Vyrazíme za soumraku
Jaxson
Celý život jsem se pohyboval v mlze, v hustém, těžkém mraku, o němž jsem předpokládal, že se mnou zůstane navždy.
Ale jedna noc s ní mi přinesla slunce.
Už od narození jsem měl život naplánovaný. Točil se kolem hokeje. Ve třech letech jsem v rukou držel hokejku. V pěti jsem už hrál v týmu. Moji rodiče obětovali rodinné dovolené hokejovým kempům, vánoční dárky hokejové výstroji a večery plné deskových her nebo kvízů podrobným rozborům videí všech týmů, které jsme zvládli.
Měl jsem žít sen, který měl můj otec. Sen, který mu byl ukraden.
A to jsem dělal.
Nechápejte mě špatně – hokej byl i mým snem. Nic nenaplňovalo mou duši tak, jako když jsem stál na ledě.
Ale ať jsem předváděl jakékoli výkony, na konci každého zápasu mě čekala drsná kritika od muže, po jehož uznání jsem toužil nejvíc.
To člověku nemůže nezanechat stopy na duši.
Než jsem si uvědomil, co se děje, probudil jsem se uprostřed života, který jako by žil někdo jiný. Byl jsem profesionální hokejista – obránce, s jehož výkonem byl otec v dvaceti
procentech pasivně smířený a ve zbylých osmdesáti ho pekelně štval. Vždycky měl pocit, že mám na víc. Vždycky na mě tlačil, abych dělal víc.
Přežíval jsem ten tlak díky tomu, že jsem se otupoval čímkoli, co bylo po ruce – většinou alkoholem a ženami. Naštěstí jsem našel rodinu ve svých spoluhráčích, hlavně v posledním roce.
Většinu dní byli tím jediným, co mě drželo nad vodou.
Dávali mi důvod hrát, nejen kvůli tátovi nebo kvůli mně, ale kvůli nim.
Jedním z mých spoluhráčů, jež jsem považoval v podstatě za bratry, byl Vince Tanev, náš nový křídelní útočník, který se okamžitě ujal role lídra, pro niž se narodil.
Což byl přesně ten důvod, proč jsem se snažil ignorovat fakt, že jsem od noci, kdy vyhrál titul nováčka roku NHL, nemyslel na nic jiného než na jeho sestru.
Právě teď jsem byl u něj doma a čekal, až sem za námi dorazí i náš brankář, abychom si mohli jít zahrát golf. Neviděl jsem je od našeho víkendu v Austinu před dvěma týdny, protože si všichni užívali volné chvíle po sezóně. Ale jak jsem teď tak stál ve Vincově domě, nedokázal jsem si pomoct a myslel na jeho sestru.
Což byl sakra fakt problém.
Větší část posledních čtrnácti dnů jsem se ze všech sil snažil vymazat ji i tu noc z mysli. Nezáleželo totiž na tom, jak uvolněně jsme si povídali, jak srdečně mě dokázala rozesmát nebo jak mé tělo ožilo, když jsem při tanci v narvaném klubu svíral její boky.
Grace Tanevová byla zcela nedostupná.
Nejenže s někým chodila, ale byla o osm let mladší než já.
Navíc to byla mladší sestřička mého spoluhráče.
To byla překážka, kterou jsem nedokázal překonat ani já.
Nechápal jsem, proč ji vůbec chci překonat, ale něco se mnou provedla. Jestli se můj život vyvíjel podle plánu, pak ona byla atomová bomba, která ho celý rozmetala na kusy.
Jako by mě vytrhla z hlubokého spánku a teď jsem byl úplně vzhůru, rozhlížel se kolem sebe s novým pohledem na život a naprosto nulovou touhou vrátit se do postele.
Odvedl jsem celkem slušnou práci, abych myšlenku na ni pustil z hlavy. Odolal jsem nutkání vyhledat si ji na sociálních sítích, ignoroval jsem fakt, že mi dala svoje číslo, že mi ho sama vyťukala do telefonu, než jsme se rozloučili.
Protože přesně o to se jednalo – o rozloučení.
Dokud se to nezměnilo.
„Fakt chceš tak moc přijít o prachy, Fabio?“ podivoval se Vince Carterovi, hvízdl a potřásl hlavou. Byli jsme v jeho novém domě na pláži, z poloviny ještě plném krabic, a čekali, až se objeví Will Perry, abychom mohli vyrazit na golf. „Přece víš, že tvoje hra nesahá tý mojí ani po kotníky.“
Carter Fabbri – nebo Fabio, jak jsme mu říkali – byl v uplynulé sezóně taky jedním z nováčků. Bohužel ho v březnu poslali do AHL, aby jim pomohl během play-off. To se občas stávalo, když měl tým z NHL volného hráče, kterého mohl postrádat, a tým z AHL potřeboval výpomoc. Ale vždycky to bolelo jako čert, když vás poslali na farmu, protože to znamenalo jednu věc: jste postradatelný.
