Adéle, Medě a Benjaminovi, mým věrným souputníkům Amerikou.
Posluchačům Českého rozhlasu, mé soustavné motivaci.
Zpravodaj z Ameriky
S rostoucími obavami jsem sledoval skupinku mužů, kteří se k nám rozhodným krokem blížili. „Vůbec to nevypínej a toč pořád dál. Buď to použijeme do reportáže, nebo se to bude hodit pro pojišťovnu,“ pronesl jsem ke kameramanovi Petrovi. Pětice se ještě přiblížila. Jejich šedivé plnovousy rámovaly naštvané výrazy v očích. Vypadali jako Santa Clausové, jimž se ztratily všechny dárky. Rudé čapky s bílou bambulí ovšem nahradily červené kšiltovky s bílými nápisy Make America Great Again. Jak se rychle blížili k našemu improvizovanému studiu na trávníku před Kapitolem, měl jsem stále intenzivnější pocit, že se rozhodli udělat Ameriku znovu skvělou profackováním několika novinářů. Byl právě 6. leden 2021, dav přívrženců Donalda Trumpa útočil na budovu federálního Kongresu. A já si v ten den už poněkolikáté vyčítal, že jsem si před dvaceti lety na fakultě žurnalistiky nevybral místo televizní raději rozhlasovou specializaci.
Už nikdy nespočítám, kolik rozhovorů a zásadních výpovědí jsem mohl mít, kdybych pracoval v rádiu. Dodnes si pamatuji mnohé okamžiky, kdy jsem neúspěšně i desítky minut přemlouval zajímavou respondentku či respondenta k rozhovoru na kameru, než mi řekli, že nechtějí ukázat obličej ve vysílání. Nejčastěji šlo o běžence, kteří se chystali bez dokladů překročit další hranici, nebo protivládní demonstranty ve spoustě zemí, kde jsem během kariéry zahraničního zpravodaje natáčel.
Na většině míst se s námi pohybovali také kolegové z Českého rozhlasu. Právě oni si s osobou, již se mi nepovedlo přemluvit k natáčení, následně pár minut popovídali. Jim stačilo založit si
ruce na prsou a v jedné z nich držet zapnutý diktafon. Za chvíli měli hotovo a já opět uvažoval o změně zaměstnavatele.
Podobně jsem rozhlasákům mnohokrát záviděl ve vypjatějších chvílích, jako bylo natáčení na demonstracích nebo během různých násilností. Tam, kde kolegové schovali nahrávací zařízení do kapsy a okamžitě splynuli s davem, my s kameramanem jsme přeskakovali zdi nebo živé ploty a přehazovali přes ně velkou kameru a stativ. Bylo vlastně jedno, jestli utíkáme před zasahujícími těžkooděnci jako v Minneapolisu po smrti George Floyda, nebo ustupujeme před rozvášněným davem během pandemického a volebního roku 2020.
Je ale pravda, že my televizáci máme proti rozhlasákům jednu zásadní výhodu. Když se dostaneme do potíží, jsme na to dva. Redaktor a kameraman. Kluci a holky z rádia jsou na to většinou sami. A do těch rizikových míst a k lidem, kteří nejsou nijak nadšeni z přítomnosti novinářů, vyrážejí zpravodajové Českého rozhlasu stejně jako my velmi často.
Zpravodajem České televize ve Spojených státech jsem byl ve stejnou dobu, kdy tam byl i Jan Kaliba za Český rozhlas. Když jsme se sešli, vyprávěli jsme si o podobných zážitcích. Oba jsme mrzli během primárek v Iowě, brodili se močály východního pobřeží po úderu hurikánů nebo se snažili nedostat úpal na americko-mexické hranici.
