Cestování po Japonsku
Po celém Japonsku lze najít místa, která jsou velmi krásná, zajímavá, památná a zasluhují si pozornost. Ne všude se ale lze snadno domluvit anglicky. Z tohoto hlediska je pro cizince nejjistější Tokio a Ósaka, neboť to jsou města, v nichž se nacházejí mezinárodní letiště.
Zatímco Japonci cestují po celé zemi, zahraniční turisté navštěvují nejčastěji ostrov Honšú. Nejoblíbenějšími destinacemi jsou Tokio, Kjóto, Ósaka, Nara a Hirošima, odkud se lze vypravit i do dalších míst. Hojně navštěvovaná je například svatyně na ostrově Mijadžima, kam se lze snadno dostat z Hirošimy.
Na Kjúšú navštěvují turisté přístav Nagasaki, a pak zejména Dazaifu, město, jehož název je odvozen od označení úředníků (dazai), kteří sem byli posíláni od 3. století, aby se starali o styky s Čínou a Koreou. Nejpopulárnější je tu svatyně Tenmangú, zasvěcená božstvu vzdělanosti a písemnictví, jímž se po své smrti stal již výše zmíněný učenec a básník Sugawara Mičizane, který sem byl poslán do vyhnanství.
Na ostrov Šikoku mnoho zahraničních turistů nejezdí, i tady lze ale nalézt četné chrámy a svatyně. Poslední dobou poutá pozornost také zdejší pouť po osmdesáti osmi chrámech kolem celého ostrova. Ta se označuje jako Šikoku henro. Na úplný sever na ostrov Hokkaidó pak přijíždějí zejména milovníci přírody nebo turisté zajímající se o ainuskou kulturu.
Zajímavá místa
Tokio
Jeden z nejoblíbenějších turistických cílů představuje čtvrť Asakusa s nejstarším chrámovým komplexem v Tokiu. Ten nese jméno Sensódži, ale známý je také jako Asakusa Kannon. Je totiž zasvěcený bohyni milosrdenství Kannon. Ke chrámu vede dlouhá ulička Nakamise dóri, lemovaná krámky se suvenýry, amulety, kimony, ale také třeba s rýžovými sušenkami senbei a zmrzlinami všech druhů.
Svatyně Jasukuni ve čtvrti Čijoda patří k těm, které jsou známé i mimo Japonsko. V souvislosti s ní se totiž čas od času objevuje zavádějící informace, že se tam členové japonské vlády chodí klanět válečným zločincům. Tato informace se rozšířila poté, co se sem několikrát přišel poklonit dnes už bývalý premiér Džuničiró Koizumi. Jeho návštěva svatyně ale nebyla oficiální a ostatní členové vlády se jí nezúčastnili. Ve svatyni Jasukuni se navíc uctívají duše všech, kteří zahynuli ve válkách v letech 1868 až 1945, proto se tu konají vzpomínkové obřady.
Cílem milovníků umění je čtvrť Ueno s rozlehlým parkem, kam jsou situována velká muzea – Tokijské národní muzeum, Muzeum západního umění, Přírodovědecké muzeum a mnoho dalších. Nachází se tu i zoologická zahrada. Procházka parkem je příjemná zejména na jaře, když kvetou sakury, nebo v létě, když rozkvetou lotosy na jezeře Šinobazu. To obklopuje chrám Bentendó, zasvěcený bohyni Benzaiten. K parku Ueno přiléhá čtvrť Janaka, kde lze dodnes spatřit i tradiční dřevěné domky. Na zdejším hřbitově je pochovaný i poslední šógun z rodu Tokugawa. K večerním procházkám láká zejména rušná čtvrť Šindžuku, kde se nachází velké množství restaurací, barů, ale i dlouho do noci otevřených obchodů. A vyhlášeným módním a obchodním centrem je i čtvrť Šibuja, kam míří japonští i zahraniční turisté také za sochou psa Hačikó, který se stal symbolem věrnosti.
Obchodní ulička ke chrámu Sensódži v Asakuse �
V Tokiu nabízejí cestovní kanceláře také okružní jízdy kolem císařského paláce, dovnitř se ale s výjimkou zvláštních příležitostí nesmí. A k historickým místům patří i vila Hama rikjú, tvořená pavilonky v rozlehlé zahradě. Ta se původně nacházela na břehu tokijského zálivu, dnes je ale obestavěna vysokými mrakodrapy.
Dříve byla oblíbenou atrakcí také čtvrť Cukidži s rybím trhem, ale dnes už je velkoobchod s rybami přestěhován a v Cukidži zbyly jen rybí restaurace a obchůdky s různými výrobky z ryb. Najít tu ovšem lze i krámky se zeleninou.
