> Ode dne, kdy si major Walter Clopton Wingfield nechal patentovat hru zvanou lawn tennis, uplynulo téměř sto padesát let. Nová sportovní aktivita si podle tehdejších nevěřících Tomášů – k nimž překvapivě patřil i vítěz prvního ročníku turnaje ve Wimbledonu Spencer Gore – neměla nikdy získat srdce Angličanů a prorokovali jí brzké upadnutí v zapomnění. V jednadvacátém století nezbývá než konstatovat, že tenisu se po celém světě aktivně věnují stovky milionů hráčů, zároveň ho sleduje nepředstavitelné množství příznivců bez rozdílu věku či sociálního postavení. Zápasy mezi dvěma/čtyřmi soupeři na obdélném hřišti o délce dvacet čtyři a šířce jedenáct metrů nepřestávají přitahovat nadšený zájem, ačkoli se ani tenis postupem času nevyhnul změnám. Vývojem procházelo vybavení, pravidla, ale i s touto hrou spojené společenské zvyky a konvence, žádná změna však nezbavila tenis jeho podstaty. Každá doba přispěla svým dílem do klenotnice poutavých příběhů, které dnes tvoří neopominutelnou součást sportovní literatury a svým významem často přesahují rámec této hry. Osobnosti jako Roger Federer, Novak Djoković nebo Rafael Nadal nejsou jen ikony oceňované zasvěcenými znalci a vzývané rozvášněnými fanoušky –podle amerického spisovatele Davida Fostera Wallace sledování hry Rogera Federera v sobě nese cosi z náboženského vytržení –, ale tito mimořádní hráči svými úžasnými výkony k tenisu přivedli a stále přivádějí spoustu nových adeptů. A zdaleka nebyli první, navazují na opakující se fenomén, který se poprvé objevil na sklonku devatenáctého století jako takzvaný „Renshaw Rush“ a představoval nebývalou vlnu zájmu o tenis podnícenou britskými dvojčaty Ernestem a Williamem Renshawovými, kteří se stali prvními skutečnými sportovními celebritami se vším, co k tomu patří. Po nich následovala dlouhá řada jmen, jež si v ničem nezadala s hvězdami showbyznysu, například La Divine (Božská) Suzanne Lenglenová ve dvacátých letech, nebo v nedávné minulosti hráči jako Björn Borg, John McEnroe či Andre Agassi. Slavnou kroniku tenisu však nepsali jen proslulí hráči a hráčky, na jejím obsahu se podílela spousta méně známých, ale i zcela bezejmenných mužů a žen, náhodných hrdinů, promarněných talentů i těch, kteří se s raketou v ruce dokázali vymanit ze společenských pout, nebo dokonce podnítili hluboké sociální změny. Naši výpravu do minulosti za osobnostmi, které psaly dějiny tohoto sportu, podnikneme právě prostřednictvím různých více či méně převratných příhod a událostí. A nebudeme se jen vracet zpátky, stále se totiž rodí noví vítězové, kteří výrazně ovlivní nadcházející dobu, a tak nahlédneme i do budoucna. Mezi muži se jako největší příslib hvězdného lesku v nejbližších letech jeví Carlos Alcaraz a Jannik Sinner, mezi hráčkami po odchodu Sereny Williamsové zatím zůstává volné pole pro mnoho případných následnic. To vše, aniž bychom se vysmívali těm, kdo tvrdili, že tenis tu dlouho nevydrží.
Alessandro Gennari
Předchozí strana: Pouhý talent k dosažení dokonalosti nestačí. Je potřeba neustále trénovat a hrát, i když se člověk jmenuje Roger Federer.
Ústřední roli v tenise hraje psychika. Jako ve všech individuálních sportech se může stát tím nejúhlavnějším protivníkem.
Strana 8–9: Poměrně malé rozměry tenisového kurtu umožňují hrát prakticky všude, často i v na první pohled odvážných polohách. Důležité je netrpět závratěmi!