Postupně jsme oba zjistili, že práce zahraničního zpravodaje ve Spojených státech spočívá v častých cestách do oblastí, kde se člověk pravidelně setká alespoň s jedním jevem z environmentální Pandořiny skříňky. Ta obsahuje sucho i záplavy stejně jako lesní požáry či tornáda, hurikány, případně zemětřesení, orkány, hluboké mrazy nebo zimní bouře s přívaly sněhu. Neměl bych zapomenout ani na erozi a aktivní vulkány. A pokud by to snad bylo na někoho málo, na velké části území jsou ještě jedovaté rostliny jako třeba poison ivy (česky jedovatec kořenující).
Dobré je pak vzpomenout i na zástupce zvířecí říše od komárů nakažených nilskou horečkou až po jedovaté hady a pavouky.
Základní výčet by neměl opomenout ani všudypřítomné potkany, vzteklé mývaly, šakaly, aligátory, ale i pumy a medvědy. Na tisících kilometrech pobřeží navíc hrozí střet se žraloky a další podvodní havětí.
Občas jsem měl pocit, že americká příroda se aktivně snaží člověka zlikvidovat nespočtem různých způsobů. Na místa pří-
rodních katastrof jsme kvůli reportážím jezdili až příliš často. Brzy jsem si tak uvědomil, že v USA je vlastně jen velmi málo míst, kde nám nehrozí téměř nic z předchozího výčtu.
Za jednu z těchto oáz bezpečí, kde je díky neustálé policejní přítomnosti člověk chráněn i před nebezpečnými jedinci vlastního druhu, jsem roky považoval National Mall. Jde o obří park s rozsáhlými travnatými plochami v samém centru hlavního města. Táhne se od řeky Potomac a Lincolnova památníku kolem Bílého domu až ke Kapitolu. Ideální prostředí na rodinnou procházku, nebo jako místo pro živý vstup do vysílání České televize. Pokud tedy zrovna není 6. ledna 2021.
„Jste pro Trumpa?“ zeptal se zostra největší ze Santa Clausů. Zastavili se sotva dva metry před námi. O pár desítek minut dřív skupina podobných svalovců rozmlátila veškerou techniku štábu agentury Associated Press. Navíc se šířily zprávy, že nafackováno dostalo i několik dalších novinářských týmů. Na odpovědi tedy dost záleželo. Opatrně jsem vysvětloval skupince zachmuřených pánů, že jsme novináři z veřejnoprávní televize z Evropy a nejsme ani pro, ani proti někomu, že děláme zpravodajství a říkáme, co se děje. I když to ještě o malou chvíli dřív bylo zcela nepředstavitelné, na čele vůdce skupiny se objevily nové a hlubší vrásky. Přivřel víčka a nechal vyznít až nepříjemně dlouhou tichou pauzu, poté co jsem přestal mluvit. Nakonec nás s kameramanem Petrem i veškerou naší technikou znovu přejel pohledem a zeptal se: „Takže jste pro Trumpa?“
V té chvíli jsem dlouhou tichou pauzu v našem rozhovoru udělal já. Přemýšlel jsem, jak mu to samé říct znovu, aby pochopil, a zároveň se ještě víc nenaštval. Přiznávám, že mě nic nenapadalo.
11
Během let ve Spojených státech jsem se stejně jako Jan Kaliba setkal s mnoha Trumpovými voliči. Často to byli opravdu moc fajn lidi, kteří z dobroty srdce pracovali jako dobrovolníci dlouho a usilovně jak pro sousedy nebo komunitu, tak pro zcela neznámé lidi. Když ale přišla řeč na politiku, nebyli ochotni ani vyslechnout jiný pohled na věc a názory druhého tábora rovnou považovali za zvrácené, když ne vlastizrádné. Dávno jsem pochopil, že s tvrdým jádrem trumpistů, jak si sami říkali, opravdu nemá smysl diskutovat, protože to nikam nevede. Oni považují čtyřicátého pátého amerického prezidenta za něco jako proroka. O správnosti jeho slov a činů se nedebatuje.
