1. Teorie versus experiment
DNA polymeráza je neuvěřitelně výkonný enzym, který za pět vteřin zvládne replikovat tisíc nukleových bází. Každý školitel vám řekne, že správný doktorand by měl makat jako polymeráza.
Je pátek, čtyři odpoledne a za oknem nádherný jarní den. Místo abych bez ohlédnutí vystřelila z kampusu ven, ploužím se na pravidelnou konzultaci za svým školitelem. Docent Marian Tichý patří k mladým vědeckým nadějím, které grantové múzy líbají jako o závod, a možnost dělat doktorát pod jeho vedením je terno. Samozřejmě že má své mouchy, ale celkem vzato je docela pohodář a kdykoli se dostanu do debaty s někým, kdo soudí vědátory podle týpků z Teorie velkého třesku, použiju ho jako důkaz, že ne každý z nich musí být v praktickém životě úplný mimoň. Když je Marian v práci, mívá dveře do pracovny dokořán, a tak jen zlehka zaklepu a vtrhnu dovnitř. Mé „Ahoj“ ho přiměje odtrhnout hlavu od revizí článku a povzbudivě se usmát. Diagnóza nevyléčitelného optimismu z něj přímo srší, přestože oba moc dobře víme, jaký kousek od srážky s ledovcem se nachází můj projekt. Na druhou stranu, nejsem jeho jediná studentka a můj doktorandský neúspěch jeho vědeckou kariéru nijak fatálně neohrozí.
V pracovně nechybí tabule počmáraná schématy enzymatických drah, příruční vědecká knihovnička a vitríny plné vytištěných článků a labbooků bývalých studentů.
Díky prastarému modelu DNA, který Marian zachránil před zaprášeným osudem ve skladu nepotřebných krámů, si připadám jako na návštěvě u Watsona a Cricka. Sednu si na protější židli a otevřu svůj notebook, abych s ním probrala výsledky za poslední týden.
„Tak spusť, Nikol. Jak to vypadá?“
„Jako vždycky, Mariane,“ zavrčím. „Mám už asi padesátý experimentální důkaz, že ten britský idiot neumí počítat.“
Tím britským idiotem myslím Alana Parkera, doktoranda z Cambridge. V rámci mezinárodní spolupráce nám simuluje modely proteinových interakcí. Je to čistý teoretik, bioinformatik nebo nějaký podobný magor, a z jeho e-mailů a science chatů je nad slunce jasné, že bude nejmíň stejně arogantní a otravný jako Sheldon Cooper.
„Prosím, vyjadřuj se o našich spolupracovnících slušně,“ napomene mě můj vedoucí. Poslední dobou určitě hodně lituje té chvíle, kdy mi nabídl tykání. I díky tomu jsem od svých nesmělých začátků už dost okorala a odrzla.
„Promiň, jsem z těch výsledků na nervy,“ přiměju se omluvit.
Další půlhodinu procházíme data, civíme na gely a křivky grafů a pak Marian najednou zahlásí: „Včera jsem měl Skype s Alanem a jeho vedoucím. Semlelo se to dost narychlo, ani jsem ti o něm nestihl říct.“
To mě málem rozesměje. Ke Skypu s výpočetním týmem mě nezve nikdy, protože se bojí, abych před nimi neztropila scénu. Což je od něho trochu pokrytecké, protože i přes zavřené dveře je slyšet, jak na ty dva sám zvyšuje hlas.
„Nevadí,“ odtuším stroze. Úplně mi stačí, že si s Parkerem vyměňuju čím dál delší e-maily, v nichž se snažíme poukázat na to, co by ten druhý mohl dělat špatně.
„Potřeboval bych, abys oba proteiny přehnala přes gelovou filtraci, abychom dostali co nejčistší a ideálně homogenní vzorek. Alan si vyřídil tříměsíční stáž a příští týden sem dorazí, aby s tebou na projektu zapracoval osobně.“
Vytřeštím na něho oči. „Cože?“
„Přijede ti pomoct s tvými experimenty,“ vysvětluje Marian, jako kdybych byla úplně pitomá. „Měl by se tu objevit v úterý a já bych ti byl vděčný, kdyby ses ho trochu ujala i mimo laborku, ukázala mu město a tak.“
„A ubytovat u sebe ho náhodou nemám?“ procedím skrz zuby.