A WILLIAM RENSHAWOVI První tenisové hvězdy
TALENTŮ MISS „LOTTIE“ DODOVÉ
JOHN PIUS BOLAND Olympijský vítěz díky náhodě
DAVISOVA POHÁRU
1920 BIG BILL Vzestup a pád tenisového dandyho
GARROS Epicentrum francouzského tenisu
BARONA VON
42 1938 DON BUDGE První tenista, který získal Grand Slam
46 1939 ALICE MARBLOVÁ Život jako z filmu
50 1949 „GORGEOUS GUSSIE“ Ikona v minisukni
52 1953 KOMETA LITTLE MO Grand Slam Maureen Connollyové 54 1957 ALTHEA & ELIZABETH Den, kdy si Althea Gibsonová potřásla rukou s anglickou královnou
56 1959 Dvojí pařížské mistrovské dílo NICOLY PIETRANGELIHO
60 1968 TENNIS POWER
62 1969 WIMBLEDONSKÝ MARATON
64 1969 Druhý Grand Slam RODA LAVERA
66 1970 TŘASKAVÝ SOUBOJ NA WIMBLEDONSKÉ TRÁVĚ
68 1971 EVONNE GOOLAGONGOVÁ Domorodka šampionkou
70 1972 KORIDA V BUKUREŠTI
72 1973 SOUBOJ POHLAVÍ
76 1976 SANTIAGO DE CHILE 1976 Italské vítězství v Davisově poháru terčem polemik
80 1977 GUILLERMO VILAS Básník z pampy
82 1978/81 MARTINA A CHRIS Osmdesát zápasů dvou rivalek a kamarádek
86 1980 TIEBREAK STOLETÍ
90 1981 „TO NEMYSLÍTE VÁŽNĚ!“ John McEnroe, geniální tenisový spratek
94 1983 YANNICK NOAH Naposledy doma prorokem
1988 NERVY DRÁSAJÍCÍ DRAMA V GÖTEBORGU Švédsko se hroutí, Německo jásá
1988 Zlatý rok STEFFI GRAFOVÉ 110 1989 Den, kdy MICHAEL CHANG zavařil superpočítač Lendl
114 1990 PISTOL PETE
118 1991 JIMBO JE NESMRTELNÝ!
122 1991 TŘÍDENNÍ ŠÍLENSTVÍ V LYONU
124 1993 JANA NOVOTNÁ
126 1993/96 Dva tenisové životy MONIKY SELEŠOVÉ
128 2000 AVE MARY Pierceová, královna Roland Garros
132 2001 KRÁLOVRAŽDA VE WIMBLEDONU
138 2004
ZROZENÍ NOVÉ HVĚZDY Ve Wimbledonu vítězí sedmnáctiletá Maria Šarapovová
140 2006 KIDOVO POSLEDNÍ PŘEDSTAVENÍ
144 2006 PÍSAŘ V MEZINÁRODNÍ TENISOVÉ SÍNI SLÁVY
146 2008 RAFA NADAL Král Roland Garros
150 2008 Neporazitelná ESTHER VERGEEROVÁ
152 2010 FRANCESCA SCHIAVONEOVÁ Lvice z Paříže
154 2010 NEJDELŠÍ ZÁPAS
156 2012 ALL-WHITE? Tentokrát ne
158 2000/12 Z Comptonu na tenisový olymp SERENA & VENUS WILLIAMSOVY
162 2013 PO FREDOVI ANDY 77 let po Perrym vítězí ve Wimbledonu Murray
166 2013 MARION BARTOLIOVÁ a její wimbledonské vítězné tažení
168 2014 ERNESTS GULBIS Chvála bláznivosti
170 2014 SARA ERRANIOVÁ – ROBERTA VINCIOVÁ Zlatý pár italského tenisu
172 2015 ITALSKÁ SHOW
174 2015 DUSTIN BROWN Jamajčan z Německa, který ve Wimbledonu porazil Nadala
178 2015 Tenisová utopie AGNIESZKY RADWAŃSKÉ
180 2018 NAOMI ÓSAKAOVÁ zanesla Japonsko na grandslamovou mapu
182 2020 IGA ŚWIĄTEKOVÁ a Roland Garros: milostný příběh ve třech jednáních
184 2020 TENIS NA STŘECHÁCH ZA ČASŮ COVIDU
186 2021 PŘEDURČENÍ, NEBO METEOR? Kvalifikantka Emma Raducanuová vítězí na US Open
188 2022 Poslední „FEDAL“
194 2022 NA ÚSVITU NOVÉ RIVALITY
198 2023 NOVAK DJOKOVIĆ Mistr 24 Slam
204 2023 JEŠTĚ LEPŠÍ NEŽ BILLIE JEAN KINGOVÁ Nenasazená Markéta Vondroušová vítězí ve Wimbledonu!
