NEŠŤASTNÁ TŘINÁCTKA
Carter
„Do prdele.“
Převalím se na záda a chvíli se snažím popadnout dech. Z ochablého penisu stáhnu kondom. Z horního rtu si olíznu pot a prohrábnu si vlasy. Jsem vyšťavený.
„Ne,“ postěžuje si Laura a vyšpulí na mě spodní ret. Když vstanu, prakticky se vrhne přes postel a natáhne se po mně.
„Ještě nevstávej, Cartere.“
Ukážu jí kondom. To by mělo jako vysvětlení stačit, ne? „Jenom jdu vyhodit kondom, Lauro.“
Svraští světle hnědá obočí. „Jsem Lacey.“
Potlačím smích. Hupsík. „Jasně. Promiň. Lacey.“
Lacey je blonďatá sexbomba z loňské srpnové obálky
Maximu. Pamatuju si to, protože se mi tím dneska večer v baru třináctkrát pochlubila. Začal jsem to počítat, když jí ono slovo na M vyletělo z pusy potřetí.
„Mohli bychom si to zopakovat,“ křikne Lacey, zatímco v koupelně vyhazuju kondom do koše.
Opřu se předloktím o zeď a vymočím se do záchodu. Rozhodně bychom si to mohli zopakovat, ale mnohem víc ji chci vidět na odchodu. Potřebuju soukromí. Na rozdíl od toho, čemu lidi věří, si cením chvil strávených o samotě, i když bych mohl bořit jistou část těla do svolných žen.
Nechápejte mě špatně – Lacey je typ holky, kterou bez váhání zatáhnete do postele. Proto jsme posledních třicet minut v kuse šukali jak králíci. Vlítli jsme na to hned, jak jsem ji vytáhl z výtahu, protože, kristepane, hlavně jsem chtěl, aby sklapla. Hele, pochopil jsem to, už když mi to řekla podvanácté – byla na obálce časopisu.
Domníval jsem se, že třináctka má být šťastné číslo, ne zlé znamení.
„Nemůžu,“ odpovím nakonec, umyju si ruce a prohlédnu se v zrcadle. Přesně ve středu napuchlého spodního rtu se mi táhne prasklina. Vyšel jsem z toho ještě dobře. Ten druhý ne. „Musím chytit letadlo.“
Odlétáme až v poledne. Prostě chci, aby vypadla.
Složím si paže na nahé hrudi, opřu se o zárubně a sleduju, jak se zachumlává pod přikrývku. Jo, tak na to může zapomenout. „Asi bys měla jít.“
Natáhnu si boxerky a s rukama v bok se na ni zadívám. Čekám. Ani se nehne a jenom na mě kouká těma svýma obrovskýma modrýma očima. Jako by snad získala dojem, že když je na mě vykulí jak dva tenisáky, tím spíš mě přemluví. Tak v tom se teda sakra mýlí.
Poškrábu se po hlavě. Zhoupnu se na patách, několikrát sevřu ruku v pěsti a mlasknu. Čekám, až se sakra pohne.
„Můžu tu dneska přespat?“ zeptá se tiše.
Zase tahle otázka. Všechny se mě na to ptají. Nevím proč. Upřímně tu chtějí zůstat, nebo všechny ženy, s kterými si to rozdám, tajně doufají, že Cartera Becketta změní a přinutí ho se usadit? Občas mám pocit, že se snad koná soutěž s cenou pro vítězku.
Jo, počkat. Cenou pro vítězku by byl osmimístný plat kapitána vancouverských Zmijí.
Moje odpověď zní pokaždé stejně. „Nikdy u sebe nenechávám nikoho přespat.“
„Vždyť…“ Zachvěje se jí brada a vyhrknou jí slzy. Do prdele práce. Slzy snad nemyslí vážně. Seznámili jsme se před dvěma hodinami. Kvůli čemu tu fňuká? „Myslela jsem, že si spolu rozumíme. Myslela jsem, že třeba… Myslela jsem, že se ti líbím.“
„Líbilo se mi s tebou dneska strávit čas,“ přinutím se říct a promnu si zátylek. Sex by ode mě dostal slušných sedm bodů z deseti. „Byla s tebou zábava.“
Minulý čas ji má upozornit, že je už po všem, že se rozloučíme a že se nejspíš nikdy znovu nesetkáme, jenže na ni zapůsobí právě naopak.
Rozzářeně se usměje. „Třeba bychom mohli jít na rande.“
Snažím se odolat nutkání plácnout si ruku na obličej. Vážně se snažím. Nakonec si ale tvář aspoň pomalu promnu. Podaří se mi ovšem potlačit zasténání. Za to si musím pár bodů uznat.