Za ta léta, co jsem jeho studentkou, si Marian vůči mému sarkasmu vybudoval stejnou rezistenci jako superodolná bakterie proti běžným antibiotikům, takže jen vesele odvětí: „To není nutné, ubytování pro něj zařídí univerzita.“
Pořádně se opřu do židle a snažím se tu šílenou novinku nějak zpracovat.
„Ale co tady chce dělat, funět mi za krk? Vždyť je teoretik!“ Slabiky toho sprostého slova se prohnou pod tíhou mého opovržení.
„Má praktické zkušenosti s krystalografií,“ zahraje si můj školitel na obhájce. „Ale nakonec jsme se rozhodli pro elektronovou mikroskopii. Ta by měla potvrdit správnost jeho strukturních predikcí.“
Nebo vyvrátit, doplním si tu lepší možnost. Tiše zuřím, protože je mi jasné, že tohle neupekli během včerejška.
Jestli se tady má objevit už příští týden, musel si stáž začít vyřizovat nejmíň před měsícem. Marianův obranný výraz říká, že kdyby nečekal hysterickou reakci, mohla jsem se
to dozvědět mnohem dřív, a to mě vytočí ještě víc. Jsme na nejlepší cestě pořádně si navzájem zkazit víkend, ale nakonec se ovládnu – i díky tomu, že mi Marian spiklenecky vyjde vstříc.
„Vím, že se situace okolo téhle spolupráce nepříjemně vyhrotila. Tohle je poslední pokus ji zachránit, ale měla bys být připravená a rychle začít sepisovat článek.“
To je mi jasné. Jestli mikroskopie potvrdí výsledky Parkerova molekulárního modelování, dáme společnému projektu sbohem a začne závod o to, kdo bude publikovat první. Nezbývá mi než věřit, že ty mizerné elektrony dají za pravdu mně a on sem jen s velkou parádou přijede provést důkaz své vlastní neschopnosti. Moc krásná představa.
„Gelovku budu mít do pondělka hotovou,“ slíbím. Pár miligramů proteinů obětuju; hlavně ať je to to jediné, s čím mě Parker bude otravovat.
Když mě Marian s apelem na mé slušné chování konečně propustí, zapadnu do kanclu a otevřu univerzitní poštu. Čeká tam na mě e-mail od alan.parker@bio.cam.ac.uk, který papouškuje všechno, co jsem se právě dozvěděla. Pěkně jste si seřídili hodinky, pánové, pomyslím si. E-mail navenek působí zdvořile a věcně, ale za tu dobu, co si spolu píšeme, jsem se naučila číst mezi řádky. Je mi jasné, že si Parker o mně myslí to samé co já o něm: že jsem arogantní a neschopná.
Následujících deset minut strávím bezvýsledným hledáním jeho fotky. Ne že by na jeho vzhledu záleželo, ale idiota, který dobře vypadá, vždycky snesete tak nějak líp.
Bohužel se budu muset nechat překvapit, protože ten mizera nemá na univerzitní stránce žádnou fotku, kterou bych si mohla vytisknout a přilepit na terč.
No nic. Se sebezapřením si otevřu Chimeru (jeden z programů pro vizualizaci molekulárních struktur, které jsem
si kvůli Parkerovi musela nainstalovat) a asi posté znovu civím na výsledky jeho predikce. 3D modely obou mých proteinů jsou do sebe zaklesnuté jako v pevném objetí, což je důvod, proč jsme je pojmenovali CLEO7 a MARC1A.1 Nikdy jsem nebyla pověrčivá, ale začínám si myslet, že dát jim názvy po dvojici milenců, kteří spáchali sebevraždu, úplně nezavání symbolikou úspěšného projektu. Mé experimenty potvrzují slabou interakci a funkční stimulaci, ale rozhodně nic tak silného, co předpovídají Parkerovy výpočty. Jako by Kleopatra s Markem Antoniem byli místo milenců jenom dobří kamarádi.
Pohled na nenáviděné modely mě úspěšně dorazil, takže usoudím, že vědu pro dnešek zabalím. Rychle nadatlím SMS:
Ester, musím dnes večer někam vypadnout. Víno, pivo, cokoliv. Můžeš?
Odpověď přijde do dvou minut.
Máš štěstí, odlítám až zítra. Měla bych balit, ale obětuju se pro tapas a víno.
