Co je zdravá štíhlost
Chcete váhu, kterou
jste měla ve dvaceti?
A co všechno tomu hodláte obětovat?
Mé pravé já je štíhlé! Otom jsem přesvědčená. Měla jsem to štěstí, že vdětství jsem neměla sváhou žádný problém (dobře vím, že to není samozřejmost). Když mi bylo 28, všichni zírali, kde se vtom drobném tělíčku schová svíčková se šesti poctivými knedlíky. Měla jsem za sebou už dva porody, ale sváhou to nehnulo, cítila jsem se tím pádem neporazitelná. Ha, já můžu sníst cokoliv, vyhrála jsem genetickou loterii! Blaženě jsem se cpala vepřovou pečínkou, zajídala ji stogramovou tabulkou čokolády abylo mi fajn. Pravda, kdybych byla prozíravá, mrkla bych se vrámci genetického průzkumu na svou mamku, která už (tenkrát kolem padesátky) sváhou přece jen bojovala. Ale znáte to, vmládí tyhle padesátileté lidi úspěšně ignorujete – všechno přece dělají špatně. To se vám stát nemůže.
Za pár let jsem při pohledu do zrcadla zažila slušný šok. Všimla jsem si nesympatických bochánků vpase nad krajem mé oblíbené minisukně. Tenkrát jsem se ještě živila hudbou, nebyl problém ubrat ze šesti knedlíků na tři. Žaludek si rychle zvykl avýsledek byl hned vidět.
Změnilo se to, když jsem se rozhodla věnovat jídlu profesionálně. Znamenalo to totiž neustále zkoušet nové recepty, hledat inspiraci vzahraničních istaročeských kuchařkách, myslet na jídlo, kudy jsem chodila… Psaní kuchařek ačlánků ojídle jsem milovala. Amoje tělo to pochopilo tak, že se má přiblížit rozměrům Magdaleny Dobromily Rettigové. Asi abych byla věrohodná. Oproti své „dvacetileté” váze jsem po pár letech poskočila očtrnáct kilo, což se při mých 162 centimetrech celkem pozná.
Jenže já to fakt nechtěla. Mé pravé já je štíhlé! Omezovala jsem jídlo, jak jen to šlo, práce mi začala připadat čím dál těžší – jak mám testovat koláče, když sním jeden amám výčitky? Ztrácela jsem potěšení zjídla, apřitom jsem věděla, že je to jedna zmých nejdůležitějších životních radostí. Musela jsem najít cestu ven. Atak jsem pár let věnovala studiu výživy – pátrání, jak se vymanit přírodním zákonitostem. Ataky boji svlastní ješitností. Zkrátka hledání udržitelného způsobu, jak se radovat zjídla anemuset doma sundávat všechna zrcadla.
Tyto řádky píšu vlednu roku 2024. Venku se dějí divné věci, které mám tendenci zajídat tunami čokolády nebo zapíjet litry prosecca. Ale věřím, že se mi povedlo najít rovnováhu. Že už vím, jak na to. Snad. Když mě oslovila obezitoložka Dita Pichlerová, jestli spolu nenapíšeme tuto knížku, trefila se do správného momentu.
Ateď si prosím přečtěte Ditin příběh. Je totiž přesným opakem toho mého. Došly jsme ke stejným poznatkům úplně jinými cestami.
Ditin příběh
Jsem typově pravý protipól Karoliny. Odmala jsem byla taková „roztomilá baculatá holčička“ sfaldíky avelkou chutí sníst cokoliv, co se nacházelo vperimetru batolete. Bohužel jak jsem rostla, perimetr se rozšiřoval asním jsem se rozšiřovala ijá. Na základní škole jsem byla dobře živený blonďatý andílek. Ledva jsem začala dostávat od babičky pětikorunu každý týden (ano, jsem už vletech atehdy pětikoruna byla nějaké platidlo!), začala jsem se tajně stavovat po cestě ze školy vcukrárně, která byla přímo po cestě kdomovu. Atam si vyčerpaná holčička (po vydatném obědě ve školní jídelně, který Dituška
hezky celý spapala) dopřála tu pytlík Jahůdek vcukru, tu cucavý špalek nebo
alespoň Lipo (ke konci týdne už jsem odpočítávala halíře). Toto moje malé tajemství ovšem záhy vyšlo najevo amaminka na mě uhodila. Ne tedy že by to poznala podle toho, že bych snad po příchodu ze školy odmítala svačinku –to ne! Jeden rohlík spomazánkou slupnutý oficiálně, druhý na tajňačku suchý, vtom mi žádná jahůdka vcukru nezabránila. Kdepak přejedení nebo plné bříško! Prostě mi chutnalo, jedla jsem snadšením avšechno. Ale na rozdíl od
Karoliny jsem si vše pečlivě ukládala. Byla jsem sice vysoká, svalnatá astatná, ale nakonec iširoká.