„Žijeme každý v jiné zemi.“
„No, třeba bych se mohla… přestěhovat do Van–“
„Nestojím o vztah.“ Najdu kalhoty, které jsem odhodil na podlahu u dveří hotelového pokoje, vytáhnu z nich mobil a zapnu aplikaci Uberu. „Mrzí mě to. Právě teď nehledám nic vážného.“
Upřímně nechápu, proč s každou ženskou musím vést tuhle konverzaci. Nijak svůj soukromý život netajím.
Ne, to je kec. Nikdo neví o mém soukromém životě vůbec nic, kromě mých spoluhráčů a rodiny. Ovšem ty hodiny mezi utkáním a chvílí, kdy v posteli sám odpadnu? Tak s tím, jak trávím tyhle hodiny, se nijak netajím. Každý víkend mě vyfotí s jinými ženami. Holky vědí, do čeho se mnou jdou. Existují o mně celá diskuzní fóra. V kterých si stěžují, že jsem s nimi jednal jako s ženskými na jednu noc, a zároveň doufají, že si na mém klacku znovu zarajtujou.
Jenže přesně tohle všechny ty ženy jsou. Na jednu noc. Vědí, do čeho jdou, a přesto je zklame, když to dopadne přesně tak, jak jsem je předem varoval.
Schovám mobil do kapsy a znovu se zadívám na ženu v mé posteli. Aniž by ode mě odtrhla oči, pohrává si s kouskem červeného hedvábí ve svých rukách.
„Objednal jsem ti uber. Za pět minut bude dole.“
„Ale –“
„Podívej, Lauren –“
„Jsem Lacey!“
„Lacey. Jasně. Promiň. Skvěle jsem se s tebou dneska bavil, ale teď je po všem. Jsem v jednom kuse někde na cestách. Na vážný vztah nemám kapacitu.“
„To je jediný důvod?“ Vloží ruku do mé a nechá mě, ať ji vytáhnu z postele. „Protože nemáš vzhledem k hokejovému rozvrhu čas?“
„Ano,“ zalžu. „Nemám čas.“ Asi bych si ho mohl udělat. Kdybych měl zájem. Jenže ten nikdy nemám.
„Aha.“ Zdá se, že ji to uchlácholí. Třeba o sobě nezačne pochybovat. Nevím a je mi to jedno. „No, a dal bys mi na sebe číslo?“
Ani omylem. „Nikomu svoje číslo nedávám.“ Nikdy.
Než stihne odpovědět, dveře mého pokoje dvakrát pípnou a pak se otevřou.
„Seš ještě vzhůru, Beckette? Co si dát jedno kolo, než –a do prdele. “ Můj spoluhráč a nejlepší kamarád Emmett Brodie se zarazí a zatěká pohledem mezi mnou a Laaa… Lacey. Zvedne ruku, jako by si tím zabránil v pohledu na ni. Nejspíš se domnívá, že by ho Cara vykastrovala, kdyby se na jinou ženu byť jenom podíval. Po pravdě by toho byla schopná. Je na to drsná dost. „Právě proto jsem se ubytoval s Lockwoodem.“
Jo, dělá to už rok. Co poznal Caru. Nejspíš na cestách ve svých hotelových pokojích netouží narážet na cizí nahé holky. Chápu to. Asi. I když o vztazích, ať vážných, nebo nevážných, nevím vůbec nic.
„Už odchází,“ oznámím a nakouknu přes něj na Lacey. Je ještě pořád nahá. A nezdá se, že by jí nějak vadilo, že je tu s námi Emmett. Naopak. Pomalu ho sjede pohledem od hlavy po paty a zpátky.
Takhle to u většiny žen, které poznám, bývá. Je jim ukradené, s kým spí, hlavně když je v základní sestavě a vydělává miliony. Proto jim říkají týmovky – střídají jednoho člena týmu za druhým.
„Máš tu odvoz,“ oznámím jí. „Měla by ses obléknout, srdíčko.“
„No –“
„Má přítelkyni a já nemám zájem.“ V čelisti mi podrážděním škube sval. Chci si se svým kámošem zahrát Call of Duty, sežrat balení sušenek a odpadnout. Copak toho žádám moc?
Lacey si konečně přetáhne šaty přes hlavu. Rudé hedvábí jí nádherně spadne přes boky. Jo, je to kus. Sice hned jak se za ní zavřou dveře, zapomenu její jméno, ale tohle si pamatovat budu.
„Můžu ti dát svoje číslo? Mohl bys mi zavolat, až budeš příště ve městě nebo změníš názor. Přiletím –“
„Jasně.“ Ukážu na komínek papírů s hlavičkou hotelu a perem na nočním stolku. „Napiš ho.“
Emmett cestou do koupelny vykulí oči a povytáhne koutek úst.
Lacey jde se mnou ke dveřím. Dívá se na mě jako ztracené štěně. Může si trucovat, jak chce, stejně ji domů nepřivedu.
