Sam zírá na strop, který pomalu světlá, a zkouší dýchat tak, jak jí radil doktor, aby se jí myšlenky, jež ji obvykle kolem páté ranní ovládají, nezhmotnily nad hlavou v jeden obrovský temný mrak.
Na šest vteřin nádech, tři držet, na sedm výdech.
Jsem zdravá, odříkává si v duchu. Všichni v rodině jsou taky zdraví. I pes už přestal čurat v předsíni. V lednici je jídlo a pořád ještě mám práci. Trochu ji zamrzí, že se jí tam vloudilo to pořád ještě, jelikož při pomyšlení na práci se jí žaludek znovu sevře.
Na šest vteřin nádech, tři držet, na sedm výdech.
Její rodiče jsou ještě naživu. I když nutno doznat, že tato skutečnost se do seznamu všeho, zač být vděčná, zapracovává dost těžko. Ach, kristepane… V neděli určitě zase matka utrousí něco kousavého o tom, že za Philovou mámou jezdí každou chvíli, co? Přijde to na přetřes tak mezi stopečkou sherry a příliš sytým moučníkem, tak nevyhnutelně jako smrt, daně a ty chloupky, co každou chvíli nevysvětlitelně raší na bradě. Představuje si, jak mámu odrazí zdvořilým úsměvem: Ale mami, Nancy zrovna přišla o manžela, byli spolu padesát let. Cítí se teď prostě trochu osamělá. Ale vždyť jste za ní jezdili pořád, i když byl ještě naživu, žejo? jako by slyšela matčinu odpověď.
To jo, jenomže její muž umíral. Phil chtěl za tátou jezdit tak často, jak jenom to šlo, než se mu odebere na onen svět. Nejezdili jsme si tam zrovna zapařit.
Uvědomí si, že už se zase s matkou v duchu hádá, přiměje se toho nechat a pokusí se ty myšlenky nastrkat do pomyslné krabice, jak o tom četla v jednom článku, a přikrýt je pomyslným víkem. To se ovšem rozhodně odmítá zavřít. Sam si uvědomí, že poslední dobou se v duchu hádá s kdekým: se Simonem v práci, s matkou, s tou ženskou, co ji včera předběhla u pokladny.
Do žádné takové hádky se ve skutečnosti nikdy nepustí nahlas. Jen zatne zuby. A snaží se dýchat.
Na šest vteřin nádech, tři držet, na sedm výdech.
Nežiju přece ve válečné zóně, říká si. Z kohoutku teče čistá voda a v regálech je jídlo. Nic tu nevybuchuje a nestřílí. Nehladoví se tu. To přece musí něco znamenat. Jenomže při pomyšlení na ty chudinky děti ve válečných oblastech ji v očích zaštípou slzy. Slzy ji štípou v očích prakticky pořád. Cat do ní věčně hučí, aby si zašla nechat předepsat hormony, jenomže Sam pořád ještě menstruuje a tu a tam jí vyraší hormonální pupínek (no je to fér?), a stejně nemá čas objednávat se k doktorovi. Když tam naposled volala, měli nejbližší možný termín až za dva týdny. Co kdybych umírala? napadlo ji. A hned se v duchu pohádala s recepční.
Ve skutečnosti jen řekla: „Ach, to je trochu za dlouho. Určitě mi brzo bude líp. I tak děkuju.“
Sam letmo pohlédne napravo. Phil podřimuje a i ve spánku se tváří ustaraně. Ráda by vztáhla ruku a pohladila ho po vlasech, ale kdykoli to v poslední době udělá, Phil se s trhnutím probudí a vypadá polekaně a nešťastně, jako by mu provedla něco strašného.
Místo toho si založí ruce na břiše a pokouší se ležet uvolněně a klidně. Odpočinek je stejně prospěšný jako spánek, řekl jí kdysi někdo. Stačí si vyčistit hlavu, na nic nemyslet a nechat tělo, ať se uvolní. Zbavte své nohy veškerého napětí, od palců až nahoru. Vaše nohy jsou těžké. Představte si, že se ten pocit pomaličku rozlévá po kotnících, ke kolenům, přes boky až na bři–
Ále, prdím na to, ozve se jí v hlavě. Je tři čtvrtě na šest. To už můžu klidně vstát.
„Už není mlíko,“ oznámí Cat. Vyčítavě zírá do lednice, jako by čekala, že se tam nějaké zhmotní.
