Břez en 2023
Tanner Hughes vyšel na verandu domku, kter ý dřív patřil jeho prarodičům, a zamkl za sebou dveře. V jedné ruce drž el cestovní tašku a v druhé vak s oblekem, kter ý měl na sobě na babiččině pohřbu před pěti t ýdny.
Vzhléd l a spatřil osamělý oblak bělostně zářící v ranním slunci. Z ačínal další pohlednicově dokonal ý flor idský den a jemu znova blesklo hlavou, ž e si prarodiče vybrali pro odpočinek opravdu hezké místo. Pensacola vždy bývala armádním městem a jako tako vá př itaho vala vojenské veter ány. Tušil, ž e prarodiče, z ejména děda coby bývalý vojenský mechanik, sem dokonale zapad li.
Pod květináčem nechal klíč pro realitního makléře, kter ý měl dorazit poz ději. Nábytek už byl vystěhovaný, malíři objednaní a makléř přislíbil, že se dům r ychle prodá. Celý měsíc str ávil Tanner většinu č asu tř íděním věcí po pr arodičíc h a snahou vyrovnat se s událostmi oněch posledních měsíců, které prožil s babičkou.
Naposledy se ohléd l přes rameno: st ýskalo se mu po ní, stejně jako po dědovi. Jeho prarodiče ho vychovali namísto rodičů, matka otěhotněla jako svobodná a z emřela pár minut po Tannerově naroz ení. Vědomí, ž e už tu nejsou, bylo
zv láštní a slovo osiřelý ten pocit přesně vystihovalo. Koneckonců matku znal jen z fotografií a o svém biologickém otci donedávna nevěděl vůbec nic. Prarodiče mu odmlkami dávali najevo, že jeho totožnost neznají, a Tanner sám sebe nakonec přesvědčil, ž e na tom v lastně nesejde. J istě, někdy zalitoval, ž e rodiče nikdy nepoznal, ale vyrůstal v milující rodině a na tom jediném opravdu zálež elo.
Zahnal vzpomínky, zamířil ke svému vozu a pomyslel si, že to auto vypadá r ychle, přestože právě parkuje na příjezdové cestě. Replika S helby GT500KR z roku 1968 od Revolog y Cars v bar vě Candy Apple Red s wimbledonskými bíl ými pruhy byla zbrusu nová, ale vypadala stejně jako ty, které sjely z linky před více než půlstoletím. Byla to nejextravagantnější věc, jakou si kdy Tanner pořídil, a když dorazila, přál si, aby ji viděl jeho dědeček. O ba milovali silná americká auta, a protož e nešlo o originál, bylo určeno k užívání, ne k uskladnění v garáži sběratele, což mu naprosto vyhovovalo. Přes léto ovšem v garáži stejně skončí.
Tanner nacpal tašku a vak do kufru ved le krabice s drobnostmi, které si vzal z domu na památku. Jeho batoh už ležel na sedad le spolujezdce. Motor s hlubokým zaburácením naskočil a on se přes město vydal k dálnici, míjel obchodní řetězce a restaurace s r ychlým občerstvením a říkal si, že kromě pláž e mu Pensacola nepřipadá až tak od lišná od jiných míst v jiných státech, které v poslední době navštívil. S tále si ještě zvykal na stejnost většiny S pojených států a přemýšlel, jestli si v této z emi někdy přestane připadat jako cizinec.
Během jíz dy se mu vybavovaly nejvýznamnější okamžiky života: mládí strávené na nespočtu různých vojenských základen v Německu a Itálii, základní výcvik ve Fort Benningu v Georgii, téměř deset a půl roku v armádě. Četné mise na S tředním východě a po odchodu z armády práce v zámoří
pro USAI D – Agentur u S pojenýc h států amer ic kýc h pro mezinárodní rozvoj.
A od té doby?
Dál zůstával v pohybu, už jen proto, ž e nic jiného v lastně neznal. Většinu posledních let strávil na cestách a putoval z jednoho konce z emě na druhý. Mobil měl plný fotek z národních parků a různých památek, setkával se s přáteli, ale hlavně navštěvoval rodiny těch, které poznal v armádě a kteří z emřeli. Celkem dokázal vy jmenovat třiadvacet přátel, kteří byli zabiti nebo zemřeli vlastní rukou poté, co odešli z armády. Mluvit s pozůstalými, vdovami a rodiči, mu připadalo tak nějak správné, jako by se tím blížil k odpovědi, kterou toužil najít, ačkoliv si nebyl jist, jak v lastně zní otázka.
