození Tristana a Willow.
Navzdory tomu, že mi teoreticky neublížil, je jasné, že princ je smrtelně nebezpečný a schopný bez rozmýšlení kohokoli zabít. Vyzařuje z něj síla, hrozba a neklamná temná aura. Když mě opět tak zvláštně zabrní pod kůží, zhluboka se nadechnu, abych ten pocit potlačila.
Nadir dojde ke krbu, dřepne si a podrbe psy, zatímco ti se převalí a užívají si jeho pozornost. Je vidět, že v jeho srdci zaujímají výjimečné místo. Ta scéna je v takovém nesouladu s jeho obvyklým chováním, že se trochu uvolním. Pak si stoupne, aniž by dával najevo, že mě bere na vědomí, a vytratí se do koupelny. Když zaslechnu tekoucí vodu, dopáleně zafuním a odfouknu si z očí nezdárný pramen vlasů.
Ve vzduchu je cítit chlad, který byl v Auroře odjakživa a který si tak dobře pamatuju. Chladné je tu všechno. Vzduch, obloha i ten pitomý princ. Na sobě mám přiléhavé kalhoty z jemné látky, tlusté ponožky a tlustý černý svetr. Naštěstí je vše dostatečně teplé a pohodlné.
Když se dveře zase otevřou, ostře se nadechnu při pohledu na změnu oděvu. Jelikož je do půl těla nahý, není možné nežasnout nad dokonalostí pevné štíhlé postavy. Jak kráčí k pracovnímu stolu, napínají se mu a povolují lesknoucí se svaly, pak se začne prohrabovat ve štosu lejster, aniž by se na mě podíval.
Po kůži na hrudníku a horních částech ramen se mu táhne škála vinoucích se barevných obrazců. Na sobě má jen tenké černé kalhoty, posazené tak nízko na bocích, až je to téměř skandální. Co to má znamenat? Chce si se mnou takhle zahrávat?
Když zvedne hlavu a pohlédneme si do očí, rychle odvrátím zrak a stydím se, že mě načapal, jak ho očumuju. Zaslechnu jeho posměšné uchechtnutí, pak zhasne lampu na stole a místnost uvrhne do téměř naprosté tmy, okny dovnitř pronikají jen světla polární záře.
„Co chceš dělat?“ vyzvídám a mžourám na něj tmou. Hrudník se mi stahuje nervozitou z toho, jak
přesně se mnou hodlá naložit, když jsem připoutaná v jeho ložnici.
Od kůže, výrazných lícních kostí a pevné sanice se mu odrážejí barvy polární záře. Zlehka našlapuje po kobercích na podlaze z černého mramoru, pohled na jeho bosé nohy je jaksi trapně intimní.
„Jdu spát, vězenkyně. Připozdívá se.“
„A co já?“ Zatahám za magické provazy, které mě stále drží u postele.
„Co jako?“
„Nemůžeš mě tady takhle nechat celou noc.“
„Ale můžu. Jak mi v tom chceš zabránit?“
Taková odpověď mě rozhodně nepřekvapí. Předtím jsem ho naštvala, a tak nastal čas na odplatu.
„Nenávidím tě,“ pronesu téměř šeptem.
„To už jsi řekla tolikrát. Jak vidíš, nechává mě to v naprostém klidu. Chystám se spát jako nemluvně právě proto, že vím, jak mě nesnášíš.“
Přejde ke straně postele, odhrne pokrývku a se škodolibým úsměvem shlédne k místu, kde sedím na podlaze. Vklouzne do postele, přikryje se a s uspokojením zasténá, čímž mi asi chce dát náležitě najevo, v jakém pohodlí se na rozdíl ode mě nachází. A funguje to. Poposednu si na tvrdé podlaze, už teď mám zdřevěnělý zadek a bolí mě znehybněné paže. Nicméně se opravdu zdá, že princ se chystá spát, a ne na mně vykonat nějakou nemravnou pomstu.
Potichu pískne, načež se jeho psi zvednou a protáhnou před ohněm v krbu, který jejich hebkou srst nasvěcuje na oranžovo. Nejdřív mě napadne, že půjdou po mně. Nervózně polknu, ale jen projdou kolem, vyskočí na postel a s tichým zavrčením se uvelebí vedle svého pána.
Takže dokonce i se psy se tu zachází líp. Tohle musím mít stále na paměti.
Z Nadira sice vidím jen hroudu pod přikrývkou, ale vrhám na něj ten nejostřejší pohled, kterým bych ho chtěla na místě spálit. Jako kdyby mi četl myšlenky, opět nápadně zavzdychá. Koho by napadlo, že může být nesmrtelný princ takhle malicherný?
„Sladké sny, vězenkyně,“ řekne tónem s jasným náznakem pobavení.
Potlačím zuřivé zavrčení, které už se mi dralo z hrdla, abych mu tím neudělala ani sebemenší radost, a zírám do tmy s přísahou, že ho zabiju.
Pomalu a bolestivě.
Zbývá jen rozhodnutí, jestli dřív ukončím život prince, nebo jeho otce.