„Nemůžeš si zaběhnout do krámu?“
„Nemám čas!“ odsekne Cat. „Musím si udělat vlasy.“
„No, já ho bohužel taky nemám.“
„Jak to?“
„Protože jdu do toho wellnessu s posilovnou. Bodyworks. Jak jsi mi tam koupila poukázku. Bodyworks. Zítra jí vyprší platnost.“
„Ale tu jsem ti dala už před rokem! A jestli máš jít potom do práce, stejně tam můžeš jít maximálně na pár hodin.“
„Domluvila jsem se, že dneska přijdu trochu později. Aspoň že to mám kousek od kanceláře. Neměla jsem prostě vůbec čas.“ Nikdy nemá čas. Opakuje to jako mantru, k níž ještě přidává „Jsem strašně unavená“. Jenomže čas nemá nikdo. A unavení jsou všichni.
Cat povytáhne obočí. Pečovat o sebe je pro ni naprostá nezbytnost, důležitější než tak všední potřeby jako peníze, bydlení a potrava.
„Pořád ti to říkám, mami, jdi do toho, nebo ti to uteče,“ pronese Cat a se špatně skrývaným děsem se zadívá na matčin pas, který stále víc začíná splývat s boky. Zavře ledničku. „Chjo… Nechápu, proč táta nezvládne ani koupit krabici mlíka.“
„Nech mu tady vzkaz,“ navrhne Sam a začne si sbírat věci. „Možná na tom dneska bude trochu líp.“
„A já možná začnu prdět duhu a jednorožce.“
Cat odpochoduje z kuchyně tak nafučeně, jak to umějí jen devatenáctiletá děvčata. Za chviličku Sam zaslechne burácení svého fénu a je jí jasné, že fén skončí u Cat v pokoji, dokud si tam pro něj nedojde.
„Myslela jsem, že kravské mléko už stejně nepiješ,“ zavolá do patra.
Fén na okamžik utichne. „Teď už jenom prudíš,“ ozve se.
Sam vyloví ze zadního kouta šuplíku plavky a strčí je do sportovní tašky.
Zrovna si stahuje plavky, když se objeví sexy maminy. Bezchybně upravené, štíhlounké, obklíčí ji ze všech stran, hlasitě se baví a překřikují, jejich hlasy zaplní tichou, nevětranou šatnu a Saminu přítomnost vůbec nevnímají. Vnitřní rovnováha, kterou Sam po dvaceti uplavaných bazénech krátce nalezla, se rozplývá jako
mlha. Jela sem hodinu, jen aby si uvědomila, jak tyhle podniky nenávidí: segregaci nastolenou vyrýsovanými těly i temné kouty, kde se neforemní lidé jako ona snaží ukrýt. Milionkrát šla kolem a váhala, jestli nezajít dovnitř. Uvědomí si, že tohle jsou přesně ty ženy, kvůli nimž se teď bude cítit hůř, než kdyby sem nikdy nevkročila.
„Budeš pak mít čas na kafe, Nino? Říkala jsem si, že bychom mohly do té krásné kavárny, co zrovna otevřeli vedle Sephory.
Jak tam dělají poke misky.“
„Moc ráda. Ale v jedenáct musím zas běžet. Jdu s Leonií na ortodoncii. Co ty, Ems?“
„No jasně, probůh! Dámskou jízdu potřebuju jak sůl!“
Tyhle ženy nosí značkové sportovní oblečení, mají dokonalé účesy a čas zajít na kávu. Nosí sportovní tašky s logy módních návrhářů, ne napodobeniny Marka Jacobse jako ona. Mají manžely se jmény jako Rupert nebo Tristan, kteří po příchodu domů nedbale odhodí na designový kuchyňský stůl obálku se závratnými prémiemi. Tyhle ženy řídí obrovská terénní auta, která se nikdy nezablátí, parkují si, kde se jim zrovna zachce, u uštvaných baristů si poroučejí babyccino pro své ukňourané děti a podrážděně vzdychají, když není přesně takové, jak si přály. Nemusejí se převalovat až do čtyř do rána v obavách, jestli budou mít na účet za elektřinu, a nedělá se jim den co den zle při představě, jak budou muset čelit novému šéfovi v nablýskaném obleku a jeho špatně skrývanému opovržení.
Nemají manžela, který se ještě v poledne povaluje v pyžamu a tváří se uštvaně, kdykoli se jeho žena zmíní, že by se možná zase mohl zkusit někde ucházet o práci.
Sam dospěla do onoho věku, kdy se vás všechno to špatné drží jako klíště, ať už je to tuk, rýha mezi obočím nebo úzkost, zatímco všechno ostatní – stálá práce, spokojené manželství, sny – jako by samovolně uplývalo v dál.
