Věnováno opět mému synovi.
Zpěněné vlny se tříští o bort dřevěné bárky. Pirát Pařát stojí soustředěně na přídi a ustaraně hledí před sebe. Ano, hledí. Možná si pamatujete, že pirát Pařát měl přes obě oči pásky. Navíc měl místo nohou a rukou háky. Tak to si to pamatujete dobře, ale nyní jsme se posunuli v čase tak nějak zpátky. Do doby, kdy byl pirát Pařát mladší a měl pásku jenom přes jedno oko a háky jenom místo rukou a jedné nohy. Ještě to byl švarný jura, kterému svět ležel u nohy.
Tedy, ony zpěněné vlny se tříštily o bort dřevěné bárky. Pirát Pařát na přídi ustaraně hleděl svým jedním okem před sebe a nervózně klepal hákem o zábradlí lodi.
„Přidejte, třeba to někdo přežil,“ zavelel směrem k posádce a nadále sledoval se zkrabaceným čelem horizont. „Hrozné, hrozné. Co se tam asi stalo?“ mumlal si pod vousy, když v dálce začal rozeznávat obrysy ostrova, ze kterých stoupal tmavý dým. To je znak zkázy, dým. Vždycky, když z něčeho stoupá dým, je to znak zkázy. Třeba z myčky na nádobí. Když stoupá dým z myčky na nádobí, znamená to katastrofu a taky to znamená, že neumíte používat myčku na nádobí. Je totiž nemožné, aby z myčky stoupal… ale to sem teď nepatří. Pokračujeme v příběhu.
Čím víc se blížili k ostrovu, tím víc zkázy viděli. V přístavu nebylo kde zakotvit, neboť tam nezůstal kámen na kameni. Všechno, co bylo ze dřeva, bylo buď spálené na uhel, nebo zrovna dohořívalo. Kamenné stavby byly rozbořené.
„Zakotvíme na pláži,“ přikázal Pařát a jako správný kapitán navedl loď přímo na pláž, kde se elegantně zaryla do písku.
Pařát vystoupil a spolu s posádkou se vydal z pláže směrem do přilehlé vesnice Dránů na průzkum. Mohlo by se zdát, že jako pirát přijel na zpustošený ostrov rabovat a urvat, co zbylo, ale tak to nebylo. Piráti, stejně jako všichni ostatní námořníci a mořeplavci, se v Sedmimoří řídí nepsaným pravidlem: Pokud uvidíte nějakou loď či ostrov v ohrožení, v první řadě musíte zachránit přeživší. Až potom můžete rabovat.
Hned jak Pařát spolu s posádkou míjeli první rozbořené stavení, ozvalo se zpoza kamenného valu, který kdysi býval obchodem, nebo pekárnou, nebo bůhvíčím, divné syčení a praskání.
V tu chvíli se z toho směru vyřítil Orděs…
Víte co? Já si nemůžu pomoct, ale mně to přijde málo dramatický. To po vás ani nemůžu chtít, abyste byli napnutý. Jeden pitomej Orděs a doutnající trosky? Ale no tak! Přeci jenom je to začátek celé knihy a ten by měl čtenáře chytit a už nepustit. Celý příběh ze Sedmimoří je natolik poutavý a dobrodružný, že si zaslouží úvod, který bude dechberoucí. Je třeba tam přidat více napětí, tajemna a akce. Chce to větší drámo.
Takže začnu znovu.
Zpěněné několikametrové vlny házely s dřevěnou bárkou nahoru dolů. Temnou oblohu v pravidelných intervalech prozařovala záře blesků a mohutné a hlasité údery hromů protrhávaly ušní bubínky tak lehce, jako by praskaly bublinkové fólie.
Aby toho nebylo málo, tak prudký vítr obracel dřevěnou loď kolem dokola. Ta se tedy nejen pohybovala ve vysokých vlnách neustále nahoru a dolů, ale ještě se u toho točila dokolečka. Občas plula i stěžněm dolů, takže se všichni drželi zuby háky. Nic pro slabé žaludky.
Z nebe se snášely k zemi nejen sloupce vody, ale rovněž i padaly kroupy a sem tam lokálně sněžilo. Prostě nejhorší počasí, jaké si dovedete představit.
