Pro každou Jennu, která se teprve učí mít se ráda; pro každého Rosse, který se teprve učí sám sebe přijmout; pro každou Nayu, která se teprve učí o sebe pečovat; pro každého Willa, který se teprve učí se uvolnit; pro každou Sue, která se teprve učí otevřít se ostatním; a pro každého Mika, který se teprve učí sám sobě odpustit. Tahle knížka je pro vás.
Otevřený vztah
„Otevřený… vztah?“
„Jo, přesně.“
Můj přítel se na mě culil od ucha k uchu. Já se naproti tomu neusmívala vůbec.
„A to je co?“
„Myslím si, že z toho názvu je to docela jasný, Jenny.“
To si musel dělat legraci.
Nebo lépe řečeno – pro svoje vlastní dobro by to měl myslet jako vtip.
Zrovna mě vysadil před kolejí! Doslova! Ještě mi ani nestihl vyndat z auta kufr a už přemýšlel o tom, jak náš vztah převrátit vzhůru nohama!
„Musíme to řešit zrovna teď, Monty?“ zamumlala jsem rozladěně. „Nemohl sis najít lepší chvíli?“
„Ehm… ne.“
„To jako fakt? Vždyť jsme spolu teď byli celé dva dny.“
„No, to jo. Ale… ehm… já nevěděl, jak na to zavést řeč. Nikdy na to nebyla vhodná příležitost.“
„A tahle vhodná je, jo?“
„Nebuď taková, Jenny. Je to poslední příležitost, kterou mám, než odjedu. A po telefonu bys to řešit nechtěla, že ne?“
„Ne.“
Povzdychla jsem si a rozhodla se trochu uvolnit. Koneckonců jsem byla nervóznější než obvykle, a to kvůli stresu z univerzity. Nechtěla jsem si to vylévat na Montym, a už vůbec ne těsně před jeho odjezdem. Představa, že bychom se loučili ve zlém, se mi nelíbila.
Ale co jsem mu na tohle měla říct? Chvíli jsem se na něj jen dívala a on se usmíval jako ještě větší neviňátko než předtím.
V tu chvíli mi došlo, že jsem vůbec nepřemýšlela o tom, co s námi bude, až mě nechá na koleji a vrátí se domů. Pokračovat ve studiu nechtěl, nebo to minimálně zatím neměl v plánu. Místo toho bude dál hrát za basketbalový tým našeho města. To jediné ho bavilo. Hrát basket. Celý den.
Já jsem se zas tolik soustředila na nástup na vysokou, zařizování koleje, rozvrh a tak… že mě ani nenapadlo, jak dlouho se neuvidíme. Hodně dlouho. Mezi jeho tréninky a mými přednáškami bude těžké najít volný čas na to, abychom spolu mohli denně mluvit. Na to, abych za ním mohla často jezdit, jsem neměla dost peněz, a po pravdě jsem pochybovala o tom, že jemu by se chtělo jezdit sem, jen aby se se mnou viděl. Určitě by se vymlouval na únavu z tréninků.
Uvidíme se aspoň v prosinci, na Vánoce. Jenže do prosince zbývalo ještě tolik měsíců… Celá věčnost.
Všimla jsem si, že Monty pořád čeká na moji odpověď, a pokusila se zkoncentrovat.
„Nevím, co ti na to říct,“ přiznala jsem nakonec. „Ani si nejsem jistá, jestli chápu, co obnáší… mít otevřený vztah. Nevím, co to přesně je.“
„Je to prostý. Hele… my dva spolu chodíme, že jo?“
„Já bych řekla, že asi jo,“ zažertovala jsem trochu nervózně.
„No, tak vidíš. Máme se rádi, vážíme si jeden druhýho, respektujeme se, ale… máme taky svoje potřeby.“
„Potřeby?“
„Jo.“
„Jaké potřeby? Jako jíst?“
„Ne, Jenny.“
„Pít?“
„Hmmm… ne.“
„Spá…“
„Sex.“
„Eh?“ Okamžitě jsem zrudla a rozhlédla se, jestli nás někdo neposlouchá. „S-sex? Cože?“
„Můžeš se přestat koukat okolo, jako bysme plánovali vraždu? Mluvím jen o sexu.“
„Já o tom mluvím nerada.“
„To já vím,“ obrátil oči v sloup, „ale i tak máme svoje sexuální potřeby, ne? Teda, já vím, že ty seš spíš trochu asexuální, ale já…“
„Víš vůbec, co znamená být asexuální?“
„… rozhodně sex potřebuju,“ pokračoval, aniž by vzal moji otázku na vědomí.
„Tak moment.“ Můj hlas se zvýšil o tři decibely. „To mi jako říkáš, že budeš spát s jinými lidmi?“
„Co? Ne, já…“
„Doufám, že to je jen vtip.“
„Poslouchej mě.“ Vzal moji tvář do dlaní. „Já ti jen navrhuju, že kdybysme to v nějakou chvíli… já nevím… kdybysme měli potřebu to udělat… tak to uděláme.“
„A vysvětlíš mi laskavě, proč bys měl mít potřebu vyspat se s někým, kdo nejsem já?“ Se zamračeným výrazem jsem se od něj odtáhla.
