1. KAPITOLA CHARLOTTE
Někdo by mohl říct, že vedu dvojí život
Nikdy si to nerozdávej v autě s fotbalisty.
Tohle mi vždycky radila moje máma.
Fajn, je to lež. Máma to nikdy neřekla. Ale můžu s naprostou jistotou říct, že by máma rozhodně neschvalovala, co se právě teď chystám udělat.
Nebo spíš s kým.
Isaac Grant je dvoumetrový, svalnatý a sotva se vejde na přední sedadlo svého vozu. Sportovního, jak jinak. Je to stříbrné Porsche 911, a když jsem zajela na parkoviště za hastingským domovem pro důchodce a všimla si ho tam, musela jsem si olíznout rty. To auto je tak sexy, až se z toho chvěju.
Nebo se možná chvěju kvůli Isaacovi – vzhledem k tomu, že mi svým jazykem právě prozkoumává ústa a zkušeně škádlí ten můj. Líbat tedy umí. A přitom ve mně pohybuje prsty. I tohle mu jde. Dva z nich ohne, když nahmatá to citlivé místečko ve mně, a výsledkem je příliv rozkoše, z níž v sobě jeho ruku pevně sevřu.
„Hmm, zlato,“ zasténá mi do rtů. „Nemůžu se dočkat, až
takhle zmáčkneš mýho ptáka.“
Projede mnou výboj touhy. Strašně mě vzrušuje, když kluk takhle mluví. Moje vnitřní svaly se opravdu po jeho hříšných slovech stáhnou, jako by se snažily ve mně jeho prsty uvěznit.
Isaac znovu přidušeně zasténá touhou. Beze studu se o něj třu, nezdá se však, že by mu můj nedostatek sebeovládání vadil.
Začne mě líbat na krk. Naskočí mi husí kůže, po níž mě zamrazí, když ho ucítím na stehně. Dlouhý, tvrdý, zdánlivě nekonečný hrbol, který potvrzuje teorii mé nejlepší kamarádky
Faith, že velikost mužských rukou je v přímé úměře k velikosti jeho péra.
Když už je řeč o Faith, od bouřlivého orgasmu mě dělí zhruba deset vteřin, když opar ztěžklých vzdechů na předním sedadle prořízne její vyzvánění.
„Sakra,“ zanadávám a moje boky znehybní.
„Nezvedej to,“ zamumlá Isaac.
„Musím.“
S obrovskou lítostí se nakloním k sedadlu spolujezdce, na kterém jsem si nechala mobil.
Faith Griersonová je jediná, kdo ví, kde se právě teď nacházím. Jediná, komu jsem řekla o těchhle tajných dostaveníčkách, která si občas domlouvám. Jistě, mohla jsem se dneska sejít s Isaacem, aniž bych o tom řekla živé duši, rozhodně bych si tím ušetřila dobrosrdečné rýpance, na něž se můžu později od své kamarádky těšit, ale pro případ, že se z hvězdného obránce fotbalového týmu vyvrbí vrah, je lepší, když Faith ví, kde jsem. Nebude mě soudit.
„Neee,“ postěžuje si Isaac, když sevřu mobil v ruce.
„Promiň, ale možná je to naléhavé.“ Přiložím si mobil k uchu. „Čau, co se děje?“
„Omlouvám se za vyrušení, ale prý se dneska koná schůze k prezidentskému galavečeru.“
„Ne, to je až zítra.“
„No, víš, Charlotte,“ odpoví Faith se svou typickou suchou dikcí. „ Já vím, že to je zítra, ty víš, že to je zítra, ale víš, kdo neví, že to je až zítra, a rozhodl se přesvědčit celý barák, že jsme si to špatně zapamatovaly my?“
„Zatracená Agatha,“ zabručím.
„Zatracená Agatha,“ přisvědčí. V uchu mě zalechtá její smích. „Řekla jsem jí, že jsi na cestě, tak bys to tam měla radši rychle ukončit, jestli zítra nechceš poslouchat dvouhodinový proslov na téma své neschopnosti.“
„Uch. Hned jsem tam. Díky za echo.“
Ukončím hovor a tiše zakleju. Agatha Buckley-Ellisová tyhle kousky předvádí s železnou pravidelností. Prezidentka pobočky Delty Pí při Briarově univerzitě není schopná uznat, kdy se mýlí nebo že udělala chybu. Místo toho se do toho zahrabává tak hluboko, až se divím, že se dávno neprohrabala až do Číny.
