Vedle silnice byl do země zaražený dřevěný křížek s datem jeho smrti.
Scottyho by to vytáčelo. Vsadím se, že ho tam dala jeho máma.
„Můžete mi tady zastavit?“
Taxikář zajel ke krajnici a zabrzdil. Vystoupila jsem a šla ke křížku. Kývala jsem s ním ze strany na stranu, dokud se neuvolnil, a pak jsem ho vytáhla ze země.
Umřel přesně na tomhle místě? Nebo umřel na silnici?
Během předběžného soudního jednání jsem tomu nevěnovala moc pozornosti. Když jsem uslyšela, že se odplazil několik metrů od auta, začala jsem si pobrukovat, aby už ke mně nedolehlo nic dalšího ze slov žalobce. A abych nemusela poslouchat znova všechny podrobnosti, kdyby šel případ před soud, přiznala jsem vinu.
Protože technicky vzato to byla moje vina.
Možná jsem ho nezabila tím, co jsem udělala, ale rozhodně jsem ho zabila tím, co jsem neudělala.
Myslela jsem, že už jsi mrtvý, Scotty. Ale mrtví lidi se neplazí.
Vrátila jsem se k taxíku s křížkem v ruce. Položila jsem ho na zadní sedadlo vedle sebe a čekala, až se řidič zase rozjede, ale neudělal to. Podívala jsem se do zpětného zrcátka. Pozoroval mě s povytaženým obočím.
„Ničit pomníčky u silnic může člověku přivolat škaredou smůlu. Vážně to chcete sebrat?“
Odvrátila jsem se od něj a zalhala: „Jo. Ten křížek jsem tam dala já.“ Cítila jsem, jak mě pořád pozoruje, i když se zase rozjel.
Můj nový byt byl pouhé tři kilometry odsud, jen opačným směrem, než kde jsem bydlela předtím. Nemám auto, takže jsem se teď rozhodla najít si něco blíž centra, abych mohla do práce chodit pěšky. Pokud se mi nějakou práci povede najít. S mou minulostí a nedostatkem zkušeností to nebude lehké. A taky s tou smůlou, co jsem na sebe teď podle taxikáře přivolala.
Možná mi krádež Scottyho pomníčku ušpinila karmu, ovšem dalo by se namítnout, že nechat u silnice křížek pro kluka, který tyhle pomníčky nenáviděl, by karmu pokazilo taky. Proto jsem taxikáře poprosila, aby to vzal oklikou touhle vedlejší silnicí. Tušila jsem, že Grace nejspíš místo havárky nějak označila, a připadalo mi, že Scottymu dlužím aspoň tohle: odstranit tu upomínku.
„Hotově, nebo kartou?“ chtěl vědět řidič.
Podívala jsem se na taxametr, vytáhla peníze včetně dýška, a když zaparkoval, podala jsem mu to. Pak jsem popadla svůj kufr i ten ukradený dřevěný kříž a vydala se od auta k domu.
Můj nový byt nebyl v žádném velkém komplexu. Byl v samostatně stojícím domě, vedle něhož se z jedné strany
Colleen Hooverová
Vzpomínky na něj
nacházelo opuštěné parkoviště prodejce aut a z druhé obchod se smíšeným zbožím. Okna v přízemí zakrývaly tabule z překližky a kolem se válely plechovky od piva v různých stadiích rozkladu. Odkopla jsem jednu stranou, aby se mi nezasekla do koleček kufru.
To místo vypadalo ještě hůř než na internetu, jenže to jsem čekala. Když jsem telefonovala domácí, jestli mají něco volného, ani se mě nezeptala na jméno. „Vždycky máme něco volnýho,“ prohlásila. „Platí se hotově. Jsem v bytě jedna.“
A hned zavěsila.
Zaťukala jsem na byt jedna. V okně seděla kočka a zírala na mě. Vůbec se nehýbala, až jsem si začala říkat, jestli to není socha. Najednou ale zamrkala a sklouzla z parapetu.
