BETH
„DĚLÁŠ SI ZE MĚ SRANDU?!“ Ulicí pode mnou se rozlehne výkřik. „VŽDYŤ MOHLA UMŘÍT !“
Z okna vidím, jak můj soused přechází před naším domem a rozrušeně s někým telefonuje. Když se frustrovaně zatahá za vlasy, pod košilí se mu napnou velké bicepsy. Vypadá, jako by se měl každou chvíli sesypat.
Můj nejlepší kamarád Benny mi vykoukne přes rameno, aby na něj měl lepší výhled. „Ježíši. Myslíš, že mu hráblo?“
„Nevím,“ zamumlám a zamhouřím oči proti slunci. „Tak naštvaného jsem ho ještě nikdy neviděla.“
Benny si odfrkne. „Jo, protože ho fakt dobře znáš. Mluvila jsi s ním někdy? Víš vůbec, jak se jmenuje?“
„Samozřejmě,“ namítnu rozhořčeně. „Jmenuje se Jack.“ Bydlím ve čtvrtém patře, takže se na něj teď dívám z výšky, ale jeho široká ramena a světle blonďaté vlasy bych poznala kdekoli. „A znám ho celkem dobře,“ dodám tvrdohlavě. Benny si odfrkne a zasměje se.
Což je pochopitelné. Popravdě jsem s Jackem mluvila jen jednou. Ale i tak toho o něm vím dost.
Například to, že bydlí v pátém patře – v bytě přímo nade mnou. Že má dva neuvěřitelně atraktivní spolubydlící. A že kdykoli jsem na něj narazila, byl milý a trochu plachý. Rozhodně jsem ho ještě nikdy neslyšela křičet.
„PROČ JSI NÁM TO NEŘEKLA?“ Jackův frustrovaný řev se nese odpoledním vzduchem. Několik holubů ťapajících přes ulici se vyděšeně rozprchne. „CO TEĎ MÁME SAKRA
DĚLAT? NIKDO Z NÁS NEVÍ, JAK SE O NI POSTARAT! Já… haló? Haló ?“ Upře zrak na zčernalý displej vybitého telefonu a pak se poraženě sesune na schody před domem.
Nervózně si promnu ruce. Přelije se přese mě vlna obav. „Nejspíš se mu stalo něco opravdu hrozného. Možná potřebuje pomoc…“
„Super.“ Benny se kolem mě natáhne a otočí západkou na okně. „Teď máš konečně záminku si s ním promluvit.“ Strčí do okna, aby ho otevřel, ale já ho chytím za paži a stáhnu ho zpátky.
„Co to děláš ?!“ zasyčím vyděšeně. „Nemůžu na něj křičet z okna! Vypadala bych jako nějaký úchyl!“
„Jasně. Pozorovat ho tiše z dálky je mnohem normálnější.“
Benny vypadá podrážděně. „Proboha, vždyť toho chlapa sleduješ už dva roky. Prostě si s ním promluv, Beth. Není to tak těžké.“
Zakaboním se. To se mu snadno řekne. Benny je nádherný: vysoký, má tmavou pleť, hlavu plnou kudrlin a svalnaté paže pokryté barevným tetováním. Neodolá mu žádný muž ani žena – což moc dobře ví.
Já jsem naopak drobná, tak bledá, že odrážím sluneční světlo, a pokrytá tolika pihami, že se v létě všechny slévají dohromady. Když stojím vedle Bennyho, vypadám jako chudokrevný zrzavý skřítek. V žádném případě se nechystám vydat o patro výš, abych sbalila svého absurdně přitažlivého souseda. Obdivování z dálky mi dokonale vyhovuje.
Bennymu najednou cinkne telefon. Podívá se na displej a povzdechne si. „Sakra. Už musím jít.“
„Další rande?“
Zakroutí hlavou. „Máme si s rodiči vyrazit na večeři.“
Obrátí oči v sloup. „Jedno z jejich pěstounských dětí právě absolvovalo houslový recitál, nebo tak něco.“
Usměju se, ale neubráním se trochu zahořklému výrazu.