Porada se měla na sto procent a bez nejmenších pochybností konat zítra. Můj diář není Divoký západ – nedostane se do něj nic bez řádného potvrzení. Asi bych se tím neměla moc vytahovat, ale jak jde o můj diář, jsem puntičkářka na hranici psychopatie.
Navíc se naše porady nikdy nekonají v pátek večer. Všichni vědí, že Agatina pravá ruka Sherise chodí v pátek večer do hastingského kadeřnictví na přebarvení šedin. Sherise tvrdí, že v desáté třídě začala šedivět na spáncích – prý v její rodině ženy začínají šedivět velice brzy –, ovšem s Faith si myslíme, že za to může Agatha. Prezidentka našeho sesterstva je schopná působit lidem nepředstavitelný stres.
„Mrzí mě to,“ povím Isaacovi, „ale úplně jsem zapomněla na jednu důležitou schůzku.“
„To seš nějaká vysoko postavená byznysmenka, nebo co?“
„Ne, ale jsem ve výkonné radě Delty Pí, takže jsem tam potřeba.“
Zůstane na mě zírat. Letmý pohyb směrem dolů mi prozradí, že erekce mu ochabuje, ačkoli i napůl tvrdá je opravdu působivá.
„Všechno v pořádku?“ zeptám se, když mu slezu z klína. Ani sedadlo spolujezdce nenabízí příliš volného místa, přesto se mi podaří navléknout si bílé krajkové kalhotky a uhladit si skládanou sukni.
Fotbalista na sousedním sedadle na mě zůstane zírat. „Potřebuju, abys ke mně byla upřímná.“
„Dobře?“ Prsty si prohrábnu vlasy a zastrčím si je za ucho.
„Odpuzuju tě?“
„Co prosím?“
„Odpuzuju tě?“ zopakuje skrz zaťaté zuby. Na předloktí mu vystoupnou žíly, když si promne kořen nosu. Očividně ho to hodně trápí.
„Isaacu… ještě před chvílí jsi měl ve mně prsty,“ připomenu mu.
„Ano, a teď zdrháš. To proto, že jsem tě neudělal?“
Panebože. Vím, že smích je v této situaci nevhodná reakce, ale ovládnout se je pro mě pořád těžší. Bublá mi v hrdle a dere se ven.
„Je to tak?“ zeptá se.
„Ne,“ prohlásím co nejdůrazněji, abych ho o tom ujistila.
„Ještě pár vteřin a udělala bych se. Přísahám.“
„Vážně?“
„Smrtelně. Jenom jsem zapomněla, že mám dneska večer schůzi sesterstva.“
Jako bych vůbec nic neřekla, prohlásí: „Nejsem snad žádoucí?“
Zůstanu na něj zírat. „Jsi Isaac Grant.“
„Jo, no, to jsem si myslel. Obvykle se mi daří holky balit, ani se o to nemusím snažit. Vejdu do místnosti a hned se na mě
lepí tak pět tisíc holek, co se mnou chtějí jít domů, ale teď
mě najednou jedna z nich nechce? Najednou je ta holka jako: Počkat, ty se mnou flirtuješ? Sorry, ale už něco mám, pa a měj se.“ Pobouřeně zasténá. „Vždyť jsem Isaac Grant!“
„Ach jo, broučku, někdo ti řekl něco, kvůli čemu pochybuješ o tom, kdo jsi?“
„Ne.“
Viditelně lže. Ten příklad, který řekl, byl až velice konkrétní.
Natáhnu se přes středový panel a poplácám ho po obrovském bicepsu. „Ať už ti to řekla kterákoli, za to trápení ti nestojí.“ Ukážu na jeho širokou, svalnatou postavu. „Jsi bůh.
Tvoje tělo je…“ Na okamžik se mi zastřou oči a bezděčně se k němu nakloním, jako bych ho chtěla políbit, než si uvědomím, co to dělám, a vzpamatuju se. „Věř mi. Jsi nádherný.
A víš, co s prsty. Na tu holku kašli.“
Z jeho úsměvu sálá naděje. „Mám zapomenout i na tebe?“
„Cože?“
„To jsi mi včera řekla venku před Kafincem, ne? Že se dneska sejdeme a pak zapomeneme, že k tomu kdy došlo.“
„Že budeme předstírat, že k tomu nikdy nedošlo,“ opravím ho.
Říkám to všem klukům, s kterými si to chystám rozdat. Pokud se někde v kampusu potkáme, budeme předstírat, že se neznáme. Nepotřebuju, aby se za mnou, zrovna když budu se svými upjatými sestrami z Delty Pí, táhl dav okouzlených kluků, kteří by pěli ódy na naši jednorázovku.