„Neumíš si ani představit, jak hrozně letos v Le Méridien zdražili,“ říká jedna z žen. V předklonu si ručníkem vysouší nákladně tónované vlasy. Sam se musí natočit bokem, aby se jí nedotkla.
„Já vím! Chtěla jsem nám na Vánoce zamluvit Mauricius, a za tu vilu, kam vždycky jezdíme, teď chtějí o čtyřicet procent víc!“
„No to je skandál.“
Jo, skandál, pomyslí si Sam. Vy jste takové chudinky! Vzpomene si na karavan, který Phil přede dvěma lety koupil, že ho opraví. Můžeme pak jezdit na víkendy na pobřeží, prohlásil vesele při pohledu na obří vozidlo, na jehož boku se skvěla velikánská slunečnice a které jim zabíralo celou příjezdovou cestu. Jediné, co spravil, byl zadní nárazník. Od toho Strašlivého roku trčel karavan před domem jako neodbytná každodenní připomínka všeho, oč přišli.
Sam se nasouká do kalhotek a snaží se přitom skrývat bledé tělo pod ručníkem. Dnes se má sejít se čtyřmi důležitými klienty. Za půl hodiny má sraz s Tedem a Joelem z tisku a spedice a společně se pokusí získat pro svou společnost klíčové zakázky. A ona se pokusí udržet si práci. Možná že jim bude muset udržet místo všem třem.
Ale jinak vůbec o nic nejde, že.
„Letos nejspíš poletíme na Maledivy. Ještě než se potopí, chápeš.“
„Jé, to je skvělý nápad. Nám se tam hrozně líbilo. Je to hrozná škoda, že se potápějí.“
Kolem Sam se prodere další žena a otevře si skříňku. Má tmavé vlasy jako Sam, může být o pár let mladší, ale její pevné, skvěle tvarované tělo prozrazuje, že tvrdý trénink, hydratace a masáže jsou pro ni denním chlebem. Voní jako drahý parfém, jako by se jí ta vůně linula přímo z pórů.
Sam si přitáhne ručník těsněji k bledé, dolíčkovaté kůži a zmizí za rohem, aby si vysušila vlasy. Když se vrátí, jsou už všechny pryč. Sam s úlevou vydechne a sesune se na mokrou dřevěnou lavičku. Napadne ji, že by si šla na půl hodinky jen tak poležet na jedno z vyhřívaných mramorových lehátek v rohu. To pomyšlení ji najednou ohromně rozradostní: půlhodinka ležení v blaženém tichu.
Ze skříňky za ní zabzučí telefon, který tam má uložený v kapse saka. Sam sáhne dovnitř a vytáhne ho.
Už jsi hotová? Čekáme venku.
Cože? vyťuká Sam. U Framptona máme být až odpoledne!
Copak ti to Simon neřekl? Přesunuli to na desátou. Tak si pohni, musíme vyrazit.
Sam v hrůze pohlédne na telefon. To znamená, že na první schůzce by měla být už za třiadvacet minut. Zasténá, nasouká se do kalhot, z lavičky popadne černou tašku a mašíruje na parkoviště.
Špinavá bílá dodávka s nápisem GRAYSIDE PRINT SOLUTIONS čeká se zapnutým motorem u dveří skladu. Sam k ní napůl doběhne, napůl se došourá, vzhledem k tomu, že má na nohou erární žabky z posilovny. Zítra je vrátí, ale už teď se cítí provinile, jako by se dopustila nějakého závažného přestupku.
Vlasy má ještě mokré a je trochu zadýchaná.
„Myslím, že má na tebe Simon spadeno, zlato,“ pronese Ted, když si Sam nastoupí. Posune se na předním sedadle, aby jí udělal místo. Je cítit cigaretovým kouřem a kolínskou Old Spice.
„Ne, fakt?“
„Dávej si na něj pozor. Vždycky si radši u Genevieve ověř časy všech schůzek,“ přidá se Joel a trhne volantem. Dredy má úhledně stažené do ohonu, jako by chtěl dát najevo, že svůj nadcházející úkol bere vážně.
„Co nás převzali, už to není jako dřív, co?“ vzdychne Ted, když auto odbočí na hlavní. „Člověk má pocit, že den co den chodí po tenkém ledě a nikdy neví, kdy se pod ním proboří.“
Na palubní desce leží dva prázdné papírové pytlíky ulepené od cukru. Ted jí podá ten třetí. Je v něm obrovská, ještě teplá plněná kobliha.
„Tumáš,“ nabídne jí. „Snídaně šampionů.“
Neměla by ji jíst. Je v ní přinejmenším dvakrát víc kalorií, než před chvílí spálila plaváním. Až sem slyší Catin nesouhlasný povzdech. Chvilku zaváhá, ale pak strčí koblihu do pusy, zavře oči a vychutnává si to teplé cukrové potěšení. V poslední době si musí užívat i ty nejdrobnější radosti.
