Atahualpa sledoval, jak se k jeho nosítkům pomalu blíží dva muži. Vicente de Valverde se zastavil před panovníkem a prostřednictvím tlumočníka ho vlídně vyzval, aby povečeřel s generálním kapitánem. Ve skutečnosti se však jednalo o úskok. Jakmile by vládce vstoupil do předem vybrané budovy v Cajamarce, padl by do pasti nastražené Španěly.
Přepadení ve stísněném prostoru skýtalo útočníkům řadu výhod. Otevřené prostranství uprostřed náměstí mohlo naopak celý záměr snadno zkomplikovat. Inka však takovou nabídku hněvivě odmítl: „Neopustím toto místo, dokud mi nevrátíte vše, co jste vzali v mé zemi. Dobře vím, kdo jste a co děláte.“81
Poté Atahualpa požádal o Bibli, kterou držel mnich v ruce. Valverde mu ji úslužně podal, ale po několika Inkových neúspěšných pokusech knihu otevřít k němu znovu přistoupil, aby mu pomohl. Ve chvíli, kdy natáhl ruku, ho přes ni panovník zlostně udeřil. Atahualpovi se nakonec podařilo obrátit několik stran, které si bez většího zájmu prohlédl, načež údajně Bibli odhodil na zem.82 V zásadě lze jen spekulovat, do jaké míry porozuměl překladu Valverdeových slov. Výklad katolické doktríny představoval nemalou výzvu, a zůstává proto nejasné, nakolik se tlumočníkovi zdařil. Na druhé straně Inkové neznali písmo. Kniha byla pro Atahualpu neznámou věcí. Jeho zájem mohl pramenit z domněnky, že jde o tajemný předmět, k němuž Španělé promlouvají, což v něm probudilo zvědavost a touhu prohlédnout si ho.83
Ačkoli inka věděl o conquistadorech, kteří se ukrývali v okolních budovách, nedával najevo žádné obavy. Několik desítek vyděšených cizinců neznamenalo prakticky žádnou hrozbu. Atahualpova hlavní pozornost se upírala k definitivnímu převzetí vlády nad sjednocenou říší.
New York 1992, s. 65–66, [online], [cit. 2023-03-26], URL: https://archive.org/details/stolencontinents1992unse/page/64/mode/2up.
81 PIZARRO, H., Letter…, s. 118.
82 XEREZ, F. de, c. d., s. 47.
83 WRIGHT, R., c. d., s. 80.
Setkání s nezvanými bělochy v Cajamarce bylo spíše zajímavým rozptýlením než událostí prvořadého významu. Hernando Pizarro později tvrdil, že poté, co inka odhodil knihu, se na nosítkách zvedl a začal křičet na členy svého doprovodu, aby se připravili k boji.84 Valverde mezitím sebral Bibli a spěchal za generálním kapitánem. Když vstoupil do budovy, údajně zaníceně vykřikl: „Do zbraně, do zbraně, křesťané! Pojďte na ty pohanské psy, kteří odmítají slovo Boží: Jejich náčelník odhodil naši svatou knihu na zem!“85 Miguel de Estete líčil mnichovo rozhořčení neméně barvitě: „Viděl jsi, co se stalo? Proč se k tomu arogantnímu psovi chováš tak zdvořile, když [všude kolem nás – pozn. autora] je plno indiánů? Zaútoč na něj a dostane se ti rozhřešení!“86
Pizarro nezaváhal, neboť další vyčkávání by znamenalo neúnosné riziko. Nařídil svému bratru Hernandovi, aby předal dělostřelcům příkaz k zahájení palby. „Guvernér si oblékl válečný kabátec z bavlny, chopil se meče a štítu a vykročil se Španěly, kteří byli s ním, mezi indiány. [Při tom – pozn. autora] jej doprovázeli pouze čtyři muži, s nimiž prošel směle až k nosítkám, v nichž stál Atahualpa. [Poté – pozn. autora] ho nebojácně uchopil za levou paži a zvolal: ‚Santiago!‘“87 Krátce nato se ozvaly dva hlasité výstřely z kanonů, které zasáhly členy inkova doprovodu. Candiovi muži zároveň vypálili z arkebuz. Ohlušující zvuk explozí Inky ohromil. Někteří navíc utrpěli těžká zranění doprovázená silným krvácením. Vzápětí se Španělé za křiku „Santiago!“ vrhli do útoku. Jezdci na koních vyzbrojení kopími a meči vyrazili cvalem k davu na náměstí, přičemž bodali a sekali do neozbrojených domorodců. V řadách Inků se začala šířit panika, neboť útočníci přicházeli ze všech stran.
