ÚVODNÍ SLOVO
Sedm století známé historie rodu Lobkowiczů je skutečnou procházkou českými astředoevropskými dějinami. Od nezámožného rodu ze severních Čech se během jednoho století zařadil mezi nejvýznamnější panské rody. Na začátku 15. století se písař královské mincovny vKutné Hoře Mikuláš zvaný „Chudý“ zLobkowicz († 1435) stal jedním zdůležitých spolupracovníků českého krále Václava IV., který ho za věrné služby odměnil značným majetkem. Mikulášovými syny se rod rozdělil na větev hasištejnskou apopelovskou.
Zpánů Hasištejnských zLobkowicz připomeňme významného diplomata Jana II. (1450–1517) apředevším pak Bohuslava (asi 1461 – 1510). Ten procestoval velkou část východního Středomoří, navštívil Svatou zemi aosvých cestách napsal knihu. Po celé Evropě ale proslul jako jeden znejvětších humanistů aspisovatelů, jehož knihy byly ve své době známy po celém kontinentu. Čtenáři obdivovali ijeho brilantní latinu.
Dodnes žijící větev Popelů zLobkowicz se vprůběhu staletí rozdělila na větve bílinskou, chlumeckou, zbirožskou, duchcovskou, horšovotýnskou adalší. Zmladší chlumecké větve vzešly dnešní roudnická primogenitura amělnická sekundogenitura. Zroudnické primogenitury se dále oddělily větev dolnobeřkovická akřimická.
Zvětve Popelů zLobkowicz vzešlo několik desítek významných osobností. Kromě intrikána rudolfínského dvora Jiřího staršího (1540–1607/13) to byl zejména nejvyšší hofmistr Zdeněk Vojtěch (1568–1628). Vroce 1624 byl povýšen do knížecího stavu astal se prvním zcelkem šestnácti Lobkowiczů, kterým byl udělen Řád zlatého rouna (nejvíce ze všech rodů vČechách).
Smanželkou Polyxenou Rožmberskou zPernštejna si výborně rozuměl. Byla to ona, kdo stál při vzniku slávy Pražského Jezulátka, které do Čech přinesla ze Španělska již její matka. Jejich jediný syn Václav Eusebius (1609–1677) zajistil pokračování rodu Lobkowiczů, ale vroce 1674 se díky dvorským intrikám dočkal pádu zvrcholu moci až do domácího vězení.
Zdlouhé řady vojáků avojevůdců uveďme alespoň dva polní maršály: Josefa Antonína (1681–1717) aJana Jiřího Kristiána (1686–1753). Lobkowiczové také podporovali umění aumělce. Např. kníže Josef František Maxmilián (1772–1816) vyplácel vysokou apanáž hudebnímu skladateli Ludwigu van Beethovenovi, aby se mohl věnovat jen komponování. Za to mu skladatel vroce 1804 věnoval slavnou 3. symfonii e-moll Eroica, která pak poprvé zazněla vLobkowiczkém paláci ve Vídni. Zmecenášů nesmíme zapomenout na prince Františka Jiřího ajeho sestru Marii Helenu, kteří vPraze vybudovali Nemocnici pod Petřínem. Dobu národnostních sporů na konci monarchie se snažil řešit nejvyšší zemský maršálek Království českého kníže Jiří Kristián (1835–1908), který se aktivně účastnil jednání otzv. česko-rakouském vyrovnání. Tento slibný krok nakonec císař pod tlakem rakouských Němců aMaďarů odvolal. Lobkowiczové, podobně jako Schwarzenbergové, Salmové nebo Šternberkové adalší šlechtické rody, patřili kprvním anejvýznamnějším investorům do průmyslu včeských zemích. Např. vroce 1835 kníže Ferdinand Josef vybudoval Bílině největší cukrovar vmonarchii. Kníže Jan Karel zkřimické větve investoval do týnecké kameniny. VPolabí Lobkowiczové rozvíjeli vinařství. Na většině panství (velkostatků) budovali nebo modernizovali pivovary.