„Genevieve ho slyšela, jak se zas s někým baví po telefonu o propouštění,“ ozve se Joel. „A jak vešla do kanceláře, okamžitě prý změnil téma.“
Jakmile Sam zaslechne slovo „propouštění“, které teď poletuje po pracovišti jako lapená můra, sevře se jí žaludek. Neví, co by si počali, kdyby přišla o práci i ona. Phil odmítá brát ta antidepresiva, co mu předepsal doktor. Prý se mu po nich pořád chce spát – jako by snad většinou stejně nevyspával do jedenácti.
„Na to nedojde,“ prohlásí Ted nepřesvědčivě. „Sam nám dneska sežene spoustu kšeftů, že jo?“
Sam si uvědomí, že se na ni oba dívají. „Jo,“ hlesne. „Jo!“ zopakuje rozhodněji.
Za pomoci malého toaletního zrcátka se začne líčit, tiše zakleje pokaždé, když Joel najede na nějaký hrbol, a nasliněným prstem si setře vzniklé šmouhy. Zkontroluje si vlasy, které vlastně uschly do docela ucházejícího tvaru. Prolistuje složku s papíry, aby se ujistila, že má všechna čísla v malíčku. Matně si vzpomíná, že si kdysi v tomhle všem docela věřila, kdy vešla do místnosti a věděla, že je ve své práci dobrá. No tak, Sam, prostě se snaž být zase taková, nabádá se v duchu. A pak si zuje žabky a sáhne do tašky pro boty.
„Za pět minut jsme tam,“ oznámí Joel.
Teprve teď si uvědomí, že ačkoli sportovní taška vypadá úplně jako ta její, ve skutečnosti jí nepatří. V téhle tašce nejsou žádné pohodlné černé lodičky, ve kterých se dá celý den rázovat po chodníku a dojednávat tiskové zakázky. V téhle tašce se ukrývají vysokánské červené střevíčky z krokodýlí kůže od Christiana Louboutina s páskem přes patu.
Sam jednu botu vytáhne a pozoruje tu neznámou páskovou věc, jak se jí kývá na prstu.
„No tyjo,“ podotkne Ted. „To první jednání bude ve strip baru?“
Sam se skloní, zaloví v tašce a vytáhne druhou botu, džíny a úhledně složené světlé sako značky Chanel.
„Kristepane!“ zaúpí. „Tohle není moje! Vzala jsem si jinou tašku! Musíme se vrátit!“
„Není čas,“ odmítne Joel a upřeně sleduje silnici před sebou. „Už tak to máme nadoraz.“
„Ale já potřebuju svou tašku!“
„Promiň, Sam,“ řekne. „Vrátíme se potom. Proč si nevezmeš, cos měla v posilce?“
„Nemůžu jít na obchodní jednání v žabkách!“
„Tak si vem ty boty, co tam jsou, ne?“
„To si děláš srandu!“
Ted si od ní botu vezme. „Má pravdu, Joele. Tyhle boty… ty pro Sam tak úplně nejsou.“
„Jak to? A co je teda pro mě?“
„No… Něco obyčejného. Ty máš ráda obyčejné věci.“ Zaváhá. „Praktické.“
„Víš, co se o takovýchhle botách říká,“ ozve se Joel.
„Co se o nich říká?“
„No, že ty fakt nejsou na chození.“
Oba muži do sebe šťouchnou a pochechtávají se.
Sam vytrhne Tedovi botu z ruky. Je o půl čísla menší. Opatrně si ji obuje a zapne řemínek.
„Super,“ pronese s pohledem na svou nohu. „Budu u Framptona prezentovat obchodní nabídku vystrojená jako štětka.“
„Aspoň že jako luxusní štětka,“ utěšuje ji Ted.
„Cože?“
„No víš… Lepší než abys vypadala jako nějaká, co ti vykouří za hospodou za pětku…“
Sam počká, až se Joel dosměje. „Tak dík, Tede,“ ucedí s pohledem upřeným z okna. „Hned se cítím mnohem líp.“
Schůzka se nekoná v kanceláři, jak předpokládala. Dopravní oddělení má nějaké potíže, a tak budou muset přednést svou nabídku na nákladišti, kde Michael Frampton potřebuje vyřešit nějaký porouchaný hydraulický systém. Sam se pokusí vykročit na vysokých podpatcích a na patách ucítí chladný vzduch. Zalituje, že snad patnáct let nebyla na pedikúře. Kotníky se jí viklají, jako by byly gumové, a Sam si říká, jak na tomhle vůbec někdo může chodit normálně. Joel měl pravdu. V těchhle botách se nestojí.