V tom marastu a neuvěřitelném nečasu stál na přídi lodi pirát Pařát. Hákem si otíral z čela vodu či sníh, to podle toho, co zrovna z nebe padalo, a upřeně sledoval dění před sebou. Ačkoliv se loď točila dokolečka a házelo to s ní nahoru a dolů, pořád se přibližovala k ostrovu. K ostrovu, který celý hořel sytě červeným plamenem. Čím více se loď blížila, tím více byl ve vzduchu cítit pach zmaru.
Kdybyste nevěděli, jak páchne zmar, tak asi jako když vám začne stoupat dým z myčky na nádobí. Nemáte zač.
Ze tmy se vzduchem nesl nářek a pláč. Nad ostrovem se snášeli supi a nad supy se snášeli supejšové. To jsou supermrchožrouti. Mrchožrouti jsou živočichové, kteří se živí mrtvými zvířaty. No a supermrchožrouti, jako jsou například supejšové, ti se živí mrtvými mrchožrouty. Jak někde
vidíte kroužit ve vzduchu supy, můžete se vsadit, že se tam stalo něco nehezkého. Když ale uvidíte nad supy kroužit supejše, tak věřte, že se tam stalo něco opravdu strašného.
„Tady se stalo něco opravdu strašného,“ zamyslel se tedy pirát Pařát při pohledu na supy, supejše a hořící ostrov.
„To máte pravdu,“ přitakal Pařátovi první důstojník, když jeho zrak spočinul na v tu chvíli se objevivším, naprosto zdemolovaném přístavu a zpustošené vesnici, která zrovna dohořívala.
„Próóóč?“ poklekl náhle Pařát dramaticky na podlahu paluby, roztáhnul ruce, zatnul je v pěst (dokonce i tu, kde měl místo ruky hák zatnul v pěst) a vyslal otázku směrem nahoru, do nebe. Taky zaštkal. To sice nevím, co znamená, ale zní to přesně tak, že se to hodí, aby to Pařát udělal. Když se uklidnil, vstal a pokračoval v navádění lodě ke břehu.
Jelikož nebylo kde zakotvit, musel Pařát použít svůj patentovaný manévr, který nazval „sebevrah se třemi vruty“. Nasměroval loď na největší vlnu, v ten moment nechal plachtu povolit a natočit proti větru. Loď z vlny vylétla, ve vzduchu udělala tři salta a dopadla do písku na nedalekou pláž.
„Jdeme na to,“ zavelel Pařát, když elegantně přeskočil zábradlí lodi a také dopadl do písku. Rozhlížel se kolem sebe, načež se ho zmocnily marnost a žal.
„Próóóóč?“ Poklekl opět do písku, roztáhl ruce a spílal směrem kamsi k nebi neznámému pachateli. A taky zase štkal.
Nebyl však čas na lamentování, natož štkaní, neboť z děr v písku, temných koutů či zpoza trosek baráků vybíhali po desítkách krvelační Orděsové. Pařát kopem s otočkou okamžitě zneškodnil prvních pět a dalších deset uzemnil svým zkaženým dechem. Jak jistě víte, piráti si nečistí zuby. A ještě k tomu jí pořád česnek.
To se o pirátech ví, že frčí na česneku. Proto jste taky nikdy neslyšeli o upířích pirátech.
I Pařátova posádka se činila. Piráti skákali ze strany na stranu, metali kozelce, pronášeli legendární drsňácké hlášky jako třeba „Mám moc práce, nemám čas umřít!“, máchali šavlemi a kosili jednoho Orděsa za druhým, až žádný nezbyl.
Jakmile poslední Orděs padl, vyrazil Pařát kupředu a spolu s posádkou si to zamířil ke zničené vesnici. Před prvním vyhořelým stavením opět poklekl, roztáhnul ruce a začal hořce plakat: „Próóóóč?“ Za chvíli opět doštkal, vstal a pokračoval spolu s ostatními dál v cestě.
„Próóóóč?“ Zničehonic Pařát znovu pokleknul, když zahlédl na zemi ohořelý a prázdný sud.
„Próóóóč?“ Opět si na chvilku Pařát kleknul, aby si poplakal a zakřičel u rozšlápnuté žáby.