Tokio z výšky
Na Tokio lze pohlédnout i z výšky.
Oblíbená je Tokijská věž v jižní části města ve čtvrti Šiba, která se nachází hned vedle parku s chrámem Zódžódži.
Ještě z větší výšky se lze na Tokio podívat z telekomunikační věže Skytree.
Ta leží ve čtvrti Sumida, byla dokončena roku 2012 a měří 634 metrů. V poslední době si ovšem nejen turisté, ale i sami obyvatelé Tokia chodí prohlížet město z výšky dvou set metrů do budovy tokijské metropolitní vlády ve čtvrti Šindžuku. Za příznivých podmínek odtamtud lze spatřit horu Fudži a navíc je tam vstup zdarma.
Hakone, Nikkó a Kamakura
Z Tokia se tradičně jezdí na jednodenní výlety. Snadno se odtud lze dostat do národního parku Hakone, do Nikkó a také do Kamakury. V národním parku Hakone se lze projet lodí po jezeře, ale především je tam možné spatřit horké sopečné vývěry se sirnými výpary, v nichž se tradičně vaří vajíčka. Vidět je odtud i hora Fudži.
Nikkó představuje mauzoleum Tokugawy Iejasua, který se stal šógunem v roce 1603, především je to ale areál krásných zdobených budov, z nichž nejdůležitější je svatyně Tóšógú.
A konečně Kamakura je známá coby sídelní město prvního šógunátu, který ustavil Joritomo z rodu Minamoto. Dnes je to výletní místo, kam se jezdí za sochou Velkého Buddhy (má přes jedenáct metrů), do svatyně
Hačimangú, zasvěcené patronu válečníků Hačimanovi, a také do chrámu Hasedera, odkud je krásný výhled jak na město, tak i na moře.
Hirošima a Nagasaki
Města Hirošimu a Nagasaki spojuje
především to, že byla v srpnu roku 1945 zasažena atomovou bombou. I dnes proto poutají pozornost, i když ne zrovna starobylými památkami. Do Hirošimy se jezdí zejména za připomínkou hrůz způsobených atomovou bombou. Turisté se tu mohou podívat na torzo průmyslového paláce (takzvaného Atomového dómu) českého architekta Jana Letzela nebo navštívit památník atomové bomby, který obsahuje otřesné svědectví o tehdejším utrpení místních lidí. Do Nagasaki se nejčastěji jezdí za památkami spojenými s počátky křesťanství a s tehdejšími obchodními styky se západním světem.
Chrám Kijomizudera v Kjótu �
Zlatý pavilon v Kjótu �
Stříbrný
Ósaka
Ósaka byla odjakživa považována za největší obchodní centrum Japonska, dnes je ovšem také oblíbeným cílem těch, kteří mají rádi dobré jídlo. Z historických památek se tady nejvíce navštěvuje chrám Šitennódži, který tu podle pověsti založil už v roce 593 princ Šótoku na počest vítězství nad nepřáteli buddhismu. Další hojně navštěvovanou památkou je i Ósacký hrad. Ten původní nechal v roce 1583 postavit druhý ze sjednotitelů Japonska, Tojotomi
Hidejoši, ten dnešní už je ale jen jeho replikou. Hrad byl totiž v průběhu historie mnohokrát poničen, naposledy během druhé světové války.
Součástí velké ósacké aglomerace je dnes i Sakai, původně samostatné město, v němž lze spatřit pět mohyl (kofun). Mají půdorys klíčové dírky a největší z nich je mohyla Daisen, která na délku čítá skoro půl kilometru, široká je dvě stě padesát metrů a vysoká přes třicet pět metrů. Je to hrobka šestnáctého japonského císaře Nintokua.
Starobylé Kjóto
Město Kjóto je nejen správním střediskem stejnojmenné prefektury, ale také jejím nejvýznamnějším turistickým cílem. V rovině obklopené horami se stalo hlavním městem (tehdy označovaným jako Heiankjó) už na konci 8. století, a protože za druhé světové války nebylo zničeno, je tu soustředěno velké množství památek. Turisticky oblíbeným místem je například původní šógunovo sídlo, hrad Nidžó, postavený v roce 1603. Ten představuje symbol moci, bohatství a prestiže, proto je skvostně vyzdobený a obklopuje jej i krásná zahrada.
