Iluze, které o sobě chováme, nám pomáhají smířit se s tím, co každý den děláme.
Máme dospět, oženit se, pracovat, mít děti, vychovat je, umřít.
Ale proč? Pro většinu lidí to znamená obrátit se v prach a být zapomenuti.
A proto nic z toho nemá význam.
Zatímco stojím nad zbitým tělem chlápka středního věku, který znásilnil mladší sestru jednoho z mých mužů, necítím smutek nad jeho blížící se smrtí. Necítím žádné výčitky.
Místo toho cítím všechno to, co by člověk, když někomu vezme život, cítit neměl.
Radost.
Uspokojení.
Pýchu.
Jeho zkrvavené, zlomené tělo mi dodává pocit klidu.
Iluze, že by mě jeho zabití mělo trápit, není skutečná.
Viděl jsem dost na to, abych věděl, že existuje jen tady a teď, žádné potom. A to, jestli jsem dobrý člověk, nebo ne, nemá vůbec žádný vliv na můj osud.
„Nechci umřít… prosím, nevěděl jsem, že jí je šestnáct,“ kňourá. Sliny a krev, které mu kapou z úst, dopadají do louže před ním – tam, kde nyní na plachtě leží většina jeho zubů.
„Mrzí mě to, nebylo to moje rozhodnutí… neměl jsem na výběr.“
„Ne… nevymlouvej se. Vždycky máš na výběr. Je sakra ubohé chcípnout takhle, chlape,“ odplivne si Mason, můj pokladník a starší bratr holky, kterou tenhle úchylný hajzl zdrogoval, znásilnil a natočil, aby měl fotografický důkaz svých zvrácených choutek. Pak praští chlápka, jemuž říkají Gator, do temene. Ta přezdívka mi měla napovědět, že ten chlap bude úchyl.
Mason kývne na Kaie, mého vymahače. Ten neřekne ani slovo. Je jako skála a ani na chvíli nezaváhá. Postoupí vpřed a postaví se za Gatora. Jednu ruku mu přitiskne na čelo a druhou mu rozevře ústa.
Mason se na chvíli zamyslí a kontroluje, co Gatorovi v ústech zbylo. Výběr je omezený, ale vybere si zadní stoličku. Sevře ji kleštěmi, vytrhne ji z úst a úlomky hodí na zem, zatímco z Gatora se derou nádherné, nezřetelné výkřiky, které naplňují moji duši.
Teď je řada na mně.
Znovu zažehnu butanový hořák. Nastal čas vypálit trochu víc tetování z Gatorova krku a levého ramene, kde má odznak Hříšníků.
Jejich klub je už léta přirozeným nepřítelem toho našeho –od chvíle, kdy můj dědeček Ira Wolfe v šedesátých letech založil klub Pekelníků.
Když spatřím hrůzu v Gatorově tváři, usměju se a přistoupím k němu. Krev – tmavá a sirupovitá – mu teď z úst teče silněji než sliny.
Přejedu dvěma prsty přes plamen, zatímco si Gatora prohlížím – nebo aspoň to, co z něj zbylo. Ani nevím, jak se mu v tuto chvíli daří zůstat při vědomí.
Chceme po něm jenom jméno, ale on se drží mnohem déle, než jsem čekal.
„Pokud nejsi připravený mluvit, nastal čas vzít další část tetování,“ varuju ho. Ve skutečnosti přestaneme ve chvíli, kdy zápach spáleného masa v malé chatě začne být příliš silný.
„Tohle je tvoje poslední šance udělat správnou věc,“ řeknu a spoléhám při tom na lidskou naději, že mu nabízím spásu.
Vznáší se na hranici vědomí. Můj plamen se dotkne jeho kůže. V tu chvíli se probudí, vytřeští krví podlité oči a začne řvát. Je to opravdu ubohý křik, sotva víc než šepot.
„Přestaňte… prosím. Byl to Foxx. Řekl, že vás chce zasáhnout tam, kde to bolí. Jen jsem dělal svoji práci, chlape,“ zakňourá.
„Konečně, kurva,“ řekne Kai a zapálí si cigaretu.
Sice jsme to předpokládali, ale potřebovali jsme potvrzení, než se rozhodneme zabít prezidenta jejich klubu.
Pozorně si Gatora prohlédnu. V posledních vteřinách svého života má člověk tendenci říkat pravdu, takže mu věřím.
„A naše kliniky?“ zeptám se. „Kdo nařídil krádež našeho zboží?“
„Foxx,“ zopakuje jméno svého již brzy zesnulého prezidenta a podívá se na mě jedním sotva otevřeným okem. To druhé má oteklé a zavřené.