„Próóóč?“ To Pařát narazil na…
Hele, víte co? Možná jsem to udělal až moc dramatické. Pařát, který každý druhý krok padne k zemi a začne spílat, brečet a teatrálně zatínat háky v pěst směrem kamsi k nebi, a ještě k tomu štkát, to už je přehnané. Mám takové tušení, že ani to trojité salto s lodí jste mi moc nevěřili, co?
Navíc to jeho chování už přišlo otravné i posádce. Takhle by se nikam nedostali, kdyby Pařát pořád jenom klečel na zemi a byl hysterka.
Vraťme se tedy k první verzi. Té umírněné. Pařát spolu s posádkou přispěchali k prvnímu ohořelému domu, kde je napadl Orděs. Podle mých poznámek z prvního dílu, který máte jistě už přečtený, a pokud ne,
tak co tady okouníte, mazejte si nejdřív přečíst první díl, jsou Orděsové démoni nižšího řádu a přisluhovači samotného démona Krampuse. Taková rohatá nehezká stvoření s velkými a ostrými zuby. „Zlikvidujte toho prevíta,“ nabádal Pařát posádku, když máchal ve vzduchu před Orděsem hákem, jelikož si v tom spěchu zapomněl meč na lodi. Ten jeden Orděs jim dal celkem zabrat. Pařát se opravdu pokusil o něco, jako je kop s otočkou, ale to spíš jenom zakopnul o kámen a ve vzduchu se otočil kolem své osy ve směru zahnutí háku na noze. Zatímco Pařát úpěl na zemi, několik mužů z posádky nakonec Orděsa přemohlo a nebezpečí bylo zažehnáno.
Pařát vstal, důležitě si oprášil kalhoty a tvářil se, že to zakopnutí bylo celou dobu záměrné.
„Slyšíte to?“ zpozorněl najednou jeden z pirátů. Všichni přítomní ztichli a nastražili uši. „To je nářek,“ poposkočil téměř s nadšením Pařát. Ne, že by měl radost, že někdo naříká. Měl radost, že zde někdo žije. „Vychází to z tamté stodoly,“ ukázal na ohořelou stodolu, která jako jedna z mála budov ve vesnici nějakým zázrakem pořád stála.
Pařát přistoupil před vrata stodoly a za skřípání a vrzání starých pantů je otevřel.
„Nechte nás na pokoji!“ zazněl výkřik a ze tmy stodoly se otevřenými vraty vyřítil na zaskočeného Pařáta chlapec a přetáhl ho klackem přes obličej.
„Co blbneš, ty malej zmetku, přišli jsme tě zachránit?!“ svalil se zachránce Pařát na zem a držel se za tvář.
Chlapec odhodil klacek, sesunul se k zemi a začal brečet.
„Co se tu stalo?“ vyzvídal Pařát, když se vzpamatoval, a soucitně položil ruku chlapcovi na rameno.
„Vorán. Černokněžník Vorán. Přišel k nám do vesnice s těmi svými
Orděsy. Vykřikoval, že Krampus musí být osvobozen a že kdo se k němu přidá, bude ušetřen.“
„A?“
„Nikdo se k němu nepřidal…“
„Bubu? Bubu?“ přikolébal se najednou ze stodoly ještě jeden, mnohem mladší chlapec v batolecím věku. Vypadal opravdu vyděšeně a starší chlapec ho konějšivě hladil po hlavě.
„Jenom já a můj malý brácha jsme to přežili. Máma nás ukryla do stodoly pod podlahu. Je tam skrýš, kam táta schovával žrádlo před naším zlatohřívým lvem, aby mu taky chvíli vydrželo. Ten lev byl děsný otesánek a sežral, na co přišel.“
„No a proč vás lvi nebránili?“ zajímal se Pařát. Přeci jenom zlatohříví lvi jsou s Drány spříznění a navíc to jsou dost houževnatí protivníci, kteří by si s Orděsy jistě poradili.
„Někdo nám všechny lvy otrávil. Asi ten hrozný Vorán… Já nevím!“ rozbrečel se chlapec.
