Stará pravda říká, že muži se obvykle zamilují do toho, co vidí, zatímco ženy do toho, co slyší. A právě proto si něžnější pohlaví vždycky bude pomáhat mejkapem a chlapi nikdy nepřestanou lhát.
Kdo jsem, abych zpochybňoval dávná moudra? I tak si ale myslím, že tahle premisa neplatí vždy a za všech okolností. Existují ženy, pro které je mejkap skoro sprosté slovo. A taky vím o pár chlapech, kteří si vystačí s pravdou. Jedny i druhé znám ale jen z doslechu, osobně jsem to potěšení dosud neměl. Což je dobře, protože s takovými jedinci nejspíš nebude žádná zábava.
No, a jak jsem na tom v tomhle směru já? Živím se vymýšlením příběhů, takže co myslíte? Rozhodně ale neplatí, že jsem zažil všechno to, o čem píšu. Osobní a pracovní život se snažím oddělovat. Ne vždy to ale jde, protože člověk přece někde musí brát inspiraci. Popravdě moje zatím poslední kniha je víceméně kronikou uplynulých dvou let, ovšem výjimka potvrzuje pravidlo.
Dokonce chápu i to, že moje práce může někomu připadat atraktivní, ačkoli mně samotnému se tak nejeví. Nejsem o nic výjimečnější než chlap, který celý den lije na dálnici asfalt. Dokážu seřadit slova do vět a věty do odstavců, nic víc neumím. Jsem dělník literatury, jeden z tisíců bezejmenných. Obyčejný nádeník, nikoli stavební mistr, jakými byli třeba Styron či Vonnegut, natož architekt významu Dostojevského nebo
Huga. Nepatřím do první ligy ani v našem zatuchlém českém rybníčku, spíš až do té druhé. Ale mám prý potenciál, aspoň to tvrdí můj nakladatel. Nebyl by to ovšem on, kdyby mě rovnou neupozornil na mé nedostatky. Přesněji na jeden konkrétní.
„Tvůj problém spočívá v tom, Dane, že trpíš dysfunkcí motivačního systému.“
„Dysfunkcí motivačního systému? To jako že jsem líný?“
„Jo. Líný jako prase.“
Podobná slova si nakladatel může směrem k autorovi dovolit pouze tehdy, pokud ho královsky platí anebo když jde o dávné přátele. V mém případě byla správně bohužel ta druhá možnost. Podle Šimona Drába, jak se onen dlouholetý přítel a spolužák ze studií jmenuje, bych například mohl psát víc knih než „jen“ jednu ročně. Taky by prý neškodilo, kdybych se víc podílel na propagaci. Rozhovory, besedy, moudra do ženských časopisů. A úplně nejlepší by bylo, kdybych nějak překvapil.
„Po křtu poslední knížky jsem se rozsekal na motorce, Šímo. Jaký překvapení bys ještě chtěl?“
„A jak to pomohlo prodejům!“ vztyčil Šimon ukazovák. „Pár dní se o tobě psalo v bulváru a hned to šlo poznat.“
Musel jsem se ušklíbnout.
„Já si doteď naivně myslím, že ta knížka je prostě lepší než ty předchozí.“
Nic na to neřekl, jen pokrčil rameny. Jasně že byla lepší než těch devět před ní. Přece jen už jsem měl vypsanou ruku, ale nebylo to jen tím. Taky jsem poprvé napsal něco, co vycházelo přímo ze mě. Příběh, ve kterém jsem sám sebe nijak nešetřil. Vlastně jsem spíš svému alter egu pořádně naložil. A co víc, nejspíš to tak bylo v naprostém pořádku.
Jenže nebýt jedné bouračky na motorce, tří týdnů v nemocnici a sedmi článků v bulváru, koupilo by si tuhle moji vážnou
a nejlepší knížku možná ještě míň lidí než obvykle. Proč? Nejspíš právě proto, že je vážná. A že černé věci v ní nejsou tak úplně černé a těm bílým chybí do padlého sněhu taky pořádný kus. Moji čtenáři totiž byli zvyklí na červenou knihovnu. Na vztahy komplikované jen do určité míry, na problémy vesměs řešitelné a na psychologii klouzající jen tak po povrchu. Když jsem jim nabídl něco víc, koukali na to s nedůvěrou.