„Prosím, Wolfe. Chci umřít.“ Jeho hlas je kňouravý. „Prosím… zabij mě,“ žadoní Gator.
Přestanu ho mučit a odložím hořák. Znovu k němu přistoupím, rukou v rukavici ho čapnu za vlasy a zvednu jeho ubohou tvář, aby pohlédl na poslední duši, kterou kdy uvidí.
„Seš kurva ubohej, že mě teď prosíš o smrt,“ vyštěknu.
„Slyšel jsem dost,“ řekne Mason z druhé strany místnosti.
Slíbil jsem mu to. Byla to jeho sestra, takže je to jeho rozhodnutí.
Gator vydechne, smířený se svým osudem.
„Prosím,“ zašeptá.
Vytáhnu zbraň a namířím mu ji na čelo. Právě když se chystám vystřelit, Kai vysloví moje jméno a kývne směrem k druhé straně místnosti, kterou vidím jen koutkem oka.
Následuju jeho pohled ke dveřím chaty. Za nimi spatřím vyděšený výraz. Přes síťku na mě zírá pár očí a v každém rysu dokonalého ženského obličeje se zračí nejčistší forma strachu.
Její dlouhé černé vlasy vlají v mořském vánku kolem měsícem ozářených ramen.
Možná jsem vrah, ale ne barbar. Kdybych měl na výběr, nechtěl bych, aby to viděla, jenže teď si to zavinila sama.
Netuším, jak a proč se sem dostala, ale není cesty zpět. Moje oči se setkají s jejími a z jejích krásných modrých duhovek –stejných jako její šaty – zmizí nevinnost. Padne na kolena před dveřmi chaty.
Každá naděje, kterou do mě a do mého klubu vkládala, se roztříští a padne na zem vedle ní.
Nikdy jsem nelhal o tom, kdo jsem. Naděje, kterou chovala, byla její vlastní.
Nic nepředstírám.
Jsem padouch, kterého teď vidí, ale to není všechno, co jsem.
Naučí se to chápat. Nemá na výběr.
Znovu se jí podívám do očí a nabídnu jí jedinou možnost úniku, kterou jí mohu dát. Pak přitisknu zbraň na místo mezi očima svého vězně a stisknu tu zkurvenou spoušť.
KApIToLA 1 Brinley
„Bankrot?“ zeptám se a ztěžka dosednu na židli za sebou. Obvykle se snažím nezůstávat v kanceláři svého šéfa tak dlouho, abych si mohla sednout, ale v tuhle chvíli nemám na výběr.
Hromy, vytrvalé bubnování deště na sklo a sandály, kterými jsem ráno šlápla přímo do louže, zatímco jsem přecházela Briarwood Avenue na cestě do kanceláře, mi měly napovědět, že dnešek bude stát za hovno.
„Přesně tak. Z ničeho nic jsme se ocitli v bankrotu,“ zamručí můj šéf Paul, opře se v křesle a dá si pauzu od balení věcí ze svojí kanceláře. Takový pohled mě přivítal, když si mě sem zavolal, aby mi sdělil svoji nemilou zprávu.
Přehodím nohu přes nohu a stáhnu si sukni o něco níž, aby se mi pod ni nesnažil nahlédnout. Od čtrnácti let se na mě muži dívají s obdivem. Když jsem nastoupila na střední, máma mi ostříhala vlasy na mikádo. Říkala, že jejich přirozená černá barva a délka přitahují zvědavé pohledy nevhodných mužů. Ten účes jsem nenáviděla a vždycky jsem se ptala sama sebe, proč se musím změnit, aby na mě muži nezírali. Od té doby jsem si k její nelibosti vlasy téměř nestříhala. I když jsem jí řekla, že je chci mít dlouhé,
protože se mi tak líbí, nesouhlasila. Moje kamarádka Layla stejně vždycky tvrdila, že to nejsou moje vlasy, ale moje tělo, co přitahuje pohledy mužů. A s tím moc nenadělám. Můj šéf se vždycky dívá na něco, co se mu na mně líbí. Vidím to téměř každý den.
Tři roky jsem snášela pracování pozdě do noci, téměř žádný společenský život, brzká rána, nevhodné pohledy a komentáře tohoto muže a práci, která mě většinu času nudí k smrti. A to vše jen proto, že mi mávali před nosem možností stát se designérkou. Mělo k tomu dojít na konci roku, kdy měl můj nadřízený odejít do důchodu. Čekala jsem na to, abych mohla svému příteli Evanovi a jeho rodině ukázat, že jsem si vybudovala seriózní kariéru, v níž to můžu někam dotáhnout.
