Nejohavnější váza, jaká kdy byla stvořená
Maven
„Smrdí to tady jako zadky bohatých kreténů.“
Pro zdůraznění jsem nakrčila nos a moje nejlepší kamarádka se tiše zasmála, než upila ze sklenky šampaňského, kterou roztomile držela jen konečky prstů. Diamanty na jejím sametově hnědém zápěstí se pod lustrem blýskaly, ale jakkoli působivé byly její šperky, nedokázaly se ani v nejmenším vyrovnat dlouhým černým šatům připomínajícím hvězdný svit, jež dokonale objímaly její křivky a v romantické záplavě třpytivé látky splývaly na podlahu.
„A to víš proto, že jsi už párkrát v životě zabořila nos do zadku bohatého kreténa?“
„To ani nemusím. Stačí s ním být ve stejné místnosti a hned ho vyčmuchám.“
Prostor, kde jsme se momentálně nacházely, napodoboval styl tanečního sálu s elegantními lustry, dokonale vyleštěnou mramorovou podlahou a majestátně klenutým stropem vymalovaným jako italská kaple. Byla to jedna z nejstarších budov ve čtvrti Ybor; starý společenský klub, který se dnes večer proměnil, aby mohl hostit luxusní večírek.
Když jsme o něco dřív vystoupaly po velkolepém schodišti, uchvátily mě okázalé zlaté a krvavě rudé tóny. Způsob, jakým
se kombinovaly s drahým dřevěným obložením, mě přenesl zpátky v čase, jako bychom se účastnily královského plesu z osmnáctého století.
Honosný prostor zaplnili bohatí a slavní obyvatelé Tampy, bezchybně oblečení do smokingů a rób, co dohromady stály víc než všechno, co jsem momentálně vlastnila. Jediný důvod, proč jsem se dokázala obléknout tak, abych sem zapadla, byla Livia, která měla vkus na značkové oblečení ještě předtím, než se stala nejlépe placenou zubařkou ve státě.
Hlavně proto, že její zubařina nespočívala jen ve vyplňování kazů a běžném čištění – i když by tvrdila, že i toho dělá dost –, ale spíš v léčení naprosto brutálních zranění úst, která utrpěli profesionální hokejisté.
Byla nadšená, že ze mě může stáhnout to, čemu říkala
„hipísácké hadry“. Dávala jsem mnohem radši přednost splývavému oblečení značky Free People před přiléhavými šaty pro mořské panny, do kterých mě Livia dnes večer navlékla.
Ačkoli božský žlutý odstín byl můj oblíbený. Krásně zvýrazňoval mou sytou, krémově hnědou pleť. Vlasy jsem si stáhla dozadu do hladkého culíku, takže veškerou pozornost poutaly šaty.
Livia si jednu ruku položila přes břicho, zatímco loktem druhé se opřela o zápěstí a znovu naklonila ke rtům úzkou sklenku se šampaňským. „Jak přesně je to cítit?“
„Jako špinavé peníze, značková kůže a Bond No. 9,“ vypadlo ze mě bez zaváhání. „S nádechem té patřičné vůně, kterou najdeš jen ve vestibulech domů s milionovými byty.“
„A vestibul v mém domě je cítit taky tak?“
„Nejvíc v celé Tampě.“
Korálově zbarvené rty zkřivila do přeslazeného úsměvu, který prozradil, že to bere jako kompliment.
„No, ještě že jsi tu jen proto, abys podala zprávu o akci a o tom, kolik tihle bohatí kreténi dneska vyberou na charitu,“ prohlásila. „Nechtěla bych, abys tím smradem načichla.“
Vtípek doprovodila ještě tím, že mě pošťouchla loktem, a já se usmála, vytáhla z malého psaníčka mobil a zapnula na něm filmový režim, než jsem pořídila několik detailních záběrů propracované ústřední dekorace, která se třpytila na koktejlovém stole, u něhož jsme stály.
Jakmile jsem klip dokončila, schovala jsem telefon a vzala do rukou fotoaparát visící na mém krku. Upravila jsem několik nastavení, potom vyfotila stůl a Livii, jak s mrknutím dopíjí poslední zbytky šampaňského.
Pokud nás lidi spolu spatřili jinde než na téhle události, nehodily jsme se k sobě. Ona se narodila a vyrostla na Long Islandu v New Yorku – a na důkaz toho měli její rodiče prázdninový dům v Hamptons. Já pocházela z naprosto opačných poměrů – prožila jsem skromné dětství na předměstí vnitrozemské oblasti Tampa Bay. Livia byla taky o čtyři roky starší než já, doktorát získala v době, kdy jsem já sotva obhájila bakalářský titul.