Předpokládal jsem, že pětice, která nás částečně obestoupila, patří právě k takovým oddaným prezidentovým stoupencům. „Odkud jste říkali, že jste?“ přerušil až příliš dlouhé ticho mezi námi hlavní Santa. „Z České republiky? Tak tam pozdravujte.“ Ve vteřině o nás ztratil zájem a v čele své skupinky se vydal pryč. Nejspíš si chtěli najít k převýchově nějakého domácího žurnalistu. Paradoxně nám v ten den pomohlo, že jsme byli cizinci pracující pro zahraniční médium. Což jsem přitom po celou dobu pobytu ve Spojených státech vnímal jako největší handicap. Američané jsou extrémně zaměřeni na domácí publikum. Získat rozhovor s některým z politiků, ale i jinak veřejně činných osob od univerzitních profesorů přes právníky až po politology a komentátory, se občas rovnalo zázraku. Desítky a stovky e-mailů se žádostí o interview zůstaly zcela bez odezvy.
O to větší jsme my zpravodajové měli radost, když se nám povedlo natáčet s někým, kdo měl co říct, a navíc byl zajímavý svým životním osudem i pro české diváky a posluchače. O tom, že byl Jan Kaliba při hledání takových hlasů v Americe během těch šesti let velmi úspěšný, svědčí i následující stránky.
David Miřejovský zpravodaj České televize v USA v letech 2018–2022
hlASY TRUMP VsKé aMeRIKY
Lež zabíjí
(Washington, D. C., 6. ledna 2021)
„Pověste zrádce!“ křičí starší muž a nad hlavou drží transparent stejného znění: Hang The Traitors. Lidé v davu kolem něj souhlasně přikyvují a někteří výzvu nadšeně opakují. „Pověste zrádce!“ zní sborově centrem Washingtonu, D. C.
Je odpoledne 6. ledna 2021, dva měsíce po amerických prezidentských volbách. Federální zákonodárci se v nedalekém Kongresu právě chystají formálně potvrdit vítězství kandidáta Demokratické strany Josepha Bidena. Obdivovatelé jeho poraženého soupeře, dosluhujícího republikánského prezidenta Donalda Trumpa, se s tím ale nemíní smířit. Tisíce a tisíce jich teď proudí k bělostné budově Kapitolu, kterou mají na dohled.
„A kdo jsou ti zrádci, které chcete věšet? Jak je poznáte?“ ptám se muže s cedulí, jenž má radost, že se na chvíli stal roztleskávačem této části masy.
„Jak to poznám?“ opakuje a zkoumavě si mě prohlíží. V šedých rukavicích s dírami na prstech držel celou dobu transparent se svým heslem nad hlavou, ale teď ho na chvíli sklání. „Já ti řeknu, jak to poznám. Kdo má na sobě čepici ‚Trump‘, ten zrádce není!“ směje se. „Ale ne, vážně – kdokoli řekne, že Biden je zvoleným prezidentem, ten je zrádce,“ vysvětluje a kráčí dál.
„Ty jsi z Česka, říkáš? Tak víš, co znamená komunismus, ne?“ otáčí se ke mně ještě s vysvětlením, proč se obává Bidena v Bílém
domě natolik, že by tomu rád bránil i popravami spoluobčanů. „Pověste zrádce!“ pokouší se znovu rozvášnit další Trumpovy příznivce ve svém okolí, kteří spolu s ním pochodují k sídlu zákonodárného sboru Spojených států. „Pověste Mikea Pence!“ ozývá se jméno Trumpova viceprezidenta. Ten přibližně tou dobou asi kilometr odsud v Kapitolu zahajuje kongresovou schůzi, která má stvrdit Trumpovu porážku. O kus dál prezidentovi obdivovatelé skutečně postavili dřevěnou šibenici a z ní visí oprátka. „Bojujme za svobodu! Bojujme za Trumpa! Ještě čtyři roky! Ještě čtyři roky! USA! USA!“ ozývá se z davu.