Pařát tiše stál a s lítostí si prohlížel zničenou vesnici. Pouhé doutnající sutiny ohořelých prken a napůl rozbořené kamenné zdi. To bylo vše, co po dránské vesnici zbylo. Nikde nebyla žádná těla. Ani Dránů, Orděsů… ba ani otrávených zlatohřívých lvů. Jímala ho hrůza, třebas jenom pomyslel, co mohl Vorán s těmi těly udělat. Že by je sežrali Orděsové, by byla ta nejmilosrdnější varianta.
„Však ono i na toho Vorána jednou dojde,“ odplivl si zhnuseně Pařát a pak už se staral jenom o malé chlapce. Nakrmil je, ošatil, vzal je na svou loď. Pryč od všeho. Aby zapomněli. Staršího zaměstnal jako plavčíka. Mladší byl ale ještě moc malý, aby cokoliv dělal. Uměl sotva mluvit.
„Je ještě malý. Je velká šance, že si nebude z onoho dne nic pamatovat. Dobře pro něho. Nebudeme mu to připomínat,“ rozkázal Pařát posádce a i staršímu chlapci. „Je to pro jeho dobro,“ dodal. To se tak docela často
říká, když se vám nic neříká, protože se lidem nic nechce vám říct, takže
člověka docela překvapí, když to někdy opravdu k něčímu dobru je. Pařát se rozhodl, že chlapce vychová, pošle ho na školu a jednou třeba, pokud na to bude mít vlohy, mu předá svou živnost.
To všechno se ale stalo hodně dávno. Vorán byl mezitím poražen rytíři
Zlaté korouhvičky a jeho kult fanatiků a zástupy Orděsů, které se mu podařilo vyvolat, byly rozprášeny po celém Sedmimoří. Sám Vorán byl rytíři zahnán do bažin Zapomnění kdesi uprostřed ostrova Krále Alzhaimra, kde podle rytířů našel svou smrt. A nebo ne? On si to nikdo moc přesně nepamatoval. Je tedy možné, že Vorán nezemřel v bažinách Zapomnění?
Po Sedmimoří se šíří zvěsti, že je Vorán zpět. Mezi lidmi se šušká, že se něco chystá. Těžko říct, kde je pravda. Možná to jsou jen takové povídačky.
A možná to je pravda.
Pojďme to zjistit.
„Pojď sem, ty zmetku. Ty kreveto nedovařená. U keporkaka, mně neutečeš, povídám, já si poradil už s jinačíma frajerama, než jsi ty,“ nadával kapitán Adorabl celý zadýchaný směrem k malému tvorečkovi, který před ním hopsal ze strany na stranu. Vypadalo to, že má z Adorabla akorát legraci.
Onen tvoreček byl bzučík. Bzučíci jsou velcí asi jako větší křeček nebo malý kapustňák. Hodně malý kapustňák. Až groteskně malý. Tak si bzučíka představte radši jako většího křečka.
Bzučík je šupinaté zvířátko, které má malá křídla, ale neumí létat.
Těmi křídly sice ve vzduchu mává, ale neunesou ho. Vypadá trochu jako kříženec průměrného hlodavce s ještěrkou. Má velmi silné zadní nohy, takže ač není nikterak veliký, dokáže skákat i dva metry do vzduchu. Díky svému dlouhému ocasu pak dokáže ve výskoku měnit směr. Což byl právě kámen úrazu pro Adorabla, kterému se ho nedařilo chytit. Bzučíkové jsou v Sedmimoří k nalezení asi jenom na třech nebo čtyřech ostrovech, což není moc. Jejich lov je regulovaný, ale nejsou nijak ohrožení.
A proč je někdo loví, když nejsou kdovíjak vzácní, ale přitom pořád blbě dostupní? Oni mají bzučíci výjimečnou vlastnost, pro kterou můžou být pro někoho cenní.
V přítomnosti takového bzučíka dokáže člověk mluvit s plazy. Nikdo neví, jak to funguje, ale když je mezi vámi a plazem bzučík, rozumíte všemu, co plaz říká. A podle všeho rozumí i plaz tomu, co říkáte vy. Například když postavíte bzučíka mezi sebe a krokodýla, dokážete se s krokodýlem domluvit. Je to mnohem lepší varianta, než když postavíte mezi sebe a krokodýla něco úplně jiného… a nebo když krokodýla postavíte mezi sebe a bzučíka. Tam není čas ani prostor na domluvu s kýmkoliv.