„Dobře. Pozdravuj ode mě Jane a Paula.“
Soucitně se na mě podívá.
Jane s Paulem jsou moji bývalí pěstouni a Bennyho adoptivní rodiče. S Bennym jsme se seznámili, když nás oba měli jako puberťáky v pěstounské péči. Nechali si nás skoro rok, než mě poslali zpátky do dětského domova a jeho adoptovali.
S nikým ze svých pěstounských rodin neudržuju kontakt –pořád mě trápí, že mě nikdo nikdy neadoptoval. Benny se mnou ale kategoricky odmítl zpřetrhat vztahy. Teď, o deset let později, je z mého bývalého pěstounského bratra můj nejlepší přítel. Skoro jako moje rodina.
„Něco ti řeknu.“ Poplácá mě po zádech, vstane a strčí si klíče do kapsy. „Když sebereš trochu odvahy a s Jakem si promluvíš, koupím ti pizzu.“
„ Jackem. A já s ním nechci mluvit.“ Ostentativně se otočím zpátky k otevřenému laptopu. „Mám něco na práci.“
Benny mě jednoduše ignoruje. „Ale no tak. Líbí se ti ode dne, kdy ses sem nastěhovala.“
„To teda ne. Víš přece, že nikdy s nikým nerandím.“
„To ještě neznamená, že se ti nemůže líbit.“ Zvedne telefon. „Mám opilecké esemesky, které to dokazují. Chceš, abych ti je přečetl? Jsou dost trapné.“ Začne listovat našimi textovkami. „Když jsem večer vynášela odpadky, zahlédla jsem toho blonďatého boha,“ přečte nahlas. „Je tak sexy. Srdíčkové emoji. “
Spadne mi brada. „Nic takového jsem nenapsala.“
„Ale napsala. Myslím, že jsi do sebe tehdy nalila šest panáků tequily a vykydla sis na koberec humus.“ Sjede prstem níž. „Taky jsi napsala: Má tak ostrou čelist, že by se s ní dal řezat papír a Bože, je naprosto bezchybný.“ Pokusím se mu telefon vyrvat z ruky, jenže on se mi vyhne. „ No, skoro bezchybný. Na krku má fakt roztomilé mateřské znaménko ve tvaru ryby. Páni, nechci vědět, jak ses k němu dostala tak blízko, abys viděla jeho mateřské znaménko. Máš tu někde schovaný dalekohled?“
Odstrčím ho od stolu. „Neříkal jsi, že už musíš jít? Tak si posluž. Na co čekáš?“
Zasměje se a vezme do ruky kabát. „No jo, už jdu. Zavolej mi, ano? Hodně štěstí při hledání práce. Držím ti palce.“
„Měj se,“ zavolám na něj. Benny mi pošle vzdušnou pusu a vyrazí ven z bytu. Když se jeho kroky rozlehnou chodbou, opřu se v židli, otočím se a znovu se podívám z okna. Jack pořád ještě sedí shrbený na schodech s hlavou v dlaních.
Znepokojí mě to.
Benny má bohužel pravdu. Do Jacka jsem tajně zamilovaná od chvíle, kdy jsem se sem nastěhovala. Smutné je, že jsem s ním mluvila jen jednou – hned první den tady. Snažila jsem se dotáhnout dva obrovské kufry do výtahu a Jack si všiml, jak se s nimi peru. Sehnul se a oba zvedl, jako by vůbec nic nevážily. Výraz v jeho modrých očích, skrytých za hipsterskými brýlemi, byl plachý. Okamžitě jsem z něj byla celá paf.
Od té doby se na mě párkrát usmál, když jsme čekali na výtah nebo otvírali poštovní schránky, ale tím naše interakce skončila. Myslím, že ani nezná moje jméno.
Zatímco se dívám, Jack vstane, svěsí hlavu a vystoupá po schodech zpátky do domu. Počkám, až zmizí, pak si povzdechnu a vrátím se k webu s nabídkami práce, který si poslední tři hodiny procházím. Musím se začít soustředit.