Slavná je také východní část Kjóta, kde se nachází chrám Sandžúsangendó, zasvěcený bohyni milosrdenství Kannon. Ústřední socha Kannon má po každé své straně dalších pět set stojících Kannon seřazených v řadách. Celkem se tu tak naskytne úchvatný pohled na tisícovku dřevěných soch. Každá z nich má přitom čtyřicet rukou a každá ruka zachraňuje dvacet pět světů. Cestování
Na východním úbočí kopců lze nalézt množství krásných chrámů s ještě krásnějšími zahradami. Nejnavštěvovanější z nich je Kijomizudera. Ten byl původně vybudovaný v roce 798, dnešní stavby ale pocházejí z počátku 17. století. Nachází se tu pramen čisté vody, po které je chrám pojmenován, a je odtud pěkný výhled na celé Kjóto.
Dalšími pozoruhodnými místy jsou dva takzvané pavilony. Ty jsou od sebe sice docela daleko, rozhodně ale oba stojí za návštěvu. Zlatý pavilon Kinkakudži byl postaven v roce 1397, aby se tu třetí šógun z rodu Ašikaga, Jošimicu, mohl po svém odstoupení věnovat umění a studiu, jeho syn z něj ale později vytvořil chrám.
Stříbrný pavilon Ginkakudži dal v roce 1482 zbudovat osmý šógun
Ašikaga Jošimasa jako vilu, kam se uchyloval, aby si užíval klidu. Oba pavilony jsou obklopeny překrásnými zahradami.
Některé kjótské památky jsou ovšem pro davy turistů uzavřené, dostat se do nich lze jen na povolení, které je třeba si obstarat předem. K takovým památkám patří například císařský palác Kjóto gošo, císařské vily Kacura a Šúgakuin, obě postavené v polovině 17. století a obklopené nádhernými zahradami, a také chrám Kokedera se zahradou pokrytou vzácnými mechy.
Okolí Kjóta
Další významné památky se nacházejí i v blízkém okolí Kjóta. K těm buddhistickým patří zejména chrám Bjódóin v Udži. Ten představoval původně jen obytnou vilu mocného rodu Fudžiwara, na začátku 11. století byl ale přeměněn na chrám.
Důležitou památku kultu šintó představuje svatyně Inari taiša, která se nachází ve vzdálenější kjótské čtvrti Fušimi. Svatyně byla založena roku 711 a je zasvěcena božstvu obilovin Inarimu, které mělo chránit úrodu rýže. Tato svatyně je vyhledávaná zejména pro své dlouhé řady červených bran torii, které tu díky své hustotě vytvářejí přímo tunely. Tyto
brány představují dary firem i jednotlivců, zezadu jsou na nich napsaná jejich jména. Svatyně se nachází na svahu hory Inari a prostor s branami tak působí přímo impozantně. Jako u mnoha dalších svatyní a chrámů si tu lze koupit věštby, talismany i destičky ema – ty tu mají tvar lišek, neboť liška slouží božstvu Inari jako průvodce.
Nara
Jen asi hodinu cesty vlakem od Kjóta se nalézá město Nara, které sloužilo v 8. století jako hlavní město Japonska (pod tehdejším názvem Heidžókjó).
Dnes má Nara přes milion obyvatel a nalezneme v ní množství historických památek, neboť byla podobně jako Kjóto ušetřena náletů.
Turisté sem dnes přijíždějí hlavně do chrámu Tódaidži, jehož hlavní síň představuje největší dřevěnou stavbu na světě a ukrývá šestnáct metrů vysokou sochu sedícího Buddhy Vairóčany. Ta je také jedním z největších kovových odlitků na světě. Postavení původního chrámu a odlití sochy nařídil císař Šómu v 8. století, ale to, co tu vidíme dnes, je poslední rekonstrukce z konce 17. století.
Nedaleká šintoistická svatyně Kasuga taiša pochází z roku 709 a její pozoruhodností je vedle množství luceren, které se všechny rozsvěcují o svátku luceren mantóró, také množství jelínků sika, kteří se tu procházejí. A nejsou v žádném případě plaší, ba naopak! Pro oblíbené sušenky jsou schopni sáhnout turistům i do kapes.
Nedaleko Nary ve městě Ikaruga leží chrám Hórjúdži. Ten založil princ Šótoku už v roce 607, jde tedy o nejstarší chrám v Japonsku a také o jednu z nejstarších dřevěných staveb na světě. Chrám Hórjúdži ukrývá množství uměleckých pokladů, z nichž některé občas vystavuje, případně je zapůjčuje na výstavy do takových institucí, jako je třeba Tokijské národní muzeum v Uenu. Cestování po
Tunel z červených bran torii věnovaných
věřícími �
Cestování po Japonsku
Hrady a lidová architektura
V Japonsku lze najít různé hrady vystavěné za účelem obrany.
