o Pacientech
Pamatujete si dobře své pacienty?
Nepamatuji si obličeje ani jména. Velmi dobře si však pamatuji snímky. Když za mnou přijde pacient, kterého jsem operoval, málokdy vím, o koho jde. Ale jakmile se podívám na snímek z magnetické rezonance, vše se mi vybaví. Vidím mozkový nádor v čelním laloku a hned mi to začne naskakovat: kdy ta operace byla, jak probíhala… Důvod to má celkem jasný. Pacientů už jednak byly tisíce a jednak mě vždy více než oni samotní, snad se neurazí, zajímá jejich nemoc. To je to, proč za mnou přišli. Zeptám se jich, jak se jim daří, co dělají, samozřejmě mi na každém z nich záleží a udělám, co mohu, abych jim pomohl. Ale nemyslím si, že by mezi doktorem a pacientem měly vznikat nějaké emotivní vztahy. S žádným jsem se nikdy neskamarádil. Až na jedinou výjimku. S přibývajícími lety to funguje spíše obráceně: ze spousty přátel se stali mí pacienti.
kdo je tou výjimkou?
Bohužel už byl. Herec Rostislav Čtvrtlík.
Jak to, že jste se sblížil zrovna s ním?
Padli jsme si do noty. Po operaci mě pozval do divadla, dohrál, sedli jsme si v klubu a povídali a povídali. Časem se nabalili i další kamarádi, hlavně Jirka Lábus, Olda Kaiser, a vzniklo něco, čemu jsme říkali Antiparta. Byli jsme spolu ve Venezuele, v New Yorku, všude možně po Česku, ale jak lidé stárnou a vztahy se mění, jako každá parta jsme se nakonec rozpadli. Rosťa mi přirostl k srdci a na konci života už byl skoro jako člen rodiny. Léčil se u mě s nádorem, který ho po deseti letech a pěti operacích uhnal. Už si i dělal legraci a říkal, že mu lebku ani
nezavírám. Ten nádor se vyléčit nedal, ale Rosťa s ním žil mnohem déle, než podle statistik měl. Nakonec to nedopadlo, což jsem já věděl od začátku, a dodnes nevím, nakolik to tušil on.
Jak vzniká přátelství s někým, o kom víte, že tu dlouho nebude?
Věděl jsem, že to budou minimálně roky, ne dny. Rosťa byl optimista a o nemoci jsme se nebavili. Přišel na kontrolu, udělali jsme magnetickou rezonanci a řekli si: „Fajn, je třeba vyndat recidivu.“ Týden u nás pobyl, já ho odoperoval a pak už jsme se zase vídali jen mimo nemocnici. Ale samozřejmě – pozorovat, jak vám umírá kamarád, a vy s tím nemůžete nic dělat, příjemné není. Na druhou stranu jsem v tomto asi trochu cynik, protože jsem toho za život viděl moc a možná i více, než bych sám chtěl. Nezaskočilo mě to, navíc umírání na mozkový nádor je velmi milosrdné. Obvykle ho nedoprovázejí žádné bolesti a často se v posledních fázích objeví nějaká psychická porucha, takže si pacient ani neuvědomí, co se s ním děje.
z ažil jste naopak pacienta, se kterým už byste se setkat nemusel?
Takoví byli, jsou i budou. Občas se objeví někdo, kdo je bez zjevného důvodu agresivní, úporný, klade zbytečně útočné otázky a dopředu tušíte, že si bude stěžovat. Přesto se k němu budu chovat slušně a profesionálně. Musím. Zažil jsem spoustu chronických stěžovatelů, kterým vadilo i to, že jsou odpoledne v nemocnici zmačkaná prostěradla. Často to jsou drobnosti, které vůbec nesouvisí s výkonem. Ale emoce opravdu nemají v medicíně co dělat a při operaci si ani ne-
vzpomenu, že na mě byl pacient drzý nebo mu vadila studená polévka. Odrazem toho je i fakt, že žádný doktor neoperuje své příbuzné. Vztah s nemocným musí být absolutně racionální, a když budu léčit někoho z rodiny, citům se nevyhnu. I kdybych se snažil sebevíc, emoce pokřiví mou úvahu i rozhodování. Ať už jsou jakékoliv – od lásky a přátelství až k nenávisti, pohrdání nebo odporu.
n a co se vás pacienti nejčastěji ptají?