„Myslím, že tohle je poslední šance, jak to vyřešit v klidu. Jinak Trump bude muset nasadit armádu,“ dává se se mnou do řeči další z pochodujících, a vůbec nezní poraženecky. „Určitě má nějaký plán B. Říkalo se to už při minulých volbách, že má plán pro případ, kdyby vyhrála Hillary. Já to pořád vidím nadějně. Podívej, kolik lidí z celých Spojených států sem přijelo a nechává si tu celý den mrznout zadky,“ pochvaluje si chlapík akci, kterou do Washingtonu svolal sám prezident s tím, že to „bude divoké“.
Před chvílí, kolem středečního poledne 6. ledna 2021, Trump po svých předřečnících vstoupil na improvizované pódium nedaleko jižní brány Bílého domu. „Nikdy se nevzdáme. Nikdy neuznáme porážku!“ snažil se rozpumpovat dav desetitisíců svých příznivců, kteří do Washingtonu na jeho výzvu dorazili. Přilehlé návrší pod obeliskem na národní promenádě National Mall bylo obsypáno odhodlanými, naštvanými a pocitem křivdy překypujícími Američany. „Zastavme krádež!“ křičeli, když Trump znovu spustil své lži o tom, že prezidentské volby 2020 ve skutečnosti vyhrál, aniž by tady nebo předtím u soudů předložil jediný přesvědčivý důkaz.
„Budeme muset bojovat mnohem tvrději. Teď je na Kongresu, aby se postavil tomuto neslýchanému útoku na naši demokracii. A až tady skončíme, půjdeme spolu ke Kapitolu fandit našim statečným senátorům a kongresmanům. Ale některým asi
tolik ne. Protože pokud budeme slabí, tak si svoji zemi zpátky nevezmeme. Musíte ukázat sílu, musíte být silní,“ říká během projevu a slibuje, že se k pochodu na Kapitol přidá.
Ještě než Trump svou víc než hodinovou řeč ukončí, vydává se první část davu skutečně ke Kapitolu. Po Trumpově projevu tam míří už prakticky všichni. Řeka Američanů se valí po trávníku a po prašných cestách národní promenády i přilehlými širokými bulváry. Vlají tu prapory Spojených států, trumpovské i konfederační. Program se táhne už dlouho, lednový den je docela chladný a odskočit si není moc kam. Projevuje se to u zídky Národního muzea přírodní historie. Mužští účastníci pochodu tu sborově močí, vypadá to jako u pisoárů na pánských záchodech při vyprodaném fotbalovém zápase. Ostatně za několik hodin budu řešit podobný problém.
Zatím krá č ím po boku ú č astník ů manifestace, prohlížím si jejich transparenty, poslouchám skandování. „Bojujme za svobodu! Bojujme za Trumpa!“ zní znovu Washingtonem. Blížíme se ke Kapitolu a je zřejmé, že v čele průvodu se děje něco nevídaného. Mramorová budova s ikonickou bílou kopulí se postupně ocitá v naprostém obležení Trumpových příznivců.
Vidíme, jak někteří lezou přes improvizované tribuny. Ty už tu stojí připravené pro inauguraci Joea Bidena, ke které má dojít o dva týdny později.
Z nejzazšího místa, kam se dostávám, naopak vid ět není krveprolití a lámání kostí, které na schodech Kapitolu rozpoutali lidé v popředí průvodu. Stovky a celkově nakonec asi dva tisíce účastníků manifestace násilně pronikají přes slabý kordon policistů do nitra budovy, kde se zrovna chystá formální potvrzení výsledků voleb a toho, kdo obsadí Bílý dům na příští čtyři roky.