Krátce po vzniku republiky vlednu roku 1919 rozhodl 10. panující kníže Ferdinand (1858–1938) onahrazení jména Lobkowitz nejstarší známou staročeskou verzí Lobkowicz. Jeho syn Maxmilián
Ervín (1888–1967) se stal československým diplomatem ve Velké Británii. Za 2. světové války zde byl velvyslancem exilové vlády.
Také Lobkowiczové zažili perzekuci obou totalitních režimů. Nacisté na jejich majetek uvalili nucenou správu, protože se vletech 1938–1939 přihlásili koběma prohlášením šlechty ověrnosti českému národu. Po „Vítězném únoru“ vroce 1948 byl jejich majetek postupně znárodněn. Ti ze členů rodu, kteří neemigrovali, byli pronásledováni avytlačeni na okraj společnosti.
Po sametové revoluci se Lobkowiczové znovu zapojili do politického života: Jaroslav Lobkowicz (* 1942) byl zvolen zastupitelem města Plzně aposlancem, Michael Lobkowicz (*1964) byl jmenován ministrem obrany. Jaroslavův mladší bratr František (* 1948) se stal biskupem ostravskoopavské diecéze.
Téměř všechna znárodněná sídla Lobkowiczů byla vdobě jejich restitucí po roce 1992 vneutěšeném stavu. Některé zámky (např. Křimice, Hořín) byly těžce poškozeny léty bez údržby, nevhodným využitím avandaly. Lobkowiczové se přesto pustili do jejich obnovy, která vněkterých případech bude trvat desítky let (např. Roudnice nad Labem, Hořín, Křimice), protože to chápou jako svůj závazek vůči předkům, svým potomkům ičeské zemi. Nesmírně cenné lobkowiczké sbírky obrazů, soch, zbraní anábytku jsou přístupné veřejnosti vLobkowiczkém paláci na Pražském hradě ana zámcích vMělníku aNelahozevsi. Mimořádný kulturní rozhled amecenát Hasištejnských zLobkowicz ukazují nedávné objevy arestaurování fresek zpřelomu 15. a16. století vklášteře Čtrnácti svatých pomocníků vKadani. Tato národní kulturní památka svou celkovou hodnotou architektury auměleckých děl usiluje ozařazení na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Již vroce 36 před n.l. napsal slavný římský politik aspisovatel Cicero nesmrtelnou větu: „Historia est testis temporum, lux veritatis, vita memoriae, nuntia vetustatis“, kterou překládáme jako: „Dějiny jsou svědectvím času, světlem pravdy, živou pamětí, učitelkou života, zvěstovatelkou dávných dob.“ Znovu se ojejí pravdivosti můžeme přesvědčit při studiu historie rodu Lobkowiczů.
Autor
POČÁTKY RODU
Původním rodovým erbem Lobkowiczů byl stříbrný štít sčervenou hlavou štítu aklenotem červeného obráceného klobouku se stříbrným perem. Vtakové podobě se lobkowiczký znak objevuje na nejstarší známé pečeti Mikuláše I. zÚjezda azLobkowicz, zvaného Chudý, zroku 1425. Od té doby se erb Lobkowiczů změnil ještě několikrát. Stříbrné pero snad odkazuje na
Vroce 1459 císař Fridrich III. vBrně polepšil erb Lobkowiczů, který pak tvořil čtvrcený štít, jehož
1. a4. pole bylo stříbrné sčervenou hlavou ave
2. a3. stříbrném poli byla kosmo černá orlice se zlatou zbrojí azlatým perizoniem (zděděná po vymřelém rodu pánů ze Žirotína). Vyobrazení erbu zroku 1594.
postavení Mikuláše I.jako nejvyššího písaře Království českého.