Těžko vybrat jednu otázku, protože lidé jsou před operací vylekaní a jejich chování nebývá úplně přirozené. To jim samozřejmě nevyčítám – vždyť právě přišli do nemocnice a dozvěděli se, že jim něco budeme dělat v hlavě. Většině pacientů už samotný fakt, že jsou u mě v kanceláři, jasně napoví, že s nimi něco není v pořádku. A podle toho i reagují. Občas přede mnou hrají a dělají ze sebe větší hrdiny, než ve skutečnosti jsou. Tady u stolu se mnou bude muž jednat chladně, bez emocí a za dveřmi na chodbě se rozpláče. Někdo, jak je vyděšený, ani nedokáže klást správné otázky.
Mou povinností je mu aktivně vysvětlit, co má za nemoc, jak se léčí a co ho u nás čeká. A když mu to vysvětlím, je pacient obvykle sám za sebe schopný učinit rozhodnutí. To je věc, která mě i po čtyřiceti letech v medicíně stále překvapuje.
I člověk, o kterém byste řekl, že není vzdělaný, najednou pochopí možnosti, které mu nabízím, a sám si řekne, co dál.
Opakovaně se ovšem stává, že odsud někdo odejde a na schodech si vzpomene, na co se ještě chtěl zeptat. Ale už nesebere odvahu se vrátit. Proto všem říkám, že až přijdou příště, mají si napsat všechny otázky předem na papír. Pak má náš roz-
hovor spád. Občas jsou to hlouposti, ale i na ty rád odpovím.
Chápu, že vystrašený člověk přestává uvažovat logicky. I to je důvod, proč se rozhovory s pacienty snažím držet v racionální
rovině a poměrně krátké. Patnáct nebo dvacet minut už jsou výjimky. Ale abych se vrátil na začátek, tak nejčastější otázka se jednoznačně týká bolesti. Jestli ten zákrok bude bolet.
Ženy se často ptají, zda jim ostřiháme vlasy. Ani to mě nepřestává překvapovat. Mnohým je skoro jedno, co jim v té hlavě budeme operovat, hlavně aby jim zůstaly vlasy. Další otázka je, jak dlouho zůstanou po výkonu v nemocnici nebo doma. A skoro automatický dotaz je, jestli mohou dál létat letadlem.
Nevím, proč z toho mají lidé obavy, ale opravdu se na to zeptá skoro každý. A pak je jedna otázka, kterou nepoloží téměř nikdo. Na délku života. Jako by v sobě měli blok. Zeptají se na jakoukoliv maličkost, při vážné diagnóze si nechají vysvětlit, jak to bude s ozařováním, jak s chemoterapií, z čehož jim musí být jasné, že jejich nádor je zhoubný, a tím pádem velmi nebezpečný. Logicky by měla následovat otázka: „A kolik mám času?“ Ale nikdo ji nepoloží. Za což jsem rád. Protože to znamená, že si v sobě takový člověk uchovává naději. n ebo nechce slyšet pravdu. Možná. Ale já bych jim ani neodpověděl. Nejsme v Americe, kde bez jakýchkoliv zábran a za všech okolností podají pacientovi všechny informace včetně prognózy a měsíců, které mu zbývají. Musí, protože kdyby to neudělali, hned je někdo zažaluje. Ve Spojených státech a dnes už i v Británii se žaluje za vše. Podíváte se na pacienta a máte na stole trestní oznámení. Nedej bože, abyste tam někomu pomáhal na ulici!
Já to jednou udělal v Německu a poučil jsem se. Viděl jsem u nádraží dívku, byla noc, ležela tam v bezvědomí. Dal jsem ji do stabilizované polohy, koukal jí na zornice… Vtom přijela záchranka, viděli, že se kolem ní motám, jí si ani nevšimli a mě hned začali vyslýchat. Kdo jsem, co jsem s ní udělal, proč jsem to udělal, jestli mám německé doklady, jestli jsem vůbec doktor… A věřte, že v Americe by to bylo ještě horší. Několikrát jsem tam zažil, jak s pacienty mluví. Velmi strukturovaně, jako by četli příbalový leták aspirinu či penicilinu.