Přesto mezi námi od chvíle, kdy jsme se poznaly, panovalo porozumění. Porozumění, jaké najdete jen u někoho, kdo vás vidí takové, jací jste, a neočekává, že budete někým nebo něčím jiným. Bylo to vzácné a výjimečné a něco, co jsem nikdy nepovažovala za samozřejmost – zvlášť proto, že hledání jakéhokoli podobného spojení s opačným pohlavím mi v tu chvíli připadalo naprosto marné.
Livia Youngová byla tím nejlepším, co vzešlo z nejtraumatičtějšího vztahu mého života.
Livia jako by vycítila, kam se ubírají moje myšlenky, a jemně se dotkla mého ramene. „V pohodě?“
Při odpovědi jsem ignorovala svírání v žaludku. „Jo, je mi fajn. Chceš se vyfotit s některým z těch nafoukaných sportovců?“ poškádlila jsem ji a zvedla aparát.
Usmála se na mě, jako by věděla víc než já, a pak s nepatrným úsměvem na rtech zavrtěla hlavou.
Nechtěla jsem akce tohoto typu nějak moc odsuzovat, ale moje výchova mi to ztěžovala. Přidejte k tomu události mého dospělého randění a dalo by se říct, že mi ještě nikdo nedokázal, že bych se mýlila.
Moji rodiče byli skrz naskrz nekonformní. Seznámili se během služby v AmeriCorps a potom svůj život zasvětili práci v komunitách, ve kterých žili. Vyžili s málem a neustále mi připomínali, abychom byli vděční za všechno, co máme. A já jsem byla – opravdu. Jako proudící řeka mnou protékala vděčnost za to, že jsem měla rodiče, kteří se o mě starali, byli nesmírně obětaví a laskaví a naplňovali náš domov láskou.
Teprve když jsem se na vysoké škole zamilovala do sportovce, co se narodil se stříbrnou lžičkou v puse, začala jsem mít odpor k těm, kdo se měli lépe než my.
Zamrkala jsem a rozhodla se, že dneska večer nebudu myslet ani na něj, ani na nic jiného z minulosti. Tenhle večer pro mě znamenal začátek nové kapitoly a já jsem ji hodlala využít naplno.
Tohle byla moje první akce jako nejnovějšího člena Tampa Bae Babes.
Navzdory poněkud kýčovitému názvu byly TBB po celém městě dobře známé díky svým sociálním sítím a nejposlouchanějšímu podcastu v Tampě Bay. Zabývaly se vším možným od toho, kde nakupovat, jíst a bydlet, až po rozhovory s nejvlivnějšími hráči ve městě – ať už šlo o politiku, medicínu, vědu, historii, nemovitosti, nebo popkulturu.
Po neúnavné práci na budování vlastní online značky jsem se stala nejnovějším členem týmu se specializací na sport v Tampě Bay – což bylo moc vtipné vzhledem k tomu, že bych si radši desetkrát přečetla slovník od začátku do konce, než abych zhlédla jediný baseballový zápas.
Nebyl to ale můj konečný cíl. Tím pro mě odjakživa bylo pokrývání toho, na čem v Tampě Bay a v našich komunitách skutečně záleží – tedy lidí, kteří se každý den tiše, nezištně a bez jakékoli pozornosti rozdávají.
Ale prozatím byla tohle moje vstupenka a já ji hodlala využít.
„Potřebuju dolít,“ prohlásila Livia a názorně mávla prázdnou sklenkou. „A taky bych se asi měla objevit u VIP stolů. Náš generální ředitel mě rád předvádí jako zlaté prase.“
„Jsi vážně moc pěkné prase,“ zavrkala jsem a láskyplně jí prsty projela pramenem hedvábných rovných vlasů.
Odstrčila mou ruku a zakoulela očima. „Hned jsem zpátky.“
„Jdu si udělat pár fotek předmětů z tiché aukce,“ řekla jsem. „Sejdeme se tam?“
Livia přikývla a pak už jako Mojžíš moře rozdělovala dav lidí, v němž se všechny hlavy otáčely, aby sledovaly, jak se nese kolem.
Zvolna jsem se vydala ke stolům s předměty do aukce a v duchu si plánovala, jaký obsah videí a fotografií z dnešního večera sestavím. Dala jsem si záležet na tom, abych pořídila záběry z mnoha úhlů s možností přechodů, protože jsem věděla, že se později nebudu moct vrátit a něco z toho předělat. Rodiče se mé práci často smáli – nemysleli to zle, zkrátka jí vůbec nerozuměli. Málokdo ji chápal.