Jak se později ukáže, vůdčími postavami této pečlivě chystané akce byli extremisté z krajně pravicových antisystémových milicí Proud Boys či Oath Keepers. Ti si nedaleko za řekou Potomac nachystali muniční sklad, aby byli připraveni dotáhnout celou vzpouru do konce. Už od listopadu 2020 plánovali zastavit
15
předání moci nově zvolenému prezidentovi Bidenovi a hodlali k tomu použít případně i násilí. Někteří pak byli odsouzeni za spiknutí proti Spojeným státům. Nejvyšší trest dvacet dva let vězení dostal coby hlavní postava p řípravy pokusu o převrat zakladatel Proud Boys Enrique Tarrio. Toho policie z jiných důvodů zatkla už o dva dny dříve a z města ho vyhostila, a tak se útoku na Kapitol osobně neúčastnil. Jak potom při kongresovém vyšetřování útoku na Kapitol pod přísahou vypověděla Cassidy Hutchinsonová z Trumpovy prezidentské kancelá ř e, Donald Trump v ě d ě l, jak ozbrojení a nebezpeční účastníci jím svolané manifestace budou. Mezi tisíci demonstranty, kteří mířili k budově Kongresu v dalších vlnách, byla ovšem i spousta docela obyčejných lidí, kteří zkrátka uvěřili Trumpovým opakovaným lžím, vzali si volno z práce a přijeli „zachránit Ameriku“.
„Tohle je naprosto neuvěřitelné. Doufám, že z toho vzejde něco dobrého. Nevím, jestli se to stane, ale Amerika se potřebuje probudit a uvědomit si, co se nám tu děje. Jestli dovolíme Bidenovi nastoupit do Bílého domu, tak se staneme socialistickou zemí. Nemohla jsem si to nechat ujít a doufám, že zákonodárci nám budou naslouchat a důkazy o podvodech prozkoumají, místo aby říkali, že žádné nejsou,“ vysvětluje mi Cindy, proč si zažádala o dovolenou a přijela k Bílému domu a ke Kapitolu až z Arizony na druhém konci kontinentu. „Myslím, že volby byly ukradené, a nechápu, proč soudce a ostatní nezajímají důkazy. Místo toho nám říkají, že jsme šílenci, pravicoví extremisti a kdovíco ještě. Ale my jsme jen pravověrní Američani. Pokud Joe Biden vyhrál férově, tak dobře. Ale nemyslím si to,“ doplňuje. Stejně jako desetitisíce lidí tady a podle průzkumů desítky milionů v celé zemi věří Cindy Donaldu Trumpovi a jeho teorii rozsáhlého volebního spiknutí, a nikoli výsledkům potvrzeným úřady, audity či desítkami soudních sporů. Čím dál víc lidí z davu postupně proniká až do budovy Kongresu. Zvenčí vidíme pyrotechnické efekty, policie vyhlašuje
bezpečnostní uzavření budovy. Víc než sto padesát policist ů, kteří se snaží Kapitol bránit, je zraněno. Jeden z nich ještě v den napadení po dvou mrtvicích ve dvaačtyřiceti letech umírá. Další čtyři v následujících měsících páchají sebevraždu a další mají trvalé následky a nemohou se vrátit do služby. Donald Trump podle pozdějších svědectví svých blízkých spolupracovníků sledoval toto běsnění několik hodin na televizní obrazovce, aniž se pokusil zakročit.
Národní garda federálního distriktu v klíčových hodinách marně čeká na pokyn zasáhnout. Jejím velitelem je prezident, potažmo americký ministr obrany. Z této pozice Trump krátce po prohraných volbách tweetem odvolal Marka Espera a narychlo výkonem funkce pověřil Christophera Millera. Ten vydal pokyn k nasazení národní gardy až před pátou hodinou odpoledne, asi tři hodiny po začátku útoku na Kapitol a dlouho poté, co byl o tuto pomoc požádán.