Já tento přístup nemám rád a v mnoha pohledech mi přijde kontraproduktivní. Jakmile pacientovi se zhoubným nádorem
řeknete, že má pravděpodobnost přežití čtrnáct měsíců a ať si v životě zařídí, co potřebuje, seberete mu veškerou naději.
Určitě říkáme lidem více než generace před námi. Ale toto mi přijde moc. Když už, tak tvrdou pravdu řeknu manželce nebo manželovi. Ti by ji znát měli. Ale pacientovi ne. A už vůbec ne, pokud se sám nezeptá. V tomto je evropský kontinent mnohem milosrdnější a lidštější.
Jak tedy s nemocnými mluvíte?
Žádnou zásadu na to nemám. Nebo možná jednu, a tou je poctivost. Jediný moment, kdy se uchyluji ke svaté nebo milosrdné lži, jsou právě zhoubné nádory. U ostatních diagnóz říkám vše: co můžeme nabídnout, jaká jsou rizika, jaké následky i jaké varianty léčby. Ale u zhoubných nádorů jsem opatrnější. Nechci pacientovi dávat finální informaci – že je zle – a už vůbec nechci říkat, kolik času mu zbývá. Navíc to člověk často ani neví. V takovém případě použiji Gaussovu křivku, která slouží k popisu pravděpodobnosti. Pacientovi
ji nakreslím a dodám, že nedokáži odhadnout, v které části zrovna on je. Což je i pravda, ale už mu sám od sebe neřeknu, že vrchol křivky je u jeho nemoci rok po diagnóze. Nesmím lidem dávat naději, kde není, ale zároveň jim nesmím brát tu, kterou ještě mají. Některým to samozřejmě dojde. Pokud se zeptají, co bude do budoucna, odpovím, že si bohužel nejsme jisti. „Vše jsou jen statistiky a vy jste individuum, které se může zachovat úplně jinak.“ Ono to tak ve skutečnosti i je.
Většině lidí tohle stačí a málokdo se zeptá dál. Pak chci ovšem mluvit se zbytkem rodiny. A těm už řeknu více.
s tejně bych si býval tipl, že nejčastější otázka bude na procenta. Jaká je pravděpodobnost, že operace proběhne bez komplikací, jak velké je riziko…
Procenta naopak dávám pacientům sám a aktivně. To je zásadní věc, kterou by měl doktor dělat. Ale ne procenta, která si načetl někde z literatury, nýbrž ta z vlastní praxe, výsledky kliniky, kde pracuje. Musíte vysvětlit, jaký je průběh nemoci, její rizika, ale i rizika pracoviště, na kterém se chce člověk léčit. Má právo toto vše znát, a pokud se to od vás nedozví, je něco špatně. Správně musíte popsat i možné následky. Protože v našem oboru mohou být mnohdy horší než smrt.
a le jak přijdete na to, že nějaká operace má šanci na úspěch 90 ku 10, a ne třeba 80 ku 20?
Pro doktora je to možná maličkost, ale z pohledu pacienta se přece jedná o obrovský rozdíl.
To jedná. A jak jsem řekl: nejsou to čísla vycucaná z prstu. Máme zaznamenané všechny pacienty, kteří se u nás léčili,
a u většiny onemocnění i vlastní statistiky výsledků. Dám konkrétní příklad. Riziko, že praskne aneuryzma neboli výduť mozkových cév, je jedno procento za rok. Ale když už praskne, šest z deseti lidí zemře nebo bude trvale postiženo. K tomu vím, že na našem pracovišti vystavujeme nemocného u aneuryzmat tříprocentnímu riziku těžkého postižení nebo smrti. To jsou jasná čísla a pochopí je i hlupák. Ovšem hned jak je vysvětlím, zároveň musím férově dodat: „Vážená paní, vážený pane, tato čísla nejsou pro vás, ale pro mě.“ Když bude pacient v tom jednom procentu, zbylých devadesát devět mu je lhostejných. Ošidná jsou čísla i v momentě, kdy máte dlouhou sérii úspěšných zákroků. Logicky víte, že dříve nebo později dojde k maléru a nějaké aneuryzma nedopadne dobře.