Na seznamu plánovaných návštěv ještě pár jmen zbývalo, když loni v říjnu s cestováním skončil, jelikož zjistil, ž e babičce už nezbývá moc času. Navzdor y pravidelným telefonátům a textovým zprávám se mu zapomněla zmínit o nevyléčitelné plicní c horobě, kterou jí diagnostiko vali před pár měsíci. Spěchal do Pensacoly, kde ji našel podepřenou na lůžku v péči ošetřovatelky. Ze všeho nejdřív ho napad lo, ž e je nějak menší, než si ji pamatoval. Navz dor y kyslíkové bombě ztěžka dýchala, takž e mluvila pomalu a v krátkých větách. Když ji v tom stavu uviděl, sevřel se mu žaludek. Po několik následujících měsíců se od ní prakticky nehnul, převzal většinu krmení a péče o ni a spával na lehátku, které si k ní přenesl do ložnice. Míchal jí výživné koktejly a mixoval jíd lo na kaši jako pro miminko, něžně jí kar táčo val ř ídnoucí v lasy a balzámem jí natíral popraskané rt y. Odpoledne, když nespala, jí často předčítal z e sbírky básní Emily Dickinsonové, zatímco se dívala z okna.
S přibývajícími týdny pro ni byla řeč stále obtížnější, a tak mluvil většinou on. Vyprávěl jí o Grand Canyonu, Gracelandu,
ledovém hotelu v severním W isconsinu a tuctu dalších míst a doufal, ž e bude sdílet jeho nadšení, ale místo toho v její tváři spatřil obavy. Bojím se tě tu nechat, říkal její výraz. Máš tak rozháraný život. Když se jí znovu pokusil vysvětlit, že cestování je pro něj způsob, jak uctít z esnulé přátele, zavr těla hlavou. „Potřebuješ… domov,“ zasípala a vzápětí se jí zmocnil d louhý záchvat kašle. Když konečně odezněl, pokynula mu, aby jí z nočního stolku podal blok a pero. Zjisti, kam patříš, a tam si vybuduj domov, naškrábala na papír.
Věděl, že by byla zklamaná, kdyby jí přiznal, že se nechystá usadit, a tak jí raději z amlčel, ž e ho v lednu oslovil V ince Thomas, star ý přítel z USAID. V ince odjížděl na novou misi v Africe. Předtím spolu pracovali v Kamerunu a V ince Tannerovi řekl, že potřebuje zástupce šéfa bezpečnosti, kter ý zná z emi a její poměr y. Tanner si vybavoval, ž e tenkrát nabídku přijal, jelikož mu přišla docela ucház ející.
Teď popr vé po několika měsících znova jel po mezistátní dálnici a rovinatá krajina severní F loridy kolem něj líně ubíhala vzad. Po krátké návštěvě nejlepšího přítele Glena Edwardse a jeho rodiny zamířil do Asheboro v Severní Karolíně a přemýšlel, co tam najde, pokud vůbec něco.
Asheboro.
Jméno toho městečka babička napsala do not ýsku krátce předtím, než upad la do kómatu.
S tejně jako Pensacola i východní S everní Karolína byla oblíbenou destinací veteránů a Glen, poté, co odešel z Delta Force, speciálních vojenských jednotek, se tady udělal pro sebe. Založil si malou firmu, která cvičila policejní a zásahové
t ý my z celé z emě, společně s manž elkou Moll y si poř ídili dům v Pine Knoll S hores s výhledem na Bogue S ound a vychovávali dvě děti, obě ve starším školním věku. Tannera nijak nepřekvapilo, ž e se Glen objevil na verandě s láhví piva v ruce, sotva Tanner vystoupil z auta. V armádě toho spolu prožili tolik, až to vypadalo, jako by si navzájem četli myšlenky.
D ům se pyšnil vysokými stropy a nádherným výhledem a bylo znát, ž e jej obývá rodina: působil chaoticky a zabyd leně, s batohy naskládaný mi v rozích a spor tovním náčiním u dveř í. Kdy ž se děti nedo ž ado val y Gleno vy po z or nosti, kroužily kolem Tannera, ukazovaly mu videohr y nebo se ptaly, jestli se s nimi podívá na film. Měl to rád – vž dycky měl rád děti – a Moll y, věčně usmě vavá a tr pělivá, by la t y pem ž eny, která v Glenovi probouz ela to nejlepší.