208 2023 Éra CARLOSE ALCARAZE se prohlašuje za zahájenou
212 2023 KONEC PŮSTU Itálie získává podruhé Davisův pohár
214 2024 ROLAND GARROS Předání štafety a další příběhy
216 2024 JANNIK SINNER Rok strávený na vrcholu
218 2024 POSÍLÁ MĚ JANA! Barbora Krejčíková vítězí ve Wimbledonu
222 2024 Vždy je něco poprvé PAŘÍŽ
TiSÍCERÉ DÍKY, MAJORE WiNGFiELDE
ZROZENÍ MODERNÍHO TENISU
Vypráví se, že major Walter Clopton Wingfield koncem roku 1873 uspořádal na svém waleském panství Nantclwyd Hall recepci, při níž svým hostům předvedl novou tělesnou aktivitu, kterou vymyslel na základě jeu de paume , „hry dlaní“, velice oblíbené míčové hry praktikované v předešlých staletích na královských dvorech. Nová hra se na rozdíl od jeu de paume provozovala na hřišti s travnatým povrchem (odtud název lawn tennis , tedy „trávníkový tenis“) ve tvaru přesýpacích hodin, uprostřed přepaženým zavěšenou sítí. Společenská událost i její skutečný průběh jsou zastřené mlhovinou legend, jedno však víme jistě: v následujícím roce 1874 si major Wingfield nechal svůj vynález patentovat a uvedl do prodeje sadu nezbytného příslušenství – rakety a kaučukové míčky (v krátké době vytlačily původní vlněné s jutovým povlakem), síť s kolíky, pásky k vymezení hřiště a návod se všemi potřebnými informacemi. Nápad sklidil nebývalý úspěch a nová hra se šíří rychlostí světla. Kroketové kluby po celé Anglii se po vzoru slavného All England Croquet Clubu – na jehož půdě se v roce 1877 rodí jeden z nejslavnějších světových turnajů – otvírají i hráčům lawn tennisu . Ten brzy dobývá i Spojené státy, a to díky Mary Outerbridgeové, která sehrála první tenisový zápas na americkém kontinentu proti své sestře Lauře na hřišti ve tvaru přesýpacích hodin, jež sama zřídila na pozemku Staten Island Cricket and Baseball Clubu v New Yorku. S rychlým rozvojem tenisu přibývá i turnajů. V roce 1881, čtyři roky po Wimbledonu, se v Newportu koná první mistrovství Spojených států, z nějž se po necelých sto letech vyvine US Open. První ročník mistrovství Francie, předchůdce French Open, se koná v roce 1891. Tenisová horečka se šíří bleskově a nekontrolovatelně, postupně zachvacuje zbytek Evropy (v Itálii vznikají první tenisové kluby v roce 1880 v Ligurii, kam Angličané vyvezli mimo jiné i fotbal; v Čechách se první turnaj koná již v roce 1879 v zámeckém parku knížete Kinského v Chocni) i dalekou Austrálii. První vítěz mistrovství na travnatých dvorcích ve Wimbledonu Spencer Gore v roce 1877 prohlašuje, a neprojevuje se při tom jako zrovna prozíravý věštec, že trávníkový tenis si bude jen stěží dobývat prostor mezi nejvýznamnějšími sporty, které Britové v nedávné době vynalezli. Dějiny prokážou přesný opak. Pochválen budiž major Wingfield!
V počátcích byl tenis hrou vyhrazenou vyšší společnosti. Rozlehlá venkovská panství nejvýznamnějších anglických šlechtických rodů představovala ideální místa ke zřizování tenisových dvorců.