Ester je single jako já, ale na rozdíl ode mě si umí užívat života. Neustále paří, vymetá kulinářské akce nebo cestuje. Jsem fakt vděčná, že si s ní dneska můžu orazit – pracuje u kriminálky a já mám ještě víc než na víno chuť na historky
1 Pojmenovávání nově objevených genů a proteinů se občas může pěkně zvrtnout. V roce 2005 v prestižním vědeckém časopise Nature vyšel článek, který média převzala a šířila pod titulkem „Pokemon způsobuje rakovinu“. Autoři studie v něm představili nově objevený onkogen, pro nějž zvolili akronym odvozený z názvu POK erythroid myeloid ontogenic factor Po pohrůžce žalobou od americké pobočky The Pokémon Company autoři v souladu s heslem „nudně, ale bezpečně“ přejmenovali gen na Zbtb7
o vraždách, které by mohly trochu uchlácholit moji krvežíznivost.
Vyměníme si pár zpráv, upřesníme čas a dáme si sraz na Čáře. Odtud to do cíle není daleko.
Jako vždycky dorazím pozdě. Ester v houfu čekajících nemůžu přehlédnout – má nádherné dlouhé vlasy barvy medu a postavu modelky. Často si vedle ní připadám jako kamarádka pro kontrast, i když vím, že mě tak nebere. Ve spoustě věcí si perfektně rozumíme, a kromě toho věřím, že ani vzhledově to se mnou není tak zlé – pravidelné cvičení je to jediné, čeho jsem se na doktorátu nevzdala, i když hlavně proto, že mi pomáhá srovnat hrb z neustálého ohýbání se nad vzorky. Mou největší slabinou je už několik let trvající neochota ztrácet čas jakoukoli péčí nebo úpravami vzhledu –po ránu nezvládám víc než si vlasy párkrát projet hřebenem nebo neučesané stočit do uzlu a nasoukat se do riflí a trička.
K restauraci dojdeme za pět minut, zabereme si svá oblíbená křesílka a pak se vrhneme na jídlo; po šesti hodinách od oběda mám co dělat, abych do sebe tapas nenaházela jako jednohubky a trochu si je vychutnala. Loknu si našeho oblíbeného Zinfandelu a hned se cítím líp. A ještě víc se mi uleví, když ze sebe vysypu, co se mi dnes přihodilo v práci.
Výklad zakončím otázkou: „Hele, jaká je sazba za vraždu občana Velké Británie?“
Ester elegantně zakrouží vínem ve sklenici. „Uvědomuješ si, že podobné otázky z tebe dělají podezřelou z plánování trestného činu?“
„Třeba se chystám napsat knihu.“
„Nějakou mizernou detektivku?“ rýpne si Ester. „Sazba za vraždu s rozmyslem a po předchozím uvážení je dvanáct až dvacet let. Státní příslušnost oběti v tom nehraje roli, pokud nevyvolá nějaký diplomatický incident. Tak co, navnadila jsem tě?“
„Když mi slíbíš, že mě z toho vysekáš, půjdu do toho.“
„Hmm, takže to bychom měly pokus zkorumpovat elitního detektiva…“
„Tak jo, zapomeň na to. Ale kdybys měla nějaký tip, jak se vyhnout deseti nejčastějším chybám, kterých se vrah-začátečník dopouští při zbavování se těla, sem s ním.“
„Co ti na něm vlastně tak vadí? Podle mě bys měla být ráda – borec přijede a oddře za tebe nějakou práci, ne?“
Mám spoustu důvodů, proč Parkera nesnáším, i když ten hlavní mu (prozatím) nemůžu dávat za vinu. Nic z toho ale nechci před Ester rozmazávat, ať ji svým fňukáním nepředávkuju.
„Jo, asi máš pravdu. Bude zábava pozorovat nějakého výpočetního simulanta, jak se snaží experimentovat.“ Mávnu rukou, aby bylo jasné, že už jsem se přes svou potřebu si postěžovat přenesla. „Co nového u tebe?“
„Předevčírem jsme zase sbírali kousky nějakého sebevraha. Ach jo. Kdyby ti lidi měli představu, jak strašně budou vypadat po srážce s vlakem a kolik nám tím přidělají práce… Proč se radši nepředávkují práškama?“
Zamyslím se, jestli jsem dost velký cynik na to, abych mohla seknout s doktorátem a jít dělat na kriminálku. Nejspíš ne.
