I
Vytéká? Tryská? Stříká? Vyvěrá? Kape? Odkapává? Když se dotkneš na správném místě, teče jako klidná řeka.
II
Zaznamenám všechny obrazy, jak přijdou, vystřídám všechny časy, kauzalitu převrátím kauzalitou, had si navlékne kůži a náramkové hodinky, hrnek smetany s cukrem polaskám v ústech, jazyk zakulatím mezi tvými rty, těš se.
Něžnosti posouvání židlí
Pojď, budeme zápolit v něžnosti posouvání židlí a přitom se mě ledabyle, jen tak, docela jemně, bradavkou dotkneš ucha, jako ve filmu, bude to studit.
Vycházím z toho, že budeš nahá, vycházím z toho, že v Anglii už povolili i opatrné objímání.
Pojď, ani si nevšimnou, když nepřekročíme práh okna, v místnosti zůstane světlo
až do pozdního večera, nevyvane, nevyjdeme ani ze dveří.
Pojď, spoléhám na tvou zběsilou diskrétnost!
Nerozsvěcuj
až do konce roku, pojď, ukryjeme se v záhybu dnešního rána, kde svítí jen pouliční lampy.
Počkáme, než zhasnou, než bytem projede i poslední dráp světla, budeme si vyprávět, jestli chceš, vyplníme všechna prázdná místa.
Představ si, že tato válka není, že vzduch je chladný a stromy nereznou.
Projednou, ne víckrát, představ si:
že vše, co vidíš, je teď, že se můžeš dotknout, sáhnout si na světlo, mezi prsty promnout pátek.
Představ si, že déšť je déšť, že slova, která slyšíš, něco znamenají, že nic je nic a vše je vše, představ si, že někdo poslouchá.
Představ si, projednou, že Bůh žije, ať už v jakékoliv formě, že tě poznává, když jdeš přítmím nemocniční chodby a tvá tvář je znetvořená cizí nejistotou.
Představ si, že sníh je bílý, že prostě jen odtává bez černých štěrků města, že chutná jako plnotučné mléko.
Představ si.