Milé děti. Toto je velmi důležité upozornění.
Pokud někdy narazíte na krokodýla, v žádném případě se s ním nepokoušejte na ničem dohodnout a utečte.
I kdybyste měli s sebou bzučíka, nic neriskujte. Utečte.
Polohu krokodýla oznamte nejbližší dospělé osobě, která rovněž uteče, a vy sami se někde schovejte a počkejte, až se situace s krokodýlem sama nějak vyřeší.
Adorabla si tedy najal jeden šlechtic, který na zámku choval ještěry, převážně potom ještěry sliznaté. Potřeboval bzučíka, aby si s nimi mohl povídat. On šlechtic nemá moc přátel na povídání. Když jste totiž podivín, který má spoustu ještěrů a k tomu se většina z nich nazývá ještěři sliznatí, moc kamarádů si nenajdete.
„Až tě chytnu, tak tě přerazím,“ mával Adorabl marně ve vzduchu síťkou na motýly ve snaze bzučíka odchytit. Ten vždycky ve vzduchu změnil směr a dopadl úplně jinam, než Adorabl předpokládal.
„Však ty mi neutečeš,“ vzdal to po chvilce Adorabl a znaveně si sednul na veliký kámen. Těch tu ostatně bylo požehnaně. To proto, že bzučíci obývají rozsáhlé kamenité oblasti. Nemají rádi zeleň. Libují si v kamenité, vyprahlé krajině. Své úkryty si hloubí pod kameny a vylézají ven pouze za potravou… anebo když je kolem nějaký lovec odměn, aby ho řádně zesměšnili a vyškolili. Chytit bzučíka není vůbec jednoduché.
I Adorabl to věděl, a tak seděl na kameni a přemýšlel. Musel si to v klidu rozmyslet. Času měl dost. Lov bzučíka byl za dlouhou dobu jediný jeho kšeft.
Ono se toho v Sedmimoří po porážce Sběratele dost změnilo. Hlavně pro lovce odměn. Jakmile se o Sběrateli a o všem, co dělal, dozvěděli určití lidé, okamžitě začali konat. Hlavně v oblasti ochrany tvorů učinilo
Sedmimoří veliký pokrok. Do všeho se totiž vložilo hnutí na ochranu přírody s názvem Zelený hrášek. Že vám to přijde jako divný název? To máte pravdu. Tam vznikla trochu chyba v překladu, protože se hnutí nechalo inspirovat u podobné organizace z našeho světa. Ale i když se nyní ve Sedmimoří k želvám řetězy poutají členové hnutí Zeleného hrášku, je to vlastně fajn. Mohlo to dopadnout i hůř, protože ve hře byl rovněž název Zelená moč.
Přítomnost a hlavně úsilí Zeleného hrášku je však pro Sedmimoří požehnáním. Ne tak ale pro lovce odměn. Vše je teď mnohem více sledováno a regulováno. V terénu jsou navíc rozmístěni takzvaní „správci“, kteří dbají na to, aby se lovci odměn řídili pravidly. Ta jsou poměrně jasná.
Pokud chce lovec odměn ulovit nějakého tvora, musí to být jednak tvor, který není ohrožený, a jednak si musí sehnat povolení od správce.
Díky tomuto omezení pověsil nejeden lovec svou živnost na hřebík a začal se živit něčím jiným. Poměrně hodně lovců odměn nyní šije peněženky. Ti zdatnější se pak přidali k rytířům Zlaté korouhvičky.
Kapitán Adorabl však u cechu lovců odměn zůstal. Říkal si, že když mu ubude konkurence, bude mít víc kšeftů. Bohužel se tak nestalo a už nějaký
čas se plácal odnikud nikam. Na černém trhu bylo stále těžší a těžší tvory prodat, protože kupující se báli kupovat kusy získané nelegální cestou, a tak se musel spoléhat na to, že si ho někdo najme. To byla nyní jediná cesta, jak se coby lovec odměn uživit. Nechat se najmout někým, kdo shání konkrétního tvora. Většinou dotyčný zařídí pro lovce i povolení k odlovu, takže lovec může bez obav a bez zbytečného papírování začít dělat svou práci.