Když někomu řeknete, že vaše práce je na sociálních sítích, první reakcí je téměř vždycky pořádný smích.
Ale jakkoli jsem si nebyla jistá tím, kam se můj život bude ubírat, současnou práci jsem milovala. Zvlášť se mi líbilo, že jsem si na internetu získala příznivce, kterým záleželo na stejných věcech jako mně a kteří se chtěli setkat s těmi, kdo ve své komunitě mění pravidla hry a jsou neopěvovanými hrdiny. Při téhle misi jsem si vybudovala věrné sledující, které jsem chtěla s pomocí Tampa Bae Babes vynést do vyšších sfér.
Ale nejdřív jsem si musela odsloužit svůj čas jako holka přes sport.
Když jsem se dostala ke stolům, držela jsem telefon pevně v ruce a pomalu procházela kolem řady položek, které se v aukci nabízely. Gibson Gala uspořádaly sportovní kluby z Tampy Bay jako vzácné setkání našich hokejových, baseballových a fotbalových týmů, které vybíraly peníze ve prospěch mnoha charitativních organizací, jež podporovaly.
Většina předmětů se proto nějak týkala sportu, od podepsaných míčů, puků a dresů až po vstupenky do lóží a možnost strávit nějaký čas s hráči.
Kéž by mě ohromily nehorázné nabídky načmárané v knihách před každou položkou a já je považovala za úžasné. Místo toho jsem bojovala s nutkáním protočit oči na každého člověka v místnosti, který se cítil štědrý už jen tím, že se této akce zúčastnil, a který nikdy nepoznal, jaké to je skutečně dávat, stát tváří v tvář těm, kdo jsou v nouzi, natáhnout k nim ruku a pomoct jim.
Když jsem došla k hrozně ošklivé a příliš velké váze, co vyčnívala z řady sportovních memorabilií, jež ji obklopovaly, zastavila jsem se, zamračila se a zhodnotila ji pohledem. Měla prapodivný tvar, její ústí bylo pokřivené jako hodinky na Dalího obraze a tělo zdeformované, jako by ji někdo roztavil, místo aby ji zručnýma rukama dovedl k dokonalosti.
Vypadalo to jako keramický kousek, co vyrobilo dítě, které si to zkoušelo poprvé, celé to postrádalo barvu a pořádnou povrchovou úpravu. Byla to jen šedivá, uplakaná hromádka hlíny, ale tvářila se jako něco hodnotného.
„Fanynka umění?“
„To má být jako tohle?“ zeptala jsem se, ještě než jsem se podívala na osobu, která mi tu otázku položila hlubokým, příjemným hlasem. Ohlédla jsem se přes rameno, abych svůj vtípek doplnila úsměvem, ale při pohledu na Vince Taneva mi zmrzl na rtech.
Nemusela jsem se ani trochu zajímat o hokej, abych poznala našeho nováčka, machra, který od chvíle, kdy před sezónou vtrhl na titulní stránky novin, vzal naše město útokem. Pozornost všech pak upoutal mnoha góly a asistencemi nasbíranými hned na začátku základní části a tu pozornost si udržoval i svými aktivitami mimo led – konkrétně tím, jak pařil a potácel se do svého luxusního bytu se třemi dívkami po každém boku. Proslul i tím, že se náhodně objevoval v oblíbených obchodech a restauracích a bavil se s fanoušky, jako by byl obyčejný člověk.
Což byl , připomněla jsem si, když jsem nechala svůj úsměv z tváře zmizet.
Znala jsem ho nejen díky tomu všemu, ale taky proto, že se o něm často psalo v místních zprávách jako o hrdinovi komunity. Ale z mého pohledu byly všechny ty události jen
PR fraškou a on s radostí předstíral, že mu na tom záleží přesně na tak dlouho, aby se nechal vyfotit, a pak se zase vrátil k chování playboye.
Vince Cool.
Tampa mu udělila láskyplnou přezdívku inspirovanou Snoopyho alter egem Joem Coolem a zbytek národa se toho rychle
chytil. Byl sexy, mladý, nafoukaný, a co bylo nejhorší, byl to typ hráče, který uměl své machrování podpořit výkonem. Protože s každým pitomým zápasem byl prostě lepší a lepší.
Nemusela jsem si ho prohlížet dlouho, abych si všimla, že jeho obvykle rozcuchané vlasy byly dnes večer zkrocené, upravené do hladké vlny zdůrazňující linie a hrany jeho pohledné tváře. Ty lícní kosti stačily k tomu, aby jim básník věnoval celoživotní dílo. V kombinaci s hustými řasami a rty, jež měly vždy našpulený výraz bohatého kluka, zkrátka nešlo nepovažovat Vince za božského. Ženy, které přitahovaly mužné typy, se obzvlášť rozplývaly nad malou jizvou na jeho pravém obočí, jež dodávala té hezké tváři právě tolik drsnosti na to, aby přemýšlely, jestli by je v posteli svázal.