Ale to pacientům samozřejmě neříkám a každý další případ, který proběhne bez komplikací, mi udělá o to větší radost.
Všechna naše procenta jsou dost přesná a neměnná. Pokud za sebou máte tři sta operací a z nich vychází tříprocentní riziko, musel byste udělat hodně průšvihů nebo naopak hodně dobrých zákroků za sebou, abyste se dostal na čtyři procenta, nebo naopak na dvě.
Říkáte, že se pacienti dokáží o léčbě rozhodnout sami. vážně to nechtějí po vás?
Trochu to chtějí a nejpodlejší otázka je: „Co byste dělal, kdyby na mém místě byla vaše manželka?“ Na to zásadně neodpovídám. Chtějí po mně profesionální názor, a jakmile do něj zatáhnu vlastní ženu, už nejsem objektivní. Ale po čtyřiceti letech komunismu, kdy za nás rozhodovali úplně vše, mě jednání dnešních pacientů opravdu mile překvapuje. Je vidět, že
si zachovali zdravý rozum a zodpovědnost. Když jim dávám na výběr, samozřejmě je někam vedu, ale ve výsledku se rozhodují sami. Pokud to nedokáží hned, pošlu je domů a řeknu:
„Proberte to s partnerem nebo partnerkou a přijďte mi říct za čtrnáct dní.“ Většina přijde a zvolí postup, jaký bych zvolil já.
A když se ani s odstupem času rozhodnout nedokáží, udělám to nakonec za ně.
o jakém rozhodování to vlastně pořád mluvíme?
copak je těch možností nějak hodně?
K tomu vám dám malou přednášku o arteriovenózních
malformacích, kde je to rozhodování nejvíce vidět a zároveň je nejsvízelnější. Malformace je patologický shluk cév, který tvoří zkraty mezi tepnami a žilami. Pacient je ohrožen epileptickými záchvaty, což by ještě nebyla taková hrůza, protože ty umíme kontrolovat. Ale taková malformace může prasknout a krvácet do mozku. Postupovat se dá celkem čtyřmi způsoby.
Můžeme ji pozorovat, což zní sice alibisticky, ale dnes už je to legitimní medicínský postup. Dále lze klasicky operovat, radiochirurgicky ozářit, nebo řešit endovaskulárně čili přes stehno zavést katetr a malformaci vyplnit lepidlem. U všeho existují přesné statistiky. Například přijde čtyřicátník, u kterého se malformace projevila jedním epileptickým záchvatem. Seznámím ho se čtyřmi možnostmi léčby a všechny mu je popíši. Řeknu mu, jaké je riziko přirozeného průběhu, tedy jak se nemoc zachová, když neuděláme nic. Víme, že zhruba dvě až čtyři procenta malformací za rok prasknou a nakrvácí do mozku. Z těch krvácení končí třicet procent smrtí nebo trvalými následky. To je docela příznivá prognóza. Ostatní tři
možnosti znamenají více či méně vážný zásah do organismu, takže musíte znát jednak rizika a jednak efektivitu. Rizika jsou všude stejná, zhruba sedm procent. U lepidla je efektivita
třicet procent, čímž vlastně neměníte přirozený průběh a jen pacienta vystavíte těm sedmi procentům rizika. Efektivita
u radiochirurgie je šedesát procent, což už je velmi dobré.