„To není to, co chci,“ ohradil se skoro dotčeně.
„Vážně ne?“ odsekla jsem uštěpačně. „Chceš, abych ti zopakovala, cos teď říkal?“
Okamžitě mu došlo, co tím myslím. Chtěl mě zase vzít za obličej, ale zarazil se a ruce spustil, najednou byl taky nesvůj. Sklonila jsem hlavu.
„Promiň,“ špitla jsem. „Jen jsem nervózní.“
„Já vím,“ vzdychl a uvolnil se. „Hele, vím, že to zní divně, ale teď jsou tyhle otevřený vztahy fakt moderní. A je vědecky dokázaný, že spolu pak ty páry i dýl vydrží.“
„A to dokázal kdo?“
„Navíc nejde o to, že bych to chtěl dělat hned teď, ale… jak dlouho se neuvidíme? Tři měsíce.“
„Skoro čtyři. A nevyhýbej se té otáz…“
„Podle mě pro tělo není dobrý to tak dlouho nedělat, Jenny.“
Hned jsem se zas zamračila.
„Já jsem to vydržela nedělat sedmnáct let života a bylo to v pohodě.“
„Jo, ale když seš panna, je to něco jinýho. Nevíš, o co přicházíš, takže netrpíš, když to nemáš.“ Chytil mě za ruku a něžně mě k sobě přitáhl. „No tak, lásko, víš, že tě miluju, ne?“
„Jo, Monty, ale…“
„Víš, že na tom se nic nezmění. Je jedno, co přijde. Nebo kdo, abych byl přesnej.“ Sám se svému vtípku zasmál. „No tak, já vím, že mi rozumíš. Proto jsem s tebou, proto tě mám rád. Vždycky jsi mě naprosto chápala. A víš, že mám svoje potřeby, Jenny.
Takže… když projevím trochu náklonnosti i jiným, když spolu zrovna nebudeme, tak o nic nejde, ne?“
„V tvém podání zní nevěra naprosto fantasticky.“ Odtáhla jsem se.
„Pokud je to oboustranně odsouhlasený, tak to není nevěra.“
„Takže chceš říct, že ti mám dát povolení se vyspat, s kýmkoli se ti zamane?“
„No, ale nejen pro mě. Ty to klidně můžeš dělat taky.“
Jo, to byla fakt ohromná útěcha.
„A co když to s nikým dělat nechci? Na to jsi pomyslel?“
„No… tak nemusíš, ale aspoň máš tu možnost, kdybys někdy změnila názor, chápeš?“
„Takže když teď půjdu na kolej, potkám kluka, co se mi bude líbit, tak se s ním můžu vyspat a tobě to nebude vadit? Vždyť tomu nemůžeš věřit ani ty sám!“
„Tak to zase ne.“
„Tak jak teda?“
„Jenny, netvrdím, že se nutně musíme vyspat s někým jiným. Pokud ale budeme mít vztah na dálku, měli bysme mít právo… Já nevím, pokud se ocitneme v situaci s někým, kdo nás hodně přitahuje, tak abysme si mohli dělat, co chceme. Bez zloby, bez žárlivosti, bez výčitek…“
Znovu mě chytil za ruku. Tentokrát jsem se mu nevytrhla, ale to, co jsem od něj slyšela, se mi moc nelíbilo.
„Já nevím, Monty… Zní mi to trochu divně.“
„No tak…“ Políbil mě na rty a usmál se. „Bude to zábava. A klidně si můžeme stanovit pravidla.“
„Pravidla?“
„No jasně. Třeba to pak pro tebe bude přijatelnější. Jako třeba… ehm… pokaždý když jeden z nás bude něco mít s někým jiným, musí to tomu druhýmu říct. Tak to bude lepší.“
„Jenže já nechci znát všechny detaily o tom, co děláš jiným holkám.“
„Jasně, tak bez podrobností. Jen informace, co se stalo.“
„Monty…“
„No tak, nadhoď další pravidlo.“
„Ještě jsem ani neřekla, že s tím návrhem souhlasím.“
„Zkus si teda představit, že na to přistoupíš. Jaký bys zavedla další pravidlo?“
Na chvíli jsem se zamyslela. Monty mě nedočkavě pozoroval.
„No dobře…“ vydechla jsem. „Zákaz kamarádů a kamarádek. Nechci, aby sis to rozdal s nějakou mojí kámoškou. A já to zas nebudu dělat s tvými kamarády.“
„To mi přijde fér.“
„Fakt mi tu říkáš, že je ti jedno, že se vyspím s někým jiným?“
„Pokud to bude jen sex, tak mi to nevadí.“ Zase vzal můj obličej do dlaní. Dělal to vždycky, když mě chtěl o něčem přesvědčit. „Přesně o to v otevřeným vztahu jde. I když se vyspíš s někým jiným, víš, že miluješ toho, s kým chodíš. A náš vztah je na to dost silnej. Není to parádní?“
Nebyla jsem si jistá, jestli „parádní“ je to slovo, které bych pro popis téhle situace použila, ale Monty by mi nedal pokoj, dokud mu na to nekývnu, a tak jsem nakonec pokrčila rameny.