Zaplaťpánbůh za tu rozbitou hubu na motorce v centru města.
Ale jak říkám, obvykle o svém životě nepíšu. To až v té poslední knize se mi nějak splašila ruka a nejspíš i emoce. Začal jsem zpytovat svědomí, což je disciplína, ve které jsem nikdy moc nevynikal. No, všechno je jednou poprvé. Nakonec jsem ale zjistil, že lidi mi z mého románového hrdiny přisuzují daleko víc, než by bylo záhodno. Jistěže vím, o co jde. Když člověk píše o lovu šelem, ulpí na něm tygří pach. Při popisu úprku psího spřežení po zasněžené pláni dostane jeho tvář patinu polárníka. No, a když vydá román plný emocí, lásky a ložnicových příhod, nikdo mu už neuvěří, že má poklopec častěji zapnutý než naopak.
Přes to všechno by byl můj vydavatel rád, kdybych ještě nějak překvapil. Přeloženo do běžné řeči přitvrdil. Méně emocí a citů, více sexu. Aspoň tak jsem jeho sdělení pochopil.
„Takhle jsem to vůbec nemyslel,“ mávl Šimon rukou. „Prostě překvap!“
Od vydání poslední knihy uběhlo už několik měsíců a já měl z další sotva začátek. Možná bych to vážně mohl vzít nějak z gruntu. Napsat něco, co by pro moje obvyklé čtenáře bylo jako rána klackem do palice. Přibližně před rokem do mě Šimon hučel, ať zkusím změnit žánr. Trendem jsou prý horory, fantasy romány nebo rovnou sci-fi. Poslal jsem ho s tím do háje, ale zjevně ho ten nápad neopustil.
„A kdyby ses pak hned po vydání rozsekal v autě nebo tě postřelil žárlivý manžel, bylo by to úplně nejlepší!“ zasnil se. Nebudu lhát, ale párkrát už mě napadlo, že bych se mohl poohlédnout po jiném vydavateli.
Jedinou skutečnou výhodou spisovatelského řemesla je, že máte načteny jiné autory. A že o nich dokážete sázet z hlavy všemožná fakta, nebo si aspoň uvěřitelně vymýšlet. Samozřejmě je k tomu potřeba vhodný protějšek, ty se ovšem v posledních letech hledají stále hůře. Netflix zabíjí literaturu stejně spolehlivě jako TikTok mozkové buňky.
Když ale přece jenom najdete někoho, kdo čte, stojí to za veškerou námahu. Jen musíte dávat bacha, ať nešlápnete vedle. Je sice fajn, když můžete oslňovat dílem Umberta Eca nebo Aldouse Huxleyho, jenže ani jeden z nich není pro debatu v baru dostatečně sexy. Takový Michel Houellebecq je ovšem jiná káva! Jeho knihy jsou nacpané nejen zmarem, pesimismem a filozofií, ale také erotikou, která nezřídka přechází až do zvrácenosti. Houellebecq je dávno už nejen spisovatel, ale taky popkulturní fenomén. Vlastně bych řekl, že se ocitá někde na půli cesty mezi Umbertem Ecem a libovolným pornočasákem.
Rozvážně jsem usrkl ze skleničky a podíval se na tmavovlásku sedící naproti mně u stolu. Jmenovala se Tereza a seznámili jsme se u baru sotva před půldruhou hodinou. Zaslechl jsem, jak někomu do telefonu zmínila cosi o Kunderovi, což mě nemohlo nezaujmout. Začali jsme si povídat a přes několik autorů jsme se dostali až k Houellebecquovi.
„Líbí se mi citát z jeho Platformy.“ Přimhouřil jsem oči, jako bych si jednotlivá slova potřeboval vybavit. Přitom jsem je
používal každou chvíli. „Život začíná v padesáti, pravda; akorát že ve čtyřiceti končí.“
„Ten je skvělý,“ přitakala. „Až na to, že není z Platformy, ale z Možnosti ostrova.“
Chtěl jsem ještě něco říct, ale zarazil jsem se.