„No, tak díky… za dnešek. Snad se zase uvidíme.“
Usměje se na mě tak rozzářeně, až se skoro zastydím. Jenže pak se ke mně nakloní pro polibek a já na poslední chvíli odvrátím tvář. Dá mi pusu na čelist.
„Ahoj, Lauren.“ Zabouchnu za ní dveře a otočím zámkem.
„Jsem Lacey!“ zaječí na chodbě.
Emmett vstoupí hlouběji do pokoje. Otřásá se smíchem. „Seš vůl, Cartere.“
Posadím se na gauč a Emmett zatím připraví xbox. „Žádná to nechce pochopit. Nehledám vážný vztah.“ Z konferenčního stolu zvednu poloprázdnou krabici sušenek Oreo, jednu z nich rozdělím na dvě kolečka a slíznu z nich krém. „Byla to jednorázovka, ne žádost o ruku.“
„Takže jim maříš naděje a sny na šťastný život s mužem, který je miluje?“
Naděje a sny? Co to mele? „Cara z tebe udělala plyšáka. Ať si všechny dělají naděje a sny po libosti, akorát ne se mnou.“
„Protože se nikdy neusadíš?“
Pokrčím rameny. „Nevím. Možná jo, možná ne. Ale v nejbližší době určitě ne.“
Uchechtne se a hodí mi ovladač do klína. „Jednoho dne ti nějaká žena vpadne do života, obrátí ti svět vzhůru nohama a ty nebudeš vědět, co si počít, leda před ní padnout na kolena a žadonit, ať tě nikdy neopouští.“
Zakloním hlavu a vhodím si do pusy další sušenku. „A toho dne se usadím.“
POSTEL > SEX Carter
Velkým negativem mezinárodního cestování v zimním období je na sto procent brutální šok, který vám způsobí návrat domů do Britské Kolumbie poté, co jste několik dnů strávili na Floridě nebo v Severní Karolíně.
Začíná tu silně mrznout. Nejen že je to pro západní pobřeží silně neobvyklé, ale navíc ještě ani pořádně nezačala zima. Žiju v North Vancouveru, kde teploty běžně jen lehce připomínají typičtější kanadskou zimu, ale takové to tu nikdy nebylo. Připadá mi to jako zlé znamení, ovšem většinou podobná znamení ignoruju.
Nic se tím však nemění na tom, že mrzne, až praští, trpím kocovinou, dneska jsem pět a půl hodiny v letadle se svými spoluhráči hrál karty a všechna kola s výjimkou jediného jsem prohrál. Dneska je jedna z těch vzácných sobot, kdy pro náš tým hokej neexistuje, a tak místo abych ji strávil v teplácích, s obří pizzou a při maratonu disneyovských filmů, mířím pulzujícím městem na oslavu narozenin.
„Jsem zmrzlej na kost.“ Nacpu si ruce do kapes vlněného kabátu a zuby si povytáhnu šálu až k bradě.
„Já taky,“ odpoví Garrett Andersen, můj útočník na pravém křídle. Z jeho hlasu je slyšet přízvuk východního pobřeží, jak se to stává, když je unavený nebo opilý. Právě
teď platí první varianta. „Chtěl jsem vycouvat, ale nakonec jsem si to rozmyslel. Mám svoje koule rád tam, kde jsou, díky moc.“
Naprosto jeho obavy chápu. Oslavenkyně nám mnohokrát vyhrožovala vykastrováním i za mnohem mírnější přečiny. V den Cařiných pětadvacátých narozenin je její temná stránka poslední, čemu chci čelit. Sama o sobě umí člověka pekelně vyděsit a dneska jsme už prošvihli tu část oslavy, kdy máte vyskočit a vykřiknout: „Překvapení!“ Spoléhám na to, že v době našeho příchodu v sobě bude mít tři drinky a třpytivá růžová dárková taška v mojí ruce jí udělá dostatečnou radost na to, aby zapomněla, že je na nás naštvaná.
„Zdrhnu dřív,“ oznámím mu.
Obrátí oči v sloup. „Jo, jasně.“
„Co je? Fakt to mám v plánu. Stýská se mi po posteli.“
„Aha.“
„Jednu noc ho v kalhotách udržím.“
Přeběhne ulici ke vchodu baru, do nějž vstoupí přede mnou. „O tom pochybuju!“
Bar vypadá přesně tak, jak jsem čekal: hromada růžové a ještě větší hromada lidí. Obvykle si podobný chaos užívám, ale dneska se mi chce jenom postávat se svými spoluhráči v koutě a dát si pivo.
Růžovou tu doplňuje spousta zlaté a květinové vzory.
Díky bohu za Cařinu nejlepší kamarádku, protože jsme málem dostali výzdobu na starost, než nás Emmett ujistil, že ji zařídila. Neznám ji, ale musí být sakra statečná, že se dobrovolně zhostila výzdoby večírku, když oslavenkyně vlastní firmu na pořádání akcí. Zklamat Caru není něco, za co bych chtěl nést zodpovědnost – kvůli dříve zmíněnému vykastrování.