Ačkoli abych byla upřímná, ten poslední, s kým jsem čekala, že si domluvím sex na jednu noc, byl zrovna Isaac Grant. Když se mnou začal včera flirtovat v univerzitní kavárně, chtěla jsem ho poslat do háje. Místo toho si mě získal. Pořád nechápu, jak to udělal. Ten kluk rozhodně má osobního kouzla na rozdávání.
„Technicky vzato se tohle jako správný pich… teda spich nepočítá,“ oznámí a zakmitá obočím. „Protože jsme se ani jeden neudělal.“
„To je fakt, ale dneska jsem měla jediný volný večer na příštích několik týdnů, takže…“ Nakloním se k němu a políbím ho na tvář. „Pokračování příště. A když ne, ráda jsem tě poznala. Ale teď už fakt musím jít.“
„Dobře dojeď,“ popřeje mi.
„Díky.“
Vystoupím z jeho porsche a vyrazím k omlácenému sedanu, kterého jsem dostala od své sestry Avy, když před čtyřmi lety promovala na Briaru. Na této univerzitě studovali všichni v naší rodině. Moje máma byla členkou Delty Pí. Právě proto jsem neměla na vybranou a musela se do tohoto sesterstva také hned v prváku přihlásit. Být to na mně, na nějaká sesterstva se úplně vykašlu. Nebo bych si aspoň vybrala takové, kde je větší zábava. Místo toho se teď musím vrátit z Hastingsu co nejrychleji domů, protože naše prezidentka je diktátorka.
Hastings se nachází jen deset minut autem od Briaru. Je to typické novoanglické městečko s idylickou hlavní ulicí, obchůdky všeho druhu a historickým náměstím. S Isaacem jsme se dneska sešli za domovem důchodců, protože po čtvrté odpoledne se jeho parkoviště mění na město duchů a bistro obsadí hejno hastingských seniorů na brzkou večeři. Isaac bydlí kousek odtud v jedné z ulic lemovaných stromy, ale do domu, který obývá s dalšími třemi fotbalisty, se mi nechtělo, protože nestojím o pozornost.
Někdo by mohl říct, že vedu dvojí život.
Fajn. Tak to říká Faith.
Ale moje nejlepší kamarádka má pravdu jen napůl. Nevedu dvojí život, jen si extrémně chráním soukromí. Ráda se věnuju jistým aktivitám a ocitám se v určitých riskantních situacích, které neodpovídají zdání, jež bych měla budit.
Pro svou rodinu jsem tvrdě pracující a zodpovědná Charlotte. Jsem jejich dokonalá dcera a milovaná sestra.
Pro své sestry z Delty Pí jsem dcerou jedné z vážených členek, silná, ale ostýchavá, sebevědomá, avšak cudná.
Mám se starat o to, aby na mě byli mí rodiče pyšní, a pro své sestry v prvním ročníku mám představovat vzor. A mám takový pocit, že ojíždět na opuštěném parkovišti sexy fotbalistu není vzor hodný následování.
Když na to ale přijde, prostě nesnáším, když musím někoho zklamat. Už jen z té představy dostávám kopřivku. Takže pokud se chci vyhnout zničujícímu pocitu, že jsem v očích svých rodičů a přátel živoucí zklamání, je životně důležité, abych udržela své ne zrovna úctyhodné volnočasové aktivity pod pokličkou.
Co nejrychleji se vrátím do Briaru, kde po odbočení na širší ulice, jež tvoří Řeckou čtvrť, zpomalím. Členové většiny místních bratrstev a sesterstev mohou parkovat leda tak na ulici, ale Delta Pí se nachází na konci ulice, kde má pro vozy svých členek vlastní parkoviště.
Dům Delty Pí je také nepopiratelně z celé Řecké čtvrti ten nejpůsobivější. Jedná se o impozantní třípodlažní sídlo s bílými sloupy před vchodem, jehož celá jedna cihlová zeď zarostla břečťanem. Ten už není zelený, už nepovídá o síle jara a léta, ovšem jeho zhnědlé šlahouny se odmítají pustit cihlového podkladu a dál se paličatě drží zdi.
Z místa spolujezdce vezmu svou tašku s notebookem a vyběhnu široké schody, jež vedou k dvoukřídlým dveřím zdobeným naleštěnými mosaznými klepadly. Klepadla jsou jen na okrasu – dovnitř se dá dostat jedině na kód, jejž je nutné zadat do mnohem modernější klávesnice skeneru zabudovaného do zárubně. Nad vchodovými dveřmi se pyšně lesknou naše ve zlatě vyvedená řecká písmena.