Ajak už to bývá, okolo dvanácti let jsem si najednou začala všímat, že kluci tahají za copy moji mnohem hubenější spolužačku Irenu amě jaksi přehlížejí. Tak začala moje (dnes už vím, že doživotní) honba za štíhlostí. Sportovala jsem. Vždycky jsem se ráda hýbala ana různé sporty jsem byla išikovná. Vystřídala jsem vše od baletu (!) přes gymnastiku, běh, lyžování až po aerobik. Když mi ovšem naše trenérka navrhla disciplínu hod koulí, až příliš bolestně mi to připomnělo krásný film mého dětství Metráček azačala další fáze honu za štíhlostí: nekonečné diety. Jsem na ně skutečný odborník! Vyzkoušela jsem naprosto všechny aněkteré jsem isama vynalezla. Pamatuji si zcela jasně na tenkrát populární vaječnou dietu – nemusím vám říkat, že jsem sní začala pochopitelně oVelikonocích. Následovala mléčná dieta (dlouho mi pak trvalo, než jsem si po letech opět dala cappuccino) amoje oblíbená ananasová dieta (ovšem sežeňte vhlubokém socialismu ananas). Zaručeně jsem byla průkopnicí dnes tak populárního přerušovaného hladovění. Inspirována dalajlamou jsem držela nejrůznější půsty, očistné dny, následované dny naprosto neočistnými avýčitkami svědomí, aby se pak ze mě opět na krátkou dobu stal tibetský mnich. Apořád dokola. Zdnešního pohledu jsem byla na prahu poruchy příjmu potravy. Ale protože tenkrát nebylo ADHD ani „dys“ avšichni jsme byli buď nevychovaní, nebo nesoustředění lumpové, já jsem jenom prostě měla zoufale ráda jídlo astejně tak zoufale jsem chtěla zhubnout.
Snástupem na gymnázium jsem chtěla udělat stopadesátou tlustou čáru za svým tlustým obdobím akmému štěstí byl můj první přítel nadšený kulturista, dnes by se řeklo fitness trenér, který mě ihned ochotně začal trénovat, ajá
Dita (16 kg tuku)
drží 2 kg tuku.
zcela propadla činkám aželezu. Vy, kdo si dovedete představit posilovnu v80. letech, chápete, jak propastný rozdíl byl mezi upoceným tmavým sklepním prostorem sbenchovou lavičkou apodomácku dělanými jednoručkami adnešními luxusními voňavými azdůrazňuji holčičími fitky. Vté době jsem byla trochu exot aneznala jsem žádnou dívku, která by se tomuto sportu věnovala. Ale dlužno dodat, že jsem díky dřině vposilovně vsobě objevila dar – slovy mých pacientek „podívám se na rohlík apřiberu“, tak umě platilo „podívám se na činku anaroste mi sval“. Moje muskulatura neuvěřitelně bobtnala ajistě bych byla solidní ženskou obdobou Schwarzeneggera, kdybych ovšem mohla následně vyrýsované svaly ukázat světu. Ale rýsujte si smým apetitem aschopností všechno pěkně uložit na horší časy. Takže slavná kulturistka se ze mě taky nestala aschlapcem jsem se rozešla.
Další fáze se rozjela snástupem na vysokou školu. Snově nabitými znalostmi zbiochemie afarmakoterapie jsem zkoušela tehdy nechvalně známé léky. Ano, zhubla jsem, ale přece jen zdravý rozum astrach ozdraví mě donutil stěmito experimenty skončit. Paradoxně mě zachránilo těhotenství.