„Nevím, co ti na to říct, kotě. Zpráva přišla z centrály včera pozdě v noci. Lidi už časopisy o bytovém designu nekupují. Teď je všechno dostupné online a existují i aplikace pro navrhování interiéru.“
Pohledem se vrátím ke svému umaštěnému nadřízenému. Jeho přeliv je dnes obzvlášť rozcuchaný a jeho polyesterová košile – pokrytá kočičími chlupy – je pomačkaná víc než obvykle. Rodiče mi vštěpovali, abych nikoho nesoudila podle vzhledu, ale v jeho případě je vzhled dost výmluvný. Pracuje tak, jak se obléká – chaoticky a neorganizovaně.
„Brinley,“ řeknu ve snaze Paulovi připomenout, že kotě se nejmenuju.
Buď zticha a buď zdvořilá, řekla by moje máma. Poradila by mi, abych za sebou nespálila žádné mosty, ale to už teď není důležité. Co na tom záleží, když mu dám najevo, jak nechutný mi připadá? Od dnešního poledne jsem oficiálně nezaměstnaná.
„Jasně, promiň, zapomněl jsem, jak jsi háklivá,“ zvedne ruce na znamení smíru.
Nejsem háklivá, ty hajzle. Jen se mi nelíbí, že se na mě každý den díváš, jako bych byla zákusek.
„Dostaneš odstupné, šest týdnů plného platu a čtyři týdny dovolené, které jsi nevyčerpala.“ Posune si na nose brýle. „Podívej, vždycky jsem tě měl rád, Brinley.“
Neunikne mi, jak zdůraznil moje jméno, jen aby dokázal, jak moc jsem háklivá. Podívám se mu do očí a mám pocit, že se pozvracím. Šestý smysl mi říká, že o mně smýšlí velmi nevhodným způsobem.
„Rád ti napíšu nějaké doporučení. Mohli bychom zajít na drink a promluvit si o tom, co bys chtěla, abych napsal do dopisu.“ Pokračuje v otevírání zbývající pošty, jako by to, jak se mnou mluví, nebylo vysoce neprofesionální.
Moje pozice asistentky designového ředitele mi vynášela naprosto směšný plat. Takže pokud to chápu správně, když budu hrát podle pravidel a nechám ho otevřeně zírat na moje prsa a rozdělit si účet za večeři v nějaké mizerné restauraci, dostanu doporučení, které si už dávno zasloužím?
Sladce se usměju, složím ruce do klína a odolám nutkání bodnout ho jeho nožem na dopisy. Chovám se zdvořile, jak mi rodiče vštěpovali.
„No, Paule, nikam s tebou nepůjdu, ale to doporučení si vezmu. Dlužíš mi ho za to, že jsem tři roky snášela tvoje lascivní pohledy. Vím, že by Brenda nechtěla slyšet, jak často tě při nich přistihnu.“ Při zmínce o jeho ženě vstanu a doufám, že si nevšimne, jak se třesu jako osika.
„Děkuju ti za příležitost tady pracovat, ale nemůžu říct, že to bylo příjemné,“ potlačím nutkání vmést mu do tváře, že je odporné prase. Nakloním hlavu na stranu a usměju se ještě víc. Je to úsměv mojí mámy, Wendy Beaumontové, který mu naznačuje, že je naprosto méněcenný. „Očekávám, že mi před odchodem dáš doporučující dopis, jinak bude moje první zítřejší zastávka na personálním oddělení.“
Můj bývalý šéf neodpoví. Jen se nakloní dopředu, jako by
se snažil rozhodnout, jestli blafuju. Knoflíky na jeho košili se napnou pod tlakem jeho pivního pupku.
„Hodně štěstí, Brinley. Doporučení dostaneš nejpozději v poledne,“ odpoví nakonec pokorně.
Páni, chovat se jako moje matka opravdu funguje.
Přikývnu, otočím se a zamířím do své malé kanceláře na konci chodby. Jsem pyšná na to, že jsem se Paulovi postavila. Běžně ani nejsem schopná vrátit nesprávnou objednávku ve Starbucks. Vždycky se jen usměju a poděkuju, a pak ji vyhodím do koše.
Je to vedlejší účinek toho, že mi rodiče léta opakovali, že mám držet hubu a krok a nevybočovat z řady.
Když za sebou zavřu dveře, v kapse mi zavibruje telefon.