S trávil s nimi tři dny, jed l s nimi u jednoho stolu a navštěvoval příbuzné. Chodili spolu na pláž, byli spolu v S everokarolínském akváriu a po večerech si povídali na zadní verandě pod baldachýnem hvěz d. Molly obvykle šla spát jako pr vní a pak si Tanner s Glenem d louz e povídali jen mezi čt yřma očima.
Pr vní večer Tanner Gleno vi vy pr ávěl o svýc h cestác h ao tom, co v šec hno viděl, a pak z ač al popiso vat náv ště vy u rodin zesnulých kamarádů. Glen poslouchal mlčky – mnohé z těch mužů znal – a nakonec připustil, ž e on sám by to nedokázal.
„Nevím, co bych jim řekl.“
Tanner netušil, co tím myslí – ani pro něj to nebylo vždycky snadné, zvlášť když šlo o sebevraždu –, a rozhovor se postupně stočil k lehčím tématům. Řekl Glenovi o své plánované misi v Kamerunu a nakonec se rozpovídal o nedávných několika měsících v Pensacole, včetně překvapivého babiččina
sdělení, v jehož důsledku se nakonec chystal podniknout cestu do Asheboro.
„Počkej,“ pronesl Glen, když tu informaci plně zpracoval. „Ona ti to řekla až teď?“
„Nejdřív jsem si myslel, ž e je jen zmatená, ale když to napsala, pochopil jsem, ž e to myslí vážně.“
„A co t y na to?“
„Nejdřív jsem byl asi v šoku. Možná i trochu naštvaný. Ale věděl jsem, že ve svých očích pro mě udělala to nejlepší, když mi to tajila. Nejspíš si myslela, ž e mě tím nějak chrání. A…
Pořád ji mám moc rád. Ona a děda pro mě byli jako rodiče.“
Glen stiskl rt y a mlčel, ale poz ději, během jejich posledního společného večer a, se k tomu v r átil. „Přemý šlel jsem o tom, co jsi mi říkal, a musím přiznat, ž e se o tebe trochu bojím, Tane.“
„Myslíš, ž e jet do Asheboro je špatný nápad?“
„Ne,“ odpověděl Glen. „Chápu, ž e jsi zvědavý. Kdyby na mě někdo hodil takovouhle bombu, udělal bych asi to samé.
Ale dělá mi starosti, jak žiješ od té doby, co jsi odešel z poslední práce. Jasně, chápu, ž e sis dopřál trochu času na cestování a návštěvy přátel a tak, chápu, ž e ses musel postarat o babičku, když byla nemocná. Ale vracet se do Kamerunu?
Tohle už nechápu. Př ipadá mi, jako by s život odkládal na poz ději, místo abys ho žil. Neposouváš se, v lastně se vracíš zpátky. Vž dyť jsi nikdy neměl ani v lastní dům. Copak toho už nemáš dost, být pořád na cestách?“
Mluvíš jako moje babička, pomyslel si Tanner, ale nechal si to pro sebe. Místo toho pokrčil rameny. „Líbilo se mi tam.“ „Tomu rozumím,“ povz dychl Glen. „Jen chci, abys věděl, ž e pokud se někdy rozhodneš usadit, v mojí firmě na tebe čeká místo. Můž eš byd let, kde chceš, plánovat si čas pod le svého a budeš zase pracovat s chlapama z Delty. A Molly má
svobodnou sestru,“ dodal a významně zahýbal obočím, až se Tanner roz esmál.
„Díky,“ odpověděl a přihnul si piva.
„A pokud jde o to tvoje pátrání…“
„Před chvílí jsi říkal, ž e moji zvědavost chápeš.“
„Chápu. Jen mě napad lo, jestli jsi zkoušel 23andMe nebo některou z těch dalších stránek s DNA?“
„Zkoušel jsem všechny, ale kromě pár velmi vz dálených př íbuznýc h v Ohiu a K alif or nii – jako ž e opr avdu hodně vz dálených – jsem nikoho nenašel. Musela to být malá rodina. Ale jestli máš nějaký návrh, kter ý by mi ušetřil práci, rád si ho poslechnu.“
„Nemám,“ připustil. „A ten tvůj plán je hodně staromódní, ale kdo ví? Dřív se to takhle dělávalo, ne? Třeba budeš mít štěstí.“
Tanner přikýv l, ale znovu se zamyslel nad tím, jak velká je šance najít osobu z doby před více než čt yřiceti let y, zv lášť když šlo o tak běžnou kombinaci jména a příjmení. Jen ve
S pojenýc h státec h žil y téměř dva miliony lidí se stejný m př íjmením – vygoogloval si to – a více než sto z nich žilo v Asheboro.