Ano, přibrala jsem dvacet kilo akaždé znich bylo poctivě vyjedeno vduchu hesla „jsem těhotná ajím za dva“. Ale po porodu se stal zázrak. Povila jsem bezproblémovou pohodovou holčičku, naprosto zdravou aspavou, takže jsem během půl roku vykojila všechna kila anajednou jsem vážila nejméně ve svém životě. Tomu ovšem udělalo přítrž moje druhé těhotenství ošest let později. Přibrala jsem třicet kilo amálem jsem se propadala studem, když jsem vporadně šeptem hlásila
statné sestře hmotnost 105 kilogramů před ostatními maminkami, které připomínaly víly či baletky, které si omylem daly vepřo knedlo zelo a nafouklo se jim bříško. Nu, styděla jsem se, ale chlapeček se mi narodil krásný azdravý, tak jaképak copak.
Vté době jsem už pracovala na diabetologii vIKEM adovedete si představit pohrdavé pohledy mých pacientů, když jsem je edukovala onutnosti diabetické diety. Úplně jsem cítila zjejich pohledů: „Nejprve zhubni ty, nádhero, apak poučuj nás!“ Aměli samozřejmě pravdu. Apak přišel památný den, kdy jsem se rozhodla přestat odkládat nákup nových džínů apřekonala jsem svůj stud anevoli avnechutně osvětlené úzké kabince jsem se snažila nasoukat do pátého značkového kousku pod dohledem vychrtlé akrásné prodavačky. Po jejím výroku „na vás tady asi nic nemáme“ jsem odcházela znákupního centra vslzách. Ale sotva oschly, řekla jsem si, že takhle přece ne! Apříšerně jsem se sama na sebe naštvala. Což byl začátek dobrého konce. Jako lékař voboru diabetologie, kdy teoreticky jsem věděla asi skoro všechno, jsem se přihlásila do kurzu skupinového hubnutí apečlivě jsem týden co týden společně sostatními ženami adívkami plnila zadané úkoly, psala jídelníček, správně nakupovala avážila potraviny. Vrátila jsem se ke svému oblíbenému sportu ve všech podobách asnadšením jsem propadla běhu ahodinám tanečního aerobiku. Astal se zázrak – zhubla jsem! Byla jsem nadšená, všichni mě chválili. Byla jsem konečně šťastná. Vedle svého štíhlého manžela (který ovšem může sníst cokoliv avjakémkoliv množství anepřibere) asmým celoživotním vzorem postavy typu Dara Rolins či Simona Krainová jsem se konečně necítila tak trapně.
Měla bych zakončit happy endem, že posledních dvacet let si udržuji svoje štíhlejší já. Ale protože utoho potím krev atýrají mě každý večer neskutečné chutě, tak to až takový happy end není. Ale ve stylu padajícího zpadesátého patra mrakodrapu říkám vkaždém patře „zatím dobrý“. Uvidíme, jak to bude se mnou dál, ale jsem si jistá, že moje pravé já je tlusté astatné. Takže na rozdíl od Karoliny se nemám kam vracet amoje kapitola zatím není dopsaná.
KarolinaKarolina
Padesát není dvacet
Prostě ne. Ašedesát už vůbec ne. Ikdyž se budeme snažit předstírat, že se nic nezměnilo, naše tělo se mění – ať se nám to líbí, nebo ne. Snažím se to vysvětlit sama sobě isvým klientkám vnutriční poradně, když unich vidím
stejnou touhu: nemuset vyhodit šatičky, ve kterých se cítily tak skvěle na legendárním mejdanu po maturitě.
Nevyhazujte je. Pověste si je do vitríny jako artefakt. Ale dopřejte svému tělu to, co potřebuje vdruhé půlce života – ato je pár kilo navíc oproti dvacetileté váze. Důvodů je hned několik.
Můžete si vybrat, jestli chcete
začít zdravím, nebo krásou.
Mozek velí – začněte zdravím
Imy, které jsme na zdraví desítky let kašlaly, najednou zjišťujeme, že právě tohle je priorita. Tedy pokud milujeme život achceme si jeho druhou půlku zaslouženě vychutnat.
Zpohledu zdraví je zkrátka dobré mít vytvořenou maličkou zásobu. Ano, maličkou. Když se to přežene, představují nadbytečná kila zdravotní zátěž. Řada znás byla vmládí spokojena sváhou blízkou podváze, ale ta je po padesátce riskantní. Začínáme být takové – křehčí.
Ta troška tuku nám poskytuje zásobárnu energie při nemocech, které jsou vpozdějších letech bohužel častější. Natřepe nám polštářek, když se nám zamotá hlava – nepotlučeme si tolik křehčí kosti aklouby. Tuk nám také umožňuje ukládat důležité vitaminy, mimo jiné vitamin D, který je zásadní pro vstřebávání vápníku. Ajsme zase ukostí.