„Promiň, Ester, ale já asi víc než tebe lituju toho strojvůdce.“
„Ale vždyť jo,“ zabručí. „Skoro se nám u výslechu sesypal, chudák. A nebyl to ani ten případ, kdy se pozůstalým vlastně ulevilo, spíš rodinná tragédie. Já ráda vyslýchám grázly, na těch si vždycky zgustnu, ale tihle zlomení příbuzní, kteří třeba do poslední chvíle nic netušili a pak se mi tam rozpláčou a začnou se obviňovat, jsou úplně na palici. Nemysli si, taky kolikrát nesnáším vlastní práci.“
Nejvyšší čas dolít víno a změnit téma, než se obě dostaneme do depky.
„Kam vlastně odlítáš?“ zajímám se.
„Do Jordánska s bráchou a jeho partou. Půjčíme si auto a projedeme všechno mezi Ammánem a Petrou.“
„Do skalního města bych se taky někdy chtěla podívat.
A pak se rozplácnout s knížkou na hladině Mrtvého moře,“ zasním se.
„Já se klidně obětuju a poletím tam znovu,“ zazubí se Ester. „Nebo vymyslíme nějakou jinou dámskou jízdu, klidně jenom na víkend, ať tě moc nepředávkuju čerstvým vzduchem, ty laboratorní krysko.“
„Až se zbavím Parkera, určitě něco podnikneme,“ slibuju. Po třech měsících vzájemného brainfightingu budu dovolenou stoprocentně potřebovat.
Sedíme a kecáme skoro do desíti, než Ester usoudí, že by měla vyrazit balit. Popřeju jí pohodový let a v příjemně ovíněné náladě se vracím na kolej. Najednou mi nedělá starosti ani nahnutý osud mého doktorátu, ani Parker. Asi bych měla chodit pít častěji.
2. Efekt britského přízvuku
Boj o přežití ve vědecké branži je nemilosrdný. Finance na výzkum získáte maximálně na pár let, a sotva se nad tím zaradujete, už musíte začít psát a podávat nové projekty. Bez ohledu na to, jak výživný horor si před spaním pustíte, vás ve snech straší jen recenzenti vašich článků a kati z grantových agentur.
O víkendu sjedu gelovku, postarám se Kláře o buňky a začnu sepisovat svoje výsledky do tvaru, z něhož by se měl vyklubat zárodek vědecké publikace. V pondělí sice dorazím do práce na osmou jako obvykle, ale jsem rozhodnutá si ho užít jako rozlučku se svobodou, než mi Marian přiváže k noze kouli značky Parker.
Nezačíná to špatně – hned po příchodu do kampusu natrefím na duo Paťák a Tílkáč, které vyváží chemický odpad. Zatímco pan Paťák bez ohledu na roční dobu nosí sandály a hrdě v nich vystavuje své okoralé paty, pan Tílkáč předvádí milimetrové bicepsy a lopatky mu odstávají, jako by se chystal vzlétnout. Doma bych je samozřejmě nechtěla, ale v práci mi občas stačí ke štěstí každý, kdo se na mě usměje a opětuje pozdrav. Na místě plném divných akademických pavouků to zdaleka není samozřejmost; po cestě
do radiační místnosti potkávám takové kyselé ksichty, že proti nim zdroje ionizujícího záření působí mile a přívětivě, i když mi mutují DNA.
Dopoledne vlažně rozjedu jediný experiment a v mezičase otevřu slovník, abych si rozšířila obzory v oblasti anglických nadávek. Moc kovaná v nich nejsem a nechci riskovat, že si vystřílím munici už během prvního dne. Na oběd si s Marianovou další doktorandkou Tamarou dopřejeme luxus v podobě jarní procházky do menzy. Zrovna se chystám zapadnout zpátky do kanclu, když uslyším Mariana: „Nikol, můžeš sem, prosím?“
Kývá na mě z laborky, a když doklušu, vidím, že provádí nějakého studenta. Plynule přejde do angličtiny. „Seznamte se: Nikol, tohle je Alan.“
Kruci. Strnu v mírném šoku, protože moje predikce Parkerova vzhledu právě utrpěla fatální K.O. Tohle že je on?
Čekala jsem neduživého IT pavoukovce s brejličkami à la Harry Potter, ale místo něho dorazil exemplář, který bych tipla spíš na absolventa sportovky. Čistě statisticky je docela fádní (hnědé vlasy a hnědé oči, žádný černovlasý zázrak s modrými halogeny), jenže má až otravně sympaticky poskládaný obličej. Není tak impozantně vysoký, aby se mlátil hlavou o futra, ale ani žádný skrček, na kterého bych si raz dva došlápla.