Starostka Washingtonu Muriel Bowserová mezitím od šesté hodiny vpodvečer vyhlašuje zákaz vycházení. Následně přichází informace, že se uvnitř budovy Kapitolu střílelo. Schůze Kongresu je přerušená. Kongresmani, senátoři a viceprezident Pence v panice prchají chodbami, zamykají se či schovávají pod lavicemi jednacího sálu před rozvášněným davem. Ten plundruje útroby Kapitolu a snaží se zákonodárce vypátrat. Jednu z žen, která v čele masy pronikla až do těsné blízkosti sálu se zákonodárci, ochranka zastřelila. Umírají i tři další účastníci útoku na Kapitol z řad Trumpových obdivovatelů. Mezi těmi, kdo zůstávají před branami sídla zákonodárného sboru, se okamžitě začíná šířit „zaručená informace“, že za vším stojí Antifa. Někteří lidé venku před budovou Kongresu si pochvalují, že se potvrzování Bidenova vítězství zastavilo. „Hodně lidí, které tu kolem vidíš, vlastní zbraně. Když je naštveš, tak za to šeredně zaplatíš. Vidíš, jaký je tu blázinec. Podle mě buď nakonec vyhraje Trump, nebo začne válka,“ říká mi Mallon z nedalekého státu Maryland. „Dorazil jsem prostě podpořit svou zemi. Celé
ty volby byly chaos a podle mě nám je ukradli. S tím je potřeba něco udělat,“ dodává.
„Lidi přišli bránit svou zemi, takže jsem něco takového čekal. A doufám, že to skončí ve prospěch prezidenta Trumpa. Chceme demokracii, svobodu a další čtyři roky s Trumpem v Bílém domě,“ souhlasí John, který mi neprozradí, odkud přijel. Když se ho jako ostatních ptám, jak přesně by k tomu mělo dojít, když Trump podle sčítání hlasů volby prohrál, krčí rameny: „Já nejsem žádný právník a o politiku se vlastně moc nezajímám. Ale doufám, že vše půjde právní cestou a Trump i jeho lidé mají pro ty podvody dost důkazů. Bidena jako prezidenta určitě nepřijmu a budu podporovat prezidenta Trumpa a jeho boj za setrvání v úřadu, protože on je naše jediné řešení, zachraňuje tuhle zemi.“
Další John, tentokrát z Virginie, přidává: „Musíme se vzepřít federální vládě. Dělám to pro své děti. Odmítám sedět doma a dívat se, jak naše vláda zavádí tyranii,“ soptí.
„Ale podporujete Donalda Trumpa?“ ujišťuju se, že John opravdu patří do tábora šéfa administrativy, která Spojeným státům právě teď vládne.
„Ano, podporuju prezidenta Trumpa. Republikánská strana je mrtvá, a teď je to Trumpova strana. Make America Great Again. MAGA. Je to MAGA strana. To jsou lidé, kteří chtějí, aby Amerika byla znovu skvělá, na prvním místě,“ říká John.
Pozoruju, jak se na schodech a v útrobách Kapitolu doslova tvoří historie. Fascinovaně sleduju, jak Američané, co si říkají patrioti, útočí na svůj Kongres, a hlavou mi při tom běhá spousta otázek.
Jak se to stalo, že USA došly až sem – k tragickému útoku části obyvatel na vlastní zákonodárný sbor? Proč tomu mnoho dalších tleská a desítky milionů odmítají přijmout výsledek voleb? Jak to, že velká část společnosti považuje pachatele za mučedníky a odmítá tenhle čin odsoudit a brát jako varování? Jak při tom všem může tahle rozdělená společnost dál fungovat? Co vede oddané př íznivce Donalda Trumpa k tak bezmezné podpoř e
a k nekritické víře v cokoli, co jejich idol řekne? A kdo vlastně jsou Trumpovi příznivci a z čeho jeho popularita pramení?
Šest let jsem se s nimi setkával a hledal odpovědi. Některé jsem proto tušil už dlouho před 6. lednem 2021.
Moře nás nepohltí, jsou s námi Trump i bůh
(ostrov Tangier, Virginie, září 2018)
Každý den s výjimkou neděle vstává James Eskridge o půl třetí ráno. Nasedne do loďky a vydá se od břehu ostrova Tangier k nedalekému rozvrzanému molu do své dřevěné rybářské chatrče. Nad ní pak vyvěsí tři vlajky – Spojených států, Izraele a Donalda Trumpa. Teprve potom vypluje na širé moře lovit kraby, což musí stihnout ještě před úsvitem. V poledne už bývá s úlovkem zpátky. Na levém předloktí má vytetovanou rybu s nápisem Ježíš, na pravém židovskou hvězdu, srdce mu bije pro prezidenta. Tím je Trump tou dobou druhým rokem.