Dveře se otevřely a ke mně vzhlédla postarší malá žena s nabručeným výrazem. Ve vlasech měla natáčky a na nose rozmazanou rtěnku. „Jestli něco prodáváte, nic nepotřebuju.“
Zadívala jsem se na její rozpitou rtěnku a všimla si, jak se vsakuje do vrásek kolem ženiných úst. „Volala jsem minulý týden kvůli bytu. Říkala jste, že máte něco volného.“
V obličeji, který vypadal jako svraštělá švestka, probliklo poznání. Zamumlala hmm a prohlédla si mě od hlavy k patě. „Nečekala jsem, že budete vypadat takhle.“
Nevěděla jsem, co si mám o jejím komentáři myslet. Zadívala jsem se na svoje džíny a tričko, zatímco žena někam poodešla. Vrátila se s taštičkou na zip. „Pět set padesát měsíčně. První a poslední nájem se platí teď.“
Odpočítala jsem peníze a podala jí je. „Nedostanu nájemní smlouvu?“
Colleen Hooverová
Zasmála se a zastrčila hotovost do taštičky. „Byt šest.“
Namířila prst nad svou hlavu. „Je to nade mnou, tak nedělejte kravál, chodím brzo spát.“
„Jsou v tom i služby?“
„Voda a odpad, elektriku si platíte zvlášť. Je připojená a máte tři dny na to, abyste si změnila účet na svoje jméno.
Záloha pro poskytovatele energií bude dvě stě padesát.“
Do prdele. Takže mám tři dny na to, abych sehnala 250 dolarů? Už jsem začínala litovat, že jsem se rozhodla vrátit. Jenže když mě propustili z probačního domu, měla jsem na vybranou ze dvou možností: utratit všechny našetřené peníze tím, že se pokusím přežít někde v okolí. Nebo odjet pět set kilometrů daleko a utratit všechny peníze tady.
A radši jsem chtěla být ve městě, kde žijí všichni lidé, kteří měli něco společného se Scottym.
Domácí ucouvla zpátky do bytu. „Ať se vám v apartmánech Paradise líbí. Až se zabydlíte, donesu vám kotě.“
Okamžitě jsem položila ruku na dveře, dřív než stačí zavřít. „Počkat. Cože? Kotě?“
„No jo, kotě. Mládě kočky.“
Ucouvla jsem od jejího prahu, jako bych se tím mohla nějak ochránit před její nabídkou. „Ne, děkuju. Nechci kotě.“
„Mám jich hodně.“
„Nechci kotě,“ zopakovala jsem.
„Kdo by nechtěl kotě?“
„Já.“
Odfrkla si, jako by jí moje odpověď připadala naprosto bláhová. „Něco vám navrhnu,“ prohodila. „Nechám vám elektriku puštěnou dva tejdny, když si vemete kotě.“ V jakém kruhu pekla jsem to skončila? „Tak jo,“ zamumlala, protože zřejmě pochopila moje mlčení jako taktiku smlouvání. „Měsíc.
Vzpomínky na něj
Nechám vám běžet elektriku celej měsíc jen za to, že si vemete kotě. Hned teď.“ Zašla do bytu, ale dveře nechala dokořán.
Nechtěla jsem kotě, ani náhodou. Ovšem nemuset tenhle měsíc utratit dvě stě padesát dolarů za elektřinu by stálo i za víc koček.
Domácí se vrátila se zrzavo-černým koťátkem a strčila mi ho do rukou. „Tady máte. Kdybyste něco potřebovala, já jsem Ruth, ale snažte se nic nepotřebovat.“
Zase začala zavírat dveře.
„Počkejte. Můžete mi říct, kde najdu telefonní automat?“
Zachechtala se. „V roce 2005.“ A zabouchla dveře definitivně.
Kotě zamňoukalo, ale ne jako na pozdrav. Znělo to spíš jako volání o pomoc. „Tak to jsme dva,“ zamumlala jsem k němu.
Vydala jsem se do schodů se svým kufrem… a svou kočkou. Možná jsem měla ještě pár měsíců počkat, než se sem vrátím. Ušetřila jsem si dva tisíce z toho, co jsem předtím vydělala, jenže většinu těch peněz už jsem teď utratila za cestu sem a za byt. Co když si hned nenajdu práci? A teď mám ještě zodpovědnost za to kotě.
Můj život právě začal být pětkrát obtížnější, než byl včera.
Dovlekla jsem se až k bytu, zatímco kotě se mě drželo drápky za tričko. Zastrčila jsem klíč do zámku, ale potřebovala jsem obě ruce, abych si dveře nejdřív přitáhla k sobě. Teprve pak šlo s klíčem otočit. Když jsem si otevřela a chystala se vstoupit do svého nového domova, zadržela jsem dech. Obrnila jsem se proti tomu, jak to tam bude páchnout.
Rozsvítila jsem a rozhlédla se kolem. Pak jsem pomalu vypustila dech z plic. Nebylo tady toho moc, co by mohlo páchnout, což bylo současně dobře i špatně.
V obývacím pokoji stál gauč, a to bylo doslova všechno. Obývák byl malý, kuchyňka ještě menší, jídelna žádná. A ložnice taky ne. Byla to garsonka s jedinou další místnůstkou, koupelnou se záchodem. Tak mrňavou, že se záchodová mísa dotýkala vany.