Samozřejmě to vše za předpokladu, že babičce sloužila paměť. Roztřeseným, téměř nečitelným písmem dokázala napsat jen:
Tvůj táta
Dave Johnson
Asheboro Sev. K. NC
P romiň
Cesta z P ine Knoll S hores do Asheboro tr vala Tannerovi čt yři hodiny. Po příjez du do města se zastavil ve Walmartu pro mapu, z ápisník a propisky a pak z amíř il do knihovny. S pomocí milé paní u pultu zjistil, ž e telefonní seznamy z e sedmdesát ých a osmdesát ých let ve fondu nemají, ale s její pomocí se mu podařilo vyhrabat jeden z roku 1992. Bude to muset stačit.
Dalším krokem bylo nalez ení otce, muž e, kterého nikdy neviděl.
Na jednom z e stolků v knihovně rozložil mapu a roz dělil si město na čtyři kvadranty. Pak si ze starého telefonního seznamu vypsal jména a adresy všech, kteří se jmenovali Johnson, zhr uba určil jejich polohu na mapě, s pomocí iphonu porovnal Johnsony uvedené na on-line Bílých stránkách s těmi z telefonního seznamu a zakroužkoval na mapě t y, kteří se shodovali. Usoudil, ž e když už musí klepat na dveře, měl by to udělat co nejefektivněji.
Nestihl vše dokončit před zavírací hodinou knihovny, takž e se sem bude muset vrátit v pondělí. Zvaž oval, ž e navštíví i úřady – třeba záznamy z katastru by mu v pátrání mohly pomoci, ale i to muselo počkat až po víkendu.
Nechal své věci v hotelu Hampton Inn, a jelikož měl chuť se trochu protáhnout, vyrazil prozkoumat město. Minul starožitnictví, květinářství a několik butiků v přízemí budov postavených na počátku minulého století. V centru města našel příjemný park, jehož chodníky se i přes stále zamračenější oblohu hemžily lidmi, kteří před sebou tlačili kočárky nebo venčili psy. S céna mu připadala jako z jiné doby a Tanner si představoval, jaké by to asi bylo tady vyrůstat. Potkal se otec s mámou právě tady? napad lo ho. Pokud věděl, prarodiče tu
nikdy nežili, tak jak by se tu mohly cesty matky a otce zkřížit?
Věděl, že na tyto otázky mu už babička nikdy neodpoví, a jen zalitoval, ž e s ní nebyl o chvíli déle.
Do hotelu se vrátil krátce předtím, než začaly padat pr vní kapky deště. Až do večeře si četl, ponořil se do knihy o bojích v T ichomoří za druhé světové války a přemýšlel o tom, jak se od té doby metody válčení vyvinuly, a jak navz dor y tomu některé zničující dopady na vojáky zůstaly stejné.
Pak mu začalo kručet v žaludku, a tak si na telefonu našel nějaký spor t bar, kter ý vy padal, ž e by tam mohli mít něco k jíd lu. Když k bistru U Kouče dorazil, s překvapením zjistil, že je parkoviště plné. Musel ho dvakrát objet, než našel volné místo. Zamířil ke vchodu, protlačil se dveřmi a vzápětí ho pohltil hlasitý zvuk několika obrazovek, na kter ých právě běž el univerzitní basketbalový zápas, a dav jásajících fanoušků.
Matně se mu vybavilo, ž e Glen říkal cosi o Březnovém šílenství, mužském basketbalovém turnaji NCAA. Tanner se proplétal davem, automaticky zkoumal obličeje a řeč těla lidí kolem sebe a v duchu si označil kaž dého, kdo byl opilý nebo vypadal, ž e se chce prát. Nedaleko baru u vysokého stolku zaznamenal trojici mužů, kteří byli pravděpodobně ozbrojení. Všichni tři měli vzadu u pasu výmluvnou vy bouleninu, ale pod le účesů a dr ž ení těla usoudil, ž e jde o policist y nebo zástupce šerifa mimo službu, kteří jen přišli upustit páru po dni v práci. Přesto si u baru vybral místo, odkud na ně viděl, stejně jako na většinu ostatních návštěvníků. Zvyk je ž elezná košile.