Všechno v Deltě Pí vyzařuje eleganci a exkluzivitu. Nejsme večírkové sesterstvo. Jsme sesterstvo budoucích manželek
senátorů a prvních dam. Někdy v minulých desetiletích se rozhodlo, že bychom i my mohly být političky a podnikatelky, ale hlavně to s tím feminismem nepřehánějte, dámy. Stále se od nás čeká, že se podřídíme patriarchátu. V září nám Agatha nechala přesně tato slova připsat do přísahy věrnosti.
Uch. Úplně ten její blahosklonný hlas slyším. Mám sto chutí se otočit na patě a vrátit se do auta.
Místo toho se zhluboka nadechnu, smířím se s osudem a zadám kód, abych si odemkla dveře. Sotva vstoupím dovnitř, z jídelny ke mně dolehnou hlasité ženské hlasy.
Nemůžu popřít, že bydlet v domě plném holek mi zatíná tipec. Není tu žádné soukromí. Nada. Což znamená nulovou šanci, že bych si sem někdy mohla přivést kluka na noc. Kluci u nás vlastně mají vyloženě zakázaný přístup do vyšších pater domu. Patriarchát nedovoluje, aby tu trávili noc. Žádná z těch hle budoucích ženušek vysoko postavených politiků přece nesmí šukat s nadrženými členy bratrstev a hipsterskými studenty umění. Ani nepořádáme party, leda tak slavnostní večeře, které naše sesterstvo organizuje dvakrát ročně. Myslím tím večeře s křehkými porcelánovými talíři, dodavateli vybraných pochoutek a koktejlovými šaty.
Během poslední takové večeře Faith hrubě porušila pravidla našeho sesterstva, když si nahoru propašovala kluka. Užívali si spolu, než to na ni práskla jedna z Agatiných patolízalek. Faith následně musela předstoupit před výkonnou radu, která měla rozhodnout o jejím trestu za tak hanebný čin.
Coby viceprezidentka pro finance jsem se musela toho únavného rokování zúčastnit. Hlasovala jsem proti tomu, aby měla Faith do své složky zapsáno varování, ale ostatní mě přehlasovaly. Sedím ve výkonné radě, která baží po krvi.
Moje baleríny pleskají o dřevěnou podlahu foyer, zatímco uháním kolem širokého schodiště, jež vede do druhého patra.
Ze stropu visí křišťálový lustr a vrhá na celý prostor stříbřitou záři. Interiér domu je stejně bez poskvrnky jako jeho exteriér. Agatha tu vládne železnou pěstí, takže všechny musíme při úklidu přikládat ruku k dílu.
V jídelně se nachází dlouhý mahagonový stůl, k němuž při formálních večeřích a pravidelných týdenních poradách usedá až třicet členek sesterstva. Nad našimi hlavami svítí další lustry a na opačné straně místnosti se nachází dvoje francouzské dveře, jež vedou na rozlehlou terasu zařízenou proutěným nábytkem. Všechno tu sálá novoanglickým bohatstvím.
Při mém příchodu už všechny sedí u stolu. Naše pobočka má zhruba sto členek, ale bydlí tu jen třicet z nich a nikdy se porad neúčastní více než padesát dívek.
Všechny ke mně stočí zrak. Agatha, naše věhlasná prezidentka, povytáhne dokonale upravené obočí.
„Podívejme, kdo se nás rozhodl poctít svou přítomností.“ Hlas má sladký jako cukrkandl. Je to past.
„Moc se omlouvám,“ povím jí. „Měla jsem to ve svém kalendáři zapsané na zítra.“
Nasadím svůj nejkajícnější úsměv a vyrazím ke svému obvyklému místu vedle naší viceprezidentky Sherise, překrásné černošky s tmavýma, horlivýma očima a rty, jež právě teď křiví znechucením z mé nedochvilnosti. Členky naší výkonné rady berou své postavení velice vážně.
Holky, které nemají žádná místa přidělená – většinou se jedná o nováčky a studentky nižších ročníků –, stojí během těchto schůzí podél zdí jako malé děti na hanbě.
Sotva můj zadek žuchne na židli, skloním se, abych si z brašny vytáhla notebook. Celou dobu cítím, jak mě Agatha propaluje pohledem.