Vzpamatuju se, potřesu si s ním rukou a vypáčím ze sebe: „Nice to meet you.“
Tak fajn. Parkerovi se sice povedlo obejít ta nejhorší zaběhnutá klišé a přitom nevypadat vůbec špatně, ale mě vzhledem nedojme. Připravím se na pištivý hlásek jeho vnitřního kreténa.
„The pleasure is all mine.“
Jeho sytý hlas a britský přízvuk úplně hladí po uších. Přízvuk, pro který bych vraždila. A možná že to udělám,
protože mi neujde ironický důraz na slově potěšení a drobný úšklebek, který se mu mihne po tváři. On je z nás dvou ten zatracený teoretik a jako brejlovec s vlasy ledabyle staženými do drdolu jsem nejspíš dokonale naplnila jeho představu laboratorní krysy.
„Budeš tak hodná a oběhneš s Alanem klasické návštěvnické kolečko?“ požádá mě Marian.
„S potěšením,“ vrátím Parkerovi jeho jedovatou poznámku.
Můj školitel zamumlá klasickou výmluvu o zaneprázdněnosti a pohotově se zdejchne, takže mi nezbyde než dokončit Parkerovu prohlídku labu za něj. Když ho provádím kolem svého pracovního místa, na okamžik se zastaví a prohlédne si model bakteriofága, který mám přilepený ke stojanu s pipetami.
„Máte 3D tiskárnu?“ zajímá se.
„My ne, to viráci.“
Nad otázkou, kdože mají být ti „virus guys“, jenom mávnu rukou. To si fakt myslí, že mu hned první den vyžvaním úplně všechno? Ukážu mu místo naproti svému, které je vyhrazené stážistům nebo občasným návštěvám bakalářských studentů. Bývá na něm dost nepořádek, ale Marian podle všeho zařídil, aby ho naše laborantka uklidila a úhledně na něm vyrovnala stojany, krabičky se špičkami a dózy s eppendorfkami. Je to nehorázný servis a můj drahý vedoucí nejspíš dobře věděl, proč ho nenapadlo požádat o něco takového mě.
„Nebudu tě doufám muset učit, jak zacházet s pipetou?“ rýpnu si.
„To, že netrávím dny pipetováním, ještě neznamená, že to neumím,“ odrazí mě Parker.
„Zkus sáhnout na moje a jsi mrtvej,“ varuju ho.
Okázale mě sjede pohledem. „Bez obav.“
Kdybych si tolik nehýčkala svou platonickou nenávist vůči jeho osobě, možná bych uznala, že jsem mu perfektně nahrála na smeč. Takhle si jenom pomyslím, že je namyšlený debil a že budu muset změnit strategii. Evidentně to není žádný nerd vystresovaný z toho, že se zbytkem světa nemůže komunikovat přes počítačové rozhraní.
Ve snaze co nejdřív se vymanit z Parkerovy společnosti usoudím, že nemá smysl s ním řešit naše přístrojové vybavení. Beztak si tady jen namíchá pár vzorků a odnese je změřit na facilitu. Představím mu laborantku Kláru a diplomantky Janu a Ninu a pak ho s kyselým výrazem vezmu do našeho kanclu.
Je v něm částečně zatemněno, protože Tamara právě prochází obrázky z fluorescenční mikroskopie. Jen co nás zmerčí, okamžitě vstane, usměje se a jde si s Parkerem potřást rukou. Ptá se ho, jaký byl let, ale než se dostanou k počasí, netrpělivě jejich zdvořilostní tlachání přeruším. U dveří máme jedno volné místo, kam Parkera bez cirátů usadím. Nečekám, až si udělá pohodlí, a ženu ho zase dál.
„Teď zajdeme vyřídit přístupovou kartu a klíče od kanclu.“
„See you later,“ rozloučí se s Tamarou, ale na odchodu se ještě zastaví a změří si Henryho Cavilla, vylepeného na vnitřní straně dveří. Je to portrét z Enoly Holmes, kde podle mě hrál svou vůbec nejpitomější roli. Sherlock má být vychrtlý britský suchar, a ne chlap s takovou hromadou svalů, že má problém připažit ruce k tělu. Aby se neřeklo, vedle Cavillovy zadumaně se tvářící hlavy visí schéma posttranslačních modifikací a přehled kodonů jednotlivých aminokyselin.