„Jestli to tak opravdu chceš…“
Usmál se a položil mi ruku na zátylek, aby mě mohl políbit. Nechala jsem se, ale náladu jsem na to zrovna neměla. Potom vytáhl z auta můj kufr a postavil ho na zem vedle mě.
„No dobře, takže půjdeme…“
„Já už to odsud zvládnu,“ ujistila jsem ho. „Měl bys vyrazit, jinak přijedeš domů pozdě.“
Překvapeně se zarazil.
„Ty tam půjdeš sama?“
„Jo. Chci tam jít sama.“
„Určitě, Jenny? Klidně ti pomůžu.“
„Určitě.“ Dala jsem mu poslední pusu a on se usmál. „Až dorazíš, tak mi zavolej, jo?“
„A ty mi piš, jak ti to tady jde.“
Po pravdě jsem čekala trochu emotivnější rozloučení, ale Monty už mě jen klouby prstů pohladil po tváři, usedl za volant a zakřenil se. Šlápl na plyn a já už vzdalujícímu se autu jenom zamávala.
Chvíli jsem litovala, že jsem mu řekla, ať jede. Jenže to tak bylo lepší. Musela jsem se začít smiřovat s tím, že odteď budu pravděpodobně trávit hodně času o samotě. Měla bych si na to zvyknout. Čím dřív s tím začnu, tím líp.
Otočila jsem se čelem k budově koleje a uchopila madlo kufru. Žaludek se mi stáhl nervozitou. Upřímně jsem se cítila jako voják, který jde poprvé do bitvy.
Tahle kolej byla nejblíž k filozofické fakultě univerzity, na niž jsem nastoupila. Při pohledu na oprýskanou fasádu z červených cihel mě napadlo, že ji už hodně dlouho nikdo neopravoval. Moji pozornost ale přitáhl hlavně obrovský plakát, nalepený na zdi, co se týkal svobody žen. Uculila jsem se a začala s těžkým kufrem v ruce supět do schodů.
Uvnitř bylo narváno a taky to tu vypadalo zastarale, ale bylo tu tolik mladých lidí, že jsem svůj první dojem ihned vytěsnila. Rozhlédla jsem se kolem a uviděla za davem vrátnici. Jakýsi blonďatý kluk s obřími brýlemi, ne o moc starší než já, zrovna křičel na jiného kluka, který se bezstarostně opíral o recepční pult. Udivilo mě, že tu je muž, když to měla být dívčí kolej, ale třeba to byl něčí příbuzný.
A každopádně to nebyl můj problém. Došla jsem k nim, postavila se stranou a vychovaně čekala, až se dohádají.
„Nemůžu tě tam pustit, Rossi,“ řekl ten za pultem. Zněl unaveně, jako by tu samou větu opakoval už tisíckrát předtím.
„První den dovnitř nesmí nikdo, kdo není příbuzný. A už vůbec ne kluk. To přece víš.“
„To přece víš,“ pitvořil se po něm s úšklebkem ten druhý.
Blonďák na chvíli rozpačitě zčervenal.
„Mohl bys mě aspoň jednou v životě brát vážně?“
„A mohl bys mě ty aspoň jednou v životě nediskriminovat?“
„Rossi, je to holčičí kolej…“
„Dík, to jsem si doteď nevšiml.“
„… a ty nevypadáš jako holka.“
„Ty taky ne, a přitom tady pracuješ.“
Světlovlasý kluk se uraženě zajíkl.
„Já jsem kompetentní zaměstnanec a profesionál a…“
„No jo, dobře, dobře. Takže půjdeš Naye říct, ať si ten kufr vynese sama?“
Blonďák se zarazil.
„Co? Ne, to ne. Řekni jí to ty.“
„Já? Ne, to ani omylem. Já jsem chtěl být gentleman a ten kufr jí vynést, ale ty mi to nedovolíš.“ Teatrálně zavrtěl hlavou a vzdychl. „Připadá mi, že budu muset hodit veškerou vinu na tebe, Chipe. Škoda, byl jsi mi sympatickej. Neboj, na pohřeb ti přijdu.“
Ten druhý – takže se jmenoval Chip? – na něj chvíli hleděl, jako by zvažoval svoje možnosti.
„Ať jí ho odnese Will. Je to její kluk, takže bych ho mohl zapsat jako příbuzného.“
„Fakt si myslíš, že bych tady byl já, kdyby mohl přijít Will?“
„No, to asi ne.“
„Jseš bystrej.“
„A proč nemohl přijít?“
„Protože náš drahý Will má spoustu práce a myslí si, že jsem kluk pro všechno.“
„A co dělá? Je to snad důležitější než jeho holka?“
„Co mně je po tom? Hele, vstával jsem před dvaceti minutama. Spal jsem asi dvě hodiny, možná ani to ne. Jsem fakt k smrti unavenej. A ten kufr je těžší než já sám. Taky mám hlad jako vlk, Chipe. Jediný, co chci, je odsud vypadnout a dojíst si tu vystydlou pizzu, co mi zbyla od včera, a pak minimálně deset let spát.“
Odmlčel se, naklonil se přes pult a nakrčil obočí.