Když vzhlédnu, hlavu má nakloněnou a dívá se na mě, jako bych byla brouk, o němž se rozhoduje, zda ho má rozmáčknout.
„Dochvilnost je klíčovou ctností sester Delty Pí, Charlotte. Zvlášť naší viceprezidentky pro finance, které mámě důvěřovat víc než komukoli jinému.“
Víc než komukoli jinému? Proč? Jsem snad papež?
Jsem tu jenom přes prachy. Každý rok připravuju rozpočet naší pobočky. Hlídám příjmy a výdaje. S trochou štěstí se občas dostanu i k auditu účetních knih, přestože vím, že moji roli v tomhle sesterstvu by mohl vykonávat kdokoli, kdo se vyzná v základní matematice.
Vždyť bych o tu pozici ani nestála a nejspíš bych jim neodkývala ten stereotyp, že „Asiatům jde matika“, nebýt toho, že moje máma tu za svých časů taky byla viceprezidentkou pro finance. Neskutečně si přála, abych i já obsadila místo ve výkonné radě. Tedy ne že by mi to vyloženě řekla , ale věděla jsem, že by pro ni moc znamenalo, kdybych šla v jejích šlépějích, zvlášť když moje starší sestra neprojevila o přihlášku do sesterstva pražádný zájem.
„Beru na vědomí. Odteď si budu svůj diář vést mnohem pečlivěji,“ prohlásím. Faitinu pohledu se vyhnu. Úplně cítím, jak se jí oči pobaveně třpytí.
Agatha mírně přimhouří oči, jako by se snažila zjistit, jestli to myslím sarkasticky. Viditelně ji zklamalo, že si nesypu popel na hlavu mnohem víc, ale celá jídelna čeká, až schůze začne, tak jen přikývne a oznámí: „Dáme se do práce.“
Usedne v čele stolu, položí si spojené ruce na naleštěný stůl a proplete prsty s francouzskou manikúrou. Na krku jí visí perlový náhrdelník.
Jenom Agatha Buckley-Ellisová je schopná si na schůzi vzít perly. Celý její život se točí kolem udržování dokonalé image. V jejím šatníku byste našli oblečení jen od vyhlášených návrhářů, vše dokonale roztříděné podle barev nebo vzorů, a nikdy nevychází ze svého pokoje bez perfektního nalíčení a bezchybně upravených vlasů.
Dnes probíráme prezidentský galavečer, každoroční lednovou slavnost, kterou pořádáme na počest bývalých prezidentek Delty Pí. Za normálních okolností bych Samanthu, naši viceprezidentku pro plánování programu, která dohlíží na organizování všech akcí naší pobočky, přestala vnímat, ale shodou okolností je jednou z čestných hostů letošního galavečera moje máma. Zatímco však Samantha mele o seznamu hostů a potenciálních míst konání, v duchu obracím oči v sloup tak silně, až se bojím, že mi praskne oční sval. Vždycky mluví neskutečně vážným hlasem, jako by se plánování dobročinných akcí a koktejlových večírků rovnalo svým významem operaci mozku.
Celou následující hodinu si zapisuju poznámky a mluvím, jen když se někdo zeptá, zda si to a ono můžeme dovolit. Když porada oficiálně skončí, jsem jedna z prvních, kdo vyskočí ze židle.
Na chodbě mě Faith chytí za ruku a přitáhne si mě k sobě. Tmavé kudrny jí poskakují a do nosu mi zavane jahodová vůně jejího šamponu.
„Prosím tě, řekni mi, že jsi stihla aspoň jeden orgasmus, než jsem vám to překazila,“ zašeptá mi do ucha.
Rozmrzele jí položím hlavu na rameno. „Ne.“
„Omlouvám se. Vyčítám si, že jsem tě musela vyrušit.“
„Ne, to nevadí. Kdybych poradu prošvihla, Agatha by mi to do promoce nedala zapomenout.“
V prostorném foyer si všimnu Blake Loganové, která tu na mě čeká. Zvednu ruku, abych jí mávla, a pohlédnu na Faith. „Potřebuju mluvit s Blake. Chceš zajít ke mně do pokoje a na něco mrknout?“
„Nemůžu. Jdu na kolej Fairview za pár kamarády z jednoho předmětu. Klidně pojď se mnou.“
„Díky, ale nechce se mi zas ven.“
„Pořád platí, že zítra pojedeš za rodinou?“
Přikývnu. „Vyrážím hned ráno.“
Upřeně se na mě zadívá. „A tentokrát jim to povíš.“
„Mám to v plánu,“ prohodím.
