Tahle kniha je věnována každému členu facebookové skupiny Colleen Hoover CoHorts.
Až na ty dva vrahy, kteří ve skupině statisticky jsou. Jim tuhle knížku nevěnuji.
Maggie
Položím propisku na papír. Na jeho vyplnění se mi až příliš třese ruka, tak se rychle několikrát nadechnu, abych zklidnila nervy.
To zvládneš, Maggie.
Opět uchopím propisku, která se ale očividně chvěje víc než předtím, tak ji zase odložím.
„Když dovolíte, pomůžu vám s tím.“
Zvednu hlavu a vidím, že se na mě usmívá instruktor tandemových seskoků. Popadne propisku, vezme do ruky psací podložku, pak se posadí na židli vpravo vedle mě.
„Nervózních prvniček tady míváme spousty. Jednodušší bude, když formulář vyplním já, protože váš rukopis by nemusel být čitelný. Děláte, jako byste snad chtěla vyskočit z letadla.“
Jeho ležérní úsměv mě uklidní, vzápětí jsem opět uzlíček nervů, když si uvědomím, že mi nejde lhaní. Protože zalhat ohledně svého zdravotního stavu by bylo mnohem jednodušší, pokud bych lejstro vyplňovala sama. Ale nejsem si jistá, jestli dokážu otevřeně lhát tomuhle chlápkovi.
„Díky, ale zvládnu to.“ Zkouším si od něj zase vzít podložku s papírem, ale odtáhne ji mimo můj dosah.
„Ne tak zhurta …“ shlédne rychle na formulář … „Maggie Carsonová.“ Natáhne ke mně ruku, tu druhou s podložkou a papírem stále drží mimo můj dosah. „Já jsem Jake,
a jestli se chystáte skočit z výšky tří kilometrů a u toho mi být vydána na milost, nechtě mě aspoň vyplnit to lejstro.“
Pevný stisk při potřesení na mě udělá dojem. Když vím, že právě do těchto rukou hodlám vložit svůj život, nepatrně se upokojím.
„Kolik tandemových seskoků máte za sebou?“ vyzvídám.
Zazubí se, pak se opět zaměří na formulář. Začne listovat stránkami. „Budete můj pětistý.“
„Opravdu? To zní dobře. Neměl byste to oslavit?“
Opět se mi zadívá do očí, úsměv se mu vytratí. „Ptala jste se, kolik tandemových seskoků mám za sebou. Nerad bych slavil předčasně.“
Polknu naprázdno.
Rozesměje se a drcne do mě ramenem. „Dělám si srandu, Maggie. Klídek. Jste v dobrých rukou.“
Směju se s ním, pak se zhluboka nadechnu.
Začne procházet formulář.
„Nějaké zdravotní problémy?“ zeptá se a už tiskne propisku k políčku označenému ne. Neodpovídám. Mlčení ho přiměje pozvednout ke mně zrak a zopakovat otázku. „Zdravotní problémy? Nedávno prodělané nemoci? Šílený expřítel, před kterým bych se měl mít na pozoru?“
Nad poslední otázkou se pousměju a zavrtím hlavou. „Žádný šílený expřítel. Jen jeden opravdu úžasný.“
Pomalu přikývne. „A co první část mé otázky? Zdravotní problémy?“ Čeká na odpověď, ale nedokážu reagovat jinak než nervním mlčením. Přimhouří oči, nakloní se ještě o kousek blíž a bedlivě si mě prohlíží. Dívá se na mě tak, jako by hledal odpovědi i na otázky, které v dotazníku nejsou. „Je to poslední stadium?“
Snažím se udržet si odhodlání. „Ani ne. Zatím.“
8 | colleen hooverová
Ještě víc se nakloní a upřímně se na mě dívá. „Tak co je vám, Maggie Carsonová?“
Sice ho vůbec neznám, ale je na něm cosi tak uklidňujícího, že mu to chci říct. Ale neudělám to. Kouknu na své ruce pevně složené na klíně. „Třeba byste mě nenechal skočit, kdybych vám to řekla.“
Nakloní se tak, až má ucho před mými ústy. „Když to řeknete dostatečně potichu, je dost pravděpodobné, že to neuslyším,“ šeptá. Závan jeho dechu mě pohladí po klíční kosti, z čehož mi ihned přeběhne mráz po zádech. Nepatrně se odtáhne a při čekání na odpověď mě pozoruje.
„CF,“ řeknu. Nejsem si jistá, jestli ví, co CF znamená, ale když se budu vyjadřovat stručně, třeba po mně nebude chtít podrobnosti.
„Jakou máte hladinu kyslíku?“
Možná ví, co CF znamená. „Zatím dobrou.“
„Souhlas lékaře máte?“
Zavrtím hlavou. „Bylo to rozhodnutí na poslední chvíli. Někdy bývám trochu impulzivní.“
Zazubí se, potom se zadívá na formulář a zaškrtne políčka u zdravotního stavu. Zběžně na mě pohlédne. „No, máte štěstí, protože já jsem náhodou taky lékař. Ale jestli dneska umřete, všem řeknu, že jste v tom formuláři lhala.“
Směju se a přikyvuju na souhlas, jsem vděčná, že to nechává být. Vím, že mi tím vychází vstříc. „Děkuju.“
Podívá se na dotazník a řekne: „Proč mi děkujete? Já nic neudělal.“ Nad tímhle popřením skutečnosti se pousměju.