„Tak pustíš mě tam s tím Nayiným kufrem, ať si můžeme zase každej jít po svých, nebo budeš dál trvat na tom, že to nejde?“
Chip viditelně znervózněl, cukl sebou, jako by dostal ránu elektrickým proudem. To bylo opravdu tak nepřijatelné, aby dovnitř šel někdo, kdo není příbuzný? Bylo tu tolik lidí, že mi připadalo nemožné to uhlídat.
„No, tak jo,“ hlesl nakonec poraženě Chip, „ale pak hned vypadneš, protože kdyby tě tady chytili…!“
„Jo, jo, vždyť umím být diskrétní, znáš mě,“ usmál se na něj zářivě Ross.
Blonďatý vrátný si mě konečně všiml, protože nasadil zase ten vážný výraz, co jsem u něj viděla, když jsem přišla.
„Mám tu dost práce, Rossi, takže mě prosím omluv…“ Kývl hlavou směrem ke mně.
Ross se na mě ani nepodíval a vzal do ruky kufr.
„Zaneprázdněný muž,“ utrousil ironicky.
„Jak ti můžu pomoct?“ zeptal se mě Chip s pohledem upřeným jen na mě, Rosse už si nevšímal. Ross jen protočil panenky, vmísil se do davu a vyrazil směrem ke schodům. Zadívala jsem se na něj a naznačila úsměv.
„Pardon, nechtěla jsem rušit.“
„Kéž bys rušila, toho otravu nikdo nesnese,“ zamumlal. „No nic, zapomeň na to. Jdeš se ubytovat?“
„Jo.“ Přistoupila jsem k pultu a podala mu občanku. „Jennifer Michelle Brownová.“
Chip se zarazil.
„Jennifer Michelle?“ zopakoval a hledal v seznamu. „Takovou kombinaci slyším poprvé.“
„No, moji rodiče mají divokou fantazii,“ špitla jsem.
Vždycky jsem svoje druhé jméno nenáviděla. Bráchové mě schválně oslovovali Michelle, aby mě naštvali, ale nechali toho, když jsem povyrostla a naučila se jim nevybíravé žertíky oplácet.
Jenže Michelle bylo pořád moje druhé křestní jméno a já ho pořád nenáviděla.
„Hm, kdepak tě…“ mumlal Chip. „Hm, aha, tady jsi. Helemese, to je ale náhodička.“
„Co?“ zeptala jsem se.
„Ten kufr byl pro tvoji novou spolubydlící,“ odpověděl a ukázal směrem, kterým zmizel Ross. „Tak to hodně štěstí, budeš ho potřebovat.“
Upřela jsem na něj trochu vyplašený pohled.
„Štěstí? Proč?“
„To byl jen vtip,“ vyhrkl a nervózně se zahihňal, z čehož jsem pochopila, že to vtip nebyl ani náhodou. „Já jen, že budeš bydlet v pokoji s Nayou Hayesovou.“
„Ty ji znáš?“
„Jo… je to moje mladší ségra.“
Jeho tón mě mátl. Pořád působil tak neklidně.
„A to je… špatné?“ nechápala jsem.
„Co?“ vypískl ještě vyšším hlasem než prve. „Ne, ne… Teda… ehm…“
Pokusil se odvést moji pozornost úsměvem. Podal mi klíč.
„Pokoj číslo třicet tři. První patro. Určitě to najdeš.“
Právě v tu chvíli se vrátil Ross, tentokrát už bez kufru.
„Dej mi klíče,“ sykl na Chipa. „Tvoje ségra tam není.“
„A kde je?“ zeptal se Chip.
„Hele, je to tvoje ségra, ne moje, takže to určitě víš mnohem líp než já.“
„Já už jiný klíč nemám, Rossi.“
„No super, takže její věci zůstanou na chodbě na pospas zlodějům kufrů a spodního prádla.“
Chip vzdychl a já se pokusila potlačit pobavený úsměv.
„Tak chvíli počkej, než tady Jennifer vysvětlím, jak to tu chodí, a ona ti ty dveře pak otevře.“ Zalétl ke mně očima. „Teda jestli jí to nevadí, samozřejmě.“
Ross se na mě poprvé podíval a já pod tíhou jeho pohledu znervózněla.
„Ehm… ne, nevadí.“
„No vida, tady má někdo aspoň trochu pochopení.“ Věnoval recepčnímu zářivý úsměv.
„Musím ji tu nejdřív provést, Rossi.“
„A kdo ti v tom brání?“
Chip ho ignoroval a zaměřil se na mě.