V plánu jsem to měla i minulý víkend. Místo toho jsem jela dvě a půl hodiny do Connecticutu, kde jsem na poslední chvíli ztratila odvahu a skutečný důvod své návštěvy jim neprozradila. Jen jsem poobědvala s rodiči a vyrazila zpátky do Briaru.
Pět hodin za volantem kvůli obědu, co trval sotva hodinu. A to si lidi o mně myslí, kdoví jak nejsem inteligentní.
„Jo, no, jestli potřebuješ morální podporu, klidně si mě na tajňáka hoď na hlasitý odposlech a já k tobě vyšlu vlny podpory a povzbuzení,“ slíbí mi Faith.
„Platí.“
Obejme mě na rozloučenou a po jejím odchodu zamířím za Blake. Krásná pihovatá brunetka je letos moje Malá. Vždycky se mi ten titul příčil – je v prváku, ne ve školce. Jenže proti tradici nic nezmůžete. V Deltě Pí se dokonce po přísaze věrnosti koná slavnostní vyhlášení dvojic Velkých–Malých. Je to nechutně přeslazená party plná tematických dárků a důmyslně připraveného procesu odhalení, jako bychom byly nastávající rodiče, kteří se chystají zjistit, jestli třpytky v balonu, jejž se chystají propíchnout, jsou růžové, nebo modré.
Být mentorkou mi nevadí. Letos je mojí povinností dělat jí průvodkyni a rádkyni. Snažíme se scházet jednou týdně, abychom probraly její cíle, ať už akademické, nebo jakékoli jiné. „Ahoj,“ řeknu a na pozdrav jí stisknu paži.
Všimnu si náramku na jejím zápěstí – toho, který jsem jí darovala na party Velkých–Malých. Jsem dojatá, že ho nosí. Hladké modrozelené kameny prý člověku pomáhají objasnit si, co chce, nebo mi to aspoň tvrdila prodavačka v tom holistickém krámku v Hastingsu. Nějak mi to k Blake sedělo, protože mi přiznala, že vůbec netuší, co chce se svým životem dělat.
Doteď si ani nevybrala hlavní obor, což není u prváků nic
divného, ale Agatha velice striktně vyžaduje, aby měly sestry
z Delty Pí jasně daný životní cíl, strukturu a Plán s velkým P.
„Jak ses ten týden měla?“ zeptám se jí.
Blake tu s námi nebydlí – na Briaru musí všichni prváci bydlet na univerzitních kolejích –, ale všechny nové sestry se povinně musí účastnit schůzí. Neúčast se omlouvá, jen pokud jste mrtvé, nebo máte smrt na jazyku.
„Dobře. Chtěla jsem s tebou ale mluvit o přednáškách z rozhlasového vysílání. Možná bychom se mohly sejít v neděli na snídani –“ Náhle sebou trhne a sáhne do kapsy. „Promiň. Vibrace. Lekla jsem se.“
Zakřením se. Vytáhne svůj černý mobil, odemkne ho, protočí panenky a uloží si ho zpátky do kapsy.
„Kdopak píše?“
„Nikdo důležitý. No, někdo, kdo chce být důležitý,“ opraví se. Než se jí na to stihnu vyptat, vrátí se k původnímu tématu. „Co ta nedělní snídaně? Můžu přijít sem, nebo bychom mohly zajít do Carverovy jídelny. Prý je jejich omeleta pecka.“
„Tak půjdeme do Carverky. Mám si vzít s sebou počítač?
Bude třeba sepsat nějaké seznamy?“
Stiskne rty, jako by se snažila potlačit smích. „Abys věděla, trochu mě děsí, že když mluvíš o sepisování seznamů, tváříš se při tom jak při orgasmu.“
„Já vím,“ povzdechnu si. „Pokusím se své vzrušení ovládnout.“
Blake si odfrkne.
„Vyprovodím tě,“ povím jí.
Dojdeme k vchodovým dveřím, právě když se Noelle s Vedou chystají velice nenápadně vyplížit ven.
„Někam jdete?“ zeptám se pobaveně.
Obě se s provinilými výrazy prudce otočí. Všimnu si, že ani jedna z nich na sobě nemá oblečení, které by jim Agatha schválila.
„V Sigmě pořádají party.“ Noelle ztiší hlas a ohlédne se přes rameno, aby si byla jistá, že je naše bachařka z doslechu.
Zajímavá informace: některé prestižní univerzity se snaží omezit, nebo vyloženě zakazují svým řeckým čtvrtím společenský život. Ale briarská pobočka Delty Pí, ta si ho zakazuje sama!