„Jo,“ přikývl jsem, „máš pravdu. Opravdu je z Le Possibilité d’une île.“
„La Possibilité d’une île,“ opravila mě, načež se zahihňala. „Promiň, asi tě štvu.“
Trochu nuceně jsem se zasmál. „Vůbec ne! Je fajn mluvit pro změnu s někým, kdo si neplete Gogola s Goebbelsem a kdo si nemyslí, že Kundera byl malíř.“
„Ve skutečnosti Kundera kromě psaní i maloval. Dokonce měl v Paříži výstavu, možná víc než jednu, nejsem si jistá. Ale chápu, jak to asi myslíš.“
Zatnul jsem zuby, a kdyby to bylo možné, tak bych řekl, že se mi zachvěl mozek. Nejspíš to na mně bylo vidět, protože se omluvně zakřenila a pokrčila rameny.
„Fakt promiň. Ale mám státnice z frániny a francouzský literatury, teď ještě dělám postgraduál, tak je to asi poznat. Už budu zticha.“
Tím se toho dost vysvětlovalo. Možná jsem namísto Houellebecqua měl vytáhnout Palahniuka. To je přibližně stejný magor, ale aspoň Američan, a ne Francouz. Jeho Klub rváčů znají navíc díky Bradu Pittovi i hospodyňky, které toho obvykle moc nenačtou.
„Takže jsi doktorandka? No páni!“
Moje no páni! znělo akorát tak obdivně, aby to nemohla považovat za sarkasmus. Popravdě mě dost rajcovala. Podobně chytrých žen jsem sice v životě už pár potkal, jenže ty obvykle neměly tak úžasné tělo jako tahle. Většinou ani z poloviny. Kombinace krásy a inteligence byla v Terezině podání fakt
výjimečná, o což jsem se nechtěl nechat připravit ani jejím věčným poučováním. Pochopitelně jsem tušil, že když někdo dostane od pánaboha takhle naloženo, jinde mu asi bude chybět.
Nejspíš neumí vařit ani řídit a taky má určitě nějakou úchylku, třeba že si schovává ostříhané nehty do prázdné zavařovačky.
Nic z toho jsem ale nepovažoval za problém, nechystal jsem se s ní přece žít.
„Ještě pití?“
„Ráda.“
Možná neuměla vařit, ale s alkoholem si rozuměla. A jak je známo, společné koníčky sbližují. Já si dal znovu své oblíbené
Legendario, Tereza zůstávala celý večer u Malibu.
„Nikdy dřív jsem tě tady neviděla.“
„To bude tím, že jsem tu poprvý,“ zasmál jsem se. „Ale vážně, měl jsem tady poblíž schůzku. Když jsem z ní odcházel, tak začalo pršet a já zapadl do prvního otevřenýho podniku. Náhoda.“
„Tak na náhody,“ zahihňala se a cinkla mi do skleničky.
Načež se mě zeptala, jestli ze svého laického pohledu nacházím nějaký vztah mezi díly Molièra a Voltaira. Ze svého laického pohledu. Musel jsem jí kouknout do výstřihu, abych sám sebe ujistil, že má cenu se i dál nechat urážet.
„Nemyslím, že bych ti mohl přispět revel… ehm…“ Vypitý rum si začal vybírat svou daň. „Re-le-vant-ním názorem!“
Bůhvíproč mě plácla po rameni, nejspíš jsem ji pobavil.
„Jen se nedělej!“
„Fakt nemám ani laický názor. Sorry.“
Asi o hodinu později mi položila daleko jednodušší otázku.
„Kde bydlíš, Dane?“
„Za řekou. Taxíkem dvacet minut. A ty?“
„Za rohem. Pěšky dvě minuty.“
Jinak než jako pozvání se ta věta brát nedala a já se o to ani nesnažil. Bylo už kolem půlnoci, vypito jsme měli tak akorát a nastala ta klasická chvíle, kdy si lidi jdou buď každý po svém, anebo spolu vyrazí pokračovat jinam a jinak.
„Nebudeme u tebe někoho rušit?“ zeptal jsem se, spíš jen abych se ujistil.
„Určitě ne. Nebydlím sice sama, ale Nikola v tuhle dobu někde tančí nebo nasává.“
Pousmál jsem se, protože i ona se usmála. Zbytek noci byl nalinkovaný, klasická víkendová známost, nic víc, ale taky nic míň. On a ona, souznění, vzplanutí a nakonec horký popel rozfoukaný do všedních dnů.