Po play-off se ale všechno zase změnilo. Carter se vrátil do Tampy, aby ukázal svou oddanost týmu, a v září bude v kempu s námi ostatními. Nebyl jsem si jistý, kde nakonec skončí, ale doufal jsem, že zůstane u nás.
Ten kluk potřeboval zlepšit své výkony, pokud chtěl mít v NHL trvalé místo centra.
„Trénuju,“ bránil se Carter. „Kromě toho ty jsi tak vytíženej lezením Maven do zadku, že bych se vsadil, že budeš moc roztěkanej na to, abys hrál pořádně.“
„Hele, můj zadek z toho vynech,“ zavolala Maven z kuchyně, kde do skříněk urovnávala skleničky.
„Ale je nejhezčí, jakej jsem kdy viděl,“ našpulil Carter pusu, za což si od Vince vysloužil ránu do ramene.
„Musím říct, že v tomhle s ním souhlasím,“ pípnul jsem a uhnul dřív, než mě Vince stihl popadnout a začít škrtit.
„Pořád se mi zdá o těch žlutejch šatech…“
Zazubil jsem se tomu špičkování, protože jsem věděl, že
Vince pěkně naštve. Maven teď byla jeho snoubenka, ale celou sezónu trávila s námi v týmu jako reportérka, která měla za úkol zdokumentovat Tanevův první rok v NHL. Všichni jsme věděli, že je pro nás naprosto tabu, a spíš než cokoli jiného jsme ji měli rádi v podstatě jako sestru.
Ale já si rozhodně nenechal ujít příležitost, abych Tannyho Boye pořádně nepopíchnul.
Vince odstrčil Cartera a začal mě honit. Rychle jsem se vyhnul konferenčnímu stolku a přeskočil pohovku, abych mu unikl. Carter si začal broukat znělku ze seriálu Show Bennyho Hilla a tleskal se do stehen v rytmu zvuků trumpety, které vyluzoval pusou, jako bychom byli Tom a Jerry.
Klouzal jsem v ponožkách kolem kuchyňského ostrůvku a napůl se schovával za rozesmátou, zrudlou Maven, když se v hale objevila postava. Nejdřív jsem si myslel, že je to Will, tak jsem v honičce pokračoval. Ale když na mramorovou podlahu dopadl kufr a nato se ozval tichý pláč, všichni jsme se zastavili a otočili se tím směrem.
A tam byla ona. Dívala se přímo na mě.
Dívka, na kterou se nedalo zapomenout.
Zelené oči, do kterých jsem se té noci v Austinu tak snadno zamiloval, byly uslzené a rudé a její knoflíkový nos měl stejný červený nádech. Pytle pod očima hrály příšerným odstínem fialové a šedé, ramena měla svěšená a spodní ret se jí třásl čím dál víc, jak tam pořád stála, aniž by kdokoli řekl jediné slovo. Byla drobná, dokonce i na podpatcích, ale v žabkách působila úplně drobounce, maličká jako myšička.
Grace Tanevová.
Dlouhé rovné blond vlasy, které mi rozmazávaly zrak tu noc, kdy jsem s ní točil na parketu v Austinu, měla rozcuchané, špinavé, mastné a matné. Zakryla si je roztrhanou kšiltovkou s nápisem Kretén.
Ačkoli měla sevřené rty, vybavoval jsem si její úsměv.
Vybavoval jsem si její smích, její směšné taneční pohyby a ještě směšnější otázky.
Vybavoval jsem si všechno.
Jakkoli vypadala vyčerpaně, její bronzová kůže stále zářila proti bílému tričku, co měla na sobě, i proti titěrným džínovým šortkám, které s ním zkombinovala, jako by na pláži strávila celé týdny. Na tričku měla kreslenou vačici třímající zbraň jako kovboj a pod ní text: Vyrazíme za soumraku.
Zasmál bych se, kdyby mi při pohledu na ni v hrudi nevzplálo cosi majetnického a divokého.
Vypadala příšerně, jako by si prošla peklem, a přesto byla tím nejkrásnějším, co jsem kdy viděl.