Delta Pí je považovaná za jedno z nejlepších sesterstev, a to pro své dobročinné aktivity, důsledné vedení, vynikající studijní prospěch – a naprostou nudu. Ovšem ačkoli nás naše ředitelka před účastí na večírcích Řecké čtvrti varuje, ani
Agatha nemůže vysokoškolačkám bránit v tom, aby si chtěly život na univerzitě naplno užít.
„Chcete se přidat?“ Teď už Noelle vyloženě šeptá, zatímco Veda upírá své bystré oči ke schodišti a hlídá, aby se tu zničehonic neobjevila Agatha.
„Ne, díky,“ odpovím a obě holky zdrhnou z domu, jako by jim za patami hořelo.
Rozloučím se s Blake, ještě zůstanu stát ve dveřích, dokud nenastoupí do objednaného uberu, a pak teprve zamířím do svého pokoje v patře. Všichni na třetím podlaží bydlí v pokojích po více dívkách, ale studentky vyšších ročníků a členky rady mají při výběru pokojů přednost, a tak si pro sebe mohou zabrat jednolůžkové pokoje v druhém patře. Včetně mé maličkosti.
Na chodbě se minu s Jiou, další Američankou korejského původu v našem sesterstvu. My dvě však nejsme jediné Asiatky. Agatha má sice přehršel chyb, ale s otevřenou náručí vítá dívky všech barev pleti. Nedělá rozdíly… pokud tedy pocházejí ze zámožných rodin. Naše zvolená lídryně není rasistka. Ne, Agatha diskriminuje podle společenské třídy. Nemá vaše rodina peníze? Tak na členství v tomhle sesterstvu zapomeňte.
Zuju si baleríny a zamknu dveře – aspoň že smíme mít zámky. I když Agatha se jednou pokusila navrhnout nové
pravidlo, které by je v našem domě zakazovalo. Došlo k tomu poté, co se Fareedin přítel zamkl v jejím pokoji a odmítl vyjít, dokud mu neodpřisáhla, že se s ním nerozejde. Musely jsme zavolat hasiče, aby dveře vyrazili a toho blba odtamtud vytáhli.
Všechny se Agatě smály, když navrhla, abychom nechaly zámky vymontovat. Bylo milé vidět, že se mé sestry z Delty
Pí dokážou přáním naší královny vzepřít, tedy aspoň pokud je ohroženo naše soukromí.
Převleču se do pyžama, vklouznu pod tlustou bílou přikrývku a otevřu si mobil. Ještě není ani půl desáté, ale zítra musím časně vstávat. Čeká mě cesta do Hamdenu.
Zatímco naprázdno skroluju, naskočí mi několik upozornění, všechna z mé seznamovací aplikace.
Fajn. Tak sextovací aplikace. Seznamka? Kdo má čas chodit na rande? Mám práce nad hlavu, což tak bývá, když studujete polytechnický obor. Navíc právě teď ani o přítele nestojím. Je s nimi moc práce, pokud tedy můžu soudit podle svého posledního vztahu.
Mitch potřeboval neustále ujišťovat a zvyšovat ego. Řešil si nějaké problémy, což chápu, protože všichni s něčím bojují, mě nevyjímaje. Jenže Mitch si zasloužil někoho, kdo by mu dal mnohem víc, než bych mu kdy mohla dát já. Někoho trpělivého. Někoho, kdo mu nebude rušit rande na poslední chvíli, protože potřeboval do pozdního večera pracovat v laborce a úplně ztratil pojem o čase. Někoho, komu stresem podnícené libido nejede na sto deset procent, kvůli čemuž je schopný se zničehonic zjevit u něj na koleji a naskočit mu na péro dřív, než stihne pozdravit.
V současnosti mi bohatě stačí nezávazný sex, jenže tím riskuju, protože si potřebuju udržovat jistou pověst. Členka Delty Pí nesmí střídat kluky jako ponožky.
Naštěstí mi k uspokojení občas stačí jen trocha sexy slov.
Přihlásím se do aplikace a otevřu si schránku s příchozími vzkazy. Je tu jeden kluk, s kterým se bavím už delší dobu, ale s prasečinkami to tedy neumí. Přečtu si nejnovější vzkaz od něj a mám co dělat, abych se neuchechtla.
Jsem plně ztopořený a pulzuju chtíčem.
Jak má tohle proboha někoho vzrušit?
Očividně je nejvyšší čas, abych si našla na pokec někoho jiného.