Podle mnoha lékařských studií je po padesátce ideální mírná nadváha. Tedy BMI 25–27.
Jenže pokud jste celý dosavadní život žila stzv. ideální váhou, budete si sBMI 26 zkrátka připadat tlustá. Znáte své tělo vzrcadle, anajednou vypadá divně. Milujete svůj styl oblékání, anajednou nedopnete ten šedý kašmírový kabát (zato si bohužel dodnes pamatujete, kolik stál).
Než začnete zuřivě hubnout, zkuste si pročíst kapitolu Lepší verze sebe. Možná zjistíte, že chcete být na své tělo hodnější, anajdete si způsob, jak těch pár kilo navíc nosit snoblesou aelegancí. Amožná ten kašmírový kabát nadchne vaši dceru – pokud jste si ho před pěti lety koupila neprozíravě fakt hodně „na tělo” – avy si koupíte vhodnější střih. Však co, děti zbaráku, můžete si trošku vyhodit zkopýtka, ne?
Krása je také důležitá!
Troška tuku navíc, nemluvíme odesítkách, ale ojednotkách kil, je pro naši krásu nakonec výhodou – když se dostaneme do vyššího věku. Právě vtukové tkáni totiž dochází kpřeměně androgenů, mužských pohlavních hormonů, na trošku estrogenu. Právě ten nám chybí, když naše vaječníky odmítnou dál odvádět svou práci. Ano, představte si, že příroda je na nás tak milá, že ženské hormony nám sebere, ale ty mužské nám nechá (víc vkapitole To ty hormony!)
Hladkou pleť. Hebčí vlas ihlas. Vlhčí sliznice vústech ijinde (víte, očem mluvím). Pokud máte někdy pocit, že velmi štíhlé starší ženy vypadají tak nějak vysušeně, mám na mysli právě tohle.
Nejspíš znáte okřídlenou větu, že vurčitém věku si musíme vybrat mezi zadkem aobličejem. Každá znás si musí najít svou vlastní míru, nakolik podpořit štíhlý zadek anakolik hladký obličej. Podle mě je dobrý kompromis někde kolem 10 kil nad zdravou „dvacetiletou” váhu. Ale vtomhle se názory odborníků různí, tak mě neberte úplně doslova.
Proto jsou někdy klientky umě vporadně překvapené, když je přesvědčuji, ať už dál nehubnou, že jsou na tom skvěle!
Jedna znich mi řekla, že se mi to kecá, když já sama jsem od dvaceti určitě nenabrala ani deko. Varovala jsem ji apak jsem si nadzvedla tričko. Už nic neříkala! Nechávám si pár kilo pěkně uložených vpase na horší časy.
Jak poznám, kde je moje osobní „zdravá
štíhlost“?
Jím apiju, co mám ráda, ale vpřiměřeném množství. Hýbu se tak, abych se cítila pevná apružná, ale nepodávám žádné závratné výkony. Anenosím zkrátka ty nejvíc vypasované šatičky – mám spoustu jiného oblečení, ve kterém se cítím šik! Kdybych se chtěla dostat otřicet let zpátky, musela bych obětovat radost izdraví, aproč? Abych vypadala jako vysušená švestička? Těch padesát kilo totiž vypadá úplně jinak na mladé holce aúplně jinak na zralé ženě.
„Zdravá štíhlost“ je příjemný stav, který v sobě skloubí všechno potřebné, aby vám bylo ve vašem těle fajn. Lásku k jídlu, zdravý rozum, dobrou imunitu, akčnost a energii.
Číslo na váze je past
Když už jsme učísel na váze, musím poznamenat ještě jednu důležitou věc. Mnohé znás vmládí trpí tím, čemu se podivně říká „štíhlá obezita”. Tedy, slovo trpí není asi úplně přesné, protože vmládí nám tohle bývá oprávněně fuk.
Znamená to zkrátka, že ikdyž jste štíhlá alehounká, máte vtěle velmi málo svalů vpoměru ktuku. Mnohé modelky jsou obézní, aniž otom vědí!
Amnohé znás netuší, že naše dvacetiletá váha spadala právě do téhle kategorie. Je mnohem zdravější mít opár kilo víc, pokud je tělo tvořeno spoustou používaných svalů. Zdravý životní pocit souvisí isenergií, optimismem, pocitem síly. Vílí váha, tvořená jen kostmi amalým povlakem tuku, se pro vstup do druhé půlky života nehodí vůbec.