EV
Po práci se stavím u holiče a sejdeme se doma v šest. Nemůžu se dočkat našeho společného večera, takže buď připravená, zlato. Zarezervoval jsem nám stůl v restauraci.
Evan má večer se mnou naplánovaný už týden a je kolem toho velmi tajnůstkářský. Vede mě to k přesvědčení, že mě konečně požádá o ruku. Po dvou letech společného života mám pocit, že je to další logický krok, a už šest měsíců mu to naznačuju. Snažila jsem se na něj netlačit, ale od máminy smrti se cítím trochu rozpolceně. Jako bych nikam a nikomu nepatřila. Mít manžela, jako je Evan, a možná založit rodinu je přesně to, co moje máma vždycky chtěla. Pomůže mi to cítit se, jako bych byla na správné cestě. Cestě, na kterou by ona a táta byli pyšní. Problém je, že Evan zápasí s posledním ročníkem právnické fakulty a jediné, co chce, je dokončit ji a udělat radost svým rodičům.
Povzdychnu si. Chci být upřímná a říct mu, že jsem právě přišla o práci, ale místo toho se okamžitě rozhodnu s tím počkat.
Po dni, jaký mám za sebou, opravdu potřebuju, aby se dnes stalo něco dobrého.
Budu připravená. Prozradíš mi, kam zajdeme?
EV
Ani náhodou. Ale připrav se na večer, který ti změní život.
Opřu se o dveře svojí kanceláře a zadívám se z okna na cihlovou zeď sousední budovy. Zhluboka se nadechnu a pokusím se zůstat klidná.
Dnešní ráno je sice nanic, ale je to jen ráno.
Možná mi to dnešní večer vynahradí.
KApIToLA 2 Brinley
Evan mi na zadním sedadle limuzíny stiskne ruku a já pocítím známý pocit jistoty, který mi vždycky poskytuje.
„Moc ti to sluší,“ řekne a obdivně se zadívá na vysoký drdol vykouzlený z mých dlouhých černých vlasů. Některé prameny jsem z něj nechala volně spadnout a natočila je do vln, tak jak to má rád. Navíc jsem si oblékla jeho oblíbené šaty. Sama je sice nemusím, ale jemu se líbí jejich strukturovaný střih, tmavomodrá barva a mírně spadlá ramena, která zdůrazňují moji bledou pleť. Říká, že jsou hezké, ale nechávají taky prostor pro fantazii. Usměju se na něj, přestože si vždycky přeju něco víc. Víc slov, víc doteků, víc vášně. Stisknu mu ruku a přinutím se být pozitivní. Tenhle společný večer potřebujeme. Poslední rok byl Evan tak zaneprázdněný školou, že byl ještě odtažitější než obvykle. Chtěla jsem, aby mě dnes večer objal nebo políbil, jakmile vešel do dveří? Samozřejmě. Aby mě přitlačil ke zdi a miloval se se mnou s nepotlačitelnou touhou nebo potřebou, ještě než si sundá boty? Rozhodně. Ale to není Evanův styl. Odjakživa jsem toužila po muži, který by mě chtěl tak moc, že by ode mě nemohl odtrhnout ruce.
Když moje kamarádky toužily po dobrácích z filmů, na které jsme se v pubertě dívaly, já vždycky tajně prahla po padouchovi, který chytne hlavní hrdinku pod krkem. Chci, aby se na mě muž díval, jako by se nemohl dočkat, až se mě dotkne – kdykoli.
Když jsem byla mladší, všichni mi opakovali, že sex je hřích, pokud není s mužem, za kterého jsem vdaná. Bylo mi jasné, že moje touhy nikdy nebudou naplněny, takže nebylo na škodu o takovém muži aspoň fantazírovat.
Realita mi ukázala, že takoví muži v reálném světě zřejmě neexistují. Alespoň ne v tom mém.
Moc ti to sluší je největší kompliment, jaký mi kdy Evan dal, vím však, že to myslí upřímně. Po dvou letech už není tak pozorný, ale aspoň je vždycky laskavý. Měla bych být vděčná, že mám v životě někoho, jako je on. Je vyrovnaný, spolehlivý a vycházíme spolu. Vždycky jsme spolu vycházeli.
Stačí pomyslet na to, že mě nejspíš chce, a už musím sevřít stehna. Snažím se vzpomenout si, jak dlouho uběhlo od chvíle, kdy jsme spolu spali naposledy. Bohužel musím přiznat, že to bylo už před několika měsíci, na jeho narozeniny.