Když si ho barman konečně všiml, objednal si hamburger a řemeslné pivo, pod le všeho místní výroby, a obojí si vychutnal. Zatímco barman sklízel prázdný talíř, Tanner nepřítomně sledo val z ápas a upíjel z e sklenice. Př ihnul si pr ávě ve chvíli, kdy dav hlučně zaburácel, a Tanner instinktivně strnul.
V televizi běž el záběr na hráče, kter ý skóroval tři body. Vydechl, ale vzápětí zachytil další zvuk, kter ý sem nepatřil.
H las. Ženský hlas.
„Řekla jsem, PUSŤ MĚ!“
Otočil se a uviděl mladou ženu s tmavě hnědými vlasy. Stála ved le boxu a snažila se vyprostit paži ze sevření mladého muže v kšiltovce nasazené naopak. Tanner napočítal pět osob, zřejmě teenagerů – tři mladíky a dvě dívky včetně brunetky –, a sledoval, jak se dívce konečně poved lo ruku vyprostit. Nechtěl se do toho míchat, ale muži, kteří využívali fyzickou sílu k zastrašování žen, v něm vzbuzovali ostražitost. Pokud by ji ten kluk znova popad l, cítil by povinnost zasáhnout.
Dívka se naštěstí vydala razantně k východu. Její blonďatá kamarádka r ychle vyklouzla z boxu a spěchala za ní, zatímco kluci u stolu se smáli a pokřikovali za nimi.
Pitomci.
Tanner obrátil pozornost zpátky k televizi, a když mu zbýval y sotva dva hlt y piva, od ložil sklenici a chystal se k odchodu. Popad l bundu a přitom zabloudil pohledem k boxu, kter ý předtím sledoval. Chlapík s obrácenou kšiltov kou –ten, kter ý držel dívku za ruku – už u stolu nebyl, ačkoliv jeho dva kamarádi tam zůstali.
S akra.
Prodral se davem ke dveřím. Když vyšel z baru, rozhléd l se po parkovišti a uviděl kluka v kšiltovce a obě dív ky u černého SUV. I z dálky bylo jasné, ž e probíhá další hádka. Kluk znova uchopil dív ku za paži, ale tentokrát se mu snažila vytrhnout marně. Tanner zamířil k nim.
„Nějaký problém?“ zavolal.
Všichni z hloučku se na něj naráz podívali.
„Kdo sakra jste?“ zavrčel kluk v kšiltovce, ale dál svíral dívčinu ruku.
V tu chvíli už byl Tanner jen pár kroků od nich. „Nech ji být.“
Když kluk nereagoval, Tanner přistoupil ještě blíž. Cítil, jak instinkty získané výcvikem v Delta Force probouzejí každý ner v do stavu nejvyšší pohotovosti. „To nebyla prosba,“ řekl klidným, pevným hlasem.
Mladík ještě chvíli váhal, ale nakonec dívčinu paži pustil. „Chtěl jsem si jen promluvit se svou holkou.“
„NEJSEM t voje holka,“ vy jela na něj br unetka. „Vy šli jsme si jen jednou! Ani nevím, proč jsi tady!“
Tanner se k ní otočil a všiml si, ž e si tře paži, jako by ji stále bolela. „Chceš s ním mluvit?“
Dív ka si přestala masírovat před loktí. „Ne,“ hlesla. „Chci domů.“
Tanner se znova zadíval na mladíka. „Přijde mi to docela jasné,“ promluvil. „Co kdyby ses raději vrátil dovnitř? Ještě by ses tu mohl dostat do problémů.“
Kluk v kšiltovce otevřel pusu, aby něco řekl, ale pak si to rozmyslel. Couvl o krok, pak se konečně otočil a zamířil pr yč. Tanner se díval, jak odchází. Jakmile zmiz el v baru, obrátil Tanner svou poz ornost zpátky k mladé ž eně.
„Jsi v pořádku?“
„Asi jo,“ zamumlala se sklopenýma očima.
„Bude v pohodě,“ ozvala se její kamarádka. „Ale nemusel jste ho zas tak děsit.“
Možná, pomyslel si Tanner, a možná ne. Naučil se, ž e pošramocené ego je často to nejmenší zlo. Tak či onak, už se stalo. „Dobrou noc, “ kýv l na ně. „Jeďte opatrně.“
Zamířil na druhý konec parkoviště a našel své auto. Used l z a volant a z amíř il ulič kou parkoviště směrem k východu. Kdy ž projíž děl kolem místa, kde před chvílí mluvil s těmi třemi mladými lidmi, dív ky už byly pr yč.