Vytratili jsme se do noci, vzduch příjemně voněl a dvouminutová procházka se jevila tak akorát. Jižní Město není právě čtvrť, která by dýchala romantikou, stovky paneláků a tisíce oken jsou spíš jejím protipólem. Ale když máte jít jen kousek za roh, a navíc tam jdete s jasnou vidinou věcí příštích, dá se to přežít.
Zatímco Tereza hledala v kabelce klíče, nedalo mi to a zezadu jsem se k ní přitiskl. Trochu vyjekla, pak se zasmála, ale dál šmátrala ve věcech. A já dál šmátral v jejích šatech, protože jsem nacházel přesně to, v co jsem doufal. Na těch správných místech byla pružná, na těch jiných správných zase měkká.
„Ještě minutu to vydrž!“ napomenula mě se smíchem a vymanila se mi z náručí. V dlani držela klíč na svazku, odemkla prosklené panelákové dveře a vzápětí jsme zapadli do výtahu. Jeli jsme až nahoru a během dvanácti pater se toho dá zvládnout hodně. Její rty chutnaly po kokosu a vlasy voněly vanilkou z elektronické cigarety.
Výtah s trhnutím zastavil a Tereza mě vedla za ruku ke dveřím za rohem. Neměly jmenovku, jen několik vtipných nálepek. Zatímco bojovala se zámkem, já jí znovu zamířil dlaněmi pod šaty a po nahých stehnech je sunul nahoru. Odstrčila mě zadkem a já ji po něm plácl. Chovali jsme se, jako by nám bylo osmnáct, přičemž ona ten věk na rozdíl
ode mě přesluhovala jen o pár let. Já už tak daleko ani nedohlédl.
Vnořili jsme se do tmavé předsíně, ale dívka ani nezastavila a rovnou mě táhla do pokoje. Žaluzie byly roztažené, měsíční světlo dopadalo na širokou postel a na obrovskou knihovnu hned vedle. Ocitl jsem se na zádech, matrace se pode mnou zhoupla a vzápětí mi tvář zalil vodopád Tereziných vlasů. Skláněla se nade mnou, líbala mě a její nehty jsem cítil na kůži pod košilí.
„Odskočím si do koupelny,“ zamumlala, „hned jsem zpátky.“
Sesunula se z postele a už cestou ven si rozepínala šaty. Zmizela na chodbě, vzápětí jsem uslyšel kliku a pak bouchnutí dveří. Zavřel jsem oči a založil si ruce pod hlavu. Mozek si plul na alkoholovém obláčku, v žilách mi pulzovalo a všechny svaly se jeden po druhém v samostatném režimu protahovaly a chystaly na fyzický výkon. Mnohokrát zažitá situace, přitom ale pokaždé nová a něčím jedinečná.
Uslyšel jsem spláchnutí a pak sprchu. Do toho klapnutí dalších dveří, ale bůhví, jestli se mi to jenom nezdálo. Potom se v bytě rozhostilo ticho a vzápětí se Tereza vrátila. Měla na sobě jen župan, a když se ke mně přitiskla, ucítil jsem její mokré nohy.
„Nikola je doma,“ zamumlala. „Myslela jsem, že bude ještě pryč. Nevadí?“
„Proč by mělo? Když to nevadí tobě…“
Pokračovala tam, kde před chvílí skončila, s nehty na mém břiše. Přitom mě kousala do ucha a druhou rukou se snažila rozepnout mi řemen. Já se zatím vypořádával s páskem od jejího županu, když najednou se ozvalo nesmělé zaklepání.
To jako vážně?! Vždyť jsme ještě nevydali ani zvuk, tak co je sakra za problém?
„Promiň,“ zašeptala a vydala se ke dveřím. Vyklouzla na chodbu a s někým tam prohodila jednu nebo dvě věty, načež se rozesmála. Když se pak vracela ke mně na postel, v očích jí svítily dva plamínky a potutelně se usmívala.
„Co se děje?“ zeptal jsem se.
Lehla si vedle mě a zase mi zajela prsty pod košili.
„Nikola se ptá, jestli se může přidat.“
Ve vteřině se mi krk ucpal obrovským knedlíkem. Ta otázka přišla příliš rychle a především nečekaně.