Nezaměstnaná jsem už skoro rok – od chvíle, co loni v létě zkrachovala moje stará agentura na hlídání dětí. Zpočátku jsem si z toho nedělala moc velkou hlavu; byla jsem si jistá, že mám dost úspor, abych vydržela, dokud si zas něco nenajdu. Londýn je plný zaneprázdněných, pracujících rodičů. Jak těžké může být najít si práci jako chůva?
Nakonec se ukázalo, že dost. Za poslední rok jsem se přihlásila na víc než sto pozic, ale bez úspěchu. Došly mi úspory a pak i kontokorentní úvěr. Zbývají mi tak dva týdny, než se ze mě stane bezdomovkyně. Zabloudím očima k hromádce účtů naskládaných v rohu stolu. Začíná být nebezpečně vysoká.
Sevře se mi žaludek. Zhluboka se nadechnu, otevřu novou záložku, zadám název dalšího pracovního portálu a rozšířím možnosti hledání. V tuhle chvíli vezmu cokoli. Odvoz nebezpečného odpadu. Čištění záchodů. Vyplňování online dotazníků. Už jsem fakt zoufalá.
Asi patnáct minut soustavně procházím nabídky, když mě najednou vyruší zaklepání na dveře. Zamračím se a vzhlédnu od počítače.
Na dveře mi nikdo nikdy nezaklepal. Ráda se držím stranou. Benny je v podstatě můj jediný kamarád a nechal si vyrobit vlastní klíč, takže většinou prostě bez okolků vpadne dovnitř.
„Bethany,“ ozve se zpoza dveří tichý hlas. „Ehm, Bethany Ellisová? Jsi tam? Tady Jack. Bydlím nad tebou, v bytě 5A.“ Ztuhnu.
„Možná nevíš, kdo jsem,“ pokračuje hlasem tlumeným dřevem. „Ale já a moji spolubydlící jsme se dostali do menšího problému. Jestli tam jsi, opravdu by se nám hodila pomoc.“
BETH
Na okamžik ztuhnu a rozbuší se mi srdce. Pak vyskočím, vyškrábu se ze židle a vyběhnu k zrcadlu. Bože. Vypadám hrozně. V tričku mám díru, rozmazal se mi make-up a moje zrzavé, kudrnaté vlasy jsou neupravené a trčí do všech směrů. Pokusím se je pročesat prsty, ale jen se mi ještě víc rozcuchají a elektrizují mi kolem bledého obličeje. Tiše zakleju, rozhlédnu se po pokoji a pokusím se najít gumičku. Nakonec jednu zahlédnu pod stolem. Vrhnu se k ní jako pálkař klouzající k metě a zběsile si kadeře stáhnu do nedbalého drdolu. Pak se kolem sebe divoce rozhlédnu po nějakém oblečení. Vedle postele je naskládaná hromada čistého prádla, které jsem se neobtěžovala uklidit. Popadnu pruhované letní šaty a co nejrychleji se do nich nasoukám.
Na chodbě se ozve další polohlasné zaklepání a pak tlumené zaklení. Sakra. Chystá se odejít. Popadnu klíče a vrhnu se ke vchodovým dveřím, horečnatě je odemknu a s trhnutím otevřu. Jack už se otočil a vrací se chodbou zpátky.
„Ahoj, promiň!“ zavolám na něj. „Zdálo se mi, že slyším někoho klepat. Potřeboval jsi něco?“
Otočí se ke mně čelem a okamžitě se mu rozzáří tvář. V podbřišku ucítím vzrušené šimrání.
Jack Insley je ještě hezčí, než si pamatuju. Má vysoké lícní kosti, hranatou čelist a výrazně modré oči, které na mě září
zpoza brýlí s tmavými obroučkami. Blonďaté vlasy má zacuchané od toho, jak si je prohrábl prsty. Je obutý do conversek, na jejichž boku je vytisknutý Pac-Man. Působí nerdovsky, ale zároveň stylově.
Navíc na sobě nemá žádné tričko.
