Susan nA i s E r n o Vá
L a U r A ProIettIoVÁ
PoMOcnicE
a tohLejsEMjá! HrOZÁlIe
KD e js ME to s Kon ČI li ?
Poté co mě tři zlé čarodějnice naučily své fígle, aby ze mě udělaly čarodějnici, jsem se vrátila do Chmurné Lhoty se dvěma novými přáteli: klukem Tristanem, který byl padesát let zakletý ve zlobřím těle, a Lilou, mojí fialovou králičicí. Jakmile jsem se ocitla doma, pověsila jsem si na dveře cedulku ČaroděJka ZačÁtEčnice .
A taky jsem celou Chmurnou Lhotu pěkně namíchla svými začátečnickými kouzly. Sousedé se naštvali tak, že mě málem vyhnali z vesnice. Pak se objevily Kornélie, Klapálie a Mechomorka a já tam naštěstí byla, abych jejich čarodějnické rejdy zastavila. Tím jsem si vysloužila titul ČaroděJnIce Chmurné Lhoty . A všechny čarodějnice potřebují dobrou pomocnici, no ne?
Jenomže se ukázalo, že ta moje je tak trochu...
Ale víš co? Pohodlně se usaď a poslouchej, jak to celé bylo…
MOJ e č AR OD ě J n ICKÉ D n Y
Jaké to je, být oficiální čarodějnicí své vesnice?
Představovala jsem si, že si budu žít samotářsky ve svém FI a LOV é M d OM e ČKU (vlastně skoro
samotářsky, protože jak víš, Tristan a Lila se
pořád motají kolem mě), po ránu budu vařit kouzelné lektvary a za svitu měsíce budu s roz -
tomilým chichotáním létat na svém koberci.
Očekávala jsem, že mě sousedé nechají v klidu pracovat a mému území se vyhnou velkým obloukem, vždyť jsem koneckonců čarodějka.
Jenomže když mě jmenovali Č ar O d ĚJ n IC í
CHMU rné LHOTY , tak se můj dům změnil spíš…
v ČarOdĚJnICKOUPOradnU . Aspoň ta fronta, která se už od brzkého rána
klikatila před mými dveřmi, tomu odpovídala.
Pozor na Papalku! VžDYckY Je pŘipravenÁ hrYznout.
UvnitŘ Domečku Jsem JÁ.
Ještě že mi někteŘí za mÉ službY platí Dobrotami!
Řekla bych, že to je kvůli tomu, že ve vesnici není lékař. Žádný si do Chmurné Lhoty netroufne, protože čarodějnice by se na něj hned zaměřily.
Dopadlo to tedy tak, že jsem celé dny pomáhala sousedům, a když přišel večer, zavíraly se mi oči únavou ještě dřív, než jsem padla do postele.
Zajímá tě, s jakými problémy za mnou chodili? S všelijakými. Občas jsem se trefila a moje rady a kouzla pomohly, ale jindy… zas tolik ne.
Třeba jednou přišla paní Františka s prosbou,
jestli můžu zařídit, aby jí prádlo uschlo navzdory husté mlze. Já jsem zamávala hůlkou –a všechno oblečení se vzneslo jako hejno ptáků a odlétlo za obzor.
Pekař Aurelio si zase jednou povzdychl, že se mu nedaří usnout. Připravila jsem mu odvar z uklidňujících bylinek (a s tajnou přísadou, mezi námi: bylo to Tristanovo hrůzostrašné
chrápání), jenže jsem musela špatně spočítat dávkování, protože když pekař konečně usnul, spal víc než týden. Nikdy bych neřekla, že je chleba tak důležitý! Ale podle toho, jak se sousedé div nepřetrhli, aby pana Aurelia ze spánku probrali, byl chleba naprosto nepostradatelný.
Taky jsem to trochu popletla (nebo spíš hodně), když mě paní knihovnice poprosila, abych jí nějakým kouzlíčkem pomohla očistit zaprášené police v knihovně. Moje kouzlo přilákalo… hádej co? Stovky prachožravých švábů.
Tu ubohou paní div neranila mrtvice.