„Garídku! Cartere!“ Někdo se mi vrhne do náruče a vyrazí mi dech z plic.
„Hodně štěstí, zdraví, Car,“ zazpívám přání, když ze mě oslavenkyně sleze a ve svém drtivém objetí sevře Garretta.
Střelí pohledem po růžové tašce v mojí ruce a na vysokých podpatcích poskočí. „Jééé, dej, dej, dej!“
„Nic takového,“ opáčím a odtáhnu tašku dál od ní. „Kde jsi nechala slušné vychování?“
Obrátí modré oči v sloup a dá si ruku v bok. „Naval ten dárek, prosím.“
Uchechtnu se, když mi ho vyrve z ruky. Nemarní čas a tašku roztrhne. Otevře malou sametovou krabičku, která se v ní doteď skrývala, a nadšením vyjekne. Vytáhne platinový řetízek s přívěskem ve tvaru písmene C lemovaným diamanty a zatřese jím. „Zapni mi ho. Zapni mi ho!“
Otočí se k nám zády a přehodí si hedvábné, po pas dlouhé zlaté vlasy přes rameno. Sjedu jí pohledem po páteři až na kulatý zadek. Šaty bez zadní části. Dost dobrý.
Podívejte, je to holka jednoho z mých nejlepších přátel.
V životě bych se jí nedotkl, ale jsem chlap a mám oči. Dokážu ocenit pohled na krásnou ženu, aniž bych s tím měl chuť cokoli udělat.
Garrett mi vrazí loket do žeber, až se se zafuněním zlomím v pase. Vytrhne řetízek Caře z ruky a zapne jí ho kolem krku. Cara nás oba líbne na tvář a nasměruje nás k baru.
„Dneska si to tu užijete. Moje kamarádky jsou úžasné.
Zvlášť moje nejka. Těším se, až vás představím!“ Zpraží mě pohledem, který mě varuje, ať nedělám žádné voloviny. „Potřebuju, aby ses choval slušně.“
Vyhodím ruce do vzduchu. „O čem to sakra mluvíš?“
„Dobře víš, o čem to mluvím. Opovaž se s Liv o něco pokoušet.“
„Kdo je Liv?“
Odfrkne si. „Olivia! Moje nejlepší kamarádka!“
„Aha. Jasně, jasně. Tahle.“ Nějakým zázrakem se mi dařilo se jí rok vyhýbat, což je asi nejlepší a Emmettovi to jde na
ruku. Zmiňoval se, že když si to s touhle Liv rozdám a zlomím jí srdce, dopadne to tak, že ho Cara odkopne a všechno by to byla moje vina. Takže se jí asi nesmím dotknout, nebo co. Nevadí. Na instagramu na mě čeká slušná řádka zpráv od Lacey, které mi připomínají, že bych si měl dát od žen týden dva pokoj. Teď její jméno nezapomenu, když mi během jediné hodiny poslala třináct zpráv – stejně tolik, kolikrát se zmínila, že byla na obálce Maximu. Náhoda? Ani omylem. Cara nás opustí s příslibem, že si nás později odchytne.
S Garrettem vyhledáme zbytek našich spoluhráčů v koutě místnosti. Vypadají, že už jsou slušně namol. Není nad volnou sobotu.
„Jak se vám podařilo prošvihnout překvapení?“ Náš brankář Adam Lockwood si se mnou potřese rukou a podá mi pivo. „Měli jste štěstí.“
„Zdržel jsem se u mámy.“ To je skoro vždycky chyba. Máma je jedna z těch lidí, kteří si, až když jsem na odchodu, najednou vzpomenou na všechno, co mi zapomněli říct, ale rozhodně to nepočká. Máma v jednom kuse mluví, což je vlastnost, kterou nejen že popírá, že ji má, ale také že mi ji předala. Konečně se mi podařilo odjet až v sedm, a to jsem se ještě musel stavit doma a osprchovat se.
„Dík, Woody.“ Šťouchnu Adama do paže. Nikde nevidím zrzku, která se na něj obvykle lepí. „Kde je tvoje holka?“
Prohrábne si tmavé vlasy a rozpačitě přešlápne. „Soud s ní měl jiné plány.“
„Aha.“ U ní žádná novinka. Když nad tím přemýšlím, ani si nevzpomínám, kdy jsem ji naposledy viděl. Než stihnu jakýkoli komentář, na rameni mi přistane těžká ruka, až mi vyšplíchne pivo ze sklenice.
Hned jak mě ten člověk pevně obejme, vím, že je to Emmett.