Byla to příšerná díra. Padesát metrů čtverečních absolutní špeluňky, ale pro mě to byl pokrok. Od desetimetrové cely s jednou spolubydlící přes probační dům se šesti spolubydlícími až k padesátimetrové garsonce, kterou mám jen pro sebe.
V šestadvaceti letech jsem poprvé měla oficiálně bydlet někde sama. Bylo to zároveň děsivé i osvobozující.
Netušila jsem, jestli si tenhle byt budu moct dovolit i za měsíc, ale budu se snažit. I kdyby to mělo znamenat, že zkusím požádat o každé volné místo, na které narazím.
Mít vlastní byt mi snad pomůže, až budu předkládat žádost soudu. Jako důkaz toho, jak jsem teď soběstačná. I když mě ta soběstačnost může stát hodně.
Kotě chtělo dolů, a tak jsem ho postavila na podlahu pokoje. Obešlo to tam a žalostně mňoukalo steskem po tom, co zřejmě opustilo o patro níž. Bodlo mě na prsou, když jsem tu chudinku sledovala, jak očichává kouty a hledá cestu pryč, zpátky domů. K mámě a sourozencům.
S tím zrzavým, černě žíhaným kožíškem vypadalo trochu jako čmelák, nebo jako by mělo halloweenský kostým.
„Tak jak ti budeme říkat?“
Věděla jsem, že nejspíš bude ještě pár dní bezejmenné. Beru pojmenování hodně vážně. Když jsem to dělala naposledy, věnovala jsem se tomu zodpovědněji než čemukoli v životě předtím. Možná proto, že jsem skoro celé těhotenství proseděla v cele a přemýšlet o jménech pro dítě bylo to jediné, co se tam dalo dělat.
Colleen Hooverová
Nakonec jsem se rozhodla pro Diem, protože jsem věděla, že sotva mě propustí, vydám se sem a udělám všechno na světě pro to, abych ji našla.
A tak jsem tady.
Carpe Diem.
KAPITOLA DRUHÁ
Ledger
Zajížděl jsem s náklaďákem do zadní uličky za barem, když jsem si všimnul, že mám na nehtech pravé ruky pořád ještě lak. Do hajzlu. Zapomněl jsem, že jsem si včera hrál se čtyřleťačkou na princezny.
Aspoň že mi ta purpurová barva ladila s pracovní košilí.
Když jsem vystupoval z auta, Roman zrovna vyhazoval pytle odpadků do popelnice. Uviděl dárkovou taštičku v mé ruce, a jelikož věděl, že to je pro něj, natáhl se po ní. „Můžu hádat? Hrnek na kafe?“ Nakoukl dovnitř.
Byl to hrníček. Jako vždycky.
Nepoděkoval mi. Nikdy mi neděkuje.
A nikdy jsme nemluvili o tom, co ty hrnky symbolizují: střízlivost. Kupoval jsem mu jeden každý pátek. Tohle byl devadesátý šestý hrnek, který ode mě dostal.
Asi bych s tím měl přestat, protože v jeho bytě není pro samé hrnky k hnutí, jenže už jsem zašel moc daleko, než abych to teď vzdal. Roman abstinoval skoro sto týdnů a já měl pro něj připravený hrníček ke stému výročí. S Denver Broncos, jeho oblíbeným týmem.
Vzpomínky na něj
Roman ukázal k zadním dveřím baru. „Jsou tam dva, co otravujou ostatní zákazníky. Radši na ně dávej bacha.“
To bylo divné. Takhle brzo večer normálně mezi hosty žádné výtržníky nemíváme. Ještě nebylo ani šest. „Kde sedí?“
„Vedle jukeboxu.“ Pohled mu padl na mou ruku. „Pěkný nehty, kámo.“
„Že jo?“ Zvedl jsem ruku a zakmital prsty. „Na čtyřletou dělá dobrou manikúru.“
Otevřel jsem dveře baru a uslyšel z reproduktorů, jak skupina Ugly Kid Joe przní mou oblíbenou rockovou písničku.
To snad ne.
Prošel jsem kuchyní do baru a okamžitě je uviděl. Nakláněli se nad jukeboxem. Tiše jsem se vydal k nim a zjistil, že ona mačká pořád za sebou čtyři stejná čísla. Podíval jsem se přes jejich ramena na obrazovku a zjistil, že se oba hihňají jako potměšilé děti. „Cat’s in the Craddle“ se měla přehrávat ještě šestatřicetkrát za sebou.