Bože, jeho tělo je neuvěřitelné. Opálené, svalnaté, s širokými rameny, silnými pažemi a plochým, vyrýsovaným břichem. Zůstanu zírat na stíny pod jeho vypracovanými prsními svaly a pak sjedu očima k záhybům jeho štíhlých břišáků. Zabloudím pohledem až k útlému véčku jeho boků, které se mu noří do džínů…
„Bethany Ellisová, že ano?“ zeptá se a já se trhnutím vrátím zpátky do reality. Setkám se s jeho pohledem. Nervózně se na mě usmívá. „Na recepci jsem viděl tvoje letáky.“
Trvá mi pár vteřin, než si vzpomenu, o čem mluví. Pak se mi sevře srdce. Nepamatuje si moje jméno; jen viděl leták, který jsem připevnila na nástěnku v přízemí. V posledním záchvěvu zoufalství jsem na ni vyvěsila svoje údaje pro případ, že by někdo v domě potřeboval paní na hlídání.
Zjevně nejsem jediná, kdo tu někoho sleduje zpovzdálí.
„Říkej mi Beth,“ odpovím se zatajeným dechem. „Ty budeš asi Jack.“
„Přesně tak,“ usměje se. „Hele, asi to bude znít divně, ale umíš zastavit pláč malého mimina?“
Zaskočeně na něj zamrkám. „Ehm… ano?“
S úlevou svěsí ramena. „Díkybohu! Seb říkal, že to určitě zvládneš. Nevadilo by ti přijít na chvilku k nám?“
„Ehm. Jistě. Potřebuješ –“ Mávnu rukou na jeho holou hruď. „Ehm… něco? Mám pár větších triček, která by ti mohla padnout…“
Proč mu nabízím něco na sebe? Jsem normální?
Jack shlédne dolů a zčervenají mu tváře. „Sakra. Promiň. Na to jsem zapomněl. Vezmu si nahoře košili.“ Křivě se na mě pousměje. „Vím, že to vypadá jako nějaká bouda, ale přísahám, že tě nebalím. Vážně potřebuju pomoct.“
Škoda . „Jasně,“ řeknu okamžitě a vehementně přikývnu.
„Samozřejmě. Cokoli potřebuješ.“
„Moc děkuju.“ Jako by se bál, že si to rozmyslím, když bude čekat příliš dlouho, chytne mě za ruku, vytáhne z bytu a odvede na chodbu. Zůstanu zírat na jeho silné prsty sevřené kolem mého zápěstí.
„Jeden jediný den,“ zamumlá si pod nos. „Máme ji jeden jediný den, a už teď mi připadá, že se z toho zcvokneme.“
Otevře dveře vedoucí na schodiště a vyběhne nahoru.
Já ho následuju. „Koho máte jeden jediný den?“ zeptám se trochu zadýchaně. „Nějaké mimino?“
Koutkem oka se na mě podívá a pak mě ze schodiště vytáhne na chodbu v pátém patře. „Myslím, že bude jednodušší ti to prostě ukázat,“ řekne zachmuřeně a vede mě dál. Zastavíme před dveřmi, které vypadají úplně stejně jako ty moje.
Do dřeva je vyryto 5A . Jack je s trhnutím otevře. Vzápětí uslyším hlasitý dětský pláč.
„Mám ji!“ zavolá Jack. Pláč začne být ještě usedavější.
„Díkybohu,“ zamumlá někdo. „Už jsem si chtěl vypíchnout bubínky.“
Jack mě postrčí před sebe. Vstoupím dovnitř a rozhlédnu se kolem.
Nejdřív si všimnu, o jak moc je to tu hezčí. Já mám tu nejlevnější dostupnou možnost: maličký byt s jednou ložnicí, odlupujícími se tapetami a téměř žádnými okny. V žádném luxusním bytě v našem domě jsem ještě nikdy nebyla. Je to tu nádherné – samá odhalená cihla a kovové prvky. Jedna
zeď je celá prosklená a nabízí výhled na město. Místnost je plná polic s knihami a křesel. Na jedné stěně dokonce visí širokoúhlá televize, umístěná naproti dlouhé černé kožené pohovce.