Uvědomil si, ž e potřebuje telefon kvůli navigaci, zastavil a naklonil se na stranu, aby si ho vylovil z e zadní kapsy. V tu chvíli skrz okýnko na straně spolujez dce spatřil velké černé SUV, jak v plné r ychlosti couvá uličkou. Než Tanner stačil zareagovat, ucítil, jak to zadní částí jeho vozu smýklo vzad, hlava mu od letěla stranou a on zaslechl skřípění deformovaného kovu. A pak najednou všechno ztichlo.
Naběhly mu návyky získané výcvikem a on se automaticky ohledal, z da není zraněný. Ruce a nohy měl v pořádku, nekr vácel, a i když ho ráno zřejmě bude bolet krk i záda, nebyl vážně zraněný.
Zato auto…
Otevřel dveře, zhluboka se nadechl a doufal, ž e to nebylo tak zlé, jak to vypadalo a znělo, ale už tušil nejhorší. O bešel nejpr ve předek, pak zadní část a uviděl, ž e zadní blatník je promáčklý tak, že tlačí do pneumatiky. Zadní světlo bylo rozbité a nárazem se také otevřel kufr. Když se ho pokusil zavřít, nezacvakl.
Moje auto, naříkal. Moje nové auto…
Tanner se nechal unést rostoucí vlnou hněvu a chvíli tr valo, než si uvědomil, ž e druhý řidič stále sedí v SUV. Bylo to jedno z těc h většíc h – subur ban – a Tanner se několikr át zhluboka nadechl, aby se uklidnil. Když si byl konečně jist ý, že se s tím chlapem dokáže vypořádat, aniž se přitom rozčílí, zamířil k autu ke straně řidiče, která se z dála nepoškoz ená. Když došel až k vozu, dveře se otevřely a objevil se pár hubených, roztřesených nohou. Tanner se z arazil, jelikož mu došlo, ž e opět stojí tváří v tvář oné hnědov lásce. Byla bledá a oči měla ro zšířené str ac hy, pak vydala př idušený vzl yk, schovala obličej do d laní a rozplakala se.
Kriste, zamumlal si Tanner pod nosem. To mám za to, že se snažím být hodný.
Dopřál jí minutu a pak ještě jednu. Její věk spolu s reakcí na danou situaci v něm vzbudily podezření, že je to její pr vní nehoda, což je vž dy traumatizující zážitek. Když se proudy slz konečně zmírnily, otřela si nos do rukávu. Tušil, ž e zvýšený hlas by mohl vyvolat další gejzír slz, a to bylo to poslední, o co stál.
„Tak poslyš,“ pronesl stejným věcným tónem, jakým předtím mluvil s klukem v kšiltovce. „Co kdybys mi ze všeho nejdřív řekla, jak se jmenuješ?“
Chvíli to tr valo, než si uvědomila, co jí v lastně ř íká. Vzhléd la, jako by se snažila soustředit. „Máma mě zabije,“ pronesla.
No potěš, pomyslel si Tanner. S ice mu na otázku neodpověděla, ale její slova bral jako znamení, ž e se v situaci orientuje. „Musím se ujistit, že nejsi zraněná. Dokážeš takhle otáčet hlavou z e strany na stranu? A pak ještě zkus přikývnout, ano?“
Tanner to předved l a dívka ho po krátké prod levě pomalu napodobila.
„Nebolí tě hlava nebo krk?“ vyzvídal Tanner. „Ani trochu?“
„Ne,“ odvětila a popotáhla.
„A co ruce a nohy nebo záda? Nějaké brnění, píchání, bolest nebo ztráta citlivosti? Dokáž eš se otočit?“
Kr átce se z amr ačila, pak několikr át z ahý bala r ameny a otočila se trupem na jednu a pak na druhou stranu. „Jsem v pořádku.“
„Mám nějaké zkušenosti s pr vní pomocí, ale nejsem doktor. Připadá mi, ž e zraněná nejsi, ale možná by ses měla pro jistotu nechat vyšetřit.“
„Moje máma je doktorka,“ pronesla poněkud nepřítomně.
Všiml si, ž e se jí stále třesou ruce, a dál se snažil mluvit klidný m tónem: „Parko viště je soukromý po z emek, takž e
nejspíš nemusíme volat policii, ale potřebuju tvůj ř idičský průkaz, techničák a kartu pojištění.“
„Policii?“ vy jekla z děšeně.