„Jsi v pohodě?“ zašeptá Ted, když dojdou téměř až ke skupince mužů.
„Ne!“ zasyčí Sam. „Mám pocit, jako když chodím na čínských hůlkách!“
Před nimi se objeví vysokozdvižný vozík s obrovským nákladem papíru, takže mu musejí prudce uhnout, Sam zakopne a ozve se varovné troubení, v tomhle obrovském prázdném prostoru až ohlušující. Všichni muži stojící kolem nákladního auta se po ní najednou ohlédnou. A pak jim pohledy sjedou k jejím botám.
„Myslel jsem, že už nedorazíte.“
Michael Frampton je mrzoutský Yorkshiřan, takový ten chlap, který do každého rozhovoru musí zapracovat, jak to měl v životě těžké, a zároveň vám dát najevo, že vy ne.
Sam se přiměje k úsměvu. „Moc se omlouvám,“ vyhrkne přehnaně veselým hlasem. „Měli jsme ještě jiné jednání a trochu se nám pro–“
„Uvázli jsme v zácpě,“ řekne Joel zároveň s ní a oba se po sobě rozpačitě podívají.
„Já jsem Sam Kempová. Potkali jsme se –“
„Já si vás pamatuju,“ přeruší ji a podívá se k zemi. Následují dvě nepříjemné minuty, kdy probírá s nějakým mladíkem obsah listu připevněného k psací podložce, a Sam tu bezradně stojí a uvědomuje si, že po ní muži okolo něj vrhají letmé zvědavé pohledy. Nevhodné boty jí září na nohou jako radioaktivní majáčky.
„Tak jo,“ pronese Michael, když konečně celou věc dořeší. „Ale než začneme, musím vám říct, že v Printexu nám nabídli opravdu výhodné podmínky.“
„No, taky bychom –“ začne Sam.
„A podle nich nemůžete být v Grayside zdaleka tak flexibilní, když vás teď převzala velká společnost.“
„Ale to není tak úplně pravda. Můžeme teď nabídnout větší objem, kvalitu – a taky spolehlivost.“
Připadá si při těch slovech trochu pitomě; má pocit, že na ni všichni zírají, jako by bylo úplně zřejmé, že je jenom žena ve středních letech, která má na nohou cizí boty. Celou dobu se zakoktává, zamotává se do svých odpovědí, červená se a cítí, jak se jí všichni dívají na nohy.
Konečně vytáhne z tašky desky. Je v nich cenová nabídka, kterou celé hodiny pilovala a zpracovávala, než s ní byla spokojená. Vykročí, aby ji Michaelovi podala, ale na něčem se jí zasekne podpatek. Sam zakopne, zvrtne si kotník a nohou jí projede ostré bodnutí. Bolestivou grimasu promění v úsměv a podá mu složku. Michael skloní oči k papírům, začne v nich listovat a na ni se nedívá. Nakonec Sam zase poodstoupí, pomaličku, aby se nekymácela.
Konečně Michael zvedne hlavu. „Čeká nás opravdu obří zakázka. Takže potřebujeme mít jistotu, že budeme spolupracovat s firmou, která dokáže dostát svým závazkům.“
„Už jsme s vámi přece spolupracovali, pane Framptone. A před měsícem jsme pro Greenlight dělali katalogy v podobném nákladu. Udělalo na ně ohromný dojem, jakou kvalitu jsme jim dokázali nabídnout.“
Michael se mračí snad i ušima. „Můžu vidět, co jste pro ně dělali?“
„Jistě.“
Sam zalistuje v papírech a najednou si uvědomí, že katalog pro Greenlight je v modré složce, kterou nechala ležet na palubní desce dodávky, protože si myslela, že ji nebude potřebovat. A to znamená, že bude muset vyjít ze dvora a přejít celé
parkoviště, před zraky všech těch mužů. Významně se podívá na Joela.
„Co kdybych pro to došel?“ pochopí okamžitě Joel.
„A máte tam ještě nějaké vzorky?“ zeptá se Frampton. „Ano, v podobném nákladu jsme dělali třeba zakázku pro Kancelářské potřeby Clarks. Vlastně jen z minulého měsíce tu máme několik různých katalogů. Joele, mohl bys –“
„Není potřeba. Mrknu se sám.“ Frampton vyrazí ze dvora. To znamená, že ona musí taky. Mnohem strnuleji mu vykročí po boku.