„Film pro nenáročné diváky,“ poznamená Parker. Vrhnu triumfální pohled na Tamaru, která tu blbost zbožňuje. Když už, měla si Cavilla vytisknout jako
Zaklínače. Zároveň ale nechci vypadat, že jsem na straně drzouna, který si hned po příjezdu evidentně usmyslel pozurážet nás všechny, a tak si musím rýpnout: „A co máš na dveřích ty? Prsatou blondýnu nebo předsedu grantové agentury?“
„Poster z konference. Já univerzitní majetek žádnými blbostmi nepolepuju.“
Nedokážu říct, jestli mluví vážně, nebo si myslí, že takhle vypadá humor. Každopádně já a Tamara jsme si za ta léta vyzdobily labinu spoustou různých blbostí, od stripů ze života Simonovy kočky až po naše ručně kreslené výtvory, takže si bude muset zvyknout. Naznačím mu, ať se pohne, a vyrazíme za naší lab manažerkou Gabčou vyřídit přístupovou kartu a klíče. Poradím se s ní, co všechno ještě potřebujeme, pak obejdeme papírovací kolečko a nakonec Parkera pošlu k ajťákům. Nejspíš si bude muset zařídit i nějaký přístup k výpočetním mašinám, ale to už není můj problém.
„Podle tvého popisu jsem čekala někoho úplně jiného,“ poznamená od svých výsledků Tamara, když přidusám zpátky a složím se na židli vedle ní. „Tenhle Alan Parker mi přijde docela sympaťák.“
„Každý je sympaťák, dokud s ním nemusíš spolupracovat,“ odseknu. „Tos jako nepochopila, že ti zkritizoval Enolu?“
„Nezkritizoval, prostě řekl pravdu. Ten film je nenáročná oddechovka se sympatickými herci a mně to úplně stačí. Neměla bys ve všem hledat vědu a pídit se po každém nedostatku.“
Nad takovou radou se jenom ušklíbnu. Tamaře se to žvaní, když se jí daří, na co sáhne. Šťouchnu do myši, abych probudila počítač. Ráno mi v mailu přistál přehled univerzitních událostí týdne, a tak udělám dobrý skutek
a přepošlu ho Parkerovi, kdyby se chtěl nějak zabavit. Akcí je během semestru docela dost, od sportovních odpolední až po přednášky nositelů Nobelových cen.
Ještě než se vrhnu na sepisování článku, usoudím, že si za dnešní nemilé překvapení zasloužím kafe. Nebo něco na ten způsob, vzhledem k tomu, že si skoro půlku hrnku dolévám mlékem. V labu máme skener za dva miliony a mikroskop za deset, ale naší nejpopulárnější investicí je kávovar za dvanáct tisíc.
Přesunu se do kuchyňky, otevřu dózu a zhluboka nasaju vůni kávových zrnek. Pak je nemilosrdně nasypu do drtiče. Zatímco útroby kávovaru hlasitě pracují, vyštrachám v lednici mléko.
V tom okamžiku se ve dveřích kuchyňky objeví Parker. Ajťáci s ním byli hotoví podezřele rychle, ne jako když po nich něco potřebuju já. Zřejmě si spolu skvěle rozumí.
Parker výmluvně zalétne pohledem od mého hrnku ke mně. Ušetřím nám rozpaky a rovnou se zeptám: „Chceš taky?“
Zatváří se vděčně. „Jo, díky. Bez kafe po obědě nefunguju.“
To ráda slyším. Nějaká ta páka na závisláka se vždycky hodí. Jsem zvědavá, co všechno si do hrnku jako Angličan nasype, ale odmítne cukr i mléko. Ještě víc mě překvapí, když se zeptá, kolik mi dluží. Myslela jsem, že to pozvání vezme jako samozřejmost.
„Mně nic,“ zavrtím hlavou. „Kupujeme na střídačku každý jedno balení, tak se potom můžeš taky zapojit.“
„Aha, jasně.“
Mám pocit, že jsme po úvodní srážce oba zařadili zpátečku a snažíme se vylepšit vzájemné první dojmy, ale to neznamená, že se svých představ o kreténovi vzdám tak snadno.
