Tappi a čarovný kocour
Jednoho jarního dne se v Šeptajícím lese objevil kocour. Byl drobný, šedý a měl zelené oči. Netropil neplechu, nedělal virvál, nedotíral ani na skřítky, kteří měli z koček odjakživa nahnáno. Kocour si jen tak vykračoval po lese, pospával na větvi dubu Staroděje a všechny si zvědavě prohlížel. Obyvatelé Šeptajícího lesa se s ním snažili dát do řeči, ale jakmile na něj někdo promluvil, kocourek prchl.
„Tomu nerozumím ani za mák!“ řekl havran Kecal a kroutil hlavičkou. „Proč si se mnou nechce povídat?“
„Protože jsi hrozný mluvka,“ prohlásila Čiperka. „Ty bys poplašil každého. Mohla bych to zkusit já!“
„Chichotku!“ volal bobr. „Kde jsi?“
Sobík si vzpomněl, že si měl
jít hrát s Rachotkem, a odběhl k říčce
Bublavě. Už už se chtěl s rozběhem vrhnout do vody, když vtom si uvědomil, že halasná zábava ustala. Všechna zvířátka se ohromeně dívala na překrásnou duhu, která vyrůstala přímo z říčního proudu.
„Něco takového jsem jaktěživ neviděl,“ vydechl okouzlený Rachotek.
„Jak je to možné?“ divil se Kecal. „Duhy se přece objevují po dešti!“
A ukázal na jasné, modravé nebe bez mráčku.
„Takže v tom jsou nějaké čáry,“ oznámil Tappi, který na břehu říčky lovil ryby a dohlížel, aby se nikomu nic nestalo. „Dnes ráno jsem mluvil s elfy a dozvěděl jsem se, že do Šeptajícího lesa přišel čarovný kocour!“
Chichotek se ohlédl. Připadalo mu, že někde v houští vidí zelené kočičí oči.
„Teď už rozumím všemu,“ hlesl. „Opravdu jsou to čáry. Je to kocourovo dílo!“