Ale pojďme se vrátit ke dni, kdy tenhle příběh začal. To ráno vypadalo stejně jako kterékoli
jiné. Před mými dveřmi se táhla dlouhatánská fronta. Seděla jsem u stolku v obýváku, ve své
čarodějnické poradně, a Tristan s Lilou za mnou pouštěli sousedy. Jako obvykle jsem rozdala všelijaké lektvary a kouzla: proti plešatosti, proti
špatné náladě, proti vším a všetečným drbnám...
Když přišel čas zavřít, všimla jsem si, že se
Tristan a Lila o něčem dohadují. Ano, Lila už
nějaký čas mohla díky mým kouzlům mluvit.
Jenom nevím, jestli to byl dobrý nápad, protože jak jednou otevřela pusu, byla k nezastavení.
A teď prskla: „Nemůže jít dál, je zavřeno.“
D robn é tělíčko
otrhan É oblečení
miniaturní kuf Ř ík
neurčitý z Á pach
( D ost fu J )
mal Á , ale
b Y str Á očka
uličnický nos
výrazn É zub Y
nezn Á má
Za dveřmi čekala drobounká dívka s kufříkem
o velikosti peněženky. Její tvář mi nebyla ani trochu povědomá, nikdy dřív jsem ji ve vesnici
neviděla. Jakmile mě spatřila, rozzářila se.
„Dobré odpoledne, ty musíš být Hrozálie,“
pozdravila pisklavým hlasem. „Jmenuju se MICH ae L a , ale můžete mi říkat MIŠK a .“
Lila mě zatahala za sukni. Nechtěla, abych se s tou neznámou bavila.
„Ahoj. Jak vidíš… pro dnešek už máme zavřeno,“ řekla jsem.
„Ale já od tebe žádnou radu nepotřebuju,“ vysvětlila. „Přišla jsem se ucházet o práci.“
To jsem vážně nečekala! Lila si přitiskla tlapky na uši a začala chodit dokolečka po obýváku.
Vypadala hodně nervózní. Naopak Tristan se na dívku okouzleně díval.
„Práci?“ podivila jsem se. „Nemám nic, co bych ti mohla nabídnout.“
„Jakpak by ne,“ řekla přesvědčeně. „Koukni na ten nepořádek v domě.“
Dívka ukázala do obývacího pokoje. Všechno bylo vzhůru nohama a plné pavučin. Svěsila
jsem hlavu a zastyděla se.
„Možná má pravdu,“ poznamenal Tristan.
„Co to meleš, zbláznil ses?“ okřikla ho Lila.
„Nikoho nepotřebujeme.“
„Každá čarodějnice, která si sama sebe váží, má pomocnici,“ řekla Michaela.
„Opravdu?“ Začínalo mi to vrtat hlavou.
„To bych řekla,“ ujistila mě a oči jí jen zářily.
„Navíc se můžeš spolehnout na moji mlčenlivost. Bereš mě?“
Ale Lila (které se tahle dívka evidentně nelíbila) nechtěla nic takového připustit. Ani mě nenechala odpovědět.
„Už jsme ti řekli, že z toho nic nebude!“ houkla a zabouchla jí dveře před nosem.
čerstvě upečen Á buchta
Další den ráno nás probudila úžasná vůně… a PŘ e KVa P en Í!
„To jsou ty nejúžasnější dobroty, jaké jsem kdy ochutnal!“ zvolal Tristan s plnou pusou.
se Dačka
zbaven Á prachu a nepo ŘÁD ku
V Á žně t o k Ř eslo k DY si b Y lo zelen É ?
„Úplně jsem zapomněla, jakou ty věci kdysi měly barvu,“ žasla jsem. „Byly moc dlouho zaprášené.“
„Posaďte se,“ usmála se Michaela. „Ještě mám v troubě dýňové muffiny.“
„Počkat!“ přerušila nás Lila rozčileně. „Vážně si jenom tak sednete a začnete jíst?“
„Snad od nás nečekáš, že tyhle lahůdky hodíme do koše?“ podivil se Tristan s rukama plnýma buchet a sušenek. „Už mě nebaví snídat vlhké tousty se zkyslým máslem.“
Přikývla jsem, Tristan měl pravdu. Nevychutnat si tyhle laskominy, které nám spadly z nebe, by bylo čiré bláznovství.
Ale Lila si dál vedla svou.
„Copak si neuvědomujete, že tahle drzá holka v noci jen tak vlezla do našeho domu? To přece nejde!“ protestovala.