Od doby, kdy v Sedmimoří začaly změny a novoty, měl Adorabl jako lovec odměn jen pár melouchů. Jelikož neměl často do čeho píchnout, krátil si dobu alespoň hledáním a následným sbíráním vzácných artefaktů. To ho naplňovalo. Sedmimoří měl procestované křížem krážem a na svých cestách nalezl spoustu zajímavých a kouzelných předmětů.
Adorabl ale nechtěl své poklady vozit s sebou na lodi, tak si je všechny ukládal na takové své tajné místo. To místo bylo natolik tajné, že i sám Adorabl občas zapomněl, že nějaké tajné místo vůbec má. Nazýval ho svým tajným světem pokladů a šlo se do něho dostat jen pomocí speciálního klíče, který nosil Adorabl na řetízku kolem krku. Byla to taková malá úzká dutá trubička, která byla na jednom konci užší než na druhém.
Takže Adorabl seděl na kameni, znaveně v ruce žmoulal onu dutou trubičku, tedy klíč od tajného světa pokladů, a zhluboka oddychoval. Bylo mu jasné, že toho proklatého bzučíka musí chytit. Kdo ví, kdy si ho zase někdo najme? V této těžké době si lovci odměn musí hýčkat každý melouch. „Bzzzzz,“ poskakoval vyzývavě bzučík kolem Adorabla a bzučel. Jako by se mu vysmíval a zároveň ho lákal, aby to ještě zkusil. Na rozdíl od Adorabla byl bzučík v dobrém rozmaru. Bavilo ho Adorabla trápit.
„Jen počkej, ty sasanko jedna vysosaná, až popadnu dech, dáme si repete. Ono tě to bzučení přejde, až budeš překládat celé dny řeč ještěrů sliznatých,“ nadával Adorabl a přitom přemýšlel, jak na bzučíka vyzrát.
Klasicky to nejspíš nepůjde, jelikož je bzučík na kapitána příliš mrštný. Chtělo to nějakou lest.
„Já už tě chytat nebudu. Už nemám zájem. Kdybys náhodou vlezl do týhle malý klícky, tak mě to vůbec nezajímá,“ položil Adorabl na zem malou klícku, odvrátil zrak a tvářil se otráveně. Zkoušel úplně ten nejstarší trik, který nikdy, nikde za žádných okolností nefungoval, ale v krajní nouzi ho všichni nakonec stejně zkusí, kdyby náhodou.
„Bzzzzzz,“ zabzučel bzučík tázavě, jestli si z něho Adorabl dělá srandu, nebo to myslí vážně. V jeho zabzučení bylo znát zklamání. Myslel si, že
Adorabl má na víc než na takový laciný trik.
Adorabl s rukama sepnutýma na hrudi (tedy s rukou a hákem sepnutýma na hrudi), který se naoko tvářil uraženě, nenápadně sledoval, jestli bzučík na jeho fintu naletí. Ten v ten moment naprosto ztratil o Adorabla zájem, seděl na zemi a olizoval si dlouhým jazykem nohu. Adorabl ho natolik zklamal, že ho okatě ignoroval.
V ten moment Adorabl pomalu a nenápadně sáhnul do koženého pytlíku, který mu visel za pasem, nabral z něho jakýsi prášek, bleskurychle se otočil k bzučíkovi a vší silou po něm prášek hodil.
„Zásah,“ zaradoval se Adorabl. Kolem bzučíka se zaprášilo, zelený prášek vytvořil na krátkou chvíli hustý oblak, který záhy opadnul a odhalil naprosto dezorientovaného bzučíka.
„To je orientální prášek. Zasažený tvor ztrácí orientaci,“ vysvětloval
Adorabl bzučíkovi, který mu patrně nerozuměl, a šibalsky se u toho usmíval. Vypadalo to, že jeho finta nebyla nakonec tak marná.
Bzučík chvíli bezradně běhal dokolečka, načež se vydal zmateně kupředu, až narazil do veliké skály. Adorabl, který si byl jist svým vítězstvím, pomalu kráčel za bzučíkem. Ze země zvedl klícku a spokojeně s ní mával ve vzduchu.