Působil klidně a vážně, byl to ten typ muže, který vyzařuje autoritu, aniž by musel říct jediné slovo.
Našpulené rty se mu v koutcích nepatrně zvlnily, čím déle
jsem na něj zírala, zvlášť když mi pohled sklouzl k linii jeho bílého hrdla, odhaleného díky dvěma horním, nedbale rozepnutým knoflíčkům společenské košile. Nikdo nemá právo mít tak sexy krk.
Nakonec jsem se setkala s jeho pohledem, a čím déle jsme na sebe hleděli, tím jeho oříškové oči více žhnuly. Nedokázala jsem říct, jestli jsou víc zelené nebo zlaté, ty dvě barvy soupeřily o nadvládu, zatímco jeho rty se našpulily ještě o kousek víc. Úsměv mi pohasl, když jsem se otočila zpátky k váze, a Vince se nenápadně přisunul vedle mě. Stál sebejistě a uvolněně, ruce zastrčené do kapes kalhot.
I když jsem měla podpatky, byl nejmíň o třicet centimetrů vyšší než já. Pořádně jsem se proto vytáhla a bradu držela vysoko.
„Je fakt děsně hnusná,“ prohlásil.
To mě mírně uklidnilo, protože alespoň v jedné věci jsme se shodli. „A přesto za ni nějaký bohatý hajzl udělá nehoráznou nabídku a celou cestu domů se bude plácat po zádech, jaký je pašák.“
„Proč by byl kvůli přihazování na ošklivou vázu hajzl?“
„Protože takoví jako on si myslí, že dobročinnost znamená vyhodit peníze z dědictví za nějaký nesmyslný umělecký kousek,“ vyhrkla jsem ze sebe se smíchem. „A najednou se jim v noci líp spí a připadají si jako boží dar lidstvu.“
Vince trochu naklonil hlavu. „No, mám za to, že je to lepší, než kdyby svoje peníze utratili za koks a šlapky, ne?“
„Tak toho si určitě taky dopřejí dost.“
„Spousta charitativních organizací je závislá na finanční podpoře z podobných akcí.“
„Jasně,“ vyjela jsem, aniž bych vlastně chtěla, a zuby mi trochu zaskřípaly. Livia mi už mockrát pěkně drsně řekla, jak to ostatně umí jen nejlepší kámoška, že na lidi, kteří mě dobře neznají, mám tendenci působit jako mrcha – zvlášť když se dostaneme k tématu stavu světa.
Ale to je ta nepříjemná pravda, že? Každá žena, která se neusmívá, nesměje a není přátelská a příjemná, je pro ostatní mrcha.
Tu urážku jsem nosila s hrdostí.
„A spousta lidí tady daruje třeba jedno procento z toho, co vydělá za rok, a bude se chlubit všem přátelům, jak se angažují v komunitě.“
Vince se ke mně naklonil a já jeho pohledu nastavila stále vysoko zdviženou bradou.
„Takže každý, kdo svůj život a finance nevěnuje aktivismu, stojí jako člověk prostě za hovno, jo? Ty musíš být dokonalý andílek – novodobá matka Tereza.“
„Přinejmenším nedělám komunitní akce kvůli PR trikům,“ vypálila jsem na něj a založila si ruce na prsou. Tím jsem upozornila na foťák, který jsem měla pořád kolem krku a Vince povytáhl obočí.
„Jasně. Ty prostě ten trik jen nafotíš a budeš předstírat, že jsi nad věcí.“
„Ale, čekal jsi, že ti padnu k nohám a budu se rozplývat nad tím, jak jsi úžasný, stejně jako ti tvoji paparazziové, co tě zbožňujou?“ zeptala jsem se s povystrčeným spodním rtem. „To je tak roztomilé. Jen do toho.“ Zvedla jsem telefon a předstírala, že nahrávám. „Pověz mi o veškeré charitativní práci, kterou děláš, a já se budu tvářit, že ji děláš, protože chceš, a ne proto, že to vypadá dobře pro tým.“
Jeho oříškové oči na mně tvrdě spočinuly a koutek úst mu cukal, jako by se chtěl usmát. Ale čelist měl napjatou, obočí přísně stažené, jako bych byla soupeř, který právě vjel na jeho domácí led.