Dne 3. srpna 1459 vydal císař Fridrich III. vBrně listinu pro bratry Mikuláše II. Hasištejnského aJana Popela zLobkowicz, kterou byli povýšeni do stavu říšských svobodných pánů (baronů) abyl jim polepšen erb. Od té doby všechny větve Lobkowiczů používaly čtvrcený štít, jehož 1. a4. pole neslo původní rodový erb ave 2. a3. stříbrném poli byla kosmo černá orlice se zlatou zbrojí azlatým perizoniem (páska vpodobě půlměsíce směřující hroty vzhůru umístěná na prsou ptáka, nejčastěji orla nebo orlice). Černou orlici ve stříbrném štítě Lobkowiczové získali po vymřelém rodu pánů ze Žirotína (hrad Žirotín uLoun), neboť manželkou Mikuláše II. Hasištejnského zLobkowicz byla Žofie ze Žirotína, poslední členka rodu.
Kdalšímu tzv. polepšení erbu došlo v17. a18. století. Nejvýznamnější změnu přinesl majestát císaře Ferdinanda II. ze 17. srpna 1624, kterým povýšil Zdeňka Vojtěcha Popela zLobkowicz do knížecího stavu ve Svaté říši římské. Oněkolik týdnů později, 23. září 1624, mu potvrdil knížecí stav také vKrálovství českém. Lobkowiczové si od té doby mohli klást na štít knížecí korunu aza něj knížecí plášť.
Současně mu císař udělil mu titul „vladař domu lobkovického“. Tuto výsadu získalo jen několik dalších českých šlechtických rodů: Rožmberkové, Valdštejnové (Albrecht zValdštejna), Černínové (vladař domu hradeckého achudenického).
Za Václava Eusebia 2. knížete zLobkowicz byl vývoj rodového erbu dokončen. Zroku 1639 je zachován otisk jeho pečeti, na které je původní čtvrcený knížecí erb doplněn ostřední štítek se zubří hlavou (po jeho matce Polyxeně rozené zPernštejna). Další změnu přineslo privilegium císaře Ferdinanda III. z23. srpna 1641, kterým povýšil říšská panství Neustadt an der Waldnaab aStörnstein (získaná již Ladi-
Podoba erbu knížat zLobkowicz po jeho posledním polepšení koncem 18. století.
slavem II. zLobkowicz) na okněžněné říšské hrabství Sternstein (tři zlaté hvězdy nad stříbrným trojvrším atři černé kůly). Obě nová pole známe zpečetí Václava Eusebia knížete zLobkowicz od roku 1642. Dne 21. července 1646 Václav Eusebius koupil od císaře Ferdinanda III. jako léno slezské vévodství zaháňské (německy Sagan, polsky Żagań). Tím se do erbu Lobkowiczů dostal vyrůstající zlatý anděl včerveném poli aslezská orlice. Mimořádné zásluhy knížete Václava Eusebia ocenil císař Ferdinand III. vroce 1651 dalším polepšením jeho znaku ozlatého lva vmodrém poli. Od té doby se erb Lobkowiczů již nezměnil, ikdyž koncem 18. azačátkem 19. století přišli ovévodství zaháňské (1785) aokněžněné říšské hrabství Sternstein (1807). Ztrátu vévodského titulu nahradil Lobkowiczům majestát císaře Josefa II. z3. května 1786, kterým byla hodnost přenesena na panství Roudnice nad Labem. Prvním vévodou zRoudnice se stal Josef, 7. kníže zLobkowicz.
Heraldický popis současného erbu Lobkowiczů je tento: štít jednou polcený advakrát dělený se středním štítkem. Střední štítek je čtvrcený: 1. a4. pole stříbrné sčervenou hlavou, 2. a3. pole
stříbrné sčernou kosmo postavenou orlicí se zlatou zbrojí aperizoniem. Hlavní štít: 1. pole zlaté sčernou zubří hlavou se zlatou houžví vnozdrách (Pernštejnové), 2. pole červené srostoucím andělem ve zlatém oděvu azelenými křídly (vévodství zaháňské), 3. pole modré se stříbrným trojvrším atřemi zlatými hvězdami (okněžněné říšské hrabství Sternstein), 4. pole modré se zlatým korunovaným dvouocasým lvem sčervenou zbrojí, 5. pole zlaté střemi černými kůly, 6. pole zlaté sčernou slezskou orlicí.