„Už je čas. Budeš se stěhovat do klícky,“ nakláněl se nad bzučíkem ve snaze ho uchopit a strčit do klece. Ten se z posledních sil vzepřel a nazdařbůh odskočil kamsi stranou. Bohužel pro Adorabla se bzučík úplnou náhodou trefil svým skokem do malé prolákliny ve skále, kam elegantně zaplul.
Z prolákliny se bzučík nemohl dostat, ale Adorabl se zase nemohl dostat za ním. Nedosáhl na něj. „Najdu si klacek a vyšťourám tě,“ oznámil
Adorabl do prolákliny, a už se pohledem sháněl v okolí po nějakém klacíku, kterým by to šlo.
Čirou náhodou ležela nedaleko dlouhá kost jakéhosi velikého tvora.
Nejspíš to byl pižmimoň váhavý. To je taková veliká žlutá jednooká chlupatá kráva, která se vším dlouho váhá. Na ostrově, kde se Adorabl zrovna nacházel, byli pižmimoni celkem rozšíření. Tento konkrétní zřejmě tak dlouho váhal se žrádlem, až zemřel hlady. To je u pižmimoňů váhavých celkem časté. Rovněž jsou obvykle kořistí dravců, neboť váhají s útěkem až do té doby, než je dravec začne požírat.
„Ta je akorát,“ ohodnotil bez váhání Adorabl kost pižmimoně váhavého a pochvaloval si její délku. Nyní již opět v dobrém rozmaru přišel k proláklině, usmál se na stále dezorientovaného bzučíka a začal s kostí šmátrat po dně ve snaze bzučíka na kost nabrat nebo ho alespoň z prolákliny vyšťourat.
Šlo to celkem ztuha, ale důležité bylo, že to šlo. Kost do prolákliny ideálně pasovala a byla dostatečně dlouhá na to, aby se mu při troše dobré vůle podařilo bzučíka nabrat.
Se soustředěným výrazem a vyplazeným jazykem dostával centimetr po centimetru bzučíka blíž a blíž k sobě, když tu mu v náprsní kapse začalo cosi vibrovat a vydávat podivný zvuk. Jako by mu v kapse někdo děsně moc vysokým hlasem zpíval jeden jediný dlouhý tón.
„Cože? Už?“ vyskočil úlekem Adorabl a div si nepřekousl vyplazený jazyk. Sáhnul do kapsy a vytáhl z ní hodinky. Přesně ty hodinky, které ukazují čas v Sedmimoří a Soběsvětě a které, když jejich nositel zažívá veliké dobrodružství, mají za následek, že čas ubíhá rychle. „No fakt že jo.
Musím letět, ať je neprošvihnu. Tentokrát to nedopadne jako s lapuťákem,“ slíbil si odhodlaně.
A tak strčil kost pižmimoně váhavého do prolákliny, aby po ní mohl
bzučík vylézt ven, a sám spěchal zpět na pobřeží na svou loď. Nebylo času nazbyt, protože měl důležitou schůzku, na kterou si nemohl dovolit přijet pozdě.
Na úplně jiném místě, zvaném některými Soběsvět, byl právě poslední školní den. Stejně jako minulý rok touhle dobou šel Čeněk zrovna ze školy s vysvědčením. Z angličtiny měl tentokrát dvojku, ale co je ještě důležitější, tak z tělocviku měl jedničku. Jeho táta totiž pozměnil priority a určil pro letošek jako hlavní cíl tělesnou kondici. Od té doby, co v Sedmimoří s Adorablem a Čeňkem příliš nezazářil a ani angličtina mu nepomohla, začal na sobě hodně pracovat. Uvědomil si, že to je hlavně fyzická kondice, která posune člověka dopředu. Obzvlášť v Sedmimoří je potřeba být ve formě. Jelikož s Adorablem, tedy se svým otcem, jsou opět zadobře a v létě si naplánovali společné dobrodružství právě v Sedmimoří, musel přes rok zapracovat na kondičce a trochu nahonit muskulaturu. Až bude v Sedmimoří zápasit s těmi nestvůrami a podobně, tak aby si neuřízl ostudu. Navíc musí přeci být vzorem svému synovi.