POLÍBiT WiMBLEDONSKOU TRÁVU
„Když proti triumfu i ponížení / jak proti svůdcům spolčeným jsi kryt.“* Tyto dva verše z básně Rudyarda Kiplinga „Když“ jsou zapsané nade dveřmi vedoucími ze šaten přímo na centrální kurt All England Lawn Tennis and Croquet Clubu, tedy do fascinujícího místa opředeného mnoha mýty a legendami, do tlukoucího srdce nejslavnějšího světového turnaje se zcela jedinečným půvabem i prestiží. Mistrovství na travnatých dvorcích ve wimbledonské čtvrti Worple Road, kde klub sídlil, než se v roce 1922 přestěhoval do míst, kde ho najdeme dnes, se poprvé odehrálo v roce 1877. Na programu byla pouze dvouhra mužů a jejím vítězem se stal Spencer Gore poté, co ve finále za pouhých osmačtyřicet minut smetl z kurtu Williama Marshalla. Od té doby zůstal turnaj ve Wimbledonu téměř sto padesát let věrný sám sobě, svému duchu a tradicím. K nim patří i jahody se smetanou zapíjené ovocným koktejlem, namíchaným z nápoje na bázi ginu Pimm’s, citronády, máty, okurek a ovoce, tedy záležitost, kterou nesmí opomenout žádný návštěvník All England Clubu. A tradice je to prastará, obvykle se datuje do roku 1881, kdy sloupkař deníku Telegraph popsal nebývalý ruch u stánku s občerstvením
* Český překlad Otokar Fischer.
za účelem opatření si této pochoutky, kterou si diváci posléze vychutnávají v pohodlí na tribuně při sledování výkonů, předváděných hráči na kurtu. Ti, kteří nepatří k šťastným majitelům vstupenek do hlediště, mají možnost se usadit (pochopitelně s pohárem jahod se smetanou) na terase proti ústřednímu dvorci a společně sledovat přenosy zápasů na obří obrazovce. Další tradiční institucí je fronta (The Queue) u pokladen, v níž fanoušci trpělivě a spořádaně čekají s touhou získat jednu z omezeného počtu vstupenek. Ti nejšťastnější se podívají na nejvýznamnější dvorce, ostatní se musí spokojit s vedlejšími kurty, což neobnáší nutně horší zážitky – kdo seděl v roce 2010 v hledišti kurtu číslo 18 při zápase Nicolase Mahuta proti Johnu Isnerovi, může jednou svým dětem a vnoučatům vyprávět o tom, že se stal očitým svědkem historické události. Královská rodina si na rozdíl od svých poddaných se sháněním vstupenek starosti dělat nemusí, má totiž vyhrazenou královskou lóži (The Royal Box ), do níž si její členové mohou pozvat nejrůznější VIP hosty. Ovšem kolikrát například donedávna patronka turnaje, královna Alžběta II., poctila sídlo All England Clubu na Church Road, by se dalo spočítat na prstech jedné ruky – přesně čtyřikrát: poprvé v roce 1958, kdy předala trofej Althee Gibsonové; poté
Londýn, 2011. Petra Kvitová líbá wimbledonský trávník na oslavu vítězství ve finálovém zápase ženské dvouhry proti Marii Šarapovové.
v roce 1962, kdy v Londýně triumfoval Rod Laver, přičemž v tomto roce získal první ze svých dvou Grand Slamů; v roce 1977, kdy v ženské dvouhře dosud naposledy zvítězila britská hráčka – Virginia Wadeová – a měla tu čest převzít stříbrnou, částečně pozlacenou mísu Venus Rosewater Dish z rukou Jejího Veličenstva; a konečně v roce 2010. V poslední době se i bašta tradicionalismu, jakou je Wimbledon, musí postupně přizpůsobovat požadavkům moderní doby: od zastřešení centrálního dvorce za účelem snížení rizika nekonečně odkládaných zápasů kvůli častému dešti až k zavedení tiebreaku i v rozhodujícím pátém setu. Posledním ústupkem bylo zrušení tradičního volného dne – Middle Sunday –, jednodenní přestávky před smrští druhého týdne, kdy propukají skutečné tenisové orgie, počínaje „zběsilým pondělím“ (Manic Monday), na kdy jsou naplánované všechny osmifinálové zápasy mužské i ženské dvouhry. Wimbledon, dnes jediný grandslamový turnaj hraný na trávě, však neztrácí nic ze svého půvabu a nadále zůstává předmětem snů všech hráčů i fanoušků.