U chirurgie je to sice 98 nebo 99 procent, ale rizika se nahrnou jen do toho jednoho dne operace. A teď máte pacienta, který se musí rozhodnout a který má před sebou, v případě toho čtyřicátníka, dalších čtyřicet let života. Ukáži mu na počítači naše výsledky, nasypu do něj statistiky a pošlu ho domů, ať se zamyslí. Někam ho samozřejmě vedu, což je hodně individuální, podle toho, jak malformace vypadá, kde je uložena, jakou má stavbu. Tady automaticky vypadnou ty, u nichž by riziko řešení bylo vyšší než riziko přirozeného průběhu. A vše ostatní už záleží na tom, s kým mluvím. Jsou lidé, kteří, když se dozvědí, že mají v hlavě odjištěnou bombu, zalezou doma do rohu a už nikdy nevylezou. Ty budu tlačit do aktivního postupu. A brzy. Kdežto jakmile vám někdo řekne: „fajn, ale teď nemám čas, protože letím na dovolenou a pak hned na služební cestu“, je vidět, že problém dokáže vytěsnit. Aktivní řešení mu sice také doporučím, ovšem čas už si vybere sám.
Je pro vás oznamování těžkých diagnóz po tolika letech praxe ještě obtížné?
Nemůže být, patří k mé práci. Architekt také musí stavbu nejen navrhnout a nakreslit, ale zákazníkům i vysvětlit a prodat. Samozřejmě se špatné zprávy neříkají lehce a musím se řídit tím, kdo přede mnou sedí. Sice existují obecná pravidla
a zvyklosti pracoviště, ale každý pacient je individum. V potaz musím vzít více faktorů a jedním z nejdůležitějších je nepochybně jeho věk. Třicetiletá matka tří dětí je pro nás stejný případ jako třicetiletá žena bez dětí. Tedy pacientka, která tu statisticky bude dalších padesát let. Proto zvolíme, jako u většiny mladých, spíše aktivní přístup. I zde ovšem někdy váhám – pokud má malý nezhoubný nádor, který nedělá významné potíže. Když takového pacienta vidím poprvé, operovat nebudu. Zopakuji rezonanci za půl roku a operaci nabídnu jen v případě, že nádor roste. Aktivní nebudu ani u osmdesátníka – proč také operovat aneuryzma s rizikem prasknutí jedno procento za rok, když pacientovi zbývá pět až deset let života.
l žou vám někdy pacienti?
Občas to zkusí, a to na obě strany. Čili buď simulují, nebo disimulují. Simulují většinou ploténky, ale tam málokdy uspějí. Klinicky vím, kde výhřez hledat, a pokud se pacient nenaučil správnou symptomatologii, těžko mě obelže. On se tedy pokusí, řekne, že ho bolí záda, ale já mám proti němu výhodu: snímek z magnetické rezonance. U neurochirurga se lže mnohem hůře než jinde, protože jsme velmi exaktní obor. Praktika se bojíte, aby vám nevynadal, že jdete pozdě, a tak si vymyslíte, že kašlete jen dva dny, i když je to ve skutečnosti měsíc. Což on nemá šanci poznat.
a ta disimulace?
To je opak, případy, kdy lidem opravdu něco je, ale zkoušejí to zatlouct. Stává se to třeba u epileptických záchvatů, protože ty automaticky znamenají odebrání řidičského průkazu. Nebo
Člověk snášel bolest nepochybně lépe ve středověku než dnes.
Jsme zhýčkaná generace a málo si uvědomujeme, jak moc je pro nás bolest
důležitá.
vám pacient namlouvá, že je úplně v pořádku, i když vy hned odhalíte nějakou poruchu. Zajímavé je, že to jsou spíše muži, kteří se své problémy snaží bagatelizovat. Ženy jsou preciznější.
s tane se naopak, že pacient požádá, abyste o jeho stavu zalhal vy? třeba zbytku rodiny?
Stane. Rodina má na informace právo, ale já musím respektovat přání pacienta. Často to bývá u rozvedených nebo rozvádějících se párů, kdy například muž nechce, aby se o jeho stavu dozvěděla bývalá žena. Nebo pacient požádá, abych rodině neříkal, že je to tak špatné. Tohle vše samozřejmě respektujeme, přání nemocného je rozhodující.
takže pak lžete?
Neřeknu jim nic. Mlčím. Nebo to nějak obejdu a jeho nemoc nevykreslím tak ošklivě.
léčíte raději muže, nebo ženy?