A když mi jeho dech ovane tvář, vím taky, že je opilý. „Jdeš pozdě.“
„Promiň, kamaráde.“ Zacuchám mu vlasy, hlavně protože mě baví lézt tomu obrovskému, hřmotnému chlapovi na nervy. „Někdo tu bumbal, co?“
Shodí ze sebe moji ruku. „Aby bylo jasno, máš zakázáno vyspat se s kteroukoli z Cařiných kámošek.“
Zakloním hlavu a zasténám. „Ano, tati.“ Rozhlédnu se po luxusním baru a přes moře lidí na tanečním parketu. „Stejně je to jedno. Nemám chuť… Ehm, nemám…“ Slova mi odumřou na jazyku, když spatřím ji. „Hm, ne, no… dneska.“ Neurčitě poukážu na svoje pivo, protože na nic jiného se nezmůžu.
„Co prosím?“
Podívám se na Emmetta a zas na ni. Zapomenu, o čem mluvíme. V tu chvíli pro mě není nic důležitější než drobná, nádherná brunetka, která právě tancuje s Carou.
Kdybych měl být upřímný, tanec je hodně volný popis toho, jak se ty dvě pohybují. Nevím, jak to nazvat, ale bože.
Při pohledu na tuhle krásnou neznámou s tmavými vlasy přehozenými přes rameno se ve mně něco probudí. Zvedne ruce do vzduchu a nakloní se ke Caře, aby slyšela, co jí kamarádka říká. Uchváceně sleduju, jak se náhle odtáhne a rozesměje.
Uhranula mě. Posedla. Očarovala. Nedokážu od ní odtrhnout oči, a když Cara chytí svoji kamarádku kolem pasu a pomaličku jí dlaněmi sjede na boky, potlačím zasténání, protože právě tohle bych taky nejradši udělal.
„Ani na to nemysli, Cartere.“
Přinutím se stočit pohled na Emmetta. „Na co?“
Zavrtí hlavou. „Ne. Ji ne.“
Ji ne? Kdo je to? Znovu se na ni podívám, právě když si ji nějaký chlap přitáhne k hrudi.
Přítel? Sakra.
Z hrdla se mi vydere vítězoslavné zavrčení, když se na něj stydlivě usměje, zavrtí hlavou a z pohybu jejích úst poznám, že mu říká: Ne, díky. Pak se k němu, i ke mně, otočí zády.
A bože, zezadu je stejně nádherná. Smetanová ramena přecházejí v mléčně bílá záda, jejichž světlost zdůrazňují stroboskopy. Úzký pas pokračuje oblou křivkou širokých boků. Černá kožená kůže jí těsně obepíná tělo. Jak se do ní sakra dostala? A jak ji z ní sakra dostanu já? Na tyhle otázky nutně potřebuju co nejdřív zjistit odpovědi.
Nůžky , rozhodnu se. Tu sukni jí rozstřihnu a pošlu jí novou.
Garrett mě chytí za bradu a zavře mi pusu. „Kristepane, Beckette, není ti něco?“
Ukážu na ni. „Kámo.“ Na nic jiného se nezmůžu. Copak to nevidí?
Garrett se zadívá směrem, kam ukazuju, a uznale zamručí. Emmett to však zkazí tím, že obrátí oči v sloup. Gesto, které kdo ví proč slyším.
„Myslím to vážně, Cartere. Jestli se jí dotkneš, Cara ti narve tvoje vlastní koule do krku.“
„Caru zvládnu.“
Emmett si odfrkne, Garrett se uchechtne a Adam si začne bušit pěstí do hrudi, jako by se dusil. Nikdo Caru nezvládá.
Ani Emmett. Caru občas nezvládá ani sama Cara. „Jak se jmenuje?“
Emmett jako pravý vůl zavrtí hlavou. „Ne, to ti neřeknu.“
Dívám se, jak si ta kráska přehazuje tmavé vlasy přes rameno, zvedá se na špičky a něco šeptá Caře do ucha. Pak odejde z parketu a cestou pohupuje boky. Vyskočí na stoličku u baru a zazubí se na barmana. Když jí s mrknutím podá pivo, začervená se a odvrátí od něj oči. Je tak roztomilá.
Fascinuje mě, jak si přehodila nohu přes nohu a zvedá sklenici ke rtům. Půlku vypije na jeden zátah, jako by jí za to platili, a jakmile se rozhlédne po místnosti, už v duchu plánuju, jak ji oslovím. Přeletí mě očima a pokračuje dál.
A potom se ke mně vrátí.
Po krku jí až na tváře vystoupá ruměnec, proto nasadím svůj charakteristický úsměv s dolíčky, a když se prudce odvrátí, zasměju se. Zahledí se na televizi na zdi a okamžitě začne předstírat, že mě vůbec neviděla.