ERNEST A WiLLiAM RENSHAWOVi
PRVNÍ TENISOVÉ HVĚZDY
„Renshaw Rush“, tím výrazem se označuje období mimořádného tenisového boomu, podníceného nadšeným zájmem Britů o dvojčata Ernesta a Williama Renshawovy, kteří se díky dlouhé řadě úspěchů zapsali do historie tenisu jako jeho první hvězdy. Povahou se lišili jako den a noc, Ernest byl spíš uzavřený, William naopak rozšafný extrovert, talentu však měli na rozdávání oba dva, a tak wimbledonským travnatým dvorcům suverénně vládli téměř deset let. William oplýval nejen osobním šarmem a charismatem, ale na kurtu byl prakticky neporazitelný a v době, kdy tenis byl ještě v plenkách, zavedl smeč, jejímž se stal „vynálezcem“ – říkalo se jí proto „Renshawův úder“ –, a při svém vysoce útočném pojetí hry ji používal jako hlavní údernou zbraň k ukončení výměn. Vynikal i mimořádnou bojovností, uměl zvrátit zdánlivě beznadějnou situaci. I po prohraných prvních dvou setech a za stavu 0:5 ve třetím dokázal zápas zlomit a dovést do vítězného konce. Díky těmto předpokladům nadlouho opanoval wimbledonský turnaj a vítěznou trofej v mužské dvouhře zvedl nad hlavu sedmkrát. Poprvé v roce 1881, obhájci titulu Johnu Hartleyovi tehdy ve fi nále povolil sesbírat jen pár drobků (dva gamy), čímž zahájil neuvěřitelnou vítěznou sérii, která trvala do roku 1886, kdy turnaj ovládl pošesté v řadě, sedmý titul pak přidal o tři roky později (1889). Když v roce 1887 chybí pro zranění (William Renshaw se stal i „průkopníkem“ tenisového loktu), září jeho bratr Ernest a ve finále prohrává až po pětisetové bitvě. Svou chvilku slávy si však užívá hned v následujícím roce 1888, kdy proměňuje ve vítězství jednu z pěti účastí ve finále mužské dvouhry. Předtím se musel třikrát sklonit před svým bratrem a jednou před Herbertem
Bratři Renshawové se ve fi nále Wimbledonu střetli třikrát –v letech 1882, 1883 a 1889. Pokaždé zvítězil William.
Dobový portrét bratrů Renshawových. Rakety, oblečení a obuv hráčů byly v těch dobách na hony vzdálené dnešní výbavě.
Lawfordem, jediným hráčem, který dokázal přerušit bratrskou vítěznou šňůru. Přestože turnajový systém často stavěl Ernesta a Williama proti sobě, vzájemná střetnutí neměli vůbec rádi. Vše si dokázali vynahradit ve čtyřhře, vytvořili spolu obávanou dvojici a soutěž na trávě All England Clubu opanovali hned pětkrát. Po takových úspěších samozřejmě jména bratrů Renshawů znali úplně všichni, noviny rády psaly nejen o sportovních úspěších dvojčat,
ale i o jejich soukromí, na veřejnosti se stávali předmětem honu fanoušků, žádajících své miláčky o autogram. O vůdčí úloze, kterou Ernest s Williamem v tehdejším tenisovém prostředí zastávali, jasně svědčí to, co následovalo, když pověsili rakety na hřebík: veřejnost začala sledovat cyklistiku a turnaj ve Wimbledonu prožíval několikaletou vážnou finanční krizi, dokud mu na pomoc nepřispěchali bratři Dohertyovi. To už je však jiný příběh.
NEPOČÍTANĚ TALENTŮ MiSS „LOTTiE“ DODOVÉ
Získala pět vítězství ve Wimbledonu a olympijskou medaili v lukostřelbě. Hrála pozemní hokej. Věnovala se i bruslení, horolezectví a golfu. Zkrátka všestranně nadaná sportovkyně se skutečně širokým záběrem, to byla Charlotte Dodová, které se říkalo Lottie a jež si svými sportovními výkony zajistila místo v Guinnessově knize rekordů. Podle této mytické
publikace je Britka Charlotte Dodová spolu s Američankou Mildred Didriksonovou –ta se věnovala basketbalu, golfu a různým lehkoatletickým disciplínám –nejvšestrannější sportovkyní všech dob. V roce 1887 získává v patnácti letech svůj první wimbledonský titul a dodnes zůstává nejmladší vítězkou turnaje v historii. Poté vítězí ještě čtyřikrát, pokaždé proti téže soupeřce, Blanche Bingleyové (v roce 1888 a pak třikrát v řadě v letech 1891–1893).