Než jsem si to stačil rozmyslet, vyrazil jsem k ní – ve stejnou chvíli jako Vince. Vrhl po mně zvláštní pohled, tak jsem se zastavil, a on pokračoval dál, pospíchal ke své sestře a prudce ji objal.
Maven se zase začala věnovat vybalování, aby jim dopřála soukromí, a Carter předstíral, že telefonuje.
Já jsem od ní naopak nedokázal odvrátit zrak.
Co to se mnou sakra bylo?
Před očima se mi mihl záblesk té noci s ní a okamžitě jsem znal odpověď. Myslel jsem, že už ji nikdy neuvidím. Myslel jsem, že jsem silný, když odolávám nutkání napsat jí textovku nebo udržet spojení, které jsme tak snadno navázali, protože jsem věděl, že je to špatný nápad.
Ale teď byla tady, ve stejné místnosti, a já cítil, jak mě přitahuje jako zatracený magnet.
Vince se po chvíli odtáhl, držel Grace za ramena a mluvil k ní tichým hlasem. Něco mu odpověděla, pak ji Vince znovu objal a popadl její kufr. Prošli chodbou a vydali se po schodech nahoru. Jakmile byli pryč, Maven vydechla.
„To nevypadalo dobře,“ poznamenala.
Carter svěsil koutek úst, podíval se nahoru na schody a pak zpátky na mě. Nato trochu přimhouřil oči, ale než stihl něco říct, Vince se vrátil a přejel si rukou po hlavě.
„Je v pořádku?“ zeptala se Maven.
„Ne,“ řekl. „Ale bude. Řekl jsem jí, že u nás může zůstat.“
„Samozřejmě,“ přisvědčila Maven, obešla kuchyňský ostrůvek a objala Vince kolem pasu. „Tak dlouho, jak bude potřebovat.“
Vince přikývl, vydechl a políbil Maven na čelo. Zdálo se, že se díky jejímu objetí uvolnil, ale moje svaly byly napjaté k prasknutí.
Carter se pokusil odlehčit náladu vtipem a pak vešel náš brankář a přerušil napětí svým reptáním, že je na golf moc horko.
Vždycky kvůli něčemu brblal.
Zamumlal jsem něco o tom, že si potřebuju odskočit, než odejdeme, a vydal se na chodbu.
Pak jsem se ohlédl přes rameno, abych se ujistil, že se nikdo nedívá, a vyběhl jsem nahoru. Bral jsem schody po dvou. Jsi idiot.
Vrať se.
Ona teď nechce nikoho vidět, a už vůbec ne tebe.
Ona kurva brečí, brácho!
Nech ji na pokoji.
Slyšel jsem každé slovo, které se na mě snažil křičet zdravý rozum, ale jako bych měl v obou uších nacpané špunty. Jako bych neměl na výběr. Tělo se mi hýbalo proti mé vůli, mysl mě nedokázala zastavit.
Vincův nový dům byl obrovský a měl tolik pokojů, že jsem si nebyl jistý, do kterého z nich Grace zavedl. Ale z pootevřených dveří asi uprostřed chodby jsem slyšel její popotahování, a tak jsem se před nimi zastavil a lehce zaťukal klouby prstů na dřevo.
„Pojď dál,“ zachraptěla plačtivě.
Strčil jsem do dveří natolik, abych ji viděl a ona viděla mě, a oba jsme ztuhli.
Nebyl jsem si jistý, co jsem čekal. Možná to, že mě pošle do háje a řekne mi, ať ji nechám na pokoji. Ale ona se rozzářila úsměvem a mně se sevřel žaludek – jako bych si to nezasloužil, jako by pro mě bylo nebezpečné chtít každý její úsměv pro sebe. Líce se jí zvedly, oči se rozjasnily a další dvě slzy sklouzly dolů v dokonalé souhře, jako by je ten úsměv osvobodil.
„Ahoj,“ pozdravila mě. Bylo to jen jedno slovo, pouhé uvítání. Ale ten úsměv, to, jak mě pozorovala, ve mně vyvolávalo pocit, že mám moc všechno napravit.
„Koho mám zabít?“
Zakuckala se něčím mezi vzlyknutím a smíchem a utírala si nos zmuchlaným kapesníkem, který žmoulala v rukou.
Potom si setřela slzy. „Nestojí za to, aby tě kvůli němu zavřeli.“
V tu chvíli se mi rozhořela hruď, jiskra se změnila v plamen.
On.
To potvrdilo moje podezření.
Tu noc v Austinu mi tím nejrozkošnějším, ale zároveň nejrozhodnějším způsobem řekla, že je zadaná, že chodí s nějakým klukem, kterého potkala při kempování. Už tehdy jsem měl pocit, že je to děvkař. Vlastně jsem si byl docela jistý, že to ví i ona.