„Zjistím si její jméno sám.“ Poplácám kamaráda po zádech a mrknu na své spoluhráče. „Omluvte mě, pánové.“
„Hodně štěstí, Beckette.“ Emmett utopí unavený smích ve své sklenici. „Zaručuju ti, že ti na to neskočí. Nikdy ji nesbalíš.“ Nikdy ji nesbalím? Dost nepravděpodobné. Jsem kapitán našeho hokejového týmu a jeden z nejlépe placených hráčů v historii NHL. Nemůžu si zajít do krámu, aniž by po mně nějaká žena chtěla telefonní číslo nebo mi dělala návrhy, proto si už nechávám potraviny dovážet.
Na druhou stranu dobrou výzvu nikdy neodmítnu.
POPRVÉ JE TO VŽDYCKY NA PYTEL
Carter
Nenápadně přistoupím ke své nové oblíbené brunetce, z které sálá nepřekonatelný žár.
Nemůže to nevědět, ale rozhodně umí sakra dobře předstírat, že vůbec netuší, že tu stojím. Dělá, jako by ji reklama v televizi naprosto pohltila. Jde o jednu z těch reklam na podporu organizace na potírání týrání zvířat, v nichž se Sarah McLachlanová mazlí s hromadou roztomiloučkých štěňat. Je mi jasné, že ji ničí se na tu reklamu dívat. Stačil mi jeden pohled na ni a vím, že je to typ, co si při sledování podobných záběrů vybrečí oči.
Posadím se na stoličku vedle ní, a když coby typický chlap roztáhnu nohy, jak to moje sestra nenávidí, otřu se stehnem o její. Pomalu k onomu místu sjede pohledem. Nechápu, jak je to možné, ale zrudne ještě víc. Tváře má teď jak dva rubíny. Znovu se zadívá na televizi.
Nevím, jakou hru to tady předvádí, ale beru ji všemi deseti. Dokázal bych na ni hledět celý dlouhý den.
Opřu se lokty o bar a bradu si podložím dlaní. Chci si její nádhernou tvář prohlížet déle, než jsem se kdy věnoval čemukoli jinému.
Dlouhé, husté řasy jí lemují krásné hnědé oči, vlídné a velké jako šálek espressa. Tváře a nos, stejně líbezný jako ona sama,
jí zdobí poprašek pih a plné rty, zdůrazněné třešňově červenou rtěnkou, jí svěšenými koutky dodávají zamračený výraz. Škoda, moc by se mi líbilo vidět je na mém –
„
Co je?“
Povytáhnu obočí. Její kousavý tón a ostrý pohled, jímž mě propaluje, mě překvapí.
Zavře oči a tiše povzdechne, jako by potřebovala chvilku, aby se ovládla. „Omlouvám se. Nechtěla jsem být neurvalá. Můžu ti nějak pomoct?“
Napiju se piva. „Ne.“
Pootočí se ke mně a koleny odstrčí moje. „Ne? Takže jsi na mě přišel zírat?“
„Tak nějak.“ Těžko se mi ale divit, ne? Navíc ze mě taky nespouští oči. Sjede mě pohledem, který dělá mému egu zatraceně dobře. „Můžu tě pozvat na drink?“
Zvedne ke mně oči, jako by na chvíli zapomněla, že jsem živý a dýchající člověk. „Ne, díky.“ Napije se svého piva a z horního rtu si slízne kapku jantarové tekutiny. „Už jedno mám.“
„Tak až dopiješ.“ Vzhledem k rychlosti, jakou ho do sebe lije, k tomu dojde zhruba za deset vteřin.
„Dokážu si koupit drink sama,“ vyštěkne a pak tišeji dodá: „Ale děkuju.“ Rozhlédne se po baru, jako by doufala, že když se na mě nebude dívat, zmizím.
„Nechtěl jsem naznačit, že to nedokážeš. Jen mě napadlo, že ti ho koupím a posedím tu, než dopiješ.“
„Jasně. Jenže tady už tak jako tak sedíš.“ Nakloní hlavu na stranu a změří si mě tak podezíravým pohledem, že mám nutkání se přiznat ke zločinům, které jsem ani nespáchal.
„Odkud se znáš s Carou?“
„Je to moje nejlepší kamarádka,“ odpoví chladně, jako by raději byla kdekoli jinde, než tu se mnou seděla a povídala si.
A vida, tajuplná „nejka“. Teď chápu, proč mě Emmett varoval, ať se od ní držím dál.
„Škoda že jsme se nepotkali dřív. Cara si tě nechávala pro sebe.“ Podívám se na barmana, zvednu dva prsty a ukážu na sklenici svojí nové známé. „Jak se jmenuješ?“ Vím, že mi to Cara říkala, ale v danou chvíli mi to bylo jedno. Teď už mi to jedno není.
Když před ní přistane nové pivo, povzdechne si. Vím, že jí pivo chutná, takže mi akorát nechce věnovat čas. Tím spíš ji chci.