Conquistadoři spoléhali především na použití koní, díky nimž získávali v boji rozhodující převahu. Indiáni obecně pociťovali vůči
84 PIZARRO, H., Letter…, s. 118.
85 MENA, C. de, c. d., s. 175–186.
86 ESTETE, M. de, c. d., s. 312–335.
87 XEREZ, F. de, c. d., s. 48.
neznámým zvířatům přirozený respekt hraničící se strachem. Šokovaní Inkové nekladli prakticky žádný odpor. Krveprolití, jež se rozpoutalo kolem, však posléze vyvolalo jejich zoufalou snahu zachránit si vlastní život. Panikařící dav nejprve prchal ke vstupní bráně, která však byla příliš úzká, zatímco Španělé ani na okamžik neustávali v masakrování domorodců.88 „[Inkové – pozn. autora] v naprostém zděšení padali jeden přes druhého, až vytvořili hromady [těl – pozn. autora] a udusili se [v nich – pozn. autora].“89 „Jezdci se hnali přes hromady těl, zraňovali, zabíjeli a pronásledovali prchající. Pěší srdnatě udeřili na ty, co zůstali na náměstí, a za chvíli jich většinu pobili.“90 Zástup, jenž se tísnil před branou, se nakonec vrhl proti hradbě obepínající náměstí.91 Zeď o síle přibližně šedesáti centimetrů a výšce necelých dvou metrů nebyla postavena z malty a cihel, takže ji nakonec prolomil. Dramatické scény se odehrávaly v bezprostřední blízkosti samotného inky. Členové jeho doprovodu se vytrvale snažili chránit vládce před jakoukoli újmou. Třebaže neměli žádné zbraně, setrvávali na místě a vyčkávali na panovníkův příkaz. „Guvernér stále držel Atahualpu za ruku, protože nosítka byla příliš vysoko, takže jej z nich nemohl stáhnout.“92 Mnozí přitom nedbali na zranění, která jim útočníci působili. „Ačkoli mnoho indiánů mělo uťaté paže, přesto se snažili podpírat nosítka svými rameny.“93 Jejich oběť se však nakonec ukázala marná. „Jakmile [conquistadoři – pozn. autora] pobili indiány, kteří nesli [nosítka –pozn. autora], okamžitě se našli další, kteří je začali podpírat. A tak dlouho [jsme – pozn. autora] bojovali a zabíjeli indiány, což se ukázalo jako velmi vyčerpávající. […] Potom se jeden Španěl pokusil zabít