Kilo svalů je pevné, malé a štíhlé, kilo tuku je měkké a velké.
Pokud vážíte sedmdesát kilo avaše tělo je plné svalů, jste na tom (zdravotně iesteticky) mnohem líp než šedesátikilová kolegyně, které nemá skoro žádné svaly – po padesátce už si její tuk lebedí hlavně voblasti bříška. Štíhlou obezitu si můžeme dovolit, když jde opodkožní tuk, rovnoměrně rozmístěný po celém těle. Ale to je od středního věku skoro nemožné. Tehdy se zlomyslně přesouvá do středu.
To nejlepší, co pro sebe vpůlce života můžete udělat, je pořídit si pár kilo svalů navíc (ikdyž je také uvidíte na váze). Svaly jsou kamínka našeho těla. Spalují energii, ikdyž spíte. Udržují vás akční apevné. Ale nepředbíhejme.
Najděte svou novou verzi!
Nemusíte být pořád stejná. Naopak, přijmout fakt, že se měníte, je úleva. Ta svoboda! Nemusíte vypadat, žít ani se chovat stejně, jako když se vám narodily děti. Najděte si verzi sebe, se kterou budete vdruhé půlce života spokojená. Která bude (doufejme) zdravě štíhlá, šik aveselá. Obklopená lidmi, se kterými je jí fajn. Můžete si vymyslet takovou verzi, která logicky naváže na váš dosavadní život – ale nebude stejná.
Život to má náhodou dobře promyšlené,
že nám tenhle „poločas“ nabízí.
Kolem padesátky je užitečné zastavit se a promyslet si další cestu.
Ideál by bylo zmizet na pár dní do nějaké horské chaty svýhledem nebo do zahradního domku na útesu nad mořem, vzít si ssebou jen spoustu čaje adeník avymyslet, jaká chcete být do budoucna – aco pro to chcete udělat.
Dobře, zpátky na zem. Můžete si to klidně promyslet icestou autobusem do práce. Důležité je podívat se pravdě do očí auvědomit si, že se všechno
mění. Mění se moje tělo. Možná budu muset změnit práci. Děti za chvíli definitivně odejdou zdomu. Atak dále.
Pokud je vám právě teď přes padesát
stejně jako mně, pojďme si přiznat,
že osud nám na tohle důležité rozcestí
přiklepl dost nevhodnou dobu.
Nejdřív nervy kolem pandemie, teď války, obavy zumělé inteligence. Zjištění, že globální oteplování si ti vědci přece jen nejspíš nevymysleli… Když procházíte přechodovým obdobím (ostatně přechod je prý druhá puberta), mnohem víc byste potřebovala, aby se svět moc neměnil adopřál vám klídek ameditativní soustředění. Tak to se asi nestane.
Je to trochu jako stěhotenstvím. Mnohá znás tu situaci zažila. Zjistíte, že vsobě nesete zárodek dalšího života, ale fakt jste stím nepočítala. Máte hromadu práce, hledáte nové bydlení, nejste si jistá, jestli chcete zůstat stímhle klukem, avůbec se vám zkrátka nechce! Jenže osud se nás zapomíná ptát, kam chceme načasovat nejdůležitější etapy našeho života. Ana nás nechává druhou stranu mince – nějak se stím vším popasovat. Udělat ta správná rozhodnutí.
To chce klid avěcnost. Aspoustu inspirace. Ta může přijít odkudkoliv. Nějakou snad najdete i vkapitole Lepší verze sebe. V rozhovorech se zajímavými lidmi kolem vás, isama se sebou. Hodně jí je vknížkách afilmech. Ta moje koření hluboko vminulosti.
Našla jsem ji vzámečku pana Charbonneauxe.
Zámeček pana Charbonneauxe
Psal se rok 1992 a já se snažila zvládnout současně studium na vejšce a práci v redakci nově vzniklého Magazínu DNES. Jednoho dne mě vyslali do Francie na reportáž, která mi dala nahlédnout do úplně jiného gastronomického světa. Zpětně bych řekla, že nenápadně nasměrovala můj život.
V malém městečku Saint-Dizier jsme zaparkovali před zámečkem slavného automobilového designéra Phillippa Charbonneauxe. Po natočení rozhovoru a projížďce jeho novým futuristickým autíčkem (které se bohužel nikdy nedostalo do výroby) nás pozval na oběd.