„Vítej na koleji, Jennifer. Já se jmenuju Chris, a když budeš cokoli potřebovat, jsem…“
„Ten, kdo hlídá, aby sem bez dovolení nelezli cizí kluci,“ dořekl Ross. „Nebo se o to aspoň snaží.“
„Jsem zodpovědný za to, aby na téhle koleji byl klid,“ nenechal se přerušit Ross. „Bydlím v pokoji číslo jedna. První dveře v prvním patře. Když budeš něco potřebovat po půlnoci, najdeš mě tam.“
„A když ne, najdeš ho tady, jak hraje Candy Crush,“ rýpl si znovu Ross.
„Já v pracovní době nic nehraju!“ ohradil se Chris a zhluboka se nadechl, aby se uklidnil. „Každopádně, Jennifer, do pokoje za mnou nechoď, pokud to nebude opravdu hodně urgentní. A tím myslím, že třeba bude někde hořet, ne že ti spadne mobil do záchodu a tobě bude připadat nechutný tam pro něj sahat.“
„Chodí za tebou lidi na pokoj často?“ zeptala jsem se pobaveně.
„Častěji, než by se mi líbilo,“ kývl.
Unaveně vzdychl a znovu se vrátil k nacvičenému proslovu.
„Pokud ztratíš klíče, můžeš požádat o nové, ale je za to pokuta deset dolarů. Přes den si sem můžeš vodit návštěvy, jak chceš, ale v noci jsou zakázané, pokud mi nedáš vědět aspoň jeden den předem. A taky s tím musí souhlasit tvoje spolubydlící, to je jasné.
Společné sprchy a záchody jsou v každém patře na konci chodby, ale ty máš, tuším, pokoj s vlastní koupelnou, ne? Každopádně ty společné můžeš využívat kdykoli. Nezapomněl jsem na něco? Jo, jasně… tady.“
Otočil se a sáhl pro něco do zásuvky. Vytáhl košík plný plastových čtverečků.
„Bezpečnost na prvním místě,“ ukázal na kondomy. „Dárek od fakulty, ale pro každého jen jeden.“
Zírala jsem na ně a polil mě takový stud, že jsem zrudla až za ušima.
„Doporučuju ty jahodový,“ pošeptal mi. „To je nejoblíbenější příchuť.“
„Uka.“ Ross se naklonil a začal se v košíku přehrabovat.
„Jenom jeden!“ vřískl Chris, když viděl, že si jich Ross nabral plnou hrst.
Ross se ušklíbl, nechal si jeden prezervativ a ostatní vysypal zpátky.
Ten, po kterém jsem sáhla já, byl zjevně ostružinový. S rozpačitým úsměvem jsem si ho strčila do kapsy.
„Ehm… děkuju.“
„Tak ať se ti daří!“ popřál mi vesele Chris. „Pokud budeš s čímkoli potřebovat pomoct, klidně za mnou přijď. Od toho tu jsem. A teď už můžete oba jít. Další, prosím!“
Křikl to tak nahlas, až jsem sebou trhla. Během vteřiny se přede mě nacpala další holka a dala se s Chrisem do řeči.
„No, takže…“ řekl Ross, když si všiml, že se nemám k pohybu. „Máš ten klíč?“
Odkašlala jsem si a klíč mu ukázala.
„Pokud mi nedal nějaký jiný, tak jo.“
Podíval se na něj a pousmál se.
„Super, tak pojď, já ti pomůžu.“
Radostně popadl můj kufr a vyrazil po schodech nahoru, já šla se svým batůžkem za ním. Procházeli jsme chodbou v prvním patře a já sledovala obyvatelky koleje, jak se objímají a pusinkují na rozloučenou se svými uslzenými příbuznými. Pomyslela jsem na svoji mámu a na to, jakou scénu by ztropila, kdyby tu byla.
Ještě že mě přivezl Monty. A že sem se mnou nešel.
Ross se zastavil u fialového kufru, který jsem viděla už předtím, došel ke dveřím a strčil klíč do zámku. Otevřít dveře bylo o něco složitější, než jsem čekala, dokonce do nich musel pořádně vrazit. To mě zrovna nepotěšilo.
„No,“ zamumlala jsem, když jsem vešla do pokoje. „Není to taková hrůza.“
„Není to úplný smetiště,“ zavtipkoval Ross a dostrkal oba kufry za práh.
Rozhlédla jsem se kolem. Pokoj byl prostý, možná až moc. Stěny byly bílé a zelené, pod každým oknem jedna jednolůžková postel se žlutě puntíkovaným povlečením. Pak tu byl stůl se židlí a lampou a u protější stěny dvě skříňky. Bylo jasné, že tu nejsem
první, protože na posteli vlevo už měla poházené věci moje spolubydlící.
„Ty tu holku, co tu bydlí, znáš?“ zeptala jsem se Rosse a ukázala na obsazenou postel.
Zarazil se a chvíli si mě prohlížel.
„Já? Ne. Jen rád nosím kufry cizím lidem. Je to moje životní poslání.“
Zčervenala jsem. Jasně že ji musel znát. Proč vždycky, když jsem nervózní, plácám blbosti?