Dál prochází seznam otázek, na které po pravdě odpovídám, až dojdeme k poslední stránce. „Dobrá, poslední otázka. Proč chcete skočit s padákem?“
Nakloním se blíž a kouknu na formulář. „Opravdu tam ta otázka je?“
Ukáže na ni. „Jo. Tady.“
Přečtu si otázku, na kterou dám přímou odpověď. „Asi protože umírám. Mám sepsaný dlouhý seznam věcí, které jsem vždycky chtěla dělat.“
Lehce zvážní, skoro jako by ho moje odpověď znepokojila. Znovu se zaměří na formulář, tak se mu natáhnu přes rameno a sleduju, jak píše odpověď velmi odlišnou od té, jakou jsem mu dala.
„O seskok s padákem mám zájem, protože chci žít naplno.“
Podá mi formulář a propisku. „Tady to podepište,“ ukazuje na spodek stránky. Když poslechnu a lejstro mu podám, stoupne si a natáhne se k mé ruce. „Tak jdeme balit padáky, pětistovko.“
„Opravdu jste doktor?“ ječím přes řev motorů. V letadélku sedíme přímo naproti sobě. V širokém úsměvu odhalí chrup tak rovný a bílý, že bych se vsadila, že je to zubař.
„Kardiolog!“ zakřičí. Rozmáchne se rukou po kabině. „Tohle dělám pro zábavu!“
Kardiolog, který ve volném čase skáče s padákem? Působivé.
„A vaší ženě nevadí, že jste pořád někde v luftu?“ volám otázku. Panebože. Tak otřepaný, ubohý dotaz. Ošiju se, že jsem to vyřkla tak nahlas. Flirtování mi nikdy moc nešlo.
Nakloní se blíž a zařve: „Cože?“
To mě vážně nutí to opakovat? „Ptala jsem se, jestli vaší ženě nevadí, když jste pořád někde v luftu!“
Zavrtí hlavou a odepne si popruh, pak se přesune na sedačku vedle mě. „Je tu hrozný hluk!“ křičí a ukazuje rukou kolem sebe. „Ještě jednou mi to řekněte!“
10 | colleen hooverová
Obrátím oči v sloup a potřetí se ho začínám ptát: „A … vaší … ženě …“
Rozesměje se a přitiskne mi ke rtům prst, ale jen krátce. Odtáhne ruku a nakloní se blíž. Na ten náhlý pohyb mi srdce začne reagovat rychleji než na skutečnost, že mám za chvilku z tohoto letadla vyskočit.
„Dělám si legraci. Když jste se zeptala poprvý, tvářila jste se tak rozpačitě, že se mi zachtělo přimět vás to zopakovat.“
Plácnu ho po paži. „Mizero!“
Zasměje se, stoupne si, natáhne se k mému popruhu a stiskne uvolňovací závlačku. Vytáhne mě na nohy. „Připravená?“
Přikývnu, ale je to lež. Jsem naprosto vyděšená, a nebýt toho, že ten chlápek je lékař a tohle dělá pro zábavu –navíc je fakt sexy –, nejspíš bych z toho už začínala vycouvávat.
Otáčí mnou, dokud nestojím zády k jeho hrudníku, a propojí popruhy tak, až jsem k němu napevno připnutá. Mám zavřené oči, když cítím, jak mi nasazuje ochranné brýle. Po několika minutách čekání, než dokončí přípravy, se mnou dojde k otevřeným dvířkám letadla a chytne se po obou stranách okraje. Doslova zírám shůry na mraky. Znovu pevně zavřu oči ve chvíli, kdy se mi ústy přiblíží k uchu. „Nemám ženu, Maggie. To jediné, do čeho jsem zamilovaný, je vlastní život.“
Během jedné z nejděsivějších chvil svého života se poněkud usmívám. Kvůli téhle poznámce stojí za to moje předchozí otázka, kterou mě donutil dvakrát zopakovat. Pevně uchopím popruh. Natáhne paže dopředu, vezme mě za ruce a přiloží mi je po stranách k tělu. „Ještě šedesát vteřin,“ říká. „Mohla byste pro mě něco udělat?“
Přikývnu, protože se s ním hrozně bojím nesouhlasit zrovna teď, když jsem mu osud prakticky odevzdala do rukou.
„Pokud se dolů dostaneme živí, dovolíte mi pozvat vás na večeři? Abychom oslavili můj pětistý seskok?“
Zasměju se sexuálnímu podtónu a otočím hlavu přes rameno. „A smí vůbec tandemoví instruktoři na rande se svými svěřenkyněmi?“
„Nevím,“ odpoví se smíchem. „Mí svěřenci jsou většinou muži, a ty jsem netoužil někam zvát.“
Opět zírám přímo před sebe. „Dám vám vědět až po bezpečném přistání.“
„Domluveno.“ Popostrčí mě o krok dopředu, proplete si se mnou prsty, roztáhne nám paže. „Jdeme na to, pětistovko. Připravená?“
Přikývnu, načež se mi ještě zrychlí tep a hrudník se mi stáhne strachem při představě, do čeho se to vědomě pouštím. Cítím jeho dech i vítr za krkem, když se šouráme k samému okraji otvoru.
„Předtím jste říkala, že chcete seskočit, protože umíráte,“ říká a tiskne mi ruce. „Ale tohle není umírání, Maggie!
Tohle je život!“
S tím nás pošoupne dopředu … a skočíme.
| colleen hooverová