Soudě podle jejího uslzeného obličeje to ten kluk zvoral.
Idiot.
„Jsi v pořádku?“
Její úsměv se vytratil. „Jo, jo,“ řekla rychle a mávla rukou ve vzduchu, jako by odháněla komára. „Jeho škoda, ne?“ Zavrtěla hlavou, hlas se jí vytratil a já měl pocit, že jen opakuje něco, co jí řekla kamarádka, aby se jí ulevilo. „Nic, co by nespravila trocha slunce a slaný vody.“
Přinutila se k dalšímu úsměvu, ale já se zamračil a vkročil do pokoje.
„Tohle dělat nemusíš.“
„A co?“
„Předstírat, že ti je dobře. Předstírat, že tě to neranilo. Předstírat, že myslíš jen na světlý stránky.“
Zamračila se, ale pak se podívala dolů, kde její ruce stále svíraly do kuličky zmuchlaný kapesník, a pokrčila rameny.
„Je to jednodušší než přiznat pravdu.“
Carter zezdola zavolal moje jméno a já zaklel, vyšel z pokoje a popošel kousek chodbou, než jsem křikl: „Hned jsem tam!“
Pak jsem vklouzl zpátky do dveří a v hrudi mě zabolelo při pohledu na Grace, tak malou na té velké posteli s nebesy.
Byla to zatím v podstatě jediná věc v pokoji kromě prázdné knihovny, několika uměleckých děl na podlaze opřených o zeď, půl tuctu rostlin a namontované, ale ještě nepřipojené televize.
„Běž,“ slabě se usmála. „Jsem v pohodě.“
Ale její oči říkaly něco jiného.
„Co teď budeš dělat?“
Ta otázka se mi vyhrnula z hloupé pusy dřív, než jsem se nad ní zamyslel. Protože kdybych o ní přemýšlel, držel bych jazyk za zuby. Poslechl bych ji, když mi řekla, abych šel. Ne – vůbec bych sem nahoru nechodil. Pořád bych byl dole a předstíral, že je mi jedno, že se sestra mého spoluhráče znovu zjevila na mojí oběžné dráze.
Grace povytáhla obočí, pak se posadila rovněji a předvedla další falešný úsměv. „Pořádám ples. Copak to není jasný?“
Roztáhla ruce a mávnutím jimi obsáhla celý pokoj.
Zacukal mi koutek úst. Ta holka měla zlomené srdce, a přesto vtipkovala.
Tohle klidně mohli hrát dva.
„Dobrá, tak co zítra, samozřejmě až skončí tvůj ples.“ Zvedl jsem k ní oči s úsměvem na tváři. „Co budeš dělat potom?“
„Tak daleko jsem se vážně nedostala,“ zašeptala smutně, zamyšleně.
„Co si vyjet?“
Už zas – co to do prdele děláš, Jaxsone?
„Vyjet?“
Přikývl jsem, i když na mě podvědomí křičelo, abych zavrtěl hlavou a řekl: Zapomeň na to, jsem idiot, omluv mě, jdu pryč a nechám tě na pokoji, jak jsem to měl udělat hned na začátku .
„A kam?“ zeptala se.
„Kamkoli.“
Založila si ruce na prsou. „A můj brácha?“
V útrobách mi vzplálo varování, ale ignoroval jsem ho. „Ty bráchovi říkáš všechno?“
Co je se mnou hergot špatně?
Tohle byla dívka se zlomeným srdcem, čerstvě po rozchodu, který jí očividně ublížil. Bylo jí dvaadvacet – pro mě příliš mladá.
Byla to Grace Tanevová, mladší sestřička mého spoluhráče a jednoho z mých nejlepších přátel.
Odejdi, žádal mě zdravý rozum. Tohle není místo pro tebe.
Ale já tam stál, neschopný se pohnout, pozoroval ji a čekal, že ona bude ta silnější, protože já jím teda ksakru rozhodně být nedokázal.
V jejích jako moře zelených očích problesklo rošťáctví a na světle růžových rtech se jí poprvé od Austinu objevil opravdový úsměv. Pak seskočila z postele.
„Výlet?“
Obočí mi vystřelilo vzhůru.
Měl jsem na mysli spíš projížďku podél pláže nebo možná dlouhou klikatou silnici na venkově. Ale to mi nezabránilo otevřít svou hloupou pusu a odpovědět: „Jestli ti to pomůže.“
Jestli ti to pomůže, Jaxi?
Tohle bylo naprosto šílené.