No, možná za to mohl i fakt, že mi připadal hezký. Přece nevadí, že se mi líbí kluk, který není můj přítel, ne? Doufala jsem, že ne. Každopádně jsem si toho všimla hned. Nejsem si jistá, jestli to byly hnědé, rozcuchané vlasy – tenhle kluk zjevně netušil, co je hřeben –, světlé oči, anebo širokánský úsměv. Nebo možná jeho obnošená mikina. Nevím. Ani jsem netušila, že se mi líbí veselí kluci. Většinou mi připadali spíš otravní.
No… asi bych o tom neměla tak usilovně přemýšlet.
„Je to holka mýho nejlepšího kamaráda,“ vysvětlil Ross, když viděl moje rozpaky. „Jmenuje se Naya.“
„A je…“ Snažila jsem se neznít moc vyděšeně. „Je v pohodě?“
„No, umí být, když chce.“ Zamyšleně se rozhlédl po pokoji. „Taky umí být hodně přesvědčivá.“
„Jak to myslíš?“
„To poznáš, až si uvědomíš, že děláš něco, cos ani dělat nechtěla, jen proto, že ona to chce.“ Pokrčil rameny.
Ještě chvíli se na mě díval, ale pak vzdychl a ukázal na dveře.
„No… tak mě omluv, můj úkol poslíčka byl splněn.“
„Jo, jasně, a děkuju, žes mi pomohl s kufrem.“
„Za málo,“ usmál se na mě. Pak se otočil na patě a stejně zvesela odkráčel.
Osaměla jsem a chtěla si sednout na postel, jenže se ozvalo tak hlasité zavrzání, že jsem zas hned vyskočila na nohy. No, přece jen to nebyla zrovna nejdražší kolej.
Asi hodinu jsem si vybalovala a uklízela věci do skříně, pak se dveře znovu otevřely. Tentokrát se v nich neobjevil Ross, ale blonďatá holka se světlýma očima a špičatým nosem. Vypadala
dost roztržitě, ale jakmile mě zmerčila, přejela mě pohledem od hlavy až k patě.
„Ahoj,“ pozdravila jsem ji.
„Ty jsi Jennifer?“ K mému překvapení se zatvářila docela potěšeně. „No tak paráda! Nepřijdeš mi jako magor. Nejsi magor, že ne?“
Zaskočeně jsem zamrkala.
„No, abych byla upřímná, považuju se za úplně normální holku.“
Dokonce jsem si připadala spíš nudná.
„Super! Naši mě ohledně spolubydlení dost strašili,“ vysvětlila mi. „Nechtěla bych několik měsíců bydlet s nějakou cizí, bláznivou holkou. Ačkoli… no, já asi trochu blázen jsem, ale to je jedno. No nic, já jsem Naya. Ráda tě poznávám.“
Drmolila tak rychle, že jsem jí sotva rozuměla. Dívala jsem se, jak se s povzdechem kácí na svoji postel, která taky zavrzala, ale zdálo se, že ji to příliš netrápí.
„Doufám, že ti nevadí, že jsem si vybrala tuhle stranu,“ prohodila. „Jestli chceš, klidně se můžeme vyměnit.“
„Ne, to je v pohodě. Tvoje postel mi nepřipadá o moc pohodlnější než tahle.“
„Jo, no, jsem si tu chtěla chvíli zdřímnout, a nešlo to,“ zašklebila se. „Budeme si na to muset zvyknout, nic jinýho nám nezbývá.“
Pak si všimla fialového kufru a rysy jí rozzářil široký úsměv.
„Byl tady můj kluk?“
„Byl tu jeden kluk, ale tuším, že to nebyl tvůj přítel. Říkal, že se jmenuje Ross.“
„Ross? On sem poslal Rosse?“ Naya zněla zmateně a zároveň naštvaně. „Doufám, že tě neotravoval.“
Otravovat? Mě? No, sice jsme spolu moc času nestrávili, ale připadal mi celkem v pohodě. Naopak, choval se ke mně moc mile, dokonce mi vynesl do patra kufr, i když mě vůbec neznal.
„Ne… vlastně mi taky pomohl s kufrem.“
„Ross ti pomohl?“ zeptala se nechápavě. „Asi byl přes léto moc na sluníčku. Úplně mu změkl mozek.“
Vstala, otevřela svůj kufr a začala se v něm přehrabovat. Během chvíle se pustila do stejné práce jako já a začala si rovnat věci do skříně.
„A co vlastně studuješ?“ zeptala jsem se jí a dala si do skříně svoje nejoblíbenější boty.
„Sociální práci.“ Usmála se na mě a složila si svetr. „Ráda bych pomáhala dysfunkčním rodinám. Teda mimo jiné.“
„No teda.“ Povytáhla jsem obočí. „To je… solidární.“
„Nooo, zas až tolik ne, chci si tím vydělávat. A ty?“
„Filologii.“
„Jé, takže jazyky! Máš ráda poezii?“
„Hm… moc ne.“
„Tak divadlo?“
„Taky ne.“
„Romány?“
„Ehm… moc ne.“
„A co teda ráda čteš?“
„Nic.“
Zmateně se na mě podívala.