„No… ehm… já…“ Pokoušel jsem se získat aspoň pár vteřin, abych se s tou novinkou trochu srovnal.
„Je to problém? Promiň, jestli jo, tak –“
„Neříkám, že je to problém! Já sice obvykle… ehm… Teda ne že bych… Jen je to na mě moc hrr, víš? Takhle najednou…“
Pokrčila rameny. „More people more fun.“
„Jo, jasně, vždyť já vím. Jen jsi mě překvapila, to je celý.“
„Mám teda říct, že ne?“
Pořád ještě mě škrábala nehty na břiše a to se pak podobná rozhodnutí nedělají lehce. Nebo spíš dělají.
„Tak jo,“ zamumlal jsem nakonec. Ale možná jsem už od začátku věděl, že budu souhlasit. Jen jsem asi potřeboval dělat aspoň chvíli drahoty. Dát těm dvěma najevo, že nejsem k mání jen tak na písknutí, kdykoli si někdo zamane.
„Pojď, Niki!“ zavolala Tereza směrem k chodbě a konečně vyhrála souboj s mým řemenem.
Dveře se otevřely a měsíční světlo vykreslilo na prahu pokoje siluetu.
Siluetu, která… se mi moc nelíbila! Ačkoli nelíbila asi není dostatečně pádné slovo.
Polkl jsem. „Teri, ale… vždyť je to kluk!“
„No jo,“ přikývla, zatímco mi stahovala kalhoty.
„Říkám, že je to kluk! To já… ehm, to asi nepůjde.“
Štíhlý dvacátník čekající ve dveřích měl na sobě jen bílé slipy. Koukal na nás a soudě podle jeho napjatého výrazu ve tváři nejspíš přemýšlel, co s ním mám za problém.
„Jak to myslíš, že nemůžeš?“ zeptala se Tereza. Přestala mě svlékat a s otazníkem v očích čekala na odpověď.
„No protože…“ Odkašlal jsem si. „Myslel jsem, že Nikola je holka. Ani mě nenapadlo, že –“
„No to je dobrý!“ Tereza se vymrštila na kolena a rozhodila rukama. „Je možný, abys byl takový pokrytec?“
„Ehm, já… Pokrytec?“
„Jo, pokrytec!“ Vypadala v tu chvíli jako Amazonka, nahá, v šeru ložnice skoro jako v džungli, rozcuchané vlasy a v očích upřímný vztek. „Trojka s holkou by byla v pohodě, ale takhle to pánovi nevoní?!“
Džíny jsem si mezitím natáhl zpátky nahoru, cítil jsem se tak jistější.
„Proboha, uklidni se,“ řekl jsem a zapomněl přitom, že právě tahle věta většinu konfliktů akorát vyhrotí. Což byl právě ten případ.
„Mám se uklidnit?!“ Hystericky se zasmála. „Víš co? Vypadni!“
„Cože?“
„Prostě vypadni!“
Seskočila z postele, tak jak ji pánbůh stvořil, se postavila do dveří a nataženou rukou s našponovaným ukazovákem mě vykazovala z pokoje, z bytu a téměř jistě i ze svého života. Mladík jménem Nikola byl dávno pryč, nejspíš se lekl, co způsobil. Rozepnutý řemen mi visel z džín, boty jsem si obouval za chůze a do zad mě bičovaly Tereziny nadávky.
„Ty seš fakt úzkoprsej pokryteckej úchyl!“
Nechtělo se mi čekat na výtah, navíc jsem ze sebe potřeboval dostat nahromaděný vztek, takže jsem to dolů vzal po schodech.
Celých dvanáct pater jsem se snažil rozklíčovat spojení úzkoprsej pokryteckej úchyl. Podle mě se všechna ta slova navzájem vylučují, ale co já vlastně vím? Jsem jen obyčejný pisálek, žádný doktorand francouzské literatury, takže se můžu mýlit.
Venku jsem se nadechl čerstvého vzduchu, a když jsem se rozhlédl kolem, při pohledu na paneláky mi došlo, že ten večer ani nemohl dopadnout jinak. Ne v téhle čtvrti. Z kapsy jsem vytáhl telefon, zavolal si odvoz a za pár minut už jsem z té betonové džungle mířil pryč.