„Zdá se, že jsi mě dokonale prokoukla.“
„Počkej, tohle je perfektní záběr,“ pokračovala jsem, schovala telefon a místo něj popadla foťák. „Talentovaný nováček Tampy a nejohavnější váza, jaká kdy byla stvořená.“
Jeho rty se při tom trochu zvlnily, jen nepatrně, jen tolik, abych se cítila nadmíru spokojená, když jsem ho vyfotila, jak stojí před aukčním stolem s rukama stále nenuceně zastrčenýma v kapsách.
Potom jsem foťák pustila, znovu mi visel na krku a my dva zůstali stát proti sobě, vyčkávali a vzájemně se pozorovali. Nasadila jsem samolibý úsměv, který se shodoval s jeho. Alespoň do chvíle, než se mnou přerušil oční kontakt a pohledem pomalu sjel po mém těle. Ani nepředstíral, že se stydí, jen si s uznáním prohlížel hluboký véčkový výstřih a jeho obočí
se ještě víc povytáhlo, když si všiml vysokého rozparku šatů, který odhaloval kousek horní části mého stehna.
Krk mi pod jeho pohledem doslova žhnul, ale ani zdaleka ne tolik jako můj vztek. Už jsem byla připravená se do něj pustit, když si někdo zezadu propletl paži s mou.
„Promiň,“ ozvala se Livia. „Zdrželo mě vyprávění hrůzostrašných historek davu, který náš generální bavil. Aha, vidím, že ses seznámila s Tanny Boyem.“
Vince obrátil svou pozornost k mé nejlepší přítelkyni a na tváři se mu rozlil široký úsměv. Byl tak odlišný od potutelných úšklebků, které věnoval mně, až mi to málem vyrazilo dech.
„Ahoj, Livvy,“ pozdravil ji a naklonil se, aby ji políbil na obě tváře. Dostal se tak ke mně až moc blízko, protože Livia měla ruku stále provlečenou pod mou. „Dlouho jsme se neviděli.“
„To můžeš být rád,“ zapřemítala. „Starej se o svou fasádu, vyhni se dalšímu puku do čelisti a můžeme spolu dál trávit čas na zábavnějších místech, jako je třeba tohle.“
Znovu zablýskl zuby a já se přistihla, že přemýšlím, které z nich jsou pravé.
„No ale chybí mi to tvoje křeslo,“ prohlásil a pohledem ji zhodnotil stejně jako mě. „My se totiž těšíme, až nám někdo vyrazí zub, protože to znamená cestu do tvojí ordinace.“
Byla jsem v pokušení se ušklíbnout, ale Livia vypadala, že je na takové nehorázné flirtování zvyklá. Jen zakoulela očima a s úsměvem ho odbyla mávnutím.
„Omlouvám se, že ruším,“ ozval se tichý hlas. Všichni jsme se otočili k mladé dívce se zrůžovělými tvářemi. Měla na sobě jednoduché černé koktejlky a zlatou jmenovku, která mi prozradila, že na téhle akci pracuje jako dobrovolnice. „Vy jste pan Tanev?“
„Přesně ten,“ odpověděl.
Dívka s plachým úsměvem ukázala směrem k váze za Vincem. „Výborně, děkuji, že jste přišel. Moc se omlouvám, že vám takhle narušíme večer.“
„Vůbec mi večer nenarušujete. Vlastně to je zatím jeho vrchol,“ prohlásil a jeho oči se střetly s mými, než se vydal za dívkou, která ho vedla ke stolu.
„Kdybyste se nám podepsal na tu fotografii, kterou jsme položili vedle vašeho uměleckého díla, zarámujeme ji a zahrneme do aukčního balíčku.“
Zamračila jsem se a snažila se pochopit, co říká, když tomu zelenáči podávala fixu.
„Bude mi potěšením,“ řekl, a poté co načmáral svůj podpis na fotografii, na níž se zpocený raduje po vstřelení gólu, upustil fix na stůl a otočil se zpátky k místu, kde jsme stály s Livií. „I když nepředpokládám, že za tak ošklivou věc dostanete moc peněz.“
Při těch slovech na mě upíral oči a já se ze všech sil snažila nepolknout ani neuhnout před jeho pohledem.
„Ach, to se určitě mýlíte,“ vyhrkla dobrovolnice. „Nestává se často, aby měl profesionální sportovec zároveň umělecké sklony. Tohle je dílo, které si sběratel hrdě vystaví.“
„To jsi vyrobil ty?“ zeptala se Livia a ohromením vykulila oči. „Je nádherná.“ Zavrtěla hlavou a dál si dílo prohlížela. „Nech trochu talentu taky pro nás ostatní, jasný?“
Protočila jsem oči, na což se Vince vítězoslavně zakřenil.