„Potřebujeme tiskového partnera,“ pronese Michael a vrazí ruce do kapes, „který bude rychlý a flexibilní. Který s námi dokáže držet krok, abych tak řekl.“
Rázuje až příliš rychle. A právě v tu chvíli si Sam na nerovném povrchu znovu zvrtne kotník, bolestně vyjekne a podlomí se jí kolena. Joel k ní bleskově napřáhne ruku a ona se jí musí chytit, aby se udržela na nohou. Rozpačitě se na Framptona usměje, ale ten jim jen věnuje neproniknutelný pohled.
Později si s ušima zrudlýma zahanbením připomene těch pár slov, která zamumlal směrem k Joelovi. Poslední slova, kterých se firmě Grayside Print od něj dostalo.
Není ona opilá?
Nisha Cantorová zuřivě uhání na běhacím pásu. V uších jí pulsuje hudba a nohy buší pravidelně jako písty. Takhle zuřivě běhá vždycky. První kilometr je nejhorší, neboť to ji pohání výbušná směs popuzení a kyseliny mléčné; při druhém se jí zmocní opravdový vztek, a teprve během třetího čtvrtého kilometru se jí konečně hlava pročistí a ona začne mít zničehonic pocit, jako by její tělo bylo dobře promazaný stroj, jako by takhle mohla běžet donekonečna, a pak zase dostane vztek, protože musí přestat a jít dělat něco jiného, a přitom si to teprve teď začala užívat. Nenávidí to běhání a zároveň ho potřebuje, aby se nezbláznila. Štve ji, kdykoli musí přijet do tohohle pitomého města, kde se po chodnících všude hemží lidé a loudají se jako šneci, takže jediné místo, kde si může pořádně zaběhat, je tahle mizerná posilovna, kam z hotelu odlifrovali všechny hosty, zatímco jejich mnohem lepší wellness areál prochází rekonstrukcí.
Stroj jí oznámí, že je čas zklidnit tempo, a ona ho okamžitě vypne, protože si nenechá od nějaké blbé mašiny diktovat, co má dělat. Ne, já se teda zklidňovat nebudu, pomyslí si. Vytáhne si z ucha sluchátko a uvědomí si, že jí zvoní telefon. Nisha se po něm natáhne. Volá Carl.
„Ahoj, lásko –“
„Promiňte?“
Nisha zvedne oči.
„Ten telefon si musíte vypnout,“ informuje ji jakási mladá žena. „Tohle je tichá zóna.“
„Tak na mě nemluvte! Jste hrozně hlasitá. A nestůjte laskavě tak blízko. Mohla bych nasáknout vaším potem.“
Žena vyjeveně otevře pusu a Nisha si znovu přitiskne telefon k uchu.
„Ahoj, zlato. Co děláš?“
„Jenom jsem si zašla do posilky, lásko. Pořád platí, že se sejdeme na oběd?“
Carl má hlas hladký jako samet – je to jedna z věcí, které na něm odjakživa zbožňuje. „Jasně, ale možná bychom se mohli spíš sejít v hotelu. Stejně se tam musím vrátit a vyzvednout si nějaké papíry.“
„Samozřejmě,“ odpoví Nisha automaticky. „A co ti mám objednat?“
„Ále, dám si cokoli.“
Nisha ztuhne. Carl nikdy neříká „cokoli“.
„Chtěl bys třeba tu Michelovu specialitu, lanýžovou omeletu? Anebo steak z tuňáka?“
„Jasně. To bude prima.“
Nisha polkne. Snaží se udržet vyrovnaný tón. „A kdy by ses chtěl sejít?“
Carl se odmlčí a ona zaslechne, jak něco tlumeně říká nějaké další osobě v místnosti. Nishe se rozbuší srdce.
„Kolem poledne by to bylo super. Ale nespěchej. Nechci tě honit.“
„Samozřejmě,“ přisvědčí Nisha. „Miluju tě.“
„Taky, zlato,“ odvětí Carl a telefon se odmlčí.
Nisha stojí jako přimrazená. V uších jí pulzuje krev, ale rozhodně ne od běhání. Na okamžik ji napadne, že jí snad hlava doopravdy exploduje. Dvakrát se zhluboka nadechne. Potom vyťuká do telefonu další číslo. Hovor spadne rovnou do hlasové schránky. Nisha si se zaklením uvědomí, jaký je tu oproti New Yorku časový rozdíl.