Znovu jsem si ve vlastním těle připadal jako vězeň, jako bych bez ohledu na to, jak hlasitě mi v hlavě burácel zdravý rozum, nemohl poslechnout, ani kdybych chtěl.
Protože jsem očividně nechtěl .
Už jen to, že jsem se znovu ocitl v přítomnosti téhle dívky, mi zamotalo mou zatracenou hlavu.
Trochu přimhouřila oči, jako by mi tak docela nevěřila, že to myslím vážně.
To jsme byli dva.
„A co trénink?“
„Je přestávka mezi sezónama,“ vysvětlil jsem. A veškeré zbytky zdravého rozumu se ke mně v tu chvíli obrátily zády.
Oči se jí zatřpytily jako diamanty.
„Kamkoli?“ zeptala se a zopakovala tak mou předchozí odpověď.
„Kamkoli.“
Její úsměv byl rázem větší, dvěma kroky přešla místnost a natáhla ke mně ruku.
„Vyrazíme za soumraku,“ řekla a odkázala tak na svoje tričko.
Ignoroval jsem sirény ve své mysli, když jsem ji za tu ruku vzal a ona mi jí potřásla, jako bychom právě uzavřeli mnohamilionový obchod. Pak couvla měsíční chůzí, z prstů udělala pistole a pif paf doprovodila střelbu zvukem, který mě přiměl se krátce zasmát.
Byl jsem si jistý, že jsem právě špatně odbočil a namířil si to přímo do Katastrofánu.
Ale nedokázal jsem v sobě najít sílu změnit směr.
Ať vás to, vy sráči, ani nenapadne
O dva týdny dřív
Grace
Byla jsem zvyklá fandit bráchovi zpoza mantinelu.
Dělala jsem to celý život.
Už od doby, kdy jsem byla miminko přivázané na mámině hrudi a pozorovala, jak se učí držet hůl, jsem upírala oči na svého staršího bratra. Sledovala jsem ho, jak hraje hokej jako neohrabané dítě, sledovala jsem ho, jak se jako teenager, s nímž lomcují hormony, trochu zlepšuje, a sledovala jsem ho, jak naprosto dominuje, když se změnil z kluka v muže.
Vzhlížela jsem k němu.
Možná proto, že jsem vlastně nikdy neměla na výběr.
Když jsem pak mohla být u toho, jak ho na předávání cen NHL vyhlašují nováčkem roku a on přebírá Calderovu trofej, nebyla jsem ani trochu překvapená. Stála jsem, tleskala a křičela tak hlasitě, že sportovci a jejich rodiny u stolů kolem nás na mě zírali jako na divoké dítě. Myslím, že i moji rodiče – kteří také křičeli – se za mě trochu styděli.
Samozřejmě i na to jsem byla zvyklá.
Přestože jsem žila ve Vincově stínu, dmula jsem se za něj pýchou. To byl můj bratr. Tahoun týmu, zatraceně dobrý hokejista a ještě lepší člověk.
Bylo mi ctí být jeho mladší sestrou.
Slavnostní předávání cen se letos konalo v texaském Austinu a já jsem bez nejmenšího váhání přiletěla z Michiganu spolu s rodiči. Jakmile se jednalo o Vince, nepřicházelo v úvahu, že by o něco přišli.
Ve městě už panovalo nesnesitelné horko, na což si stěžovala většina účastníků. Ale já? Já horko milovala. Kdykoli bych dala přednost dusnému dni ve městě před zimním dnem v Michiganu.
Po skončení slavnostního předávání cen máma s tátou odešli, protože věděli, že divoké oslavy, které budou následovat, nejsou nic, čeho by se chtěli účastnit. Půl hodiny se nad Vincem rozplývali, než ho konečně objali na dobrou noc, a mě pak jen tak mimochodem taky.
Hned se mi dýchalo líp, když odešli.
„Jsi na to připravená?“ zeptala se mě Maven, zavěsila se do mě a společně jsme následovaly zbytek týmu Tampa Bay Orlovců k partybusu, který nás měl odvézt do města. Maven byla bratrova nová přítelkyně – což nás všechny šokovalo, protože na vážné vztahy nikdy nebyl. Maven ale byla úlovek – chytrá jako čert, pohotová a naprosto úžasná. Teď mě pozorovala svýma teplýma medovýma očima a zářivě se usmívala od ucha k uchu.
„Děláš si srandu? Pro tohle jsem se narodila,“ zakřenila jsem se a zavrtěla na ni boky jako při twerku.
Vyprskla smíchy. „Jsi úplně stejná jako tvůj brácha.“
Kéž by.