V neurochirurgii je nepatrně více pacientek. Mají o něco více aneuryzmat i meningeomů, protože to je nádor závislý na hormonech. Ale opět platí, že ze všeho nejraději léčím konkrétní nemoc. Když přede mnou na sále leží tělo, nevidím, jestli je to muž, nebo žena. Ale abych se nevyhnul otázce, o něco raději léčím ženy. Lépe se s nimi jedná. Muži se často přetvařují: ať už ze sebe dělají větší hrdiny, nebo naopak uplakánky. Ženy bývají racionálnější, a jak se říká, že lépe snášejí choroby i bolest, něco na tom bude. Statistiku sice nevedeme, ale mám pocit, že například o prášky na bolest z chirurgických ran si muži říkají častěji. Bude to zřejmě
dáno procesem rozmnožování a porodem, protože to opravdu není zábava. Ženy ho zvládají, stejně jako je jim vlastní při bolesti nemyslet jen na sebe, ale i na to, že mají rodinu a děti.
Také proto vydrží víc.
umíme vlastně snášet bolest? a teď myslím dnešního člověka obecně, ne muže nebo ženu.
Nepochybně ji člověk snášel lépe ve středověku, kdy smrt a bolest byly běžnou součástí života. My jsme zhýčkaná generace a málo si uvědomujeme, jak moc je pro nás bolest důležitá. Je totiž varováním, že něco není v pořádku. Dítě se spálí o plotnu, mozek dostane signál, že to bolí, a dítě už na plotnu příště nesáhne. Když něco děláme přes bolest, ubližujeme organismu.
a nezvykli jsme si až moc tlumit každou bolest práškem? Jinými slovy: když nás rozbolí hlava, máme běžet pro lék, nebo vydržet?
V mém oboru jsou dvě bolesti hlavy, které vedou k akci. Zaprvé je to prudká šlehavá bolest u trojklaného nervu. Zadruhé když praskne aneuryzma a rozlije se krev mezi mozkové pleny. To je bolest náhlá, prudká a dosud nepoznaná. Naopak běžná bolest hlavy, kterou zná skoro každý, neznamená nic. Určitě tedy neznamená, že se v hlavě něco hrozného děje, a tudíž si na ni klidně vezměte prášek. Nevidím důvod, proč se zbytečně týrat. Mě také z tenisu bolí celé tělo a brufen kvůli tomu snídám, obědvám i večeřím. V tomto mám celkem přízemní názory: když máme metody, které bolest utlumí nebo úplně vyloučí, proč je nevyužít. Dříve se lumbální
punkce prováděla tak, že se velká jehla píchla přímo do páteře. Jakmile se netrefila napoprvé, člověk trpěl. Dnes už mohu stříknout mezokain a pacient má klid. Umění mírnit bolest je jedním z největších posunů medicíny. Není to tak dávno, kdy jsem v Číně viděl vrtat zuby na ulici pomocí šlapací vrtačky.
Ti, co seděli s otevřenou pusou, vypadali spíše jako oběti než pacienti. To by v jednadvacátém století být nemělo.
Probrali jsme rozdíl mezi muži a ženami. Je rozdíl mezi pacienty mladšími a staršími? vzdělanými a nevzdělanými? z vesnice a z města?
Kde pacient bydlí, nepoznám a ani mě to vzhledem k operaci nemá co zajímat. Inteligenci sice poznám, ale rozhodně není tak důležitá, jak by se mohlo zdát. Vzdělaný člověk možná bude klást více otázek, bude informovanější, ale schopnost rozhodování je daná a nemá se vzděláním nic společného.
Mladí pacienti jsou zvídavější a lépe se operují, protože se rychleji hojí. Starší hůře snášejí velké výkony a tím pádem u nich musím být opatrnější. Vyoperovat z mozku nádor osmdesátníkovi, který je po infarktu, dvakrát týdně dochází na dialýzu a má vysoký tlak, je již velmi riskantní zákrok.
Tuto část medicíny se teprve učíme. Být při některých výkonech méně aktivní. Uvažovat, kolik času před sebou člověk má a nakolik ho těžkou operací ohrozím.
a bych vám typologii pacientů jen nepodsouval, máte nějakou svoji?