Odkašlal jsem si. „To vám připadá legrační? Nutit mě to poslouchat dokola dalších šest hodin?“
Táta se při zvuku mého hlasu otočil. „Ledgere!“ Přitáhnul si mě k sobě a objal mě. Páchl pivem a olejem. A limetkovou šťávou? Jsou opilí?
Máma se odvrátila od jukeboxu. „To jsme nebyli my. My se to snažíme napravit.“
„No jasně.“ Přitáhnul jsem si ji k sobě a objal ji.
Nikdy mi nedali předem vědět, že přijedou. Prostě se najednou objevili, zůstali den dva, nebo taky tři, a pak zase vyrazili svým obytňákem dál.
Ještě nikdy se ale neobjevili opilí, to byla novinka. Otočil jsem se přes rameno na Romana, který teď stál za barem,
a ukázal na svoje rodiče. „To máš na svědomí ty, nebo sem už takhle přišli?“
Pokrčil rameny. „Tak trochu obojí.“
„Máme výročí,“ sdělila mi máma. „Oslavujeme.“
„Doufám, že jste v tomhle stavu neřídili.“
„Ne,“ odpověděl táta. „Naše auto i obytňák jsou v servisu na pravidelný kontrole, tak jsme si vzali Lyft.“ Poplácal mě po tváři. „Chtěli jsme tě vidět, jenže už tady na tebe čekáme dvě hodiny a teď musíme jít, protože máme hlad.“
„Proto mi máte dát vědět předem, že přijedete. Mám svůj život.“
„Víš, že máme výročí?“ zeptal se táta.
„Vypadlo mi to. Promiň.“
„Co jsem říkal?“ Obrátil se na matku. „Zaplať, Robin.“
Máma sáhla do kapsy a podala mu desetidolarovku.
Sázeli se skoro o všechno. O to, s kým zrovna chodím. Jaké dovolené s nimi si pamatuju. O výsledky všech fotbalových zápasů, ve kterých jsem kdy hrál. Byl jsem si skoro jistý, že si prostě jen léta vyměňují stejnou desetidolarovku.
Táta ke mně zvednul prázdnou sklenici. „Ještě jednou, barmane.“
Sklenici jsem si vzal. „Co takhle vodu s ledem?“ Vydal jsem se za bar.
Zrovna jsem do dvou sklínek natáčel vodu, když dovnitř vešla dívka. Vypadala trochu ztraceně. Rozhlédla se kolem, jako by tu nikdy nebyla, a když si všimla prázdného rohu na druhém konci barového pultu, zamířila tam.
Sledoval jsem ji celou dobu, co šla přes místnost. Sledoval jsem ji tak upřeně, až jsem přelil a voda byla všude. Popadl jsem utěrku a začal po sobě ten nepořádek uklízet. Když jsem
Colleen Hooverová
Vzpomínky na něj
se podíval na mámu, pozorovala tu holku. Pak se podívala na mě a zase na příchozí.
Do háje. Snad se nebude snažit dávat mě s ní dohromady. Je to host, to se vůbec nehodí. Máma se mi často pokoušela dělat dohazovačku, když byla střízlivá, takže jsem si neuměl představit, jak moc urputná by mohla být po pár skleničkách.
Potřeboval jsem odsud naše vypakovat.
Donesl jsem jim vodu a strčil mámě svou kreditní kartu. „Běžte do Jake’s Steakhouse a dejte si tam večeři na mě. Jděte pěšky, ať cestou vystřízlivíte.“
„Ty jsi tak milý.“ Máma se dramaticky chytila za srdce a podívala se na tátu. „Benji, ten se nám ale povedl. Pojď, půjdeme oslavit úspěchy naší výchovy s jeho kreditkou.“
„Jo, povedl se nám,“ souhlasil táta. „Měli bychom mít víc dětí.“
„Menopauza, zlato. Pamatuješ, jak jsem tě rok nenáviděla?“ Máma si vzala kabelku a oba se vydali pryč se sklenicemi vody v rukou.
„Měli bychom si dát rib eye steaky, když to platí,“ mumlal táta cestou.
Vydechl jsem ulehčením a vrátil se k baru. Dívka seděla tiše na jeho konci a psala si něco do zápisníku. Roman teď za pultem nebyl, takže jsem tušil, že si od ní zatím ještě nevzal objednávku.
Bude mi potěšením se toho ujmout.
„Co si dáte?“ zeptal jsem se.