„Jedete domů, jo?“
Nikdo mi nevymluví, že servilní pražští taxikáři jsou vývojový mezistupeň na cestě od opice k člověku. Řeč u nich předběhla myšlení, a navíc ten fakt nedokážou nedávat najevo.
„Ano, jedu domů,“ odvětil jsem tónem, z něhož by i průměrně inteligentní dalmatin poznal, že nemám chuť se vybavovat.
„Co doma? Ještě je brzo, ne? Znám pár podniků, hezký a přítulný holky, však víte…“
Ohlédl se přes rameno a spiklenecky na mě mrkl. Jsme přece chlapi, proč si něco vysvětlovat? Měl naducanou mastnou tvář, vlasy na ježka a především polo triko se zvednutým límečkem, což je neklamné poznávací znamení velkého ega a malého penisu.
„Odvezte mě na Smíchov, jak jsem řekl.“
Nějak se mi nechtělo vysvětlovat mu, že zážitek s jednou hezkou a přítulnou holkou už mám ten večer za sebou. A že o další fakt nestojím. I přesto na mě celý zbytek cesty mluvil a nijak mu nepřišlo divné, že odpovídám buď jednoslovně, anebo vůbec. Empatie nula, diskrétnost nula, dýško nula. Při placení jsem si nechal vrátit do koruny. Vyslechl jsem si za to, že jsem asi nějakej blb, což mě ale nemohlo rozhodit.
Úzkoprsýho pokryteckýho úchyla hned tak něco nepřekoná.
Linda o svém klíně nikdy neměla valné mínění. „Mám ji jako špatně sbalený kufr,“ říkala.
Oprava! Vlastně to byla hláška jejího manžela, který podobným způsobem komentoval většinu jejího těla. Zřejmě to mělo být vtipné, ale nebylo. Naštěstí to od něj moc často slýchat nemusela, sotva jednou za pár týdnů.
Já na jejím těle žádnou chybu neviděl.
A pokud jde o jejího muže, nevím, jestli má kompetenci něco takového posoudit. Neznám ho osobně, jen z doslechu od lidí. A taky od Lindy. Nejspíš je to fajn chlap, ale tak trochu bez fantazie. Dokonce ani tu hlášku o špatně sbaleném kufru nevymyslel sám, znám ji z jednoho filmu.
Lindě je třicet osm a spolu to táhneme necelé dva roky. Seznámili jsme se na oslavě padesátin jednoho společného přítele, do té chvíle jsme o sobě neměli ani ponětí. Já tehdy nepil, protože jsem přijel na motorce, a Linda pro změnu dobírala nějaké léky. Jako jediné dva střízlivé nás to nevyhnutelně přitáhlo k sobě. Nakousli jsme ten večer několik témat, a protože se nám spolu dobře povídalo, dohodli jsme se, že je musíme někdy dořešit. Setkali jsme se asi o týden později, a procházkou po náplavce a pak přes dva tři smíchovské bary jsme se dostali až ke mně domů.
Odmlčel jsem se, zvedl zrak od textu a očima přejel posluchače. Mohlo jich být asi šedesát, možná o něco víc. Bylo
zvláštní předčítat jim nahlas o své osudové ženě, ale ne tak divné, jako když jsem to dělal poprvé. Autorská čtení tvoří nezbytnou část práce každého spisovatele, který se snaží nějak uživit, a ani já se jim proto nemohl vyhnout. Bůh ví, že bych se bez nich rád obešel. Nikdy jsem nebyl exhibicionista, který se klepe vzrušením, když se může někde ukázat a sypat moudra. Několik takových jedinců přitom znám a dovolím si tvrdit, že patetický přednes vlastních textů je pro ně víc než sex.
Jestli se k podobnému stavu budu někdy byť jen blížit, prosím, zastřelte mě.
Sáhl jsem po skleničce s minerálkou, napil se a pokračoval ve čtení. Po očku jsem přitom sledoval posluchače, či spíše posluchačky. Mužů v auditoriu bylo poskrovnu, ale nestěžoval jsem si. Nezůstala jediná volná židle, někteří lidé dokonce stáli opření o regály s knihami.