Následujících deset minut projíždím profily, přičemž objevím několik potenciálních kandidátů, ale nematchneme se. Alespoň zatím ne. Asi bych měla matchů víc, kdybych na svůj profil nahrála fotku obličeje. Faith tvrdí, že si kluci myslí, že fotka pěkného těla bez obličeje jsou profily botů.
Nehodlám ale v aplikaci na hledání sexu na jednu noc zveřejňovat svůj obličej. V profilu mám dvě fotky: z rodinné dovolené loni v létě na Bahamách, na které jsem v dvojdílných plavkách, ale bez hlavy, a vleže na posteli ve fialové krajkové košilce a prťavých kalhotkách ve stejné barvě.
Ta druhá fotka je trochu odvážnější, ale dala jsem si záležet, aby mě na ní nikdo nemohl podle ničeho poznat. Pokud skončí někde na internetu, tak jako fotka ženského těla na neurčité posteli. Existuje jen velice minimální riziko, že by ji někdo vysledoval až ke mně. Nebo aspoň to byl definitivní závěr určený Metodou a já své Metodě plně věřím.
Faith si ze mě kvůli tomu dělá legraci, ale podle mě by ji neměla zavrhovat, dokud si ji nevyzkouší. Metoda mě nikdy nezklamala. A ano, mám v počítači celý dokument plný zápisků z Metody, včetně toho, zda bych měla na seznamovací aplikaci zveřejnit sexy fotky svého těla.
Jsem a vždy budu obsesivní šprtka.
A přesto si to zároveň rozdávám s fotbalisty na parkovišti.
Jsem sexy cibule, jak o mně kdysi prohlásila Faith. Mám spoustu různých vrstev.
Projedu další profily. Po chvíli jsem zaplavená fotkami lákavých odhalených hrudí, ale žádný z obličejů jejich majitelů se mnou nic nedělá. Projíždím na autopilota jeden profil za druhým, až mi aplikace nabídne lahůdku: ne jednu, ale dvě nahé hrudi na stejné fotce.
Název profilu zní LARS & B. Tak jo, to mě zaujalo.
Profil si otevřu, abych zjistila něco víc, ačkoli po pravdě v něm neobjevím nic na čtení, spíš na slintání. Tomu říkám extrémně pevná těla. Jejich břišní svaly by se daly jeden po druhém spočítat.
Jeden z nich je opálený a kromě jemného poprašku chloupků na pažích a nohou je úplně holý. Je to blonďák – poznám to, protože mu vlasy sahají po bradu, u níž fotka končí. Jeho velikost, barva pleti a svaly mi evokují Thora.
Ten druhý má světlou pokožku s tmavými chloupky na hrudi mezi vyrýsovanými prsními svaly, kde mu tvoří lákavou cestičku až k pasu plavek, jež má usazené nízko na bocích, aby odhalil to mňamózní pánské véčko.
I Thor má pánské véčko.
Úplně se tu topím v pánských véčkách.
Nemůžu od nich odtrhnout oči. Jsou to doslova ta nejvíc sexy těla, jaká jsem kdy viděla. Takže jejich obličeje pravděpodobně stojí za pendrek. Takovou rajcovností nemůže být obdařen nikdo.
Se zatajeným dechem si otevřu další fotku a v duchu se připravím na to, že na mě vykouknou dva zubící se skřeti.
Nic takového. Jen další fotka bez hlavy. Na téhle je blonďák sólo. Na sobě má šedé tepláky. Opět se mám čím kochat.
Na třetí fotce je ten druhý v orvaných džínech a obepnuté polokošili, která mu odhaluje vyrýsované paže.
Text v jejich profilu působí stejně zajímavě.
Dva kluci, jeden profil. Dvojitá dávka šarmu, dvojitá dávka problémů. Hledáme jednu holku, která zvládne dvakrát tolik zábavy ;) Takže pokud jsi trochu zvrhlá, napiš.
Mám napsat, jo?
No, jsem zvrhlá, ale…
Ale nic. Tím, že se jim ozvu, s nimi přece neuzavřu pokrevní přísahu. Nemusím dělat vůbec nic, jen s nimi prohodím pár slov, a pokud s nimi nebudu chtít zůstat v kontaktu, prostě je vymažu. Nechystáme se přece uzavřít digitální manželskou smlouvu.
Prst mi zůstane viset nad ikonou srdíčka. Olíznu si rty… a klepnu na ni.
Nestane se vůbec nic.
Tolik nervů – a ani mi match neoplatili.