88 BETANZOS, J. de, c. d., s. 264.
89 HEMMING, J., c. d., s. 42.
90 XEREZ, F. de, c. d., s. 48.
91 Tamtéž.
92 Tamtéž.
93 MENA, C. de, c. d., s. 175–186.
[Atahualpu – pozn. autora] nožem, ale Francesco Pizarro jeho úder odrazil, přičemž utrpěl zranění na ruce.“94
Zoufalá snaha udržet inku v bezpečí skončila poté, co si několik jezdců prosekalo cestu skrze panovníkovu družinu.95 „Nosičům připravili [conquistadoři – pozn. autora] taková jatka, že nosítka spadla na zem.“96 Jakmile Španělé převrhli nosítka, zmocnili se Atahualpy. Pizarro s mečem v ruce pevně sevřel vládcovu paži a pak, obklopen svými muži, ustoupil do budovy na náměstí. Masakr v Cajamarce však pokračoval i nadále. Vzhledem k panice a chaosu panujícím na náměstí útočníci nemuseli čelit téměř žádnému odporu. Kdokoliv se obrátil proti útočícímu jezdci zády, měl minimální šanci na přežití. Conquistadoři, kteří útočili na inkovu družinu, křičeli: „Ti v livrejích! Nenechte je utéct! Pobijte je!“97
Náměstí pokrývalo množství těl mrtvých a umírajících. Odevšad se ozýval nářek zraněných. „Muži, kteří nesli Atahualpova nosítka, pocházeli z urozeného rodu. Ti všichni nám podlehli. Velcí páni, kteří se nechali nést v nosítkách nebo hamakách, rovněž zahynuli. Mezi ně patřil také Atahualpův pobočník, jehož si panovník velmi vážil, a mnozí další [velmoži – pozn. autora] vládnoucí mnoha poddaným. […] Smrt dostihla i pána města [Cajamarca – pozn. autora] a jiné kapitány. […] Jednalo se o zázrak, neboť bez pomoci Boží by se nám nepodařilo vkročit do této země a navíc porazit tak velké vojsko,“ konstatoval Francisco de Xerez.98
Španělé na koních pronásledovali prchající Inky až do jejich tábora. Úlevu pronásledovaným přineslo teprve stmívání. Mrtvých bylo
94 PIZARRO, P., c. d., Vol. I, s. 184–185.
95 Tamtéž, s. 185.
96 XEREZ, F. de, c. d., s. 48.
97 HEMMING, J., c. d., s. 43.
98 XEREZ, F. de, c. d., s. 48–50.
Pizarro zajímá Atahualpu (stylizovaný obraz z 19. století).
na 2000,99 z nichž někteří zahynuli v průběhu překotného útěku, ušlapáni panikařícím davem. Značný počet přeživších utrpěl zranění různého rozsahu. Na druhé straně conquistadoři ztratili pouze jediného černošského otroka. Sapa Inka, syn Slunce, panovník s neomezenou vojenskou, náboženskou a politickou mocí, jenž vládl rozlehlé říši s deseti miliony obyvatel, se stal zajatcem Španělů. V průběhu pouhých dvou hodin impérium Inků utrpělo otřes, z něhož se už nikdy zcela nevzpamatovalo.
99 Srov. LEÓN, P. C. de, The Discovery…, s. 213. Uvedený počet obětí představuje dolní hranici odhadů, Terence D’Altroy uvádí například až 7000 mrtvých. D’ALTROY, T. N., c. d., s. 452.
Obálku navrhl Jiří Arbe Miňovský.
Mapy nakreslil Martin Ďásek a Žaneta Kortusová.
Fotografie AgainErick, archiv autora, Biblioteca Estense Universitaria, Biblioteca Nacional de Portugal, David Rumsey Collection, Diego Delso, Ingo Mehling, John Carter Brown Library, Library of Congress, Metropolitan Museum of Art, Norman B. Leventhal Map & Education Center, University of Notre Dame, Wikimedia Commons. Edice Polozapomenuté války, svazek 53.
Edici řídí Martin Ďásek a Václav Kotrman.
Odpovědný redaktor Martin Ďásek.
Vydalo Nakladatelství Epocha, s. r. o.,
Kaprova 12, 110 00 Praha 1, v roce 2026 jako svou 1062. publikaci.
První vydání, 368 stran, Sazbu provedl Jaroslav Uhlíř. Vytiskl Finidr, s. r. o.
Knihy Nakladatelství Epocha můžete zakoupit u svého knihkupce nebo si je lze objednat s 25% slevou přímo u nás: v e-shopu na adrese: www.epocha.cz, e-mailem na adrese: objednavky@epocha.cz, písemně na adrese: Kaprova 12/40, 110 00 Praha 1 – Staré Město, nebo telefonicky na čísle: 737 195 997.
facebook.com/nakladatelstvi.epocha