Dobrovolnice se hned vrátila ke své práci za stoly a Vince na mě zíral tak dlouho, až mě donutil odvrátit zrak.
Když jsem to konečně udělala, upravil si na zápěstí manžetové knoflíčky a pak kývl na Livii. „Radši se tam vrátím,“ řekl. „Užijte si večer, dámy.“
Už se na mě ani nepodíval a začal se prodírat davem. Tam, kde se pro Livii moře rozestoupilo, to pro Vince fungovalo přesně naopak. Byl jako magnet, lákal k sobě každého, koho míjel, aniž by řekl jediné slovo. Neušel dál než pár metrů a už ho obklopila skupina lidí, kteří vytahovali telefony, aby se s ním vyfotili. A sotva se od nich odpoutal, už ho za ruku chytala dívka nebo dvě či tři a hned se přetahovaly o jeho pozornost.
„Nedokážu si představit, jaký život žije,“ řekla Livia se zvědavým úsměvem.
„Já jo,“ utrousila jsem. „Takový ten s pečlivě udržovaným zdáním.“
„No jo, bručoune. Ne každý je nutně ztělesněním zla,“ zamumlala se smíchem. Pak mě táhla k pódiu. „Pojď. Najdeme si náš stůl, než začnou projevy.“
Nechala jsem se vést a několikrát se zhluboka nadechla, abych se trochu uklidnila, protože mě ten pitomec pořádně vyvedl z míry.
A jako by to nestačilo, ta váza se na konci večera prodala za deset tisíc dolarů.
Pěknej dáreček
Vince
Když jsem si dopoledne po galavečeru lepil hole, proudila mi v žilách klidná energie, ale pod ní se skrývalo něco nepříjemně ostrého.
Byl to teprve náš druhý domácí zápas v základní části, a i když výhra vždycky vyvolávala skvělý pocit bez ohledu na to, kde jsme si ji vydobyli, na té na domácím kluzišti bylo něco zvláštního. Pokud jsme chtěli, aby nás ve Východní konferenci považovali za vážné soupeře, potřebovali jsme dnes večer proti torontským Titánům zvítězit. Ti vedli konferenci a v minulé sezóně získali Stanley Cup.
Jestli byl někdy čas dokázat, že Tampa je zpátky ve hře, byl to právě dnešní večer.
Nijak zvlášť jsem se toho nebál. Trenér to vycítil už na včerejším galavečeru a varoval mě, abych se moc nenafukoval. Nebyla to ale nafoukanost.
Teda – aspoň ne úplně.
Prostě jsem viděl věci přesně takové, jaké jsou.
Naše lajny byly plné veteránů, obrana soustředěná a brankář nejlepší v lize. Bruslili jsme efektivně a studovali nahrávky tak dlouho, až mi z toho šly oči šejdrem.
Navíc jsme měli mou maličkost.
Mohli to nazývat nafoukaností, jestli chtěli, ale já jsem byl pro Tampu chybějící článek – silné pravé křídlo v první lajně s houževnatostí, která tomuhle týmu chyběla. Na jaře po promoci na Michiganské jsem se protlačil do nováčkovského kempu a od té doby jsem nepolevil. Příležitost dostat se po vysoké rovnou do NHL jsem rozhodně nehodlal promarnit a bylo mi jedno, jestli musím načechrat pár peříček, abych si tu udržel místo.
Spoluhráči mi to s gustem dávali sežrat a připomínali mi, že jsem jen zelenáč a že v průběhu sezóny poznám, zač je toho loket.
Ale to se ještě nestalo.
Dneska jsem cítil vítězství. Bylo naše. Domácí led je prostě lepší, vyhráli jsme tři zápasy v řadě a podpora našich fanoušků nám vždycky o kus zvedla energii.
Fanoušci Tampy však byli po téměř deseti letech nanicovatých sezón neklidní – a já se jim nedivil. Orlovci se za tu dobu dostali do play-off jen dvakrát a pokaždé se loučili hned v prvním kole.
Ale zase – to bylo přede mnou.
Dolepil jsem hokejky ve chvíli, kdy mi sluchátka z hlavy srazila ruka Jaxsona Brittaina, obránce, který se rychle stával jedním z mých nejoblíbenějších spoluhráčů. Byl jen o pár let starší než já, Kanaďan známý tím, že se pere v rozích a na ledě je rychlý jako blesk. Když jsem přišel do týmu, rychle jsme se spřátelili.
„Pojď bruslit, Holoubku.“
Usmál jsem se té přezdívce, kterou mi veteráni jako nováčkovi v NHL přišili. Pak jsem vstal a následoval ho z kabiny na led.