Přesuneme se do kanclu a je to dobrý tah, protože dovnitř vzápětí nakoukne Marian. Neklepat na naše dveře patří k jeho oblíbeným zlozvykům; naivně si myslí, že je pokaždé vítaný. Když si ověří, že se na Parkerovi nedopouštím žádného hrubého násilí, spokojeně se usměje a informuje nás: „Ve středu odpadá seminář, máme mítink vedoucích výzkumných týmů.“ Než se s Tamarou stihneme zaradovat, pohotově nás ubezpečí: „Nahradíme si ho ve čtvrtek ráno. Alane, myslíš, že bys do té doby stihl připravit prezentaci? Rád bych si v nějaké ucelené formě prohlédl tvé výsledky.“
„Samozřejmě.“
Náš britský suverén se nejspíš rád předvádí, protože nevypadá ani trochu zpruzeně; zatímco já jsem z vidiny prezentace rozhozená týden dopředu. Marian jeho ochotu ocení širokým úsměvem a zase zmizí.
„Výborná,“ pochválí Parker kávu. „Cítím v ní mléčnou čokoládu a lískové oříšky.“
„Tak to se máš.“ Já sice moc ráda ochutnávám různé druhy káv z různých zemí, ale mé vyžilé chuťové buňky v nich nikdy nezaznamenaly ani náznak perníku, oříšků, grapefruitu a podobných degustátorských výmyslů, takže je všechny můžu s klidem utopit v mléce. Jednoduše rozlišuju tři stupně: chutná, ujde a půjde (do výlevky).
Parkerovy pochvaly se podle očekávání okamžitě chytí Tamara, která mezi námi platí za labužníka a nutí nás ostatní do kvality investovat mnohem víc, než bychom rádi.
„Správně, to je Brazil Santos,“ rozzáří se.
Vzápětí spolu zabřednou do sáhodlouhého rozhovoru na téma káva, který brzy přestanu vnímat. Tamara je na doktorandském o rok níž než já a projekt jí šlape tak dobře, že už má odeslaný prvoautorský článek, takže má čas klábosit s nezvanými hosty.
Ani si nevšimnu, kdy ti dva konečně zmlkli, když mě zaklepáním vyruší další vetřelec. Pod záminkou, že s námi musí probrat objednávku chemikálií, vklouzne dovnitř laborantka Klára. Je mi jasné, že si přišla omrknout našeho návštěvníka.
„Frankie zase řádil?“ zeptám se při pohledu na její ruce, poseté čerstvými a dost hlubokými drápanci.
„Jako tajfun. Takhle teď doma vypadáme všichni. Snažili jsme se do něho dostat antibiotika, ale vyváděl tak strašně, že jsme museli zajet na veterinu a nechat mu píchnout injekci. Ještě že už nemá skoro žádné zuby,“ podotkne pragmaticky.
„Jak jste ho naložili do přepravky?“
Klára se zatváří provinile. „Netuším. Manžel si nasadil pracovní rukavice a poslal mě pryč.“
Kočky mám ráda, ale vůbec nelituju, že Frankensteina znám jen z fotek a vyprávění. Je to děsně ošklivý černý kocour, který budí dojem, že ho vykopli z pekla za špatné chování. Pouliční život mu dal pořádně zabrat – má amputovaný ocas, ukousané uši a ve svalech mu našli několik uvíznutých diabolek. Ke svým zachráncům se zatím nechová zrovna s důvěrou a vděčností, takže si představte pěkně zákeřnou mrchu, která na vás zaútočí zpod gauče a jde po achilovkách. Z mého pohledu ideální dobrovolník pro pokus se Schrödingerovou kočkou, ale naše dobračka Klára na něho nedá dopustit.
Chvíli řešíme záhady kočičí psychiky, pak probereme objednávky a nakonec Klára významně zašilhá směrem k Parkerovi. „Tak co na něho říkáte?“
Dám prostor Tamaře, aby vymyslela nějakou diplomatickou odpověď.
„Já myslím, že je fajn mít v kolektivu nějakého chlapa, který zároveň není šéf,“ nezklame mě.
Klára sice souhlasně přikyvuje, ale zjevně chce slyšet vyjádření i ode mě. Je vášnivou čtenářkou lechtivých romancí a momentálně hltá stejné knihy jako její sedmnáctiletá dcera, takže mám nechtěný přehled o všech současných klišé, která hýbou young adult literaturou. Taky si moc ráda chodí zadrbat s ostatními laborantkami a umím si představit, jak ve svém debatním kroužku nadšeně cupují love story na pracovišti. Tamara přítele má, takže Klára nejspíš došla k závěru, že Parkerovu šarmu propadnu já. Vzhledem k tomu, že podle mě je červená knihovna dobrá leda jako materiál pro blackout poetry a vztahy na pracovišti jsou jen pro zoufalce, co se nedokážou ovládat, je to zhruba stejně pravděpodobné jako objev nějaké sloučeniny neonu.