„Ale víš, co se studuje na filologii, ne?“
„No, já… nevěděla jsem, který obor si vybrat.“
„Aha.“ Najednou jako by nevěděla, co říct. „No, tak třeba se ti tam stejně zalíbí.“
„To doufám,“ usmála jsem se. „Jinak pro mě příští čtyři roky budou hodně dlouhé.“
Ve skutečnosti jsem neplánovala tu strávit čtyři roky. Přesvědčila jsem svoje rodiče, aby mě pustili na univerzitu daleko od domova, jenže jen na jeden semestr. Takže se v prosinci budu muset rozhodnout, jestli budu pokračovat ve studiu tady, nebo přestoupím na nějakou vysokou blíž k domovu. Zatím jsem ale věděla, že tu chci zůstat.
Chvíli jsem se bavila s Nayou a zjistila, že mě to uklidňuje. Byla okouzlující, vůbec jsem nechápala, proč mi její bratr popřál hodně štěstí. Vlastně mi byla tak sympatická, že jsme si začaly vyprávět o svých rodinách, o tom, jak rodiče plakali, když jsme odjížděly, a jak se nám po nich stýská. Ani jsme
si nevšimly, že se už setmělo, dokud se Naya nepodívala na mobil.
„Do prdele!“ vyhrkla tak nenadále, až jsem nadskočila. „Přijdu pozdě!“
Nevěděla jsem, jestli už se známe dost na to, abych se jí zeptala kam. Vždyť jsme se sotva seznámily.
Nakonec jsem se neudržela.
„Kam?“
„Můj kluk bydlí kousek odtud se dvěma spolubydlícíma,“ odpověděla. „Chtěl mi ukázat svůj bejvák, staví se tu pro mě za… sakra, za pět minut!“
Zařvala tak nahlas, až jsem se lekla, že si nějaká sousedka přijde stěžovat. Naya hystericky šmátrala ve skříni.
„Do háje, vždyť ani nemám čas se převlíknout…“
„To, co máš na sobě, je dobrý,“ zamumlala jsem zmateně.
Měla na sobě růžovou blůzu a modré kalhoty. Seděly jí jako druhá kůže.
„To myslíš vážně? Vždyť vypadám jak podělanej Umpa-lumpa.“
Potlačila jsem úsměv.
„Ani nevíš, jak strašně jsem se na něj těšila,“ mumlala, zatímco se poskakováním snažila nasoukat do nelidsky úzkých kalhot. „A on na mě samozřejmě taky.“
„Takže je to důležitý večer,“ podotkla jsem a podívala se na svůj mobil, abych zjistila, že mně Monty nenapsal ani čárku.
Teprve první den a on už porušil slib, že mi zavolá. Romantik jako vždycky.
Naya chmátla po modrém svetru a natáhla si ho tak zbrkle, že ho málem roztrhla. Pak došla k zrcadlu pověšenému na dveřích mojí skříně a prstem si upravila řasy.
„Nebyla by na to lepší řasenka?“ navrhla jsem.
„To nestihnu, mám ji někde na dně kufru!“
„Tak si půjč moji.“
Překvapeně se na mě podívala.
„Můžu? Vážně?“
„Je to jen řasenka,“ pokrčila jsem rameny a hodila jí černou tubičku.
Chytila ji rovnou ve vzduchu a ještě chvíli mě pozorovala. Zmateně jsem se zašklebila.
„Co je?“
„Nic. Hele, nechceš jít se mnou?“
Uznávám, že mě tím dost zaskočila.
„Kdo, já?“
„Je tu snad s náma ještě někdo?“
„Ne, ale… seš jistá? Teda, chci říct, vždyť tvého kluka ani neznám.“
„Jasně že jsem si jistá, ty trubko! Jsi mi sympatická a Willovým spolubydlícím se budeš určitě taky líbit.“
„Ale…“
„A navíc už znáš Rosse a přišel ti fajn, ne? Takže co řešíš?“
Nevěděla jsem, co na to říct. Nikdy mi moc nešlo najít si kamarády hned první den, co jsem dorazila někam, kde nikoho neznám, ale… možná právě proto bych se měla aspoň trochu snažit.
Můj brácha Spencer mi navíc zrovna nedávno dlouze a nudně promlouval do duše o tom, že bych se měla víc družit a být společenská. Jeho jediná rada zněla, že bych neměla tak často říkat lidem ne.
A já se přistihla, že se tou radou chci řídit.
„No tak, jsou to fakt pohodáři,“ přemlouvala mě Naya.
„A bude tam čínský jídlo. Nadlábneš se gratis.“
Čínskému jídlo nemůžeš říct ne, Jenny.
Jo, pěkně děkuju, moje milé podvědomí.