Energie byla hlasitá a bouřlivá, jak se k nám přidával jeden spoluhráč za druhým, hudba duněla a všude se rozléhal cvrkot. Ranní rozbruslení byl jen způsob, jak se zbavit nervozity, rozehřát tělo a připravit se na večerní zápas. Mě vždycky uklidnilo to první sklouznutí po ledě, první ťuknutí hokejkou o puk, první střela na odkrytou branku. Mé svaly ožily jako motor závodního auta a připravily se na nadcházející výzvu, zatímco moje mysl se vznášela v soustředěném oparu, jaký může přinést jen den zápasu.
Po chvíli bruslení a střílení puků do odkryté branky náš gólman dokončil rozcvičku a zaujal místo v brance.
Will Perry – nebo Fotřík, jak jsme mu říkali – byl dokonalá zbraň a jediný důvod, proč jsem slavil, jakmile jsem zjistil, že Tampa bude můj tým. Na našich lajnách bylo potřeba zapracovat a i obrana mohla být silnější, ale Fotřík byl klidný a silný, rozhodně jeden z nejlepších v lize, ne-li vážně ten nejlepší. Byl to stejně urputný brankář jako otec své dcery. Jeho žena bohužel nečekaně zemřela ještě dřív, než dítě oslavilo první narozeniny.
Nikdy jsem něco takového neprožil, ale bylo mi jasné, že to Willa Perryho vytesalo do nerozbitné kamenné zdi – a přesně to jsme u brankáře potřebovali.
Jakmile si zacvakl masku na místo, v jeho očích se objevila výzva, jako by říkal, tak se předveďte, sráči.
Sotva stihl zaujmout správný postoj, všichni jsme se do toho vrhli.
K brance létal puk za pukem v intervalech ne kratších než deset vteřin a většinou ani delších. Byl to závod o to, kdo mu dá první gól, tedy spíš jestli to vůbec někdo z nás dokáže.
Poslední čtyři ranní rozbruslení v řadě jsem tuhle malou soutěž vyhrál já a dneska jsem se svého titulu nehodlal vzdát.
Prvními dvěma pokusy jsem minul, ale zbytek týmu si nevedl o nic lépe. Při mojí třetí střele puk zasvištěl vysoko a rychle do pravého horního rohu branky.
„Nazdar!“ zahulákal jsem, ruce v rukavicích vymrštil do vzduchu spolu s hokejkou, jak jsem oslavoval vítězství, zatímco tucet spoluhráčů jen naštvaně a zklamaně zasténal.
„Pecka, bejby!“
„Šťastná trefa, Holoubku,“ zabručel Will a stáhl si masku.
„Copak, že by ti ve výhledu zabránily ty tvoje zženštilý kudrny, Fotříku?“
Prohrábl si dlouhé vlasy a pak z nich vytřepal pot. „Závidíš mi moje háro?“
„To háro ti nepomohlo zablokovat mou ránu. Možná bys měl po tréninku brnknout mámě, ať tě naučí drdol, aby ti vlasy nelezly do očí a ty ses konečně naučil chránit branku.“
Po kluzišti zaburácel smích, a dokonce i Will se zaculil.
„Někdo by ti měl nakopat zadek, Tanny Boyi,“ houkl Jaxson, dobruslil ke mně a zabrzdil tak prudce, až mi ledovou tříští postříkal holeně.
„A ten někdo máš být ty, Brittzy? “
„Prosím tě,“ utrousil Carter Fabri a objel nás dokola, než líně postrčil puk po ledě. „Brittzy s těma křivejma kotníkama nikoho nakopat nemůže.“
„Sklapni, Fabio. Moje levá koule umí vypíchnout puk líp než ty,“ vypálil Jaxson a pak už Cartera honil po ledě, snadno ho dojel a puk mu hravě sebral.
Carter byl taky nováček, ale bál jsem se, aby ho před koncem sezóny neposlali zpátky do AHL. Byl dobrý, ale ne skvělý, a i když jsem s ním rád pařil, nebyl to centr, kterého jsme potřebovali, abychom přivezli domů pohár. Přesto jsem doufal, že tu zůstane alespoň do doby, než tým uspořádá náš
nováčkovský večírek, protože tenhle prevít byl fakt pořádné číslo a vždycky se postaral o parádní zábavu.
Když se ranní rozbruslení chýlilo ke konci, cítil jsem se soustředěný a nachystaný. Hráči se jeden po druhém trousili z ledu domů. Hlásit jsme se museli až v pět. Příprava na zápas byla pro každého z nás trochu jiná, ale téměř vždycky k ní patřilo zdřímnutí, a zatímco jsem bruslil směrem ke kabině, těšil jsem se, jak si dáchnu.