„A co ty, Nikol? Líbí se ti?“ zeptá se Klára bezostyšně Parkerovi přímo za zády.
„Jo, úplně se mi z něho podlamujou kolena.“ Pro jistotu vyvrátím oči, aby to nevzala vážně. „A když už se chceš bavit takhle před ním, bacha na to, aby ti náhodou nerozuměl.“
Klára se zarazí a já vím, že se mi povedlo nasadit jí brouka do hlavy. Skoro slyším šrotovat ozubená kolečka její fantazie: co kdyby měl mezi předky babičku, která emigrovala z Československa, zamilovala se do britského gentlemana a povila s ním nemanželské dítě…
„Můžeš ještě prosím namíchat nový Tris o pH sedm a půl?“ vrátím se k pracovním věcem.
Klára mrkne na hodinky. „Potřebuješ ho dneska?“
„Zítra to určitě stačí,“ ujistím ji. „A mimochodem ho bude potřebovat hlavně támhle Anglán, ne já.“
Spiklenecky na mě mrkne, jako kdybych mu právě objednala valentýnku. Nenamáhám se jí vysvětlovat, že na Parkera samozřejmě zvysoka kašlu, ale v sázce je můj projekt a taky naše peníze. Jestli jsem Marianovi rozuměla
správně, elektronová mikroskopie není žádná levná sranda, která za pár hodin vyplivne výsledek, a já nehodlám riskovat, že konformaci proteinů ovlivní starý nebo kontaminovaný pufr, který neudrží fyziologické pH. Při práci v laboratoři je vždycky lepší předpokládat, že všichni okolo vás jsou čuňata.
Klára odcupitá a v kanclu konečně zavládne klid.
Jak se blíží pátá, lab se postupně vylidňuje. Parker se vytratí už o půl, což mi přijde nehorázně brzy. K jeho cti musím říct, že si všechny informace, na které jsem určitě zapomněla, zvládl dohledat sám a nepřišel se mě na nic vyptávat.
Něco po šesté slyším, jak svou pracovnu zamyká Marian. Já tu tradičně bývám klidně i do desíti, protože si ráda vychutnávám ten absolutní klid a pohodu. V tuhle dobu toho většinou udělám nejvíc a jako bonus si užívám večerní postapo procházky dlouhatánskými liduprázdnými chodbami kampusu. Samozřejmě nejsem jediný blázen, který zůstává v práci do noci, ale každý býváme zalezlý ve svém vlastním teritoriu a vzájemnému kontaktu se vyhýbáme. Do maličkého pokoje na koleji se chodím jen osprchovat a vyspat.
Vylezu na chodbu a zaposlouchám se do laboratorní symfonie, kterou vyluzují naše přístroje. Hlasité hučení dotáčející se centrifugy doprovází ryčení výrobníku ledu, vrnění ledniček a mrazáků a tiché předení výrobníku ultračisté vody. Miluju ten pocit, že celý lab patří jenom mně.
Okolo sedmé se objeví naše uklízečka Marina. Obvykle chodí brzo ráno, ale občas jí to nevyjde a narazí tu na mě.
Lámanou češtinou mi dobrosrdečně vynadá, že bych měla být dávno doma a nepřekážet jí při práci. Chvíli pokecáme a pak se vypravím na svou pravidelnou procházku do automatu pro něco k večeři. Vylovím si poslední šunkovou bagetu a opřu se s ní o zábradlí v nejvyšším poschodí,
odkud pozoruju noční město. Na chvíli v myšlenkách nevyhnutelně zabloudím k Alanu Parkerovi. Nemám ráda přehnané suverény, kteří přijdou do cizího kolektivu a hned se začnou chovat jako doma. Troška zdvořilé uťáplosti by mu rozhodně neškodila. Pak se zkusím zamyslet nad vlastním chováním, ale je to mnohem míň uspokojující než hledat chyby u něho. Nejvíc mě rozčiluje, že se mu v první chvíli povedlo úplně mě vykolejit svým vzhledem. Čím hezčí chlap, tím větší zmetek – to je přece klasický příklad přímé úměry. Všechny instinkty mě před ním varují, jenže mi stejně nezbyde než se snažit nebrat ho jako soupeře a osinu v zadku, ale v rámci možností v něm konečně začít vidět spolupracovníka. Přinejmenším do doby, než mě hodí přes palubu, aby mohl z potápějící se lodi sebrat jediný záchranný člun.