Náš vztah prošel za tu dobu několika fázemi. Prvních šest měsíců jsme to brali jen jako zpestření všedních dnů, jenže pak se něco zvrtlo a já se do Lindy zamiloval. Chtěl jsem s ní být za každou cenu, nechápal jsem, jak mi může třeba den vůbec nenapsat nebo nezavolat. V duchu jsem si přál, aby odešla od rodiny, což byl samozřejmě nesmysl, a kdyby mnou necloumaly hormony, věděl bych to sám. S koncem prvního společného roku jsem pochopil, že jestli ji nechci ztratit, tak se musím vzpamatovat. Dokázal jsem to a postupně jsme se naučili koexistovat.
Linda, moje nejmilovanější a zároveň nejnenáviděnější žena. Dva roky jsem byl díky ní jako na obláčku, než mě vykopla ze svého života. Přesněji řečeno vykopla sebe z toho mého, když se s manželem odstěhovala na druhý konec světa. Rozuměl jsem důvodům toho kroku, nejsem přece idiot, nikdy ale
nepochopím způsob, jakým to udělala. Naprosto bez respektu ke všemu, co jsme spolu prožili. Bez ohledu na to, co jsme si kdy řekli, bez jakékoli úcty k tisícům společných tajemství, která jsme spolu sdíleli.
Jako když se celý den pečlivě staráte o šaty, které jste si oblékli a v nichž se cítíte tak skvěle, abyste je pak večer naprosto bez sentimentu nacpali do koše se špinavým prádlem a nazdar.
V první chvíli jsem nevěděl, co se sebou, nikdy v životě mi nikdo neublížil víc. V naprostém zoufalství jsem si naordinoval terapii psaním a přetavil jsem ten příběh do knižní podoby. Pomohlo mi to? Na chvíli ano. Když jsem se vyboural na motorce a Linda se ozvala s dotazem, jestli jsem v pořádku, dokonce jsem jí částečně odpustil. Podlehl jsem dojmu, že svět není dost velký na to, aby nás to mohlo rozdělit. Jenže jak ubíhaly měsíce, došlo mi, že jsem celou dobu jen odmítal vidět pravdu. Náš vztah pro ni ve skutečnosti nikdy nebyl důležitý ani z desetiny tak jako pro mě. Dva roky jsem si jen něco nalhával. Uvědomil jsem si to už při prvním autorském
čtení, bylo to jako vyprávět ten příběh psychiatrovi. Až na to, že mě namísto jednoho člověka poslouchal celý dav. Jakmile jsem ale začal svůj příběh číst nahlas, najednou jsem ho viděl z nadhledu. Skoro jako kdybych na něj koukal v televizi, kde se děje lidem, se kterými nemám vůbec nic společného. Teprve tohle byla ta skutečná terapie. Jaký je můj vztah k Lindě teď? Kdybychom na sebe měli někde narazit, vyhnu se jí. Tečka.
Nadechl jsem se.
Každopádně, Linda byla jediná ženská, která měla klíče od mého bytu.
Samozřejmě je měla ještě Kája, ale to je kamarádka, která mi chodí zalévat kytky.
Taky Soňa, ovšem ta mi je kdysi zapomněla vrátit. Už spolu dlouho nic nemáme.
A Radka, ale ta jen pro všechny případy. Kdyby něco. Vlastně jsem nikdy ani nepočítal s tím, že by je použila.
V tomhle místě se posluchači zasmáli. Jako pokaždé. Udělal jsem krátkou pauzu a pak přečetl posledních pár vět první kapitoly.
Žádná z nich ale dovnitř nemůže jen tak. Dokonce i Kája, která to má ke mně sotva pár schodů, obvykle nejdřív zavolá.
To jen Linda by mohla přijít kdykoli. Čím častěji bych ji u sebe bez ohlášení našel, tím šťastnější bych byl. Jenže to dosud neudělala. Pořád ještě se snaží držet nějakou hranici. A bohužel s tím nejspíš nikdy nepřestane.
Linda. Z ženy, pro kterou bych ještě před rokem bez rozmýšlení zemřel, se stal člověk, s nímž bych teď nešel ani na kafe.
Konec té největší lásky na světě.
Zná to někdo z vás?
Jistěže. Skoro všichni.