„Jsi v pořádku?“ zeptá se, když si povzdechnu.
V šeru na něj vzhlédnu. „Jistě,“ zalžu a pak znovu vyhlédnu z okna na centrum Atlanty, které ubíhá kolem nás.
Když mě frustruje, že spolu netrávíme dost času, vždycky mi připomene, že se jen snaží zajistit naši budoucnost. Tajně doufám, že zasnoubení je přesně to, co potřebujeme, aby mezi námi znovu vzplanula jiskra. V hlavě se mi honí představy o bílých šatech a všech našich přátelích v hloučku kolem nás. Což následují představy o tom, jak se mi pod ně nedočkavě dobývá.
Bože, musím nějak zařídit, abychom se spolu dnes večer vyspali.
S Evanem možná momentálně postrádáme vášeň, ale vytvoříme si spolu hezký život a to by mělo být vše, na čem záleží. Už to vidím – bílý plot, on s advokátní kanceláří a já možná s vlastním obchodem. Nebo bych mohla pracovat jako konzultantka v designérské firmě. Doufám, že budeme mít dvě nebo tři děti. Jsem si jistá, že až Evan překoná stres z advokátních zkoušek, změní názor i na tohle.
„Jsi nějaká tichá,“ poznamená.
Podívám se na něj. „Jen jsem zvědavá, co máš dnes večer schované v rukávu.“ Usměju se, ale cítím se trochu provinile, že jsem mu neřekla o tom, že jsem přišla o práci. Rychle tu myšlenku zaženu a odpustím si. Chci, aby byl tento večer nezapomenutelný. Ne aby se trápil nebo aby mu to zkazilo zážitek. Netoužím po tom, aby se stresoval a změnil názor.
Řeknu mu to zítra.
Celé odpoledne jsem se snažila nepanikařit. Mám za sebou tři roky praxe a diplom z designérství. Stejně jako překvapivě pochvalný doporučující dopis od mého slizkého bývalého šéfa.
Jsem si jistá, že si brzy najdu něco jiného, i kdyby to mělo být mimo můj obor.
V šeru k němu natáhnu ruku a přemýšlím, jak dlouho ještě cesta potrvá. Vyjedu rukou z Evanova kolena nahoru po jeho silném stehně. Možná si užijeme trochu zábavy v limuzíně –
„Zlato.“ Evan mě chytne za ruku dřív, než se stihne dostat k jeho penisu. „Už jsme skoro tam.“
Položí mi ruku zpátky do klína a moje srdce se sevře zklamáním.
„Samozřejmě,“ řeknu. „Jen mi chybíš.“ Nenávidím, jak uboze to zní.
„No, Brinley. Ty mi taky chybíš.“
Žádné nemůžu se dočkat, až se na tebe začnu sápat. Ani jakýkoli jiný dotek. Připomenu si, že bych měla být vděčná.
O šestnáct minut později – což je víc než dost času na sex na zadním sedadle limuzíny, zvlášť po tak dlouhé době – zastavíme u Evanovy oblíbené restaurace. Měla jsem tušit, že pojedeme sem.
Evan byl vychován k tomu, aby rozhazoval peníze, a tohle místo je drahé. Jeho rodina byla vždycky bohatá a on loni, jakmile dosáhl pětadvaceti let, zdědil značný svěřenecký fond.
Moje oblíbené místo je naopak malé bistro na Virginia Avenue, které je mnohem levnější, klidnější a rustikálnější. Jídlo je autenticky italské a vynikající.
„Pojď, zlato, zamluvil jsem nám speciální stůl.“ Usměje se na mě se svým chlapeckým šarmem a já se neubráním a usměju se také. Skloní se a políbí mě na tvář. Připomenu si všechnu tu snahu, kterou dnes večer vynaložil – pronájem limuzíny, květiny, které mi přinesl, oblek, který má na sobě.
Když vstoupíme do restaurace, všichni se za námi otočí. Lidi mi často říkají, že jim Evan připomíná mladého Brada Pitta. Je to typický muž snů, s nímž by chtěla být každá – bohatý, milý, hezký a úspěšný.
Usadíme se u nejhezčího stolu v restauraci Le Cadran Solaire. Z nejvyššího patra je panoramatický výhled na Atlantu a musím přiznat, že pohled z oken sahajících od podlahy ke stropu je úchvatný.