Jelikož Čeněk dostal z tělocviku jedničku, cesta domů ze školy byla plná radosti a optimismu. Kráčel sebevědomě a v myšlenkách se už viděl na dovolené u moře, respektive v Sedmimoří.
„Tak co, mladíku, jaké bylo vysvědčení? Co tělocvik?“ vyrušil najednou Čeňka z přemýšlení známý hlas. Byl to jeho táta, který chodil několikrát denně běhat. Tentokrát to vzal kolem školy, nejspíš aby zastihl svého syna.
„Prosím tě, tati, můžeme to probrat doma? Nerad bych, aby mě s tebou viděl někdo ze školy,“ žádal Čeněk tátu, který měl kolem hlavy čelenku, na sobě máminy kraťasové elasťáky, protože se mu v nich prý dobře běhá a cítí se pak volně… a hlavně, a to je potřeba zmínit především, měl kolem pasu ledvinku, ve které měl pití, klíče od domu a telefon. Elasťáky nemají kapsy, tak všechny potřebné věci musely do ledvinky. Sice měl batoh, ale v tom batohu měl závaží. „Jsem druhej Zátopek,“ říkával a připomínal, že i Emil Zátopek svého času běhal se závažím. Boty s odpruženou podrážkou už byly jen třešničkou na dortu.
„Ty se za svého tátu stydíš?“ pohoršil se táta, který vyklusával na místě, aby měl stálou tepovou frekvenci, a tedy aby jeho běhání bylo efektivní, i když neběží.
„Trochu ano,“ nezastíral nic Čeněk, když pohledem sjel na tátovu ledvinku, elastické kraťasy jenom do půlky stehen a vytažené podkolenky, která byla každá jiná.
„Nemohl jsem najít dvě stejné, tak jsem si vzal každou jinou,“ všiml si jeho pohledu táta. „To je ale jedno, jak člověk při běhání vypadá. Důležité jsou výsledky!“
„Tati, prosím tě. Tělocvik mám za jedna a už hlavně běž pryč,“ žadonil Čeněk, když si všimnul, že se zezadu blíží jeho spolužáci.
Táta spokojeně pokynul, protože jednička z tělocviku ho potěšila, něco si v poklusu na místě našteloval na zápěstí u svého měřiče tepové frekvence a zase vyběhl směrem do pryč.
Čeněk tak unikl posměškům svých spolužáků a opět dobře naladěn kráčel domů. Nemohl se dočkat dobrodružství v Sedmimoří. Celý rok sledoval pořady o přežití v divočině.
To ho hodně navnadilo. Už nebude jenom to nebohé dítě, které musí Adorabl pořád zachraňovat. Tentokrát to bude on, kdo bude hýbat dějem. Kdo naučí ostatní, jak přežít.
Pořadů o přežití je hodně, ale Čeněk měl nejraději ty s Bearem Gryllsem. To je dobrodruh, který se vždycky nechá vysadit někde v pustině a natáčí, jak tam přežít. Čeněk ho zbožňoval. Na Halloween šel ve škole na karnevalu právě za Beara Gryllse. Měl na sobě nepromokavou bundu, kvalitní obuv a batoh, ve kterém měl padák a šňůrku. Moc slávy na karnevalu neudělal, protože si všichni mysleli, že si zapomněl masku. I když trochu rozruchu přeci jenom vyvolal – to když začal křesadlem rozdělávat oheň, pojídat brouky a ředitel u něho navíc posléze nalezl veliký nůž. Čeněk ho měl pro případ, že by ho ve škole zastihla noc, tak aby mohl vyvrhnout nějaké uhynulé zvíře a přespat v jeho útrobách. Druhý den museli do školy Čeňkovi rodiče, aby podali vysvětlení.
Ani incident s karnevalem a napomenutím ředitele školy Čeňka neodradil od toho stát se největším dobrodruhem na světě. Dokonce jednou přemluvil i tátu, aby spolu jeli na víkend na Šumavu do lesa. Jen tak, s minimem věcí.
V hlubokém lese pak ukazoval tátovi, jak rozdělávat oheň, a i se chyst al postavit improvizovaný příbytek