Ta myšlenka byla náhlá, jako blesk z čistého nebe, a stejně rychle se rozplynula.
Nastoupili jsme do partybusu za řevu dvou desítek rozjetých spoluhráčů, kteří skandovali Vincovo jméno, když vítězně zvedl Calderovu trofej vysoko nad hlavu. Nohou se
opřel o první sedadlo a s pohárem předvedl směšný taneček a další pohyby, které autobus plný hokejistů ještě víc rozparádily k hlasitějšímu jásotu.
Viděla jsem už milionkrát, jak můj bratr slaví. Byl přesně ten typ člověka, který vyniká ve všem, do čeho se pustí. To, že právě držel v ruce cenu pro nejlepšího nováčka NHL a zároveň uměl vyrábět krásné vázy z hlíny, toho bylo důkazem.
„To je řev!“ zakřičela jsem přes ten randál.
Maven se zasmála a stiskla mi paži. Zastavily jsme se hned u řidiče v přední části autobusu, zatímco můj bratr hrdě třímal svou trofej.
„O tomhle okamžiku jsem snil už od střední školy,“ začal a nějakým zázrakem se kluci uklidnili natolik, že ho slyšeli. „Tehdy jsem to vnímal jako sólový ocenění…“
Pokračoval, ale já ho poslouchala jen napůl, protože jsem si prohlížela autobus plný mužů, kteří ho fascinovaně sledovali.
Tampa Bay Orlovci.
Viděla jsem tyhle chlapy šaškovat, slyšela jsem, jak se navzájem popichují, a bylo mi jasné, že jsou jako rodina. Ale v tuhle chvíli se všichni soustředili na Vince a v jejich výrazu byl jasně patrný respekt.
Byl pro ně vůdcem už po pouhém roce v týmu, a to mi znovu nadmulo hruď pýchou.
Když jsem si prohlížela jejich tváře, můj pohled se zastavil na páru modrých očí úplně vzadu.
Jaxson Brittain.
Věděla jsem, že to je obránce, protože ať už byl Vince v jakémkoli týmu, dala jsem si za úkol zjistit o něm všechno.
Byla jsem bratrovým největším fanouškem – tedy kromě našich rodičů.
Jaxsona jsem si pamatovala hlavně proto, jak po mně těma svýma jasně modrýma očima přejel, když jsem spolu s rodiči Vince na Vánoce překvapila na letišti.
To bylo ještě před tím , než se dozvěděl, že jsem mladší sestra jeho spoluhráče, v době, kdy mi z čela netrčel obrovský červený prapor.
A v té chvíli mě jeho oči pohltily, propalovaly mi kůži a jiskřily temnými, lákavými přísliby.
Vyhřívala jsem se v záři jeho pozornosti – i když byla velmi krátká.
Při té vzpomínce mi teď po zádech běhal mráz.
Jaxson zamrkal a já odvrátila pohled k bratrovi právě včas, abych viděla, jak si do své nové trofeje lije pivo a pak ho za bouřlivého souhlasu všech spoluhráčů pije.
„Doufám, že jsi připravená na dlouhou noc,“ špitla mi Maven.
V příštím okamžiku si ji bratr vtáhl na klín a já si odkašlala a rozpačitě jsem odvrátila zrak, abych neměla noční můry z toho, jak ji osahává. Dívala jsem se do stropu, když si bratr konečně všiml, že tam stále jsem.
„No sakra, pojď, Gracie,“ řekl, pošoupl trofej a posunul se, abych si mohla sednout vedle místa, kde měl na klíně Maven.
Ušklíbla jsem se a přehodila si vlasy přes jedno rameno. „Prosím tě. Nebudu dělat křena.“ Otočila jsem se k autobusu plnému Orlovců. „Kdo má vedle sebe volno?“
Na dvě vteřiny se rozhostilo hrobové ticho.
A pak propuklo peklo – každý kluk se dožadoval mé pozornosti, zatímco vystrkoval spoluhráče ze sedadla vedle sebe, aby udělal místo.
Maven se zasmála, když jsem na ni povytáhla obočí, na tváři pobavený úsměv. Ráda jsem si zahrávala se svým
přehnaně starostlivým bratrem a flirtování s jeho spoluhráči byl ten nejjednodušší způsob, jak toho dosáhnout.
Vince se postavil, čelisti zaťaté, a na každého z nich ukázal smrtícím prstem.