„Právě jsem řekl, ž e je nebudeme muset volat…“
„Teď už mi v lastní auto nepořídí,“ přerušila ho.
Tanner zved l oči k nebi a pak to zkusil znovu: „Můž eš prosím tě pohledat t y doklady? Techničák, ř idičák, doklad o pojištění.“
Zamrkala. „Je to mámino auto,“ pronesla skoro šeptem.
„Nevím, kde má techničák. Ani papír y z pojišťovny.“
„Zkus se podívat do př ihr ádky u spolujez dce nebo do schránky pod palubní deskou.“
Dívka, pořád ještě viditelně rozhozená, se otočila a pomalu nastoupila do SUV. Tanner mezitím mobilem vy fotografoval nehodu z různých úhlů. Když se konečně znova objevila, podala mu technický průkaz a řidičák.
„Doklad o pojištění nemůžu najít, ale máma nejspíš ví, kde je.“
Tanner technič ák otočil a na z adní straně uviděl náz e v pojišťovny spolu s číslem pojistky. „Je to přímo tady.“ Než jí doklady vrátil, vy fotil je. Dív ka zjevně netušila, co má v takové situaci dělat, a tak vytáhl své v lastní doklady.
„Máš telefon?“
S tála a upřeně zírala na způsobenou škodu. „Což e?“
„Vy foť si mobilem můj řidičský průkaz, technický průkaz a doklad o pojištění.“
„Mám vybit ý mobil.“
Samozřejmě, jak jinak. Vy fotil své doklady v lastním mobilem. „Říkala jsi, ž e je to mámino SUV, ne? Pošlu kopie svých dokladů jí.“ Zobrazil na displeji klávesnici. „Můž eš mi nadiktovat číslo?“
„A nemohl byste je radši poslat mně? Abych jí mohla vy-
světlit, co se stalo, než jí začnou chodit fotky z neznámého čísla?“
Chvíli to zvaž oval. „Dobře,“ souhlasil nakonec. „Pošlu ti je, ale dáš mi její číslo. Jen pro jistotu?“
Nadiktovala mu svoje telefonní číslo, pak mámino, obě si uložil a odeslal jí fotky. Když k ní znova vzhléd l, uviděl, jak se kouše do rtu.
„Nejspíš bys měla mámě zavolat, aby si pro tebe přijela,“ navrhl a podal jí svůj telefon. „Třesou se ti ruce, jsi v šoku, v tomhle stavu nemůž eš řídit.“
Zírala na telefon, ale nevzala si ho. „Tohle je naše jediné auto.“
„A co tvoje kamarádka? Je ještě tady?“
„Už odjela.“
„Tak co někdo jiný? Máš nějakou kamarádku, které bys mohla zavolat?“
„Neznám jejich čísla.“
„Jak to, ž e neznáš jejich čísla?“
Zírala na něj jako na blázna. „Mám je v telefonu a právě jsem vám řekla, ž e se mi vybila baterka.“
Tanner zavřel oči a pokusil se představit si sám sebe jako
Buddhu. „Dobře. Jak daleko bydlíš? Možná bych tě mohl odvézt domů tvým autem?“
Chvíli si ho prohlíž ela, jako by se snažila odhadnout, z da je důvěr yhodný.
„To by asi šlo,“ souhlasila nakonec. „Není to tak daleko.“
„Můž eš kousek popojet, abychom dostali auta od sebe?“
„Já?“
„Bude lepší, kdy ž to udělám já,“ př ipustil. „K líče jsou uvnitř?“
S e vzlyknutím máv la rukou k autu, což si Tanner vyložil jako ano. Motor naštěstí naskočil hned, a tak opatrně popojel.
Pak zkontroloval z adní nárazník subur banu, ale až na pár
škrábanců vypadal v pořádku.
„Dobrá zpráva je, ž e tvému autu prakticky nic není,“ řekl a ukáz al na něj. „Poč kej tady, ano? Z aparkuju svoje auto a hned se vrátím.“
Tanner nasedl do auta, zamířil k volnému místu ve vedlejší uličce a při odporném zvuku kovu škrábajícího o pneumatiky bolestně mrkal. Ve zpětném zrcátku mu část výhledu zakr ýval otevřený kufr.
Chvíli přemítal, jestli bude muset poslat auto zpátky na F loridu, nebo jestli půjde opravit na místě, ale usoudil, ž e to vyřeší poz ději. Prozatím odvez e dív ku domů a bude doufat, ž e se pak dokáž e uklidnit natolik, aby usnul.