Lottie Dodová byla také první hráčkou, která se téměř sto let před slavnou „bitvou pohlaví“, v níž se Billie Jean Kingová postavila proti Bobbymu Riggsovi a porazila ho, utkávala s muži. V létě roku 1888, tedy v šestnácti letech, ověnčená už dvěma tituly z wimbledonského
turnaje, vyzývá tři tehdejší nejlepší hráče mužského žebříčku, bratry Ernesta a Williama Renshawovy a Harryho Grova. Porazit ji dokáže jedině Ernest Renshaw, když po jasně prohraném prvním setu získává další dva, shodným poměrem 7:5. Jak jeho dvojče William, tak i Harry Grove musejí spolknout hořkou porážku, první jmenovaný dokonce neuhraje ani set. Lottie Dodová dokázala vynikat i v dalších sportech. Na olympijských hrách v Londýně v roce 1908 získala stříbrnou medaili v lukostřelbě a v dobách, kdy golfové kluby přijímaly mezi své členy jen zřídkakdy ženy, se dokázala prosadit i na tomto poli. Především se však stala průkopnicí ženského pozemního hokeje, dva roky hrála za národní mužstvo Anglie a výrazně se zasloužila o vítězství nad Irskem v roce 1899. Láska k tenisu a sportu Lottie Dodovou nikdy neopustila, ještě po svých osmdesátých narozeninách pravidelně sedávala na tribuně All England Clubu a sledovala zápasy turnaje. Zemřela v osmaosmdesáti letech v domově důchodců při poslechu hádejte čeho… rozhlasového přenosu z Wimbledonu!
Lottie Dodová byla v roce 1983 uvedena do Mezinárodní tenisové síně slávy. Ovládala široký rejstřík technických úderů a vynikala na svou dobu velice moderní hrou.
JOHN PiUS BOLAND 1896
OLYMPIJSKÝ VÍTĚZ DÍKY NÁHODĚ
Když John Pius Boland, syn bohatého irského obchodníka a student starořecké mytologie na Christ Church College v Oxfordu, přijíždí v roce 1896 do Atén, aby se jako divák zúčastnil prvních novodobých olympijských her, ještě netuší, že se stane jedním z prvních hrdinů nekonečného románu psaného pod pěti kruhy. Může za to (nebo se o to zasloužil, to záleží na úhlu pohledu) jistý
Konstantínos Mános, který v oxfordské koleji, kde Boland studuje, vyvěsil plakátky o blížícím se zahájení prvních novodobých olympijských her. Mánosův otec se navíc stal členem organizačního výboru olympiády a poté, co se od syna dozvěděl, jak dobře si mladý Ir rozumí s tenisovou raketou při zápasech v univerzitním kampusu, ho přihlásil do soutěže mužské dvouhry. Zaskočený Boland musí v prvních kolech nastupovat na kurt s vypůjčenou raketou a v městské obuvi, teprve v průběhu soutěže si opatřuje vše potřebné. Navzdory nezanedbatelnému
hendikepu John Pius vítězí zápas za zápasem, hned v prvním kole dokonce vyřazuje německého mistra Friedericha Trauna, prochází až do finále a v něm si po výsledku 6:3, 6:1 poradí i s Řekem Dyonisiem Kásdaglisem. Tím však pro něj olympiáda nekončí. Němec Traun na poslední chvíli přišel kvůli zranění o spoluhráče pro čtyřhru, a tak požádal Bolanda, aby do olympijské soutěže nastoupil s ním. A mladý Ir předvedl další velkolepé vítězné tažení. Při ceremoniálu předávání medailí jako zarytý vlastenec požádal, aby spolu s vlajkami Německa a Spojeného království stoupala vzhůru i vlajka irská (se zlatou harfou na zeleném pozadí). Jeho překvapivá a blesková sportovní dráha se však v Aténách stejně tak rychle uzavřela. Se dvěma zlatými medailemi na krku však zůstává už jednou provždy zapsaný v dějinách sportu jako první olympijský vítěz v tenise. Když pomyslíme, že původně do Atén odjížděl s plánem v klidu si užít soutěží z hlediště…