„Ať vás to, vy sráči, ani nenapadne.“ Zamračil se na všechny, než se zaměřil na Jaxsona úplně vzadu, a s lusknutím prstů vydal rozkaz. „Jaxi, nech ji sedět vedle sebe. Jsi jedinej, komu můžu věřit.“
Ty modré oči ke mně znovu sklouzly, jen byly tentokrát doširoka otevřené.
Zdálo se mi, že jsem ho viděla polknout, což mi na tváři vyloudilo úsměv. Není nad to trošku rozhodit bratrovy kamarády. Tohle jsem taky dělala skoro celý život, od té doby, co vyhrožoval všem přátelům, které měl, aby se ode mě drželi dál.
Nakonec Vince ukázal na mě. „Jestli na tebe někdo z nich jenom sáhne…“
„Panebože. Uklidni se,“ odbyla jsem ho a odskotačila dozadu. Cestou jsem se usmívala na všechny hráče, které jsem míjela.
Posadila jsem se na sedadlo vedle Jaxsona a vrhla na něj rozpustilý úsměv.
„Ahoj,“ pozdravila jsem ho.
A tentokrát jsem byla dost blízko, abych viděla, jak polkl. „Ahoj.“
Bože, ten hlas.
Mluvil barytonem, který jsem vnímala jako zemětřesení v samotném středu svého já. To jediné slovo mu hluboce, hladce a lehce sebevědomě zadunělo v hrudi. Kdyby ho hokej někdy zklamal, udělal by kariéru v reklamním dabingu.
Koupila bych cokoli, co by prodával, kdyby mi k tomu řekl, že jsem hodná holka.
Jeden z hráčů mi poklepal na rameno a podal mi pivo, které jsem za řevu zadní poloviny autobusu vypila jedním ze svých oblíbených party triků.
Na vysoké škole jsem si dala za cíl naučit se vypít pivo na ex líp než všichni kluci, kteří mě vyzvali. Upřímně řečeno, to byl na vysoké můj jediný cíl. Nikdy jsem nebyla studijní typ. Ale večírky spolužáků a dlouhé noci ve městě s falešnými doklady v ruce se ukázaly jako užitečné.
Bylo zábavné překvapovat lidi, kteří vás viděli jen jako drobnou holčičku.
Hřbetem ruky jsem si setřela pěnu ze rtů a otočila se zpátky k Jaxsonovi. Úsměv se mi rozšířil, jak po mně pomalu přejížděl očima. Nedělal to však tak bezostyšně jako tehdy na ranveji.
Tentokrát jako by to bylo proti jeho vůli, jako bych byla něco, na co by se neměl dívat, ale nemohl si pomoct.
Něco jako vrak auta při dopravní nehodě.
Abych byla upřímná, většinu času jsem si tak i připadala.
„Neměl by ses na mě takhle dívat,“ řekla jsem.
Sval v čelisti se mu napjal a jeho oči se střetly s mýma.
„Mám přítele. No,“ opravila jsem se a poklepala si zamyšleně na bradu, zatímco jsem si vzala další pivo od někoho, kdo mi ho nabídl. Odlomila jsem víčko a jen jsem usrkla, než abych ho do sebe obrátila na ex, pohodlně se usadila a zkřížila nohy. „V podstatě jsme si žádnou nálepku nedali, ale děláme spolu spoustu věcí jako typickej pár.“
Pravda za tím nejasným a trapným prohlášením byla, že jsem se s Trentem seznámila v květnu při sdílení jointa u táboráku a pak jsme skončili v jeho dodávce. Od té doby jsem ho tak nějak sledovala jako štěně hlavně proto, že jsem nevěděla, co jiného dělat.
Netvářil se, že by mu moje přítomnost vadila, a i když mi říkal, že nehledá žádný vztah, žárlil, když viděl, že se se mnou baví jiní kluci. Taky mi dával veřejně najevo náklonnost, kupoval mi dárky, denně mi psal od rána do večera a vymýšlel plány, které zahrnovaly nás oba.
Mně to teda připadalo hodně jako vztah, ale co já vím.
„Věř mi – to, že máš přítele, je to poslední, co mi dělá starosti, když se na tebe dívám,“ řekl Jaxson.
Usmála jsem se jeho upřímnosti. „Aha, bojíš se mýho bráchy, co?“
„Já si ho vážím.“
„To je totéž.“
Zasmál se, opřel se o okno a lokl si piva. „Tohle je jedna z tvých oblíbených her, co?“ zeptal se. „Přimět bráchovy kamarády, aby se báli o život.“
„Určitě patří mezi pět nejoblíbenějších,“ potvrdila jsem.