„Neperlivou vodu a dietní kolu, prosím.“ Ani se na mě nepodívala, takže jsem se vydal pro její pití. Když jsem se vrátil, pořád si něco psala. Pokusil jsem se zahlédnout co, ale zavřela blok a zvedla ke mně oči. „Děku–“ zarazila se uprostřed slova, ale vzápětí zamumlala „–ju“ a strčila si brčko mezi zuby.
Připadalo mi, že zrudla.
Chtěl jsem se jí začít vyptávat, jak se jmenuje a odkud je, ale léta v roli majitele baru mě naučila, že klást otázky osamělým lidem v podniku vede k rozhovorům, ze kterých se pak jen těžko vysekávám.
Jenže většina lidí, co se tady objeví, mě neupoutá zdaleka tak jako ona.
Ukázal jsem na dvě skleničky, které si objednala. „Čekáte někoho?“
Přitáhla si je obě k sobě. „Ne, jen mám žízeň.“ Opřela se o opěradlo stoličky, přitáhla si zápisník blíž a zase se soustředila jen na něj.
Došlo mi to. Přešel jsem k druhému konci pultu, abych jí dopřál soukromí.
Roman vyšel z kuchyně a kývl hlavou jejím směrem.
„Kdo je to?“
„Nevím, ale nemá snubní prsten, takže to nebude tvůj typ.“
„Děsně vtipný.“
Colleen Hooverová
KAPITOLA TŘETÍ
Kenna
Milý Scotty, z toho starého knihkupectví udělali bar. No věřil bys tomu?
Zajímalo by mě, kam se poděla ta pohovka, na který jsme tady každou neděli sedávali.
Vážně, jako by celé tohle město bylo jedna velká hrací plocha Monopolů, a po tom, co jsi umřel, z ní někdo všechny figurky vzal a pomíchal.
Nic nezůstalo stejné. Nic mi nepřipadá známé. Poslední dvě hodiny jsem chodila po centru a snažila se to všechno vstřebat. Šla jsem do samoobsluhy, když jsem zahlídla lavičku, na které jsme vždycky lízali zmrzlinu. Posadila jsem se na ni a lidi po mně pokukovali.
Všichni tady vypadají tak bezstarostně. Prostě si chodí po ulicích, jako by jejich svět nebyl vzhůru nohama… jako by nemohli spadnout z chodníku do oblohy. Prostě jen chodí z místa na místo a nevšímají si matek, co se procházejí se svými dcerami.
Colleen Hooverová
Asi jsem neměla chodit do baru, zvlášť ne první večer po návratu sem. Ne snad že bych měla problém s alkoholem. Ta jediná příšerná noc byla výjimka. Jenže rozhodně nestojím o to, aby se tví rodiče dozvěděli, že jsem se dřív než k nim vydala do baru.
Ale já myslela, že je to pořád knihkupectví, kde si můžeš dát kafe. Takže jsem byla zklamaná, když jsem vešla dovnitř, protože jsem za sebou měla tu dlouhou jízdu autobusem a pak taxíkem. Doufala jsem ve víc kofeinu, než kolik může nabídnout dietní kola.
Ale možná tady v baru dělají kávu. Zatím jsem se na to nezeptala.
Asi bych ti to neměla říkat a slibuju, že ti všechno vysvětlím, než tenhle dopis skončí, ale jednou jsem políbila vězeňského dozorce.
Přistihli nás a přeložili ho jinam, a já se cítila provinile, že měl kvůli našemu polibku takové potíže. Jenže on se mnou mluvil, jako bych byla člověk, ne číslo, a sice mě nepřitahoval, ale věděla jsem, že já přitahuju jeho. Takže když se ke mně naklonil, aby mě políbil, začala jsem ho líbat taky. Chtěla jsem mu tak poděkovat a myslím, že to věděl, že mu to nevadilo. To bylo už dva roky od chvíle, kdy ses mě naposledy dotkl, takže když mě ten kluk přitiskl ke zdi a chytil za pas, myslela jsem, že budu cítit víc.
Je to smutné, ale necítila jsem.
Mluvím o tom jen proto, že chutnal jako kafe. Ale ne to hnusné, co se dává vězňům. Chutnal jako drahá káva za osm dolarů ze Starbucksu, s karamelem a šlehačkou a třešní. Proto jsem se s ním tak dlouho líbala. Ne protože by se mi to líbilo, nebo on, nebo jeho
ruce na mém pasu, ale protože se mi stýskalo po drahé ochucené kávě.
A po tobě. Stýská se mi po drahé kávě a po tobě.
S láskou
Kenna O
„Dáte si ještě?“ zeptal se barman. Měl paže potetované po celé délce až pod krátké rukávy košile. Košile v temně purpurové barvě, jakou ve vězení moc nevidíte.