„Zjistil jsem, že když podporujete Donalda Trumpa nebo zpochybňujete stoupání hladiny moří a změnu klimatu, naděláte si spoustu nepřátel. Hodně lidí nám psalo a volalo, a byly to nenávistné vzkazy z celé země. Ti lidi nám přáli, ať se náš ostrov potopí a my se utopíme,“ vypráví James, zatímco vlajka oslavující prezidenta se třepetá nejen nad molem jeho chýše na moři, ale i u kormidla rybářského člunu.
„Tu nenávist lidí nikdy nepochopím. Můžete přece volit jinak a mít na věci jiné názory, ale pořád se k sobě navzájem chovat zdvořile,“ diví se šedesátiletý rybář, který se stal celonárodně známou postavou, když mu Donald Trump během prvního roku v prezidentském úřadu osobně zatelefonoval a ujišťoval ho, že ostrov Tangier a jeho komunita tu budou další stovky let.
Proč prezident volal právě jemu? Jako vedlejšák totiž James Eskridge v tu dobu už přes deset let dělal starostu ostrova na
americkém pobřeží Atlantiku, v zátoce Chesapeake ve Virginii. „Být tady starostou vám složenky nezaplatí,“ říká muž, jemuž na Tangieru nikdo neřekne jinak než přezdívkou z mládí – Ooker. „Ale dělám to rád, protože díky tomu mám možnost bavit se s lidmi, kteří nám mohou pomoci. A pomoc, tu my potřebujeme, a to velmi rychle.“
Ostrov Tangier patří k nejizolovanějším místům ve Spojených státech a potápí se. Kolem roku 2050 se jeho obyvatelé mohou stát uprchlíky ve vlastní zemi a jednou z prvních amerických obětí stoupání hladin oceánů. V ničivé následky změny klimatu ale zdejší rybářská komunita nevěří a vášnivě podporuje podobně smýšlejícího Donalda Trumpa. Ten coby prezident vyvedl USA z Pařížské dohody o ochraně klimatu, chce „těžit, těžit a těžit“ a větrné elektrárny podle něj způsobují rakovinu. Ve volbách tady vždy získal kolem devadesáti procent hlasů.
Na Tangier je to od Bílého domu vzdušnou čarou asi sto padesát kilometrů, ale dostat se sem vyžaduje dobré plánování a příznivé počasí. Silniční spojení s pevninou neexistuje a na trajekt se nejde jednoduše nalodit i s vozem. A tak je potřeba auto zaparkovat v jednom ze tří přístavů, odkud lodě na ostrov vyplouvají – pokud ovšem není moř e p ř íliš rozbou ř ené nebo v zimě zamrzlé. A provozovatelé mohou jízdu zrušit i pro nedostatek pasažérů.
Z hlavního města Washingtonu volím tříhodinovou jízdu do městečka Crisfield v Marylandu, odkud každý den po poledni vyráží Steven Thomas. Tahle loď slouží zároveň jako evakuační pro obyvatele Tangieru v případě nouze a je pojmenovaná podle kapitána z rodiny, která spojení provozuje už čtyři generace.
„Lodě jsou pro tenhle ostrov záchranným lanem. Naše rodina vlastní i poštovní loď, ta jezdí celý rok, a kromě neděle na ni v přístavu lidé denně čekají. Vozí veškeré zásoby, stavební materiál, léky. Pro naléhavé případy nebo rekreační stroje slouží na ostrově malinké letiště. Když dostanete infarkt, vrtulník tam může být do patnácti minut,“ popisuje mi od kormidla kapitán Thomas,