Sedí na ní dva kluci: jeden se zlatavou pletí a vlasy černými jako inkoust a druhý hnědovlasý a v obleku. Okamžitě v nich poznám Jackovy neuvěřitelně sexy spolubydlící. Ani jeden z nich ke mně nevzhlédne. Když vykročím vpřed, oba dál tvrdošíjně zírají na něco na stolku. Podívám se na stejné místo a konečně uvidím zdroj všeho toho hluku.
Na konferenčním stolku sedí dítě, vmáčknuté do šedé plastové autosedačky. Holčičce může být tak pět nebo šest měsíců. Je oblečená do malých růžových dupaček a právě teď ječí z plných plic.
Bez přemýšlení přejdu pokoj a namířím si to k ní. Bože, je nádherná . Má snědou pleť, husté černé vlasy a obrovské hnědé oči s dlouhými řasami. Jako každé mimino má buclaté tvářičky, v tuto chvíli zrůžovělé od křiku.
„Ahoj, zlatíčko,“ zašeptám. „Můžu ji zvednout?“
„Prosím,“ řekne jeden z kluků. „Jen ať přestane.“
Natáhnu se do autosedačky a zvednu ji. Miminko jsem naposledy držela před více než rokem. Je tak měkká a malinkatá, až se mi z toho chce brečet. „Bože, zlatíčko. Tobě něco chybí, co?“ Otřu se o ní tváří. „Copak, maličká?“
Útrpně se na mě podívá a ručičkama si zakryje oči.
„Nevím, jestli ti to řekne,“ odtuší tmavovlasý kluk. „Zatím není moc upovídaná.“
Otočím se k němu, a zatímco si ho prohlížím, pokusím se nezačervenat. Myslím, že jsem ještě nikdy neviděla kluka, ze kterého by vyzařovalo tolik sex-appealu. Hoví si na kožené pohovce a na sobě má džíny a hedvábnou košili, kterou se
ani neobtěžoval zapnout. Oči i rozcuchané vlasy má výrazně černé a na prstech se mu leskne několik stříbrných prstenů. „Ahoj, sousedko,“ pozdraví mě tiše a usměje se. Jeho hlas je hluboký a sytý jako rozpouštějící se čokoláda. „Rád tě konečně poznávám. Já jsem Cyrus.“ Kývne hlavou směrem ke klukovi v obleku, který sedí vedle něj. „A tohle je Sebastian.“
„Já jsem Beth,“ vypísknu.
Cyrus se na mě usměje ještě víc. „Jo, já vím, kdo jsi,“ zamumlá. Očima mi nenápadně sjede z obličeje k bokům.
Páni. Vážně si mě prohlíží?
Mimino se dá znovu do kvílení. Odkašlu si a znovu se vrátím pohledem k ní. „To nic, zlatíčko,“ zašeptám a hladím ji po ruce. „Jak se jmenuješ, hm?“
„Camilla,“ prozradí mi Jack a zezadu ke mně přistoupí. Už si bohužel oblékl tričko. Tenká bílá bavlna mu obepíná vy pracovaný hrudník a ulpívá na bicepsech. „Ale říkáme jí Cami.“
„Cami. To je moc hezké jméno.“ Políbím Cami na tvář. „Moc, moc hezké. Stejně jako ty.“
Cami kroutí hlavou a vztekle řve. Poplácám ji po zadečku a zkontroluju plínku. Je trochu moc volná, ale naštěstí prázdná. „Plenku máš v pohodě. Nemáš hlad, maličká?“
„Před deseti minutami jsme ji nakrmili,“ odpoví Jack.