„Magdo?“ řekne do telefonu a rukou si prohrábne zpocené vlasy. „Tady paní Cantorová. Potřebuju, abyste kontaktovala toho svého člověka. TEĎ HNED!“
Zvedne oči a spatří před sebou zaměstnance posilovny v triku s límečkem a laciných šortkách. „Promiňte, ale tady nemůžete telefonovat. Je to proti našim –“
„Víte co, dejte mi pokoj,“ štěkne na něj Nisha. „Radši tady jděte vytřít nebo tak něco. Máte tu víc bakterií než na Petriho
misce!“ Protlačí se kolem něj do šaten a cestou vytrhne dalšímu zaměstnanci z ruky ručník.
V šatně je narváno, ale ona nikoho nevnímá. V duchu si přehrává telefonát, pořád dokolečka, a srdce jí tluče jako o život. A je to tady. Potřebuje si pročistit hlavu, aby byla připravená a dokázala reagovat, ale její tělo jako by se podivně zpomalilo a nic nefunguje, jak by mělo. Na okamžik se posadí na lavičku a nepřítomně zírá před sebe. To zvládnu, řekne si v duchu a zadívá se na své třesoucí se ruce. Přežila jsem už horší věci. Zaboří tvář do ručníku a nadechuje se, dokud si není jistá, že třes ustal. Pak se zvedne a napřímí.
Konečně vstane, otevře skříňku a vytáhne sportovní tašku značky Marc Jacobs. Na lavičku vedle její skříňky si už položil tašku někdo jiný. Nisha ji skopne na podlahu a na její místo postaví tu svoji. Sprcha. Než cokoli podnikne, musí se osprchovat. Na vzhledu záleží. A pak jí telefon zazvoní ještě jednou. Pár žen se po ní ohlédne, ale ona si jich nevšímá a zvedne telefon z lavičky. Volá Raymond.
„Mami? Vidělas tu fotku mýho obočí?“
„Cože, kulíšku?“
„Obočí! Posílal jsem ti fotku. Mrkla ses?“
Nisha odtáhne telefon od ucha a začne projíždět zprávy, dokud nenajde fotografii, kterou jí poslal. „Máš krásné obočí, zlato,“ řekne povzbudivě a přiloží si telefon zpět k uchu.
„Je příšerný! Mám takovou depku! Viděl jsem takový pořad, bylo to o obchodování s delfínama, a ti delfíni tam museli dělat různý kousky a mně pak bylo hrozně z toho, jak jsme tenkrát byli v Mexiku a plavali jsme s nima, pamatuješ? Bylo mi z toho tak zle, že jsem ani nedokázal vylézt z pokoje, a tak mě napadlo, že si aspoň upravím obočí, jenomže to dopadlo úplně katastrofálně a já teďka vypadám jak Madonna z půlky devadesátek!“
Jakási žena opodál si začne vysoušet vlasy a Nishu na okamžik napadne, že by jí ten fén nejraději vyrvala z ruky a umlátila ji s ním. „Zlato, já tě tady vůbec neslyším. Vydrž.“
Vyjde na chodbu. Zhluboka se nadechne. „Vypadá to skvěle,“ řekne do náhlého ticha. „Nádherně. A Madonna v půlce devadesátek vypadala ukrutně sexy.“
Úplně ho v duchu vidí, jak sedí na své posteli ve Westchesteru se zkříženýma nohama, úplně stejně, jako když byl ještě maličký.
„Není to nádherný, mami! Je to katastrofa!“
Ze šaten se vynoří jakási žena v laciném saku a s pleskajícími žabkami na nohou a spěšně Nishu mine se skloněnou hlavou. Proč se ženy nedokážou narovnat? Tahle žena se celá hrbí a hlavu má zabořenou do hrudníku jako želva a Nishu to okamžitě podráždí. Když vypadáte jako věčná oběť, nemůže vás překvapovat, že se k vám lidi budou chovat špatně. „Tak až přijedeš domů, necháme ti udělat permanentní.“
„Takže to fakt vypadá příšerně!“
„Ne! Ne, vypadáš nádherně! Ale broučku, já teď fakt musím běžet. Zrovna něco řeším. Zavolám ti.“
„Ale ne dřív než tak ve tři mýho času. Musím se pořádně vyspat a pak máme sebepéči. Je to hrozně trapný. Musíme dělat cvičení na sebeuvědomění, jako kdybych tady nebyl právě proto, že jsem se věčně zaobíral sám sebou.“
„Já vím, zlatíčko. Potom ti zavolám. Mám tě moc ráda.“
Nisha ukončí hovor a vytočí další číslo. „Magdo? Magdo! Dostalas můj vzkaz? Zavolej mi hned, jakmile ho dostaneš, dobře?“
Ukončí hovor, když vtom se otevřou dveře. Vejde zaměstnanec posilovny a okamžitě si všimne telefonu v její ruce.