Povídáme si, popíjíme víno a objednáme si předkrmy. Jídlo je výborné, ale nedokážu se zbavit pocitu, že Evan není moc nervózní na to, že se mě chystá požádat o ruku. Mluví o všech změnách, které se dějí v jeho kanceláři, o našich přátelích a o náhodných drbech. Večer se protahuje a mně začíná připadat čím dál míň pravděpodobné, že k tomu skutečně dojde.
Na konci večeře Evan s tím nejmilejším úsměvem na tváři objedná dezert. Cheesecake – můj oblíbený – a šampaňské.
„Brinley, víš, jak moc si tě vážím,“ spustí a vezme mě přes stůl za ruce.
Zrychlí se mi tep. Už je to tady. Jak to udělá? Přinesou mi sklenici s diamantovým prstenem? Sakra, bylo by mi jedno, i kdyby mi dal prsten z provázku.
Chystám se zasnoubit s mužem, jakého pro mě moji rodiče vždycky chtěli. Přeju si jen, aby tu byli a viděli to.
„Omlouvám se, že jsem byl poslední dobou tak odtažitý. Měl jsem velký stres kvůli advokátní zkoušce.“
Položím ruku na tu jeho a usměju se. „Já vím, a nic se neděje.“
„Ale děje. Slibuju, že jakmile to zvládnu a tahle kapitola bude uzavřená, budeme mít víc času, který můžeme strávit společně.
Potřebuju vědět, jestli se mnou chceš postoupit do další fáze, a pokud ano, budeme muset být otevření, upřímní a ochotní něco obětovat.“
Usměju se. „Vždycky jsem si představovala, že se spolu posuneme dál,“ řeknu, trochu zmatená jeho úvodem.
„Nebude to snadné, ale pokud se mnou vydržíš, můžeme pak mluvit o dalším kroku. Až se všechno uklidní, možná budeš mít vyřešenou svoji kariéru a povýší tě. Možná dokonce přestoupíš z toho časopisu na nějakou trochu významnější pozici.“
Bodne mě u srdce, ale nepřestanu se usmívat. Evan vždycky považoval moji volbu kariéry spíš za koníček. Jeho slova. Nelíbí se mi, že ji má za méněcennou jen proto, že jde o kreativní práci. Ale abych nezkazila tento večer, nechám si to pro sebe.
Široce se usměje. Vypadá nádherně.
„Dobře, zlato, tak já ti to prozradím.“ Zhluboka se nadechne. „Dostal jsem nabídku na pozici u Foster Grant and Spire v New Yorku. Je to roční smlouva, kterou potom můžou i prodloužit,“ prozradí mi a při zmínce velmi prominentní firmy září nadšením.
Počkat, cože?
„P-promiň?“ zeptám se v šoku, když dorazí náš dezert a šampaňské. Žádný diamant v dohledu.
Usměje se ještě víc zeširoka, aniž by si uvědomil, že se tisíc imaginárních srdcí právě rozbilo na kusy a rozsypalo se mi u nohou.
„Ano, říkal jsem ti, že nám to změní život. Je to pro mě obrovská příležitost,“ řekne.
Ne pro nás, pro něj.
Odtáhnu ruku a napiju se. Dobře, kopnu do sebe polovinu sklenky šampaňského, zatímco poslouchám, jak mi vypráví o tom, jak prestižní to je. Jakmile mu vyprší roční smlouva, bude se moct vrátit sem a mít v Atlantě jakoukoli práci, kterou si bude přát.
„Ty už jsi to přijal?“ zeptám se a zlomí se mi hlas.
Jeho úsměv se vytratí. „Samozřejmě. Myslel jsem, že budeš mít radost. Je to velký krok. Jak jsem řekl, změní mi to život.“
„Evane, to tě ani nenapadlo to se mnou zkonzultovat, než jsi nás zavázal k přestěhování se na druhý konec kontinentu?“
Evan začne kroutit hlavou a na tváři se mu objeví něco, co připomíná šok.
„Myslel jsem… Zlato, myslel jsem, že tady zůstaneš; vím, že máš šanci na povýšení, a já bych se mohl vracet každý druhý víkend.“
COŽE?
„Evane… já…“ Nemám slov. Jak hloupé, že jsem předpokládala, že tahle noc bude o nás – o žádosti o ruku. O naší budoucnosti. O něčem, na co se můžeme těšit. Evan je typ muže, kterého si pro mě moji rodiče vždy přáli. Slyšet, že o tom ani neuvažuje, je… no, zdrcující.
„Brinley, budu se tam muset opravdu soustředit. Pokud ti to nevadí, byl bych raději, abys zůstala tady. Oba jsme dospělí a zvládneme trochu té vzdálenosti,“ dodá.