Když jsem tam byla, nikdy mě to nenapadlo, ale vězení je pusté a bezbarvé místo a po nějaké době tam úplně zapomenete, jak vypadají stromy na podzim.
„Máte kafe?“ zeptala jsem se.
„Jistě. Se smetanou? Cukr?“
„Máte karamel? A šlehačku?“
Přehodil si hadr přes rameno. „To si pište. Sójovou, mandlovou, odtučněnou, klasickou…“ „Klasickou.“
Mladík se zasmál. „Dělám si srandu. Tohle je bar. Mám čtyři hodiny starý kafe v konvici a můžete ho mít se smetanou, s cukrem nebo bez, jen černý.“
Barva jeho košile a to, jak podtrhovala odstín jeho pleti, mi už najednou nic neříkaly. Debil. „Prostě mi nějaký přineste,“ zamumlala jsem.
Vydal se pro vězeňskou kávu. Dívala jsem se, jak otevírá víko konvice a čichá k jejímu obsahu. Ušklíbnul se a vylil ho do dřezu. Nalil do nádržky překapávače vodu, natočil jednomu chlápkovi pivo a spustil kávovar, než se vydal zinkasovat jakýsi stůl. Celou dobu se usmíval. Jen tak akorát, ne moc.
Colleen Hooverová
Ještě jsem neviděla, aby se někdo pohyboval tak plavně, jako by měl sedm rukou a tři mozky a všechny používal najednou. Je fascinující sledovat někoho, kdo je dobrý v tom, co dělá. Já jsem nevěděla, jestli jsem v něčem dobrá. Jestli je na světě něco, co bych mohla dělat a vypadat při tom takhle nenuceně.
Existovaly věci, ve kterých jsem chtěla být dobrá. Chtěla jsem být dobrá matka. Pro své budoucí děti, ale hlavně pro svou dceru, kterou jsem už na tenhle svět přivedla. Chtěla jsem mít zahrádku, kam bych mohla něco zasázet. Rostliny, které budou prospívat, nezahynou. Chtěla bych se naučit mluvit s lidmi tak, abych vzápětí netoužila odvolat každé slovo, co mi přejde přes rty. Chtěla bych něco cítit, když mě muž sevře v pase. Chtěla bych dobře zvládat život. Chtěla bych to dělat nenuceně, jenže do téhle chvíle jsem spíš všechny stránky svého života pomotala tak, že se v nich skoro nedalo vyznat.
Když byla káva hotová, barman se ke mně vrátil. Když mi naléval tekutinu do hrníčku, podívala jsem se na něj a poprvé doopravdy vnímala, co mám před sebou. Byl hezký tím způsobem, kterému by se holka, co chce zabojovat o svěření dcery do své péče, měla radši vyhýbat. Měl oči, co už v životě něco viděly, a ruce, co už rozdaly pár ran.
Vlasy měl stejně hladké jako pohyby. Dlouhé temné pramínky mu padaly do očí a pohybovaly se tím směrem, kterým zrovna natočil hlavu. Nesahal si na ně, neudělal to ani jednou za celou dobu, co jsem tam seděla. Prostě je nechal dělat si, co chtějí, dokud nepohnul hlavou, jen neznatelně, a nedostal je tam, kde je chtěl mít sám. Byly to husté, vstřícné vlasy, vlasy, které jako by v sobě chtěly cítit moje ruce.
Hrníček jsem už měla plný, ale kluk zvedl prst. „Momentíček.“ Otevřel miniledničku za sebou a vyndal z ní
Vzpomínky na něj
plnotučné mléko. Nalil trochu do hrníčku, zavřel lednici, otevřel jinou a – překvapení, vyndal šlehačku. Nastříkal mi ji na kávu, sáhl za sebe, a když se jeho ruka zase objevila, držel v ní třešničku, kterou opatrně položil na vrcholek kopce šlehačky. Přistrčil mi hrníček blíž a rozpřáhl ruce, jako by mi právě předvedl kouzlo.
„Karamel nemám,“ připustil. „Ale tohle je to nejlepší, co dokážu udělat, aby to bylo jako v kavárně.“
Nejspíš si myslel, že teď vyhověl rozmaru rozmazlené holky, která je zvyklá pít denně kafe ve Starbucksu. Neměl ponětí, jak dlouho to už bylo, co jsem měla naposledy slušnou kávu. I během těch měsíců v probačním domě jsme byly pořád holky z basy, kterým dávali vězeňské kafe.
Chtělo se mi brečet.
Super. Už brečím.