Mám a jsou v ní tři typy pacientů. Zaprvé komunální, což jsou ti, které nemám moc rád. Sednou si přede mě a řeknou:
„Tady mě máte a lečte si mě.“ Když přijdou na kontrolu a já se zeptám, co jsme jim dělali, odpovědí: „No, operovali jste mě.“
To je celkem logické, když jsou na chirurgickém pracovišti.
Pak ukáží ze strany na hlavu a řeknou: „Tady.“ Nevědí, co měli, jak jsme to dělali, nevědí nic. Pak je pacient, který si něco zapamatoval. Ví, že jsme mu operovali meningeom, tuší, kde byl, ale již neví, jestli stupeň jedna, dva, nebo tři. Naopak má jasno v tom, na co se zeptat, a umí se rozhodovat.
Ty mám rád a je jich naštěstí nejvíce. No a třetí kategorie jsou šťouralové. To jsou ti, kteří umí s internetem, a souhrnně pro ně mám krycí jméno Absolventi ČVUT. V nadsázce, samozřejmě. Ovládají technické myšlení, umějí si sehnat informace, ale díky svému vzdělání mají pocit, že A vždy vede k B.
To sice platí v technice, ale rozhodně ne v přírodních vědách.
A často je dost složité jim to vysvětlit: že existuje možnost volby, že jsou různé eventuality vývoje a podobně. Mají vše nastudované, ale vlastně netuší, co čtou. O své nemoci vědí pomalu více než já, protože znají jen tu jednu, zatímco já jich musím znát sto. Nakonec se mě zeptají: „A četl jste, co o tom vyšlo včera ve Rwanda Daily?“ Nečetl. A číst nebudu.
změnili se pacienti hodně s nástupem internetu?
Změnili, ale pro mě je daleko zajímavější změna, která souvisí s koncem komunismu. Dříve jsme tu žili v ráji pro líné a nezodpovědné. Člověk byl vlastněný systémem od A do Z a ten systém za něj vše rozhodoval. Zaměstnal ho, postaral se mu o penzi, o bydlení i o léčbu. Jakým stylem a v jaké kvalitě, to už je jiná. U některých starších lidí tento pohled na svět přetrval a vnímají se jako objekt. Už jsem to před chvílí zmí-
nil, ale s dovolením to zopakuji, protože mě to opravdu trápí.
Zeptám se jich, jaké mají auto. „Jsem snad blbej?“ odpovědí mi. A do jakého s ním chodíte servisu? Také mi odpovědí.
A když tam jdete, zeptáte se, co s tím vaším bavorákem je? „Samozřejmě, přece je nenechám, aby se mi v tom ryli, jak chtějí.“ Výborně. Já se jim budu rýt v mozku, tedy v nejdůležitější věci, kterou mají, a mě se nezeptají. Naštěstí se to mění a většina lidí už je zodpovědnější. Zvykla si, že nikomu nepatří, a naučila se o sobě rozhodovat.
dobře. a le nějak jsme zamluvili ten internet.
Internet sehrál v medicíně obří roli. Ostatně je to největší revoluce v dějinách lidstva. Ocením, když se pacient o svou nemoc zajímá a něco si o ní zjistí. Ale problém je, že internet nikdo nekontroluje a kdokoliv tam může napsat jakýkoliv nesmysl. Například přijde rodič, jehož dítě má hamartom třetí komory. To je absolutně vzácné onemocnění, jehož příznakem je takzvaný gelastický epileptický záchvat, tedy nezvladatelný smích. Ty děti se pořád řehtají, u nás v republice jich může běhat tak deset. Vyndat takový hamartom je dost svízelné, protože roste hluboko. Rodič sedne k internetu, najde si hamartom třetí komory a vyjedou mu dvě nebo tři pracoviště na světě, kde jsou na to nejlepší, nemají žádné komplikace a vždy ho vyndají celý. Rodič přijde a podiví se, proč mu to samé neslíbím já. Už totiž nepozná, že to jsou stránky, kde se zvesela lže. Přece tam nenapíší, že jim již deset takových dětí umřelo. Jistě, internet je zázračná věc. Můj táta, když pořádal evropský sjezd neurochirurgů, ťukal všechny pozvánky na psacím stroji a chodil s nimi na poštu. Já to přes mail zvládnu za chvíli. Ale