Odtáhnu se od něj a opřu se v židli.
Nedokážu zastavit slzy, které mi stékají po tvářích. Ať se je snažím zadržet sebevíc, slova mi stejně vyklouznou z úst.
„Myslela jsem, že mě dnes večer požádáš o ruku.“ Jako šílenec se zasměju přes slzy, protože vím, jak uboze a zoufale to zní. A taky vím, jak moc Evan nesnáší, když pláču. Takové emoce považuje za dramatické.
Evan na mě zírá a já mezi námi cítím vzdálenost. Jako by někdo hodil na stůl tisícikilové závaží. Jsme jako na dvou úplně odlišných planetách a já nechápu, jak je možné, že jsem to doteď neviděla.
„Brinley, já… Jsi krásná a milá, ale manželství… To teď prostě není v mých plánech. Moje kariéra musí být na prvním místě a ty by ses musela… víc vypracovat, než by to moje rodina přijala…“
Au.
„Tím to myslíš mě,“ řeknu tiše a ubrouskem si otřu slzy. „Chceš říct, že pro tebe nejsem dost dobrá,“ vykoktám, dopiju zbytek šampaňského a znovu si naliju až po okraj.
„Zlato, děláš scénu před celou restaurací,“ nakloní se ke mně a ztiší hlas. Sotva si toho všimnu, protože se mi točí hlava.
Co s ním vůbec dělám? Jak to, že jsem si to nikdy předtím neuvědomila? Najednou se na mě valí všechno najednou. Nemáme spolu vztah. Jsme… spolubydlící. Opravdu dobří spolubydlící.
Vypiju druhou polovinu sklenice a v tu chvíli mi to dojde. Mám toho všeho dost. Dost šéfů, kteří si myslí, že mě můžou tři roky komandovat. Dost sobeckého přítele, který si myslí, že bych měla jen čekat, zatímco on si bude žít svůj sen a já se pro něj budu snažit „zlepšit“. Protože Brinley Rose Beaumontová
Evanovi Radcliffovi Druhému zjevně nestačí.
Postavím se a shlédnu na něj. Každá část mého já mi říká, abych byla silná a že to není úplně šílené. Poprvé v životě nad tím moc nepřemýšlím. Řídím se instinktem. „Nechci čekat, až se rozhodneš, jestli pro tebe jsem dost dobrá.“ Pokrčím rameny a sotva to zašeptám. „Takže ti asi chci
popřát… hodně štěstí v New Yorku…“ Jedna velká slza mi steče po tváři, zatímco sleduju, jak se naše společně strávené roky propadají vniveč.
„No tak, Brinley, zlato,“ řekne Evan a opře se v židli, ale není v tom žádná skutečná snaha. Ani nevstane.
Otočím se na podpatku a s veškerou sebedůvěrou, kterou v sobě najdu, pokračuju v chůzi. Doufám, že mě bude následovat. Doufám, že mi řekne, že je připravený dát mi nějakou budoucnost. Ale když dojdu do vstupní haly a ven na ulice Atlanty, začne mi být jasné, že to neudělá. Vytáhnu telefon, abych si zavolala uber.
Zatímco čekám a potlačuju další slzy, uvědomím si čtyři věci. Nemám práci, brzy nebudu mít kde bydlet, nechala jsem tam naprosto bezchybný kousek cheesecaku a celý tenhle den je oficiálně na hovno.
KApIToLA 3 Brinley
O dva týdny později
Pomocí malého deštníčku míchám pomalými krouživými pohyby sladký drink, zatímco potlačuju slzy. Celou cestu sem jsem brečela. Jsem uplakaná troska v rohu, i když atmosféra v klubu je veselá.
Moje máma by byla zděšená, že jsem na veřejnosti a vypadám, jako bych právě vylezla z postele. Dnes v noci to v Savannah žije. Je teprve 21.30. Potřebovala jsem si dát pauzu od řízení a navíc jsem opravdu musela na záchod. Pak jsem si uvědomila, že nikam nespěchám, nikomu nic nedlužím, a po dvou týdnech, které jsem právě prožila, mi drink připadal jako skvělý nápad.
Střešní terasa v Křišťálové jeskyni je ve čtvrtek večer plná života – hraje hudba a blikající světla se mísí se zelení na rustikálních dřevěných pergolách nad hlavami. Mihotající se lucerny a svíčky dodávají venkovní terase zádumčivou atmosféru. Je tma a rytmus písně, která hraje, proudí mým tělem. Sedím tam a přemýšlím o svých dalších krocích.