„Promiňte, ale tady nemůžete –“
„Víte co, už fakt ne,“ štěkne na něj a on prudce sklapne pusu. Být Američanka něco přes čtyřicet, která už se dávno nestará, co si o ní kdo myslí, má své výhody, a mladíkovi je to jasné. Je to poprvé za celý týden, co Nishu něco potěšilo.
Nisha se osprchuje, natře si končetiny podřadnými erárními přípravky (po zbytek dne bude cítit jako záchodky ve vlaku), sváže si vlhké vlasy do uzlu, stoupne si bezpečně na ručník (z podlah v šatnách se jí dělá zle – všechny ty kožní buňky! co kdyby tu
chytla bradavice?!) a poosmnácté zkontroluje telefon, jestli se Magda neozvala.
Je pro ni čím dál těžší potlačit ten mohutný nával zuřivosti a úzkosti, který se jí vzdouvá v hrudi. Stáhne z ramínka hedvábnou halenku, přetáhne si ji přes hlavu a hebká látka jí vláčně přilne k vlhké kůži. Kde je ta Magda, krucinál? Nisha se posadí, znovu mrkne na telefon a nepřítomně sáhne do tašky pro džíny a boty. Chvíli šmátrá uvnitř a konečně vytáhne velmi ošlapanou, ohavnou černou botu na širokém podpatku. Otočí ji v ruce, překvapeně na ni zamžiká, pak vyjekne hrůzou a botu upustí. Otře si prsty do ručníku a potom s jeho pomocí opatrně otevře tašku a nahlédne dovnitř. Chvíli jí trvá, než si uvědomí, co vidí. Tahle taška není její. Tahle taška je z umělé kůže, u švů už se plast odlupuje a nápis MARC JACOBS, který by měl být mosazný, je zašlý do zmatnělého stříbra.
Nisha nakoukne pod lavičku. Potom se ohlédne za sebe. Většina těch otravných ženských už je pryč a žádné další tašky tu nejsou, jen několik skříněk zeje dokořán. Žádné další tašky. Tahle taška vypadá jako ta její – stejná velikost, stejná barva, podobná ucha –, ale její rozhodně není.
„Kdo mi vzal tašku?“ pronese Nisha nahlas jen tak do neurčita. „Kdo mi krucinál sebral tašku?!“ Zbylých několik žen v šatně se po ní ohlédne, ale všechny se tváří nechápavě.
„Ne!“ vyjekne Nisha. „Ne, ne, ne, to ne! Ne dneska! Ne teď!“
Dívka na recepci ani nemrkne.
„Kde tu máte kamery?“
„Nezlobte se, ale v dámské šatně žádné kamery nejsou. To by bylo protizákonné.“
„Tak jak mám teda zjistit, kdo mi ukradl tašku?!“
„Nemyslím, že by vám ji někdo ukradl. Podle toho, co jste říkala, to spíš vypadá, že si ji s vámi někdo nechtěně vyměnil, zvlášť jestli si ty tašky byly tak podobné…“
„Vážně si myslíte, že by si někdo ‚nechtěně‘ odnesl moje sako Chanel a louboutinky na míru, které šil Christian osobně, když
sama normálně nosí věci…,“ Nisha nakoukne do tašky a znechuceně se ušklíbne, „… z Primarku?“
Recepční nehne ani brvou.
„Můžeme projít záznamy z kamery u vchodu, ale na to budeme potřebovat povolení od vedení.“
„Na to nemám čas! Kdo odsud odcházel jako poslední?“
„Tyhle záznamy my si nevedeme, nezlobte se. Všechno je automatizované. Ale když vydržíte, zavolám vedoucího a on se na to může přijít podívat.“
„No konečně! A kde je?“
„Na školení personálu v Pinneru.“
„Ach bože můj… Dejte mi nějaké tenisky. Máte tady tenisky? Potřebuju se jenom dostat k autu.“
Nisha vykoukne z okna. „Kde mám auto? Kde mám sakra auto?“
Odvrátí se od pultu a zmáčkne kontakt v telefonu. Nikdo to nebere. Recepční vytáhne zpod pultu igelitový pytlík. Vypadá tak znuděně, jako by právě byla nucena vyslechnout si dvouhodinovou přednášku o schnutí nátěru. Hodí sáček na pult. „Máme žabky.“
Nisha se podívá na dívku, potom na pantofle, pak zase na dívku. Ta se tváří bezvýrazně. Nakonec Nisha chňapne žabky a s tichým frustrovaným zavrčením si je narazí na nohy. „Američanky…,“ zaslechne ještě na odchodu tiché zamumlání.