„Ale neboj, dneska večer je podle mě natolik zaneprázdněnej, že nebude mít čas tě nějak pozorně sledovat.“
Kývla jsem směrem k místu v přední části autobusu, kde se Vince a Maven muchlovali, ona mu seděla obkročmo na klíně a on se zatraceně špatně snažil zakrýt, že má ruku pod jejími šaty.
Jaxson se nepatrně zasmál, než se jeho pozornost opět obrátila ke mně.
Sakra , byl sexy.
A ne tak sexy, jak jsem byla zvyklá. Celý život jsem se pohybovala mezi hokejisty. Věděla jsem, jak jsou přitažliví, jak si vykračují, jaké mají dlouhé, rozcuchané vlasy, křivé úsměvy a jizvy na všech těch správných místech, díky nimž vypadají tak akorát zkaženě, aby vás dostali do problémů.
Ale Jaxson Brittain byl kapitola sama pro sebe.
Jeho tmavě hnědé vlasy nebyly dlouhé a nepoddajné, spíš
střední délky, zkrocené tak, aby vypadaly, že se snaží, a zároveň dost rozcuchané na to, abyste měli chuť do těch pramenů zabořit prsty a zatahat za ně.
Každý rys jeho tváře byl ostrý – sklon nosu, výrazná linie čelisti, úhel lícních kostí. Měl obličej, který byl na hokej až příliš hezký, s nepatrným strništěm nad horním rtem a podél brady.
Chtěla jsem se toho strniště dotknout, cítit ho pod konečky prstů a na svém krku.
Připočtěte k tomu fakt, že měl ústa, která s vámi dělala divy – ať už se vás jimi někdy dotkl, nebo ne –, a bylo to prostě k zbláznění. Spodní ret měl plný a vyzývavý a náznak přidrzlého úsměvu sliboval, že dobře ví, jak tu pusu použít.
Byl stavěný přesně tak, jak může být jen obránce – svaly se mu rýsovaly na pažích, zádech, břichu i nohách. Nemusela jsem ho vidět bez oblečení, abych to věděla. Přes košili byly patrné boule, linie a zářezy a mohli jste zahlédnout, jak mu silná stehna napínají švy kalhot.
Vsadila bych se, že měl zadek jako vytesaný z kamene.
To jsem si dala za úkol zjistit hned, jak vstaneme, abychom vystoupili z autobusu.
Jako by nebylo dost sexy, že měl tělo vypracované léty provozování jednoho z nejbrutálnějších sportů, polovinu toho těla navíc pokrývalo tetování.
Kolem pravé ruky se mu vinuly dlouhé, plynulé čáry modrého a černého inkoustu, které se mu táhly od zápěstí až po rameno. Teď jsem ta tetování neviděla, ne v obleku, který měl na sobě, ale obdivovala jsem je ten den, kdy jsem ho na letišti spatřila poprvé.
Přemítala jsem, jestli má inkoustem pokrytou jen ruku, nebo jestli se pod tou drahou látkou, která ho halila, skrývá něco víc.
A třešnička na dortu Jaxsona Brittaina? Jeho oči.
Diamantově modré, tak nějak ledově chladné, a zároveň spalující. Tmavé obočí nad nimi měl skoro vždycky stažené, i když se usmíval, ale bez ohledu na to ty modré tůňky zářily.
Byly to oči, které do vás vidí, které vás nutí ustoupit a odvrátit zrak ze strachu, že odhalí každé vaše malé špinavé tajemství, co jste kdy v sobě skryli.
A právě teď se ty oči upíraly na mě, lehce přimhouřené, jako by ve mně hledal odpověď na otázku, kterou jsem mu nepoložila.
„Chystáš se mě dneska večer dostat do problémů, že jo?“ zeptal se, zatímco nás autobus vezl směrem k Šesté ulici.
Usmála jsem se a vlasy mi trochu spadly přes obličej, jak jsem usrkla piva. Koukla jsem po něm s úsměvem, při kterém by můj kluk nekluk Trent žárlivostí skřípal zuby. Naklonila jsem se k němu o něco blíž, překřížila nohy na druhou stranu a vysokým podpatkem se otřela o vnější šev jeho kalhot. Jeho oči ten pohyb sledovaly s jedním obočím nepatrně povytaženým.
„Mám pocit, že si dokážeš najít problémy úplně sám.“
Byla to výzva, kterou jsem klidně mohla vyslovit s falešným sebevědomím, protože jsem věděla, že by ji nikdo z bratrových spoluhráčů nikdy nepřijal.
Ale když si Jaxson olízl spodní ret a v modrých očích mu hravě zajiskřilo…
Modlila jsem se, aby byl první.