Ještě mě čeká třicet minut jízdy do Harmonie v Georgii – malého jižanského městečka, kde jsem vyrostla. Do
dnešního dne mělo oficiálně 9 000 obyvatel. Po dnešku jich bude 9 001.
Prázdný dům mých rodičů je jediné místo na Zemi, kam se můžu uchýlit poté, co jsem strávila poslední dva týdny balením celého svého života a všech svých věcí, které jsem měla v Evanově bytě v Atlantě. Téměř všechno bylo jeho. Já byla jen doplněk.
Náš život nebyl špatný, takže jsem nejspíš zůstávala, protože se to ode mě očekávalo… Protože to bylo snadné. Teď si ale uvědomuju, že snadné není vždycky správné. Došlo mi to, když jsem ho objímala na rozloučenou a slíbili jsme si, že zůstaneme přáteli. Ani jsem nebyla smutná – jen trochu naštvaná, že mi to nedošlo dřív.
Kopnu do sebe zbytek svojí piña colady. Kéž bych si mohla dát ještě jednu, ale pak už bych byla moc opilá na to, abych mohla řídit. Upřímně řečeno nikdy nepiju víc než jeden drink.
Přihlásím se do své bankovní aplikace, abych si prohlédla svoje mizerné úspory a odstupné a spočítala, jak dlouho mi to vydrží. Budu si muset ihned najít práci.
Pokud nebudou k dispozici žádné pozice v oblasti designu, vždycky si můžu vzít nějaké směny v restauraci, pokud ji paní Palmerová ještě provozuje –
„Marmoško!?“
Najednou se za mnou ozve moje přezdívka z dětství. Spíš výkřik, který je tak hlasitý, že přehluší i dunivou hudbu. Otočím se, abych zjistila, kdo na mě volá, a do očí se mi okamžitě nahrnou slzy. Vstanu, protože se ke mně rychle blíží.
„Panebože, Arašídko!“ Ani to nestihnu vyslovit, než mě obejme moje nejlepší kamarádka z dětství Layla. Arašídové máslo k mojí marmeládě.
„Co tady sakra děláš?“ zeptá se, když si ji prohlédnu. Layla vypadá jinak než před dvěma lety, kdy jsem byla naposledy ve
městě – a úplně jinak než v posledním ročníku na střední. Ale pořád je nádherná.
S Laylou jsme byly v dětství nerozlučné – nejlepší kamarádky už od osmi. Teď je opravdu sexy a její dlouhé, přirozeně tmavé vlasy jsou téměř ohnivě zrzavé. Celé její paže pokrývají různá tetování. Na hlavě má jednoduchý třpytivý svatební závoj a na hrudi šerpu s nápisem „Teď už patřím Axovi“. Na prsteníčku se jí skví obrovský diamant ve tvaru hrušky.
Nejspíš vypadáme naprosto odlišně. Layla je malá – měří jen metr sedmapadesát a celkově je dost drobná. Já jsem o dobrých deset až třináct centimetrů vyšší a mám křivky – do jejích džínů bych se nikdy nevešla. Nestěžuju si – jsem na svoje tvary pyšná a tvrdě na nich pracuju každodenní jógou.
Zatímco Layla je vyšňořená a připravená na noc v nočním klubu, já mám na sobě punčocháče a nadměrně velké tričko s nápisem Nirvana. Nenanesla jsem si žádný make-up a moje dlouhé tmavé vlasy jsou svázané do velkého ledabylého drdolu.
„Nejsem si jistá, proč jsem tady. Možná proto, abych oddálila návrat do prázdného domu,“ odpovím. Po chvilce se k nám přidají další tři ženy, které si mezi sebou povídají.
Všechny vypadají vesměs stejně jako Layla a všechny jsou nápadně krásné.
„Já to nechápu. Ty se vracíš domů?“ zeptá se. Za jejími zády zahlédnu tři zlověstně vypadající muže. Jakmile si uvědomím, že tu jsou s ní, sevře se mi žaludek. Je nemožné si jich nevšimnout. Všichni jsou oblečení v kůži, jsou dost vysocí, svalnatí a drsní a mají různě dlouhé vousy. Jeden z nich má na hlavě bandanu a všichni jsou oblečení do kožených vest, jež mi prozrazují, ke kterému motorkářskému klubu patří – Pekelníci. Stojí ode mě dobrých pět metrů, ale i na tu dálku cítím vůni kůže a kouře. Jako na povel jeden z nich zuby vytáhne z krabičky cigaretu a zapálí si ji.