„Jarní závitky,“ pokračovala Naya, „a rýže tří chutí a…“
„No tak jo,“ podlehla jsem, když jsem viděla, že hodlá vyjmenovávat další pokrmy. „Půjdu s tebou.“
„Paráda!“
Vzala jsem si svoji zelenou bundu a sledovala, jak si Naya upravuje vlasy. Docela mě ten její přítel zajímal. Pokud bude jako ona, padneme si do noty. Naya popadla klíče od pokoje a nadšeně na mě mávla.
„Tak dělej, pojď, určitě už na mě čeká.“
Sešly jsme společně po schodech a Naya kývla na pozdrav Chrisovi, ačkoli ten zrovna velmi soustředěně nabízel kondomy další nové holce, takže si nás ani nevšiml.
„Chudák Chris,“ vzdychla Naya, „je pořád ve stresu.“
„Copak nemá žádného kolegu?“
„Ne. U holek se mu ale celkem daří… občas.“ Usmála se. „Aha.“
„Já vím. Nejsme si vůbec podobní.“
„Ne… to fakt nejste.“
„Ze začátku ti bude připadat otravnej, ale časem si ho oblíbíš.“
Odmlčela se a vyhlédla ven.
„Tamhle je Will!“
Will byl vysoký kluk s tmavou pletí a podle toho, jak se tvářil, v jeho duši panoval úžasný vnitřní klid. Čekal venku s rukama v kapsách a Naya se k němu s křikem vyřítila, až jsem slyšela, jak na ni Chris vyčítavě sykl, ale toho si nevšímala. Držela jsem se zpátky, abych jim dopřála soukromí, zatímco se pusinkovali.
Když jsem konečně otevřela vchodové dveře, Naya se od svého kluka odtáhla.
„Hele, zlato, tohle je moje spolubydlící,“ představila mě s úsměvem. „Že nevypadá jako magor?“
Nevěděla jsem, jak reagovat. Will se na mě omluvně usmál.
„Já jsem Will,“ řekl, „moc mě těší.“
„Mě taky. Jenna.“
„Nevadilo by, kdyby jela s náma?“ uculila se Naya ještě víc.
„Jasně že ne.“ Will ukázal na auto. „Tak šup, nasedněte a jedem, než to tam ti dva všechno sežerou.“
Uvelebila jsem se na zadním sedadle, zapnula si bezpečnostní pás a třela si špičku nosu, která mi v té zimě pěkně mrzla. Naya Willovi popisovala, jak se na ni její bratr ráno naštval, protože do pěti minut po příchodu ztratila klíče od pokoje a musela požádat o nové. Tak proto je nedostal Ross… Will s potutelným úsměvem vrtěl hlavou, z čehož jsem soudila, že je na podobné historky zvyklý.
Naya se na mě otočila a přistihla mě, jak zabodávám netrpělivý pohled do displeje mobilu.
„Čekáš, až ti zavolá máma?“ zasmála se.
„Co? Ne. Domluvily jsme se, že mi může volat jen jednou týdně. Ale obě víme, že tu domluvu nedodrží.“
„Moje máma už se ani neobtěžuje mi volat,“ prohodil Will. „Do roka si na to zvykne, neboj.“
„No,“ Naya mi věnovala rozpustilý úsměv, „tak kdo ti teda má volat, a nevolá?“
„Můj kluk,“ odpověděla jsem. „Slíbil, že se ozve.“
„Jé, ty máš kluka?“
„Jo. Trochu zapomětlivého.“
„Třeba ho něco rozptýlilo.“ Mávla rukou. „A ty se teď taky budeš dobře bavit a hned ho pustíš z hlavy.“
Po očku jsem se na ni podívala.
„Ti Willovi spolubydlící jsou stejně staří jako my?“ zeptala jsem se, protože o Montym už se mi mluvit nechtělo.
„Ne, všichni tři jsou už v druháku.“ Naya vzdychla. „Budeme tam za mimina.“
„No, Sue už je ve třeťáku,“ připomněl jí Will.
„No jo, jasně. Sue. Ta taky existuje. Vídám ji tak málo, že na ni občas zapomenu.“
„Nebuď zlá,“ střelil po ní pohledem Will.
„Ale vždyť mám pravdu!“
„Zlato, nevídáš ji proto, že kdykoli přijdeš, Sue ani nevyleze ze svýho pokoje, protože jste si nikdy nesedly.“
„Protože ona je nesnesitelná.“
„Přesně to říká Sue o tobě.“
„Vidíš? Takže je to její vina!“ Naya založila ruce na hrudi.
Ale vztek ji zase stejně rychle přešel, otočila se na mě a rázně změnila téma.
„Tenhle fešák a já jsme skoro rok udržovali vztah na dálku,“ pověděla mi. „Až doteď. Odteď se konečně zas budeme vídat každej den!“
Využili toho, že Will musel zastavit na červenou, a dali si další pusu.
„Slyšela jsem, že mít vztah na dálku je složitý,“ podotkla jsem během jejich přesladkého pusinkování.
„Pro nás ne. Jsme spolu už sedm let. Důvěřujeme si.“
Panebože, sedm let. S Montym mi čtyři měsíce připadaly jako celá věčnost.