Sotva se barman začal věnovat někomu na druhém konci pultu, napila jsem se kávy se šlehačkou, zavřela oči a brečela. Brečela jsem nad tím, že život může být tak podělaně krutý a tvrdý a já mu chtěla už tolikrát dát kopačky, jenže chvíle jako tahle mi připomínaly, že štěstí není něco trvalého, čeho v životě dosáhneme, že je to prostě jen něco, co se tu a tam objeví. Někdy v miniaturních dávkách, které ale stačí na to, aby nás udržely na nohou.
KAPITOLA ČTVRTÁ
Ledger
Vím, co mám dělat, když brečí dítě, ale nevím, co mám dělat, když brečí dospělá ženská. Zůstal jsem od ní co nejdál celou dobu, co pila kafe.
Od chvíle, kdy sem před hodinou vešla, jsem se toho o ní moc nedozvěděl, ale jedno jsem věděl jistě: nepřišla se sem s někým seznámit. Přišla sem hledat samotu. Během té hodiny k ní přistoupili tři lidé, a ona vždycky jen zvedla ruku a zahnala je, aniž s někým z nich vůbec navázala oční kontakt.
Popíjela kávu mlčky. Bylo teprve sedm, takže třeba se zatím jen chystá na to, až přejde k něčemu tvrdšímu. Doufal jsem ale, že ne. Zajímalo mě to, že si přišla dát k nám do baru pití, které jinak skoro nepodáváme, a odhánět od sebe muže, na které se předtím ani nepodívala.
S Romanem děláme v baru sami, než dorazí Mary Anne a Razi. V podniku ale začínalo být rušno, takže jsem té dívce nemohl věnovat tolik pozornosti, kolik bych rád… což byla veškerá má pozornost. Dával jsem si pozor, abych se pohyboval po celé místnosti rovnoměrně. Aby to nevypadalo, že až moc často mířím do jejího kouta.
Vzpomínky na něj
Když dopila kafe, chtěl jsem se jí zeptat, jestli si dá ještě jedno, ale nešel jsem k ní hned. Nechal jsem ji sedět dobrých deset minut nad prázdným hrníčkem. Možná i čtvrt hodiny.
Mezitím jsem po ní nenápadně střílel pohledy. Její obličej byl jako obrázek. Přál jsem si, aby visel někde v galerii, abych před ním mohl stát a dívat se na něj, jak dlouho budu chtít.
Místo toho jsem si jen kradl pohledy a obdivoval, jak stejné části lidských obličejů, které jsou k vidění všude na světě, vypadají zrovna na ní tak dokonale sjednocené a lepší.
Lidi jen zřídka chodí zahájit večer v našem baru tak civilně oblečení, ale ona nebyla nijak vyparáděná. Na sobě měla vybledlé tričko s logem Mountain Dew a džíny, ale zelená barva trička podtrhovala zelenou jejích očí tak, jako by si ta dívka dala na hledání správného odstínu obzvlášť záležet. Byl jsem si ovšem naprosto jistý, že na nic takového vůbec nemyslela. Vlasy měla zrzavě hnědé. Husté, všude stejně barevné a stejně dlouhé, zastřižené pod bradou. Tu a tam si jimi projížděla rukou, a když to udělala, pokaždé vypadala, jako by se chtěla schoulit do sebe. A když jsem to uviděl, pokaždé se mi chtělo přejít k ní, zvednout jí bradu a obejmout ji.
Jaký je její příběh?
Nechtěl jsem to vědět.
Nepotřeboval jsem to vědět.
Nechodím s dívkami, které poznám v baru. Dvakrát jsem to pravidlo porušil, a dvakrát to dopadlo špatně.
A pak, na téhle bylo něco, co mě děsilo. Nedokázal jsem přesně popsat co, ale kdykoli jsem s ní mluvil, hlas jako by mi uvízl v hrudi. Ne že by mě tak uchvátila, spíš jako by se mě mozek snažil varovat, abych se s ní nevybavoval.
Červený praporek! Nebezpečí! Zákaz!
Ale proč?
Když jsem se natáhl pro hrníček, setkali jsme se pohledem. Na nikoho jiného se celý večer nepodívala, jen na mě. Možná by mi to mělo lichotit, ale spíš mě to zneklidnilo.
Hrál jsem profesionálně fotbal, provozuju bar, a bojím se pohledu z očí do očí s hezkou dívkou? Měl bych si to dát do profilu na Tinder. Hrál jsem za Broncos. Mám bar. Bojím se očního kontaktu.
„Co teď?“ zeptal jsem se.