KarolinaKarolina
Stydlivě jsme přijali a začaly se dít věci. Pan Charbonneaux byl už křehký stařeček, jeho usměvavá paní byla drobounká jako ptáček, v modrém svetříku se skoro ztrácela. Přesto nás během oběda pětkrát všechny oběhla s malými talířky. Dodnes nevím, jestli autorkou lahůdek byla ona, a už to ani nezjistím. Důležité je, že jsem coby milovnice české kuchyně poprvé v životě vyrazila do Francie a zažila oběd jako z filmu s Juliette Binoche.
Jako předkrm byl salát. Zelené a červené lístky, spirálky z ředkviček a ředkví různých barev, malá rajčátka a fazolky, to všechno jen jemně zakápnuté vinaigrette.
Následovala malá miska silného tmavě zlatého vývaru doladěného jen hrstkou čerstvých bylinek. Po nich přišel na stůl talíř s malým úhledným sloupkem jeleního masa – na krajích opečeného, uvnitř růžového – dozdobený ostružinovou omáčkou a proužkem gratinovaných brambor. Na závěr se podávaly titěrné řezy hutného čokoládového dortu, ozdobené kandovaným pomerančem – a prkénko se sýry a bagetami, pokud by snad někdo měl hlad...
Jedli jsme dlouho, a i když byly porce opravdu malinké, nasedali jsme do auta jako v mrákotách. Nasyceno bylo tělo i duše.
Aha, tak takhle se to dělá, říkala jsem si! Tohle znamená milovat jídlo, a přitom jíst zdravě a lehce. Dva roky nato jsem se vdala a odstěhovala s batolaty na venkov, kde jsem byla ráda, že zvládnu uvařit mísu těstovin s kečupem. Ale obraz vytříbené hostiny u manželů Charbonneauxových ve mně zůstal jako obrázek, jak by to celé mělo vypadat.
Jablko, nebo hruška?
Na tom záleží. Bohužel fakt hodně. Vždycky se mi chce řvát, když někde vidím slavný výrok Sophie Loren: „Za všechno, co vidíte, vděčím špagetám.“ To je moc pěkné, ale bohužel je vtomhle Sophia velká výjimka. Příroda ji obdařila postavou, na které se tuk ukládá do úžasného tvaru přesýpacích hodin, ato
dokonce ivhodně pokročilém věku. Co naplat, většině normálních žen špagety ktakové postavě nepomůžou, ba naopak. Naše zásobárny energie se vpolovině života přesunují proklatě přesně do pasu. Takže ikočka, která se celý život pyšnila typicky ženskou postavou, najednou vidí kolem svého pasu
otravný soudek. Natož pak my, které jsme neměly typicky ženský pas ani všestnácti.
My jablka přibíráme zásadně na břiše celý život asvěkem se to zhoršuje.
Je to takzvaný androgynní typ postavy. Vporadně vidím, že je nás takových fakt hodně (po čtyřicítce už spíš většina).
Otázka:
Můžu zhubnout jen viscerální tuk? Nikde jinde hubnout nechci, ale to bříško mi fakt vadí.
Odpověď:
Bohužel. Navzdory různým časopisovým titulkům se viscerální tuk zvlášť zhubnout nedá. A nepomůže ani liposukce, ta funguje na povrchový tuk.
Chcete-li zhubnout bříško, nezbývá než tělo brát jako celek – a esteticky si pomáhat zpevňováním svalového korzetu na břiše.
Představte si, jak by se naše postava vyvíjela po Sophiiných talířích špaget. Ne, já si to představovat nechci, ale mísu těstovin si ráda dám jednou týdně. Častěji ne. Vybírám si zásadně ty semolinové avařím je al dente, protože tak mají nižší glykemický index, tedy zasytí mě na delší dobu.
Chtěla jsem říct jen jedno – pokud máte postavu typu hruška, gratulujte si. Kromě častějšího talíře těstovin máte spoustu dalších výhod. Víc vám sluší zavinovací šaty aivplavkách nějaké to kilo navíc (pokud je na správných místech) působí půvabně. Ale hlavní výhoda je jinde – ukládání tuku na stehnech je mnohem lepší ze zdravotního hlediska. Povrchový tuk nám na těchto místech může vadit esteticky, ale zdravotně moc rizikový není – dokud nepřesáhne