Už jsem byl skoro u mantinelu, když jsem si všiml naší zubařky Livie Youngové, jak se u ústí tunelu baví s trenérem.
Při pohledu na ni se mi vybavila její kamarádka ze včerejšího večera a v hrudi mi zajiskřilo něco mezi popuzením a zájmem.
Ani jsem neznal jméno té dívky, ale jedno jsem věděl jistě – byla to arogantní princezna, co ráda všechno odsuzuje.
Včera večer měla nos tak vysoko, až jsem se divil, že si ho neodřela o strop.
Přesto to byla okouzlující potvůrka a něco na tom, jak si mě dobírala, ve mně vyvolávalo chuť přehnout ji přes koleno a plácat ji přes tu sladkou prdelku tak dlouho, dokud z ní nedostanu omluvu.
Možná měla pravdu. Možná jsem byl vážně zvyklý na to, že se ke mně všichni lísají, že každá žena, se kterou přijdu do styku, mi padá k nohám. Nebo to možná bylo tím, že ve mně ta ranařka ve žlutých šatech, co na mě vzpurně vystrčila bradu, zažehla jiskru s výzvou.
A já výzvy miloval .
Ať už byl důvod jakýkoli, na náš rozhovor jsem nezapomněl. A chtěl jsem se o té zlatooké holce, která mě nazvala hajzlem, dozvědět víc.
„Jsem masochista, když se každý zápas modlím za ránu pukem do zubů, jen abych mohl být na křesle pod touhle ženou?“
Uchechtl jsem se poznámce Cartera, který probruslil kolem s pohledem upřeným na Livii, a než přeskočil mantinel, zahýbal na mě obočím.
„Vypadáte dobře, doktorko Youngová,“ řekl cestou kolem ní a trenéra McCabea. „Líbily se mi vaše včerejší šaty.“
Zatímco trenér věnoval mému spoluhráči prázdný pohled, Livia jen zakoulela očima a usmála se. Už na to musela být zvyklá. Jako týmová zubařka se svým vzhledem podobné poznámky slýchala denně.
„Kéž bys šel po puku stejně usilovně, jako jdeš po naší zubařce, devatenáctko,“ prohlásil trenér, poplácal ho po rameni a vydal se zpátky do kabiny.
Livia se ke mně otočila právě ve chvíli, kdy jsem přeskakoval mantinel. Postavil jsem se vedle ní a opřel se o plexisklo. „Máš trpělivost světice.“
„Vykolejí mě okamžik, kdy po mně přestanou vyjíždět,“ pronesla s oslnivým úsměvem. „Bavil ses včera večer?“
Při těch slovech se mi znovu vybavila tvář její kamarádky, její zlatavé oči a pihovatá snědá pleť. Ani trochu jsem se nestyděl za představu, jaké by to asi bylo omotat si ten pevně stažený culík kolem ruky a ovládnout ji jako divokého býka.
Ty žluté šaty obepínající její křivky mě budou pronásledovat nejspíš celé měsíce a dalších pár měsíců mě bude štvát její unáhlený úsudek.
„Podle mě víc než tvoje kámoška.“
„Maven?“ zeptala se Livia a tiše se zasmála. „Ale jdi, ona víc štěká, než kouše.“
„Mám za to, že včera večer jsem se stal obětí obojího,“ zapřemítal jsem. „Je to pěknej dáreček.“
„Nebylo to její prostředí,“ bránila ji Livia.
„Jasně.“
Vtom Livia naklonila hlavu, přimhouřila oči a pozorně si mě prohlížela. „Zajímavé, že na ni myslíš ještě dneska ráno.“
„No, od kempu pro nováčky mě nikdo během deseti minut
tolikrát neurazil, takže řekněme, že na mě udělala dojem.“
Livia se na chviličku zatvářila ironicky a pak se narovnala.
„Musím jít. Před dnešním večerem mám odpoledne plné pacientů.“ Odmlčela se. „Mimochodem, celé její jméno je Maven Kingová. Měl by sis ji vyhledat.“
„Když mám tolik volna,“ zažertoval jsem.
Jen se zaculila, zamávala mi prsty a zmizela v tunelu. Já ještě chvíli otálel, než jsem se taky vydal do útrob stadionu.
* * *
Později té noci jsem na parkovišti pro hráče vklouzl do svého
Maserati. Stále jsem byl ještě v rauši po našem druhém vítězství v domácím zápase a příliš jsem sršel energií na to, abych vůbec pomyslel na spánek. A zkrátka jsem si nemohl pomoct.
Otevřel jsem si instagram a vyťukal Maven Kingová .