Rodovým heslem jsou slova: „Popel jsem apopel budu.“ Zřejmě poukazuje na rodové sídlo Popelov apomíjivost lidského života (text Bible: „Pamatuj, že jsi prach avprach se obrátíš.“). Je to také jediné rodové heslo včeských zemích, které se vždy psalo pouze avýhradně česky.
Počátky rodu
Rod Lobkowiczů sice nepatří mezi nejstarší české amoravské šlechtické rody, zato bezesporu náleží mezi rody nejvýznamnější. Ačkoliv do historie vstoupil až počátkem 15. století jako poměrně chudý rod, brzy se zařadil mezi nejzámožnější. Jméno „Lobkowicz“ je nejstarší známou staročeskou verzí rodového jména. Vdalších staletích se pak používaly jeho různé varianty, podle vkusu pisatele dokumentu nebo vlivu němčiny, takže tento rod známe ipod jmény „z Lobkowic“, „z Lobkowitz“ nebo vnovodobé verzi „Lobkovic“. Od 19. ledna 1919 rod používá původní českou verzi svého jména „z Lobkowicz“, ato rozhodnutím vladaře domu lobkowiczkého knížete Ferdinanda Zdeňka (1858–1938).
První písemné zprávy opředcích rodu Lobkowiczů pocházejí až zkonce 14. století. Tím prvním byl nezámožný zeman Martin (neboli Mareš), který vlastnil ves astatek Újezd na Českolipsku. Dále oněm víme jen to, že měl syny Blažeje († okolo 1397), Václava anejmladšího Mikuláše († 1435). Nejstarší Blažej zdědil otcův majetek vsi Újezd aObříství azemřel pravděpodobně bezdětný.
Jak bylo tehdy obvyklé, oba mladší bratři měli získat obživu službou vcírkvi. Prostřední Václav byl vysvěcen na kněze aod roku 1374 byl plebánem vPavlovicích. Vroce 1401 toto beneficium vyměnil za faru vDrchlavě, ležící nedaleko kolébky rodu vÚjezdu. Nejmladšího Mikuláše ale čekala jiná budoucnost.
Zakladatel Mikuláš zvaný „Chudý“
Nejmladší zbratrů, Mikuláš zvaný „Chudý“, se připravoval na církevní dráhu. Víme oněm, že studoval na pražské univerzitě, kde získal titul bakaláře artistiky (první stupeň studia na fakultě
artistiky neboli sedmi svobodných umění). Avšak ještě než přijal svěcení na kněze, stal se jediným mužem rodu, který se mohl stát jeho pokračovatelem, protože nejstarší bratr zemřel aprostřední již byl knězem. Proto přípravu na církevní dráhu ukončil anepřijal svěcení. Protože byl vzdělaný azřejmě ambiciózní ischopný, podařilo se mu pravděpodobně získat nějakou písařskou práci na královském dvoře. Zde si ho oblíbil král Václav IV., který ho vroce 1401 jmenoval písařem urbury vkrálovské mincovně vKutné Hoře (urbura –právo panovníka na část výtěžku ztěžby kovů, tuto agendu zajišťovali urburní písaři).
Zde si Mikuláš jistě vybudoval užitečné kontakty ataké příjem zplatu vylepšil jeho finanční situaci. Nejpozději vroce 1407 se stal majitelem vesnice Milčeves na Žatecku spatronátním prá-
Mikuláš zvaný „Chudý“ zÚjezda, pozdější první pan zLobkowicz, začal svou úspěšnou kariéru jako písař urbury vkrálovské mincovně vKutné Hoře. Vlednu 1409 se významně podílel na vydání Dekretu kutnohorského. Na snímku Vlašský dvůr vKutné Hoře.