Pořád čekám, až mi prozradí svoje jméno. Mlčky sedím a popíjím pivo, protože vím, že když teď otevřu pusu, podělám to. Už mi bylo řečeno, že mi na rozdíl od většiny lidí chybí v puse filtr. Jenže já nejsem jako většina lidí. Jsem Carter Beckett.
Znovu si povzdechne, tentokrát rezignovaně. „Olivia.“
Jméno přeplachtí prostor mezi námi. Tiše zamručím, když si ho v duchu zopakuju, abych si ozkoušel, jak mi zní.
„Rád tě poznávám, Olivie. Jestli chceš, můžeš mi za to pivo později poděkovat.“ Mrknu na ni a Olivia si odfrkne. A co hůř, mně se to sakra líbí.
„To bych radši zabořila obličej do sněhu venku na ulici.“
Zvedne sklenici. „Tohle si nechám, protože nechci plýtvat dobrým pivem. A tobě bude stačit moje slovní poděkování, které jsi ode mě před chvílí slyšel.“
Jo, hodně se mi líbí. Bůh ví, že je to dlouho, co jsem se musel snažit, abych dostal ženu do postele. Nechci, aby mi moje balicí nadání zakrnělo, a nedovedu si představit nikoho jiného, kdo by byl hodný mé námahy, než drzou brunetku, která se na mě ještě pořád mračí.
„Ty nevíš, kdo jsem, co?“
Olivia si prohlédne můj obličej tmavýma očima lemovanýma obroučkami brýlí. „Věř mi. Vím moc dobře, kdo jsi.“
„A kdopak jsem, zlatíčko?“
„Carter Beckett.“ Snad ještě nikdy jsem neslyšel ta dvě jména vyslovená s takovou lhostejností. Nemůžu se roz -
hodnout, jestli se urazit, nebo se smát tomu, jak rychle se zas otočí k televizi, jako by jí bylo úplně jedno, kdo jsem. „Kapitán vancouverských Zmijí. A to ‚zlatíčko‘ si můžeš strčit víš kam.“
Pivo mi steče do nesprávné díry. Rozkašlu se a zabuším si pěstí do hrudi. „Nefandíš hokeji, co?“
Poznám to z koutku jejích rtů, v němž se skrývá náznak úsměvu. „Miluju ho. Hrála jsem ho patnáct let.“
Povytáhnu obočí. „Nekecej.“ Při představě, že bych si to rozdal s holkou, která má o hokeji aspoň nějaké povědomí, a co víc, sama ho hrála, si přejedu palcem po čelisti. „Na místní úrovni?“
Znovu si odfrkne. Je tak roztomilá.
„Dobře. Budu to brát jako ani omylem.“ Prohlédnu si její křivky a dlouhé opálené nohy zakončené černými sandály na vysokém podpatku. „Jsi malá. Musela jsi být za hvězdu.“
„Nebojte se, pane Beckette. Dokážu se o sebe postarat sama.“
„Párkrát jsi skončila na trestné lavici, co?“
„Skoro tolikrát jako ty,“ odpoví. Čokoládové oči se jí zalesknou, když zaletí pohledem k mému rtu, prasklému po rvačce, do níž jsem se při včerejším zápasu dostal.
To už hrozí, že mi úsměvem praskne obličej. Pak že se o mě ani trochu nezajímá.
Nakloním se k ní. Nedokážu jí odolat. „Bydlím kousek odtud.“
„Tak to to nemáš domů daleko.“
„Deset minut pěšky.“
Olivia zvedne pivo ke svým rtům, zvoucím k polibku.
„Hodně blízko.“
„Jestli chceš, objednám uber.“
Rozesměje se, až si plácne ruku před pusu, aby nevyprskla pivo. Fascinovaně sleduju, jak si otírá koutky rtů i barový pult
před sebou. Pobavené jiskřičky v jejích očích mě ujišťují, jakým směrem dneska večer zamíříme – k mému bytu.
„Ach, pane Beckette. Jste stejně naivní jako fešák.“ Blahosklonně mě poplácá po hrudi. „Poslední místo, kam bych šla, je k tobě domů.“
„Proč?“ Nakloním se k ní. Neunikne mi, že se jí v tu chvíli zadrhne dech v hrdle. Olízne si spodní ret, když zašeptám: „Chci ti vyšukat mozek z hlavy. A třeba tě taky poslat na trestnou lavici.“
Olivia se uchechtne. Působí to stejně roztomile, jako když si odfrkla. „Netvrď mi, že jsi na takové hlášky už někdy nějakou sbalil.“
„Ne, nesbalil.“
„Jak jsem si myslela.“
Zazubím se. „Obvykle mi stačí jenom moje pěkná tvářička a jméno.“
Protočí panenky. Chytím jednu její tmavě hnědou kadeř s nádechem do karamelova a omotám si ji kolem prstu. Má krásné vlasy. A krásné oči. Krásné rty. Krásná stehna. Bože, celá je krásná.