„Víno. Bílé.“
Je těžké vlastnit bar a zůstávat střízlivý. Chtěl jsem, aby byli střízliví všichni, ale taky jsem potřeboval zákazníky. Nalil jsem jí víno a postavil sklenici před ni.
Zůstal jsem poblíž a předstíral, že utírám dosucha skleničky, které byly suché už od včerejška. Díval jsem se, jak se jí v krku pomalu pohybuje ohryzek, když na vinnou sklenku zírala, jako by si nebyla jistá. Okamžik zaváhání, nebo snad lítosti, ve mně probudil podezření, že má možná problém s alkoholem. Vždycky jsem dokázal poznat, když se lidé při pohledu na sklenici rozhodli zahodit svou pracně vydobytou střízlivost.
Pití stresuje jen alkoholiky.
Jenže ona se nenapila. Nebo ne vína. Pomalu usrkávala vodu, až byla sklenice prázdná. Sáhl jsem po její sklínce ve stejné chvíli jako ona.
Když se naše prsty dotkly, cítil jsem, jako by mi v hrudi uvízlo něco víc než hlas. Možná srdce, které se na chvíli rozbušilo rychleji. Nebo se mi tam chystala vybuchnout sopka. Ucukla před mými prsty a stáhla ruku do klína. Vzal jsem jí prázdnou skleničku od vody a tu plnou s vínem taky. Ani nezvedla oči, aby se mě zeptala, proč to dělám. Vzdychla
Colleen Hooverová
Vzpomínky na něj
si, jako by se jí ulevilo, že už tam víno nevidí. Proč si ho vůbec objednávala?
Dolil jsem jí vodu, a když se nedívala, vylil jsem víno do dřezu a sklenici vypláchl.
Chvíli vodu upíjela, ale už se na mě nekoukala. Možná jsem se jí dotkl.
Roman si všiml, že na ni zírám. Opřel se loktem o pult a nadhodil: „Rozvod nebo smrt?“
Roman vždycky rád hádal, proč sem někdo přijde sám a vypadá trochu mimo. Nezdálo se, že by se ta neznámá právě rozvedla. To ženy většinou oslavují tím, že přijdou do baru s partou a s šerpou, na které je napsáno Exmanželka.
Tahle vypadala smutně, ale ne jako by truchlila.
„Podle mě rozvod,“ mínil Roman.
Nereagoval jsem na to. Nepřipadalo mi správné hádat, co zlého prožila, protože jsem doufal, že ani rozvod, ani smrt, a dokonce ani špatný den. Přál jsem jí jen samé dobré věci, protože to vypadalo, že nic dobrého ji nepotkalo už hodně, hodně dlouho.
Přestal jsem po ní pokukovat, když jsem obsluhoval jiné zákazníky. Dělal jsem to proto, abych jí dopřál soukromí, jenže ona toho využila, aby položila peníze na bar a vytratila se.
Zadíval jsem se na prázdnou stoličku, která po ní zbyla, a na desetidolarovou bankovku, kterou tam nechala jako spropitné. Byla pryč a já ani nevěděl, jak se jmenuje, nevyslechl jsem si její příběh a netušil jsem, jestli ji ještě někdy uvidím. A tak jsem oběhl bar a vystartoval ke dveřím, v nichž před chvílí zmizela.
Když jsem vyšel ven, obloha byla v jednom ohni. Zastínil jsem si dlaní oči. Už jsem zapomněl, jak oslepující je světlo, když člověk vyjde z baru před setměním.
Otočila se ke mně právě ve chvíli, kdy jsem ji uviděl. Byla ode mě asi deset kroků. Nemusela si stínit oči, protože měla slunce v zádech, zalévalo jí hlavu, jako by kolem ní měla svatozář.
„Nechala jsem peníze na baru,“ ozvala se.
„Já vím.“
Chvíli jsme se navzájem mlčky pozorovali. Nevěděl jsem, co říct. Jen jsem tam stál jako idiot.
„Tak co je?“
„Nic,“ odpověděl jsem. Okamžitě jsem zalitoval a přál si, abych místo toho řekl: Všechno.
Zírala na mě. Nikdy to nedělám, neměl bych to dělat, ale věděl jsem, že jestli ji nechám odejít, budu na ni pořád myslet. Na tu smutnou dívku, která mi nechala deset dolarů spropitného, i když jsem měl pocit, že si nemůže dovolit dát mi ani cent.
„Měla by ses vrátit v jedenáct.“ Nedal jsem jí šanci odmítnout nebo mi vysvětlit, proč nemůže. Zašel jsem zpátky do baru s nadějí, že v ní můj návrh vzbudí dost zvědavosti na to, aby se později večer opravdu ukázala.