Svou krásou jim vévodí hrad Himedži v prefektuře Hjógo, kterému se pro jeho rafinovanou krásu říká „bílá volavka“. Uvnitř japonských hradů se ale obvykle nenachází mnoho vybavení, většinou se tam pořádají jen
výstavy a mezi patry je navíc často třeba šplhat po příkrých schodech.
Mnohá venkovská místa jsou zase proslulá svou lidovou architekturou.
Za všechny je možné jmenovat například Kurašiki v prefektuře Okajama.
Tamní krásná obydlí lemující břeh říčky, porostlý vrbami, dnes slouží jako krámky s tradičními předměty nebo hračkami.
Doprava
Po Japonsku se dá cestovat letadlem, vlakem, autobusem, metrem, lodí, autem, taxíkem, na kole i pěšky. Záleží samozřejmě na tom, odkud kam se potřebujeme dostat, jak zalidněné je místo, po němž cestujeme, a které dopravní prostředky jsou zrovna k dispozici. Po velkých městských aglomeracích je určitě nejlepší se pohybovat hromadnou dopravou, tedy ideálně vlakem či metrem.
V Japonsku představuje železnice základní dopravní prostředek i pro příměstskou a meziměstskou dopravu. Největší společností je Japan Railways, kromě té ale poskytují dopravu i mnohé regionální a také soukromé železniční společnosti. Japonské vlaky jsou známé svou spolehlivostí a přesností. Na delší přesuny jsou ideální šinkanseny. Těmi se už dá dojet na všechny hlavní japonské ostrovy s výjimkou ostrova Šikoku. V Japonsku je také velké množství letišť, při leteckém přesunu je ale třeba počítat ještě s cestou na letiště a s časem stráveným nutnými formalitami. Jako mezinárodní fungují letiště Narita a Haneda (oblast Tokia), Kansai (oblast Ósaky) a Čúbu (oblast Nagoji).
V menších městech se dá cestovat i autobusy. To zatím není pro cizince vždy jednoduché, nalezení vhodných spojů už dnes ale značně usnadňují aplikace pro mobilní telefony. Půjčit se leckde dá i kolo. Automobilová doprava je v Japonsku v mezinárodním srovnání dost drahá, na frekventovaných dálnicích a také na mostech a v tunelech mezi ostrovy se platí vysoké mýtné. Po silnicích se jezdí vlevo.
V Japonsku byly odedávna důležité i vodní cesty. Množství přístavů odbavuje nákladní i osobní dopravu, mezi ty největší patří Jokohama, Kóbe či Nagoja. Trajekty zajišťují spojení mezi hlavními ostrovy a jezdí samozřejmě i na Okinawu. Pluje tu i množství pravidelných mezinárodních linek.
Proč Japonci obvykle neuvolňují místo starším?
V japonských prostředcích hromadné dopravy jsou podobně jako v těch našich vyznačená sedadla pro cestující, kteří nemohou snadno stát. V japonštině se jim říká širubá šíto neboli „stříbrná sedadla“ (z anglického „silver seat“). Tam není diskuse o tom, kdo na nich bude
sedět. Jiná sedadla ale starším lidem nebo třeba těhotným ženám nikdo neuvolní, i když na nich sedí mladí lidé, kterým by stání nepůsobilo žádné potíže. Nejde přitom o neomalenost nebo nevšímavost, takové chování má jiné důvody. Ten první je třeba hledat už někde v dětství
Děti předškolního věku jsou totiž v Japonsku dost rozmazlované
a smějí v zásadě všechno. Proto se i v dopravních prostředcích jejich rodiče snaží, aby si jejich děti pokud možno sedly, aby měly pohodlí
a neupadly. Pocit, že je třeba si vždy sednout, pak v dětech přetrvává až do dospělého věku. Mnohem podstatnější příčina, proč většina mladých zůstává i v naplněných vlacích sedět a svého okolí si nevšímá, spočívá ale ve snaze nikoho neurazit. Nabídne-li v Japonsku mladý člověk své sedadlo staršímu, dopouští se zásadní chyby. Sděluje
tím totiž, že staršího člověka pokládá za chudáka, který si zaslouží dobrodiní, čímž ho velmi zahanbuje. Zároveň ovšem zahanbuje i ostatní spolucestující, neboť se nad ně svým chováním povyšuje – ukazuje jim, že on je velkorysý, zatímco ostatní jsou bezohlední a měli by se stydět.
Zkrátka je k velkému uvážení, zda se podobného „prohřešku“ dopustit.
Cizinci, kteří japonské zvyklosti neznají, sedadla starším osobám
často uvolňují. Dostává se jim za to přehnaných díků, ale i kradmých nevraživých pohledů ostatních cestujících. Cestování po Japonsku