Jemně ji za vlasy zatahám, aby se ke mně naklonila, a usměju se, když mě poslechne. Jako by si ani neuvědomovala, že se tomu tahu poddává.
„Pokud mi vyskočíš na záda, zkrátil bych to na osm minut,“ zašeptám. „Omotej mi ty svoje nádherné nohy kolem pasu, a pak si je omotám kolem obličeje.“
Sálá z ní horkost. Pootevře rty, roztřeseně se nadechne… a náhle se ode mě odtáhne. Odkašle si, vytáhne mobil, otevře instagram a začne si bezcílně prohlížet příspěvky, jako by se k smrti nudila. „Hrozný nápad.“
„Dovolím si nesouhlasit.“
Oči jí rozpustile zajiskří, když ke mně zvedne pohled. „Máš pravdu. Ze všeho toho tancování mě bolí nohy. Docela mě láká
vyskočit ti na hrb.“ Uchechtnu se, ona se usměje, a pak zvážní. „O sex na jednu noc nestojím, Cartere.“ Sakra.
Přejedu si zuby po spodním rtu a sleduju, jak prsty bubnuje do sklenice a jak ke mně co chvíli vzhlédne, jako by chtěla zjistit, jestli se na ni ještě pořád dívám. Začervená se, když zjistí, že jsem od ní stále neodtrhl oči. Řeč jejího těla a nervozita, s níž se pod mým upřeným pohledem ošívá, vůbec nepasují k jejím přidrzlým průpovídkám. O to zajímavější mi přijde.
„Dobře,“ pronesu dřív, než se na tom vůbec sám se sebou shodnu. K čertu. Proč vlastně ne? Jestli je nějaká žena, s kterou se chci vidět opakovaně, třeba je to právě Olivia. „Proč zůstat u jedné noci. Mám takový pocit, že jsi písnička, kterou bych rád slyšel opakovaně.“ Dokonce zvažuju, že ustoupím od svého pravidla, že u mě nikdy nikdo nebude přespávat. Zítra můžeme pokračovat klidně až do večera, než ji pošlu zpátky do světa. Plácnu dlaní o barový pult a škubnu hlavou ke dveřím. „Jdeme, krásko.“
Zůstane na mě zírat. „To nemyslíš vážně.“
„Dokonce tě ráno vezmu na snídani.“ Nasadím úsměv, o kterém mi bylo nejednou řečeno, že se mu nedá odolat.
Promne si obličej dlaněmi a zamumlá si do nich něco, co zní jako namyšlený blbeček. „Očividně jsi mě nepochopil správně.“ Dopije zbytek piva, seskočí ze stoličky, přistoupí ke mně a nakloní se až k mému obličeji. Nádherně voní. Jako čerstvě upečený banánový chlebíček. Není to zvláštní? Nejradši bych ji ochutnal.
„Absolutně netoužím,“ řekne pomalu a zdůrazní každé slovo, „být dalším zářezem na tvé pažbě. Jsem si jistá, že tě ty tvoje rozcuchané vlasy, nádherné zelené oči a sebevědomý úsměv dostaly už do celé řady kalhotek, ale do mých tě nedostanou.“
S úsměvem se k ní skloním. „Takže to přiznáváš. Podle tebe jsem krásný chlap.“
Olivia protočí panenky. „V nejmenším mě nepřekvapuje, že sis z toho vzal právě tohle.“ Ukáže si přes rameno. „Můžeš mít, kteroukoli se ti zachce. Jdi si najít jinou, kterou pozveš na snídani.“
Tak to nepůjde. Nabídka snídaně platí jen a pouze pro ni. „Jenže já na ni chci pozvat tebe,“ teatrálně zafňukám a chytím ji za ruku. Má ji hebkou, horkou a drobnou. Úplně se v té mé ztrácí. „Nedokážu z tebe spustit oči. Vyznáš se v hokeji, třemi různými způsoby jsi mě poslala do háje a nevzpomínám si, kdy naposledy mě nějaká žena takhle přitahovala.“
Přistoupí ke mně. Zrychlí se mi tep. Špičkami prstů mi vyjede po paži až k čelisti. Zvedne ke mně tvář, právě když k ní skloním hlavu. Oheň v jejích očích mi slibuje zatraceně nezapomenutelnou noc.
„Už ti někdy nějaká řekla ne?“ zašeptá.
Hruď se mi nadme pýchou. „Ještě nikdy.“
Zakření se. Bože, je na ni tak nádherný pohled. „No, všechno je jednou poprvé.“
Vycouvá mi z dosahu a já nakrčím čelo. „Cože?“
„Přeju pěkný zbytek večera,“ prohodí přes rameno a zmizí v davu. Kristepane, vážně se chci zvednout a udělat přesně to, co mi řekla: jít do háje.
Zatraceně. Tohle se mi vůbec nelíbí.