„A odříhla si?“
„Pozvracela Jackovi celá záda,“ řekne Cyrus, který ze mě nespustil oči. „Samozřejmě to mohla být jen reakce na tričko, co měl na sobě. Bylo fakt otřesné.“
Cami se otřásá pláčem a buší do mě drobnými pěstičkami. Puká mi z toho srdce. „No tak, holčičko. To nic, neboj. Ššš. Ššš.“ Pohupuju ji na boku, tisknu ji k sobě a hladím ji po zádech. „To nic.“
Její pláč pomalu utichne. Objímám ji a tiše k ní šeptám, dokud nezačne jen smutně popotahovat. „A je to,“ řeknu tiše. „Není to tak zlé, ne? Nic se ti přece nestalo.“ Otřu jí tváře. Zlostně se ke mně přitulí a škytne. „Už jí nic není,“ oznámím klukům. „Jen se potřebovala pomazlit.“
Nikdo nic neřekne. Vzhlédnu k nim. Všichni tři na mě zírají s vytřeštěnýma očima. Zamrkám. „Co je?“
„Je to čarodějka,“ pronese Cyrus omráčeně. „Co to sakra…?
Brečela asi šest hodin v kuse. Chceš říct, že jen chtěla, abychom ji zvedli ?“
Zamračím se. „To jste nezkoušeli? Prostě jste ji nechali brečet v autosedačce?“
Jack začne vypadat nesvůj. „Je to přece mimino,“ řekne. „Mysleli jsme, že brečí, jen když potřebují jídlo, spánek nebo novou plínku. To všechno jsme ale vyzkoušeli, a nezabralo to.“
„Děti nejsou tamagoči,“ vyčtu mu. „Nemůžete je prostě nakrmit a umýt a pak je ignorovat, dokud neumřou.“ Cami vyprskne, vyšpulí pusu a já ji políbím na hlavičku. „Chudinko. To tě ti příšerní chlapi všichni přehlížejí?“ Shlédnu na autosedačku na stole. Je to sklápěcí model s madlem, které se dá posunout nahoru a použít jako nosítko. Polstrování uvnitř vypadá lacině a tence. „Nejspíš plakala, protože jí ta sedačka byla nepohodlná. Proč jste ji tam dali?“
„Takhle jsme ji ráno dostali,“ prozradí mi Jack a promne si ruce. „Chtěli jsme jí něco koupit, ale nevěděli jsme, kde začít. Ještě nemáme postýlku ani nic jiného.“
Znovu se rozhlédnu po místnosti a zaměřím se na detaily, které mi předtím unikly. Všude jsou rozházené zbrusu nové dětské věci. Vlhčené ubrousky. Balení dupaček. Neotevřený pytlík dudlíků. U dřezu v kuchyňském koutě leží hrnec
s umělou výživou a vedle něj si na lince všimnu malé plastové naběračky.
Trochu se uvolním. Někdo se zjevně ocitl v nouzové situaci a na poslední chvíli těmhle klukům předal svoje mimino. Těžko můžou za to, že nejsou připravení. „Někdo musel být zoufalý, když vás pověřil hlídáním, co?“ Políbím Cami na hlavičku. Zakmitá mi nožičkama u břicha a vzhlédne na mě svýma obrovskýma očima. „Kdo vám ji předal? Něčí sestra?
Kamarádka?“
Jack vypadá nesvůj. „Ne tak docela.“
„Ne?“ Pohupuju Cami v náručí. „Kde je její máma?“
„Ta… se prostě vypařila,“ řekne Cyrus po chvíli.
„Aha. A co táta? Měl jí poslat aspoň nějaké pleny.“ Poplácám Cami po zadečku. „Tyhle jí ani pořádně nesedí.“
Po chvilce ticha k nim opět vzhlédnu. „Kluci? Co její táta?“
Nikdo neodpoví.
Zamračím se. „Omlouvám se, je těžké na to odpovědět?“
Jack se Cyrusem si vymění významný pohled. Sebastian zatne zuby a odmítne se mi podívat do očí.
Jak se tak dívám na jejich provinilé tváře, zachvátí mě panika. Něco je špatně. Napřímím se a zvýším hlas. „Čí je to dítě?“
Jack si povzdechne a pročísne si vlasy. „Upřímně řečeno, Beth, si nejsme tak úplně jistí.“