Když se vrátil k SUV, našel dívku opřenou o vůz, rozmrzelou, ale se suchýma očima. Přešla na stranu spolujezdce a nechala Tannera, aby si sed l za volant. Jakmile dosed l, z obrazil si na mobilu fotografii jejího řidičského průkazu.
„Pořád byd líš na Dogwood Lane?“
Přikýv la.
„S rodiči?“
„Jen s mámou,“ zamumlala. „Jsou rozvedení.“
Zadal do telefonu adresu a navigace ukázala, ž e její dům je vz dálený pouhých osm minut jíz dy.
„Nezapomeň se připoutat,“ pobíd l ji a zamířil k vý jez du.
Jakmile najeli na silnici, podíval se na ni. Vypadala jako věz eň, kterého vedou na popravu.
„Ty jsi Casey, ž e? Casey Cooperová?“ z eptal se. „Máš to napsané v řidičáku.“ Když přikýv la, Tanner pokračoval: „Já jsem Tanner Hughes.“
„Těší mě,“ vypravila z e sebe a krátce mu pohléd la do očí. „Moc mě mrzí, ž e mě musíte odvézt domů.“
„To je v pořádku.“
„A opr avdu moc, moc mě mr zí, ž e jsem vám nabour ala auto.“
Tak to jsme dva. Pokusil se říct to, co by na jeho místě řekla babička: „Nehody se stávají.“
„Proč se ke mně po tom všem chováte tak hezky?“
Chvíli o tom přemýšlel. „Nejspíš jsem prostě nezapomněl, ž e jsem taky byl kdysi mladý.“
Odmlčela se a pak se na něj znovu podívala. „Kamarádka říkala, ž e máte super oči. Myslím Kamilu. Tu holku, co byla se mnou. “
Říkávali mu, ž e jeho oči mají zv láštní bar vu – oř íškově hnědou, kter á pod le světla hr ála do z elena nebo do zlata.
„Díky,“ řekl.
„A taky říkala, ž e máte super tetování.“
Na to se sotva pousmál.
Odmlčela se a z adívala se do noci. Pak z av r těla hlavou a tiše pronesla: „Máma bude strašně zuřit. P říšerně. “
„Možná chvíli, ale přejde ji to,“ odpověděl Tanner. „Bude ráda, ž e se ti nic nestalo.“
Zdálo se, že o tom přemítá, zatímco odbočil do čtvrti plné z eleně, kde ho ved la uličkami. Většina domů byla jednopatrová, s cihlovými fasádami a vinylovým obložením a úhledně zastřiž eným živým plotem na předzahrádkách.
„Tady je to,“ řekla nakonec Casey a ukázala na jeden z jasně osvětlených domů. Měl malou přední verandu doplněnou dvojicí houpacích křesel, a když vjel na příjezdovou cestu, zahléd l v kuchyňském okně nějaký pohyb.
Tanner vy pnul motor, ale Casey ne vy padala, ž e by se jí chtělo vystupovat.
„Mám tu na tebe počkat? Než řekneš mámě, co se stalo?“
„Mohl byste?“ z eptala se. „Pro případ, ž e by s vámi chtěla mluvit?“
„J istě.“
Po tomto ujištění nakonec dokázala sebrat odvahu. Když Casey zmiz ela v domě, Tanner vystoupil z SUV a opřel se o dveře, aby počkal.
Asi o pět minut později vyšla z domu nějaká žena s Casey v patách. Caseyina máma, pomyslel si Tanner, ale když se na okamžik zastavila v kuž elu světla na verandě, prohléd l si ji lépe.
Byla oblečená do vybled lých džínů a jednoduché bílé halenky, d louhé hnědé v lasy měla staž ené do ro z cuc haného ohonu a na pr vní pohled vy padala př íliš mladě na to, aby mohla bý t Case y ina matka. Volné šat y nedokáz al y z akr ý t velkolepé křivky jejího těla, ale když zved la ruku, aby zkrotila zatoulaný pramen tmavých vlasů, zdálo se mu, že v tom gestu vidí nejistotu, která naznačovala zažité zklamání nebo možná lítost. Nad čím asi? napad lo ho.
Byl to jen pocit, instinktivní záblesk, ale když ji viděl, jak se nadechuje, sestupuje z verandy a pod spodním lemem džínových nohavic jí vykukují rudé nehty na bosých nohou, pomyslel si: Tahle žena má svůj příběh a já bych ho chtěl znát.